| |||
Učebna N62 –> Velká síň -> Učebna G82 14. října S potměšilou radostí sleduji Domenica, jak zkoumá můj hřebínek. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by to mohlo být kvůli pouhému obdivu mého výtvoru. Dokážu si asi představit, jak zoufale touží najít nějakou chybu. Ale bohužel pro něj, hřebínek je naprosto dokonalý. “Blablabla. Na tvoje výmluvy tady není nikdo zvědavý, prostě se zlepši.“ Pronesu nekompromisně a tím mu dávám vlastně odpověď na obě jeho snahy si mě naklonit na svou stranu. Mít slitování nemám ve slovníku. Hodina končí a já nemůžu být spokojenější. O přestávce se rozhodnu dojít si do Velké síně vypít trochu toho čaje, abych získala novou energii pro další hodinu. Zastavím se automaticky u nástěnky, kde potkávám i pár lidí ze svého ročníku, kde zjišťuji, že můj test z historie nedopadl zrovna dvakrát dobře. Útěchou mi může být tak akorát fakt, že Acai je za trolla. Richardův výsledek taky trochu namotivuje. Všimnu si i vypsaného řízení na nového prefekta Mrzimoru. To se tam teda Benjamin moc neohřál… Pomyslím si pobaveně, ale vlastně jsou mi důvody tohoto odchodu naprosto ukradené, zrovna jako celé dění v Mrzimorské koleji. Možná tak, jestli to místo získá Acai, tak se vážně od srdce zasměju. Nechte vést kolej někoho, kdo ani není schopný udržet pořádek ve svých vlastních věcech a máte jasný recept na katastrofu. Nástěnka mi připomene, že dneska je ten den, kdy se máme sejít večer u Zapovězeného lesa. Mám husí kůži, jenom si to čtu. Ještě pořád si pohrávám s myšlenkou, že budu simulovat a nechám se z téhle hodiny omluvit. Ale vzhledem k tomu, že je to zrovna Snapova hodina, nejsem si jistá, že se mi chce absence riskovat. Nebylo by úplně chytré jej zbytečně popichovat, když se na jeho hodinách řadím k těm schopnějším studentům. Zhluboka si povzdechnu a vydám se zpátky, tentokrát však do učebny G82 na hodinu Nitrozpytu a Nitrobrany. Samozřejmě je tady i ta profesorčina chlupatá příšera, která je zrovna tak protivná, jako je ošklivá. Na pozdrav na mě zasyčí a já jí to oplatím podobně nepřívětivým pohledem. Zákaz tahání mazlíčků na hodiny by se měl vztahovat i na profesory… Vydám se automaticky k lavici, kde sedí Domenico, odkud hodlám ve vší slušnosti vyhodit Allana. Pak si ale všimnu jmenovek na stolech. Tiše zakleju a vydám se hledat tu svou. Nechápu smysl toho všeho, proč nemohou zasedací pořádek nechat na nás? Chápu, proč se to dělá u malých dětiček, ale na prahu dospělosti snad jsem dostatečně volně příčetná, abych si byla sama schopná vybrat, s kým mám nebo nemám sedět. Zjišťuji, že moje místo je vedle Daniela… což je vlastně pořád ta lepší varianta. Vlastně by mě lidi z mojí vlastní koleje štvali mnohem víc. Jestli jsme spolu minulý rok mluvili, bylo to natolik zanedbatelné, že si to ani jeden z nás nepamatuje. “Ahoj.