| |||
|
| |||
Shrnutí hodiny ve sklenících č. 7 a 2. Středa 14. října Převážně Domenico + ostatní ve skleníku, Deirdre, Caylus Vypadá to, že skleník číslo sedm je v naprostém pořádku. Ani po důkladném prohledání nikdo nic nenachází a tak nezbývá nic jiného než to tu pomalu zabalit a jít si zase po svých. "To, že se většina lidí bojí draků je tak nějak normální. Ale to, že se bojíš miniaturního dráčka, který ani není skutečným drakem... To snad ani nepotřebuje komentář." zakroutím nad Domenicem hlavou. Faktem je, že ani já jsem dodneška netušil, že tu má profesorka takového mazlíčka. Vím, že měla nějakého lítajícího ježka, či co to bylo a pak Gronza, kterého jsem jí a její sestře daroval k narozeninám. Snad stále dobře slouží. Asi by neuškodilo, kdybych sem čas od času zašel i mimo hodiny a zkontroloval, jestli je s robotem všechno v pořádku. Sestavoval jsem ho sice tak, aby vlhké podmínky ve sklenících zvládal, ale určitě nic nezkazím tím, když mu občas přitáhnu, nebo vyměním součástku. Přeci jen, byl to pořád můj výtvor, ke kterému jsem cítil jakési... pouto? Asi jo. To bude nejspíš tím, že jsem na něm pracoval tak dlouho. "Vlastně mi to přijde dneska vhod. Rád bych se ale ještě v Prasinkách stavil pro pár součástek, jestli nevadí. Dělám teď na něčem velkém." tajuplně se usměju. Ač jsem byl poměrně dost časově vytížený, na tvorbu nových modelů jsem si dokázal najít čas vždycky. Byl to pro mě relax. Příjemná, kreativní činnost, během které jsem mohl vypnout a nic neřešit. "Ještě dneska vyvěsím na nástěnce, že se trénink ruší. Colette asi bude trochu prskat, ale nikdo jí nebrání jít i tak lítat. Nebo si jít minimálně zaběhat." Akční na to byla dost. Na to, jak hubeně a poněkud křehce vypadala, byla dost hyperaktivní. Ona si už nějakou aktivitu najde, o to bych se nebál. "No, myslím, že víc už tady stejnak nevykoumáme, takže... půjdeme?" tázavě na Domenica pohlédnu. Právě si spravuje kouzlem děravé kalhoty, což je jedině dobře, vzhledem k tomu, že mu z nich čouhalo snad všechno, co mohlo. Chtěl jsem mu to předtím nějak taktně naznačit, ale těžko říct, jak kulantně vysvětlovat spolužákovi, že mu lezou koule. Díkybohu, že na to přišel sám. Před odchodem ze skleníku vezme Domenico jako správný gentleman všem dívkám jejich náčiní a odnese ho do skleníku číslo dvě, kam ho mlčky následuji. Jen co skleník otevřeme, praští nás do nosu nevábná vůně. "U Merlina, co je to za puch?" zašklebím se značně znechuceně. Páchlo to tu, jakoby si někdo nadělal do trenek. Vážně nevím, co hrozného se tu muselo stát, aby to někoho přinutilo neudržet svěrače na uzdě. Že by někoho vyděsila nějaká rostlina? Ve kterém skleníku mají vlastně úponice? Ty jsou takové dost nebezpečné, ne? "Pojďme rychle pryč, jinak tím načuchneme tak, že už to nesmyjeme." No dobrá, to je možná trochu přehnané tvrzení, ale vážně tu nechci zůstávat. Rozhodně ne déle, než je nutné. Svůj úkol jsme splnili a jen tu nečinně stát a okounět se mi zrovna dvakrát nezamlouvá. Odložím svůj kyblíček, rukavice i zástěru a s Domenicem v patách urychleně opouštím zamořený skleník. "Asi trochu víc." přisvědčím, když se za námi otáčí už třetí člověk. Ten smrad se bohužel nerozplynul a vytrvale se nás obou držel jako klíště. Vážně by mě zajímalo, který pako to tam takhle zaprdělo. Jsme sice jenom lidi, ale probůh, to, že si máme projevy svých střev nechávat mimo veřejnost učí rodiče snad každé malé dítě. U prváků bych to ještě pochopil, ti jsou na škole krátce a teprve zjišťují, co si můžou a nemůžou dovolit, ale v pátým ročníku už je to fakt ostuda. Zatímco Domenico odchází na pokoj, já ve společence v rychlosti píšu na kus pergamenu oznámení, že se dnešní trénink nekoná. Zprávu pak předám právě procházejícímu špuntovi, který evidentně nemá nic na práci a tak ho (samozřejmě pro dobro týmu!) zneužívám k tomu, aby vzkaz vyvěsil na nástěnce před síní. Prcek se zdá být svým novým úkolem potěšený, jelikož mi všechno horlivě odkýve a pak s veledůležitým výrazem odbíhá pryč. Tak, to bychom měli. Teď už zbývá jen sprcha a převléknout se. Zapluji do chlapeckých ložnic, odkud Domenico právě vychází. Ten ovšem není tím, kdo mě zaujme na první pohled. Mou pozornost si získává Caylus, válející se v posteli s Deirdre. To se dalo čekat, že tu bude zase nasáčkovaná. Cožpak to tak nedělá každou noc? "Právě jsem zrušil dnešní trénink." zahlaholím k oběma, aniž bych se na ně, byť jen koutkem oka, podíval. "Oficiálně to visí na nástěnce, ale pro jistotu vám to říkám už teď." U nich jeden nikdy