| |||
Základy vyvolávání – učebna N62 – konec hodiny středa 14.10. Mnozí studenti by ještě potřebovali trénovat – no, někteří i mnohem intenzivněji – ale bohužel náš čas vyhrazený pro tuto společnou hodinu, byl již vyčerpaný a Saga si je měla po přestávce vzít na paškál. Ale i tak toho vzrušení pro dnešek bylo více než dost. Poslední minuty z hodiny jsem věnovala tomu, abych pomalu procházela mezi lavicemi, prohlížela si jednotlivé výtvory studentů, do některých píchla, abych si ověřila konzistenci a nakonec i přerozdělila body za jejich výkony. Někteří se za svou práci vůbec nemuseli stydět. "Takže za dnešní výsledky uděluji následující body - Nebelvír – 40 bodů, Mrzimor – 45 bodů, Havraspár – 40 bodů a Zmijozel - 45 bodů. Ještě než se rozprchnete ven z učebny, ráda bych podotkla, že pokud by měl někdo zájem o doučování z vyvolávání, aby se u mě hlásil. A za druhé - Rayi, vaše kočka zatím zůstane u mě, než se rozhodne, co s ní bude dále. Nyní již můžete jít." S těmito slovy jsem popadla kočku a zamířila pryč z učebny do svého kabinetu, studenty jsem již nechala vlastnímu osudu. |
| |||
N62 14. 10. Alastor, Diana Jó, taky se těším na večer! Snad bude hezky a užijeme si to. Teď ale… soustředit se! Na výklad, teorii a pak jednoduchý ale pěkný hřebínek, který profesorka vykouzlila z ničeho! Nadšením to ve mně poskočí. Je to mnohem lepší než kuličky! Ale určitě i těžší… |
| |||
N6214. října, Středa Angie + označení Skoro fyzicky jsem cítila, jak si Angela prohlíží moje selhání. Nedala jsem to na sobě znát, samozřejmě. Jen, ať se podívá, jestli je tak zvědavá. Nakonec jsem nedopadla o tolik hůř než ona. O to víc bych měla na pokoji cvičit. U takových výsledků přeci nesmím zůstat! Bývala bych se hned vrhla do dalšího kouzlení, ale to už se před námi začne ozývat hluk a hned po něm následuje řev Aurela. Ani bych si nevšimla, že z tašky vytáhnul tu svojí obludu, kdyby na ní nezačal upozorňovat svým ohlušujícím vřískotem. Už tak mi byl jeho hlas nepříjemný. Je téměř nemožné se soustředit na výuku s touhle sirénou v pozadí. Na jeho volání o pomoc nereaguji. Zůstávám v klidu sedět na židli, jako kdyby se mě to vůbec netýkalo. A také netýká. Kdyby měl víc než jen jednu mozkovou buňku, vůbec by sem tu bestii netahal. Jen ať se tím klidně udáví. Hroutit se z toho rozhodně nebudu. Nehnu ani brvou, jen si znuděně podepřu bradu dlaní a čekám, až bude hodina v klidu pokračovat. Ale pomoc se mu přeci jen dostane. Angela se ze svého místa zvedne rychlostí světla, obdaří Aurela několika nevybíravými slovy a Hafana manévruje do kouta místnosti, aby mohl obsahem svého žaludku zkrášlit podlahu. To je mi panečku úroveň. Přesně kvůli takovým je Havraspár akorát pro smích. Profesorka nakonec zasahuje a učiní rozruchu přítrž. Angela se po chvilce vrací do lavice a hodina pokračuje, jako by se nic nestalo. Poslušně opakuji zaklínadlo, dokud si ho nevryji do paměti tak, že snad ani není možné, abych ho vyslovila špatně. Následně jsme se vrátili ke kouzlení. Jako napoprvé, nejdříve čekám, jak si povede Angela. První pokus byl nic moc, ale u druhého bylo jasně vidět zlepšení. Mělo to tvar, barvu i nějaké ozdoby. Kromě pár chybějících zubů to bylo na pohled dokonalé. Až když ho vzala do rukou, tak se zdál až příliš měkký. Ale i tak se jí to povedlo. Její pozornost se upřela na