| |||
Záblesk naděje? Přiznávám, ne všichni jsou trolové Když se za dvojicí zmijozelských zabouchnou dveře učebny, tak pomalu přejdu k lektvaru slečny Snowové a nestačím se divit. To nemehlo se sice dokázalo spálit, ale lektvar je bez chyby a zcela jistě bude i použitelný. Jo tenhle půjde na ošetřovnu také. "Pět bodů pro Zmijozel..." Zamumlám tiše a raději kolem kotlíku vyčaruji ochranné kouzlo, aby někoho nenapadlo tam něco přihodit, to samé udělám s lektvarem pana Ravena. Poté znovu začnu procházet třídou, ale žádné výbuchy už naštěstí nenásledují. Mé poslední kroky proto míří k panu Wolframovi. Zastavím se za ním a sleduji jak probíhá jeho práce. A musím říci že dobře, velmi dobře. Když je vidět že lektvar dokončil, tak se jen na malý okamžik nakloním nad kotlík a rychle zkontroluji jeho obsah. "Pět bodů pro Zmijozel pane Wolframe." Zkonstatuji a přejdu ke katedře. "Všichni mi donesou ampulku se vzorkem lektvaru a uklidí po sobě. Netknuté zůstanou pouze lektvary slečny Snowové a pánu Ravena a Wolframa." Počkám až mi všichni odevzdají vzorky své práce. "Konec hodiny." V mých očích je zjevné jen jedno. Jestli nevypadnou do třiceti vteřin, tak začnu stahovat z kůže. |
| |||
Učebna R714 Umím přiznávát cizí chyby • Spolužáci • Severus Snape V poklidu se nemohu ani najíst. I když se ke mne naštěstí nikdo jiný nepřiblížil ani na mne nemluvil, nemohl jsem si nevšimout Williama, který nejenže přišel pozdě, ale také nemá školní uniformu. 'To si dělá srandu? Trochu ostuda šlechtického rodu.' V tu chvíli nevím, co by mne mohlo naštvat více. To že by mu mohlo projít býti bez školní uniformy nebo trest strhnutím bodů naší koleji. Raději své myšlenky soustředím jinam. Pomalu dojím a vydám se do svých komnat pro všechny potřebné pomůcky pro hodinu lektvarů. Do učebny se dostávám o něco později než někteří spolužáci. 'Typické... všichni sedí vzadu a v jim pohodlných skupinách. Idioti, jako by měli hodinu s profesorem Snapem poprvé.' Posadím se do první lavice, abych mohl být v poklidu sám a co nejdále od ostatních. Pomůcky si seřadím pěkně vedle sebe a zarovnám. Pak už jen vyčkávám na začátek hodiny. Poté co profesor Snape vešel do třídy, šlo vidět, že se na nás těší stejně, jako se na něj těší třída. Hned v prvních slovech, které pronese, uslyším své jméno. Přestože podivnou poznámku s nepříjemným pohledem moc nechápu, poskočí mi srdce při vzpomínce na zkušenosti s alkoholem. 'Dělá jako kdybych byl nějaký alkoholik...' Heh... mám to ale štěstí. Pomyslím si, když mi dojde, jaký lektvar to budeme dělat. Již jsem měl tu čest jeho přípravu zkusit, neboť špatné zkušenosti s alkoholem již mám. Neschopnost mého těla přijímat alkoholické látky je až příliš vysoká na to, abych si proti tomu nedělal opatření. Z kapsy si vytáhnu roušku na ústa, abych se připravil na nevydařené pokusy svých spolužáků. Na tabuli se zatím objeví návod a potřebný materiál k úspěšnému namíchání lektvaru. Zatím co si ostatní chodí pro suroviny, zapíšu si celý postup do poznámkového sešitu a počkám, až tam nikdo nepůjde. Po přípravě surovin a jejich důkladnému zkontrolování jsem dal vodu k varu a vyhrnul si rukávy, abych precizně připravil hlemýždí srdíčka