| |||
Skleník č. 2 > Skleník č. 4 > Kolej > Kabinet Kwanga14. října, Středa Cass , Erika + označení Chvilku to vypadalo, že mě Cassandra vůbec neposlouchá. Jen na mě zamyšleně zírala a píčatka se jí vesele svíjela kolem nohy směrem na sever. Nebylo mi úplně příjemný, že na mě tak blbě civí, ale vzhledem k tomu, že jsme spolu pořádně mluvily naposledy tak před měsícem, na ošetřovně, se to dalo pochopit. Ne jen to. Tak nějak jsem dokázala i odhadnout, na co asi myslí. Však sama jsem přesně o tom samém uvažovala chvilku před tím, než jsem se rozhodla jí pomoct. “Štípni jí do špičky, povolí.” zopakuji s nadlidskou trpělivostí, když se konečně probere z transu a přestane mi do obličeje vypalovat díru svým pohledem. Soustředěně ji sleduji, připravená pomoct, kdyby nebyla schopná provést byť tak jednoduchý úkol. Znenadání se k nám připojuje Erika a do éteru přihazuje i svou zkušenost s oslizlou květinou. Skoro bych zapomněla, že tady vůbec je. Buď byla tak nezvykle tichá nebo jsem jí jen vytěsnila. Možné je obojí. Její historka mne donutí povytáhnout obočí. Tedy ne tak úplně její, jak záhy zjišťujeme. Za normálních okolností, bych se škodolibě smála už jen té představě, jak Caylus hystericky vyšiluje, zatímco se po něm Chlamyie plazí a ničí mu zcela nový dres, který prostě samou pýchou nebyl schopný sundat. Ale teď? “Jo, to by tak odpovídalo.” Jen se sama pro sebe pousměju a snažím se spíš soustředit na pomoc Cassandře, abych nebyla nucená se k tomu víc vyjadřovat. “Není za co.” odbudu její vděk ledabylým pokrčením ramen. Nebylo to nic složitého, zvládla by to i bez mojí pomoci. No a protože tuhle malou vsuvku máme za sebou, navážu tam, kde jsem s prací přestala. Ani ne za pár minut ale musím konstatovat, že jsem našla velký kulový. Je to vlastně dobrá zpráva, protože nám to nezabralo ani půl hodiny a vyučování pro nás tím pádem končí. Nemám sice žádné plány, ale docela ráda bych pro dnešek vypnula. Aspoň do večerního Snapova překvapení. Nikdy bych netušila, jak jsou ty prefektské povinnosti unavující. Mám sice pocit, že jsem nějak užitečná, ale očividně na to nejsem stavěná. Budu ráda, když se najde někdo, kdo by se Benjiho místa ujal. Já to rozhodně nebudu. “Tady taky nic.” houknu po Richardovi a úlevně svlíknu rukavice. Tak, to by bylo. Stejně úlevně přenechám Domenicovi svůj kyblíček, když je tak aktivní, a jen mu otevřu dveře, aby jimi mohl projít. Ve skleníku číslo čtyři se jen v rychlosti otočím. Jednak to tam strašně smrdí a jedna už se vidím na pokoji, v posteli. To je také místo, kam okamžitě, bezodkladně zamířím. Už ve společence sundávám kravatu a rozepínám první knoflíčky u košile, když v tom mě zarazí hned dvě věci. Za prvé, jak se sem dostala krabice s Nuru? Jasně si pamatuji, že jsem jí nechávala u své postele. A za druhé, proč vypadá, jako kdyby o ní někdo zakopl a neobtěžoval se ji vrátit do původního stavu? Byla otočená vzhůru nohama, piliny byly rozsypané všude kolem a z pod víka jsem dost jasně slyšela zoufalé volání o pomoc v podobě srdceryvného pískání. Bez přemýšlení jsem se ke krabici sehnula, abych svého malého nalezence vysvobodila. “Jsi v pořádku? Co?” promluvím na opelichané mládě, když mu z hlavy sundávám piliny a kousky zobání. “Kdo ti to provedl? Kterýho zmetka mám nakopat?” děkuji bohu za to, že mě u toho nikdo nevidí. Nikdy bych tomu nevěřila, ale pitvořím hlas úplně stejně, jako to vždycky dělá Coraline, když mluví s Mr. Sweetiem. A to jsem si z ní pokaždé utahovala. Jenže když se tam dívám na to rozkošné klubko nadýchaného peří, prostě si nemůžu pomoct. Dojde mi, že už je to víc jak měsíc a já stále nemám tušení, co je moje sova