| |||
Hagrid -> Kolej Středa 14. října Smrad se ignoroval těžce, naštěstí čím, dál jsme byl od Patricka tím slabší zápach byl. Poznámku od tom, jak dobře umím čarovat raději okázale ignoruji. Spíše to vnímám, jako posměch a touhu mě vyprovokovat, než cokoli jiného, ale nechám to bez poznámky. Jakmile děvčata odešla a Patrick opět spustil svou, povzdechl jsem si. U něj nikdy člověk nevěděl, co zrovna myslí vážně a co ne. Byl jsem rád, že jsem byl o chvíli později už na cestě za Hagridem, cestou mě dokonce minula Amanda, která jak se zdálo pronásledovala své spolužačky. Jen jsem jí kývl na pozdrav, protože ruce jsem měl plné a nechal jí projít kolem. Nakonec se na mé cestě ke mě nikdo nepřipojil a tak jsem předal s pozdravem kyblíčky Hagridovi, aby se o slimoše mohl náležitě postarat, rozloučil jsem se s ním a zamířil směr kolej. Cestou zpátky jsem ještě potkal Patricka. "Až budeš scházet z kopce dávej pozor, někomu tam ukáplo trochu slizu, tak ať na tom nehodíš mrchu z kopce dolů, asi by to nebylo příjemné zvláště s tímhle." Poukázal jsem na jeho kyblík a pak už pokračoval na kolej. Sám jsem si málem na té skvrně rozbil čumák, takže považuji za vhodné na to upozornit. Už se těším na kolejní křeslo a Arwina v náruči, třeba si tam odpočinu a bude tam trošku klidu. Možná dokonce nebude společenská místnost ani moc narvaná, kdo ví....ale nejprve to bude chtít se trošku opláchnout od těch slimošů. |
| |||
G82 >> Umývárny >> Zmijozelská kolej Středa 14. října Deirdre, Christina, Richard, Domenico S pocitem neskonalé úlevy zvedám hlavu, abych se střetl s pohledem osoby, kterou jsem nechtěně nahodil svými zvratky. Trochu si oddychnu, když místo obličeje profesorky nebo Reginy spatřím jen nasupenou Christinu. Čekal jsem to horší, ale tohle zas až taková tragédie není. Tu chlapnu stejnak nemám rád a alespoň jsem se jí, byť to nebylo schválně, „odvděčil“ za to odmítnutí tenkrát u stolu. Vlastně by měla být poctěná. Nikdo si jí tu beztak nevšímá, takže může bejt ráda, že jsem do jejího nudného života vnesl alespoň trochu vzrůša. Pochybuji, že by jí jedna várka zvratek nějak rozhodila, když vezmu v potaz, že má žaludek na daleko horší věci. Na párování s těma plesnivcema z dopisu, například. Ale dost už o nich, jinak se z tý představy pobleju znova. „Už nikdy víc...“ zachroptím, to už ale přibíhá nacistická princezna a zjišťuje závažnost situace. Celkem rychle pochopí, že tu fakt umírám a potřebuju pomoc, za což jsem samozřejmě vděčný. Velmi jemně mi kapesníkem otírá zpocené čelo a poté i poblitý obličej. „Ach, princezno.“ vzdychnu, zatímco kolem mě kmitá a očišťuje mi uniformu. Jen co na malý moment odběhne k Christině, promluví Richard. To, že mě nechce na hřišti je v pohodě. Po tomhle všem bych tam nepřišel, ani kdyby to nedej bože opravdu vyžadoval. Ale to, že mě vyhání na ošetřovnu už v pohodě není. „Ne, na ošetřovnu ne!“ vztekám se jak malý děcko. Úplně stejné reakce se dočká i Dee, která navrhuje to samé. Ti dva to samozřejmě nevědí, ale všechna ta čokoší zvěrstva se odehrávala na ošetřovně. To místo je teď silně zamořené a já tam nepáchnu, ani kdyby mě mučili. Dee celkem rychle pochopí, že dohadovat se se mnou nemá smysl. Byl jsem neoblomný a pokud jsem si něco usmyslel, tak se mnou nikdo nehl ani párem volů. Princeznu to naštěstí nevyvede z míry a tak jen pokrčí rameny a odvede mě do chlapeckých umýváren. Nijak přitom neřeší, že kolem prochází další chlapci, kteří chodili ze záchodů buď dovnitř, nebo ven. Každého totiž bez rozdílu zpraží vzteklým pohledem. Být pes, tak dozajista vrčí a kouše. Je prostě a jednoduše úžasná. Sice strašná čorka, ale jinak fakt skvělá. „Já... Děkuju ti.“ zamumlám, jakmile jsem od zvratek jakž takž umytý. Děkovná slova zrovna moc často nepoužívám. Ne, že bych je snad nepoužíval vůbec, ale v mém slovníku se nevyskytovaly až tak často. Jenže teď cítím opravdu obrovský vděk za to, že mě dostala od tý odporný homosexuální špíny co nejdál. „Na tý hodině... Viděl jsem něco totálně nechutnýho.