a přitom zamezil ušpinění mé neoblíbené uniformy. Voda začala vařit a já postupně přidával ingredience ve správném pořadí. Přitom jsem si postup neustále kontroloval pohledem do svých zápisků, abych se vyhl jakémukoli problému, který by mohl nastat. Jelikož většina studentů začala pracovat přede mnou, měl jsem tu čest zaslechnout za zády nevydařené pokusy, urážlivé připomínky typické pro profesora a komické strhávání bodů. Ani jsem se neotáčel, nijak mne to nezajímalo a dále jsem si hleděl svého lektvaru. 'Měl bych poděkovat svým rodičům?' Zamyslel jsem se, když jsem si uvědomil, že za mé alchymistické dovednosti mohou především oni, díky jejich vášni pro alchymii a vědu. Nastává další trapná chvíle a já se velice škodolibě pod rouškou usměji. 'Jaká směšná ironie!' Barbara... ta která mi minulou noc vyhrožovala ohněm, poté co jsem ji políbil, se nyní spálila. Nečekal jsem, že mne tato hodina tolik pobaví. Postupně jsem se po přidání na míru zvážených a rozdrcených salamandřích očí i měsíčníku, jsem se konečně dostal k poslední fázi. K již před deseti minutami usmrcenou myší, u které jsem se zabitím inspiroval Gabrielem. Klidnou chirurgickou prací jsem se dopracoval k nepoškozenému mozečku a dokončoval lektvar. 'Aspoň si teď spravím své naprosté selhání v obraně proti černé magii.' Po posledních deseti minutách míchání nechávám lektvar vychladnout. Sundávám si roušku z úst, kterou poskládám a následně uschovám zpět do kapse. Začnu uklízet nepořádek, který jsem způsobil a nakonec si pečlivě upravím rukávy, které jsem si dříve vyhrnul. |
| |||
Ošetřovna Barbara Když ke mne Barbara přistoupí, pomalu vstanu a dělám ji společnost při cestě na ošetřovnu. " Nechtěl jsem Snapeovi odporovat. Bolí to ? " zeptám se s povytaženým obočím a jemným náznakem starosti. Zapřemýšlím že mám docela hlad, a že byla chyba nejít na oběd. Co vlastně teď bude se všemi lektvary, využijí se ? nebo se vyhodí ? nebo se vyhodí jen ty zkažené ? napadne mě naprosto zbytečná myšlenka Když dorazíme na ošetřovnu, Barbara zavolá jestli je někdo přítomen. Mezitím se tiše zeptám Barbary " Co máme další hodinu ? " |
| |||
Vzhůru na ošetřovnu Will Raven, možná pak profesor Adams(?) Spáleninu jsem každou chvíli cítila víc a víc. Pořád jsem se držela, abych ze sebe nevydávala žádné bolestivé zvuky. Ve tváři to ani nebylo poznat. Profesor Snape se netvářil zrovna nadšeně, takže jsem už raději nic neříkala, jen jsem se opatrně zvedla z místa. Lektvar jsem nechala tak, jak je. Věděla jsem, že jsem ho udělala správně, protože se choval, jak měl. Žádné body jsem za něj zjevně ani nedostala, na rozdíl od Williama, ale už se tím teď nemohu zabývat. Na cestě z učebny jsem se zastavila u jmenovaného spolužáka z koleje. "Nemusíš se mnou chodit, jestli nechceš. Zvládnu to sama," řekla jsem mu tiše. Nechtěla jsem ho od sebe odhánět, spíš jsem ho nechtěla zatěžovat takovou prkotinou, jako je moje popálená ruka. Velice nerada obtěžuji ostatní lidi hloupostmi. Následně jsem vyšla ven z učebny, ať už se mnou William šel, nebo ne. Namířila jsem si to přímo do ošetřovny, kam jsem vstoupila velice nesměle, jako bych tam ani neměla co pohledávat. Vždyť to je jen něco tak primitivního jako maličká spálenina... To se snad ani nemusí ošetřovat, ne? Připadalo mi, že by mi stačilo tu ruku chvíli držet pod tekoucí vodou, ne hned s tím lézt na ošetřovnu jako malé dítě. Ale co se dá dělat. Trochu zmateně jsem se rozhlížela kolem, zraněnou ruku jsem si držela u těla a pohledem jsem hledala někoho, kdo by mě mohl odtud vyhnat s takovou zbytečností. "Um... je tu někdo?" |
