| |||
Skleník č.4 > skleník č. 7 14.10. Rubyno pozvání na společný trénink jsem samozřejmě přijal! ------------- Protočím oči v sloup. ,,No jaký nohy asi." Nechápavě zavrtím hlavou. O jakých nohách mluvíme celý školní rok? ,,Christiny nohy ne? Holí si je nebo ne?" Připomenu mu hlavní téma a Kenji se pak konečně rozpomene. Nic neviděl. Hmm, možná dobře. Taky se mu do těch jejích chlupatých nohou mohly zamotat jeho chlupatý nohy. Udělaly by tam takový ty cucky, který se už prostě musí jedině odstřihnout, protože je nerozmotáte. A nebo by zůstaly zamotaný až do smrti. A Kenji by musel sledovat, jak Týnu klátí jeden z jejích krásnejch manželů. V podstatě by ležel hned vedle ní. A nebo by se musel zapojit.. Kdo ví. ,,A cos viděl? Richarda? Jakože u ní v hlavě? A tobě to příjde divný? Beztak ve Zmijozelu spí každej s každým. Podívej se na Sinestru s Wolframem, Helen s Richardem, Cayluse s Deirdre nebo Reginu s Barbarou. To je úplně jasný. Každou noc jsou tam všichni navzájem propletený jak hadi. Bejt tebou, tak by mě to vůbec nepřekvapovalo." Mávnu nad tím bezstarostně rukou, zatímco dorazíme ke skleníkům. Profesorka nás tam mezitím vyzvedne a já si ve sklenících stoupám hned za Kenjiho, jakmile má Ruby shrnout hodinu. ,,Já ti to pak řeknu," špitnu k němu, abych během hodiny na sebe příliš neupozorňoval. Nerad bych, aby se na mě dostalo přílišné pozornosti. Doufám, že všichni minulý indicent během bylinkářství zapomněli. A Ruby ho díkybohu vynechá. Ještě že tak. Co by taky vyprávěla? Nevraživě se dívám po hmoždířích a všech proprietkách, které ležely před náma na stole a doslova je vraždil pohledem. Doufám, že dnes dostaneme kytku, co prská třeba čokoládu, když se s ní špatně zachází. Mé doufání ale přeruší profesorka Prýtová, která se nažene do místnosti jako velká voda, hoooodně velká voda, a celá zadýchaná začne rozhazovat rukama a říkat něco o slimácích a tlustých červech. ,,Takže hodina odpadá?" Povím ke Kenjimu a hned jak Prýtová domluví, otočím pohled k Rosalie. Doufám, že k nám bude nakloněn celý Vesmír a hodina odpadne. Doufám, že se Marie teď pořádně modlí. Jenže asi se modlila málo a my máme jít sbírat slimáčí vejce. ,,No to je fakt job tohle." Rozhodím rukama naštvaně a velmi neochotně si vezmu náčiní. Aspoň, že jsme poprvé s Kenjim přiděleni k sobě. Tomu se mi snad nechce ani věřit. Většinou jsme první, koho rozdělí nebo rozsadí. ,,Nejdřív chodíme sbírat pavučiny, který lezou pavoukům ze zadku a teď budeme sbírat slimáči a červí vejce, který jim taky lezou ze zadku. Nepřijde ti to divný?" Rozvíjím teorii, zatímco spolu kráčíme do skleníku č. 7. |
| |||
Skleník č.4 > skleník č. 1 Charlie, Cassandra, Rebecca a spolužáci v okolí, profesorky 14. října, středa „Jau, sakra!“ vyhrknu překvapeně, když mě Rebecca štípne do pažního špeku. „Sama seš mrkev. A mrkev nepadá daleko od mrkvího stromu,“ zamumlám ublíženě, zatímco si mnu paži a kontroluji, jestli mi ta zákeřná žena nezničila uniformu nebo neutrhla ruku. Svoje slova ale myslím vážně asi tak jako Becca to štípnutí, potutelně se u toho usmívám. Vyslechnu Cassandru, povytáhnu obočí: „Fakt? Tak velká fronta?