| |||
Rebecca, Cassandra a dvojče |
| |||
Nitrozpyt-->bylinkářství Ray, Richard Středa 14.10. Trochu mne překvapí, že si Ray vůbec dovolí něco říct. Na jeho místě bych asi držel hubu a šoupal nohama. Přeci jen dostal napomenutí od prefekta své koleje, další level je Lupin. Řekl jsem přesně to, co si myslím. Jestli si z toho nechce nic dělat a vesele pokračovat ve ztrácení bodů, je to jeho vlastní rozhodnutí rozhodnutí, ale taktéž může mít následky. Každý z nás má své povinnosti vůči spolužákům i sám sobě. A ještě si dovolil zpochybňovat moje působení v Havraspáru. Já své koleji body neztrácím a dokonce jsem i nějaký ten bodík získal. Jistě, nejdu vždy ruku v ruce se školním řádem… asi bych se měl polepšit a jít více příkladem. Suma sumárum, Ray mi trochu zdvihl tlak. Na hodině s Richardem je spolupráce podstatně lepší. Je to člověk, který se vždy choval slušně, ať už ke mně, tak i k ostatním. Za to si ho vážím a jsem rád, že byl tentokrát přidělen ke mně do dvojice. Na první dobrou správně přečtu, že myslel na Acai. V druhém kroku opět on správně přečte kamarádku z mé mysli. „Ano, je to Kayla.“ V další fázi práce nás čeká něco náročnějšího. Na můj vkus trochu soukromé. Kývnu na znamení, že souhlasím s navrženým pořadím a pokusím se představit si zeď v mysli a tak se obrnit vůči Richardovu útoku. Tentokrát mi to nevyšlo, ale od toho to přeci jen trénujeme. Několik z mých povrchnějších vzpomínek je najednou pro Richarda přístupných jako otevřená kniha. Jsem mladší, než teď, může mi být tak dvanáct a se svojí partou jsme na hřišti poblíž domu mé bývalé přítelkyně. Je tu semnou Thomas, blonďák asi o dva roky starší, než já, sportovního založení. Rodiče mu dopřávají, protože má na sobě zbrusu novou koženou bundu. Luccy, již zmíněná přítelkyně, jejíž dlouhé černé vlasy mi zakrývají celé rameno, jak má na mě položenou hlavu. Je to hezká holka a tenkrát jsme se měli fakt dobře. A poslední z našeho tria je Dave, téměř dospělý, černovlasý, pravověrný metalista, který kamkoli jde, musí mít v ruce kytaru. Z celé party jsem nejmladší, ale nikomu by to nepřišlo. „Domluvil jsem nám koncert. Mladej už na bicí docela válí, je čas začít,“ pronese Dave a Luccy vyprskne smíchy. Taktéž se usměji, ale nakonec přikývnu. „Pokud ti nevadí, že si z nás budou dělat prdel, tak proč ne. Už to ale slyším… Kid-metal. Kde jste toho prcka vyhrabali.“ „Co tě bere? To teď letí. Talentovaní prcci… vlastně seš už moc starej, kámo.“ „Takže ty chceš hrát v kapele, Krimmere?“ ozve se opodál od dalších kluků na hřišti. Diskantíci prašivý. Zatnu pravačku v pěst a bez váhání vyrazím chlapci naproti. Další vzpomínka… přijímání do kolejí. Moudrý klobouk přemýšlí. „Máš odvahu, v Nebelvíru by ses neztratil. Jsi ctižádostivý a z dobrého, i když si to nepřiznáváš, ani Zmijozel by tebou neopovrhoval. A chuť se učit a poznávat ti také nechybí, i Havraspár by tě určitě přijal. A máš i dobré srdce. Hodil by ses do všech kolejí bez výjimky. Tak kam s tebou?“ Bylo to, jako by se mne ptal. A tak jsem se rozhlédl po velké síni a oči mi spočinuly u jedné starší spolužačky z… „Havraspár“ Další vzpomínka. Večer na vrcholku hodinové věže. Pod prsty cítím husí kůži na břiše Dee a její polibky… V tu chvíli sebou trhnu a přeruším tok myšlenek k Richardovi. Jo, tohle bylo vše až moc soukromé. Ale rozhodně nechci, aby viděl něco, co by mohl ublížit mé slečně. „To bylo silné… No nic, tak teď já.