Ze skleníků ven

Alec Shade, Gabriel Roux, Alexandra Scottmayers

Aleca nikde nevidím a je mi to trochu líto. Doufal jsem, že si zase popovídáme. Občas se zdá, jako by ho moje řeči i zajímaly, i když na druhou stranu může zájem jen předstírat. V Bradavicích kromě profesora Adamse není moc lidí, které by bylinkářství nějak výrazněji zajímalo.
Koutkem oka zahlédnu mladíka, kterého jsem tu ještě neviděl. Kabát, černé džíny, kanady, koště v ruce. Rty mi zvlní úsměv. Vypadá sympaticky, ale jeho postoj je tvrdý a v ramenou jako by měl nějaké potlačované napětí. Vede se s dívkou, která podle postoje působí jako Alexandra, ale nejsem si na tuhle vzdálenost jistý. Stojí ke mně zády. Nabízí jí rámě. Že by se tu tvořil další pár?
Usměju se, ale nedokážu skrýt jistý smutek. Někteří lidé jsou stvořeni jen k pomáhání ostatním a hlína jim musí stačit.
Žaludek mi zaprotestuje nad přílišnou absencí jídla, ale podle chování ostatních vyučování sotva skončilo. Sevřu si břicho a zamířím na kolej.

Zasmál jsem se při jejím vtipu a kývl.
Efekt zmizení ve stěně je bezva, pak se jí na to musím zeptat. S povzdechem jsem začal bloudit po chodbách, hledaje vstupní halu. Usoudil jsem, že to je ta u jídelny. Nebylo to daleko, což je jediné štěstí. Cestou jsem dokonce našel záchody, kde jsem se převlékl. Černé džíny, těžké, kožené kanady a můj oblíbený kabát. Do kapsy jsem si strčil letecké brýle a hůlku.
Vzal jsem i svoje koště. (Čtvrté zvrchu) Tohle bylo moje první, už je staré, odřené ale pořád létá dobře. Používám ho na lehčí práci. Oproti očekávání jsem do haly dorazil jako první. Měl jsem čekat, že to nebude pět minut ale dvacet, když se holka převléká.
Vyšel jsem ze cviku. Sklapl jsem podpatky a nabídl jí rámě. "Jistěže." Nechám se vést, nevím kudy to je. Nechápu sice, proč rovnou neletíme, ale možná tu na to jsou nějaká pravidla a dělat si hned první den ještě víc problémů by nemuselo být nejlepší.

Do ošetřovny a zase ven