mě. Tedy jsem i já vzala do rukou hůlku a začala kouzlit. “Parvus cristae.” (33-5=28) Můj výsledek nebyl ani o trochu lepší než ten předchozí. Na lavici mi dopadl jakýsi sliz. Do kterého jsem sebekriticky šťouchla hůlkou. “Ubohé.” mlasknu. “Nevím, co jsem udělala špatně. Možná jsem si představila něco příliš složitého. Možná jsem špatně mávla hůlkou.” podívám se na Angelu, abych dala jasně najevo, že tentokrát nemluvím sama k sobě. “Přeci jsem to řekla správně.” můj pokus sledovala jako já ten její. Udělala jsem to naprosto stejně jako ona. Přesto před ní leží hřebínek a přede mnou nějaké žužu. Mávnutím desku stolu očistím a pak hůlku odložím. Do dalšího pokusu se pouštět nehodlám. Jakékoli další selhání se nechám do soukromí. K tomu už nepotřebuji svědky. |
| |||
N6214. října, Středa Caylus + označení Cayovi bylo očividně úplně ukradený, kam složil zadek, proto jsem to dál nekomentovala. Tvářila jsem se jakoby nic, ale někde hluboko uvnitř mě to štvalo. Jako by ho týdny bez mé maličkosti vůbec nepoznamenaly. Není ten typ, co by dolejzal, jasně, ale po té době bych čekala trochu víc než jenom ledabylé pokrčení rameny. Třeba něco ve stylu: Protože jsi mi chyběla, Acai. Protože si chci pokecat, Acai. Radost by mi udělal jakýkoli blábol, který by si zrovna vymyslel, ač to nerada přiznávám. Byla jsem skoro ráda, když Rhiannon přešla k novému kouzlu. Přestala jsem se zaobírat hovadinami a zpozorněla. Neobtěžovala jsem se s nějakým zapisováním. Beztak nám toho profesorka moc neřekla a teorie nikdy nebyla mojí silnou stránkou. Musím se ušklíbnout nad tím, jak si můj soused nespokojeně bručí pod vousy něco o kravinách. Mně se představa hřebínku dost líbila. Mezi lidma z mé koleje není tajemstvím, že se sama trochu věnuji vyrábění šperků. Hřebínek by se mi hodil do sbírky. I když bych ho nejspíš nikdy nepoužila. Do kouzlení jsem se moc nehrnula. Prvně jsem chtěla vidět, jak si povede Caylus a zbytek třídy. Nebyla to žádná sláva. Už u opakování se nepředvedl a jeho pokus o vytvoření hřebínku vyústil spíš v jakýsi gumový patvar, který následně házel po lidech sedících před námi. Co víc, zbytek toho hnusu strčil do lavice. “Jako malej.” zašeptám naoko káravě, ale můj úsměv a tón jasně prozrazují, že mi ani jedné z jeho obětí není líto. Pak už se ale chopím hůlky a začnu sama kouzlit. “Parvus Criste.” (42-10=32) Představovala jsem si kamínky na světle modrém hřebínku, ale místo toho se mi na lavici rozprskne fosforově zelená břečka s hrudkami. Pár kapek mi přistálo na rukávu. “No fuj.” znechuceně si odfrknu a zašmátrám v tašce, jestli náhodou nenajdu nějaký kapesník, kterým bych ten hnus mohla utřít. Chvilku mi trvá, než mi dojde, že jako člen kouzelnické společnosti mohu použít hůlku. Mezi tím se Cay odvážně vrhnul do druhého pokusu, jenž k jeho smůle nedopadl o moc lépe. “Nejde. Mam tu sračku uplně všude. Se na to podívej!” Zamávám mu umazaným rukávem před obličejem. “By mě zajímalo, kdo ty kouzla vymejšlí. Proč to vůbec dělaj tak složitý? Nestačilo by jednoduše říct: Hřeben? Ne. Si na tom zaklínadle nejdřív zamotáš jazyk a pak ještě zasereš sebe i svoje okolí.” dávám svůj vztek najevo tichým prskáním a nakonec tašku vztekle pustím na zem. Žádný kapesník nebo ubrousek jsem nenašla, nezbyde mi nic jiného, než tergeo použít. Pozornost od kouzlení na malý moment odvede