| |||
N62 -> Toalety -> G8214. října, Středa Angie, Kenji + označení Na celkem trefnou poznámku Angie jen souhlasně kývnu. Jistě. Nesoustředila jsem se. Jak bych také mohla, když se kolem mě děly věci, které bych jen sotva popsala jako příznivé pro studijní podmínky. Bylo jen dobře, když profesorka duchapřítomně odebrala Aurelovi tu opelichanou věc. Přeci jen ještě existuje nějaká spravedlnost. Když už nic jiného, alespoň mi to poskytlo jistotu, že se v další hodině nebude nic podobného opakovat. Pak už se jen rozdávaly body. Trpělivě jsem seděla na svém místě, hůlku jsem dávno uklidila. Nehodlala jsem se pouštět do ničeho dalšího. Už jsem se toho dnes napáchala dost. Nakonec ale hodina skončila. Spořádaně jsem se zvedla z lavice, samozřejmě až po té, co jsem se přesvědčila, že po mně na lavici nezůstal žádný nepořádek. Narozdíl od většiny mých spolužáků. Mé kroky nemířily do vedlejší učebny. Vzala jsem to zkratkou přes toalety, kde jsem si během několika minutové pauzy stihla poupravit makeup a také jsem si očistila uniformu od možných následků mého nezdařeného kouzlení. Na další hodinu jsem přišla právě včas. Chvilku mi trvalo, než jsem na lavici našla své jméno a rozhodně jsem nebyla potěšená, když jsem zjistila, v čí společnosti strávím jeden ze svých oblíbených předmětů. Na jednu stranu chápu logiku předepsaného zasedacího pořádku. Určitě to má spoustu výhod. Mimo jiné větší kontrolu nad hodinou a menší šanci vyrušování, ale momentálně bych byla radši, kdybych si mohla vybrat, koho pustím do své mysli. Mlha přede mnou, mlha za mnou. V okolí nebyl nikdo, z koho bych byla kdovíjak nadšená. Už jen mít Lawsona za zády nebylo nic příjemného. O to méně jsem měla radost, že se mi v hlavě bude hrabat zrovna Kenji. Nevybavuji si žádné spory, které bych s ním kdy vedla, ale bohatě mi stačilo, že je ve stejné koleji s Danielsem. Beztak v tom kousku s mým dopisem jela celá ta jejich skvadra. Přesto se bez námitek posadím do lavice a vyčkávám na začátek hodiny. Je to jen pár desítek minut. Prostě zatnu zuby a nějak to přežiju. Okatě při tom ignoruji přítomnost další chlupaté potvory na hodině. “Kenji.” oplatím Japonci pozdrav a bedlivě sleduji, jak si ke mně přisedá. Jeho zvláštní chování přecházím jen zvednutým obočím. Pravděpodobně je ze mě nadšený zrovna tak jako já z něj, ale výhodou jeho původu je, že má alespoň nějaké základy vychování. Takže se začátek hodiny obejde bez zbytečných nepříjemností. Jemu bych to nahlas nepřiznala a pochybuji, že by o to vůbec stál, ale kultura jeho země vždycky fascinovala. Jak už jsem říkala, profesorka zahájila hodinu. Trochu mě pozlobí svědomí, protože opakování jsem se příliš nevěnovala. Ne, že bych se na to úplně vykašlala, ale neprobíhalo to v takové intenzitě, jako by nejspíš mělo. Snad proto vítám v celku snadný úkol, který nám byl zadán. To bych snad zvládnout měla. “Jen do toho.” přistoupím na Kenjiho plán a nepatrně se natočím jeho směrem. Snad abych měla lepší přístup, kdo ví. Trpělivě vyčkávám, než mi můj soused dá najevo, že je připravený. Pak i já s hlubokým nádechem zavřu oči, abych vytěsnila nežádoucí vjemy kolem sebe. Soustředěním nakrčím obočí, snažím se zachytit třeba jen malý náznak nějaké postavy, ale nevidím vůbec nic. “Myslíš na někoho? Nic nevidím.” (15 + 10 = 25) řeknu po chvilce ticha, ale pochybuji, že by tak