| |||
|
| |||
Společenka Soukromá diskuze • William Raven, Richard Cornigrum „Heh... upravil jsem ji.“ povím, když Richard přijde na mou poznámku. „I když jsi myslitelsky nadaný, mou šifru nedokážeš rozluštit.“ Řekl jsem sebejistě. Nikoli, že bych si chtěl rýpnout či vyprovokovat, ale protože si tím jsem naprosto jistý. Tato upřímnost je u mne celkem častá, když se trochu uvolním. Diskuzi ohledně mé zesnulé manželky jsem se rozhodl nyní nerozebírat. Spousty zvědavých uší zde mohlo být. Proto jsem jen naznačil, že to probereme později. Poté co přišel i Will jsme se vydali do společenské místnosti. Richard si znovu při diskuzi upravoval nějaké své mechanické vymoženosti. Ani jsem mu ohledně toho neodpovídal. Určitě zná správnou odpověď na to, co mi vadí a co ne. Postavil jsem se ke krbu a máchnutím hůlky nechal vzplát oheň v krbu. Poté jsem se posadil ke svým společníkům. „S tvými schopnostmi by ses proslavil i v mudlovském světě bez kouzel, i když ta představa tě nejspíš pčíliš nevzrušuje stejně jako jejich přítomnost na této škole, viď?.“ zkoušel jsem Richardovou odezvu. Poté jsem se už věnoval Willovi, který přinášel vcelku zajímavé novinky. „Z toho si nic nedělej. U mě Moody nedokázal vystát, že si zapisuji poznámky z hodiny a strhával body. Nechápu, kde na toho trotla přišli.“ Když zmíní své nové postavení v rodu. Upřímně Williamovi popřeji. „Vypadá to, že tu mám teď mezi vámi v rodu nejnižší postavení. Povím pobaveně. „Nebude to pro tebe ale problém se studiem vést svůj rod? Nebo tě zatím někdo zastupuje?“ Postavení v rodu mě nikdy nezajímalo, což nejspíš oba již věděli. Víc jsem se zajímal o své výzkumy a experimenty. Nabídku si doutník od Willa a ještě mu odpovím ohledně plánů na dnešní den. „Chystám se najít svého přítele, který by pro mne měl mít materiál, o který jsem jej požádal.“ |
| |||
Konečně klid Nikdo konkrétní Když se zabouchly dveře za posledním studentem, tak jsem se unaveně posadil za katedru. Ta banda orangutanů po terapii mi už opravdu dává zabrat. Unaveně si promnu oči a rovnou nechám zmizet kartáčky, které mi tak duchaplně postavili na stůl ti dva idioti z Nebelvíru. Poté jsem si z kabinetu přivolal několik ampulí na lektvary a začal jsem je plnit třemi povedenými lektvary z dnešní hodiny, protože by byla škoda ono povedené dílo nevyužít. Když jsou ampule naplněny, tak mávnutím hůlky vyčistím kotlíky a nechám jednoho elfa je doručit zpět jejich majitelům. Sám se potom posadím zpět za katedru a začnu hodnotit vzorky lektvarů. *Trol... trol... trol... ještě něco horšího než trol... přijatelné... mizerné...* Takhle to trvá jen několik krátkých minut, přičemž hodnocení je následující Když mám konečně známky zapsané a jsou i připsané ke každé ampulce s lektvarem, či jen na kousku pergamenu, když lektvar nebyl odevzdán, tak ono dílo zkázy uklidím do skříně s podobnými zvěrstvy a dojdu si raději pořádně vydrhnou ruce, protože ta děcka umí lít lektvary všude, jen ne do ampulek. Poté už skutečně vyjdu ven ze třídy a zamknu ji několika kouzly, včetně několika ochranných, aby někoho nenapadlo tam jít něco odpálit. Rychle procházím chodbami školy a studentstvo se mi rychle klidí z cesty. Asi už se doslechli jak probíhala má poslední hodina. Cílem mé cesty je Velká síň, kde si sednu na své místo a z blízkého džbánu si naliji pořádný šálek silné černé kávy bez cukru a bez mléka, kterou pak začnu pomalu upíjet, sledujíc dění v síni. |
