| |||
BylinkářstvíPřed skleníky > Skleník č. 414. října, Středa Studenti Už od rána jsem měla dobrou náladu. Sledovat, jak se příroda probouzí, vždy patřilo mezi mé oblíbené kratochvíle. Obzvláště dnes, když se mlžný opar zvedl téměř okamžitě a já mohla zpoza okna obdivovat kapky rosy třpytící se ve vycházejícím slunci. Vzduch byl osvěžující s čistým, podzimním vánkem. Škola ještě spala. Mírumilovné ticho časného jitra přímo svádělo k tomu, abych zapomněla na chaos, kterému se jako každý den poddá celá škola. Dny plynuly jako voda. Přišlo mi to jako včera, když do hlavní síně poprvé nahrnuli noví studenti dychtící poznat nemyslitelné. Listy od Violet chodily pravidelně. Zdálo se, že si se Sannym užívají své cesty a jejich vztah jen vzkvétá. Tolik jí to přeji. Jim oběma. Jejich štěstí a přívaly práce mne společně donutili odpoutat se od incidentu, při kterém se Helen tak nehezky zranila. Její ruce se zcela uzdravily a s nimi i mé svědomí. Ačkoli jsem od té doby byla pozornější ke každému byť jen trochu zbrklému gestu svých studentů. Snažila jsem se vynaložit veškerou snahu, aby už nikdo nepřišel k úhoně, a samým vyčerpáním jsem nejednu noc strávila hlavou v hlíně ve spánku podobnému bezvědomí. Matka by se zhrozila. Dnešní den byl světlou výjimkou. Po poetické ranní chvilce klidu mě zaměstnávaly nejmladší ročníky. Práce s nimi byla naplňující. Možná to je tou neskrývanou fascinací, zvědavostí. Nebo možná jen tím, že ještě nemají tak vzpurného ducha, ale všechny hodiny proběhly bez sebemenšího problému. Právě jsem skončila poslední přípravy na hodinu s páťáky a vyšla k záhonům, když se první z nich začali trousit. “Dobré poledne.” do šatů, které mi sloužily i jako zástěra jsem si utřela ruce a následně je zastrčila do ohybu. “Je skvělé, že přestalo pršet, že ano? V klidu se vydýchejte, počkáme na zbytek. Mezi hodinami jsou přestávky krátké, hrad je velký. Když někdy přijdete o pár minut později, hlavu vám za to rozhodně neutrhnu.” Že jsem se sama ve svých studentských letech párkrát zatoulala, už nezmiňuji. Myslím na jiné věci. Vždy jsem si přišla trochu jako šmudla oproti nádherně upraveným studentkám, ale nikdy jsem se nenechala zvyklat. “Caylusi, zapomněla jsem vám pogratulovat k chycení zlatonky. Byla na vás radost pohledět.” Na koho já bych tu mohla udělat dojem? Květináče s mandragorou určitě neoslním, když si vezmu pár perlových náušnic. Nikdy mne typicky holčičí věci neoslovily. Ráda se dívám, z dálky obdivuji, ale raději ponořím ruce ho hlíny než do laku na nehty. S těmito myšlenkami a vlídným úsměvem počkám, než se kolem mne utvoří hlouček o přesném počtu pátého ročníku. Nejsem si vědoma toho, že by někdo měl chybět, nikdo se mi neomlouval. “Pokud jsme všichni, přesuneme se do skleníku číslo čtyři, prosím.” řeknu dost nahlas, aby mě přes živé šumění konverzace slyšeli všichni, a pak se i se studenty vydám do skleníku. Je v něm o poznání tepleji než venku, ale to může být způsobené i tím, že tu nefouká vítr. Na stole jsou jako vždy připravené všechny pomůcky, které by žáci mohli potřebovat. Přes erární zástěry, hmoždíře, nožíky, nůžky, rukavice, brýle, až po všemožné lahvičky. Postavím se do čela velkého, bytelného stolu a počkám, až všichni zaujmou svá místa. Nechávám na nich, kam se postaví. Během hodiny stůl obcházím, tedy má pozornost se rovnoměrně rozdělí na všechny přítomné. “Tak. Znovu dobré odpoledne. Na začátek bych ráda poprosila někoho z vás, aby mi jen krátkým shrnutím nastínil naši minulou hodinu. Pracovali jsme s Ipaashou. Ruby, ujmete se toho, prosím?” |