jednoduchý úkon nezvládl. Chyba bude tedy na mé straně. “Zkusím to znovu.” upozorním ho, aby náhodou nepustil myšlenku. Soustřeď se, Christino, soustřeď se. Jenže ani tentokrát nic nevidím. (21 + 10 + 10 = 41) Místo toho, aby ke mně přišel obraz jeho mysli, cítím, jak ke mně pomalu přichází migréna. “Ne. Nic. Promiň. Zkusíme se vyměnit.” Co to se mnou dneska je?! Copak jsem přes jednu noc zapomněla úplně všechno, co jsem se do teď naučila? Ač se v duchu rozčiluji nad dalším selháním, nenechávám na sobě své rozhořčení znát. S ledovým klidem znovu zavřu oči, odsunu své podráždění stranou a vybavím si první osobu, která mi přijde na mysl. Vybavím si všechny možné detaily, které by Kenjimu mohly v hádání pomoci. Výšku, účes, barvu vlasů, očí, doplňky, malé vady na kráse, kterých jsem si za ta léta všimla. Mám velmi jasnou představu, kterou se zuby nehty snažím udržet. Když už se mi někdo bude hrabat v hlavě, tak ať to alespoň za něco stojí, ne? “Můžeš.” |
| |||
Učebna N62 >> Nitrozpyt v G82Středa 14. října Domenico, profesorky, ostatní Konečně nás profesorka propustí z Vyvolávání - hřebínky radši uklidím, mě k ničemu nejsou, ale kuličku si vezmu. Rád bych se dozvěděl, jak dlouho vlastně vydrží. Ray dostane zaslouženou držkovou za svou scénu s kočkou, ale moc tomu pozornost nevěnuju, spíš se snažím si zapamatovat kouzla z vyvolávání dneska. "Parvus kristane. Speari rutilas." brblám si, zatímco si uklízím knížky do brašny, pak vyběhnu do G82 - a zatímco okatě ignoruju předvádějící se profesorčinu kočku, najdu své jméno vedle Domenicova a docela se mi uleví - snad se vedle něj nebudu muset cítit jako poslední ňouma. Vylovím z brašny knížku a hůlku a snažím se z mysli vyhnat všechny myšlenky na ty nedostatečné hodiny tréninku nitrobrany. "No dobře. Tak já třeba začnu." otočím se na Domenica jen co dostaneme zadání a soustředím se. A nic (21). Temno. Doma v kamnech je vidět víc. "Ne, tohle mi vůbec nejde. Zkusím to ještě jednou." A zase nic (24+10) "Očividně nemám vlohy na hrabání se někomu jinému v palici." poznamenám s nejistým úsměvem, a pak kývnu Zmijozelskému spolužákovi. "Tak do toho. Na koho myslím?" zavřu oči a promítnu si někoho z okolí. "Kluk, hodně vysoký, štíhlý. Krátké tmavé vlasy a tmavé oči." |
| |||
Vyvolávání N62 -> Nitrozpyt G82 14.10. Kenji, Diana, Dan, Cassandra, ostatní "Jsme prostě nejlepší ve vyvolávání a kdo tvrdí opak, jen nám závidí," řeknu Kenjimu na jeho výtvor, který má podobně vylámané zuby jako ten můj. Danův hřebínek si ale zastrčím do vlasů a snažím se, aby byl co možná nejrovněji. Kenji mi kdyžtak určitě pomůže, abych byla ze všech dívek v zdejší zemi nejkrásnější. Hodina končí. "Jasná páka," souhlasím s Kenjim, zatímco se rychle dekuju pryč z učebny, protože co kdyby chtěl Dan svůj hřebínek zpátky? Ne-mys-lím si, teď je můj. Ve svém úprku málem zakopnu o Sušenku, která se promenáduje mezi lavicemi. Kočky jsou roztomilý, ale vocaď pocaď. Po cestě do své lavice dloubnu Cass do žeber. "Tak jak ti to šlo, dobrý?" provedu rychlou kontrolu její úrovně vyvolávání, než pokračuju dál. Sedím až úplně vzadu. Vedle Diany?! To si dělá Saga legraci, ne? Rozhlédnu se, jestli je na tom někdo ještě podobně blbě a všimnu si, že Kayla sedí vedle Seba. To jako fakt? To nebyla ráno u snídaně, nebo co? Někdy jsem našim profesorům vážně nerozuměla. Vyhledám pohledem