Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Bradavice - trochu jinak
Družina
| |||
 | Prostory zmijozelské koleje Krev čistá jak duše Barbařina • Richard Cornigrum, William Raven Vůbec mne nepřekvapilo, že Richard již věděl, kterého učitele myslím. Aspoň mi to ulehčilo spoustu možného vysvětlování. „Aspoň že tak...“ ulevím si, když se dozvím, že se Moody bude pakovat. Převleču se do zmijozelského svetru a znovu se věnuji Richardovi. „Ten idiot nepozná ani primitivní šifru a ještě za to strhává body, jako by se mi snažil rovnat. Břídil...“ Dále jsem se tímto učitelem nehodlal zabývat. Mou dobrou lepší náladu si nehodlám zkazit povídám o něm. Pohrával jsem si s myšlenkou, jak strávit zbytek dne. 'Pokračovat v bádání ohledně mého výzkumu?' Předtím jsem chtěl střádat potřebné informace v knihovně. Priority se však změnily, když se tu objevil Richard. Bylo by nevhodné, kdybych se všem začal stranit a uzavírat se v knihovně. 'Přitáhlo by to pozornost a podezření, to si nemohu dovolit.' Vzal jsem si sešit a začal opět něco poznamenávat. Zápis  Během zápisu jsem bez problému znovu reagoval. „Tak pastelníček...“ zamyslel jsem se. „Nelíbí se mi tvorové s výraznými barvami. Nevím kde se v lidech bere ta vášeň sběratelská.“ „O nic zábavného jsi nepřišel. Možná když Snape vesele strhával body a Sinestra zasmradila celou učebnu.“ povzdechnu si. „Nevydržím to tu celý rok... Momentální důvod, který mne tu drží, je jedině Brumbálův fénix.“ Schoval jsem malý zápisník do zadní kapsy. „Neměl jsem čas užívat si prázdniny. Hned několik vzorků vydrželo testy a to vypadali tak slibně. Čistá krev, silná vůle... Ještě k tomu mě stále podezřívají a prozkoumávají z vraždy své manželky. Jako by celý rok bez důkazů nestačil. Nevím o co jim jde, asi to chtějí na mě přišít...“ „Co ty našla se nějaká družka?“ Zeptal jsem se a chvíli zadíval na mechanického ptáčka, kterého Richard sestrojil. 'Létající ptáček jde vytvořit z čehokoli, jen to chce trochu té magie. Tento však magicky nevypadá.' Zvědavost mi nedala a v sešitku jsem si začal přepočítávat zákony fyziky a odhadované velikosti i váhu mechanického ptáčka. 'Pozoruhodné... o jeho schopnostech vím, ale stejně je překvapující, že dokázal něco takového vytvořit.' „Čistě bez magie?“ zeptám se, abych si to jen ověřil. V tu chvíli se již objevil další člen Zmijozelu William. Je pěkné, že jsme se tu sešli všichni urození. „Začíná tu být málo místa, nepřesuneme se do společenské místnosti?“ zeptám se jich a přitom se tam pomalu vydávám, ale ještě stihnu položit otázku na Willa. „Proč sis vlastně na oběd nevzal uniformu?“ | ||
| |||
 | Zpět do hradu Richard Asi po deseti minutách sezení v trávě a sledováníhladiny jezera, mi na rameni přistál Viktor " jak sesdostal z pokoje ? " řeknu Viktorovi a povytáhnu obočí. Ten pták je chytřejší než kdejaký mudla. Napadne mně a nad vlastní myšlenkou se pousměji. Viktor vypadá jako by se mi snažil něco naznačit, ale stále je to jen bílý havran který neumí mluvit Povzdechnu a vstanu s Viktorem na rameni. Rychlým krokem se vydám ke škole, při čemž si už ze zvyku na ukazováčku své pravé ruky otáčím zlatý rodový prsten. Než projdu branou hradu, pošlu Viktora ať do pokoje přiletí oknem, a já sám se rychlým krokem vydán na naší kolej. Už když se blížím k pokoji, už když dávám po klice, mám zvláštní pocit. Jakmile vejdu dovnitř všimnu se Viktor už tu je, a spatřím Richarda, usměji se a s jistou úlevou, se rychlým krokem vydám směrem k němu. Richarde, starý příteli, to je doba. Jak se máš ? Zeptám se pousměji se a poplácám ho po zádech. | ||
