MADAM POMFREYOVÁ

Koupelna prefektů

Nikdo určitý

K jezeru
Thomas Maxwell

I když jsem Romaina nenašel, s podivně dobrou náladou jsem se vydal k jezeru. Lektvary jsou za mnou, mám na chvíli pokoj. Od toho všeho, od toho všeho co mě tak štve a co musím podstupovat denodeně. Koukat na jejich rádoby šťastné výrazy, sledovat jak ze sebe dělají ufňukané chudinky co nic nezvládnou sami, potřebují své rodiče, aby si utřeli nos. Nebaví mě to, ale už jen pár let. Zvládl jsem to doposud, zvládnu to teď. Ovšem tento rok je velmi komplikovaný, co se všeho týče.
Někdy v půli cesty se ke mě přidal Octavius. U vody jsem ze sebe stáhl hábit, košili, boty a v kalhotech jsem vstoupil do vody. Pak si je usuším, je to jedno. Najednou mne obestoupil ledový klid. Voda.
Voda je klidná, voda ví, voda cítí, voda nezávidí, voda očišťuje, voda skrývá.
Stromy nedaleko šumí, tiše zpívají dávné písně magie, kterou lidé zapomněli, ztratili a potlačili. Touží po tom, aby ji někdo nalezl, použil, osvobodil. Nezkrotnou a silnou, umocněnou krví a tak pověřuje stromy. Jenže kdo slyší? Nikdo. Nikdo. Kysele jsem se usmál, zrak upnutý na horizont. Jak rád bych tam letěl. Jakkoli. Na koštěti, nebo sám. Roztáhl jsem ruce, v levačce pevně svírajíc hůlku. Nadechl jsem se ledového vzduchu. Musím trénovat. Teď je ideální příležitost, než někdo přijde. Máchl jsem hůlkou a ze břehu se vzneslo několik oblázků. Přetáhl jsem je na vodu. Zavřel jsem oči. Obklopila mne tma, klid. Konečně. Kameny mne obtáčí v přesných, menších a věčích kruzích a nejtěsněji jsem nechal letět svůj náhrdelník. Jakmile mi sklouzl z hrudi, spadla ze mne všechna ta tíha, ale je to tak známá váha, že mi to přijde divné. Začal se točit spolu s ostatními.
Jako planety kolem svého slunce, středobodu všeho. Mě. Já, teď jen já. Nikdo jiný, tohle místo je moje, jen moje, ničí jiné. Tahle realita. A já neselžu. Nedopustím, aby se můj vesmír zhroutil. Jakmile by se ozvalo šplouchnutí, byl by konec. Konec všeho.
Přidávám stále víc a víc kamenů.
Nemusíš vidět, abys věděl.
Octavius hlídá, upozornil mě, kdyby se něco stalo. Ruby sedí na břehu a pozoruje mě. Ale to je mi jedno. Jestli se dívá tak ať. Napadl mne zvláštní efekt. Donutit vodu vysílat vlnky od středobodu svého bytí pryč. Slazené s tlukotem mého srdce, které se tiše, ale vytrvale ozývá. Už nemám srdce, ne takové, jaké bývalo dřív. Ale sval mi ještě funguje. Zatím. Jednou dopadne jako každé jiné, kouzelníkovo nebo mudlovo. Podlehne slabosti, zástavě, rozkladu a pak už si nikdo nevzpomene.
Unesen do zvláštní souhry písně, kterou jsem sám vytvořil, takové, která zní společně s vodou a zemí jsem se dostal do stavu myšlení, které mi pomáhá ujasnit si tolik věcí. Jen má balada, můj příběh, má píseň. Já. Moje myšlenky, tady a teď, věčný kruh bytí a pro některé nebytí. Koloběh, neměnný, neoblomitelný jednoduchým kouzlem. Já, mé modré já. Modrásek, tak mi říkala matka. Jak hanlivá přezdívka, tak mi to kdysi přišlo. Až teď mi dochází, že to myslela jinak. Modrá hůlka, modrá kolej, modrá sova, modré děditství, modrá kletba.
Musíš vědět, abys viděl.

Hra

Ze skleníků ven

Alec Shade, okrajově Elden Adams

Otřu si zpocené čelo do ručníku a ulehčeně si vydechnu. Stále nechápu, proč si profesorka Prýtová jako pomocníka vybrala právě mě, vždyť mohl profesor Adams posloužit lépe. Má víc zkušeností než já, i když se mezi rostlinami ochomýtám, co jsem začal chodit. A přesto si mě odchytila ještě před snídaní s omluvenkou na zbytek vyučování. Budu se muset za profesorem Adamsem při nejbližší možné příležitosti zastavit a omluvit se mu.
Žaludek se mi ozve. I když nám nechala profesorka donést malý oběd, ani zdaleka to nestačilo. Natáhnu se po sklenici s vodou a vypiju ji na jeden zátah. Potůčky potu mi tečou po zádech a nepříjemně lechtají. Potřeboval bych si hodit sprchu. Stejně tak musím zjistit, co se probíralo při vyučování, ale snad kromě Aleca si mě v tomhle stavu těžko bude někdo všímat.
"Budete mě ještě potřebovat, paní profesorko?"
Ozve se záporná odpověď následovaná úsměvem tázané. Krátce se s ní rozloučím a vyjdu ven před skleníky. Na rozehřátém těle mě polechtá vánek. Zhluboka se nadechnu, usměju se. Bylo to náročné, ne že ne, ale byl jsem užitečný a ještě jsem se naučil víc než v hodinách samotných. Budu si muset nové poznatky zapsat, než je zapomenu.
Nemám sebemenší tušení, kolik je hodin. Všechno jsem nechal na koleji, i tašku a hodinky. Přehodím si přes sebe hábit, abych nepohoršil, ale těžko to skryje pach potu a manuální práce, se kterou se většina z nich sotva kdy setká a kterou by byli schopní vykonávat.
Pomalu zamířím do školy a rozhlížím se, jestli někde nezahlédnu Aleca, abych se s ním mohl domluvit.