| |||
Základy vyvolávání N62 -> Nitrozpyt G82 Středa 14. října Než mi Ryan stihne odpovědět, strhne se ve třídě mela. Ray vykouzlí nějakou krvelačnou housenku, pak sáhne do tašky a na obranu si vezme svoji kočku. Kočku?! Na hodině? Jak se mu to povedlo? Má můj obdiv! Vlastně je to dost komická situace, dokonce mi ujede i menší zasmání. I když toho nebohého kocoura je mi líto. Zaprvé vypadá chudák dost zuboženě, zadruhé se jmenuje Hafan a zatřetí mu je z té housenky akorát špatně. Naštěstí zasahuje Angela a jde kočce na pomoc. Akorát Ryan to docela špatně nese. “Hele v klidu, je to jen kočka. Teda já to chápu, na havrany reaguju úplně stejně, ale těch je tu přece jen míň než koček,“ uznám. “Radši mi pověz ještě o Marii a tom jejím chystaným vetešnictví,“ pousměju se, abych ho nějak zaměstnala a nemyslel na kočky a pomstu Angele. Normálně tohle jeho vymýšlení si moc neschvaluju, ale uznávám, že když v tom zrovna nejedou nechuťárny, sex a insest, tak jsou ty jeho historky vážně celkem vtipný. Ať už povídá nebo ne, začnu se rozhlížet po povedených hřebínkách svých spolužáku. Mohla bych tomu svýmu druhýmu pokusu taky dát nějaký lepší vzhled. Aby se dal třeba i nosit. No co, za pokus nic nedám. Představím si hřebínek a mávnu hůlkou: “Parvus cristae.“ (99 % - 5 + 5 ) Na lavici se objeví pěkný elegantní stříbro červený hřebínek s motivem květin. odkaz “No… to by šlo,“ řeknu spokojeně a strčím si ho do vlasů za ucho. První výtvor strčím do tašky. “Už seš v pohodě?“ usměju se na Ryana a vydám se na nitrozpyt. Hned u vchodu si po pozdravu všimnu i profesorčiny kočky Sušenky. “A jéje. Ryane, myslím, že bys měl dnešek asi vynechat,“ šťouchnu do něj. “Zjevně to není tvůj šťastnej den,“ kývnu ke kočce. “Hlavně zas nevyšiluj, nestojí to za to…“ Profesorka Saga nám vymyslela zasedací pořádek. Podívám se, kam mě přiřadila. “Charlie, to by nemuselo bejt špatný,“ pousměju se, kývnu Ryanovi na rozloučenou opatrně obejdu Sušenku a sednu si na místo. “Ahoj,“ pozdravím Charlie vesele a jdu dávat pozor, co budeme dělat. No super. Na někoho myslet a zjistit, na koho myslí ten druhej. “Vyčistit hlavu, nádech výdech… to už je jak jóga. Nesnáším jógu,“ zašklebím se na Charlie. “Je tak strašně nudná a zbytečná,“ povzdechnu si. “Hejbat se dá přece i jinak. No nic. Chceš začít hádat nebo na někoho myslet?“ nabídnu jí možnost volby. Vybere si hádání a já začnu přemýšlet, na koho tak mám myslet. Ze všeho nejdřív mě napadne Jackie. Není to tak dlouho, co odešla, a poslední dobou na ni myslím dost často. Ale teď na ni myslet nechci, teď ne… “Dobře, můžeš,“ řeknu odhodlaně. I když se přiznám, že se trochu bojím. Přijde mi děsivé, že se můžeme někomu takhle dívat do hlavy… raději bych se naučila proti tomu bránit a nikoho do hlavy nepustit. Nemusí všichni vědět všechno, že jo, proto máme myšlenky v hlavě a nemluvíme o nich. No… povětšinou. Pravda, u mě platí co na srdci, to na jazyku… ale ten pocit, že se mi někdo hrabe v hlavě je… nepříjemný. Když Charlie uspěje, spatří dívku ani ne moc vysokou, ani ne moc malou, štíhlounkou, světlé pleti se záplavou ohnivých vlasů a smutným výrazem ve tváři s pihami. |
| |||