| |||
 | PŘESTUP A PŘÍJEZD DO PRASEČINEKPoslední roky v této škole byl spíše za trest, ale byla jsem tam jen kvůli své matce, snažila jsem se chovat, jak bych měla, ale bylo to nad mé síly poslední rok. Z nikým se tam rozumě pořádně nedalo ani mluvit a po posledním maléru mě od tama, ne že přímo vyhodili,ale zařídili mi přestup na jinou školu, kde podle nich lépe zapadnu a mohu se vyřádit. Byla jsem si ještě pro nějaké doma věci, pro oblečení v Příčné ulici, jelikož můj hábit s předchozí školy byl jiný a ten hned při ohlášení, že končím tam letěl do koše a tak trochu shořel na prach, samozřejmě jsem v tom nevině. Nejraději mám civil, ale kdy se tam, něco takového poštěstilo že? I pro ostatní věci jsem si, ale přišla už v normálním oblečení. Moje matka nebyla nadšená, že odcházím, protože sama ona tam chodila do školy, ale já se tam prostě nehodila. Poslední den před odjezdem, jsem byla venku na zahradě. Blue(fretka) má bílou krásnou srst a modré oči, proto to jméno. Byla to taková moje malá společnice. Sleduji západ slunce a při tom potají bublám z vodní dýmky, tak aby mě nidko neviděl, otec to ještě nějak zkousne, ale matka to nesnáší, chce ze mě mít dámu, ale tohle já nikdy nebudu a ani vlastně nechci, proč taky. Jak jsem usoudila, že mám dost, šla jsem domu do své postele, kde jsme se s Blue zachumlaly a spali, až do rána. I když mi zazvonil budík, ani jedné z nás se ven nechtělo. Nakonec po půl hodině, přišel otec a skoro doslovně mě vyhodil z postele. Musela jsem tedy se zvednout a jít do koupelny a pak na snídani. Tak nějak jsem se spíše vlekla, než že bych se těšila, doufala sem, že si spočnu na chvíli, ale tohle prostě nehrozí. Zase nový učitelé a nové děcka, jen doufám, že letos nebudu mít s někým potíže. ,,Izabelo, nechtěj, abych na tebe vzal koště a popoháněl tě. Dneska ti to nějak trvá, musíme za chvíli jet, abychom tě dovezli v čas. Za chvíli dojde matka a bude nadávat. Tak si pohni děvče.” Smál se u toho takže vím, že to nemyslel nějak zle, ale i tak měl pravdu, musím si pohnout. Vzala jsem si jablko a letěla do pokoje, naházet do batohu zbytek věcí, obléci na ven. Otec na mě zavolal s předsíní a já v mikině schovanou Blue jsme sešli dolů. Podala zavazadla a vzala si koště, abych měla na čem lítat. Kouknu zda mam věcí kolik mám mít a vyrazili jsme, cestou jsem koukala jak to ubíhá a nakonec dojela na místo. Prasečinky, zde jsem ještě nebyla, ale vypadalo to jinak, než bych čekala. Tak staře, ne že by mi to nějak vadilo, řekla jsem našim, že tu na ně počkám, něž někdo pro mě přijede, ať jedou. Tak mě poslechli, což se často nestává a jeli. Sedla jsem si na kufr a vytáhla knihu a četla. V druhé ruce kelímek s kávou a upíjela. Bylo mi šumak že kolem mě lidi chodí a koukají, čekala jsem na místě mě určené, sice ne uvnitř, ale venku. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Kam dál? nikdo konkrétní Teprve po horké sprše na mě dolehne plná tíha únavy. Sedne mi na ztuhlá ramena a láká mě lehnout si do postele a zaspat zbytek dne. Místo se seberu a s ještě vlhkými vlasy vyjdu z koleje ven. S koženou taškou přes rameno s pár drobnostmi zamířím na vzduch. Možná potkám Wolframa, nestihli jsme se setkat a domluvit. | ||