“ Usměji se na něj zdvořile a posadím se vedle něj. Zbytek přestávky strávím zíráním do zdi v myšlenkách, jestli se ode mě očekává, že zapředu rozhovor o dnešním počasí. Naštěstí chvíli na to začne hodina. Nitrozpyt pro mě byl jeden z těch zajímavějších předmětů, ale zároveň to byla hodina, na které jsem byla nejvíc ostražitá. Fakt, že mi mají moji spolužáci, nedej bože profesor zírat do hlavy mi zrovna dvakrát radost nedělá. Své soukromí ctím nadevše a fakt, že by někdo z něj mohl něco zahlédnout se mi ani trochu nelíbí. Možná proto je dobře, že sedím vedle někoho, kdo nanejvýš ví moje jméno. Jakmile profesorka skončí s vysvětlováním, otočím se na Daniela, který mi okamžitě navrhne, abych začala. “Proč ne.“ Kývnu odhodlaně. Beztak je to jedno, vystřídáme se tak jako tak. Zhluboka se nadechnu a soustředěně se zahledím na Daniela. (21%) Nic. Zamračím se a pohledem přitom vypaluji do jeho čela díru, jak usilovně se snažím potřebné informace získat. Myšlenky mi ale přitom stále utíkají všemi možnými směry a Danielovo ustavičné dotazování mi taky moc nepomáhalo. Naopak mě to o to víc znervózňovalo, protože v tomhle předmětu jsem měla být dobrá. Vypadá to, že se snaží na danou osobu myslet opravdu usilovně, a tak to zkusím ještě jednou. (48%) Zjeví se mi ženské rysy, ale kromě toho nevidím vůbec nic. I když se pokusím zaměřit jenom na jeden detail, nic. Nervózně si urovnám lem sukně. Očividně mi to nejde. Jakože vůbec. Ale nedokázala jsem se s tím úplně smířit. “Počkej, počkej, už něco vidím! Je to holka… a má vlasy… no a oči… je to děvče… Neříkej mi nic, já na to přijdu!“ Pořád nic nevidím a je velmi nepravděpodobné, že se to v blízké době změní. A tak se rozhodnu jít na blind a zkusit to uhodnout prostě jenom tak, podle odhadu a možné nějaké jeho reakce v obličeji. “Je to Alex! Ne počkej, je to Angela. Nebo možná… Charlotta? No dobře, tohle asi neuhodnu.“ Jenom těžko se mi vyrovnává s tak neuspokojivým výsledkem. Zklamání je na mé tváři jasně patrné, zamračeně chvíli zírám kamsi do strany. Nejraději bych to zkusila znovu, ale musím dát prostor i Danielovi. Zatřesu hlavou, podívám se zpátky na něj a povzbudivě se usměju. “Tak dobře, teď ty. Můžeš.“ Daniel vidí, že je to dívka menšího vzrůstu a vysportované postavy. Její vlasy mají barvu platiny, oči jsou tmavé. Myslím na to, jak ji každé ráno potkávám při běhu. Ukazuji mu, jak se kousek ode mě rozcvičuje na náměstí, nebo jak běží několik metrů přede mnou. Taky myslím na to, že se těším na zítřejší tělocvik, až s ní poměřím síly, protože je zdatným střelcem a členkou famfrpálového týmu její koleje. |
| |||
G82 Nitrozpyt a nitrobrana14.10. Angela Když Angela souhlasí s opáčkem, soustředěně se jí zadívám na čelo. Představuju si, že její čelo jsou dveře, které musím otevřít. Trochu morbidní, ale nejspíš to pomáhá, protože toho vidím rozhodně víc než předtím (99-7=98%). Vysoký kluk s hnědými vlasy a očima. Vysportovaná postava. Je opálený a u nohou se mu motá kočka. "To je Coby?" řeknu nahlas vesele. Kočička! "Ta kočka, teda. Myslíš na Domenica?" zeptám se Angely a teprve teď si všimnu jejího zasněného výrazu. Opřu se do židle a usměju se. Ale, ale...