| |||
G82 - před skleníky Thomas 14. října, středa Jen pozvednu obočí a nakloním hlavu na stranu, když se rozpovídá o tom, jak si mě bude představovat příště. ,,S tím, jaké oblečení jsi mi dal teď bych řekla, že víc vyzývavější už vymyslet nejde." Okomentuji, i když vím, že určitě by dokázal vymyslet ještě něco odvážnějšího. To ale úplně vidět nechci. Je fakt zvláštní se totiž vidět v představách někoho jiného. Určitě si mě představuje i mimo tuto hodinu, chlípník. Trochu jsem sebou vzápětí ucukla, když něčím hodil po své sestře. Mohl mířit víc na hlavu, ale to už nahlas neřeknu. Mezitím, co jsem se rozhlížela po třídě a hledala cíl své představy, jsem si všimla, že Kayla zase začínala vypadat nějak hystericky a Seb vedle ní měl neskutečně ztrápený výraz. Pro sebe se pobaveně uchechtnu a otočím zpátky k Thomasovi, na kterého přišla řada v hádání. Jen ji potrap, za ten dýňový džus je to pořád málo. S pozvednutým obočím a pobaveným výrazem sleduji jeho snažení. ,,Tak se snaž." Jednoduše utnu jeho výmluvy. ,,Výsledek si vědět nezasloužíš," škodolibě se zazubím. ,,Ale byl to Mrzimor." Dám mu jedinou nápovědu, která by mu mohla pomoct. Klidně může zkusit obejít všechny kluky v Mrzimoru a hledat toho se zelenýma očima. Profesorka mezitím zadá další úkol. Hádání spolužáků byla zábava. Ale představa, že se mi někdo dostane do hlavy a uvidí něco, co patří jen mně? To se mi nelíbilo ani trochu. Takže už kvůli tomu jsem se rozhodla začít jako první a jeho pokus oddálit na co možná nejpozději. Zhluboka se nadechnu a s naprostým soustředěním, kdy Thomasovi skoro propaluji do čela díru se mu snažím dostat do hlavy. Postavil si velkou, bytelnou zeď. Pevnou. Vážně pevnou. Nejdřív jen kroužím podél ní a pak se pokusím dostat skrz. (94 já, 95 Tom) Jeho zeď se otřese v základech a na několika místech popraská tak, až to vypadá, že se celá zbortí. Nicméně zůstala nakonec stát. Pravděpodobně by na ni stačilo jen fouknout a celá se sesype v základech. Ale tenhle nálet Thomas ustál. ,,Hmm," zabručím trochu otráveně, když se můj pokus setkal s neúspěchem. Bohužel hodina o nic dřív nekončí, takže řada skutečně přijde i na něho. Nutno dodat, že nitroobranu jsem ve svém volnu skutečně netrénovala, vlastně jsem si na ni ani nevzpomněla, takže podle toho taky má obrana vypadá. (62 já, Tom 94) ... jsi uvnitř na první pohled velmi luxusního stavení. Stojíš na měkkém, huňatém koberci, pravděpodobně uprostřed obýváku. Kousek od tebe je velký, kožený gauč na kterém leží schoulená ženská postava. Žena má dlouhé, tmavě hnědé vlasy a obličej v dlaních, takže ji není vidět do tváře. Obývákem se ozývají tlumené vzlyky, které doprovází akorát praskající dřevo v krbu. Pak