| |||
| Učebna R714 → Koleje „Sami jste na hovno.“ © Život • Alec Shade • Coraline Spencer, Liv Lawrence • Lord Richard Cornigrum Skončila dnešní poslední hodina, přesněji hodina lektvarů. Během jediného předmětu se naprosto změnilo pořadí všech bodů kolejí. Konec prvního školního dne = Zmijozel je ve vedení Díky mým dokonalým alchymistickým schopnostem jsem měl konečně šanci posbírat část idiotsky odebraných bodů. Skvělou zásluhu na tom měli i William s Bramborou. Děkovat jim netřeba, sami ví, že odvedli skvělou práci. 'Chudák Thomas, pečlivě sbíral dneska body, aby mu je někteří jeho kolejní spolužáci hned nechali odebrat. Je ho škoda pro Havraspár.' Poté co nás profesor Snape "požádá", abychom opustili učebnu, nehodlám pokoušet jeho trpělivost, přestože jsem z jeho oblíbené koleje. Místo toho, abych si to namířil rovnou na koleje, zarazím se. 'Kde je dneska Reece? Za celý den jsem ho tu neviděl, snad na mne nezapomněl a dorazí.' Při vzpomínce na Reece se vydám směrem k Aleci/ovi (netuším jak to vyskloňovat). Přestože mne jeho kočka dneska naprosto vytočila a já ji měl chuť zakroutit krkem hned, co by se mi dostala do ruky, musel jsem ho o něco požádat. „Ahoj, prosím tě, mohl bych tě o něco požádat?“ přátelsky se usměji a chaotický zmatek po otřesení mé osobnosti hodím zatím stranou. „Pokud potkáš Reece, vyřiď mu prosím tě, že jsem ho sháněl.“ Poté už se vydám směrem na zmijozelskou kolej. Před třídou potkám ještě spolek spolužáků Coraline, Liv a Daniela. „Pro dnešek se už nejspíš neuvidíme, tak si užijte krásný zbytek dne naše krásné mrzimorské děvčata.“ přátelsky se na ně usměji stejně, jako jsem se před chvílí usmál na Alece/a (opět...) „Pokud byste cestou narazily na Reece, dejte mu prosím vědět, že jsem jej sháněl.“ S těmito slovy odcházím směrem ke svému pokoji. Cestou se však zamyslím. 'Možná bych se měl jít ještě umýt. Na této hodně lektvarů to tam celkem solidně zapáchalo a bůh ví, jaké svinstvo se v tom vzduchu šířilo při těch jejich pokusech.' Na chvíli se zamyslím, kde bych mohl mít klid a pak si vzpomenu. Koupelna prefektů Pomalým krokem se vydám k této koupelně. Přemýšleje jak si konečně ulevím, se mi vrátila lepší nálada po dni mezi idioty. Jak to vystihl profesor Snape. Rozhlédl jsem se. Uvědomil jsem si, že nyní jsem tak nějak sám a hlasitě jsem si oddechl po tak únavném dni. 'Tohle se mi možná fakt hodí...' Přicházím ke Koupelně prefektů a chystám se vejít dovnitř, když najednou... ucítím šestý smysl. Podívám se na uzavřený vstup a přes záda mi přejede mráz. Kapička potu mi sjede po šíji a instinkty mi radí nevstupovat. 'Co to je za hmatatelné nebezpečí?!' Chystám se to ignorovat a vstoupit. Nakonec couvnu. 'Nechám to na večer.' Rozmyslím si to a vydám se raději na zmijozelskou kolej. Konečně dorazím a s překvapením se usměji. „Tak ty jsi přece jen dorazil.“ řeknu k Richardovi hlasem, který naznačuje, že jsem jej celý den v přítomností většinou neschopných hňupů, postrádal. A náležitě jej jako starého kamaráda přivítám. „Zmeškal jsi opět nového učitele obrany černé magie.“ S povzdechem jen dodám. „Netřeba zmiňovat, že je to idiot.“ Odložím si své věci z hodiny lektvarů do pokoje a poté se opět vracím k Richardovi. „Co otec, má další přírůstek do své sbírky? A kde ses dneska vůbec zdržel?“ | ||
| |||
|
| ||