Cass, která si sedá vepředu vedle Jordyn. Přimhouřím oči a počkám, až můj pohled vycítí a podívá se na mě. "Za to můžeš ty, co?" ukážu na ní prstem, jako kdybych jí obviňovala ze zabití jednorožce. Je mi jasné, že Cass bude z mého obvinění chvilku zmatená, ale ono jí to dojde, až uvidí moji spolusedící. Ale to už se do místnosti hrnou incestní sourozenci, tak si zaberu místo do uličky. Diana si ještě snaží u profesorky vyprosit změnu místa, ale bez úspěchu. Asi se vedle mě bez pomoci svého retardovaného bratříčka bojí sedět. Přísahám bohu, že ti dva dohromady mají inteligenci arašídu. Diana se mě rozhodne ignorovat, což je rozhodně lepší, než kdyby se na mě snažila mluvit. Všimnu si Kenjiho překvapené výrazu, když se konečně objeví ve dveří učebny. Zvednu ruce nahoru, jako kdybych chtěla říct no na mě nekoukej, já za to nemůžu, a prstem do krku naznačím zvracení. Nakonec si ale sedá přes uličku vedle Christiny, takže vedle sebe skoro sedíme. Poslouchám výklad a vyšťourávám si špínu zpod nehtů, když na mě Diana promluví. "Klidně," řeknu medově, aniž bych se na ní podívala. Sleduju totiž Dana před sebou a když mám pocit, že se moc soustředí, kopnu ho zespoda do židle. Sama se na svého člověka moc nesoustředím, Diana mi za nějakou velkou mentální námahu fakt nestojí. Diana tak maximálně vidí, že se jedná o kluka s hnědými vlasy a zelenýma očima. "Vidíš alespoň něco?" zeptám se jí s hranou péčí, když mám pocit, že se dlouho nic neděje. To bychom tu taky mohly být celý den. "Nebo potřebuješ..ehm..pomoc?" dodám a pohledem zavadím o Thomase, který sedí se Sinestrou. Pupeční šňůra hadr. |
| |||
Středa 14. říjnaVyvolávání v N62 >> Hlavní síň >> Nitrozpyt v G82Rebecca, Daniel, Alex, Christina, profesorky + označeníNespokojeně si prohlížím tu jednu jedinou kapku na lavici, která měla (ano, měla!) být hřebenem a kysele se u toho šklebím. Jak to, že s kuličkou mi to tak šlo a teď se nezmůžu absolutně na nic? „No, ono je to kouzlo fakt docela těžký.“ začnu se vymlouvat. Trochu mě uklidní, když vidím, že ani mým spolužákům se zrovna dvakrát nedaří. Alex má místo hřebenu vidličku a Becce se na lavici objevil nějakej ježek. Má to bodliny, ne? „Jak se ti to povedlo? Dost hustý jako.“ pochválím její výtvor, který ke mně dostrká hůlkou a se slovy „No...to je pro tebe.“ mi ho nabízí. Jen tak, úplně zadarmo. Je to milý, fakt že jo, ale co s tím jako budu dělat? Ještě chvíli na ten ježatej hopík čučim, přičemž přemýšlím nad tím, jak znělo to zatracený přísloví... Darovanýmu koni na zuby nehleď? Jo, asi tak nějak to bylo. „Jsi moc hodná, ale nemáš spíš sušenku? Pamatuješ si, ne? O prvním vyvolávání.“ Byla to na začátku roku, kde jsme poprvé vyvolávali kuličky. Seděl jsem tenkrát s Beccou a nechal se od ní celou hodinu krmit cookieskama (mňam dopiči). Drobky byly tenkrát všude kolem, na lavici, pod lavicí, dokonce i na nás samotných. Bylo to super... Je vážně fajn si tvořit s přáteli hezké vzpomínky. Snad jich bude do budoucna ještě víc. „Se nevytahuj jako!“ zavrčím rádoby dotčeně na Dana, který všem hrdě ukazuje svůj hřebínek. Je hezký, na něj možná až příliš, ale říct to nahlas? Na to ať zapomene. Jako nejlepší kámoš mu to musím řádně zkritizovat! „Tady máš ty zuby nějak moc daleko od sebe, ne? A nepřeslechls takhle náhodou zadání? Měl si čarovat hřeben a tohle je nějaká svatební spona.