| |||
Ranní ptáče nikam nedoskáče, protože si zvrklo nohu Začátek Havraspár, pak všichni, pak kdokoliv kdo se vyskytne na ošetřovně... Když se ráno probudím, mám chvíli pocit, jako bych už byla pohřbená. Asi nebyl nejlepší nápad strávit poslední dny prázdnin ponocováním. Po komnatě se potácím jako zombie, oči ještě napůl slepené spánkem. Ostatní pomalu ani nevnímám, jen nepřítomně plním ranní rutinu. Všechno jako by bylo dvakrát tak složitější než obvykle. Spát... Ani si neuvědomím, že se místnost rychle vyprázdnila a já jsem tu sama. Podívám se na hodiny a to mě teprve probudí. Pokud sebou rychle nepohnu, nezbyde na mě žádné kafe. Rychle popadnu učebnice a běžím jako o život na snídani, cestou si ještě natahuji hábit. Jenom na chviličku nedávám pozor a najednou šlápnu do prázdna. Ani se nestačím leknout, ale to už letím k zemi a cestou smetu nějakého prváka. Noha se mi ohne v nepřirozeném úhlu a mě bolestí vhrknou do očí slzy. Pravděpodobně jeden z těch mizejících schodů, do háje! Prvák na mě připitoměle kouká, jemu není nic a mně je trapně, že mě vidí brečet. "Nekoukej tak blbě a pomoz mi se zvednout," zavrčím a snažím se postavit. Nakonec se mi to s jeho pomocí podaří. V duchu velice sprostě nadávám, ale jen v duchu, přece nechci mrňouse zkazit. "Moc se omlouvám, že jsem na tebe spadla a tak. Vzal bys mě prosím na ošetřovnu? Sama tam asi nedohopsám," usmívám se na něj. "A promiň, že jsem na tebe tak vyjela. Vydáme se na ošetřovnu, naštěstí to není daleko. Už na ošetřovně se mu znovu omluvím a vydám se do péče madame Pomfreyové. Donutí mě si sednout s nohou nataženou a natře mi jí nějakým smradlavým slizem. Pak to naštěstí zabalí. Zajímavé, ani to moc nebolí, když se s tím nesnažím hýbat. Ale nějak to otíká... Ráda bych ji vyzpovídala, co to vlastně je, ale vyruší ji zaklepání na dveře. Příšerně se nudím. Prohrabu svoji tašku, ale jsou tam jenom učebnice a já nemám ani v nejmenším náladu se teď učit. Noha mi tak nějak zmrtvěla a lehce to v ní pulzuje. Navíc se smrad dostal skrz obvaz a já se nemůžu zvednout, abych si otevřela okno. Tak tam jen tak ležím a koukám do stropu. Po nějaké době se ke mně vrátí madame Pomfreyová a vyčaruje mi snídani. Moc toho není oproti normálnímu výběru, ale vděčně se do toho zakousnu. Po snídani se přecejen pokouším učit. Nebo spíš nepřítomně listuju učebnicemi a přemýšlím, co z toho budeme letos dělat. Madame Pomfreyová mi nohu několikrát zkontroluje, ale donutí mě ležet až do oběda. Trochu se prospím, ale s tím kotníkem se mi nedaří pořádně zabrat. Oběd pak sním velice pomalu, aby mi déle vydržel. Proč já si jen nevzala něco normálního ke čtení. A tak tam ležím několik dalších hodin a fantazíruju, protože už nemůžu usnout. Po nějaké době mi noha přijde už skoro dobrá, ale madame Pomfreyová tu zrovna není, tak se jí na to nemůžu zeptat. No tak, vysvoboďte mě někdo... |