“ podivím se možná až příliš nahlas, ale jestli profesorku ruším, je mi to tak trochu jedno. Letmo ještě zamrkám na Charlie: „Už dobrý, sem ve frontě na kočku,“ oznámím jí s úsměvem, to už se ale přižene Prýtová, aby nás informovala o katastrofě. A já jí rozumím. Tohle je svinstvo, dobře to znám, když se slimáci přemnoží. Také úplně stejně nesnáším, když po mě babička chtěla, abych slimáky hledal a mordoval je srpem. Jak jsem měl zlepšenou náladu po hodině nitrozpytu, zase mi klesnou ramena, když schytáme špinavou práci. O chvíli dřív nebo později a schytali by to jiní. K cestě k pomůckám se loudám, nakonec jsme ale všichni posláni do skleníků, tak se i já vydám za svou skupinou do prvního skleníku, cestou rachtám plechovým kbelíkem, abych se zabalil u nudné činnosti. |
| |||
Skleník č. 4 > Skleník č. 2 14. října, Středa Amanda, Becca, Diana, Sebastian Amandin pokus o zvednutí mé nálady byl milý, ale já tu zeď myslela v žertu. Tak jsem odpověděla jen pousmáním. Však se nic nestalo… “Nazdar příšero,“ poušklíbnu se na Beccu. Já ti dám vobludu! Pobaveně poslouchám její vyprávění, tedy u představy toho, jak Diana vidí a slyší nás dvě na seně, se cítím drobet nervózně. “Neboj se, budu tě bránit vlastním tělem!“ řeknu smrtelně vážně. Co všechno slyšela…? Na přemýšlení není mnoho času, protože přijde rozhovor o knihovně. S Dianou. No, spíš její monolog… Chvíli jsem na ni koukala dosti nechápavě. To jako vážně? Zní to spíš jako nějaká scéna z filmu, než aby to byla pravda. Ale zdá se, že si nevymýšlí! Úplně to vidím… Dianu vrážící na žebříku do jednoho regálu… ten se skácí na vedlejší… a tak dále! A knížky vypadávají na zem (trhají se a rozbíjejí!) a nechávají tu děsný bordel! No, navzdory smutnému konci a představě toho, že to pak musel někdo (ona? Budu se muset zeptat! Ale až příště, teď není čas) uklízet, se po pár nechápavých vteřinách rozesměju a nestihnu říct ani slovo navíc. Becca už mě zase táhne pryč! Tak jen se smíchem zamávám a naznačím, že příště… někdy… Ale je fakt, že Becca přišla v pravý čas, protože profesorka. Sebastiana jsem si zpočátku ani nevšimla, tak jsem se zprvu trochu lekla. “Ee… mrkve… ze stromů… jasně,“ uchechtnu se pobaveně. “I když kdo ví, třeba by slečna Rosalie uměla vypěstovat mrkvovej strom,“ brouknu si spíš pro sebe, než že bych to myslela vážně. Spolužák ale pokračuje. A už je to tady! Přišel kvůli kočkám! “Jo, jasně,“ usměju se. “Až ještě trochu povyrostou, vezmu je na chvíli ven. Už je na ně pěkná fronta…“ uvědomím si. Nato přibíhá profesorka Prýtová a spouští o slizké hrozbě. Jejda… nemůžeme sbírat radši ty mrkve ze stromů? Ne, asi ne… Profesorka Primrose nás po skupinkách posílá do skleníků, tak na nic nečekám, rozloučím se zatím s holkama, vezmu si rukavice a zbytek výbavy a odcházím do skleníku. |
| |||
Skleník č. 4 > Skleník č. 114. října, Středa Rebecca, Patrick, Ruby, profesorka + označení Profesorka naštěstí na můj příchod nereaguje nějak přehnaně, přesto se mým směrem otočí několik zvědavých párů očí. Ignoruji je. Od začátku roku se mi nedaří. Jsem neustále středem pozornosti a to ne zrovna příjemných událostí. Začínám si říkat, že někdo tam nahoře si na mě musel pořádně zasednout. Karma? Možná. Avšak jenom kvůli tomu, že mi chvilku něco nevychází, nehodlám měnit zajeté zvyky. Rebeccu a její nejapnou poznámku odbudu pouze nevraživým pohledem, nacož reaguje se starostí, která se u ostatních kolejí