Hurá na Nitrozpyt a nitroobranu - G82 14.10 Když skončila jedna hodina druhá nás čekala hned po přestávce skrze dveře vedle. Očima jsem slétl ke dveřím od učebny G82 a zauvažoval jestli se mi chce někam ještě jít, ale nakonec jsem tento nápad zavrhl, přece jen učebna je hned tady po ruce, vše ostatní počká. "Uááá tak vzhůru na další hodinu." Potlačím zívnutí a rozejdu se ke dveřím. Pokud je otevřeno jdu si sednout na místo, které je mi pro tuto hodinu určeno. Pokud ne, pak počkám, až nám někdo přijde otevřít. Když jsem se o chvíli později usadil do své lavice dlouze jsem vypustil vzduch z plic. Nejenže jsem seděl dneska před katedrou ale zároveň jsem měl za spolusedícího Rayem, který mi po dnešku trošku lezl krkem. Rozhodl jsem se, že to však nějak skousnu. Stejně protesty na rozesazení moc u profesorky nikdy neuspěly. Trpělivě jsem čekal, až se usadí i můj spolusedící a pokývnutím hlavy jsem ho pozdravil. Pak už jsem se snažil věnovat začátku hodiny. "Bezva takže si budeme navzájem lézt do hlavy. Zrovna s ním? Uh...fajn to nějak půjde." Ze zamyšlení mě vytrhne až Rayova slova. Trošku se mi uleví, alespoň se budu moci trošku připravit. "Dobře." Odsouhlasím a zadívám se na něj. Dívám se na jeho obličej, jeho rysy, oči a snažím se dostat se mu do hlavy a spatřit osobu, na kterou myslí (87-3 = 84%). Vše se začne hezky rýsovat děvče, hnědé oči, černé rovné vlasy, pod ramena, štíhlá, menší než Ray. Začnu přemítat, kdo by to mohl být. "Hmm je to Sinestra?" Pokusím se nakonec uhádnout na koho myslí. Je na čase, abychom si také role vyměnili, ale Ray začne vyšilovat co má ve vlasech. Lehce se nakloním, abych lépe viděl a zašklebím se. "Nějaký slizký humáč." Když žádá o očištění sáhnu pro hůlku. "Jako by to nezvládl sám." Nejsem však z těch, kteří by byli pomstychtiví, nebo až takhle škodolibí. "Tergeo." Ukážu na tu věc ve vlasech mého spolusedícího a nechám jí zmizet. "Nevím, kdo to udělal, ale divím se, že sis toho nevšiml muselo to pěkně studět. A nevyšiluj, spíše si z tebe někdo udělal srandu." Vzdychl jsem nad jeho chováním a hůlku opět schoval. Pak jsem se začal soustředit na svou osobu a čekal, až Ray zkusí spatřit, kdo to je. (17%). Buď na nikoho nemyslím, nebo prostě vidíš jen tmu. "Tak co?" Kouknu po něm. Tak trošku doufám, že to neuhádne, ten človíček se mi dostal do mysli úplně automaticky. |
| |||
G82: Nitrozpyt a nitroobrana14.10. Angela "Je to Colette!" řeknu potěšeně, očividně ohromená tím, jak rychle na to Angela přišla. "To bylo rychlý, tyjo. Nějaké tipy pro ty méně nadané?" zeptám se a ukážu oběma palci na sebe. Méně nadané = já. Rozhlédnu se kolem sebe, jak to jde ostatním. Zatím to vypadá, že nitrozpyt bude probíhat v klidu, ale nechci to zakřiknout. Chvíli se dívám na Raye, který se otáčí na Cass s Amandou a něco hrozně prožívá. Možná jsme mu u snídaně měli dát ten broskvový koláč, třeba by mu pak nehráblo. Nebo by se jím zadusil a já bych nemusela sledovat, jak trápí Hafana. Jestli Amanda nebo Cass vycítí můj pohled, usměju se na ně a zamávám jim, jako kdybych je právě zahlédla projíždět ve vlaku. Ale jestli se otočí Ray...zatvářím se, jako kdybych snědla pýchavku. Nevědomky se ušklíbnu a nakouknu pod lavici. Sušenka se tam stále rozvaluje, blíž k Angele než ke mně. Neboj, já tě přinutím mít mě ráda! zapřísáhnu se v duchu, než se znovu narovnám a podívám na Angelu. "Co tvoje noha?" zeptám se jí, když si vzpomenu na její zranění...od ďasovců to bylo, myslím? Pomáhala jsem jí dopajdat na ošetřovnu, ale to už je skoro měsíc zpátky. Určitě už byla noha v pořádku, ne? "Jestli chceš, můžeme to zkusit ještě jednou? Teď to určitě uhádnu," poprosím Angie. Než profesorka přijde s dalším zadáním, chci si tuhle "jednoduchou" věc procvičovat. "Myslíš, že někdo myslí na nás?" zeptám se jí ještě a rozhlédnu se, jako kdybych zběžným pohledem mohla nakouknout spolužákům do hlavy. |