“ Prostě mu to totálně zhejtím. To má za to, že opovrhoval mou kuličkou! Becca si Danova povedeného výtvoru také všímá a aniž by mu dala nějaký prostor k námitkám, čapne hřeben a dost nevybíravě si ho přivlastňuje. „Ještě, žes mu to vzala, bůhví, co by s tím hřebenem dělal. A tobě bude stejnak slušet mnohem víc.“ řeknu zcela upřímně, popadnu svou hůlku a začnu kouzlit podruhé. „Parvus Cristae.“ Tentokrát si dávám pozor na to, jak jednotlivá kouzla vyslovuji. (87%-15%=72%) „Dobrý, ne? Čekal jsem horší.“ ukážu Becce své veledílo, které se dost podobá tomu jejímu. Hřebínku sice chybí pár zubů a je maličko křivý, ale alespoň vypadá jako hřeben. Zlepšení tam oproti prvnímu pokusu je, to mi nikdo nevymluví. Asi na sebe můžu být pyšný. Po zbytek hodiny šťouchám hůlkou do ježatýho hopíku a vykecávám se s Beccou do chvíle, než začne zoufale volat o pomoc Ray. Zvednu hlavu a ostražitě se rozhlédnu po třídě. Spatřím opravdu škaredou kočku, kterou dost nešetrným způsobem hází na lavici a nutí jí jíst jakýsi blivajz, po kterým se pochopitelně poblije. Nebo se o to minimálně snaží, ale moc jí to nejde. Mám rád zvířata a týhle kočky mi je, nehledě na její vzhled, líto. Mít rychlejší reakce, tak bych se jí asi i snažil pomoct, jenže Angela mě předběhne. Nejen, že kočce pomůže, ale taky Raye pěkně zpraží. To jsem nečekal. „Angela se nezdá.“ okomentuji situaci poněkud překvapeně. Je fajn, že se taky konečně k něčemu vyjádřila, protože toho za normálních okolností skutečně moc nenamluví. Kromě Angely se do incidentu vloží i Ryan, který má co dělat, aby z přítomnosti kočky neomdlel. Huláká na celý kolo jak holka, která právě viděla Caylusova pavouka. Že mě to vůbec po tolika letech, co ho znám, překvapuje. No, vlastně nepřekvapuje. Ani trochu. Tohle už je prostě Ryan a jinej nejspíš nebude. Vyhrocenou situaci nakonec uklidňuje profesorka, která strhává Havraspáru body. A nejen to. Kočku Rayovi zabaví, což je asi to nejlepší, co v téhle situaci mohla udělat. Mám totiž neblahý tušení, že v jeho rukách by to zvíře moc dlouho nežilo. Někteří lidi by si vážně neměli pořizovat mazlíčky. „Uvidíme se na nitrozpytu?“ zeptám se Beccy, když hodina skončí. Bylo fajn s ní po dlouhý době zase pokecat a dalším příležitostem se rozhodně nebráním. „Dyžtak se uvidíme za chvíli, jo? Jdu se teď ještě podívat po něčem k jídlu, šilhám hlady.“ Becca mě předtím odtáhla od síně tak rychle, že jsem se nestihl najíst a během vyvolávání mi v žaludku kručelo tak moc, až mi bylo chvílema trapně. Svižným krokem vyjdu ze třídy a pak už si to štráduji k síni, kde popadnu něco malého k zakousnutí. Cestou zpátky ještě omrknu nástěnku, kde se objevily výsledky z testu Dějin čar a kouzel. Nijak mě nepřekvapí, že jsem dostal nad očekávání. Škodolibě se ušklíbnu, když vidím, že Daniel dostal S a nemá ani možnost opravy. Na hodinu nitrozpytu stihnu dojít jen taktak. Jen co se objevím ve dveřích, začnu hledat pohledem Beccu, jenže k mé smůle už sedí s Dianou. Trochu mě to udiví, vidět spolu zrovna tyhle dvě, ale pak pochopím, že neměla na výběr. Zasedací pořádek vymýšlela profesorka pomocí kartiček se jmény, které ležely na každé lavici. Brzy zjišťuji, že sedím s Christinou. Achjo. „Konnichiwa, Christino.