že by se Angie líbil někdo ze Zmijozelu? To by měli s Ryanem společné. Že já vždy na nitrozpytu narazím na něco takového... "Chceš si to taky ještě zkusit?" zeptám se jí a snažím se předstírat, že jsem si jejího výrazu vůbec nevšimla, že se usmívám, protože jsem spokojená sama se sebou a svým úspěchem. Bohužel nejsem v lhaní a předstírání zrovna zběhlá, ale doufám, že Angela ví, že bych tohle nikde bez jejího vědomí nešířila. Sama si pamatuju, jaké to bylo, když nade mnou Christina držela můj crush na Helen jako kat svoji sekyru. A jako ona fakt netoužím být, to se raději oběsím ve skleníku na ďáblově osidle. |
| |||
Nitrozpyt a nitroobrana - učebna G82 Středa 14. 10. Napoprvé se to Charlie moc nepovede. Ani se jí nedivím, sama mívám s tímto předmětem problémy. Tak se na ni jen povzbudivě usměju a nechám ji hádat ještě jednou. “Jo, je to Angela,“ usměju se na ni. Ani sama nevím, proč mě napadla zrovna ona. Asi hlavně kvůli Jackie… “Takže teď já, dobře… tak nádech, výdech, soustředit,“ zašklebím se u toho malinko a soustředím se na mysl Charlie. (78 % - 4 = 74 %) “Vidím nějakou docela vysokou dívku s krátkejma vlasama a modrejma očima,“ řeknu překvapená svým úspěchem. Zrovna v soustředění nebejvám odborník. “Počkej, zkusím to ještě jednou, třeba uvidím ještě něco navíc,“ nadhodím trochu nadšeně. Kamarádky by mi měly umírat častěji, nějak mi to v tý škole najednou jde! Minulá hodina, tahle… ne, dobře, to je fakt blbej nápad, hlavně ať už nikdo neumírá! Zkusím se znova podívat Charlie do hlavy. (19 % + 10 – 4 = 25 %) Jenomže myšlenky se mi už dávno rozutekly a odběhly někam úplně jinam, takže vidím jen černočernou tmu. “No, konečně se poznávám. Nevidím vůbec nic,“ zasměju se vlastnímu neúspěchu. Pak se rozhlídnu po třídě. “Vysoká dívka s krátkejma vlasama a modrejma očima. Becca?“ zkusím to. |
| |||
Učebna nitrozpytu Sin Již chvilku po začátku hodiny mi přijde na mysl zásadní myšlenka, že to nebude zase tak zlé. Naopak, po chvíli spolupráce se Sin mi to přijde jako začátek vtipné hodiny. No, to protočení očí si sice mohla nechat pro sebe, ale to by pak asi nebyla pravá lady von Zmijozel. „Soustředím se dobře, neboj. Nemyslím na nic jiného.“ No, pro jistotu se ještě trochu pročistím mysl a začnu si představovat svojí kolegyni na satanském trůnu ještě jednou, co nejbarvitěji. Sin to zkusí ještě jednou a musím přiznat, že teď jsem doopravdy cítil, jak mi proniká do mysli. Ten pocit znám hlavně díky sestře, se kterou mám od narození jakési spojení, a pak díky bratrovi, který se v nitrozpytu docela vyzná a jedny prázdniny na mně dokonce trénoval. „Bílý had? Sakra, já věděl, že jsem na něco zapomněl.“ Nad poznámkou o poprsí se pobaveně usměji. Mám dojem, že jsem si je představil díky tomu, že sedí přímo přede mnou dost realisticky, ale budiž. „Omlouvám se, vaše pekelná výsosti. Ale jsem Gentleman a špatně se odhaduje správná velikost, když jsem o ně samozřejmě pohledem nezavadil. Jsem však pro příště poučen. Od teď si tě budu na hodinách nitrozpytu představovat se správnější velikostí. No, příště tedy bílý had u nohou, vyzývavější oblečení a výraznější… no, ty víš co.