za druh. Měla jsem v plánu jít za profesorem Kwangem. Teď, když je větší, tak určitě bude jednodušší to zjistit. A zjistit bych to měla. Přeci jenom se od toho bude odvíjet její výchova. S povzdychem si Nuru posadím na rameno, uklidím svinčík, co tu její podestýlka způsobila, odnesu krabici do pokoje na její místo a pak se i se sovou na svém rameni vydám k Henryho kabinetu. Nemám nejmenší tušení, jestli tam bude. Naposledy jsem ho zahlédla při obědě u stolu, ale někde s hledáním začít musím. Můj odpolední spánek bude muset chvilku počkat. |
| |||
Mrzimorská kolej -> Nádvoří -> Prasinky – U Tří košťat 14. října Doslova se přiřítím na Mrzimorskou kolej a jsem přitom neskutečně šťastná, že tu ještě nikdo není. Otravovat se teď s někým opravdu nemám zapotřebí. Popadnu ručník a toaletní taštičku, abych si mohla v umývárně rychle umýt ruce a obličej. Rozmrzele si prohlédnu červenou tečku na čele, která je jedinou vadou na mém jinak dokonalém obličeji. Přísahám, že tu kytku při nejbližší příležitosti zneškodním – přehnojit nebo přelít ji pro mě rozhodně nebude problém a bohužel pro ni jsem celkem pomstychtivá. Naštěstí to chce jenom dvě minutky, než je moje čelo opět bez chybičky. Když přicházím zpátky na kolej, omylem ve společence nakopnu krabici, ve které Acai přechovává toho svého opelichaného nalezence. Ani se nenamáhám zkontrolovat, jestli se něco nestalo - má ji dávat někam jinam. Zvolím černočerný outfit, ve kterém se cítím naprosto skvěle. Zbavit se alespoň na chvíli té barvičkové selekce, která je pro mě ustavičnou potupou je balzám pro mé nervy. Černá je prostě evergreen, s čímž očividně souhlasí i Týna, která na mě už čeká na nádvoří. S úsměvem dojdu k ní, o svém nepatrném zpoždění se taktně nezmiňuji. Však jsem dneska za peněženku, může být ráda, že jsem dorazila a dokonce jsem ochotná utrácet za ni – však na to mám. Na její řečnickou otázku se ani neobtěžuji odpovídat, prostě se přidružím k jejímu boku, s úsměvem na rtech a rukama v kapsách bundy pochoduji vedle ní do Prasinek. Je to sice celkem procházka, což ale není věc, která by nám měla nějak ublížit. Věřím, že po dnešku je čerstvý vzduch to nejlepší, co Týna cítí. K mému překvapení je to právě Christina, která zahájí konverzaci – vlastně jsem celkem ohromená, že konverzovat umí. “Mám celkem reálnou představu, jaká květina to mohla způsobit. Každopádně bez lidského faktoru by to nebyl tak silný zápach.“ Upřímně si nejsem úplně jistá, co tak hrozného musel té květince Patrick udělat, aby vydala takový nechutný odér. Každopádně to bylo dost na to, aby zapáchal tak dlouho, dokud nevymění šaty a pořádně si neumyje vlasy. Jak nepříjemné… dej si na čas. “Ne zcela, nezapomeň na Snapeovu večerní hodinu. Vážně nechápu, proč se musíme uprostřed noci táhnout do Zapovězeného lesa kvůli nějakým bludičkám.“ Sama přidám trochu do mlýnku. Nezním přitom zrovna dvakrát nadšeně a to pro mě dnešní den nebyl zdaleka tak náročný jako pro Týnu. Ale bude. “Musím říct, že jsem nad prestiží téhle školy od začátku školního roku zapochybovala už několikrát. Jako kdyby tady najednou nic nefungovalo. Kantoři, systém ani studenti.“ Přitakám jí a nespokojeně nad tím zakroutím hlavou. Ani není třeba dívat se tolik zpátky – poprask v jezeře je ideální příklad toho, jak laxně je to tady vedeno. “Nerada bych litovala svého přestupu, což už je tak dost těžký vzhledem k mému zařazení do odpadní koleje.