“ Pročistím si mysl a tentokrát se dostanu do hlavy Richarda. Nevím, kdo je ta holčička, ale ani mne to moc nezajímá. Důležité, je, že se mi to povedlo, takže se zase stáhnu hned, jak jsem si byl jistý, že něco vidím. Na konci hodiny se ještě otočím na Richarda, který mi přijde trochu nesvůj. „Je to na nic, takhle snadno moct narazit na soukromé myšlenky. Ale neboj, já už stihl zapomenout, co jsem viděl. Děkuji za spolupráci a snad zase někdy.“ Odejdu z učebny naštěstí dřív, než se odehraje Caylusova zvracecí scéna a jdu svižným krokem do skleníku č.4. Netrvá zase tak moc dlouho a začíná hodina, přičemž to vypadá, že zase rychle skončí. Nebo ne? Do dveří vběhne profesorka Prýtová a začne jančit kvůli slimákům a tlustočervům. Oboje je nechutné a navrhoval bych preventivně vypálit zmíněné skleníky. S tou myšlenkou se pro jistotu soustředím na velkou zeď v hlavě, kdyby profesorky ovládaly nitrozpyt. |
| |||
G82 → Skleník č. 4ChristianPo neúspěšném pokusu s lezením Christianovi do hlavy jsem neměl moc nadějné vyhlídky. Hlavu jsem si opřel do dlaní a pozoroval dění okolo. Vytřeštil jsem oči, když profesorce kolem hlavy posvištělo ovoce, ale nic jsem raději neříkal a zařezaně vnímal informace, které se nám kantorka snažila vuci do hlavy. "Bomba," zamumlal jsem si a prsty poklepal na lavivi, neměl jsem chuť nic vymýšlet, tak jsem nechal spolusedícího jít první. Soustředěně jsem si promnul prsty spánky. Jednak mi to pomáhá se uvolnit, ale hlavně to vypadá zatraceně cool a profesionálně. "Můžeš," pobídnul jsem jej a sám zavřel oči. První jsem neviděl nic, jen tmu. Za pár chvil se ale přede mnou začala nořit stěna. Velká, porostlá... šupinami? Přikročil jsem blíž, nečekal jsem prudký pohyb. Zeď se proměnila v obrovského tvora. Příšeru. Zdola jsem se díval na ten výjev zcela zastrašen. Vykulenýma očima jsem hleděl na draka stojícího před mou maličkostí. BOŽE, POMOC! Řve, jak kdyby ho na nože brali a vyvádí jak pominutý. Strnule jsem stál. Nemohl jsem se pohnout. Naštěstí se stvůra chystala k odchodu. Neměl jsem ani čas vydechnout dech, který jsem po celou dobu zadržoval. Ocasem po mně švihnul, jak jsem bezmocně stál přikován k zemi. Neskutečná bolest v břiše. Tma. "Arrght," snažil jsem se nějak vyjádřit ten úděsný pocit. Emoce se ve mně bily jedna přes druhou. Christian byl taky více než vykolejený. Rukou jsem se nervózně začal škrábat na ruce. "Jo, v pořádku, všechno v klidu. Naprostém," nadechl jsem se a pokusil se o úsměv. "Teď asi... já, že?" Ve svém stavu si nejsem jistý ničím v životě. Tohle bylo něco, co bych raději nikdy neopakoval. "Tak, jdu na to." Hlubokým nádechem jsem se snažil mysl vyčistit. Myšlenky mi pořád běhaly sem a tam, nemohl jsem se soustředit. "Se na to můžu vysrat rovnou," zašeptal jsem si pro sebe. Má zeď by mohla být cihlová, taková veliká, stabilní… hned jak se přede mnou ale představa zdi vynořila, celá do jediné cihličky se zbořila jak postavená z karet. Začala znít hudba, jazz. Melodie se linula prostorem a před námi se vynořila postel. Okvětní lístky růže byly poházené všude po prostoru. Manželská postel v rudém sametovém povlečení stála vprostřed pokoje. Dominovala tu vínově červená, která pokoji dodávala jistý pocit majestátnosti. Přistoupil jsem blíž. Na posteli byla vidět postava zády k nám. „Kocoure, vem si mě,“ z tichého zamručení se nedalo nic o člověku vyčíst. Neznámá postava se jen trochu zavrtěla v posteli. Přistoupil jsem ještě blíž. K mému překvapení a naprostém údivu se postava otočila a do oči mi civěl kdo jiý, než Chriastian. „To ne, ne, ne, ne!