| |||
G82 aneb Nitrozpyt Ray a ostatní 14. října Než jsme stihli absolvovat s Rayem jeho druhý pokus v rozpoznávání osoby, tak nám zadala profesorka novou práci, za což jsem na jednu stranu docela rád. "Alespoň se nemusím bát, že by zahlédl, něco co nechci." Zadání úkolu však bylo zrádnější, než se zdálo a i tentokrát mohl můj spolusedící zahlédnout více, než bylo zdrávo. Nadechl jsem se a kývl na něj. "Dobře tak začni, jen mi dej minutku." Zavřel jsem oči a pokusil jsem se vyčistit si mysl. Začal jsem se plně soustředit na utvoření zdi. Představoval jsem si něco pevného, něco těžce prorazitelného a velkého.....dračí šupiny, ano z pevných dračích šupin jsem utvořil svou zeď ve své mysli. (66-3 = 63%) Nicméně, když se objevila cizí mysl v té mé rozhodilo mě to trošku ze soustředění, myšlenky mi utekly někam jinam. Šupinatá zeď zůstala, ale když se Ray přiblížil k ní, nečekaně se pohnula. Najednou to už nebyla zeď ale hromada masa, svalů a kostí pokrytých šupinatou kůží. Z celého výjevu se stala scenérie, kdy si Ray najednou připadal o dost menší, než byl zvyklý, pozoroval Maďarského Trnoocasého, jak výhružně otevírá tlamu a řve, pak se mohutný drak začal otáčet k odchodu, ale neodešel. Ocas zasvištěl vzduchem přímo na Raye, ten se nemohl hýbat bylo to, jako by to nebylo jeho tělo a pak přišla jen ostrá bolest v břiše a tma....(Ray 98-7 = 91%) S trhnutím jsem otevřel oči, které jsem měl rozšířené tím, jak se mi znovu vybavila hrůza, kterou jsem si kdysi zažil. Bezděky jsem si přitiskl ruku na břicho v oblasti, kde jsem byl kdysi zraněn a snažil jsem se uklidnit svůj dech. Rychle jsem pohlédl na svého spolusedícího. "V pořádku?.....Omlouvám se nenapadlo mě že.....že se dostaneš v mé hlavě zrovna k tomuhle." Vydechl jsem a otřel jsem si orosené čelo. Už to bylo zase lepší. Jen jsem doufal, že jsem nezpůsobil svému kolegovi nějakou psychickou újmu. "Uh...jsi připravený se prohodit? Neboj nebudu se snažit nikam dostat." Ubezpečím ho a slabě se pousměju. |
| |||
G82 Nitrozpyt a nitrobrana 14.10. Domenico, Kayla, Saga, Ruby, + zbytek studentů "Ne, není." opovím Domenicovi, povolím přestavu ve své mysli, oči otevřu a zavrtím hlavou. "Byls to ty sám." až při téhle větě mi dojde, že to úplně fér nebylo - vždyť na rozdíl od ostatních, sebe vídáme málokdy - párkrát za den v zrcadle možná, někteří ani to ne. "Promiň." rozpačitě poposunu učebnici na stole, ale v tu chvíli se ozve tříou Kaylino úpění a přitáhlo moji pozornost jako magnet. "Co jí asi Sebastian provedl?" otázka je napůl řečnická. Zmijozel se prostě v některých nezapře - najednou jsem docela rád, že jsem nafasoval na dnešní hodinu víceméně pohodového Domenica. Když nám Saga zadá další úkol, tedy cílenou invazi do cizí mysli, polknu. Úplně se mi nelíbí nechat někoho hrabat se v mé hlavě, i když to znamená, že mám prostě slabou obranu. Ale jsou věci, které by měly zůstat právě jen tam. S křivým úsměvem nadhodím kývnutím výzvu Domenicovi, ale ten se už připravuje na obranu. "No dobře." mírně překloním hlavu a malinko zpod obočí se zadívám spolužákovi přímo do tváře. "Tak co za kostlivce..." myšlenku jsem ani nedokončil. "Ruby?" vydechl jsem tiše, samotného mě překvapilo, jak snadno to šlo. Nejsem v tomhle předmětu úplně přeborník. "Prázdná učebna Přeměňování, sedí na přední lavici, nohu přes nohu. V ruce má zápisníček. Něco říká, a tváří se u toho důležitě. Podle účesu a líčení to je dneska. Náhle jsem blízko u ní. Jakože dost blízko, v podstatě jen pár centimetrů..." intuitivně jsem sebou cukl pár centimetrů zpět a přerušil