Ray se svou dramatickou vsuvkou v podobě dávící se kočky. Ten ať jde taky doprdele. On i ta jeho ochechule, kterou se Angie jala zachraňovat. Mezi tím, co profesorka strhává body, já se narovnám, vyhrnu si rukávy, odkašlu si a začnu znovu kouzlit. Na moment zavřu oči. Kdyby náhodou ještě něco vyprsklo, tak nechci oslepnout. “Parvus Cristae.” (95-5=90) Otevřu jedno oko, pak i druhé a přede mnou na lavici leží jednoduchý hřebínek. Ne přesně takový, jaký jsem původně zamýšlela. Nemá tolik barev, ale to by se dalo svést na cokoli, co mě při kouzlení zrovna rozptylovalo. Také je celkem maličký, ale o to víc se mi líbí. Obří mašle, perly nebo kamínky mi vždycky přišly neskutečně kýčovité. V jednoduchosti je krása. “Ohoho. Docela dobrý, ne?” drknu do Cayluse loktem, abych si vyžádala jeho pozornost. “Myslíš, že bude držet?” je to spíš řečnická otázka, protože ještě než jí dořeknu, už mu hřebínek zaplétám do vlasů, abych to otestovala. A skutečně. Drží dokonale. “Perfektní. Docela ti i sluší.” zasměju se. Vypadá s ním jak transka, ale to mu samozřejmě říkat nebudu. “Nech si ho. Jako dárek.” |
| |||
Základy vyvolávania 14.10. streda Daniel, Kenji, Becca Po tej Danielovej poznámke začnem s rôsolovitou, slizovitou gebuzinou aj trochu triasť a nebezpečne sa začne hongať s prútika smerom k jeho hustým tmavým vlasom. S maniakálnym výrazom v tvári už-už vidím, ako mu dopadá na vlasy a steká po čele, keď tu zrazu sa Dan oženie rukami tak prudko, až mi vytrhne prútik z rúk. Ako v spomalenom zábere sledujem, ako letí vzduchom, akási odporová sila drží sliz stále na jej končeku, a...následne pristáva v Becciných vlasoch. Pffffft. Naozaj som sa snažila tváriť previnilo. Namiesto reálneho výsledku však len prikrčená dusím smiech spolu s Fletcherom s rukou pricapenou na ústach. Merlin môj, ten mľaskavý zvuk, a ako sa jej to okamžite pricuclo na hlavu...vyzerá ako keby tam mala zdegenerovaný vred. Becca sa otočí k nám s vraždou v pohľade a keď obviní môjho suseda, začnem sa smiať nahlas, takže ma počujú aj okolné lavice. Presne, Dan! Pozornosť dievčaťa sa dá získať aj inak. Štuchnem do neho lakťom pobavene. A s úplne vážnou tvárou potom vezmem prútik, doteraz zaseknutý v Becciných vlasoch, a uculím sa na ňu. Popravde, pri celom našom divadle mi úplne ujde rozruch vpredšie pri Rayovi, až do doby kým sa do toho nezapojí Rhiannon. Netuším za čo mu strhla body ale...lepšie pre nás, nie? Nie že by ma naše miesto v školskom bodovaní nejako trápilo, len je fajn vidieť ostatných ako strácajú body, pre zmenu. Presuniem pozornosť opäť na našu lavicu, akurát dosť skoro na to, aby som zbadala Danielov hrebeň. Nie som o nič menej udivená ako on. A tak, už s väčšou motiváciou to kúzlo zvládnuť, lebo predsa nie som horšia, to skúsim znova, po tom čo si kúzlo raz zašepkám pod nos podľa pokynov. Parvus cristae. (47-10+5= 42) Ale no tak! Predo mnou leží čosi....s dlhou rúčkou, tromi zubmi, a bližšie pripomínajúc vidličku ako hrebeň. Nemala by som možno toľko myslieť na jedlo. Ale...Aspoň je to už v tuhom skupenstve. Zagánim na Dana, keď sa nadúva ako taký kohút a štuchnem prútikom do jeho hrebeňa pred tým, ako si ho vezme Becca. Rozhodnem sa Kenjiho oslobodiť od povinnosti odpovedať Danielovi na jeho rétorickú otázku. Daneček je sexuálne zmätený, keď je toto prvý hrebeň ktorý si predstaví. Takúto krásku máš aj na nočnom stolíku? Rýpnem do neho. Skôr ako by to vyznelo jedovať to skôr znie hundravo kvôli tomu, že mne sa absolútne nedarí. Prekrížim si ruky na prsiach a teatrálne vzdychnem. |