se za tebou ozve další zvuk, který vypovídal o tom, že pravděpodobně někdo zrovna nedbale položil nějakou těžkou skleničku s pitím na stůl. ,,Tahle hodina je fakt blbost." Přeruším jeho útok hlasitým komentářem. Podrážděně si založím ruce na prsa a mračím se na všechny strany. Je nadmíru jasné, že má ochota pokračovat v hodině tímto skončila. Je vůbec legální vyučovat předmět, kde narušujete studentům, ve většině i těm nezletilým soukromí? Dědečkovi by se tohle určitě nelíbilo.. Co když viděl něco z dračí stanice? Na Thomase už se ani nepodívám a hned, jakmile Saga oznámí konec hodiny, se zvednu a beze slova z učebny odejdu. Rameny si prodírám cestu chodbou plnou ostatních studentů, kterým také právě skončila hodina a mířím do přízemí. Nástěnku si ani nestihnu přečíst, jelikož jen tak tak stíhám dojít na další hodinu. Deset minut přestávky je vážně málo na to, aby člověk v tomhle komplexu došel kam potřebuje. V hlavní síni se v rychlosti něčeho napiju a pak se vydám ke skleníkům. |
| |||
Konec hodiny nitrozpytu, G8214.10 Kayla + ostatní studenti Kayla se naštěstí rychle vrátí z úmyváren, takže se může vrhnout zpět na látku. Po zbytek hodiny na ní a Sebastiana dohlížím trochu víc, než by bylo nutné, protože zbytek hodiny se obejde bez incidentu. Pět minut před koncem hodiny se objeví domácí skřítek, který mi předá vzkaz. S díky ho propustím, než si vzkaz přečtu a zdám se být spokojená s jeho obsahem. Posledních pár minut uteče jako voda. "Dobrá, to by pro dnešek stačilo," řeknu. "Do příště si prosím trénujte obranu mysli," řeknu. Na psané úkoly mě nikdy moc neužili, jenom když jsem viděla, že je třída zbytečně rozjívená a nikdo nedává pozor. Pak už nějaký ten pergamen dostali, ačkoliv jsem takhle trestala i sebe, protože jsem to po nich musela číst a opravovat. Nechám studenty, aby se postupně trousili ven ze třídy, pod Sušenčiným bedlivým dohledem ze zadních lavic. "Slečno Harper-Burnsová," mávnu rukou, aby ke mně Kayla přišla. Sice jsem jí to řekla už při hodině, ale teenageři udrží pozornost stejně dlouho jako zlatá rybička. |
| |||
Nitrozpit G 82 Středa 14.října Patrick Náhoda, s tím co sem viděl nebylo moc možností kdo by to mohl být... řekl sem klidně a připravil se na jeho tah, očividně ale také nebylo v jeho zájmu hrabat se v cizí hlavě a tak zakončil svůj pokus vtipem o královně..... No jasně, nedá mi spát, a vůbec, je to to pořád kus....historie... dodám lehce uštěpačně na to konto a jaksi pochopím že dneska už to vážné opravdu nebude, když započne druhá fáže, začnu myslet na zeď, snažím se si představit prostě zeď, v jednoduchosti je síla, pečlivě seskládané kameny jez do sebe pasují a pojí je malta a šikovnost zedníka jež je do sebe skládal jako kusy kamenné skládačky...(44 +10 = 54). V hlavě sem svou představu a po tom co Patrick ohlásil že vidí zeď sem jen pozvedl obočí, pocitově sem měl pocit že viděl tak ten plůtek kolem záhonků a mohl něco zahlédnout ale neřešil sem to..... Když mě ujistil že mohu, pokus sem se soustředit na to co vidím, a místo jeho myšlenek sem si vybavil písničku Another Brick in the Wall... (64+ 10= 74) takže sem stejně jako můj soused zahlédl jen zeď ...... Taky vidím zeď, jo máš pravdu hrabat se někomu v hlavě jen tak je vcelku otrava... Ohlásím mu a otočím se abych se vůbec podíval kde kdo a s kým sedí... |