úkol. "Promiň, nechám si to pro sebe." proklel bych se, protože mi po tvářích začíná naskakovat ruměnec a nedokážu se neotočit alespoň pohledem k nedobrovolné účastnici našeho cvičení z nitrobrany. "Tak do toho..." usadím se rovně a radši znovu zavřu oči. "Můžeš mi to oplatit." a pokusím se ne vytvořit si zeď, ale postavit mezi svou mysl a Domenica celou Maginotovu linii. Vylepšenou o Hadriánův val. A možná i nějaké automatické obranné systémy s laserem naváděnými kulomety. Mudlovské vynálezy pro spolužáka asi nic moc znamenat nebudou, ale představa, jak je smete jedním mávnutím hůlky mi prostě přišla vtipná. Pak vyprsknu smíchy a dodám polohlasem: "Buď něžný, prosím!" |
| |||
Nitrozpyt v G82 Kayla, spolužáci v okolí a profesorka 14. října, středa Oddychnu si, když se profesorka zase vzdálí a dívám se za Kaylou, která cupitá pryč z učebny. Jakmile je pryč, prohrábnu si vlasy a zaúpím. Proč mě tohle dycky dostane?! Chvíli mám klid a ostatní v okolí se soustředí sami na sebe, mlčím tedy a zaobírám se leštěním dračího přívěsku na krku kouskem košile. Začínám si už myslet, že se Kayla do konce hodiny už neukáže, jenomže po chvíli se objeví vedle mě. Překvapeně povytáhnu obočí. „No... asi jo,“ přitakám a narovnám se na židli. Zadívám se před sebe, představuji si zeď. Nejde mi to, proto radši zavřu oči. Na mysl mi přijde nejdřív velká travnatá plocha, pak ochranný amulet, který mám v kapse. Který je z kamene labradoritu. Jeden jsem našel u prarodičů v Kanadě, vzpomenu si na výlet na košťatech. Amulet přistane do trávy, od které dostane svůj zelený lesk, ten se přenese na celou zeď vyrůstající z toho malého kamene. Prosvítají přes něj sluneční paprsky. A to je všechno. „Uhm, takovej kámen,“ odpovím, když na mě Kayla promluví. Nic dalšího neříkám. Nechci ji zase rozbrečet. „To bylo divný. Teď ty,“ pobídnu ji nevýrazně a vyčkávám, než se soustředí. Necítil jsem žádný nátlak z její strany, když se mi snažila dostat do hlavy, zajímalo by mě, kolik lidí mi může číst myšlenky, aniž bych o tom vůbec věděl. Opřu se do opěradla židle a s přimhouřenýma očima sleduji hnědé vlasy spolužačky, které mám číst myšlenky. Ruce mám spojené v klíně a rty stisknuté pevně k sobě, abych se přinutil nic neříkat. Všimni si záblesku čehosi chlupatého, asi to byla kočka. Zavřu oči a soustředím se na další myšlenky. Zřetelně rozpoznám Nicka, který stojí přede mnou, je vyšší než Kayla, takže ta zaklání hlavu. Kdyby se takhle soustředila minule, tu hnědovlasou holku bych rozpoznal hned. Než se ale stačím rozkoukat, dojde mi, že vedle mojí hlavy Nick přikládá ruku, pokládá ji na zeď za mnou. To je tady na hradě, na chodbě. Tak počkat... Můj spolužák asi něco říká, nebo se usmívá, druhou ruku chce položit na Kayly tvář a přiblížit se, špulí rty a: „FUJ!“ Vyhrknu hlasitě a prudce otevřu oči. Trhnu sebou, div, že nespadnu ze židle, která zaskřípe o podlahu. „Fuj, do prdele, sakra,“ kňourám a snažím se tu představu vyhnat z hlavy. Znechuceně si otírám pusu do rukávu a chvíli to i vypadá že začnu dávit oběd. Zuřivě se obrátím ke Kayle: „Fuj!“ dodám znovu jako kdybych okřikl psa, co mi rozkousal botu. „Děláš si ze mě humor? Mohla si myslet třeba na jídlo nebo co já vím, třeba na famfrpál, na mrtvý lidi a brouky, na kameny jako já, na blbý kamení, prostě na cokoli, ale to ty né, že jo! Proč taky jo,“ s úšklebkem se ošiju, rukou se plácnu do čela, pak si promnu v dlaních celý obličej. Jelikož u toho ale zavřu oči, začnu myslet na to, jak mě chce Nicolas políbit a tak je zase rychle otevřu. „S tebou už nikdy nesedim, fakt díky za noční můry.“ Odteď se budu bát spát s Nicolasem v jednom pokoji. Kdybych nevěděl, jak moc je na něj Kayla vysazená, řekl bych, že mi to udělala schválně. Nevýhoda toho snažit se někomu dostat do hlavy. |