| |||
Blížíme se ke konci Banda trolů co si říká studentstvo Už je klid. Konečně je klid. Onen klid ale netrval příliš dlouho, protože se od jistého dementního děvčete (čti Coraline Spencerová) začal ozývat jekot, jak si rozmázla šneka o hlavu a snažila se ho setřít myší, kterou mezitím rovnou zabila. Hned poté přijde její prosba, jestli nemůže jít také drhnout kotlíky. "Ne." Zazní můj ledově klidný hlas a pohledem ji zarazím zpět do židle a pokud není tak blbá jak vypadá, tak pochopí že jestli mě bude srát ještě chvíli, tak končí a to nehezkým způsobem. "Navíc odebírám pět bodů za vaše ignoranství a zcela jistě úmyslné ničení a jak tak koukám, tak vaše náboženství vám nijak nebrání v běžné pracovní činnosti, takže dalších pět bodů dolu za úmyslné lhaní." S tím se od studentky otočím a přepluji znovu po třídě, přičemž zaslechnu rozhovor Alexandry a Gabriela. "Mínus pět pro oba za vyrušování pokračujte a budete čistit záchody na celém hradě." S tím se odeberu dál, avšak má chůze je znovu přerušena pubertálními a ochranářskými žvásty pana Shaeda "Ptal se vás někdo na něco pane Shade? Deset bodů dolů a měsíc školní trest s panem Filchem." Mou chůzi přeruší ale další dementní studentka. Dementní studentka která je navíc ze Zmijozelu (čti Barbara Snowová). Zřejmě se spálila o kotlík a teď si to chce jít někam zchladit. "Běžte na ošetřovnu, pan Raven vás doprovodí." Rychle si prohlédnu studentův lektvar. "Dobré pane Ravene, pět bodů pro Zmijozel." S neutrálním výrazem projdu kolem pana Crosshearta, který se vybavuje se slečnou Rosierovou. "Mínus pět bodu za vaší ukecanost pane Crosshearte a slečno Rosierová, jeden by čekal že budete pracovat, ale to se vám zjevně zcela nechce, když tu máte čas se vybavovat, mínus deset za vyrušování a drzost." |
| |||
Lektvary Nat, Alec, Will Sleduji očkem Aleca a vidím co dělá. No hele nevím, věřím že to má mít různý barvy, ale fialovou asi ne. Co jsi do toho prosím Tě nasypal? To vypadá jak soply po tejdnu rýmy. Směju se a zatím míchám svůj lektvar. Nevím jestli je správně, ale hergot když dodržuju to co starý sup říká, tak by snad mohl být. Potom se vyjádří Nat a musím říct, že se mi její jednání nelíbí. Já jsem solventní firma. No madam musím říct, že bych prosil platbu ihned a hotově, protože platbám na účet nevěřím u těchto drobných služeb. Řeknu a nastavím ruku, zatímco druhou míchám obsah kotlíku. Po očku sleduji Willa, který si něco zapisuje. No studený čumák, ale tak co by jeden chtěl od Zmijozeláků, ale to mě netrápí. Každý je nějaký. |
| |||
Lektvary Okrajově Naty, Alec a Will Než jsem stačil zareagovat na žádost od Naty už se do toho vrhl Will, tak jsem se ušklíbl a nechal jej pitvat se v drobných živočiších. Když Alec začne se svým proslovem o právech zvířat, jen se pousměji a snažím si ho nevšímat. Myslím si že je trochu naivní , pomyslím si a nad vlastní myšlenkou se pousměji. O přestávce jsem si přečetl navíc pár stránek z učebnice. V druhé hodině lektvarů jsem si nachystal kádinku s inkoustem a a šedý pštrosí brk s násadkou z broušeného smaragdu, jímž jsem si začal dělat poznámky do sešitu. Jakmile dopíši třetí stranu podrobného popisu lektvaru zadívám se na fialovu tekutinu jež dokázal kdovíjakým způsobem vytvořit Alec, Zatím se neděje nic zajímavého, chtělo by to trošku popostrčit. Pomyslím si a opět se pousměju vlastní myšlence. |