“ Ještě se zasměju, ale to mě zase přejde, když ucítím, jak naštvaná je má sestra. A tradiční pocit chtíče po svačince. Hodím jí tedy nějaké ovoce a poté se opět věnuji své kolegyni. Soustředím se, abych pronikl do její mysli a spatřím… no, skoro nic. „No, tak popravdě toho moc nevidím. Normálně mi to na nitrozpytu docela jde, ale asi nemám dnes štěstí. Krom štěstí na kolegyni, samozřejmě. Vidím jen nějaké záblesky. Asi je to kluk a mám dojem, že má tmavé vlasy. Oči má světlé, ale ne úplně. Ne, víc toho nevyloudím. To může být skoro kdokoli. Počkej, zkusím to ještě jednou.“ Vyklidím svojí mysl a soustředím se na obrázek v Sinestřině hlavě. Ale teď už nevidím vůbec nic. „Ne, nic. Fakt už jsem asi své štěstí vyčerpal. Kdo to byl?“ |
| |||
|
| |||
N62 > Pokoj > G8214. října, Středa Caylus, Deirdre + označení Se škodolibým úsměvem sleduji, jak se Caylus pobouřeně brání mému výtvoru a horko těžko se ho snaží vytáhnout ze svých plavých loken. Nejde mu to snadno. Taky jsem se dost snažila hřebínek pořádně upevnit. Nikdy mě neomrzí, jak lehce se nechá vyprovokovat takovou hovadinou. “Tolik k tvému citu pro krásu.” povzdychnu si smířeně, když mi “dáreček” vrací. Ani jsem nečekala, že by si ho nechal. Smích mi ale nevydrží napořád. Úsměv mi na rtech trochu zatuhne, jakmile se zmíní o naturáliích. Bez nějaké snahy o odpověď ho nechám odejít, jen očima sleduji jeho vzdalující se postavu. Ať to zní sebevíc dramaticky. Vůbec nic se nezměnilo. Prostě jenom nahodí návnadu a pak bude čekat ve svým brlohu, dokud se sama nepřiplazím zpátky. No to bych snad musela bejt úplně blbá, kdybych se celou tu dobu držela stranou, abych nakonec skončila tam, kde jsem začala. S tím se zvednu a učebnu opustím mezi posledními. Desetiminutovou přestávku strávím krmením Nuru. Minule jsem na ní zapomněla a ta potvora mi vyzobala všechny poctivě uloupené křupky, které jsem si schovávala v nočním stolku. Bordel by všude a Ruby se málem posrala, když to viděla. Na Nitrozpyt doběhnu těsně před začátkem a kecnu vedle Dee zrovna v momentu, kdy profesorka začíná hodinu a kartičky našeho zasedacího pořádku zmizí. Je mi celkem fuk, že mě posadila zrovna vedle Deirdre. Chci říct, každej máme svoje vady. Někdo větší, někdo menší… Nijak vyloženě jsem ji nemusela, ale že bych k ní chovala vyloženě odpor, to se taky říct nedalo. Momentálně jen odolávám nutkání jí dodatečně pogratulovat k super výkonu ve famfrpálu, ale je mi jasné, že pokud proti havraspáru vyhrajeme, tak ona bude jedna z prvních, kdo se mě z mého koštěte pokusí sestřelit. Nakonec se ale donutím dávat pozor, když profesorka vysvětluje náplň dnešní hodiny. Nic příjemného. Nemám tuhle hodinu ráda. Nikdy mi to nešlo. Ale když se Benjik tak krásně vzdal svých povinností a já bych teď měla teoreticky jít příkladem, tak mi nezbývá nic jiného, než se zapojit. “Ať už je to za náma.” přitakám své sousedce a poposednu si na židličce tak, abych k ní byla čelem. Po jejím vzoru. Nemám nic proti tomu, aby s hádáním začala ona. Alespoň to budu mít rychle za sebou. Zrovna Deirdre v hlavě nechci mít příliš