| |||
Před skleníkem č. 2 > Před skleníkem č. 4 Rebecca 14. října, středa Zadívám se na Beccu, jakmile se začne smát, po chvíli se ale neudržím a začnu se pochechtávat taky, jak je to nakažlivé. „No fakt.“ Krčím rameny, kamínek v ruce mrsknu proti sklu na skleník před námi. „Hmm, placák, to už ste úplně nejvíc největší kamarádky,“ uchechtnu se, když srovná Ruby s Christinou. Dál sedím na kbelíku dnem vzhůru, lokty si opřu o nohy. V dálce vidím procházet Nataniela, radši ani nevstávám, abych na sebe příliš neupozorňoval, ke Cass pouze mávnu. Ještě by chtěl, abych se do knihovny zašil už dneska – teď, když přestalo pršet. Ani mě nehne. Zatímco se dívky dohadují, rozhlížím se po okolí, než se Becca otočí zpátky ke mě a zeptá se na Cass. „Teď děláš doporučení zase pro ni?“ zazubím se pobaveně a vstanu ze sedu, opráším si ruce tím, že párkrát tlesknu. „Nebo jenom sbíráš drby? Tak půjdeme před čtyřku? Tam budou vracet věci asi všichni, ne? Já už pak půjdu, jestli mě teda nechceš zase šikanovat.“ Jestliže chce odchytit Kenjiho, jak jsem zaslechl, před skleníkem č. 4 to bude příhodné. A pokud Becca nebude nic namítat, přejdu kousek dál ke vchodu do čtvrtého skleníku. |
| |||
14. září Hlavní síň --> Hodina --> Můj kabinet Kolegyně a kolegové u stolu, Acai Oběd v síni jsem si náramně užil. Nejen, že jsem se dosyta najedl, ale také jsem si příjemně popovídal s přítomnými kolegy a kolegyněmi. Pravda, s kolegou Snapem jsme toho až tolik nenamluvili, ale věřte mi, dá se na to zvyknout. Za ty roky už jsem byl tak nějak smířen s tím, že pokud nemá Severus zrovna svůj den, pak nemá smysl nějaký rozhovor vůbec začínat. Na jeho obranu, každý občas vstaneme levou nohou a máme plné právo chtít poobědvat v naprostém klidu, nikým a ničím nerušeni. Já jakožto extrovert takové stavy příliš nemívám, ale respektuji, že introvertní Severus jich musí mít spousty. Holt každý jsme nějaký a musíme se tomu umět přizpůsobit. Oběd probíhá v poklidu až do chvíle, než rupnou slečně Harper-Burnsové nervy a vzduchem začne létat nejen jídlo, ale i kniha. Pochopitelně mám obrovské nutkání vstát a jít situaci ihned řešit, ale kolegyně Weaver je rychlejší. Což se nakonec ukáže jako nejlepší možná varianta, protože jak se zdá, tak má Kayla nějaké osobnější problémy, které by s ní měl řešit ideálně někdo ženského pohlaví. A to já nejsem. Ne, že bych se snad neuměl do svých studentů vžít, však i já byl kdysi na jejich místě a procházel stejnými chodbami, ale mám pocit, že s milostnými problémy Kayle tak úplně nepomůžu. Jakmile se situace uklidní a obsah mého talíře je konečně prázdný, zvednu se od stolu, rozloučím se s kolegy a pomalu zamířím před síň. Neujde mi, že na nástěnce mezitím přibylo spoustu nových věcí. Co mě však udiví nejvíc je to, že nikde nevidím inzerát s koťaty. Kde je? To už jsou všechna zarezervovaná, či co? To byla docela rychlost. No, vlastně mě to ani nepřekvapuje. Byla opravdu krásná a jejich roztomilost určitě rozněžnila nejedno studentské srdíčko. Tak či tak bych se měl v nejbližší možné příležitosti zeptat slečny Warren-Wentworthové, abych se ujistil, že je vše v pořádku a koťata skutečně mají nové domovy zajištěné. Následující čas trávím všelijak. Jako první mě čeká hodina péče o kouzelné tvory s šesťáky, které seznamuji s Hrabákem. Nutno dodat, že děcka mi při pohledu na roztomilého chundelatého krtka málem utrhnou ruce, takže dalších padesát minut slyším pořád dokola jen cosi jako ,,Ten je taaak roztomilý." a ,,Můžu si ho odnést? Nebo ho alespoň pohladit? Prosím prosím." Celé hodině nasazuje hrabák