Andor.cz - Dračí doupě online

Chci zavřít oči a probudit se v červnu

•Nikdo a přece jen všichni...



S přísedící spolužačkou Sinestrou již dále víceméně nekomunikuji. Pokud by s něčím chtěla pomoci, pomůžu. To je nejspíš jediná chvíle, kdy bych ji věnoval nějakou pozornost. S pečlivě připravenými pomůckami na milimetr srovnanými vedle sebe na lavici již vyčkávám na konec hodiny. Profesora Adamse poslouchám na půl ucha. I to mi stačí k tomu, abych si precizně zapsal úkol a již jej začal do detailů rozpracovávat, zatím co vedl diskuzi s jinými studenty. Jinak jsem po zbytek hodiny vedl vnitřní boj znovu se připomenutým bubákem. Nadále jsem se sem tam velice přátelsky usmíval a nabízel pomoc, pokud ji někdo potřeboval.

Během přestávky jsem nic zvláštního nedělal. Jako obvykle jsem přešel rovnou do další učebny, připravil si pomůcky a věnoval se tomu, co jsem dělal předtím.
'Proč mne děsí představa mne samotného...? Musí v tom mít roli ta prázdná tvář... Možná to je tím, že...'
Zasekl jsem se v přemýšlení o bubákovi a zapsal jsem si poznámky z hodiny dějin. To nemůže být možné... tohoto se bojím? Taková stupidita! Jak bych mohl?! Šokován vnitřním odhalením nemohu pochopit původ mého strachu, ve kterém hraje velkou roli i mé pouhé přátelské usmívání. 'To je absurdní... co bych měl tedy dělat? Přestat? Po takové době? Ach... musím se s bubákem střetnou znovu nyní, když znám svůj strach. Musím se toho strachu zbavit. Zbavím se své slabiny. Je načase vylézt z té přeslazené skořápky hnusu.'
Přestal jsem naprosto věnovat pozornost ostatním. Dopsal jsem otravné poznámky dějin.
„Jako by to někoho zajímalo... Mudla s velkou hlavou... Je jedno jakého neobvyklého tvaru bude... plevel se stejně odstraní.“ řekl jsem si pro sebe.

Místo na oběd s ostatními spolužáky jsem se vydal rovnou do komnat svého pokoje. Rozhlédl jsem se zdali jsem sám. Po potvrzení mé samoty jsem si hlasitě oddychl.
„Konečně klid.“ začnu se převlékat z uniformy do druhé zcela totožné uniformy. Opět pečlivě dolaďuji každý detail na milimetry tak, aby na míru ušité oblečení zdůraznilo rozdíl mezi šlechtou a mudlovskými studenty. I ve stejných uniformách lze vidět krásný rozdíl.
„Budu se muset pomstít Moodymu. Žádný jednooký pošuk si na mne nebude zvyšovat ego, ať si to je klidně z pocitu méněcennosti.“

Vracím se do hlavní síně. Vypadá to, že jsem dorazil o něco později jak ostatní. Mnoho studentů již odešlo. Je to v můj prospěch, aspoň mi nedělá problém naleznout prázdné místo. S naprosto chladnou a temnou aurou procházím k volnému místu u zmijozelského stolu. Nikomu nic nedělám, na nikoho se nemračím a přesto střetnutí s mým pohledem může být víc než nepříjemné. Lhostejně se dívám po všem, co se hýbe, jako by to neexistovalo. Po několika letech velmi přátelského chování jsem v tento den jiný. Plný nezájmu a apatie si sedám k opuštěnému místu a pomalu do sebe elegantně dávám pečlivě vybrané jídlo zapíjejíc čistou vodou.

Hlavní síň

Rubeus Hagrid, Rhiannon Kearney, Alacazar Zmijozel

,,Výborně třído, to by pro dnešek pro stačilo. Doufám, že už si podobné vylomeniny do příště rozmyslíte." Promluvím rázným hlasem na třídu šesťáků, kteří právě dobíhají poslední kolečko od famfrpálového hřiště ke škole. Mluvím nahlas, tak aby mě slyšeli všichni.
Mým zlatavým očím však neunikne přihlouplý úškleb a nevybíravý posun Roberta ze zmijozelu.
,,Pokud vám to příjde vtipné, pane Holmesi, můžete si dát dalších pět koleček. Hned." Zamračím se a gestem ruky mu naznačím, že se může otočit a běžet zpátky.
Mladík mi věnuje zamračený pohled a poněkud neochotným klusem, se rozběhne zpět ke hřišti.
Zbytek třídy propustím do převlíkáren a na oběd.

Jakmile se objevím před masivními dveřmi hlavní síně, samy se otevřou a já se svižným krokem rozejdu uličkou k profesorskému stolu, kde už vidím sedět Hagrida, nějakého muže a ženu.
Posadím se vedle poloobra. ,,Dobré odpoledne Hagride," kývnu na něho a otočím pohled k novým profesorům ,,Vám také přeji dobré odpoledne."
Natáhnu ruce po polévce a naleju si ji do hlubokého talíře. ,,Tak jak se daří vašemu.. zvířectvu?" Dotáži se.
Ještě se otočím k novým kolegům a k oběma natáhnu ruku. ,,Rolanda Hoochová, těší mě."

