| |||
Učebna N62 -> Učebna G82 Středa, 14. 10. Erika, Christian, označení Překvapivě zasáhla Angela a ubohé zvíře odnesla někam, kde se může v klidu vyzvracet. Pak se do toho konečně vložila profesorka a odebrala Havraspáru deset bodů. Moc díky, Rayi. Zamračila jsem se na spolužáka a vrátila se zpět do lavice. ,,No, všude je nějaká černá ovce, ne?" odpověděla jsem Christianovi na jeho slova o mozku Havraspárských s drobný úšklebkem. Několikrát jsme si zopakovali formuli, protože jsme ji někteří možná vyslovili špatně a pustili se zase do kouzlení. Představila jsem si stejný indigově modrý hřebínek jako předtím, vzala hůlku a dvakrát se zhluboka nadechla a vydechla, abych se uklidnila a koncentrovala. ,,Parvus Cristae." pronesla jsem zřetelně a tentokrát si dávala pozor na výslovnost. Třeba jsem to předtím prostě jen řekla špatně. Kupodivu se přede mnou na stole objevil téměř dokonalý hřebínek. Sice neměl tak dokonalou modrou barvu - spíše trochu do šeda - byl trochu ohnutý a prostřední zub měl trochu kratší než ostatní, ale mě se přesto líbil. (96% - 10% = 86%) Chvíli jsem jen uchváceně zírala na svůj výtvor. Tohle bylo snad to nejlepší co se mi kdy ve vyvolávání podařilo. Podívala jsem se na Christianův výtvor, který se zrovna roztékal po lavici. Asi bych se měla přestat usmívat, ale já měla takovou radost, že se mi něco povedlo. ,,Dobrá práce. Příště už to bude stoprocentní hřebínek." řekla jsem Christianovi a povzbudivě se usmála. Profesorka začala procházet mezi lavicemi a hodnotit výsledky naší práce. Udělila nám body a byl konec hodiny. Jo, a ještě sebrala Rayovi kočku. Což bylo pro Hafana jedině dobře. Vzala jsem svůj hřebínek a vpletla si ho do vlasů nad pravé ucho. Držel docela dobře a ladil mi k uniformě. S tím jsem opustila učebnu N62 a vydala se do učebny G82 na Nitrozpyt a Nitrobranu. Při vstupu do místnosti jsem pozdravila profesorku Linqvist-Weaver a když jsem hledala svou jmenovku, dávala jsem si pozor, abych nezakopla o Sušenku. Svou jmenovku jsem našla na lavici, ve které seděla Erika. Byla jsem ráda, že sedím s ní, taky jsem mohla skončit s někým daleko horším. ,,Ahoj." Usmála jsem se na spolužačku a sedla si. Začala hodina a dneska bude nejspíš hodně zajímavá. Pobaveně jsem pozvedla obočí nad Eričinými řečmi o józe. Zkoušela jsem jógu dělat, ale nebavila mě, takže jsem s ní tak trochu souhlasila. ,,Hádat." řekla jsem bez váhání. Nechala jsem Erice trochu času, aby si někoho vybrala a já se snažila koncentrovat. Když řekla že už můžu, kývla jsem a snažila jsem se jí dostat do hlavy. Neúspěšně. Neviděla jsem vůbec nic. (30% - 5% = 25%) ,,Promiň. Nic nevidím. Zkusím to ještě jednou." Tentokrát jsem se soustředila o něco víc. (56% + 5% = 61%) A už jsem něco viděla. ,,Vidím dívku se zrzavými vlasy. Což moc není, ale zase tu není moc zrzek. Takže je to Angela?" Čekala jsem co mi na to Erika řekla a pak ji pobídla: ,,A teď hádáš ty." Krátce jsem se podívala po třídě a když jsem se rozhodla, kývla jsem na spolusedící že může začít. Pokud se Erice bude dařit lépe než mně, může spatřit dívku s krátkými vlasy, modrýma očima, celkem vysokou, s hubenou postavou. A jestli je Erika vážně dobrá, může vidět i žábu, která dívce skáče kolem nohou. |
| |||