“ vykřikl jsem a rukama jsem máchl po prostoru. Vytřeštěné oči jsem si musel promnout a bleskurychle vstal ze židle nanejvýš znechucen. „Bože, vstup do mého hříšného těla a naplň mě svým duchem!“ Jakmile nám profesorka umožní vydat se ven, neváhám a z učebny vystřelím snad jako úplně první. Chvíli zůstanu na chodbě a dvě minuty se jen tak bezcílně pohupuju na patách v marné snaze se uklidnit, pak se rozhodnu, že by bylo asi nejlepší zamířit ke skleníkům. Rychlým krokem se tedy rozejdu. Před skleníkem se ale zastavím. Ruce si položím na čelo a začnu vydávat různé zvuky mně připomínající biblické melodie. „Ach, Boooože, naplň mě, dej mi sílu nést toto břímě,“ zazpíval jsem pohupujíc se ze strany na stranu. Nejsem si jist, jak dlouho jsem nechával Boha do mě vstupovat. Vytrhla mě z mé duchovní chvilky energická prof. Prýtová, která rozhořčeně vstoupila do skleníku číslo čtyři. Také jsem už neztrácel čas a následoval profesorku. |
| |||
Skleník č.4 Hlavně Rosalie, ale slyší i studenctvo 14. října Hodina probíhá tak jak má a Ruby stihne shrnout události v předešlé hodině. Ve skleníku je příjemné teplo, narozdíl od toho, co panuje venku. Na jednu stranu - jako vždy je zde poměrně vlhko a to takové, že se některým z toho začínají kroutit vlasy. Voní to zde hlínou, rostlinami a různými hnojivy a přípravky. Uuběhne jen dobrých pár minut a ve dveřích skleníku se objeví udýchaná profesorka Prýtová. Na hlavě má svůj typický klobouk a hnědý, hlínou umazaný hábit. Šedé, vlnité vlasy divoce rozčepýřené a ve tváři neklidný výraz. V pravé ruce svírá jakousi nádobu. ,,Rosalie!" Zadýchaně se opře o stůl, stojíc jen kousek od Charlotty. Ta na nádobce může přečíst lehce už setřený název - slug repellent. ,,Omlouvám se, že ti narušuji hodinu, ale máme úplně zamořené skleníky pět a šest! Všude jsou slimáci a tlustočervi. A tohle byl náš poslední postřik - je úplně prázdný." Zahrká s kovovou nádobkou, z které nevychází žádné zvuky tekutiny. ,,Obávám se, že budeme muset zavřít a zkontrolovat všechny skleníky, jestli ještě někde nejsou nakladená vajíčka." |
| |||
G8 -> Skleníky14.10. Diana, Ruby, Cass, Týna + označení "Jen pusto prázdno," odpovím Dianě, když se mě zeptá, jestli jsem něco viděla. Sleduju ji, jak se cpe grepem. To profesorka nezasáhne? U Merlina, snad mě nepocintá. Nevědomky se od Diany trochu odtáhnu, když mám pocit, že začíná až moc slintat. Taky se musím přiznat, že na nějakou zeď vůbec nemyslím. Místo toho si vybavuju moji a Cass intimní chvilku na seně. Asi až do moc velkých detailů, protože Dianě se rozšíří oči, div se nezadusí svým grepíkem, a ihned všechny v doslechu nahlas informuje, že se chci cicmat s Domenicem. "Ne všichni se chtějí muckat s vlastním bratrem," stačím jí ještě opáčit, než se na nás Ruby otočí. Skoro to vidím jako ve zpomaleném záběru. V pozadí hraje hudba z korejského hororu, nebo tak něco. Opřu se lokty o lavici, hlavu v dlaních a zářivě se na Ruby usměju. "Takže mi říkáš, že mám šanci?" zatrylkuju, ale pak si jí přestanu všímat. Kdysi dávno bych se možná zastyděla, že tohle o mě ví, ale když vás nahou přistihnou v přístěnku s Caylusem, tak se vám hranice studu drobátko posune. Profesorka naštěstí hodinu ukončí, tak si rychle sbalím věci a pádím ze třídy, s Dianou se ani nerozloučím. Kenji se na mě úplně vyprdnul, ale Cass na mě jako správná kámojda čeká. "Čau vobludo," odpovím jí na přátelské dloubnutí. "Moc mi to