| |||
Hodina nitrozpytu v G82 Středa 14. října Alastor, profesorka, spolužáci Hodina s Alastorem probíhá na rozdíl od předešlé hodiny v poklidu. Pravda, moc možností ke konverzaci se tu sice nenaskýtá, ale alespoň mi nikdo necpe do hlavy hřebeny a další blbosti, o které ani trochu nestojím. Co mě potěší je to, že Alastor se při zadaných úkolech opravdu snaží a dá se tu skutečně mluvit o nějaké spolupráci na úrovni. I když u něj by mě to asi nemělo tolik překvapovat. Zrovna on byl jeden z mála Havraspárských, kteří skutečně reprezentovali svou kolej a alespoň minimálně zachraňovali její, už tak špatnou, pověst. "Ano, je to Acai." přitakám. Dobře, měl to vcelku lehké. Kolik malých negrovských holek v ročníku máme? Moc jich není. Mohl ještě tipnout Nairu, ale ta je oproti Acai poměrně vysoká a nemá tak tmavé oči. Pak se role prohodí a hádám já. Začnu se soustředit, jenže můj pokus končí fiaskem (30%). Nevidím vůbec nic. S nespokojeným zamračením se otáčím k Alastorovi, který mi dává najevo, abych to zkusil ještě jednou. A tak neváhám a zkouším své štěstí podruhé. Tak trochu jsem doufal, že Alastor bude myslet na Deirdre. Přeci jen, bylo by to logické. On byl do ní zamilovaný až po uši, na druhou stranu by to bylo až moc lehké. Ne, na tohle spolíhat nemůžu. Prostě se musím opravdu snažit. Udělám pro to maximum. Nu vida, zadaří se. Svůj výsledek bych mohl tentokrát označit za ukázkový. Nejen, že se bez potíží dostávám do spolužákovi mysli (101%), ale vidím i velmi jasný obraz malé dívky patřící do Havraspáru. Těch se po hradu pohybuje mraky, ale tahle je něčím specifická. Na hrudi má odznáček Montroských strak a kdyby ani tohle nebyla dostatečná nápověda, tak odznak kapitána Famfrpálového týmu mi totožnost dotyčné prozradí ihned. Ha! Jak bych nemohl vědět, o koho jde, když přesně tahle tlustoprdka po mě ráno hodila knihou? Mám po pořád v živé paměti a asi ještě nějakou chvíli mít budu. "Tohle je na sto procent Kayla." řeknu s naprostou jistotou svému spolusedícímu, očekávajíc jeho souhlas. Chvíli nato začne mluvit profesorka a zadává další úkol. Tentokrát je mnohem zajímavější, než ten první, protože máme možnost se spolužákům bránit. To mi připadá fér, protože proč bych měl někomu nabízet obsah své hlavy jen tak, úplně dobrovolně? Zadarmo ani kuře nehrabe, takže jen ať se protějšek hezky posnaží. "Jestli nevadí, tak začnu." otočím se na Alastora a aniž bych čekal na odpověď, začnu útočit (94-3=91%). V Alastorově hlavě rozhodně něco vidím. A k mému překvapení to jsou poměrně zřetelné obrazy (jeho obrana 24%) (Co vidím vám nepovím, protože jsem se to přes poštu jaksi nedozvěděla .__. Takže si počkejte na Alův příspěvek, sorry jako). "Tak co, připravený se vystřídat?" zeptám se, s usilovnou myšlenkou na velkou, kamennou zeď. Ta představa mi bohužel nevydrží dlouho (18-3=15%). Aniž bych o to stál, začne si má pozornost dělat co chce a tak místo nějaké zdi může Alastor vidět alespoň obrysy (63%) rozesmátého blonďatého děvčete v roztomilých šatech, které nemůže být víc, jak deset. Nevím, proč se mi do mysli vkradla zrovna ona. Ne, že by to byl za normálních okolností nějaký problém, ale právě teď to není úplně žádoucí. Tohle je má věc, má vzpomínka. Má patřit mně, ne nikomu dalšímu. Asi by vážně neuškodilo, abych si svou mysl pro příště střežil mnohem víc... |
| |||