“ Dodám ještě a podívám na Christinu. Je pravda, že její dnešní situace mě donutila se trochu zamyslet, jestli vůbec je o co stát. Každopádně mám podezření, že Moudrý klobouk má sklony k rasismu a přiřadil mě k Mrzimoru čistě kvůli barvě pleti. Nakonec do Prasinek přeci jenom dorazíme, tak akorát prochladné, aby byla ta správná chvíle na hrnek teplého nápoje. Moje kroky vedou neomylně k hostinci U Tří košťat, kam taky vstoupím jako první. Chvíli se rozhlížím, než ukážu na zapadlý stolek pro dva, kde bychom mohli mít tolik soukromí, kolik veřejné prostory nabízejí. “Ten je ideální, ne?“ Ujistím se ještě u své společnice, ale věřím, že ani ona netouží, aby na ni bylo hned ode dveří krásně vidět. Sundám si kabát, který pověsím na nedaleký věšák a usadím se ke stolu, kde chvilku studuji nápojový lístek. Jakmile přijde servírka, mile se na ni usměji a podívám se na Týnu, kterou nechám vybrat jako první. “Pro mě bílou kávu, prosím.“ Když dostaneme naši objednávku, spokojeně zamíchám lžičkou teplou tekutinu v hrnečku. “Tak co, už je líp?“ |
| |||
Skleník č. 3-->Skleník č. 4 -->Knihovna Spolužáci ve sklenících Středa 14.10. Ve skleníku č.4 odevzdám prázdný kbelík a probodávám profesorku Prýtovou nepříjemným pohledem, načež trochu doufám, že si toho nevšimla. Pro jistotu přidám do kroku a zmizím ze skleníku ven a zamířím si to přes umývárny do knihovny. Musím se uklidnit, a co nejlépe pomáhá? Přeci stará dobrá nenáročná četba. Vezmu si do ruky starodávné runy pro samouky a otevřu na straně 348, kde jsem, jak si dobře pamatuji, minule skončil. Srdce mi ještě bije rychleji, ale pomalu přestává. Mozek se již ponořuje do textu. |
| |||
Nitrozpyt-->Bylinkářství (skleník 4) --> Skleník 1 --> Velká síň Vesměs skoro nikdo Jak hodina se Sin nadějně začala, tak mrzutě i končila. Ze začátku tam byl i náznak humoru, ale po chvilce se vytratil a opět nastoupila její tradiční tvář, ve které se mísí znechucení, nezájem a čisté zlo. A nad tím nezbývá nic jiného, než se pousmát. Po konci hodiny nitrozpytu se vydám se sestrou do skleníků a se to tradičně strhne v závod, naštěstí ani nevidím zvracejícího Cayluse. Úsměv střídá zasněný pohled nad profesorkou Primrose, která by snad vypadala nádherně i v pytli od brambor… a ani by to nechtělo moc představivosti, vzhledem k tomu, co si většinou obléká. Rozhodně to však nemyslím nijak negativně. Je to učitelka bylinkářství, je samozřejmé, že chodí oblékaná do praktických šatů. Zasněný pohled mi nepřekazí, ani když mne oddělí od sestry. Ten zmizí až ve chvíli, kdy se nadobro ztratí z mého dohledu odcházejíc do jiného skleníku, než já. Popravdě moc nechápu o čem to tak ten Sebastian mluví, na to jsem asi moc málo poeticky založený, ale rozhodně alespoň přikývnu, na rozdíl od těch póz, co tu zkouší celou dobu Rielová, kdykoli, kdy se naše pohledy na chvilku potkají. Snažím se vzorně pracovat a proto až na chvilkové výpadky ignoruji vše, co se kolem mne děje. „Měj se,“ rozloučím se taktéž se Sebastianem a sám ještě chvíli ve skleníku zůstanu a projdu zběžně i květináče, které kontrolovali moji spolužáci, protože mám dojem, že byli duchem úplně jinde. Nakonec nad tím mávnu rukou a spokojím se s tvrzením, že tady nic není. Odeberu se tedy zpět do skleníku číslo 4 a odevzdám pomůcky profesorce Prýtové se slovy, že tam doopravdy asi nic není. Nakonec zničeně odejdu ze skleníků směrem k velké síni na svačinu, kde se určitě potkám se sestrou (nebo hned před skleníky, ale kdo ví, jestli náhodou nejdu dřív než ona nebo naopak o moc později). Cestou to vezmu ještě přes toalety a opláchnu si ruce od špíny, co mi na nich ulpěla. Poté zakotvím v hlavní síni (a případně vyhledám sestru). „Chjo… to byla nuda. Mám dojem, že jsem toho půlku prospal. Kdyby to neučila Rosalie, hodil bych ten předmět do jednoho pytle s dějinami čar a kouzel.“ |
doba vygenerování stránky: 0.81819105148315 sekund