neví, protože co když už dneska nevylezou z postele a kolem nástěnky vůbec nepůjdou? I když zrovna u nich je to dost nepravděpodobné. Určitě půjdou na večeři, protože pochybuji, že by si nechali ujít jakoukoliv příležitost k přežírání. V tomhle jsou oba přeborníci. Věřím, že by byli schopní se dobejvat do Hlavní síně i se čtyřicetistupňovými horečkami a křičet na celý kolo, že maj hlad a prostě musí dovnitř za každou cenu. V ložnici se dlouho nezdržuji. Jen, co ze skříně popadnu čisté oblečení a z nočního stolku nákres aktuálního modelu, otočím se na patě a odejdu. Není důvod tu zůstávat déle, zvlášť když se potřebuji co nejrychleji okoupat, abych ze sebe dostal ten puch ze skleníků. To se mi díkybohu daří hned záhy v prefektských koupelnách, kde bez řečí plním nezbytnou rutinu hygienických potřeb. Jakmile jsem opět čistý, převlečený a spokojený, odcházím zpátky na koleje, kde už čeká Domenico. "Skočím si ještě pro peníze a něco teplejšího, moment." S těmito slovy znovu zmizím v ložnicích, kde se bez jakékoliv změny stále povalují blonďaté hlavy. "Jako bych tu nebyl." ujistím je a v poklidu si dojdu pro dlouhý černý kabát a peněženku, kterou strčím do kapsy. Pak už si to štráduji zpátky za Domem. "Můžeme? Prvně bych zašel na ty součástky, pokud nevadí. Pracuju teď na jednom dost zajímavý modelu, ale ještě mi k tomu pár věcí chybí." Z kapsy u kabátu vytáhnu nákres, který jsem předtím vzal z nočního stolku a Domenicovi ho podám. "Samozřejmě to ještě není hotové, ale ve finále by to mělo vypadat nějak takhle." poklepu prstem na nákres. "Snažím se vytvořit robotické mazlíčky, kteří by byli ještě lepší a víceúčelovější, než ti skuteční. Tak trochu jsem se inspiroval Williamovým havranem." William byl na svého opeřence neskutečně fixovaný. Během našich rozmluv u čaje a šachů neustále opěvoval jeho jedinečnost, na což jsem mu oponoval, že dokážu vytvořit něco podobně úžasného a nebudu k tomu potřebovat víc, než pár koleček a šroubků. Pochopitelně mi pořád dokola tvrdil, že nic takového se mi sestrojit nepodaří, protože žádný stroj přeci nemůže být úžasnější než jeho rodový havran, ale jak vidíte, tak může. Jaká škoda, že už Will neuvidí, jak moc se spletl... "S trochou magie se mi snad podaří dát modelům i skutečné zvířecí chování. A nejen to. Kdybys měl někdy zájem o nového mazlíčka, stačí říct. Na zakázku ti vyrobím téměř cokoliv, takže jestli chceš druhou kočku, není problém." nabídnu se Domenicovi, když vycházíme z hradu a pomalu kráčíme vyšlapanou cestičkou do Prasinek. Cesta překvapivě ubíhá rychle a já se ani trochu nenudím. Vlastně jsem netušil, že to řeknu, ale je mi docela fajn. "A teď mi pověz, co se to s tebou poslední dobou děje. Ty tvoje neustálý kiksy na hřišti i na hodinách. Má s tím snad nějakou spojitost ta asiatka z Mrzimoru? Ani jsem nevěděl, že jsi tak..." snažím se najít správné slovo. "...transkulturní. A když už jsme u toho, tvoji rodiče o tom vědí?" zahrnu ho otázkami. |
| |||
Konec šichty Skleník č. 7 - hájenka - Havraspárské ložnice - knihovna 14. října, Středa Charlie, Kenji, Daniel, Nataniel a Rosalie "Nevím, jestli..." začnu odpovídat na Kenjiho dotaz, než mě dohoní jeho poznámka o chapadlovém pornu a já se rozesměju. "Avada je trochu overkill, nemyslíš? Nestačilo by ji zvednout Wingardiem za květináč?" ale to už si to k nám přifrčí Rozálie a hned dělá důležitou - jako bychom se o tom právě nebavili. A než se kdo z nás stačí vzpamatovat, vezme nám veškerou zábavu. "Jo, pospíšit bychom si měli. Krávo pitomá, nafrněná." dobrá nálada mě přešla stejnou rychlostí, s jakou profesorka zakouzlila Immobilus, ale i přesto se neochotně sehnu a posbírám vajíčka fujtajblíků, aspoň těch, které neposbírají kluci. "Snad to máme všechno." úponice byla na konci našeho "sektoru", i přesto se rozhlédnu, jestli někde ještě nějaké hnízdo nezbylo a pak bez dalších komentářů pomalým krokem zamířím k Hagridovi, kde máme kyblík s vejci odevzdat. "Ach jo. Taková krásná příležitost procvičit si základní kouzla." hudrám na profesorčin nevyžádaný zásah po celou cestu k hájence. "Ne, ona se tam musí objevit a vyžrat to." nakvašeně odložím kyblík a zamířím zpět k hradu, konkrétně na pokoj, protože si potřebuju převléct kalhoty. "Buď sbohem praktické myšlení a inovativní aplikace kouzel. Na všechno si přece pozvem specialistu." Převléknu si kalhoty, a protože mi ještě zbývá nějaký ten čas do večeře, vezmu si učebnice a zamířím do knihovny vypracovat nějaké domácí úlohy. |
doba vygenerování stránky: 0.85567808151245 sekund