“ pozdravím Zmijozelskou dámičku a opatrně usednu vedle ní, ve snaze nedělat žádné prudké pohyby. U týhle holky prostě nikdy nevím, jak se chovat. Netuším, kde vyrůstala, asi někde na zámku, ale evidentně je zvyklá na nějaké nóbl způsoby. Na tohle si já zrovna dvakrát nepotrpím. My Japonci jsme k ostatním sice zdvořilí a hodně dbáme na tradice, ale ve škole se tak upjatě nechovám. Tahle holka by se potřebovala trochu uvolnit. „Dáma má přednost, takže klidně hádej jako první. Stejně se pak vystřídáme.“ obeznámím Christinu se svým plánem, když nám profesorka vysvětlí, co po nás bude chtít. Tohle mi připadalo celkem jednoduché. Hádat osobu, kterou si myslím? To zní fajn! Ale to, že se mi bude hrabat v hlavě zrovna Christina? No, to už tak fajn není. „Tak jo, můžeme začít.“ zavřu oči a začnu se soustředit. Mám obrovskou chuť myslet na Coraline, protože je tím úplně prvním člověkem, který mě napadne, ale nakonec si to rozmyslím. Ti, kterým jsem o svých citech k ní řekl, to vědí a před nikým dalším to troubit nebudu. Takže si musím vybrat někoho jiného. Má představa je celkem jasná, o tom žádná, leč poněkud zbytečná... Christina totiž ani v jednom případě neuvidí vůbec ale vůbec nic. |
| |||
Hodina vyvolávání v N62 - 14. října Hodina vyvolávání je pro Ryana viditelně úplný očistec. Nejen, že je stále rozrušený z toho, co se stalo před hlavní síní, ale pořád se tak nějak otáčí za sebe a kontroluje, jestli se v dohledu neobjeví nějaká kočka. Co kdyby si ta koťata z inzerátu náhodou přišla vyřídit účty, žejo. Trochu se uklidní ve chvíli, kdy profesorka rozdá vajíčka, ale jen, co v jednom z nich objeví červenou stužku (1 - já fakt neumím házet -_-), začne opět vyšilovat. "Tak jsme na vyvolávání, nebo na Velikonocích?!" rozčiluje se, tahajíc z hábitu hůlku. "Sphaera rutilus." zabručí si pod vousy, jakoby ho to neskutečně otravovalo. Výsledek podle toho taky tak vypadá (22%). Na lavici se objevuje něco, co sice kuličku připomíná, ale stačí jeden prudší pohyb a z výtvoru se rázem stává kupka slizu. "Za to můžou ty koťata!" zahuláká, protože na někoho se to svýst přece musí. "A nebo za to můžou incesťáci." dodá už mnohem tišeji, ale pořád tak, že ho mohou slyšet spolužáci v nejbližších lavicích. "Určitě se domluvili s Dragonem. Žejo Eržiko, řekni že jo!" osloví spolužačku, přičemž zabodává vražedný pohled do předních lavic, kde seděli zmiňovaní. Následné kouzlení hřebínku bere jako nutné zlo. "Tak ty vole, s tímhle si rovnou můžu otevřít vetešnictví. A to už jsem ti říkal, že mi Marie minulej tejden říkala, že by si jedno docela ráda otevřela? A tuhle mi jedna čtvrťačka vyprávěla, jak viděla Marii prohledávat na koleji odpadkový koše, prej že tam hledala ňáký poklady. A to se podrž, pak přišel Dragon a pomáhal jí, takže tam lovili oba! Nechutný jako, fakt humus tohleto!" pohoršuje se nad svými vlastními vymyšlenými drby, do kterých se začne jako obvykle úplně zamotávat. Zatímco se vykecává, ostatní už kouzlí, včetně Eriky, která mu o chvíli později ukazuje krásný hřebínek. "No to je toho." zaksichtí se a začne kouzlit sám. Vypadá u toho velice soustředěně a kdo ví, co se mu zrovna honí hlavou. Možná to, že chce svůj výtvor dát Sinestře? Jenže ouha, jeho pokus není ani zdaleka tak úspěšný, jako ten Eričin (59%). "Co to je tohlencto?" brblá a nespokojeně si prohlíží hřeben s vylámanými zuby. No, Ryane, s tímhle by se Sinestra fakt neučesala... "Hele, udělal jsem to schválně, abych ti nekazil radost, víš Eri? Ale teď