| |||
Nitrozpit G82 Středa, 14.10. Nataniel Hodina pokračovala dál. Nataniel správně odhadl, že jsem myslel na Richarda. Nadšeně zazářím úsměvem. "Týýýjo, trefil jsi to naprosto přesně." Přitakám zvesela. "Narozdíl ode mě jsi v tomhle vážně dobrej, já u tebe v hlavě nic neviděl..teda jo, vím, že jsi myslel na holku, ale to je tak všechno." Přiznám s lehkomyslným pokrčením ramen. "Takže...pokud bych měl hádat..." Začnu napínavě. "..tak jsi myslel na Anglickou Královnu!" Vyhrknu vítězoslavně. Pak to máme zkusit znovu, ale tentokrát se objekt, kterému se budeme šťárat v hlavě, má bránit. To bude sranda. ( Já 54-3=51, Nat 54+10=64) "Oukej...vidím zeď. To znamená, že to děláš dobře." Zakřením se na Nata. "Asi bych měl zkusit druhej pokus, ale tohle hrabání v hlavě....kdyby jsi byl alespoň roztomilá holka." Zasměju se. "Oukej. Tvůj tah Natanieli...teda počkej.." Zhluboka se nadechnu. "Mysli na zeď. Velká, solidní, pevná zeď. Ne zeď, hradba!" Zazubím se na svého spolusedícího "Oukej, můžeš." |
| |||
Nitrozpyt G82 Středa 14. 10. Když přijde profesorka s novým úkolem, jen si povzdechnu. “Výborně. Proč že tenhle předmět vůbec máme? Copak je normální někomu lízt do hlavy?“ zamumlám skoro neslyšně. A odevzdaně se podívám na Charlie. Ještě že chce začít. I když… nevím, co je horší. Hrabat se někomu v hlavě, nechat si hrabat v hlavě…? “Tak jo, ať to máme rychle za sebou…“ přikývnu. Zavřu na chvíli oči a představím si zeď porostlou rudými popínavými růžemi. Soustředím se opravdu hodně, i když ve vlastní úspěch moc nedoufám. Ale zdá se, že Charlie neuspěla. “Nic? Škoda… tak znova,“ řeknu jí povzbudivě a znova se soustředím na svoji zeď. A zdá se, že i teď jsem byla úspěšnější. “Nic si z toho nedělej, tohle mi taky moc nejde,“ mávnu rukou. “Dobře, takže teď já,“ přitakám a nervózně se na Charlie zadívám. Mám u toho dost soustředěný a lehce zamračený výraz a… ne, jen zeď. (Já 20 – 4 = 16 %, Charlie 26 – 5 = 21%) “Zeď, tak vidíš, taky mi to nejde,“ usměju se. “Můžu to taky zkusit znova?“ počkám, až mi to dovolí a zase se s tím mračivě-soustředěným výrazem zadívám Charlie na hlavu, jako bych měla rentgenové vidění a snažila se jí propálit pohledem skrz lebku až do mozku! (Já 84 – 4 = 90 %, Charlie 81 – 5 = 76 %) Trochu zamžourám, než se mi levandulově fialkový obraz zaostří. Vidím dva tmavovlasé chlapce v našem obýváku laděném právě do oné fialové. Na první pohled jsou o pár let starší než já. Jsem pěkně naštvaná. Ty dva pitomce – mé geniální starší bratříčky – nenapadlo nic jiného, než mi zamotat do vlasů žvýkačku! A ne jednu! Já jim dám, holomkům! Co s tím asi teď mám dělat? Vymotat to nejde a jediné řešení je vlasy ostříhat. Pěkně se vztekám a po jednom z nich dokonce hodím botu. Ladně se jí uhne a letící bota téměř zasáhne obraz krajinky visící na zdi. Otočím se za bratrem, nadechnu se, že mu ještě něco moc pěkného povím, ale v tom si všimnu svého odrazu v okenní tabulce. A zděsím se ještě víc. Ti pitomci mi pod nos namalovali zatočený knírek ala Hercule Poirot a bradku jak nějakému šaškovi! Tohle jim nedaruju… Trochu se oklepu a začnu se smát. “Promiň, to bylo… ale musíš uznat, že máš originální bratry!