Základy vyvolávania --> Nitrozpyt 14.10. streda Dan, Colette Keď mi Daniel odpovie na moju rýpavú poznámku, obočie mi vyskočí na čele vyššie a prekvapene sa vystriem. Oh. Odpoviem inteligentne. Nato sa však pomerne chytím jeho nápadu a začne odsúvať trocha stoličku a naťahovať sa cez lavicu k našej prednej susede s leskom v očiach. Tak to počkaj, vytrhnem ho z Becciných chladných rúk. Darčeky mám rada! Už-už by som zvierala v prstoch za hrsť jej vlasov, keď Dan pokračuje a ja sa zaseknem s mierne odutou perou. Dosadnem naspäť na stoličku. No hej hej, to mi chce povedať že by som si ho naozaj nevedela vyčarovať, keby chcem? Pf. Bojovne zdvihnem bradu. Poď po hodine do prázdnej učebne a ja ti dám dôvod myslieť si že ten prútik je pre mňa to pravé. Spražím ho pohľadom, no nedokážem sa na neho reálne hnevať kvôli nejakému ozdobnému hrebeňu do vlasov. Aj preto, keď začne vysvetľovať, tak prehnane teatrálne pretočím očami, no aj tak ho sledujem ako to robí. Znova? Vyčaroval ten poodniaty hrebeň zas, len tak. Vezmem hrebeň do rúk a zľahka ho skúsim ohnúť, no ten hrebeň je...dobrý. Ako? Nemôže to byť len v tom ako to vyslovuješ. Seriózne, v čom je ten trik? Frustrovane vydýchnem vzduch prudko nosom. Možno si to proste len zle predstavujem? V tom nebude problém...viem presne aký by som chcela. Ah môj ty Merlin. Túto hodinu času som mohla venovať ešte obedu. Alebo zostavovaniu metlobalových plánov. Aj tak tomu ale ešte dám poslednú šancu a opakujem hneď po Danielovi "Parvus Cristae." (69+10-10) Hrebeň už viac pripomína hrebeň, aj napriek tomu je to ale len akási striebristá vec s pár výčnelkami ako zubami a keď do toho štuchnem, pripomína to niečo gumenné. Podobá sa to na luxusnejšiu psiu hračku v tvare hrebeňa. Ale už na to seriem. Hodím sa na stoličku dozadu a keď sa ma Dan stále s tým profesorským výrazom spýta či mám nejaké dotazy, našpúlim porazenecky peru. Myslím že budem potrebovať súkromné doučovanie, pán profesor Fletcher. Natiahnem nohu a špičkou ho štuchnem do stehna. Zaujme ma ale, keď mi začne podávať hrebienok, ktorý vyčaroval. Mám chuť mu povedať, kam si môže ten svoj dokonalý pevný hrebeň strčiť, do jeho...dokonalého..pevného..zadku? no potom si to rozmyslím. Je to len hrebeň. Koniec koncov, kedy budem reálne potrebovať niečo takéto vyčarovať? Vezmem ho teda do ruky v náhlom a nezvyčajnom záchvate ovládania môjho temperamentu. Mohla som to považovať za pekné gesto aj keď sa mi na tejto hodine nedarilo. A tak vyčarujem zubatý úsmev a chmatnem po hrebeni ako straka. Díky. Pretočím hrebienok v rukách a na tvoje gesto a poučenie, čo bude pre mňa lepšie keď spravím, si ho prirovnám k vlasom. Farby k sebe celkom idú. Niečo z teba bude, Danečku. Vyplazím mu jazyk. Po konci hodiny však navštívim znova záchody a keď z nich vychádzam, do tváre mi padá zošikmo strihnutá ofina a zvyšok vlasov mám skrútených v nízkom drdole na záhlaví, ktorý mi pridržiava práve hrebienok. V červených vlasoch zelené a modré kvety pekne vyniknú. S pozitívnou náladou napochodujem do triedy a dám sa do čítania kartičiek. Zastavím sa v piatej lavici a keď pozriem na menovku vedľa, len myknem plecom a žuchnem do lavice. Hlavne že nie som vpredu. Keď príde Colette do triedy, mávnem jej zľahka rukou a poťapkám stoličku vedľa seba. Čau. Ohlásim ju keď sa priblíži. Nemala som s ňou problém, a keďže som s pomernou pravidelnosťou a ľahostajnosťou na fakultné rozdiely pri jedení sedávala pri ich stole, stihla som si všimnúť že mi jej prítomnosť nevadila. Keď nám profesorka dá zadanie, otočím sa na Colette a podopriem si hlavu päsťou, lakeť položený na stole. Ugh, dnes mi tie hodiny absolútne nejdú, tak začni, aspoň oddiališ moju potupu. Podvihnem kútik v satyrickom úsmeve. Keď súhlasí a kým sa sústreďuje, premýšľam, na koho myslieť. Na niekoho všedne vyzerajúceho...keby myslím na Angelu alebo Acai, uhádne to strašne rýchlo. Chalani sú si viac podobní...Možno niekto nie tak na očiach... Rozhodnem sa, a keď Colette dá znamenie, začnem si predstavovať. Vidí, že je to chlapec, tmavé vlasy aj oči. Dosť...všeobecná predstava. |