sleduj, jak vyčaruju... PANEBOŽE!!" Větu nedokončí, jelikož spatří Raye, jak tahá z batohu kočku a hází jí na lavici. V očích má smrt a vypadá na omdlení. "Dejte to u Merlina pryč! Hned!" huláká téměř zoufale. Je evidentně tak vynervovaný, že vůbec nevnímá, jak na něj z povzdálí posměšně křičí Caylus a Daniel. "Já tu končím!" vyštěkne, ale naštěstí včas zasahuje profesorka, která strhává Havraspáru body a chuděrku dávící se kočku nezodpovědnému majiteli zabavuje. "Ta Angela si to u mě teda pěkně posrala, pomáhat tý zrůdě. Tfuj. A to ti říkám Eriko, tohle nenechám jen tak, jakože já se jmenuju já!" odfrkne si pohrdavě, když po skončení hodiny urychleně opouští třídu. |
| |||
N62 -> G82 Nitrozpyt14.10. Colette, Angela, ostatní Colette si ode mě hřebínek vezme, což mi udělá radost. Podepřu si bradu a sleduju její pokus o vyvolávání hřebínku, který je rozhodně o hodně lepší než ten předchozí. I když je to jen obyč dřevěný hřebínek, Colette by na sebe měla být pyšná. Vyvolávání není lehký předmět. Naznačím zatleskání, abych její hřebínek ocenila, a usměju se. Pak se ale Colette trochu váhavě podívá z hřebínku na mě a začne mluvit. Pomalu a ostýchavě. Neskáču jí do řeči, ale pomalu rudnu, když mi dochází, co se mi vlastně snaží říct. Takže za chvilku vedle sebe sedíme jako dvě rudá rajčata. Zhluboka se nadechnu. "To budu moc ráda," řeknu upřímně. "Jestli někdo dokáže tohle háro zkrotit, tím líp," vyloudím ze sebe zasmání, abych zlomila tu trapnou atmosféru. Když skončí hodina, profesorka Rayovi zabaví kočku. "Alespoň že tak," zašeptám Colette, zatímco si sklízím věci ze stolu. "Snad mu ji už nevrátí," sleduju Alastora, který si Raye odchytne a přimhouřím oči. Alastor si s Rayem bude určitě rozumět, když chtěl na jedné hodině kouzelných tvorů omráčit tykadlatku. Cesta z N62 do G82 je extra krátká, přecházíme z místnosti do místnosti. Svoje místo nemusím dlouho hledat, sedím ve druhé lavici se zachránkyní koček Angelou. Rozloučím se s Colette a sednu si do lavice vedle Angie. "Ahoj," řeknu a pokusím se pohladit Sušenku, která na mě zasyčí. "Ty jsi ale miláček," řeknu kočce mazlivým hlasem, nic si z toho nedělám. Začala jsem se soustředit na výklad. Lehčí hodina, říká? Aha. Lehčí hodina by byla, kdyby nám Nitrozpyt odpadl. Ale jsem ráda, že jsem ve dvojici s Angelou, která to vezme zodpovědně a nebude naschvál myslet na nějaké nechuťárny. Ne jako když jsem Ryana viděla, jak se líbá se Sinestrou... Ale na to teď nechci myslet. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu a vydechnu, než se soustředím na Angelu vedle sebe (73-7=66%). Moc toho nevidím, jen že je to kluk a má hnědé vlasy a oči. To je polovina našeho ročníku. U kořene nosu se mi objeví drobná vráska, jak se soustředím, ale nic dalšího nezahlédnu. Kdo by to tak mohl být? "Je to Christian?" zeptám se jí, vsázím na ty rozcuchané vlasy. Ať už to Christian je nebo není, nechci se nechat dál napínat, tak Angie uprosím, aby mi řekla správnou odpověď, abych se už nemusela dívat do její hlavy. Nic proti její mysli, ale nebylo mi to moc příjemné, hrabat se lidem v hlavě. Teď je řada na mě. "Momeeeeeent...," zvednu prst, aby Angela počkala, než se rozhodnu, na koho budu myslet. "Dobře, můžeš," řeknu, zatímco se po jejím vzoru zadívám na lavici, aby mě pohled okolo nerozptyloval. Angie toho vidí docela hodně. Je to drobná dívka s platinově blond vlasy a hnědýma očima. Dokonce uvidí i jemné pihy na jejím obličeji a jak kolem ní poskakuje malý králíček s karamelovým zbarvením. |
