| |||
Čas k jídlu... nebo taky ne nikdo určitý Během hodiny jasnovidectví jsem se držela stranou a byla jsem zticha. Z mých úst nevyšlo jediné slovo, což nemuselo být nutně naprosto neobvyklé. Přeci jen, ani normálně jsem toho příliš nenamluvila. Když začali spolužáci mluvit o svých znameních, lehce jsem se pousmála. Já sama jsem dobře věděla, že k tomu svému až příliš nepatřím, tedy alespoň co se obecné charakteristiky týče. Stejně jako skoro až nepatřím do Zmijozelu. S trochu lepší náladou jsem se zvedla ze svého místa, jakmile hodina skončila. Ještě nějakou chvilku budu potřebovat, abych se úplně uklidnila, ale už nyní se to zdálo být dobré. Během hodiny dějin magie jsem si (nejspíš poněkud překvapivě) všechno pečlivě zapisovala a snažila jsem se dávat pozor. Historie mě svým způsobem bavila a je pravda, že můj otec je opravdu obrovským fanouškem historie - a to jak čarodějnické, tak i mudlovské. Když už i tato hodina skončila, pomalu jsem se přesunula do hlavní síně na oběd. Čas se trochu občerstvit a... a to je vlastně asi všechno. K tomu přeci oběd je, ne? Sedla jsem si na své místo a tiše jsem se pustila do jídla. Jako vždy jsem se snažila působit normálně, nezapojovala jsem se do žádné konverzace. Spíš jsem přemýšlela, znovu jsem se vracela k dnešnímu střetnutí s mým bubákem. Přemýšlela jsem nad úkolem, který nám dal Moody. Co jsem se naučila? Co jsem si z toho střetu odnesla? Zavrtěla jsem hlavou. Ne, raději bude lepší své myšlenky směřovat jinam. Jenže kam? "Zatraceně," zaklela jsem tiše. "Zase se točím v kruhu." |
| |||
In the dark of the night Tak on má na mě vztek...? Nejhorší je, že mi to není líto. Není mi líto, že jsem ho naštval, však si to zaslouží. Víc bodne, že mluví anglicky a já neslyším, jak měkce vyslovuje některá slova. Miluji, když tak mluví a schází mi to. Je to ale můj trest za jeho prokletí. Budu muset ta slova uložit ve své myslí a vzpomínat na ně za temných nocí. Beze slova ho následuji, zvědavý, co mi řekne. Proč... Proč to takhle dopadlo? |
| |||
Nelehký život geniálních "Nevypadáš, že jsi ještě v pořádku." |
| |||
Jídelna x chodba Nemám na něj nervy. |
| |||
On the other side Gabriel Roux, Thomas Maxwell Napnu se tak, že to Thomas nedokáže přehlédnout, sotva Gabriel vstoupí do místnost. Sklouznu očima z kolejního spolužáka na svého bratra a rysy, v nichž doposud sídlil slaboučký úsměv, mi ztvrdnou. Přimhouřím oči a sleduji každý Gabrielův pohyb. |
| |||
Všude možně, nakonec v jídelně Zbytek hodiny nebyl alespoň pro mě ničím zajímavým. Vyfasovali jsme úkol, který pochopitelně nevím jak splnit, ale Daniel přišel s opravdu dobrým nápadem. Mít za kámoše někoho takového se vyplatí. „Výborně, co jim to zanýst třeba po obědě?" navrhnu, zatímco ze stolu sklízím svou „ukázkově“ vypadající učebnici. Asi bych si měl vážně pořídit novou, když už si toho všiml i profesor. Přestávku před vyučováním jsem chtěl využít k tomu, abych vrátil do pokoje svého chameleona, ale nakonec jsem to neudělal. Hodina dějin čar a kouzel s Binnsem byla totiž tak nudná, že jsem byl rád, že tu svého mazlíčka mám. Jeho měnění barev bylo rozhodně záživnější, než výklad. Učebnici jsem za celou dobu ani neotevřel, nehledě na to, že vypadala skoro na chlup stejně otrhaně, jako ta na jasnovidectví. Co se s těmi knížkami přes prázdniny sakra stalo, že vypadají takhle? Po skončení dějin čar a kouzel nás čekal oběd. Byl jsem příjemně odpočatý, jelikož jsem si během výuky na chvíli zdříml. Myslím, že jsem nebyl jediný. Doufám, že alespoň Daniel byl na rozdíl odemě vzhůru, protože jinak nemám od koho zjistit, co máme za úkol. Leda od Thomase, ale s tím, jak na každého přívětivě reaguje si raději nechám napsat nedostatečnou. „Že váháš.“ Odpovím Danielovi a následuji ho do jídelny. Naposledy jsem jedl v letadle, ale to bylo několik hodin nazpět. Nemůžu se dočkat, až se nacpu k prasknutí. Neujde mi, jak cestou štípnul Liv do žeber a ta mu jeho gesto oplatila plácnutím po rameni a roztomilým úsměvem. „Hele, co Liv… Hodili by jste se k sobě.“ Trochu Daniela popíchnu, ale myslím to pochopitelně dobře. „Dejte to dohromady, jinak tě předběhne Caylus.“ Dodám a rozhlédnu se. Zmíněný tu naštěstí ještě není. Díkybohu. Vsadím boty na to, že je někde na chodbě i se svým novým objevem a káže o síle lásky. |
| |||
Vlaštovka Chtěl jsem se v klidu najíst, ale pořád musím myslet na bráchu. |
| |||
Z jasnovidectví na oběd Z Jasnovidectví jsem odcházela ne zrovna nadšená, jestli něco nenávidím tak jsou to domácí úkoly. Člověk pak nemá čas ani náladu na vlastní zájmy. Následovala hodina dějin čar a kouzel. Nudná jako vždy, ale co už. Zezačátku jsem si dělala poznámky, ale pak jsem vytáhla učebnici jasnovidectví a začala zkoumat jak sestavit horoskop. Jestli to bude moc těžké tak si prostě něco vymyslím nebo to od někoho opíšu, není problém. Když hodina konečně dospěla ke konci, sesbírala jsem poznámky a všechny knížky a odešla ze třídy mezi posledními. Na chodbě jsem uviděla Romaina a toho nového kluka. Měl nebelvírskou uniformu. Jsem zvědavá co se stalo Romainovi, ale podle Lupinova názoru už asi bude v pořádku. Věnuju mu letmý úsměv, ale ani nevím jestli si ho všimnul, vypadal dost... zaujatě. Dosunu se do hlavní síně a sednu si kousek od lidí z ročníku. Vezmu si jídlo a zamyslím se nad tím horoskopem. Co kdyby v celém jasnovidectví bylo víc, než jde na první - dobře i druhý a třetí - pohled vidět? |
doba vygenerování stránky: 0.9510281085968 sekund