| |||
G82: Nitrozpyt a nitroobrana 14. října, středa odpoledne Naira Když mi Naira potvrdila mou domněnku, ještě jednou jsem se krátce pousmála. Koho by úspěch nepotěšil. |
| |||
Učebna N62 > Nitrozpyt v G82 Patrick, Kayla a profesorka Lindqvist-Weaver 14. října, středa „My máme hodinu v osm?“ podivím se, ale pak si vzpomenu, že o něco takového jsem na nástěnce asi zavadil pohledem. „Asi jo.“ S tím hodina končí a body jsou rozdány. S brašnou přes rameno projdu do vedlejší učebny a zamířím k řadě u okna. Nakonec mi můj plán zkazí kartičky se jmény označující zasedací pořádek. Otráveně mi klesnou ramena, očima zabloudím ke stropu, než začnu hledat své jméno. Nespokojeně mlasknu jazykem, jakmile zjistím, že mám sedět s Kaylou, která už nachystaná sedí a čeká na začátek hodiny. Hlavně ať se zase nerozbrečí. Otočím se ke katedře, kde se chvíli snažím protestovat nad profesorčiným výběrem, ale po pár „ale“, „já“ a „a nejde...“. Nejde. Zašklebím se, když je Lindqvist-Weaver nejspíš přesvědčená, že dostávat se do šílené ženské mysli, které nerozumím, je dobré cvičení. Teď bych možná radši zase seděl s Patrickem, který by určitě myslel na nějakou tu armádu přítulných holek. Nicméně do lavice nezamířím ihned, než skončí přestávka, zajdu na toalety, cestou si povídám se spolužáky na chodbě, až moje brašna před začátkem hodiny konečně žuchne pod lavici označenou mým jménem. Posadím se na židli vedle Kayly. Ta se usmívá jako sluníčko, ani nepozdraví a začne mluvit. Překvapí mě to, proto povytáhnu obočí a lehce se odtáhnu – čekám, kdy mě praští po hlavně. Pak se zamračím, když očekávaná reakce prostě nepřijde. Takže ona zbytečně ječela, kalhoty mi ušpinit nechtěla, teď jí to mrzí a nemyslí to tak. Kdyby radši šla, omluvila se rovnou nám všem a pomohla mi to vyčistit, což napadlo jenom Christinu. Odpovím na to jen krátké a zlověstné: „Fajn!“ A není to „fajn, jsme v pohodě“, je to spíš to „fajn, pořádně mě štveš“. Nechápu, jak se může usmívat, když ještě před chvílí hysterčila, protože jsem jí řekl, že je blbá. To už se uklidnila? Co to má být. Nebo jí to doopravdy mrzí? Proč se omlouvá? Teda měla by se zatraceně omlouvat. Já nevím. Zmatené myšlenky odsunu stranou, překřížím si ruce na hrudníku a s houpáním na židli poslouchám, co dneska budeme dělat. Hypnotizuji místo na stole, kde ještě před chvílí byla má jmenovka. Až když si máme představit spolužáka, letmo se rozhlédnu po učebně. Chvíli se tvářím neutrálně, než na mě začne Kayla zase mluvit, protože chce začít. Trhnu rameny, že je mi to jedno a otočím k ní hlavu, se založenýma rukama a nakrčeným obočím vypadám otráveně, ale zaujmou mě zase jen rusé vlasy. Moje spolusedící to nejspíš vidí jasně. „Ne, tvoje máma,“ vmetu jí do tváře, ani si to neuvědomím. „Když si teda tak chytrá, musíš to vědět na sto procent, ne?