| |||
Skleník č. 1 > Skleník č. 4 > Kolej > Nádvoří > Prasinky14. října, Středa Patrick, Ruby Sotva vstoupíme do skleníku číslo čtyři, udeří mě do nosu takový odér, že mi vyhrknou slzy. U Merlinových vousů... Ruka mi vyletí k obličeji, abych si zacpala dýchací cesty. Nechce se mi dýchat ani ústy, protože nemám tušení, co ten zápach způsobilo, jenže nějak se okysličit musím, že ano. Rozhodnu se svou návštěvu tohoto skleníku příliš neprodlužovat. Hned po Ruby vrátím pomůcky na jejich místo a, protože už to za mne stihla udělat, místo hlášení čistého skleníku profesorce se vydám za Patrickem. Nejde si nevšimnout, že u něho je koncentrace zápachu ještě větší než kdekoli jinde. “Půjdu s Ruby ještě na čaj, takže nemusíš spěchat… s přípravou.” Několikrát mi během té věty natáhne, ale přesto se rozhodnu poslední slovo zdůraznit tak, aby pochopil, že jakmile ucítím jen závan toho, co cítím teď, tak se na místě otočím a jemu zbydou tak akorát oči pro pláč. Pak už se otáčím na podpatku a mizím ze skleníku rychlostí světla. Netuším, co v tom skleníku Patrick provedl nebo kde se vyválel a myslím, že původ toho smradu ani vědět nechci. Nechci nad tím ani přemýšlet. Na atraktivitě mu to rozhodně nepřidá. Venku se musím na chvilku zastavit a nabrat trochu toho čerstvého vánku do plic. Žaludek mám jako na vodě už od skončení Nitrozpytu a do toho ještě tahle facka. Nejspíš dnešní večeři vynechám. Jakmile se dostatečně vydýchám, vydám se svižným krokem ke kolejím. Mám deset minut, než na mě bude Ruby čekat na nádvoří. Měla bych si pospíšit. Plány na poslední chvíli mne vždycky stresovaly. Nikdy není nic pořádně promyšlené, není dost času. Přesto jsem to byla já, kdo její návrh přijal a tedy nemám právo si stěžovat. Na pokoji se v rychlosti převléknu do uhlově černých pletených šatů s dlouhým rukávem a rolákem. Nejsou nijak dlouhé ani nijak krátké, tak do půlky stehen. Na černé punčochy natáhnu ještě teplé ponožky nad kolena, které ale zcela zmizí pod stejně dlouhými koženými kozačkami na malých podpatcích. Nešňořím se ani tak kvůli Ruby, ale vzhledem k tomu, že po čajovém dýchánku s ní mám schůzku, tak bych na ni neměla přijít jako vandrák. To by bylo krajně nevhodné. Přehodím přes sebe ještě kabát, popadnu kabelku, zkontroluji líčení a pak už spěchám na místo našeho srazu. Tak nějak počítám s tím, že před večerní hodinou se ještě stihnu jít převléknout. Jsem tam první. Překvapivě. Hodiny na věži ukazují, že jsem tu včas. Ruby se mi nezdála jako někdo nedochvilný, přesto mě dobré dvě minuty nechává čekat. Když vidím její siluetu v černém, stojím už kousek od zdi, kde tolik nefouká. Ruce mám založené na prsou a v duchu stopuji vteřiny do jejího příchodu. Nerada čekám. “Můžeme?” optám se pro jistotu, kdyby nás chtěla ještě něčím zdržet. Vlastně je to jen řečnická otázka, protože se automaticky rozejdu směrem Prasinky, ať už mě následuje nebo ne. Po očku si pak prohlédnu, co má na sobě. Nejde si nevšimnout, že máme podobný styl oblékání. Minimálně jsme barevně sladěné, což mi tedy radost nedělá, ovšem musím uznat, že obléknout se umí. A protože zavládne ticho, rozhodnu se ho využít k tomu, abych ventilovala své frustrace. Vlastně ani nemám tušení, kde se to ve mně bere, ale všechen ten nakumulovaný vztek jsem v sobě držela tak dlouho, že to vlastně byla jen otázka času. A když se Ruby tak snažila mi být nápomocná, tak nevidím důvod, proč si to nevybít zrovna na ni. “Je překvapivé, že jsme ani jedna nenasákla tím zápachem ve skleníku. Jsi expert na Bylinkářství. Způsobil to někdo z našich spolužáků nebo květina?” zeptám se z čistě věděckého zájmu. Rozhodně ne proto, abych věděla, co mám na schůzce s Patrickem očekávat. Nechci se znovu stát obětí něčího zažívání. “Ať tak nebo tak, jsem ráda, že je dnešní den za námi. Byl to jeden skandál za druhým. Nechápu, jak se na téhle škole někteří studenti