dlouho. “Klidně. Jen mi dej chvilku.” Nemám nejmenší tušení, na koho bych měla myslet. Teda jeden člověk mě napadá, ale ten by Deirdre nejspíš radost neudělal. Vzhledem k okolnostem. Na chvilku zavřu oči, abych si trochu pomohla s vyčištěním mysli. A pak si vybavím první osobu, na kterou si vzpomenu. Je to dívka. Vysoká, štíhlá. Nemá příliš výrazné křivky, ale za to velmi krásný úsměv. Její oblečení zdobí modrá barva havraspárské koleje. Oči má na první pohled modré, ale po bližším přezkoumání jsou spíše barvy holubí šedi. Hnědé vlasy jí ve volných vlnách spadají skoro až k pasu. Dokonce tam Dee přihodím i pár pih, na které si matně pamatuji, takže pro mě není překvapením, když onu osobu uhodne. (101) “Jop. Seš dobrá.” zakřením se na ní a v duchu jsem ráda, že je tahle část za námi. Zatím to tedy není kdovíjaké utrpení. Řekla bych, že se obě dost snažíme, aby tahle hodina proběhla bez problémů. Tedy relativně. Jakmile se totiž naše role obrátí, mám celkem problém. Tahle hodina mi nikdy nešla. Nikdy mě nebavila. A přestože se fakt soustředím a fakt se snažím, tak vidím hovno. (73 - 7 = 66%) Je to kluk, no, ale těch máme ve třídě spoustu. To mi jako moc nepomůže. Hnědý vlasy a modrý oči. Modrých očí tu moc není. Většina kluků je má buď hnědý nebo zelený. Ty vole když já ty kluky kromě Cayluse zase tolik neštuduju, abych si pamatovala, jaký má kdo oči. Thomas, Ray, Richard - ne, Richard má zelený oči. “No moc toho nevidim. Thomas, možná?” vystřelím od boku a trochu na Dee přimhouřím oči. |
| |||
N62 - G82 14. října Pobaveně se zašklebím, když si můj krásný hřebínek urychleně sundává z hlavy. ,,Nevím, jestli by se jí to úplně líbilo. Je na svoje šupinky dost háklivá." Má bílá hadí společnice by mi za tohle určitě nepoděkovala. Naopak. Možná by mě za to uškrtila ve spaní. A teď nemluvím o Christině. Co mě ale trochu zaráží, je Richardova nějaká dobrá nálada. Ta se u něj nevidí často. To jeho "vtipkování" a pomrkávání.. Zajímalo by mě, co za tím je. Možná bych měla říct Burnsový říct, aby po něm házela knihami častěji. ,,No tak se předveď." Vyzvu ho a sleduji jeho počínání. Na druhý pokus se mu hřebínek docela povedl, ale k mé hrůze mi ho začne také připínat do vlasů. Zkřivím obličej do nespokojeného úšklebku, který se po jeho poznámce ještě více protáhne. Prej svatební! Moc dobře vím, kam tím míří! Podle pohledu, kterým po něm střelím je jasné, že bych mu teď ten hřebínek nejradši narvala až do krku. V tom lepším případě. Rychle hřeben z hlavy sundám. ,,Tak bys jím měl naopak obdarovat Christinu." Ta narozdíl ode mě bude tyhle svatební cerepetičky potřebovat víc. Jeho hřebínek položím na stůl a soustředěně vyslovím: ,,Parvus cristae." (96-20 + 5= 81%) Od toho předešlého se zas tolik nelišil. Pořád mu chybělo pár zubů, i když méně a nebyl úplně dokonale pevný. Ale rozhodně šel vidět nějaký pokrok. S povzdechem hřeben položím na kraj lavice a bojuji s nutkáním ho z lavice odpinknout stejně, jako tu nepovedenou kuličku. Vyvoláváním se asi živit nebudu. Mezitím, co jsem nabručeně seděla v lavici, se