“ dodám se stejně sarkastickým tónem. Promnu si piercing ve vrchní části levého ucha a potřesu hlavou, jako kdybych si chtěl znovu vyčistit myšlenky, vyhnat představu dívky se zrzavými vlasy z hlavy. Znovu mě rozčílí tím, že trvalo jen chvilku, než na to přišla. Nejspíš to bylo jen kvůli tomu, že jsem se na to soustředil až příliš dobře. Slečna dokonalá a klidná, co se jen omluví a myslí si, že všechno bude v pohodě. Mezitím přimhouřím oči, abych zjistil, na koho myslí Kayla (83%). Překvapí mě, že je to také dívka, dlouhé a tmavě hnědé vlasy, tipuji, že je menší postavy, asi tak 160 centimetrů a dost vyhublá. To tady může být kdokoli. Zarazí mě ale téměř černé oči. Domýšlím si, že sama Kayla si neumí představit, jakou barvu očí dotyčná má a projeví se to černýma očima. „Víš co? Je mi to jedno.“ Nechci to hádat, ani na to myslet, nepoznám to. „Hnědý vlasy, to může bejt jakákoli holka. A jestli se budeš chovat jako v síni, tak za deset let budeš tuhle historku vyprávět svejm kočkám,“ zasyčím podrážděně a chvíli sleduji její reakci. Pak ale pohledem sjedu zpátky před sebe. Nahrbím se nad lavicí a nehtem začnu dloubat do třísky, která se odlupuje od starého dřeva. Vypadá to, že se mi už dál moc komunikovat nechce, dokud nebudu muset. |
| |||
Vyvolávání N62 >Sovinec > Nitrozpit G82 středa 14. října Nataniel, vybarvičkovaní okrajově. "Krása je v oku, to jo. Ale nezávislého pozorovatele." Doplním Dianu s pokrčením ramen. Seb chce vědet, kdy mi může dát moje srpce. Abych byl upřímný, vážně na to nespěchám a odpoledne mám jiné plány. "Co takhle dneska na tý hodině v osm se Snapem?" Nadhodím. Pak hodina končí a já musím do sovince. Sám sobě jsem si totiž připomněl jednu důležitou věc. Totiž hodinu s mastným vlasem. Díky ní musím posunout svoje rande na dřív. Nějak jsem na to zapomněl. A proto musím do sovince, napsat ke Třem Košťatům s prosbou o posunutí rezervace. Minu tedy Alastora, který dává kázání Rayovi. To docela čumím, tak Alovi už ruply nervy. Já bych je měl v kýblu už dávno, dělat chůvu lidem, co si v hodině otráví kočku, nebo si to rozdávají v přístěnku s Gayusem. Mi máme být ti chytří, omg! Místo toho Ray v hodině působil spíš jako někdo z Mrzimoru. Minu tedy ty dva a vydám se rychle do sovince, kde napíšu ve spěchu vzkaz. Dobrý den Dnes mám u vás objednanou rezervaci na 19:00 na jméno Patrick Gregory Anderson. Z důvodů, které bohužel nemohu ovlivnit, bych potřeboval tento termín změnit na 16:00. Předem se omlouvám za případné potíže, které by vám snad vyvstaly s touto změnou termínu. Děkuji za vyřízení. S úctou Patrick Gregory Anderson Přivolám si Kapitána Chlupatou Botu. Majestátní Výr převezme moji epištolu, spiklenecky na mě mrkne a odletí splnit svoji misi. Já si pospíším na hodinu Nitrozpytu. Jelikož už nemám čas, nemohu uvědomit o změně plánů svoji sněžnou princeznu. Řeknu jí to po hodině. Jako souseda jsem "vyfasoval"Nataniela. Nikdy jsme se spolu moc nebavili. On toho vůbec moc nenamluvil. Ani v hodinách. Přislo mi, že se trochu straní a působil na mě moc vážně. Na druhou stranu to byl velmi schopný hráč Famfrpálu. Takže jsme měli něco společného. Na tom se dá zakládat. Profesorka nám řekne zadání dnešní hodiny a já s Natem se na to vrhneme. "Oukej, začni. Vlastně počkej, musí si vyčistit halvu a nemyslet na voloviny. To zabere momentík." Naznačím svému parťákovi rukou, aby počkal. "No jo, na koho mám myslet? Na Christinu? Ne, na ni myslím pořád..." Na mysl mi nakonec přijde jiný kandidát. "Oukej, Natanieli. Můžeš." Vybídnu Nata. Chvíli