Byla jsem pozdě o dva dny, protože jsem krmila kocoura!
Profesorka[/i] McGonagallová

Je tma. Z příjemného snu mne budí příšerné pípání mého budíku. Mám pocit, že je krátce po půlnoci a že jsem jediný člověk na světě, který musí vstávat. Ještě že stejný osud potkal také mého kocoura! I když není obsazená koupelna po ránu, k mojí dobré náladě je daleko.
Uvědomuji si, že mám docela hlad. Otevřu skříň s pečivem, avšak na jejím dně na mě zírají pouze dvě okoralé patky chleba, z nichž ta druhá začíná zvolna plesnivět: "Zase jogurt!" pomyslím si a vyndavám z lednice nízkotučnou bílou hmotu. Po dvou lžičkách mne však pohled na hodiny důrazně upozorní, že je nejvyšší čas urychleně nakrmit Mr. Sweetieho, mojeho kocoura. Hrozně jsem se těšila na školu v Bradavicích! Už jen týden, vlastně tři dny, ne....kolikátého je dneska vlastně? Zamířila jsem ke kalendáři povalujícímu se na mém stole.
"To je....." Hledala jsem správné slovo. "...Nemožné!"
Jak jsem si mohla být tak jistá, že škola začíná až za týden?! Rychle vejdu do pokoje, v marné snaze nevzbudit matku a začnu si strkat potřebné učebnice do menšího kufru. Zarazím se nad obrázkem křenícího se týpka, který si ještě dovoluje mi zamávat! Nejraději bych ho uzemnila hned tam, ale je to jen obrázek.
"Mami, dovezeš mě do školy?" Zeptám se v naději, že tentokrát vymyslí jiný spoj, než, jak minule, jsme musely obě dvě jet na jejím starém koštěti.
"Jasně miláčku" zavolá zastřeným hlasem. Vím na co myslí, na mého bratra. Umřel před třemi lety, je mi matky líto, přece jen je to pro ni velká ztráta.

Až jsem měla vše nachystané a připravené, matka vzala koště a....ne! Ne koště, jen to ne!
"pojď, nasedni" otřásla jsem se, ale nakonec přece jen nasedla.
Po půl hodině, co jsme se patácely vzduchem, jsme přilely ke školním pozemkům. V ruce jsem svírala kufr a ihned po nabyté rovnováze, jsem se rozběhla ke vchodu do školy. Teď se uvidí, jaké jsou mé vymýšlecí schopnosti. Jdu si pro rozvrh a na zápis k paní profesorce McGonagallové.
Paní učitelko, moc se omlouvám za zpožděný příchod, ale musela jsem krmit kocoura celé dva dny.
Aha, no, tak by to nešlo.
Stanula jsem před jejími dveřmi. Zaklepala jsem. Mám jít dál, nebo čekat na vyzvání? Raději počkám. Nemám se čeho bát (jenom strašidelné ucitelky), to zvládnu, přece mi nemůže jen tak ublížit (může). Ach jo, můj mozek může být pesimistický jak....nevím, co je pesimistického?

Jídelna

Kenji, Gabriel okrajově Nataly, Alex + Liv, Barbara

Posadím se k našemu kolejnímu stolu a rovnou natáhnu ruce po prvním jídle, které spatřím. Jen koutkem oka sleduji Kenjiho, jak si sedá vedle mě.
,,Caylus předběhl už každého na téhle škole. Jsem zvědavý, která s ním skončí tenhle rok. Co myslíš? Kdo z holek s ním už něco měl?"
Rozhlédnu se po síni jako detektiv a přejíždím děvčata zkoumavým pohledem.
,,A vůbec. Jsi snad nějaký dohazovač?" Promluvím s plnou pusou a dloubnu do něj.
,,Spíš bys mě zajímal ty. Na jaký typ holek letí japončíci." Obličej zkřivím do pobaveného úsměvu. Rád si z něj utahuji.
,,Co Nataly?" Hodím hlavou k Havraspárskému stolu, kde seděla světlovlasá dívka. Jestliže zaregistruje můj pohled, s úsměvem na ni mávnu.
,,Nebo Barbara? Třeba jsi na takové tajemné a tiché typy. Hele, můžou si sedat lidi z ostatních kolejí ke stolům druhých? Sedí tam tak samy. Alespoň byste se líp poznali, kdyby si přisedly k nám." Ušklíbnu se na něj.

Když se tak rozhlížím po místnosti, neujde mi, že z Nebelvíru a našeho ročníku jsem tu jen já a Kenji. ,,Kde je zbytek? Mi neříkej, že Oliver zas někde tlachá o Famfrpálu nebo leští své koště." Zakroutím nad tím hlavou. Je to fajn kluk, ale někdy mi příjde, že jediné téma u kterého je schopen zůstat je právě Famfrpál.
Holkám od stolu vedle nás zubatý úsměv oplatím.
Teprve po chvíli zaregistruji, že si ke stolu sedl ten nový. Chvíli přemýšlím, jestli si ho všímat nebo ne. Ve třídě nevypadal kdovíjak přátelsky.
Čert to vem. Je to Nebelvír ne?
,,Hej," Mávnu na něj, aby mě zaregistroval.