u jiného stolu strhl cirkus. S pozdviženým obočím jsem se otočila. Na stole u Raye stála ta jeho obluda a vypadala, že se každou chvíli pozvrací. Nikdo, kromě Angely se do záchrany zrovna nehrnul. Pravděpodobně se toho stvoření každý štítí. Nijak jsem to nekomentovala a otočila se zpátky. Přišlo mi vtipné, jak Raye každý najednou častoval pohoršeným pohledem a všichni se tvářili jako děsný mravokárci a milovníci zvířat, ale že by se z nich někdo zvedl, aby doopravdy něco udělal, to ne. Raději jsem vzala znovu do rukou Richardův hřeben a prohlížela si ho. Rozhodně lepší, než se dívat na kočičí blitky. ,,Chudák kočka." Pronesu jenom k Richardovi. Kdo ví, co s ní provádí, když takhle vypadá. Po skončení hodiny jsem se zpruzeně vydala rovnou do další učebny. Kdo ví proč mám po tomhle předmětu vždycky špatnou náladu. ,,No výborný." Zavrčím si pro sebe, když uvidím zasedací pořádek. Zase. Tahle učitelka je na něj doslova úchylná. Nemůže nás pro jednou sedět tak, jak chceme my? K čemu to je vlastně dobré? Ještě víc nafouknutá se posadím do lavice, která nesla mé jméno a čekám na svého spolusedícího. Ani nevím, jestli jsme spolu někdy prohodili víc než pár slov, takže jsem zvědavá, jak se projeví. Na jeho oslovení nereaguji, možná jen trochu protočím oči, ačkoliv mi to vlastně docela lichotí. Tohle by mohla být zábava, jen mám strach, abych v jeho hlavě třeba neviděla až příliš.. Snad nebude myslet na svou sestru v nějaké nepříhodné situaci.. ,,Já začnu!" Otočím se k němu rychle, viditelně už méně otrávená a prohlédnu si ho, jako bych tu odpověď na něm někde hledala. ,,Takže.." Přimhouřím oči a začnu se soustředit. ,,Hm, myslíš vůbec na něco?" Zabručím po chvíli, když skoro nic nevidím. Ihned na to ale uvidím zamlžený obraz nějaké dívky. (46 + 10) ,,Málo se na to soustředíš, nevidím skoro nic, kromě toho, že je to holka." Obviním ze svého zamlženého vidění Thomase a nespokojeně se zavrtím na židli. ,,Zkusím to ještě jednou, nehýbej se." Vlastně ani nevím, proč by se neměl hýbat, ale potřebuji se soustředit, takže ať mě nerozptyluje zbytečnými pohyby. Mohla bych si prostě tipnout, třeba Dianu, ale tak nějak jsem doufala, že si alespoň pro jedinkrát nevybere svou sestru. Na druhý pokus jsem už úspěšnější. (99%+20%) Černé rovné vlasy se snědou pletí a tmavými oči. Postava hubená, zhruba středně vysoká. Thomas má očividně bujnou fantazii, protože kolem té jeho dívky šlehaly plameny, seděla na pekelném trůně a za zády vyčnívala masivní démonní křídla. Trochu zmateně nakrčím čelo a až po chvíli se v tom obraze identifikuji. ,,Nechybí tam kolem nohou ještě bílý had?" Odpovím se zamyšlením. Určitě to jsem já, nazval mě přece Satanestrou! Mohla by to být Erika, ale ta je bílá jak mouka. ,,Jsem to já! Ale až takhle malá prsa nemám teda." Nakrčím uraženě nos. ,,Tak teď já." Rozhlédnu se po třídě, na koho bych mohla myslet. Alex by byla moc jednoduchá, takže někdo jiný.. Kayla by byla sice dobrý adept, ale musela bych ji ve své představě topit v Černém jezeře, takže kdo dál.. Chvilku mlčky přemýšlím a poťukávám nehty do lavice, načež se pak otočím zpátky k Thomasovi. ,,Můžeš." (Chlapec, tmavé vlasy a pravděpodobně zelené, modré, nebo zelenomodré oči - Sinestra si barvy očí pravděpodobně nikdy moc nevšimla) |
