| |||
Učebna G82 > Skleník č. 4 > Skleník č. 214. října, Středa Naira + označení Naštěstí hodina velmi brzy končí. Řekla bych, že ani já, ani Deirdre jsme se tohoto okamžiku nemohly dočkat. Takže jakmile nás profesorka rozpustí, zvedám se a zmijozelské blondýně nevěnuji jediný pohled. Proč taky. Ona zdrhla z lavice ještě dřív, než já se si stihla pobalit věci. Propletu se mezi spolužáky k východu. Nechávám třídu za sebou a vydávám se na svou oblíbenou hodinu. Venku je samozřejmě kosa, fouká studený vítr, ale aspoň už neprší. Dorážím jako jedna z prvních a úsměv na tváři Rosalie vykouzlí úsměv i mně. Sice nesdílím její optimismus, ale vidět milou tvář po hodině teroru vždy trochu zvedne náladu. Ostatní se trousí celkem pomalu, takže ve chvíli, kdy konečně zalézáme do tepla skleníku, jsem už na kost promrzlá. “Tobě není zima? Seš nějaká bledá.” zahlaholím na Nairu, vedle které jsem se čistě náhodou postavila. “Taky nechápu, proč jsme nemohli čekat vevnitř.” Bručím si nespokojeně pod vousy a, abych zahřívací proces trochu urychlila, tak se u stolu pohupuji do tichého rytmu. Dochází mi, že nás tu není plný počet, ale moc se nad tím nezamýšlím. Záškoláci jsou a budou. Místo toho se soustředím na Ruby a její opakování. I na tuhle dálku bych po ní nejradši něco hodila. Co mě štve ještě víc, je ten její spokojený výraz, když za svůj “výkon” dostane body. Jasně, body jsou super, ale těch pár vět by byl schopnej odrecitovat každej debil. Když pak do skleníku vlítne profesorka Prýtová, automaticky přesunu svoji pozornost jejím směrem. Chudák vypadá, že jí každou chvilku klepne pepka. Očividně sem běžela, což podle její postavy nedělá příliš často. Pobaveně nad její hysterií vytáhnu obočí. “Dělá z těch slimáků třetí světovou.” utrousím k Naiře šeptem, jako bych snad očekávala, že se mnou bude souhlasit. Bylinkářství zbožňuju, vždycky jsem ke kytkám a bylinkám měla hodně blízko, ale že bych to takhle prožívala? To fakt ne. Mnohem víc bych uvítala, kdyby nám hodina odpadla, ale místo toho se navlíkám do zbytečně velkých rukavic, ozbrojím se plechovým kyblíčkem a zástěrou, kterou v podstatě šourám po zemi, a pak už jen čekám na další instrukce. Váhavě pohlédnu na své nové společníky a stejně váhavě se přidružím k Erice a Cass, když vylejzáme ze skleníku. Nezapomněla jsem na to, co se mezi mnou a Cassandrou odehrálo tehdy v přístěnku na košťata. Sice mě mrzí, že se nebavíme tolik, co dřív, ale možná je to tak lepší. Začátek roku byl celkem divokej a málem jsme to ani jedna neuhlídala. Ještě se do toho začal motat Alec… A všechno šlo do kytek. Být s Cass v jednom týdnu mi vlastně jenom připomíná, jak jsem to brutálně nezvládla. |
| |||
Skleník č. 4 14. října, středa odpoledne Naira, Alexandra Můj zvláštní úsměv nezůstal bez odezvy a když jsem si všimla, že se na mě Domenico na chvíli podíval, poplašeně jsem zamrkala a rychle oči sklopila. No, to byl fakt dobrý nápad, projevovat se mile. |
| |||
Skleník 4 Středa, 14. 10 Profesorka Primrose začala vytvářet skupinky a ve skleníku nastal pohyb, jak se všichni houfovali podle jejich slov. Využil jsem této chvíle a oslovil Týnu. "Christino, potřeboval bych si na chvilku promluvit. Zabere to jen chviličku." Zazubím se vesele. "Ukázalo se, že při plánování naší schůzky jsem nevzal v potaz naše dnešní večerní intimčo se Snapem, takže jsem změnil rezervaci na 16:00. Takže by jsme se sešli v Prasinkách na náměstí o tři čtvrtě na čtyři? Pokud ti to vyhovuje." Pokračoval jsem a široce se usmál. Uvědomil jsem si, že potřebuju kytku. No...jsem přeci ve skleníku, jak těžké by bylo tady sehnat Kopretinu? |
| |||