Učebna G82 Středa, 14. 10. Erika, všichni na hodině Erice se vedlo lépe než mně. ,,Je to Becca." přisvědčila jsem. Profesorka procházela mezi lavicemi a kontrolovala jak nám to jde a zda vůbec pracujeme. Když se vrátila k tabuli, vzala si slovo a zadala nám novou práci. Pečlivě jsem poslouchala, abych pochopila zadání. Super. Budu se někomu hrabat v hlavě. Což vůbec není neslušný. pomyslela jsem si poněkud ironicky. Myšlenka, že bych se měla Erice vědomě snažit proniknout do mysli a vidět něco soukromého, se mi příčila. A vůbec se mi nelíbilo, že někdo se bude dívat do hlavy mně. Ale co se dá dělat. ,,Fajn. Můžu začít?" zeptala jsem se spolusedící. ,,Jo, a jestli uvidím něco osobního, nemusíš se bát. Nikomu to nepovím." Na závěr jsem se poněkud chabě usmála. Dala jsem Erice trochu času koncentrovat se. Zhluboka jsem se nadechla. ,,Připravená? Jdu na to." Pro lepší koncentraci jsem zavřela oči, aby mě nerušily vjemy z okolí. Opravdu jsem se snažila ale viděla jsem jen obyčejnou zeď. (Já 24% - 5% = 19%, Erika 39% - 4% = 35%) Což bylo nakonec dobře. ,,Vidím jen zeď. Mám to zkusit ještě jednou?" Znovu jsem zavřela oči a soustředila se. Docílila jsem akorát toho, že mě rozbolela hlava. (Já 21% - 5% = 16%, Erika 48% - 4% = 44%) ,,Pořád ta zeď. Jsi dobrá. Tak a teď zase ty." Vystavěla jsem kolem mysli neproniknutelnou zeď ze železa. Lesklou a hladkou. Budu doufat, že se ubráním. |
| |||
G82: Nitrozpyt a nitroobrana 14. října, středa odpoledne Naira Cukla jsem sebou polekaně, když Naira bezchybně určila, na koho jsem myslela. |
| |||
Nitrozpyt v G82 + rychlá návštěva umýváren středa 14. října, Seb, Saga, přítomní na hodině Odkývala jsem profesorce, že za ní po hodině zajdu, a zvedla se. Nebyla jsem si jistá, co mi vlastně chce, vždyť kvůli školnímu trestu jsem za ní měla jít až po vyučování. Teď jsem ale chtěla aspoň na chvilku vypadnout, tak jsem se nevyptávala a vypotácela se ven ze třídy. Cestou jsem se snažila tvářit, jakože vůbec nebrečím, a nikomu ze spolužáků se nedívat do očí. Jakmile za mnou zapadly dveře, dost se mi ulevilo. Aspoň už na mě nikdo nekoukal. Tedy kromě nějakých obrazů ale ty mi byly dost ukradené. Opřela jsem se čelem o chladný kámen zdi, nutila se pravidelně dýchat a snažila se myslet na něco hezkého. Na Myšáčka. Najednou se mi vážně moc chtělo zdrhnout do Havraspárské věže, najít svého kocoura a pořádně ho pomuchlat. Kašlat na Sebovo poznámky o kočkách! Opravdu jsem se snažila se uklidnit, než zase udělám nějakou blbost a přijdeme o další body. Došla jsem do umývárky a zahleděla se na sebe do zrcadla. Byla to katastrofa. Tváře jsem měla celé mokré a červené. Musíš se dát dohromady, sakra, snažila jsem se sama sebe přesvědčit, i když jsem stále popotahovala, Seb to tak nemyslel, vždyť to sám řekl. Vidíš to moc černě. Takhle si o tobě všichni budou myslet, že jsi nevyrovnanej pošuk. Vysmrkala jsem se do papírové utěrky a důkladně si opláchla obličej ledovou vodou. Stála jsem tam a zhluboka dýchala, dokud jsem nebyla připravená se zase vrátit. Naposledy jsem zkontrolovala, že se tvářím neutrálně a vydala se zpátky. Kecla jsem si vedle Seba a zadívala se na velice zajímavý škrábanec na lavici. Stále jsem si v hlavě přehrávala hezké věci. Myšáček, Nick, létání na koštěti... Odkašlala jsem si. "Co že to máme dělat teď, představovat si zeď? Nechceš to zkusit první?" K předchozímu tématu jsem se rozhodně nechtěla vracet, takže jsem šla rovnou k věci. Učení. Proto tady přece jsme, ne? Navíc jsem nechtěla začínat, mně hlavou pořád z preventivních důvodů pochodovala ňuňatá chlupatá zvířátka plus Nick. Dala