“ začnu se velmi opatrně svěřovat. „Nedokážu to dost dobře popsat a radši ani nechci, ale ten čokoš je nebezpečnej, Dee. A mudla k tomu. Musíme ho z týhle školy dostat pryč, jde tu o dobro a bezpečí všech!“ prohlásím poněkud dramaticky. „Tohle nemůže volně pobíhat po škole, to přeci víš. A tvému otci by se to taky určitě nelíbilo.“ Ať už se mi dostane jakékoliv reakce, poslušně dojdu k umyvadlu a napiju se. Mám žízeň a vyschlo v krku, takže příjem tekutin ocením. „Jo, do večera budu v cajku. Nenechám si přece ujít večeři kvůli nějakýmu teplomilovi, to jako ani náhodou.“ zazubím se, cítím se opravdu mnohem lépe. Díkybohu za to. Nakonec se nechám princeznou odvést na kolej, kde mi ochotně pomáhá sundat si špinavé věci. „Převlíknout se? Já do postele chodím zásadně neoblečený, zapomnělas?“ mrknu na ní, přičemž se snažím při svlékání alespoň trochu spolupracovat. „Ale máš pravdu, lehnu si. Je mi sice líp, ale pořád to není úplně stoprocent.“ S těmito slovy zalezu do postele a stáhnu princeznu k sobě. „Na hodinu kašli, nevracej se tam. Chci, abys mi dělala společnost. Ne, že bych si nevystačil s pavoukama, ale víš jak. Tebe mám u sebe nejradši.“ nevinně se usměju. „Když už jsme u těch pavouků, ještě jednou díky za Máju. Tý původní je sice strašná škoda, ale co už. Tahle nová se Pájovi líbí, mám pocit, že už zadělali na mladý. Budeš chtít pak jedno pavouče? Nebo dvě? Řekni si.“ Koutkem oka zkontroluji terárko na nočním stolku, kam Dee předtím tak podezíravě koukala. Asi z mých mazlíčku pořád neměla dobrý pocit, ale to se poddá, věřím tomu. Až bude mít svou vlastní osminohou potvůrku, tak jí určitě taky propadne. „Dej na moje rady, pavouci jsou super. Zamiluješ si je, už jen proto, že na tebe koukaj ne dvakrát, ale rovnou osmkrát, takže máš jistotu, že tě fakt viděj. To žádná kočka neumí.“ Ještě chvíli se vykecávám nad úžasností sklípkanů, pak už ale přemístím pozornost pouze k princezně, kterou hamižně obejmu. Mám v plánu zavést řeč na trochu jiné téma, i když těžko říct, jak moc příjemné pro ní bude. „Kdy o nás vůbec hodláš říct tomu vlasáčovi? A hlavně... Kdy mi konečně přestaneš krást oblečení? Nevím, jestli ti to došlo, ale tímhle tempem budu chodit po hradu asi nahatej. To chceš? Aby mě uhranuli čokoši?“ rádoby vyčítavě na ní pohlédnu. Faktem zůstávalo, že ani po měsíci se situace nezlepšila a ze skříně mi stále mizelo až příliš mnoho oblečení. Deirdreřina kleptomanie mi ze začátku přišla vtipná a možná i roztomilá, jenže donekonečna to takhle praktikovat nemůže. „Nechtěla by sis o tom promluvit s profesorkou Kearney? Chodí si k ní prej povídat i ta bláznivá Silverinová z Nebelvíru, šušká se, že to na ní funguje a dělá pokroky. Sám sem jí dneska slyšel říct větu!“ pak si uvědomím, jak to celé musí vyznít a jak by si to Dee mohla vyložit. „Tím nechci říct, že bys byla blázen! Ale... Noo, třeba bys mi mohla čas od času ty věci zase vrátit, ne?“ navrhnu opatrně. Než stihnu říct cokoliv dalšího, vchází do pokoje Domenico. Překvapí mě to. To už je hodina u konce? To bylo nějaký krátký, ne? Cosi zamumlá, vezme si pár věcí a zase odejde. Jen, co se za ním dveře zaklapnou, praští mě do nosu jakýsi smrad. „Hele Deirdre...“ trochu podezřívavě se na ní podívám. „Neprdla sis?“ zeptám se narovinu. S touhle holkou se stejnak můžu bavit o čemkoliv, i o hovně, a vzhledem k tomu, co všechno spolu děláme mi tahle otázka připadá tak nějak normální. Neříká se takhle náhodou, že opravdový vztah spolu máte až ve chvíli, kdy před sebou beze strachu pšoukáte? I když jestli to byla ona, tak to potěš koště, to je snad ještě horší než tenkrát já po tom kouzelným kebabu z Prasinek... |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.82653594017029 sekund