| |||
Lektvary Will, Snape Mou žádost klukům slyší Snape, který se zrovna čistě náhodou prochází kolem. Popadne moji myš a jediným rychlým pohybem ruky jí zlomí vaz. Na chvíli mi vyschne v puse. "Ehm... díky" Zamumlám, ale on už se zase nese jinam, nevím jestli mě vůbec slyšel. Otočí se ke mě Will, kterého jsem ocenila mnohem víc. Snažím se nedívat když vytahuje mozek, ale až je tato špinavá práce hotová tak ho s vděčností přijmu a zbývajích pár přísad naházím do kotlíku a míchám. "Nechám ti to poslat na účet. Plus nějaký úrok za ochotu." Ušklíbnu se na Willa. Dalších deset minut míchám lektvar podle pokynů a pak uhasím oheň a rozhlédnu se po třídě jak jsou na tom ostatní. |
| |||
R714 - Potions Caylus,Snape, zbytek Zrovna ve chvíli, kdy otáčím hlavu od Cayluse a schovávám ji do dlaní, ucítím smrad. Zápach mne donutí dlaně z tváře sundat. ,,Mierda! Porq qué yo!" Ujede mi, jakmile zjistím, že příčina odporného puchu je můj úžasný lektvar. Odstoupím od něho a zacpu si nos, to už se ale přede mnou objeví Snape i s tím svým dokonalým, podle něho nečitelným výrazem. Všichni ale přitom vědí, že přesně tímhle výrazem říká, že jsme banda idiotů a větší službu světu bysme prokázali omotáním jednoho konce lana kolem větve a druhého konce kolem krku. ,,Ne." Když se přesune ke stolům ostatním, zničeně se opřu o stůl. Lektvar je pryč. Výborně, můžu ho dělat znovu. Novou čtveřici šneků bleskurychle zlikviduji a jejich srdce nahážu do vroucí vody. Zopakuji proces se slzami a pelyňkem a lektvar znovu promíchám. Caylus mi s myší nepomohl. Jen mi dal úžasnou radu nechat ji spadnout ze stolu. Díky Cayle, zrovna když na tebe jeden spoléhá.. Otočím hlavu za Kenjim s Danielem, které Snape zrovna peskoval. Mé škodolibé já na tuhle hodinu asi nepřišlo, jelikož na to nereaguji žádným úšklebkem. Místo toho se mlčky otočím ke svému lektvaru a začnu odměřovat měsíčník. To už prozměnu mluví Alec. Není třeba dodávat, že se svým výstupem nadělal více škody nežli užitku, ale když zmíní, že oba jeho rodiče jsou mudlové, nachvíli přestanu odměřovat a krátce si ho prohlédnu. 100 g měsíčníku položím stranou a vezmu do ruky nádobku s očima. Jenže oči se mi povedly vysypat na zem místo do hmoždíře. ,,Do háje.." Rychle oči ze země sesbírám a očistím od nečistot. Rychle je rozdrtím a hodím do kotle. Vezmu do ruky malou myš, která by se měla za chvíli stát další přísadou do tohohle experimentu. Měla až nepřiměřeně veliké uši. A přesně to ji dělalo příliš roztomilou na to ji zabít. Vážně? Nezabiješ myš? A jak chceš teda uskutečnit svoje plány? Přesně v ten moment, kdy mi hlavou prolétne tahle myšlenka, jen odvrátím zrak a rychlým pohybem myši zlomím vaz. Odseknu její hlavu od těla, opatrně rozbiju lebku, vytáhnu mozek a za doprovodného šplouchnutí ji hodím do koktejlu. S naprosto neutrálním a nic neříkajícím výrazem začnu lektvar míchat. |
doba vygenerování stránky: 0.84281492233276 sekund