korunu tím, že nečekaně krade jedné studentce zlatý náhrdelník. Což není zas až tak neobvyklé, když vezmeme v potaz, že hrabáci milují vše, co se třpytí a za každou cenu se to i snaží získat. Náhrdelník je naštěstí včas zachráněn a zatímco putuje zpátky ke své majitelce, hrabák putuje zpět do terárka. Tolik k dnešní hodině. Ihned po jejím konci se vracím do svého kabinetu, kde už na mě čeká Luna. Jak dlouhá tak široká se rozvaluje na kanapi a pospává, ale jakmile uslyší chrastění klíčů a otevírání dveří, prudce vstane a běží mě přivítat. ,,Taky tě rád vidím, holka bláznivá." podrbu bernardýnku za ušima a přikleknu k ní, aby neměla nutkání po mně skákat. Snažil jsem se jí to odnaučit, ale znáte to, psí radost je občas nezastavitelná. U tohohle kolosu obzvlášť. ,,Máš se dobře? Příště tě vezmu na hodinu sebou, slibuju." promluvím k psisku a odložím si učební materiály na stůl. Netrvá dlouho a ozve se klepání. Luna zpozorní a automaticky zaštěká, aby ohlásila nečekanou návštěvu. Dělala to tak vždycky, protože co kdybych se náhodou přeslechl, že. ,,Jen klid, máme hosta. Chovej se slušně." připomenu fence. Ne, že by mým slovům snad rozuměla, pořád to byl pes, ale vycvičená byla. Věděla, jak se chovat, když za mnou do kabinetu chodili studenti. Tedy, pokud za dveřmi stál student. To budu muset zjistit. Rozejdu se ke dveřím a otevřu je. Za nimi stojí menší dívka velmi exotického vzezření. Acai Luqueba, pátý ročník. ,,Dobrý den, slečno." pozdravím jí s úsměvem a pokynu jí, aby vešla dál. ,,Co vás sem přivádí?" zeptám se. Teprve teď si všímám, že má na rameni malou sovičku. Přesně tu, kterou před měsícem zachránila na školních pozemcích. ,,Jak se daří nalezenkyni?" zeptám se se zájmem. |
| |||
Skleník číslo 4 --> Hagrid Naira, Amanda, Christian, Patrick a Hagrid 14. října, středa odpoledne Vlastně jsem si úplně nebyla jistá, že mé kouzlo na tlustočerva zabere. Tedy přímo na toho, co měla Amanda ve vlasech. Dost jsem se bála toho, že budu přímo zavalena tlustočervy. Naira by možná skákala radostí... Ale já fakt ne. Měla jsem své meze. A zrovna na těchto tvorech mi nepřišlo roztomilého vůbec nic. |
| |||
Před skleníkem č.214.10. Seb a Cass Všimnu si, že ze skleníku vychází Cass. Postavím se a začnu na ni mávat, abych na sebe upoutala její pozornost. "Ahooj," pozdravím ji vesele. "Hele, nic jsme nenašli. Jen mi Ruby dala loktem do nosu, tak odteď nesmíme v její přítomnosti jméno Domenico ani vyslovit," oznámím ji. "Ráda bych ve zdraví dochodila školu," povzdechnu si teatrálně. "Zatím v plánu nic nemám. Chtěla jsem se jen ujistit, že tě ve sklenících nic nezaškrtilo a ještě si chci odchytit Kenjiho, mluvil o Prasinkách. Raději půjdu tam, než abych se na hradu kopala do zadku nebo nedejbože dělala úkoly." Nad tréninkem se zamyslím. "Hele, vůbec nevím. Ale Kayla nám dá určitě vědět," snažím se uklidnit sebe i jí. Kayla, naše hysterická Kayla, která ani nebyla na bylinkářství. Určitě to má pod kontrolou. Že jo. Že jo?! "Určitě Dianu najdeš u jídla. Dneska mě při nitrozpytu málem poslintala, tak snad se nepokusí sežrat i tebe," varuju Cass naoko vážně. "Tak se měj a ať vám to jde od ruky," zamávám Cass na rozloučenou a sednu si zpátky na kbelíček. Podívám se na Seba, který vedle mě sedí na svém kbelíku. "Hele a Cass by se ti nelíbila?" zeptám se ho, než se začnu rozhlížet, jestli zahlédnu Kenjiho. U něj si fakt nemůžu vzpomenout, v jakém skleníku byl. Snad mi neuteče jako minule. |
| |||