se s tím pereme, ale nakonec to dáme a Natovi s se vyjeví elegantní a vzpřímená postava studenta v zeleném s hustými hnědýmy vlasy a očima s mužným strništěm a rádoby povýšeným pohledem. "Oukej...redy?" Zeptám se a pak a pro změnu zase zkusím hádat já. (51-3=48) Jako ne, že bych toho viděl moc, ale alespoň rozeznám pohlaví, což považuji za úspěch. Asi bych se měl pokusit znovu a získat víc informací, ale mě tohle stačí. Není mi příjemné se vrtat někomu v hlavě. Vůbec. Ctím soukromí ostatních a zase tak moc mi o body nejde. Takže se jen usměju. "Dobrý, to mi stačí." Zazubím se. |
| |||
Ošetřovna -> G82 středa 14. října Cassandra, Ray, Naira Jako každé ráno jsem se vydala běhat, trochu se nadýchat čerstvého vzduchu, ještě předtím, než mi začnou další týdenní povinnosti. Dělala jsem to na jednu stranu pro sebe, abych si pročistila hlavu a zlepšila kondičku, ale také proto, abych mohla být co k čemu svému famfrpálovému týmu. Docela nenápadně jsem se chvíli po šesté vyplížila z pokoje a za paprsků už docela chladného slunce jsem se rozběhla. Počasí mi vůbec nepřálo, bylo škaredě a sychravo, ale to mě přece nemůže odradit! V plánu bylo dát si pár koleček v terénu, možná i kolem vrby, jenže jsem prostě neměla svůj den. Ani nevím, jak se to stalo, nízké slunce mi asi zasvítilo do očí a já jsem přehlédla jeden z nízkých kořenů a dopadla jsem tak ošklivě, že jsem si vyvrtla kotník, nebo rovnou zlomila nějakou kost? A co je tady vedle, klacek? Nebude to náhodou kus trčící kosti…? Dobrý, je to opravdu jen klacek. Pomalu jsem odpajdala až na ošetřovnu, kde se o mě ihned postarala školní zdravotnice. Přestože jejich ruce a schopnosti jsou opravdu úžasné a nohu mi dali dohromady hned, přesto mě nenechali hned běžet po dalších povinnostech, ale musela jsem odpočívat a odpočívat, až jsem opravdu na chvíli zaspala. Povedlo se mi takto zaspat snídani, dvě hodiny, oběd i hodinu vyvolávání. Bylo mi jasné, že si látku budu muset doplnit, abych při dalších písemkách na tom nebyla ještě hůře než kdy předtím. Hodina runové magie byla už naštěstí tou poslední, tam mě ztracená hodina nebude ani tolik mrzet, runy mě stejně nikdy moc nebavily. Postupně se dozvídám, že jsme s Binnsem psali test na starověký Egypt, který si budu muset nahradit. Tak alespoň vím, na co se mám připravit. **** Než abych ještě trávila čas běháním po učitelích a sháněním poznámek, vydala jsem se raději na hodinu Nitrozpytu, abych toho nezameškala ještě více. Ještě celá pomačkaná, možná trochu upocená, vejdu do třídy a rozhlédnu se, kde bych to měla asi sedět a jestli už někomu chybím. Někomu určitě ano! Najdu si svoji kartičku se jménem a zjistím, že sedím vedle Cassandry. Už při prvním dotazu profesorky se začervenám, nitrobranu jsem opravdu netrénovala. Tentokrát máme jen nahlédnout do mysli našeho spolužáka a podívat se na koho myslí, zní to docela jednoduše, tak uvidím, jestli to i tak jednoduché opravdu bude. „Mám začít, nebo chceš začít ty?“ Zeptám se Cassandry, i když jsem ještě docela nesoustředěná, myšlenky mi létají všude kolem a byla bych raději, kdyby začala ona. Na vyzvání se pokusím přeci jen co nejvíce koncentrovat a pokusit se zjisti, na jakého spolužáka myslí. (78% - 3% = 75%) „Cassandro, prosím tě, nemáš náhodou zápisky z vyvolávání? Byla jsem trochu indisponovaná a nemohla jsem přijít.“ Zeptám se jí raději rovnou, i když si nejsem jistá, jak bude sdílná, ale třeba překvapí. To se na nás už otočí Ray, který má nějaký neodkladný problém, který vyžaduje řešení. „Cože, co? Jaký sliz ve vlasech? Co se tady dělo?“ Zmateně a nechápavě zakroutím hlavou, někteří jsou pořád jako malí… Zachytím i pohled Nairy, na kterou se při té příležitosti také usměji a zamávám jí zpátky. |