Skleník č. 4 - > Skleník č. 7 Středa, 14. 10. Sebastian, profesorka Primrose, označení Najednou se přihnal Sebastian. A za svoje oběti si vybral mě, Cass a Beccu. No, skvěle. Tys tu chyběl. ,,Ahoj, Sebe. Jak se máš?" pozdravila jsem se slabým úsměvem. Snažila jsem se působit přátelsky. Sbírat mrkve ze stromu? Odhrnula jsem si vlasy z ramen a dále Sebastiana ignorovala. Naštěstí se už zaměřil na Cass a já tak mohla v klidu poslouchat Ruby, která naprosto bezchybně odříkala látku minulé hodiny. Profesorka jí za to udělila deset bodů, což bylo podle mě trochu moc. Profesorka se nám zrovna chystala vysvětlit náplň dnešní hodiny, když se přihnala profesorka Prýtová a zastavila kousek ode mě. Lehce jsem sebou trhla, protože jsem se trochu lekla jak sem tak vpadla. No, tak dneska se asi nudit nebudeme. Všimla jsem si, že Prýtová v ruce držela jakousi nádobku. Naklonila jsem hlavu, abych přečetla nápis, co na ní byl. Pozvedla jsem obočí. Nějaký postřik? Ale to už se profesorka neprodleně pustila do vysvětlování co tu vlastně dělá. Super. Slimáci a tlustočervi. Jaká je šance, že hodina odpadne? Šance byla nulová. Profesorka Primrose nás ihned rozdělila do skupinek a jednotlivým skupinkám přiřadila skleníky. Rychle jsem si tedy vzala rukavice a kyblíček a vydala se svou skupinkou do skleníku č. 7. |
| |||
Učebna G82 >> Skleník č.4 Středa 14. října
Vděčně na Alastora kývnu, když mě ujistí, že nebude nikde rozhlašovat, co viděl. Jemu tahle vzpomínka žádný smysl nedávala a pochybuji, že komukoliv jinému ano, avšak pro mě měla nevyčíslitelnou hodnotu. Tak či tak jsem rád, že si tohle celé nechá pro sebe. Na oplátku mu nabízím to samé. Do své hlavy mě nechal nahlédnout patrně víc, než sám zamýšlel, ale jsem dostatečně taktní na to, abych z toho nedělal vědu. I když tu část s Deirdre si mohl odpustit. Chápu, že je to jeho první láska, která ho s nejvyšší pravděpodobností už stihla připravit o panictví (to by jinak nebyla Dee), ale nemusí to až tak prožívat. Ví vůbec o tom, co ta severská prostitutka dělá za jeho zády s Caylusem? No, asi neví, když na ní pořád tak myslí. A já mu to říkat nebudu... "I já děkuji. Určitě to není poslední hodina, při které spolupracujeme." rozloučím se a nechám Alastora odejít. Sám nikam nespěchám, tudíž si v poklidu pobalím věci a odcházím až mezi posledními. U dveří mě znenadání zastavuje Caylus. Nejen, že je v obličeji bílý jako stěna, ale ke všemu vypadá, jakoby se měl každou chvíli skácet k zemi. "Hej, jsi v pořádku?" zeptám se s obavami. Tohle chování se mu nepodobá. Za normálních okolností byl všude vidět, všude slyšet, kdežto teď vypadal jako prase před porážkou. Táhl se jak smrad. Chlape, trochu života do toho umírání! Tázavě nakloním hlavu na stranu, vyčkávajíc, co z něj vyleze. Nadechne se a spustí, jenže než se stačí vymáčknout, promluví za něj jeho žaludek. Děkuji Bohu za to, že ta odpornost nekončí na mě, nýbrž na Christině, která se jako na potvoru nachází v nesprávný čas na nesprávném místě. Se znechuceným výrazem sleduji, jak jí zvratky toho pakoně stékají po uniformě až k punčochám. V tu ránu mám sto chutí se zezvracet taky a dle výrazu Christiny usuzuji, že ani ona k tomu nemá daleko. S nakrčeným nosem od těch dvou poodstoupím. "Koukej mazat na ošetřovnu, na hřišti ať tě dneska nevidím." zamračím se. Vím, jak hysterický tenhle kluk umí být, když není po jeho. Nedělám to proto, že bych snad toleroval jeho lenost, nebo prosté přání se z tréninku ulít. Za ty kecy u oběda by si zasloužil lítat po hřišti od rána do večera, na druhou stranu mám nějakou soudnost. Schválně se asi nezeblil a když vezmu v potaz, že seděl s tím homosexuálem z Mrzimoru, kterej si mohl představovat bůhvíco... No, už asi chápu, proč je mu tak špatně. "Strašně páchneš, lady." zašklebím se na Christinu, kterou právě očisťuje tergeem Deirdre. Nemohu se zbavit pocitu, že to udělala jen proto, aby se neřeklo. Jinak má totiž oči jen pro Cayluse, kolem kterého poskakuje jako pes. Škoda, že to Alastor nevidí, jakpak by se asi tvářil? "Omluvím vás, spolehni se." ujistím Dee, když se stará o absenci na další hodině. Je mi jasné, že tyhle dva na bylinkářství už dneska nikdo