| |||
Vyvolávání N62 >> Nitrozpit G82 Středa 14.října Označení Sledoval sem jak se Benjimu bude dařit. Před sebou dva horší pokusy, jeden skoro stejný jako druhý. Možná by to chtělo jen párkrát v týdnu prostě trénovat, tak jako předměty co mě opravdu baví. Fakt nic moc ale lepší jak drátem do oka, chce to víc trénovat. Po prázdninách se mi ale vůbec nic nechce....a to je už půlka října... pousměji se nad tím jak se Ben díval na můj výkon s kterým sem byl osobně nespokojen. Hodina končila, Klasické rozdávání bodů, Tak něják sem to přešel, spíš sem se stále divil tomu co někteří jedinci dokáží udělat. Je to snad jeho potřeba na sebe strhávat pozornost nebo jeho přirozená podstata být ve středu pozornosti. Moc dlouho mě to ale netrápilo. Zapsal sem si k dnešní hodině poznámku do zápisníku sbalil si věci a výtvory jsem prostě hodil do koše. Zvedl se, a zamířil k dveřím do další učebny.
Ihned mě praštili do očí tabulky se jmény. Lehce sem protočil oči, neboť mi přišlo že tyhle psychologické tahy sdružovat lidi co se spolu moc nebaví k ničemu než otrávení hodiny nepovedou, ale můj soused byl vcelku v pohodě. Usadil sem se s očekáváním toho co bude. Přeci jen Nitrozpit byl v mém velkém zájmu a tak po chvíli co začala hodina a profesorka oznámila její náplň sem lehce zklamaně pozvedl obočí. Hádej hádej hádači... prolétlo mi hlavou a pak jsem se podíval na Patricka který seděl vedle mne. Fajn, nemá cennu se zdržovat. Půjdeme k věci, začnu pokud ti to nevadí... S těmi slovy jsem se párkrát zhluboka nadechl, na chvíli zavřel oči, odprostil svou mysl od minulé hodiny, vlastně nebylo nic jen moje mysl a můj nový úkol, dostat se do jeho hlavy. Po notné chvíli pečlivé koncentrace jsem se pokusil dostat se do jeho hlavy...(6 + 10 = 16) ale vzpomněl sem si na léto u dědy a jeho blbé vtípky při snídani a místo pořádného soustředění sem spíš s cukáním v koutcích zdaleka minul to k čemu sem se chystal. Nádech a výdech, bylo jasné že už je škola, tak sem to bez protahování zkusil znovu a tentokrát se opravdu soustředil....(57 + 20 = 77) Začal sem něco vidět, ale věděl sem že se nedokáží pořádně soustředit, bylo to ale jedno, určitou představu jsem začal mít, ale víc sem zatím neříkal, čekal sem i na jeho tah, a začal se soustředit na danou osobu sám... |
| |||
Vyvolávání v N62 >> Hl. síň >> Nitrozpyt v G82 Středa 14. října Acai, Isaac, profesorka, ostatní Pobaveně sleduji, jak se Acai u kouzlení rozčiluje. Vypadá u toho vážně vtipně a to se mé škodolibosti pochopitelně líbí. Smích mě však přejde ve chvíli, kdy se jí povede vytvořit docela pěkný kousek a bez dovolení mi ho cpe do vlasů. „No tak to prrr, mladá dámo.“ zavrčím výhružně. To, co vykouzlila je sice obyčejný, jinak docela hezký, to nepopírám... ale nechat ze sebe dobrovolně dělat čokoše? Ani přes mou mrtvolu! „Hezky si to vem zase zpátky.“ Urychleně přemístím ruce k hlavě a pokouším se tu věc vyndat. Sakra práce, proč to jde tak ztuha? „Já přijímám dárky pouze v naturáliích.“ pošeptám Acai, když jí výtvor vracím zpět. „Takže až mě budeš chtít opravdu obdarovat, víš, kde mě najdeš.