Skleník č. 2 -> před skleníky -> Velká síň 14. října, Středa Becca, Erika, Diana, Sebastian Opravdu jsem byla ráda, že jsem se přátelské květiny zbavila. Kdo ví, jak moc přátelská by chtěla být! A co by mohlo následovat. Každopádně ani po dalším hledání jsem podobně jako ostatní nic nenašla, tak jsme to mohli zabalit. |
| |||
Prasinky >> Haraburdí všeho druhu >> Směr U Tří košťat Středa 14. října Domenico Wow, ta asiatka má jméno. To by jeden neřekl. Nebudeš tomu věřit, Domenico, ale bez tebe bych na to určitě nepřišel. To mě vážně musíš pořád něčím nasírat a kazit tak pěknou chvilku? A to už mi začínalo být v tvojí přítomnosti docela dobře. Hovado jedno. "Tak Ruby..." zopakuji poněkud zamyšleně, když ukončím svůj myšlenkový monolog. "Vždyť je to pseudonym." ušklíbnu se. No, ještě, že tak. Něco na tom asi bude, protože ustavičně vyslovovat Hong Ťong Bong Dong či jak se ta holka jmenuje by asi nebylo úplně optimální. Ne, že bych snad měl něco proti asiatům, jejich kultura byla v mnohých věcech fascinující, ale ty jejich jména... To byla kapitola sama o sobě. Jako kdyby se všichni šikmoocí řídili heslem proč dělat věci jednoduše, když to jde složitě? I když takový Kwang byl taky Korejec a jméno měl normální. "Poslyš, Domenico... Chápu, že jsi zamilovaný a Ruby je teď určitě tvou prioritou číslo jedna, ale chtěl bych, aby jsi si dával větší pozor, co komu říkáš." začnu opatrně. Pomaloučku, polehoučku, žádný vyčítavý tón. Chci, aby mě poslouchal a aby se nad tím alespoň na malou chvíli zamyslel. "Je mi jasné, že tě hodně podporuje, to přítelkyně dělávají, ale neměl by jsi kvůli ní zapomínat na to, že máš kolem sebe přátele." A kašlat na ně... Kousnu se do jazyka a nevyřčenou myšlenku zaženu rychle zpátky tam, odkud přišla. "Neber to tak, že ti něco přikazuju, ale pakliže máš až takové problémy, nebylo by moudřejší se nejprve svěřit někomu z koleje?" Mně, například? "Tím nechci zpochybňovat tvoje rozhodnutí, ale nejste spolu zas až tak dlouho. Neber to jako urážku, třeba se pletu, ale nerad bych, aby se to v budoucnu obrátilo proti tobě." Jo, takhle to zní možná směšně. Malá Mrzimorská holka z mírumilovné koleje založené na mravní síle, empatii a ctnosti. Jak by někdo takový vůbec mohl mít nekalé úmysly? Neříkám, že je zrovna ona má, ale nikdo mi nevymluví to, že je na ní něco divného. Nechovala se jako typická Mrzimorská. Přišla bůhví odkud a já o ní vlastně nevěděl vůbec nic. To mě znervózňovalo. Rád jsem měl o lidech přehled. Domenico mezitím pokračuje. Žádnou mou otázkou se nenechá vytočit, jen dál odpovídá a trpělivě vysvětluje. Skoro, jako kdyby věděl, že se dřív či později budu vyptávat. I když to by, vzhledem k mé zvědavosti, došlo asi každému. Má touha po informacích nebyla žádnou novinkou. V tomhle ohledu jsem byl bohužel hodně čitelný. Ne, tohle mě fakt neuklidnilo a byl bych radši, kdyby sis vzal k srdci moje rady a ne její. "Určitě nejsem proti, pokud se spolu budete učit. Třeba na tebe bude mít opravdu dobrý vliv. A pakliže ano, tak to klobouk dolů." Tuhle možnost samozřejmě nezavrhuji. Bylo by fajn, kdyby Domenico začal konečně dělat čest své koleji a vrátil nám minimálně ty body, o které nás vlastní hloupostí připravil. Tohle uvítám, o tom žádná. Otázkou je, jestli to tak opravdu bude. Než se naděju, otevírá mi dveře do obchodu a poslušně je drží do té doby, dokud nevejdu. Povytáhnu obočí. Chápu, že má v sobě zakořeněný svůj gentlemanský pud, ale se mnou si na tyhle věci hrát nemusí. Zaprvé, nejsem holka. Zadruhé, jsem prefekt, ne prezident. A v tom byla ta potíž. Už kdysi jsem si všiml, že někteří lidé se mnou jednají jinak, než s ostatními spolužáky. Neříkám, že se mi nelíbilo, když