nešlo, ale Diana viděla, jak jsme se vykecávaly na seně a řekla Ruby, že se chci líbat s Domenicem. Takže teď mě budeš muset ochraňovat před Ruby," zatvářím se hraně zděšeně. "Ještě že neviděla toho druhého....nebo bych měla spíš tu druhou," poslední dvě slova pronesu přehnaně dramaticky, ale hned vyprsknu smíchy. Venku před skleníky se k nám připojí Diana. Copak to už nestačilo? Ta holka je jak nějaká sexuálně přenosná choroba, nemůžete se jí zbavit, pořád se vrací. Zatímco se vykecává s Cass, vyhledám pohledem Kenjiho a vypláznu na něj jazyk. To má za to, že na mě nepočkal před třídou! Když si nás konečně vyzvedne profesorka, zaháknu se za Cassadřin loket. "Omluv nás," řeknu Didý sladce a táhnu Cass pryč. Najdi si jinou oběť, ty incesťačko. Ve skleníku č. 4 se snažím být co nejdál od Ruby, co kdyby náhodou uměla plivat jed? To riskovat nehodlám. Ale na Domenica se usměju a pošlu mu vzdušný polibek. Ještě se mezi nás vetře Seb. Zakloním se. "Mrkev neroste na stromech," sdělím mu s úšklebkem a štípnu ho do zadní strany paže, té měkké části, kde to docela bolí. Pak se rychle narovnám, jakože já nic, já muzikant! Ještě na něj stačím mrknout, aby si to štípnutí nebral moc osobně. Opáčko z minula mě moc nezajímá, to spíš Týna, která se konečně objevila. Zaslechla jsem nějaké šuškání o tom, že jí Caylus pozvracel. Je mi jí trochu líto. "Nemůžeš to beze mě vydržet, co?" zašeptám Christině, když se vedle mě postaví, abych nerušila Rubyno plkání. Ale Christina nevypadá, že by měla na vtipkování náladu a já nechci dosta jednu mezi oči. "V pohodě?" ujistím se. Ostatní ze Zmijozelu se na ni pomalu ani nepodívají. To je fakt kolej, tohlecto... |
| |||
Učebna G82 > Pokoj > Toalety > Pokoj > Skleník č. 414. října, Středa Kenji, Caylus, Deirdre, profesorka + označení “Naprosto. Jen je mi trochu horko.” zodpovím Kenjiho obavy hlasem jistějším, než na kolik jsem se cítila. Prý: Tohle ještě nic nebylo. Začínám si být naprosto jistá, že nebelvír je plný vyšinutých úchylů. Není tam nikdo normální. Možná Angela, ale i ta může ve sklepení schovávat někoho, na kom si ukájí svoje choutky. Kde je Marie, když ji jeden potřebuje. Jen klid. Jedna hodina tě nezabije, Chris. Vlastně jsi neviděla nic tak hrozného. Nádech. Výdech. Ledový klid. Svůj vnitřní klid nakonec přeci jen naleznu. Především díky tomu, že si zakážu jakékoli představy na téma Kenji a jeho bizarní fantazie. Z myšlenek mě vytrhne až jeho hlas. Trochu zaraženě na něj pohlédnu snažíc se vstřebat, co se mi to vlastně snaží vnutit. Pobaveně nad jeho blekotáním povytáhnu obočí. Upřímně chvilku přemýšlím, zda se mám urazit, že mě s Angelou porovnává, ale ta holka mi vlastně nic špatného neudělala. Měla bych se začít smát nad tím, jak pošetilá je představa, že by mě zrovna Kenji do něčeho nutil? Mě? Trpělivě mlčím, zatímco se můj japonský soused do svého projevu pro mé dobro začíná trochu zamotávat a zakončí ho tím, že bych na celý ten vyčerpávající monolog měla zapomenout. Vlastně mi nedá ani prostor, abych mu případně odpověděla, a plynule se sám dopracuje k dalšímu pokusu. Nechce se mi do něj, to opravdu ne, ale do konce hodiny ještě nějakých pár minut zbývá, tedy nevidím důvod, proč jeho návrh zamítnout. Snad ty své představy bude tentokrát trochu krotit. Dostat se mu do hlavy nebylo nijak těžké (57). Vlastně mi přišlo, jako kdyby se vůbec nesnažil. Po předchozím pokusu jsem přirozeně trochu znervózněla, ale na tváři se mi usadil navýsost spokojený