| |||
Hodina jasnovidectví učebna K04 Můj bubák mi vrtal hlavou i po skončení hodiny. Nebyl jsem zvyklý na podivný pocit úzkosti, který mě tížil na hrudi jako obrovský balvan. A tak jsem se rozhodl zahnat splín po svém. Jakmile jsem vyšel ze třídy, zkoumavě jsem se rozhlédl. Po chodbě se pohybovali studenti z jiných ročníků a jako na zavolanou kolem procházela i dívka, se kterou jsem včera mluvil po slavnostní večeři. Na to, že dnešek začal otřesně, se situace začíná obracet k lepšímu. -------------------- Netřeba říkat, že jsem s pohledným děvčetem strávil zbytek volného času, který mi zbýval do další hodiny. Nebýt toho, že sama spěchala na vyučování, zůstal bych tam stát a nevšiml si, že jasnovidectví začíná za pár minut. To abych si pospíšil. Klidným, skoro až výletním tempem se rozejdu vpřed, směrem k astronomické věži. Kdyby to byl jakýkoliv jiný předmět, asi bych přidal do kroku, ale je to jen jasnovidectví. Nebudu kvůli tomu dělat takový povyk. Když dorazím na místo, profesor už je přítomen. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. To je zas jeden z těch akčňáků, který musí být všude ještě dřív, než by měli. Rozhodnu se tím dál nezabývat. Místo toho si začnu vybírat stolek, u kterého bych se usadil. Vyberu si ten, u kterého sedí Nataly. Čistě z taktických důvodů. Hned vedle sedí Sinestra s Wolframem, takže alespoň budu blízko známých tváří a hlavně… Nataly je děvče. S těmi je daleko větší zábava, než kdybych seděl vedle některého ze spolužáků. |
| |||
Hodina jasnovidectví Ještě chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala zvednout z místa, abych odešla ze třídy. Měla jsem sto chutí jít na pokoj pořádně se zachumlat do kožichu své kočky. Ale takovou možnost mít nebudu dneska ještě nějakou dobu. S povzdechem jsem se na chvíli usadila za dveřmi na chodbě. Otřásla jsem se, snad zimou, snad strachem, a pomalým krokem jsem se vydala směrem na další hodinu. Abych pravdu řekla, vůbec jsem z ní nebyla nadšená. Celý dnešní den byl touto první hodinou zabitý. Plazila jsem se chodbami, obklopovala mě aura chladnější nežli obvykle. Pochmurný výraz ve tváři hovořil za vše. Mladší studenti se za mnou otáčeli - asi netušili, co se mi stalo. Nevšímala jsem si jich, nevšímala jsem si nikoho, jen jsem kráčela vpřed. Po schodech nahoru a do učebny na hodinu Jasnovidectví. Snad alespoň tahle dopadne trochu lépe než ta předchozí. Někam jsem si sedla. Zatím jsem tak nějak nevnímala, jestli jsem si přisedla k někomu dalšímu, nebo jestli jsem si vybrala prázdné místo (pokud tedy taková věc zůstala). Každopádně jsem tedy dosedla a pohled jsem namířila směrem z okna ven. Měla jsem spoustu věcí na přemýšlení... |
| |||
Učebna jasnovidectví Kvůli té pitomé kočce jsem málem přišel pozdě. |
doba vygenerování stránky: 0.80830812454224 sekund