| |||
G82 Rebeccastředa 14. října Má to smysl se kvůli ní vůbec namáhat? Ne, nemá! Proč bych jí to měla vůbec ulehčovat tím, že se budu pekelně soustředit? Jen ať si poradí sama dle svých možností a schopností! |
| |||
G82 Nitrozpyt a nitrobrana 14.10. Diana, Kenji, Christina"Správně," řeknu, ale nejsem tím nijak ohromená. Lehčí už jsem jí to nemohla udělat, možná kdybych si vybrala Kenjiho nebo někoho podobně...exotického. Nic proti tobě Kenji! omluvím se mu v duchu urychleně, co kdyby moje myšlenky doputovaly až k němu? To riskovat nehodlám! Teď, když jsme se konečně usmířili. Diana se do svojí části moc nehrne. Nedivím se jí, myslet musí být v jejím případě dost namáhavé. A co teprve tu myšlenku udržet? To musí být doopravdy nadlidský úkol. Skládám si z pergamenu na lavici letadýlko, zatímco se jen napůl soustředím na Dianu vedle sebe. Žádné zázraky od ní neočekávám. Vidím prázdno (26-3=23%). To mě moc nepřekvapuje, nečekala jsem, že v Dianině mysli najdu něco jiného, než jen pusto a prázdno, možná občas nějakou shnilou mandarinku. Rozhodně je chyba v incesťačce a ne ve mně. Doskládám letadýlko a trochu soustředěním přivřu oči, když mám pocit, že v té mlze konečně něco vidím (46+10-3=53%). Nějakou holku...? Určitě myslí na Cass, aby mě vyprovokovala. Podívám se na strop. Přeci jen jsem Cass slíbila, že se polepším... "Myslíš na sebe, co, Didý?" vypadne ze mě nakonec, než se stihnu zarazit. Aby neviděla můj škodolibý úsměv, otočím se do uličky a hodím svoje letadýlko směrem Kenji. Bohužel v házení letadýlek nejsem přeborník, takže letadýlko udělá nad Kenjiho hlavou oblouk a trefí Christinu. Nakloním se dopředu, abych na ní viděla. "Promiň!" naznačuju rty a tvářím se kajícně. Doufám, že nezapomene, že si se mnou tenkrát plácla na plavání, naše jediná interakce za celý měsíc. |
| |||
G82Thomas a hlavně teda Rebeccastředa 14. října „Ten medový tón si vodpusť!“ protočím oči, ale poznámku si raději nechám jen pro sebe. Pokud má k něčemu dojít, tak ať jsem v tom nevinně! |
| |||
N62-G82 Kenji, Alex, Ruby a Becca 14. října Jen se pobaveně ušklíbnu, když mi hřebínek ze stolu zmizí dřív, než se s nm stačím dostatečně pochlubit. ,,Nemáš zač." Houknu Becce do zad, která si můj hřebínek mezitím přisvojila. Kromě profesorky se mi od nikoho jiného pochvaly nedostalo. Kenji jako obvykle nedokázal uznat, že jsem prostě lepší a tak na hřebenu hledal chyby, který tam fakt nebyly! Uraženě odfrknu a mávnu rukou, aby se zase pěkně otočil směrem k tabuli! ,,Jediný zuby, který jsou dalek od sebe jsou ty tvoje. A vůbec, tak se předveď!" Nestihl jsem jeho kouzlení moc sledovat, jelikož se ozvala moje spolusedící.,,Vlastně jsem ho tvořil už s tím, že ti ho věnuju." Odvětil jsem Alex v podstatě popravdě. Co bych taky s hřebenem dělal? Žádné přípravky na vlasy jsem nikdy nepoužíval, kromě šamponu možná. Jinak většinou chodím tak, jak vstanu. S vrabčím hnízdem. Takže hřebínek jsem čaroval už s tím, že pokud to nebude úplně marný, někomu ho nechám. Je pravda, že ty kytky tam ylae být úplně neměly. Ty byly navíc. |
doba vygenerování stránky: 0.83209180831909 sekund