výraz, když se přede mnou rozprostřela vidina horkého pokrmu, který zdejší skřítci nejsou schopni ani napodobit. Skoro jako bych cítila chuť silného masového vývaru, vepřového masa, vejce a měkkých krevet. Sbíhaly se mi sliny a v žaludku mi hlasitě zakručelo. Nedobrovolně jsem Kenjiho hlavu opustila a tentokrát svému sousedovi se zájmem naslouchala. Nadchne mě představa japonské restaurace a odolávám nutkání se zeptat, zda od své matky nějaké ty recepty neokoukal. “Moje matka nevaří, na to máme služebnictvo, takže ti bohužel musím dát zapravdu.” připustím. “Ale strýc z otcovy strany vlastní celkem úspěšný řetězec restaurací ve Francii. Osobně francouzskou kuchyni moc nemusím. Vlastně mám mnohem blíže k té asijské. Zrovna ramenem bych právě teď nepohrdla.” chtě nechtě se musím trochu usmát. Oběd jsem sice měla, ale kdo jsem, aby se mnou tak lahodně vypadající pokrm nepohnul, že ano. Na Kenjiho naléhání se prostřídáme. Snažím se. Skutečně se snažím vystavět co nejsilnější zeď, ale ani přes mé snahy neobstojí pod Kenjiho náporem. (71) Bezmocně zjišťuji, že se mi hrabe v dětských vzpomínkách a vybírá zrovna jednu z těch, na které bych ráda zapomněla. Vlastně bylo jedno, kterou by si vybral, na své dětství jsem si zakázala vzpomínat už před lety. Teď jsem ale nedobrovolně donucena si to prožít znovu a se svědkem. Téměř nastejno otevíráme oči a chvilku na sebe jen zaraženě zíráme. Kenji očividně netuší, co viděl. V jeho výrazu je zřejmý zmatek a ani mne tento zážitek nezanechal klidnou. “Pokud ano, byla bych ráda, aby sis to nechal pro sebe.” řeknu tiše, ale dostatečně nahlas, aby mne slyšel. Dříve, než může být řečeno cokoli jiného, profesorka hodinu ukončuje a já se s pocitem psychického vyčerpání zvedám z lavice. Jedna hodina s nebelvírem a přijdu si, jako kdyby ze mě vysál duši. Ani mi nedojde, že jdu v závěsu za Richardem. Vnímám jen Deirdre jdoucí po mém boku. Zrovna se nadechnu, že své přítelkyni svěřím hrůzné zážitky z hodiny, ale zarazí mě všemi nenáviděný dávivý zvuk. Do nosu mne okamžitě uhodí smrad zvratek a na těle ucítím nechutné vlhké teplo táhnoucí se mi od pasu až ke stehnům, prosakující oblečením. Cítím, jak mi stéká po punčochách. S obavami sklopím oči a během pikosekundy je opět zvednu, protože se mi nehorázně zvedne žaludek. Mou krásnou uhelně černou uniformu zdobí souhra všech možných barev natráveného jídla, které si Caylus dopřával k obědu. Mám co dělat, abych k tomu nepřihodila svým vlastním dílem. Prázdně sleduji, jak se jedna z mých dvou nejlepších kamarádek proplétá kolem mě a spěchá na pomoc svému zeblitému princi na bílém koni. Nevím, co mě v tu chvilku rozzuří víc. Její absolutní nezájem o mne nebo to, že dala přednost nějakému prcalíkovi. Když na mne svou pozornost konečně upře, je to jen proto, aby se mě nepřímo mohla zbavit. “Naprosto.” odpovím ledově a úplně u toho vypouštím fakt, že mne očistila od zvratků. Vlastně neudělala nic tak zázračného. Zvratky sice nejsou vidět, ale jsou cítit. Vzteky žhnoucím pohledem ty dva vyprovázím z učebny, že bych si ani nevšimla Ruby, která se ke mně nenápadně přitočila, pokud by mi nepodala pomocnou ruku v podobě omluvení z hodiny. Jen jejím směrem souhlasně kývnu, protože jakýkoliv můj pokus o verbální odpověď by mohl skončit obsahem mého žaludku na jejích sametově rovných vlasech. S tím velmi svižným krokem odkráčím z učebny rovnou na pokoj. Cestou vytěsním veškeré poznámky a znechucené pohledy. Vzteky se mi třesou