“ mrknu na ní, načež se zvednu a odkráčím pryč. Vím moc dobře, že posledních pár týdnů se mi vyhýbala a náš vztah poněkud ochladl, ale nemusí to tak být přeci napořád. Nikdy není pozdě na to to dát zase dohromady, protože já o ní zájem mám a mít budu. Teď záleží akorát na tom, jestli chce dál dělat fóry, nebo se umoudří. No, nechám to na ní. Času na rozmyšlenou má dost. Desetiminutovou přestávku využiju k návštěvě Hlavní síně, kde popadnu malý sendvič a pitíčko v krabičce (protože to je neskutečně drsný) a pomalu se vracím zase zpátky. Cestou si všímám číňana, který se zaujetím zírá na nástěnku, jakoby tam viselo něco fakt spešl. Nedá mi to a postavím se kousek od něj, zjišťujíc, na co tam tak vejrá. Vida, jsou tam připevněné výsledky z testu dějin čar a kouzel. Nijak mě nepřekvapuje, že jsem dostal druhé nejhorší hodnocení, zároveň mě neskutečně pobaví, že Acai má trolla, stejně tak Richard. Copak copak, dějiny čar a kouzel není jejich oblíbená kratochvíle? I když čí by byla, ten předmět je fakt totálně k hovnu, stejně jako samotný Binns. Jen nad tím zakroutím hlavou a vydám se vstříc učebně, kde mě čeká opravdu nemilé překvapení. I když nemilé asi nebude to správné slovo. Spíš mám pocit, že na místě dostanu infarkt. Zasedací pořádek je totiž už předem určený a já mám co dělat, abych neomdlel, když vidím, kdo je napsaný na kartičce vedle mě. Isaac Meadows. Čokoš... Č-O-K-O-Š!!!„Tak tady teda sedět nebudu!“ vyštěknu. Právě teď trochu připomínám Danielse, který před chvílí vyšiloval kvůli kočce. Co bych dal za to, kdyby tu sedělo deset takových koček (klidně i Sušenek), místo jednoho jedinýho čokoše. Dělá si ta učitelka ze mě legraci, nebo co? Já vedle toho teplomila prostě nesedím! „Chci přesadit. Profesorko, prosím... Takhle opravdu nemůžu pracovat.“ upřu na Sagu prosebný pohled, který ve finále musí vypadat opravdu uboze. A přesně tak se i cítím. Cožpak to ta megera udělala naschvál? Nejspíš jo, protože ať se snažím jakkoliv, má prosba zůstane nevyslyšena. Prej vedle něj sedět prostě musím. Jak jako musím? Nic nemusím! Podám stížnost! „Drž si odstup.“ zasyčím na Isaaca nepřátelsky, když jsem nucen to vedle něj opravdu zakempit. Ve snaze být co nejdál si sednu tak, že mi levá půlka zadku čouhá ze židle a mám co dělat, abych se na ní v takové poloze vůbec udržel. „Tohle je moje část a tahle tvoje, jasný?“ Přesně do půlky lavice položím svou tašku, učebnice i všechny další věci, které najdu, abych tím vytvořil jakousi provizorní zeď. Nenápadně pak komín předmětů posouvám ještě dál, takže Isaacovi ve finále zbývá opravdu málo místa. Ale koho to zajímá? Hodina začne a já se marně snažím spolužákovu přítomnost vytěsnit, jenže ať dělám co dělám, nedaří se mi to. Tohle bude opravdu úmorných padesát minut. A pak přijde profesorka s tím, že si musíme navzájem lézt do hlavy. „Cože?!“ vylítnu jako čertík z krabičky. Cožpak nestačí, že musím vedle toho teplomila sedět? To se mu mám ke všemu ještě hrabat v kebuli, jo? To je teda gól! Tak trochu se mi navalí, když si představím, jak se bude Isaac v následujícím úkolu vyžívat. Nojo, hrabat se klukům v různejch částech těla, to by ti šlo, co ty hovado! „Bože, za co mě trestáš.“ zaběduju zoufale a odsednu si se židličkou ještě trochu dál, takže sedím téměř v uličce. Co bych měl teď udělat? A mám vůbec nějaké možnosti? Jedno vím jistě: Tohohle člověka do hlavy prostě nepustím. To raději začnu sám. „Chci hádat první.