jsem mu chvíli na přípravu, a pak se pokusila nahlédnout do jeho mysli. Bohužel, jediné, co jsem viděla, byla děsně fancy zelená zeď z lesklého kamene. (Já 31-3=28, Seb 63-3=60) "Moc hezké," prohlásila jsem neutrálně, "to je nějaký drahokam?" Pak jsem se pokusila vyčistit si vlastní hlavu a taky myslet na zeď. Solidní hradní zeď z pevné žuly. Ale moc mi to nešlo, moje mysl neustále někam odbočovala. Něco z toho byly uklidňující myšlenky, abych zase nezačala vyšilovat. Jenže jsem byla dost nervózní, moje duševní síly pro tento den už na samém dně, a mě vzápětí napadlo: Co když uvidí něco vážně osobního? To by bylo děsně trapný. Zakázala jsem si myslet na cokoliv důvěrného. Jenže jak už to tak bývá, když se snažíte nemyslet na slona, jediné, na co dokážete myslet, je slon. V hlavě se mi začaly po řadě objevovat samé inkriminující vzpomínky, jedna horší, než druhá. Ve většině z nich se objevoval Nick a čím víc jsem se snažila s tím přestat a myslet na něco jiného, tím marnější to bylo. Frustrovaně jsem si protřela spánky a úkosem pohlédla na Seba. Pořád jsem tak trochu doufala, že viděl jenom zeď, ale bylo mi jasné, že ta šance je malá. (Já 26-3=23, Seb 38-3=35) |
| |||
Rebecca a můj grep (a že by Ruby a Daniel?) |
| |||
G82 Nitrozpyt a nitrobrana14.10. Kayla a Sebastian Oba dva mě přesvědčují, že se tady vlastně nic neděje. Všechno v pohodě. Pokračujte dál, paní profesorko. Váhavě se podívám ze Sebastiana na Kaylu, ale pak se rozhodnu to prozatím neřešit. Co taky jiného můžu dělat? "Dobře. Ale buďte rychle zpátky, ať na vás pan Sharivar nemusí dlouho čekat," odpovím Kayle a ustoupím, aby mohla projít. "A zastavte se u mě prosím po hodině," řeknu jí ještě, než se vrátím k procházení mezi lavicemi. |
| |||
Nitrozpyt v G8214.10. Christina, Diana, Thomasův grep + ostatní Nevím, co Kenji o mně Christině vypráví, ale pro jeho vlastní dobro by to mělo být něco hezkýho! Bohužel mu ani nemůžu odezírat ze rtů, protože mě málem sejme letící grep. Automaticky zvednu ruce a spíš náhodou ho chytnu, než mi stačí zlomit nos. Co to sakra je? Proč po učebně lítá ovoce? Když si ale všimnu, jak zasněně si Diana ten grep prohlíží, dojde mi, že to asi bylo určené pro ní. Ta je fakt nenažraná... Diana mezitím syčí něco o tom, že nejsme kamarádky ani příbuzné. "Díky Merlinovi, že nejsme příbuzné," můj otec sice není výkvět laskavosti, ale alespoň nikoho nezabil, chce se mi říct, ale nakonec mlčím. I tak mi Diana musí vidět na obličeji, na co myslím. Hodím grep do vzduchu a znovu ho chytím. Chceš ho, co? "Neboj, pro jednou ti nic neuniklo...Didý," řeknu a hodím jí ten grep. Nepřekvapilo mě, kdyby si vyvrátila čelist a spolkla ho celej najednou, pusu na to má velkou dost. Pak přede mě přistane papírové letadýlko. Že by Kenji? Ale když vzkaz rozložím a zvednu hlavu, Týna se na mě usmívá, jako kdybych byla pytel peněz. Pošlu jí vzdušný polibek. Taky tě miluju. Pergamen přeložím a strčím do kapsy pláště. Profesorka pokračuje s výkladem, snažím se jí pozorně poslouchat. "Mysli na zeď," vyzvu Dianu. Nebudu se tady s incesťačkou dohadovat, kdo začne (já 69-3=66%, Didý 98+10=108%), stejně ale v její hlavě zahlédnu jen vzduchoprázdno a teda tu zeď. Třeba bude Diana taky v něčem dobrá, kromě toho být úplně blbá. V blbosti totiž byla s přehledem nejlepší, blízko za ní byl její bratr. Už jsem říkala, že dohromady mají inteligenci arašídu? Určitě jo! Vlastně se zatím chovám docela slušně! Cass by na mě byla určitě pyšná a dostala bych další koblihu na obalení nervů. |
doba vygenerování stránky: 0.90241384506226 sekund