| |||
Acai Středa 14. října Jelikož se mi povedlo vykouzlit obstojný hřeben, zbytek hodiny už jen sleduji počínání ostatních. Mimoto se usměju na Seba, který mi můj výtvor pochválí a poděkuji mu. Alespoň někdo dokáže ocenit moje čáry máry! Nijak mě nepřekvapuje, že jsme na konci hodiny získali nejvíce bodů ze všech. Jak jinak. Deset minut není nijak dlouhá doba, a tak se s nikým zbytečně nevykecávám a přestávku mezi hodinami raději strávím konzumací svačiny, kterou jsem si nakradla na obědě. Přesunu se z N62 do další učebny, a to G82. Nejsem zrovna nadšená z toho, že na hodinách nitrozpytu máme přidělený zasedací pořádek, protože s mým štěstím zase skončím s nějakým postižencem ve stylu Princ z Persie nebo Zahradník. A nedejbože Klátič... Moje nejhorší noční můry se bohužel vyplní ve chvíli, kdy zahlédnu jméno mé partnerky. To si snad někdo dělá srandu.... Otráveně si sednu do lavice a čekám, kdy se moje partnerka vrátí z Plantáže. Nejradši bych Acai na místě zavraždila, narozdíl od Prince, kterého přiřadili k Isaacovi, si to ale nechávám pro sebe. Místo toho nasadím nucený úsměv. Mysli na párek přátelství... Jakmile profesorka zahájí hodinu a vysvětlí, co budeme dělat, nálada se mi hned trochu zlepší. Skvělá příležitost té Opici ukázat, kdo je tu lepší. Natočím se tělem směrem k ní a podepřu si rukou hlavu. "Tak se do toho dáme, ne?" přimhouřím oči a čekám, jestli se Acai zapojí nebo bude hodinu bojkovat. Byla jsem připravená ji zastavit. Rozhodně jsem se neplánovala flákat na předmětu, který mne bavil a celkem i šel. "Klidně budu hádat jako první," nabídla jsem se a přetočila se tělem tak, abych byla k Acai čelem. Jestli bude myslet na Prince, tak jí zabiju. Hluboce jsem se nadechla a nacvičeným postupem jsem se snažila vyčistit mysl. Jakmile jsem byla dostatečně uvolněná, pokusila jsem se v Acaině mysli zahlédnout osobu, na kterou myslela (91 +10 = 101%). Uvidím vysokou a štíhlou dívku, o trochu vyšší než já. Nějakých 180 centimetrů? Má dlouhé tmavě hnědé vlasy a šedomodré oči. Na sobě má uniformu v barvách havraspíru. Působí velmi vyrovnaně. Obraz vidím jasně, jako by daná slečna stála přede mnou. Usmála jsem. To musí být ona, není pochyb! "Je to Cassandra?" zeptala jsem se a čekala na odpověď. "Teď ty," nabídla jsem Acai, aby si to také vyzkoušela. Nemohla jsem se dočkat té potupy, až nic neuvidí. Co by dělala, kdybych místo na osobu myslela na banánovník nebo něco podobného? Nepotřebné myšlenky jsem zahnala. Na koho bych měla myslet? Hmmm... Nakonec jsem v mysli měla obrázek konkrétní osoby. Acai mohla vidět (66) mužskou postavu s hnědými vlasy a modrýma očima. Tak se předveď, ty nicko... |
| |||