“ zavrčím, když se zdá, že se tomu nijak nevyhnu. Zavřu oči a pokusím se soustředit, jenže mi to je prd platný. Nevidím vůbec nic. (42-7=35) „Vidím hovno.“ řeknu popravdě, ale jsem tak rozrušený, že je mi to vlastně úplně fuk. „Tak teda ještě jednou, no.“ zašklebím se a zavřu oči podruhé. Můj pokus je stejně otřesný, jako ten první. (1+10-7=4) Vidím úplné kulové, ani žádný obrys nebo náznak, což je jedině dobře, protože co kdyby Isaac náhodou myslel na Shadea nebo Sheehana? Vlastně mám docela štěstí! „Hm, seš asi na řadě.“ procedím skrze zaťaté zuby, když je čas se vystřídat. Z následujících chvil mám opravdu obavy. Proč ho mám pouštět do své hlavy? Nenakazí mě tím svým čokoším morem? A jestli jo, tak co pak? Půjdu skočit z astronomický věže? „Můžeš hádat.“ zamumlám nakonec, připraven se plně soustředit. Co může Isaac vidět je to, že myslím na modrookou dívku s kratšími hnědými vlasy. Nic víc, nic míň. |
| |||
N62 + OTRAVNÝ SPOLUKOLEJNÍK NA CHODBĚ → G8214. října, středa, po skončení výuky → skok na hodinu, čas cca 13:58N62Alastor Sbalil jsem si hůlku a s pohledem neurčitě zaměřeným jsem se pomalu hodlal k odchodu z učebny. Cítil jsem se na hovno. Začal jsem vážně uvažovat nad tím, jak bych Havraspár z mýho maléru vytáh, protože přece nechci stahovat celou kolej, kvůli mé blbosti. Budu přece brát zodpovědnost za to, co udělám, no ni? Loudavě jsem vyšel ze třídy, nikam se mi nechtělo. Dyť zajdu za profkou a normálně něco řeknu. Logicky. „Do prd…,“ nestihnu doříct, když mě zaskočí Alastor, se kterým, buďme upřímný, by se v mém rozpoložení nechtěl bavit nikdo. Dal jsem si dvě vteřiny na uklidňující nádech a výdech, abych zůstal v klídku. Hned jak začal, tušil jsem, že to bude na dlouho. Nevěřícně jsem po první větě zakroutil hlavou a protočil oči. Bože na nebi, jak ho někdo může trpět? „Hele, koukni,“ potlačil jsem smích, který ve mně bublal snad po celou dobu jeho monologu, „je mi ctí, že se o mně tak zajímáš, vlastně o prospěch celé naší koleje.“ Nemohl jsem si pomoct a pobaveně se usmát. „Je trošku vtipné, že se označuješ za někoho, komu ztráta bodů nevadí, ale,“ pozastavil jsem se a šeptem pokračoval. „Počkejme si na to,“ nadzvedl jsem obočí a mrkl, pak spustil zas normálně, „poučuješ mě tady, jako kdybys sám nějak významně přispíval k zvýšení bodů pro naši kolej, o bodech, které jsem ztratil.“ Uculil jsem se na něj, ale zdaleka jsem nebyl hotov. „Nemám rád lidi, kteří si na něco hrajou,“ konstatoval jsem suše, „prostě na plnou hubu řekni, Rayi, záleží mi na bodech, jsme tu jako tým, pomoz nám zpět nahoru.“ Narovnal jsem se a nakrabatil čelo. „Ne žádný kecy okolo. Kvůli lidem, jako jsi ty,“ zabodl jsem mu pravý ukazováček před hrudník, „nemám ani chuť nabýt zpátky naše ztracené body,“ odfrknul jsem si a dal jasně najevo, že se s ním dál nehodlám bavit. G82Christian, Amanda, Cassandra, zmíněn Caylus a Alastor Na to, že jsem se bál, že to nestihnu, tak dobrý teda, musím říct. Sice jsem přišel do třídy jako poslední, ale stihl jsem to. Pohoda. Na nitrozpyt jsem přišel s novou motivací a nasazením. K mému zklamání jsem své jméno našel přímo v první lavici vedle Christiana, který nejspíš neměl velikou radost, když jsem si vedle něj sedal. No nic, bude se s mou skvělou přítomností, kterou jsem jej vlastně poctil, když