| |||
Společenská místnost Richard, Wolf Jakmile Wolfram vysloví otázku, trochu se zamyslím nad odpovědí." Uniformu jsem si nevzal, neb jsem si ji před cestou polil whiskey, ale pak ji jeden z našich skřítků chtěl vydrhnout a prodřel do ní malou díru. Pochybuji že by takové vysvětlení Alcazara zajímalo. " Jakmile Wolf navrhne přesunutí do společenské místnosti kývnu a rukou udělám drobné gesto. V tu chvíli mi na rameni přistane můj bílý havran Viktor, a vydám se do společenské místnosti se svými přáteli. Jakmile se usadíme Viktor se mi uvelebí na rameni." Richarde tobě jsem touž sice psal ale Wolf o tom myslím neví. Před začátkem školy jsem konečně zdědil většinu rodového majetku, tudíž jsem se stal nejvýše postaveným členem rodu Ravenů. " Udělám si krátkou pauzu mezi větami a pousměji se. " Proto jsem taky přišel do školy o den později. Ti zatracení skřeti v Gringotově bance tam mají chaos. " řeknu rychle a stáhnu obočí. " Co vlastně máte v plánu na zbytek dne ? " Poté co to dořeknu vytáhnu z kapsy, tenkou obdélníkovou krabičku ze zlata a otevřu ji. Uvnitř je podélně naskládáno deset tenkých kvalitních doutníků." Dáte si někdo ? " |
| |||
Ošetřovna madam Pomfreyová, Kayla William odešel, takže jsme tedy zůstaly jen my. Kayla očividně čekala, až budu hotová (však to sama řekla) a netrvalo dlouho, než se mi začala věnovat i madam Pomfreyová. Podle ní to žádná malá spálenina není, podle mne je to naprosto běžná věc. Kdo si hraje s ohněm, ten se spálí. A já si hraji s ohněm někdy až příliš. Přesto jsem však ocenila, když jsem ucítila chladivou vodu na poraněné dlani. Vždycky se mi uleví a to pálení na chvilku ustoupí. "Ano, byly lektvary," otočila jsem se na tmavovlásku. "Jednou v životě mi lektvar nevybuchl pod nosem... místo toho jsem si položila ruku na kotlík, když jsem se otáčela směrem ke zbytku třídy, abych se pochlubila, že se mi to povedlo." Trochu jsem se zasmála. "Netuším, jestli jsem nakonec dopadla hůř já, nebo oni." Z toho si nejspíš mohla Kayla usoudit, jak příšerná asi hodina musela být a jak může být ráda, že ji prošvihla. Mezitím se vrátila madam Pomfreyová a začala mi ruku ošetřovat. Sprej zrovna nezavoněl, ale za zranění se musí platit. Zato mastička byla velice příjemná... Úsměv jsem ošetřovatelce vrátila. Jakmile mi ruku ovázala, poděkovala jsem jí a samozřejmě jsem slíbila, že se ta levá ruka vody ani nedotkne. Užuž jsem se chtěla obrátit a vrátit na kolej, kdyby mě nezastavila Kaylina slova. Obrátila jsem se a pomalu jsem přešla až k ní, načež jsem jí nabídla oporu. "Jasně, ráda pomůžu. Ta noha asi musí pěkně bolet, co? Co sis s ní vůbec udělala?" zajímala jsem se na oplátku. Společně jsme vyšly z ošetřovny, ještě jsem pozdravila madam Pomfreyovou a ještě jednou jsem jí poděkovala za ošetření. Zamířila jsem k Havraspárské věži. Cesta po schodech bude asi docela zábava... nebo vlastně ne. Při představě, kolik schodů budu muset vyjít, mě skoro až začaly bolet nohy. "O co jsi přišla? O nového učitele na Obranu proti černé magii... o pár domácích úkolů... a o docela zábavné lektvary," odpověděla jsem jí s lehkým úsměvem. Kdyby nebyla z Havraspáru, možná bych jí i nabídla některé své výpisky, ale myslím, že to tady nebude třeba. Její spolužáci jsou určitě mnohem pilnější, pozornější a chytřejší než já. |
doba vygenerování stránky: 0.79862403869629 sekund