Učebna G82 aneb hádej hádej hadači Ray, Charlie a ostatní středa 14. října Usmál jsem se při vzpomínce na minulou hodinu a povzbuzení od Charlie ohledně mého výtvoru. "Byla to hrozná kejda.....ale i tak bylo fajn slyšet od někoho, víru v to, že se to zlepší....jo ten její byl super. Hodina s ní v lavici byla alespoň klidná...kdežto s tímhle.....no snad to půjde v pohodě." Krátce jsem se zamyslel tak nějak úplně mimo. "V pohodě, kdyby to zaschlo máš asi večer fajnou helmu.....a co se mého typu týče, tak jsem to jen odhadl dle toho, co jsem viděl. Alespoň v tomhle jsem trošku lepší, než v tvoření hřebenů heh... ale zase mě nepřechval." Na chvíli se zdálo, že se dá vést i normální hovor, trošku jsem nechal plavat incident z minulé hodiny, snad se z něj Ray poučí. "Jako kóča, hele nevím, nikdy jsem po ní nijak více nekoukal, ale asi záleží na vkusu." Pokrčil jsem rameny, pokud se mu líbí je to v pořádku. Jakmile konečně začal usuzovat to, co viděl, zpozorněl jsem. "Hmmm.....jo byla to holka.....ale ne Erika to není. Ale i tak dobrý alespoň něco jsi zahlídl, příště to bude určitě lepší." Pravil jsem povzbudivě. Na jednu stranu fajn, že toho neviděl víc, taky nemusí každý vědět vše. Když se zeptal na tu trýznivou otázku s dalším pokusem slétl jsem očima k profesorce a nakonec jsem se jen zhluboka nadechl. "Jo pokud na to ze strany naší paní profesorky bude ještě čas, tak určitě můžeš." Odsouhlasil jsem nakonec. |
| |||
G82Středa 14. říjnaChristian, Amanda "Ne, nic, Amčo, jenom, že si máš dávat pozor na Alastora, možná má nějakýho vlasovýho parazita," konstatuju úplně vážně, než se otočím zpět na Christiana. "Dík, žes zabil tu stvůru v mých vlasech. Jsem ti fakt vděčnej," poděkoval jsem mu a zhluboka vydechl. Promnul jsem si prsty čelo a ještě jednou se snažil zasoustředit se na hodinu. Kvůli Alastorovi se zas nemůžu koncentrovat. Díky, tos doopravdy pomohl teda, Alastore. Co bych si bez tebe počal? "Jup, byla to Sinestra. Kóča, co? Ty seš teda dobrej, ti řeknu. Je fajn mít chytrýho spolusedícího," složil jsem mu kompliment a poplácal ho po rameni. Byl jsem rád, že se ke mně nechová jak kretén, jako všichni ostatní. "Teď ty," zamumlal jsem si spíš pro sebe. Hned na to začal a já se snažil opravdu mu do tý hlavy vlézt. Nemohl jsem si pomoct, ale pořád myslet na ty vlasy. "Vždyť mě to ani nestudilo. To je divný," zašeptal jsem si a svraštil obočí. Co když mi to jako reálně někdo do vlasů dál schválně? To je někdo tak škodolibej? Když se na mě pak Christian s očekáváním podíval, jestli jsem teda poznal na koho myslí, nechápavě jsem zakroutil hlavou, ale pak si důležitě odkašlal a nevinně se podíval k zemi. "Byla to holka...," zkusil jsem. Možná někdo, kdo se mu líbil. Nebo někdo, s kým se bavil. "Erika?" kousl jsem se do rtu. Absolutně jsem netušil, na koho myslí. A pokud to byl kluk, tak jsem asi v hajzlu. Stal se mi traumatický zážitek s parazitem přiživujícím se na mých vlasech. Přece ode mě nemůže nikdo chtít světoborný výkon! "Můžem to zkusit ještě jednou? Ty vlasy mě úplně rozhodily. Na tendle předmět jsem fakt makal, tak bych to chtěl vyzkoušet ještě podruhý, kdybych mohl. Byl bys tak hodnej?" |
doba vygenerování stránky: 0.85299801826477 sekund