jsem si sedal vedle něj, holt nějak vyrovnat. Tough love, Chriatiane. Chvíli jsem naslouchal učitelce, a až jsem si byl jist, že všechno chápu, navrhl jsem. „Hádej jako první, už vím, na koho budu myslet,“ musí to být někdo, koho bych si za normálních okolností nepředstavil, aby to nebylo tak lehké. Zaměřil jsem se na tu osobu a myslel jsem jen na ni. S nádechem a výdechem jsem vyčistil mysl a před očima jsem měl jen toho člověka. (84) Vidím děvče s velikýma hnědýma očima, rovné černé, vlasy má pod ramena se štíhlou, ladnou postavou, asi patnáct centimetrů nižší, než mám já sám. S mírným úsměvem jsem se na Christiana podíval. „Tak co? Máš odhad?“ pronesl jsem a rukou si prohrábnul vlasy, které jsem si jen trochu chtěl poupravit. Ruka se mi v nich ale zasekla a něco se mi nalepilo na prsty. Rychle jsem z loken ruku vytáhl a udiveně se na ni podíval. (odkaz na Caylův/Caylusův příspěvek) Strčil jsem do souseda a špitl. „Co to mám ve vlasech, byl bys tak hodný?“ Na ruce jsem měl kus jakéhosi barevného slizu, který mi podivně tál na prstech a stékal mi po dlani do rukávu. „Ještě toto. Hafana mi odebrali, teď mám jakýsi sliz ve vlasech. Bomba! Paráda!“ Rozčileně jsem si šeptal pro sebe. Alastor, napadlo mě. Určitě on. Zlostně se na něj otočil. A probodával jej pohledem. Najednou jsem také v jeho vlasech zpozoroval kousek té hmoty. Sám by si to do vlasů určitě nedal. Zamyslel jsem se, kdy by se to asi mohlo stát. No, jedině na hodině vyvolávání. To vedle mě seděl Isaac. Pokud to on nebyl, tak by alespoň někoho viděl to udělat! Otočil jsem se a zapátral po třídě. Moc ho nešlo vidět. Byl úplně vzadu. Pak si s ním budu muset promluvit, to se prostě nedělá. Nechápu, co proti mně má! Vždyť jsem mu přece jen snažil pomoci! Nevděční lidé, fakt. „Vyčistíš mi to, prosím. Nepotřebuju mít polepené vlasy tou nechuťárnou.“ Zabručel jsem směrem k Christianovi. „Prosím,“ ještě jsem dodal, aby to alespoň vypadalo, že jsem vychovaný, když už nic. „Nevíš, kdo to udělal? To se nestalo jenom tak samo. Alastor to taky má ve vlasech…,“ zapřemýšlel jsem a zalapal po dechu. „Co když je to PARAZIT?!“ Pološeptem jsem sdělil své obavy sousedovi. „Nějakej kouzelnickej, já nevím!“ „Je to pryč z té mojí hlavy?“ zeptal jsem se ještě na ujištění spolusedícího, než jsem se otočil starostlivě na dvojici za námi. Oslovil jsem obě a opravdu naléhavě spustil. „Měl jsem cosi ve vlasech. To stejné má v hlavě Alastor. Logicky to může být nějaký parazit, nevím, radši varuju. Možná má Alastor… a tohle je jen mezi námi, ano? Nějakou nemoc, nebo něco přenáší. Raději nešířit nepravdivé informace, ale varujte tak postupně všechny, ať si zkontrolují vlasy a možná ať se drží od něj dál, kdyby to fakt bylo něco takovýho, jo?“ |
| |||
|
| |||
G82: Nitrozpyt a nitroobrana 14. října, středa odpoledne Naira Jakmile se Naira zeptala na Christiana, trochu jsem protočila panenky. Proč zrovna on? Nebrala jsem mu jeho ochotu pomoci, ale pro mě to byl už opravdu trochu spasitelský komplex. A zjevně netuší, kdy má přestat. Moc dobře jsem si pamatovala náš poslední výstup, tedy lépe řečeno můj, kdy jsem ho velmi nevybíravými slovy poslala do háje. Od té doby se stáhl a mě teď trochu mrzelo, že jsem byla až tak zlá. Na druhou stranu jsem byla dost paličatá na to, abych se omluvila. Aspoň prozatím. |
doba vygenerování stránky: 0.79423189163208 sekund