zdá naprosto normální. U všech kolejí. U všech. Jen ne u Zmijozelu. “Naprosto.” odpovím jí rozhodně. Nehodlám tu rozpitvávat svou psychickou újmu. Ten prasák se nikdy neuměl pořádně ovládat. Dneska to byl obsah jeho žaludku, zítra bude svoje exkrementy rozmatlávat po stěnách. Nechápu, proč je k němu Richard tak shovívavý. Být na jeho místě já, nechala bych ho běhat kolem hřiště klidně až do rána. Nemá se tak přecpávat. No a aby dnešní den byl ještě lepší, hodina je zrušena a místo poezie při smysluplné činnosti strávíme nadcházející okamžiky se slimáky a tlustočervy. Dokonalé. Skutečně dokonalé. To rovnou může půlku z nás poslat do kuchyně pomáhat skřítkům. Proč taky nevyužít studenty, je to přece levná pracovní síla. Jsou tu jenom za těžce vydřené peníze svých rodičů. Stojíc ve frontě na kyblíčky, proklínám celý tenhle zpropadený den, když se ke mně přitočí Patrick. Jeho veselý úsměv mi tak akorát brnká na nervy, ale ovládnu se. “Co se děje?” skoro bych zapomněla, že mám dnes po vyučování plány. A, jak se zdá, čekají mě mnohem dříve, než jsem původně předpokládala. Bylo jen otázkou času, než si vzpomene na večerní hodinu. Vlastně jsem byla docela zvědavá, jak by se tvářil, kdyby na mě čekal v Prasinkách, zatímco já bych se procházela po Zapovězeném lese a vykonávala cokoli, co si na nás Snape zrovna vymyslel. Samozřejmě mu nehodlám říkat, že jsem celou dobu čekala, až mu to dojde. “Pokud jsi si jistý, že do té doby stihneme pročistit skleníky, pak s tím nemám problém.” vysoukám ze sebe jedním dechem, popadnu kyblíček a pak už se s ostatními, jež ke mně byli přiřazeni, rozejdu k místu výkonu našeho trestu. Nenechal si ani tu nejmenší časovou rezervu. Vůbec nepočítá s tím, že by se to tu mohlo protáhnout klidně na delší dobu než je původní délka vyučování. To samotné mi dost napovídá, jak detailně má naši schůzku naplánovanou. Čekala bych něco lepšího, když mě uháněl takovou dobu. Po dnešku si opravdu chci chvilku odpočinout a upřímně jsem doufala, že trocha jeho pozornosti mi zlepší náladu. Teď si tím ovšem tak jistá nejsem. Skoro bych si nevšimla, že se ke mně po cestě přitočila Ruby. Ta holka je jako duch. Vždycky se objeví, aniž bych ji slyšela nebo viděla přicházet. Přijde mi krajně podezřelé, jak je ke mně milá, ale po incidentu s Caylusem mi pomohla. A to je fakt, který nemohu přehlížet. “Díky, že jsi mě omluvila u profesorky Primrose. Vážím si toho.” vysoukám ze sebe a dělá mi to větší problémy než by se z mého tónu mohlo zdát. Jsem ale slušně vychovaná, takže to byla nutnost. Možná to je také tím, že prostě už nemám sílu se rozčilovat nebo řešit nějaké divadlo. Rozhodně to nebyl pokus o zahájení konverzace. Momentálně to je totiž to poslední, co bych chtěla dělat. Nicméně to Ruby asi špatně pochopila, protože se vytasila s návrhem, nad kterým jsem se musela pozastavit. To, že se momentálně pohybuje kolem Domenica přeci ještě neznamená, že jsme automaticky kamarádky. Vlastně všechno, co se týká Domenica, se mnou má pramálo společného. Tedy až na ten fakt, že patříme do stejné mizerné koleje. Ano, jednou mi pomohla, za to jsem vděčná. Nic víc, nic míň. “Popřemýšlím o tom.” odpovím nakonec a už teď vím, že na to nejspíš do konce dne zapomenu. |
doba vygenerování stránky: 0.80671501159668 sekund