“ snažím se přestat. “Chápu, žes byla tak naštvaná, taky bych byla, na vlasy mi nikdo nesmí sáhnout! Ale maj můj obdiv! Trochu mi připomínaj vylomeniny Dana, Kenjiho a Ryana, ty se navzájem zkrášlujou v jednom kuse! Naštěstí sem tohle nikdy nezažila. Starší brácha na mě je celej život hodnej. A vylomeniny dělá jen se mnou. To spíš já kazim jeho,“ řeknu pobaveně. “Dovedu si představit, že to spíš já bych nalepila žvejku do vlasů jemu než on mně.“ |
| |||
|
| |||
Učebna G8214. října, Středa Deirdre + označení Musela bych bejt úplně slepá nebo blbá, kdybych si nevšimla, jak se Deirdre nutí do každýho úsměvu, co posílá mým směrem. Nevim, co jsem jí udělala, že je proti mně tak zaujatá, a vlastně mě to ani nezajímá. Nemusíme být besties, abych s ní přežila jednu hodinu v lavici. “Asi dar nebo co.” s bezstarostným pokrčením ramen se na svou sousedku zakřením. Je mi jedno, jak moc falešnej je její úsměv. Radost z toho, že jsem Thomase uhodla, mi to nezkazí. Nestává se moc často, že bych v téhle hodině bodovala. Musím si to pořádně užít. Do dalšího pokusu se nehrne ani jedna z nás. Jednak se mi nechce s Deirdre domlouvat a jednak se tak trochu bojím, že napodruhé bych neměla stejný úspěch. Profesorka neštěstí posune hodinu k dalšímu úkolu. “Jen do toho.” Přistoupím na návrh Deirdre. Z toho, jak je iniciativní, mi akorát naskakuje husí kůže. Mám pocit, jako kdyby každou chvílí měla z kapsy vytáhnout kalašnikov a ukončit mé trápení. To je jeden z důvodů, proč mám oči pevně fixované na ní a sleduji každý její pohyb, i když v duchu si kolem své mysli stavím neproniknutelnou zeď. Skoro automaticky pokládám jednu rudou cihličku za druhou. V několika řadách, do výšky několika metrů. Pokračuji v tom i v momentu, kdy zcela zřetelně cítím její nátlak. Nejde jí to, nepovede se jí dostat skrz. (70-7=63) “Díky.” ucukne mi koutek. I když na oko zůstala naprosto klidná a ještě mi pogratulovala, vsadila bych svoje poslední boty na to, že jí to muselo pěkně štvát. Ale kdo ví. V téhle holce aby se čert vyznal. Malý moment vyčkávám, než mi dá svolení k tomu, abych se i já dostala ke svému pokusu. Nijak se mi do toho nechce. Kdo ví, co bych v její hlavě mohla najít. Snad i proto v její mysli narážím na neoblomnou barikádu. (76-7=69) Zeď, kterou si proti mně vystavěla, je přímo obří. Pevnější a bytelnější než ta moje, musím uznat, že se opravdu snažila. To bych se snadněji dostala do Toweru než do její hlavy. Dělá, jak kdyby střežila národní tajemství. Třeba se její taťka pokusí svrhnout vládu a ovládnout svět, nebylo by to poprvé ani naposledy. Předpoklady k tomu mají. Potom bych asi pochopila, proč ta přemrštěná obrana. Nebo je možná jenom tak dobrá. “Dobrá práce. Vidím úplný kulový.” pogratuluju jí a zároveň tím ukončím svůj pokus. Proč se taky dál snažit, že jo. Už aby ta hodina skončila. |
doba vygenerování stránky: 0.80843305587769 sekund