neuvidí a otázkou je, jestli budou po zbytek dne vůbec k nalezení. Když je tak totiž sleduji, začínám mít neodbytný pocit, že na trénink nedorazí nejen on, ale i ona. Jen co blonďatý palice zmizej z dohledu, otočím se k pozvracené Christině, o kterou nikdo kromě šikmoočky od jezevců nejeví zájem. Kdepak má naše hraběnka svou armádu lejdynek? Že by se na ní ve finále nakonec všechny do jednoho vykašlaly? Dokonce tu není ani Anderson, aby jí jako rytíř na bílém koni přispěchal na pomoc a zastával se jí jako tehdá u stolu. Jak smutné... Když usoudím, že ve třídě už víc nevykoukám, rozejdu se pomalu pryč. Do skleníků dorážím přesně včas. Nijak přitom neřeším, vedle koho si stoupám. Tam, kde je místo, tam se i nasáčkuji. Na takové ty holčičí zásady typu "Za každou cenu musím být vedle své nejlepší kámošenky a spolupracovat s ní." jsem nikdy nebyl. V hlíně se budeme hrabat tak či tak všichni stejně. "Omlouvám se slečno, že vás přerušuji, ale chtěl bych omluvit Cayluse a Deirdre. Cayluse postihly zažívací potíže a Deirdre mu... asistovala." Jo, asistovala. Dělala, jakoby byl úplně nemohoucí a měl do minuty pojít. Kdyby chtěla, tak tu mohla být, protože ten trotl by to natuty zvládl i bez ní, ale to už by nebyla Deirdre. Ulejvat se z hodiny a mít přitom prvotřídního děvkaře jen pro sebe, to je nabídka, která se neodmítá. Netrvá dlouho a přiřítí se profesorka Prýtová. Menší, zavalitá dáma s šedými vlasy svírá v ruce jakousi nádobu a velmi neklidně oznamuje slečně Rosalie nepříjemnou skutečnost. Několik skleníků zamořily slimáci a tlustočervi, což není zrovna dobrá zpráva, na druhou stranu to znamenalo, že nebudeme pokračovat ve výuce. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo. Zrovna dnes na přesazování kytek nemám náladu. Slečna je naštěstí velmi pohotová a ihned začne rozdávat instrukce. Nejprve vyfasujeme ochranné pomůcky, kyblíčky a nakonec jsme rozděleni do skupin. Obočí mi vyjede nahoru, když jsem nucen si zavázat zahradnickou zástěrku. Vypadám v ní vážně komicky, jako holka pro všechno. Teď už jen stačilo zalízt místo skleníků ke skřítkům do kuchyně a absolvovat hodinu vaření. Jak směšně ubohé. |
| |||
G82 -> Skleník č. 4 -> Skleník č. 2 Středa 14. října Cassandře na otázku ohledně toho, na koho jsem myslela, odpovím jen mlhavě, s tím, že na tom už vlastně nezáleží a není třeba to více rozebírat. „Jasně, že jsem myslela na Velkou Čínskou zeď, na co jiného, zajímavá památka, klidně bych se k ní jela někdy podívat.“ Řeknu jí povzbudivě s myšlenkou, že by ji to třeba mohlo trochu rozveselit. Hodina pomalu končí, získám vysněné zápisky z minulé hodiny a mohu být hned trochu klidnější. „Samozřejmě, brzo ti je vrátím!“ Rozloučím se a vydám se za ostatními ke skleníkům. Proč nemáme mezi hodinami trochu větší pauzy? Už mám asi zase hlad. A rychle zase na další hodinu. Bylinkářství ve sklenících, na bylinkářství jsem extrémní nemehlo. Mám problém pořádně rozpoznat jakoukoliv rostlinu a ještě vědět k čemu slouží, a nebo co potřebuje? Chraň pánbůh! Profesorka se hned ptá, co jsme dělali na poslední hodině, já sama se pokusím vybavit, co jsme vlastně vůbec dělali, ale nemohu si rozpomenout. Špatná paměť, co pro mě není důležité, to si nepamatuji. Ahá! Afrodisiaka, díky Ruby. Asi proto si to nepamatuji, tato rostlina mě opravdu vůbec nezajímá. Stejně mě neberou všechny pomluvy, hádky a narážky, které lítají prostorem. Lidi si někdy neuvědomují, že mluví v prostoru nahlas, a my chudáci je musíme poslouchat. Proč na sebe nemohou být všichni milejší, jak by se nám spolu hned hezky vycházelo. Místo nudné hodiny bylinkářství nás ale čeká něco jiného, chytat červy a hledat vajíčka. Nevím, jestli nám zrovna tato činnost nějak pomůže v rozvoji našich kouzelnických schopností a znalostí. Ale potřebují pomoc. A kdo je nejlepší levná pracovní síla, přece studenti. |
doba vygenerování stránky: 0.94834780693054 sekund