| |||
Základy vyvolávání-->Nitrozpyt Cass, Ray, spolužáci, co slyší Rayovo napomenutí, Richard Středa 14.10. „Pekně. Tak jo… Parvus Cristae“, mávnu hůlkou a napodruhé je to již značně lepší (108). Sice není takový, jaký jsem si představoval, ale i tak je pěkný a má zubů, jak má mít. Má na sobě dokonce trojici modrých kamínků. „No, nevypadá špatně.“ Zazubím se, a to již posečkáme do konce hodiny. Rayův výstup s kočkou zatím nechávám odměněn jen přísným pohledem, ale ono to teprve přijde o přestávce. Když nám profesorka dovolí odejít, doběhnu Raye a hned před učebnou na chodbě ho zastavím. „Rayi… Viděl jsi už hodiny v hlavní síni? Já ano a není to zrovna hezký pohled. Za moji osobu mohu říct, že mi na nějakém poháru nezáleží, důležitější jsou znalosti, které si z hodin odneseme. To je asi názor mnoha lidí z Havraspáru. Avšak jsou zde i tací, kterým na bodech záleží. Například profesoru Lupinovi na nich určitě záleží. Ještě před měsícem jsme byli první a kvůli takovým ptákovinám, jako je tohle s tou kočko, což rozhodně nesouvisí s výukou, jsme najednou poslední, a to se slušným propadem. Takže, ty body, co jsi dnes ztratil získej do konce týdne zpět a k tomu jednou tolik. A jestli ne, mám studijní kroužek starobylé magie a myslím, že by byl profesor Lupin svolný k tomu, aby nám někdo pomohl s překladem starobylých run do dnešní angličtiny. No… promiň, že jsem to musel říkat, ale už je těch hloupostí v naší kolejí fakt moc. Hlavně, když jsme v koleji, která si cení rozumu nadevše.“ Po těchto slovech odejdu do další učebny a najdu své místo tradičně přidělené tak, abychom rozvíjeli své mezikolejní vztahy. Bohužel mne opět neposadili k Dee, ale naštěstí to není tak hrozně a jsem s Richardem, jedním z mála spolužáků ze Zmijozelu, který se ke mně chová slušně (nebo je pod moje rozlišovací schopnosti poznat, že tomu tak není). „Ahoj, Richarde,“ odpovím spolužákovi a na znamení souhlasu s jeho návrhem kývnu. Poté se již soustředím a snažím se představit si osobu, na kterou Richie myslí. V první fázi mi to přijde spíš jako změť informací, či pocitů, než obrázek, který jsem prvně očekával. Ale to už přeci chvilku víme. To, že Richard myslí na dívku, tomu se nedá moc divit, přeci jen je to v našem věku normální. Tmavé vlasy i oči, lehce tmavší pleť. Napadne mne nejprve jedno z dvajčat Patilových, ale pak si všimnu, že má i kudrnaté vlasy. „No, nevidím to úplně jasně, ale napadá mě Acai. Je to tak?“ Počkám si na jeho odpověď a poté si role obrátíme. Představím si spolužáka snad se vším, co mne o něm napadne. Když se Richard pokouší dostat k obrázku spolužáka poprvé, nevidí nic. Sotva cítím, že se o moji mysl otřel. Kývnu na něj, ať to zkusí ještě jednou a tentokrát je jeho výsledek značně lepší (101), takže vidí dost přesně, na koho myslím. Pochopitelně jsem se přinutil nemyslet na Dee, to by měl moc lehké. Místo toho vidí dívku menšího vzrůstu v Havraspárských barvách. Má hnědé vlasy, je trochu baculatá a vedle odznaku kapitána Havraspárského týmu má odznak Montroských strak. Kupodivu nevidí barvu očí, protože jí ani já vlastně neznám. No, myslím, že zde je to dost jasné. |
doba vygenerování stránky: 0.83268594741821 sekund