udrží. I někteří profesoři. Používat nás jako levnou pracovní sílu. Copak tu nemají dost skřítků, aby takové podřadné práce obstarali? Je to absurdní. Nikdo z nás nešel na nejlepší školu čar a kouzel proto, aby se hrabal v hlíně. Nebo proto, aby na něj někdo zvracel či mu kradl náušnice.” A soukromé dopisy, ale to samozřejmě nahlas říkat nebudu. Čím větší byla dálka mezi mnou a hradem, tím více jsem pociťovala, jak se uklidňuji. Ačkoli se to nemuselo zdát, dost vzteku z dnešního dne ve mně přetrvávalo po celou dobu naší cesty. Až teď, když byly Prasinky sotva pár metrů před námi, mě napětí začínalo opouštět. |
| |||
Skleník č. 1 -> Skleník č. 4 -> Mrzimorská koleje 14. října Společně s Týnou dorazím do skleníku č. 4, abych odevzdala zpátky pomůcky a nahlásila stav skleníku č. 1. Když vejdu, praští mě do obličeje kromě obvyklé vlhkosti taky neskutečný smrad. Musím si zakrýt nos a dýchat ústy, abych to v něm vůbec vydržela. Urychleně naskládám pomůcky zpátky na své místo a vyrazím za profesorkou Prýtovou. Když procházím kolem Patricka, puch se několikanásobně zvětší, což mě donutí se dokonce na chvíli rozkašlat. Ježiši, to je smrad. “Skleník jedna je čistý.“ Ujistím jí, rozloučím se a vrátím se zpátky k Týně. “Tak za deset minut na nádvoří?“ Jakmile mi to odsouhlasí, vydám se svižným krokem zpátky do hradu. |
| |||
Skleník č. 4 -> Skleník č. 1 14. října Samolibě se usměju, samozřejmě že jsem to odříkala bez chybičky. Body jsou dle mého názoru naprosto zbytečné, Mrzimor si za mé dovednosti nezaslouží ani jeden jediný. Ale co už, můžou to brát jako projev mojí blahosklonnosti. Když se rozhlédnu po třídě, abych se přesvědčila, jaké reakce moje bezchybné znalosti vyvolaly, všimnu si Angely, která se dívá mým směrem. Tedy kousek za mě. Ohlédnu se, ale ve výhledu mi překáží dvoumetrový Zmijozelský sloup. Pobaveně zakroutím hlavou. Zatahám Domenica za rukáv, aby se ke mně sklonil a já se tak nemusela natahovat, abych mu mohla sdělit svoje. “Angele je asi taky zle, nějak divně se šklebí.“ Ponouknu jej a hlavou pohodím jejím směrem. Přesně, jak jsem si myslela, Angela se pod jeho pohledem okamžitě stáhla. Neubráním se tichému smíchu, to už mi ale Domenico dává cenné rady do života. “Páni, ty seš fakt natvrdlej. Co kdyby sis ty moudra nechal pro někoho, koho budou zajímat?“ Usměju se na něj jedovatě a protočím oči v sloup, abych mu dala jasně najevo, že jeho vtípek nebyl přijat kladně. To už se ale do skleníku přiřítí Prýtová s informací o zamořených sklenících. Nespokojeně podupnu, přeci jenom i já jsem tady investovala nějaký ten čas a úsilí. Úplně se mi nelíbí představa, že by to všechno sežrala armáda vypasených nechutných slimáků a červů. Zase na druhou stranu hledat jejich vajíčka se mi taky zrovna nechce. Což mám ale smůlu vzhledem k tomu, že se slečna Rosalie rozhodne využít naší nedobrovolné pomoci. Zhluboka si povzdechnu, popadnu náčiní a vydám se do skleníku, který je mi přidělen. Rebecca jde se mnou, což je vážně štěstí vzhledem k tomu, že na mě ustavičně mluví. Má děsně nepříjemný hlas, vlastně je celá hrozně otravná. Cestou dojdu Týnu, která se nezdá zrovna ve své kůži – kdo by se jí taky po dnešku divil. Chvilku přemýšlím nad nějakým vhodným začátkem konverzace, než nakonec začne sama – poněkud ztěžka, ale kdo jsem já, abych ji soudila. “To nestojí za řeč.“ Odmávnu její děkování zlehka a usměji se na ni. Řekla bych, že je to samozřejmost, ale ve Zmijozelu to asi chodí trochu jinak. Nevadí, mám díky tomu prostor. “Tak jsem si říkala... někdy bychom mohly zajít třeba na kafe? Do Prasinek? Zvu tě.“ Pronesu nenuceně a po očku se po ní podívám. Snažit se ale vyčíst něco z jejího ledového pohledu… to je nadlidský výkon. Vlastně ale byla její odpověď víc, než jsem předpokládala. Fakt, že hned neodmítla mohu brát jako úspěch. |
doba vygenerování stránky: 0.82596302032471 sekund