ruce, když sbírám náhradní uniformu a manévruji s ní do dívčích umýváren, kde bez průtahů vlezu pod sprchu. Celou tu dobu, celých těch několik minut mi hlavou zní jedna jediná Kenjiho poznámka. Všiml jsem si, že se tu ani jedna s nikým moc nekamarádíte… Vztek se ve mně chaoticky střídá se sebelítostí a zklamáním. Nepotřebuji stovky přátel. Stačí mi pár těch pravých. Myslela jsem, že jsem takové našla. Ne. Jedinou pomocnou ruku mi ve chvíli nouze podal někdo z odpadní koleje. Z MRZIMORU! Z koleje, kterou tolik opovrhuji. Z koleje, která mezi své přijme každou spodinu, co si říká kouzelník. To je tak ponižující! Očistu provedu důkladně a uniformu pečlivě vyperu v umyvadle. Na kolej dorážím právě včas, abych viděla, jak Deirdre táhne Cayluse do chlapeckých ložnic. A pak, že loajalita a pevně stmelený kolektiv patří do Zmijozelských charakteristik. Jako kdyby mě Lawson už tak dost nelezl krkem, tak se za ním Deirdre tahá jako věrný čokl. Nebudu lhát, zkazí mi to plány. V duchu jsem si už představovala, jak tomu jeho osminohému obludáriu trhám jednu končetinu po druhé. Místo toho vztekle mrsknu vypranou uniformu do kouta, popadnu první polštář a za jeho pomoci utlumím všechny frustrace, které se mi z hrdla vyderou v podobě nelidského zavřeštění. Do napěchovaného peří křičím tak dlouho, dokud mi nedojde dech. Polštářek pak vrátím na jeho místo, v zrcadle zkontroluji stav svého líčení, narovnám si uniformu a se vztyčenou hlavou se vydám směr skleníky. Vcházím zrovna ve chvíli, kdy Ruby před třídou přednáší shrnutí z minulé hodiny. Nejspíš jsem nebyla pryč tak dlouho, jak mi to přišlo. Nechci na sebe upozorňovat. Na profesorku pouze kývnu, neboť předpokládám, že ji Ruby informovala o mém zpoždění. Postavím se na první volné místo u stolu vedle Beccy, přičemž se tvářím, že se nic z předešlých událostí vlastně nestalo. Jen ať si Caylus nemyslí, že tuhle potupu mu nějak nevrátím. Chceš-li mír, připrav se na válku. |
| |||
Učebna G82 -> Skleník č. 4 14. října “Ummm…“ Výmluvně škubnu rameny, když mě osočí z vymýšlení. Vinna ve všech bodech. Když mi pak oznámí, že je to Naira… vlastně nejsem nijak překvapená, protože jsem neměla ani to nejmenší ponětí. “Byla hned můj další typ…!“ Přitakám lživě Danielovi. Pak už je řada na něm a k mému úžasu jde na jistotu. “No? No? Jaká taková ta? Hm?“ Pobaveně jej povzbuzuji stejně jako on mě před chvílí, ale na rozdíl od mého pokusu, on se dostane naprosto neomylně k tomu správnému výsledku. “Přesně tak, bravo.“ Pochválím jej za bezchybný výkon, i když mě přitom hryzne i trocha té závisti. V jeho podání to vypadá, jako kdyby to byla ta nejlehčí věc na světě. Tak proč mi to nejde! “Mám no. Jak jsi to poznal?“ Zakřením se na něj a ohlédnu se za Acai, kterou zmínil. I na tu dálku je mi neskutečně protivná. O tom ‚dobrém‘ chytači v jejím podání bych se hádala, ale ani se mi o ní vlastně nechce mluvit. Pokrčím neurčitě rameny a podívám se zpátky na Dana. “Nemáme zrovna ty nejlepší vztahy, v týmu by nám to neklapalo.“ Samozřejmě bych byla pro tým obrovským přínosem, to víme všichni… ale fakt, že bych s nimi musela trávit ještě víc času, než je nezbytně nutné, mi za to prostě nestojí. “Jestli chceš pořádnou výzvu, můžeme někdy potrénovat spolu.