projevovali slušnost a respekt, ale nikdy jsem necítil, že by kterýkoliv z těch lidí byl v tu chvíli sám sebou. Naučil jsem se to neřešit, ale sem tam se přeci jen našli chvíle, kdy jsem přemýšlel nad tím, jaké by to asi bylo, kdybych byl stejně tak obyčejný, jako někteří mí vrstevníci. Bez původu a tíhy povinností, které mě občas až příliš svazovaly. Jaký by to byl pocit dělat a říkat cokoliv se mi zachce, aniž bych neustále myslel na to, že nesmím dělat své rodině ostudu, za kterou by mě mohli vydědit? To by bylo vážně skv... Moment, co to právě teď řekl? "Po tom, co je mezi mnou a Helen ti vůbec nic není." zavrčím varovně, oplácejíc mu upřený pohled do očí. "A pokud se nepletu, ty a Ruby jste spolu oficiálně." I když těžko říct, co se považuje za oficiální vztah. Papírek s nápisem „Chceš se mnou chodit? Zaškrtni ano – ne.“ ? Nu, někdo by to tak asi mohl brát, i tací zoufalci se na škole určitě najdou, jenže můj vztah s Helen byl trochu... komplikovanější. Byla to jakási symbióza. Oba jsme si vycházeli vstříc a dostávali přesně to, co jsme jeden od druhého očekávali, aniž bychom se museli navzájem omezovat. Protože vztah jako takový omezující je. Ztrácíte svobodu. Děláte si nároky. Máte přehnaná, nereálná očekávání. Nemyslíte racionálně. Ukazujete své slabosti a hlavně se ustavičně vystavujete bandě drben, které se nemůžou dočkat, až se stane nějakej skandál, kvůli kterýmu by o vás rázem věděla celá škola i kouzelnická společnost. Takže ne, děkuji, nechci. Ale jestli ty, Domenico chceš, tak prosím. Užij si to, ale pak nebreč, až tě ťamanka pošle k šípku. "Ale zpátky k tvé otázce. Ne, neřekl jsem jim o tom. Nejspíš by nebyli proti, ale mám neodbytný pocit, že otec má už jinou favoritku." A můj dědeček jí měl evidentně také. Ten totiž s babičkou oné favoritky dokonce randil. Svět je fakt malej. "Věděl jsi, že mého otce fascinuje Španělsko? A draci? V letním sídle má spoustu kouzelnejch potvor, ale draci mu ve sbírce zatím chyběj. Není divu, ne každý je zvládne. Ale proč ti o tom vůbec říkám, když se bojíš i malýho dráčka slečny Rosalie." ušklíbnu se a začnu pomalu procházet mezi regály, přičemž do kapsy strkám vrácený nákres havrana. "Nebude to na dlouho, slibuju. Pak můžeme jít shánět tu rolničku. Kup si jich radši víc, znáš kočky, všechno zašantročej." zazubím se, zatímco beru do rukou jednu součástku za druhou a kriticky si je prohlížím. "Víš vůbec o tom, že Christina bude mít taky kočku?" Určitě neví. Odešel s šikmoočkou ještě dřív, než jsem to stihl Kristýně oznámit. "Mohl bys jí dát nějaký rady, co ty na to? Udělal bych to sám, ale přes kočky jsem nikdy moc nebyl." omluvně se usměju, vezmu do náruče posledních pár součástek a vydám se s nimi k pokladně. Konečně mám to, co potřebuji. Teď jsem spokojený. "Tvůj pohled na transkulturnost je... rozkošný." Co mu na to mám jako jinýho říct. Setřels mě, docházej mi slova? Ale kdeže... "A jen tak mezi námi, doufám, že až dojde na lámání chleba, tak mě pozveš na svatbu. Vlastně si tě tak umím docela dobře představit." V chomoutu. Pod pantoflem. A s pivním (i když v jeho případě spíš vínovým) pupkem a s lahvinkou červeného z jejich vinice. Jak krásné zakončení tohoto romantického vztahu. "Jsi si jistý, že chceš do zverimexu? Mám pocit,že tvůj žaludek si myslí něco jiného." poznamenám, když po úspěšném nákupu vycházíme ven z obchodu. "Taky už mám celkem hlad. Co tedy trochu pozměnit plány?" navrhnu a aniž bych čekal na odpověď, automaticky se rozejdu směrem ke Třem košťatům. |
| |||
Dvojče |
doba vygenerování stránky: 0.89357995986938 sekund