“ Dobírám si ho, i když nijak zvlášť neočekávám, že by na to kývnul. Ač nejsem součástí týmu, na koštěti to umím a jsem si jistá, že by to neměl tak jednoduchý, jako to má zrovna teď. Znovu už bych ho totiž nepodcenila. Hodina postoupí a nastal čas na nový úkol. Upřímně doufám, že se mi povede alespoň o trochu lépe, protože u toho prvního jsem zůstala někde daleko v prachu za Danielem. Je prokletí brát všechno jako soutěž, ale člověk si prostě nedokáže pomoct. Soustředím se na cihlovou zeď – jednoduchou a stabilní, abych mu nedala prostor dostat se mi do hlavy, to bych rozhodně neocenila. Jako na potvoru se začne bortit přesně ve chvíli, kdy pomyslím na to, že tuhle část nesmím zpackat. (52) Trvá mi několik dlouhých chvil, než mi dojde, co přesně za tou zdí Daniel vidí a kam dál by to mohlo směřovat, což vyděsí mě to o to víc. Nenapadne mě v tu chvíli jiné rozptýlení, než ho prostě bezohledně nakopnout, abych ho dostala ze své hlavy. Chvíli na něj jenom vyjeveně zírám, zatímco on si tře bolavou nohu. “Promiň! Mně to… no… zaskočilo.“ Promnu si rozpačitě ruce, naštěstí ale Dan očividně nepatří k lidem, kteří by to zbytečně rozpitvávali a dělali ze sebe ublíženého chudáčka, což oceňuji. Jeho otázka na brigádu mě na chvíli zarazí, ale pak se tomu jenom pobaveně ušklíbnu. “Já brigádu fakt nepotřebuju.“ Přehodím si vlasy na záda a usměju se na něj chápavě, nakonec jsme se spolu moc nebavili, tak toho asi moc neví. “Ve skutečnosti to pole otci patří. Když zrovna nemá práci na ministerstvu, nebo nereprezentuje náš rod, tak rád investuje do mudlovských věcí a udržuje si vliv v obou světech, víš. Tenkrát jsem zakopla a do toho pole spadla. Otec pak byl naštvaný a nepříjemný. Je k němu neuctivé, abys to viděl. Ještě jednou promiň.“ Upřímně doufám, že mé vysvětlení přijme, i když v Evropě zase takový důraz na projevování úcty vůči starším nemají. V Koreji to je celkem téma, a i když by se to otec nedověděl, pořád bych z toho měla špatný pocit. Už, už se chystám na svůj pokus, když to zaslechnu něco opravdu zajímavého přímo za svými zády. Tak muckat Domenica by se ti zachtělo? To je ale smůla. Usměji se pobaveně, ale než se na děvčata otočím, nasadím dokonalý pokerface. Všimnu si přitom Allanova podivného pohledu, ale nemám čas nad tím úplně rozjímat, protože se zaměřuji na dívky za sebou. Prohlédnu si Beccu od kraje lavice až po hlavu a sama pro sebe se posměšně ušklíbnu. Skoro ani není fér, že zrovna já jí stojím v cestě. Chudinka. “Nevzrušuj se. Domenico má úroveň.“ Dělám to pro její dobro, ať hodně rychle pochopí, že tudy cesta nevede. A pak se bez dalšího otočím zpátky na Daniela. “Můžu?“ Zeptám se jej s úsměvem a jakmile je připravený, pokusím se dostat do jeho hlavy, ale ať se snažím sebevíc, přes jeho nevzhlednou zeď se prostě nedostanu. (48) Nakonec musím přiznat porážku… opět, což není zrovna příjemná věc, obzvlášť pro mou soutěživou povahu. Daniel je natolik milý, že se mi snaží na konci hodiny ještě trochu zvednout náladu. “Dneska jsi mě teda úplně zahanbil, seš dobrej. Díky za spolupráci.“ Usměji se na něj a rozloučím se s ním, to už ale utíká za odcházejícím Kenjim. Stále nemám dobrý pocit z toho, že se mi dostal do hlavy… ale tak snad pochopil moje vysvětlení. A snad to nebude moc šířit. Přejdu k lavici Domenica a Allan. “Ahoj Allane.“ Usměji se na něj a trochu pátravě si ho prohlédnu. Vzpomenu si, jak prapodivně se na mě díval při hodině. “Viděl jsi v Domenicově hlavě něco zajímavého?“ Usměji se na něj mile, leč pro jeho společníka už tolik vřelosti nemám. Asi bych se jej vyptávala víc a možná se z něj pokusila něco vytáhnout, ale pak se stane něco nečekaného a naprosto nechutného. Otočím se až ve chvíli, kdy je Christina pokrytá zvratky, které poskytl Caylus. Musím se na chvíli otočit zpátky a zhluboka se nadechnout, abych jenom z toho pohledu nehodila taky. S rukou přes ústa a nepříjemným pocitem v žaludku pohlédnu na oba své společníky, jestli mi náhodou nehrozí něco podobného z jejich strany. Zdá se, že ne. Zatímco Deirdre lítá kolem Cayluse, Týna pravděpodobně zápolí se svým žaludkem. Ucítím příležitost, a tak se k ní vydám a jemně jí klepnu na rameno. “Omluvím tě u slečny Rosalie.“ Usměji se na ni soucitně snažíc se ingorovat ten nepříjemný zápach a pak už s Domenicem za zády mířím ke skleníkům. “Doufám, že sis dával pozor.“ Pronesu směrem k němu cestou, ale jinak jsem celkem zamlklá. Sama musím zpytovat svědomí, což mě úplně chladnou nenechalo. I kdyby se Dom o nějaký rozhovor pokoušel, neuspěje. Když dorazíme ke skleníkům, je už většina na místě, včetně slečny Rosalie. Zamířím přímo k ní, abych jí pověděla o neštěstí své spolužačky. Vím, že zrovna ona to pochopí víc, než kdokoliv jiný a taky moc dobře ví, že v tomhle nemám důvod lhát. Přesuneme se do skleníku číslo čtyři, kde se hned přejde k opakování, které dnes padne na mě. “Jistě, slečno.“ Usměji se na ni. “Ipaashu jsme využívali pro vytvoření afrodisiaka. Ipaasha je rostlina, jejíž nektar je jedovatý a výbušný, ovšem její vnější listy obsahují protilátku. Když se nektar a nadrcené listy smíchají, vznikne právě chtěné afrodisiakum, které má nasládlou vůni a působí především na zvířata.“ O dalším vývoji hodiny se nezmiňuji, moc dobře vím, že si z toho ještě teď dělá Rosalie těžkou hlavu. |
| |||
Nitrozpyt v G82 > Skleník č.4 Kayla, potom Charlie, Cassandra a spolužáci v okolí, profesorka Primrose 14. října, středa Má spolusedící je tak zaražená, že jen bezděky rozhodím rukama: „Radši nic,“ zamumlám a znechuceně si setřu povrch jazyka košilí na zápěstí. „Bleeh!“ To už profesorka končí hodinu, naposledy se podívám, jak Kayla zrudne jako rajče a chystá se pryč. Začínám se bát, že jsem znovu řekl něco, co ji rozbrečí. Na nic nečekám, bleskově vstávám, brašnu hodím přes rameno a vystřelím ze třídy pryč jako střela. Nikde se zvlášť nezdržuji, ani před nástěnkou, cestou zamručím na prváka, co se mi připletl do cesty a já do něj tak vrazil. Jakmile jsem venku, naposledy si odplivnu na trávník a utřu si pusu. Divný pocit se mě stále drží, asi jako Nickolasovi ruce v té ohavné vzpomínce. Před skleníky se vynoří profesorka Primrose a až teď mi připomene, že přestalo pršet. Zvednu hlavu k zatažené obloze. Nad čímsi se zamyslím, než se rozhlédnu po ostatních, kteří se přesouvají do skleníku číslo 4. Vydám se dovnitř, kde zahlédnu i havraspárské dívky Charlie a Cassandru s Rebeccou. Stojí relativně blízko sebe, přitočím se k nim blíž a nenápadně se tak vetřu mezi ně. „Čau, holky, těšíte se, až budeme juchat juchajdá a sbírat čerstvý mrkve ze stromů?“ zeptám se potichu, aby nás profesorka neslyšela a zazubím se na Charlie pobaveně. Letmo sjedu pohledem její zrzavé vlasy, pak ale otočím hlavu zase ke Cassandře a šeptnu: „Cassandro? Slyšel jsem, že máš nějaký koťata. Můžu je někdy vidět?“ Zamrkám na zahradnické věci na stole. „Prosím, smutně koukám,“ dodám a nakláním k dívkám hlavu, abych slyšel jejich odpověď. Na rameni si posunu brašnu, lehce se zhoupnu na patách. Mrknu po Ruby, jestli odpoví správně. Pamatuji si, co jsme probírali, ale mluvit se mi nechce - nebudu vypadat jako šprt. |
doba vygenerování stránky: 0.82167100906372 sekund