| |||
N62: Základy vyvolávání 14. října, středa odpoledne prof. Kearney Tušila jsem, že se na mě upírá víc očí, než mi je zdrávo, ale snažila jsem se to ignorovat. Jenže když se ozval Caylus se svým rádoby chytrým komentářem, musela jsem se hodně přemáhat, abych mu neodpověděla. To by ale možná utrpěl infarkt... Co kdybych totiž řekla celé souvětí. Krátce jsem se ušklíbla a raději se dál věnovala Hafanovi. |
| |||
Základy vyvolávání 14.10. Ron, Hermiona, ostatní na hodině Ronova pochvala nad červenou kuličkou mi na tváři vykouzlila nejistý a trochu zoufalý úsměv - jsem dost vyplesknutý z hodiny vyvolávání a toho, že mi to pro jednou i docela jde. "Ono samo." vyžbleptnu, ale když vidím jeho pokusy o hřebínek, trochu mě to uklidní, rozhodně úplně nebudu poslední. "N.ne. Neřekl." zadívám se na Ronovu zlomenou hůlku, když s ní tak mává přede mnou. Chviličku zaváhám. "Jestli je jádro v pořádku, tak stačí opravit dřevo, ne?" ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale hecnu se a mávnu svou hůlkou. "Magicum reparo!" (39%) zadeklamuju, zatímco se ostatní třída rozrušeně baví ohledně nějaké kočky vepředu. Nicméně se nic nestane. Asi je vážně úplně rozbitá, nebo se na hůlky opravné kouzlo použít nedá. "Promiň. Za zkoušku to stálo." rozpačitě se spolusedícímu omluvím a zase chvilku sleduju dění ve třídě. Ztrátu Havraspárských bodů nijak nekomentuju, už jsem jich ztratil hodně sám za sebe, tak je trochu úleva, že teď je to někdo jiný. "Zní to, jako by byla tvoje máma." neodpustím si pošťouchnutí ohledně Hermionina opravování, ale radši se pak honem pustím do svého čarování. Nestojím o nějakou nepříjemnost. "Parvus Cristae!" (87 - 20 + 5 = 72 %) soustředím se znovu na ten samý hřebínek, a na lavici přede mnou se objeví další téměř navlas stejný, jako ten, co už tam leží. Křivý, zuby každý jinak dlouhý, i s těmi pomuchlanými kvítky. "Líp to vážně asi nesvedu." povzdechnu si lítostivě a zahledím se na Hermionin perfektní hřebínek a pak začmuchám kolem, když si všimnu nechuťárny na naší lavici. "Fuj, radši to uklidím. Pokud nemáš námitek." nečekám, až se Ron rozhoupe k odpovědi. "Tergeo!" (56%) mávnu nad spolužákovým neúspěchem hůlkou. |
| |||
Základy vyvolávání a týrání kočky! 14.10. Naira, zmíněn Ray Vděčně se na Nairu usměju, když se mě snaží povzbudit, a mlčky přikývnu, ale myslím si svoje. NEBUDE to lepší. Přesto se zájmem sleduju, jak se jí bude dařit vyvolání jejího vlastního hřebínku. K mému údivu před ní přistane dřevěný hřebínek - sice s vylámanými zuby, ale stoprocentně mnohem povedenější, než ten můj. "Paráda," vydechnu překvapeně, ale taky malinko závistivě. Něco se ale začne dít. V momentě, kdy se za námi ozve Rayův výkřik, se zmateně otočím, a pak se stane několik věcí na jednou, jedna nepochopitelnější než druhá: Na jeho lavici je černé cosi, co se hýbe jak nějaká chobotnice z hororu. Ray skočí na chudáka Isaaca. Ray vytáhne z tašky (!) svou kočku Hafana (!!) a hodí ji na tu věc (!!!!!!!!!!!!!!!!!!!). Kočka sežere dvě chapadla té hmoty. Vstanu, abych tomu ubohýmu zvířeti přišla na pomoc, ale Angela se ujme iniciativy dřív a kočku zachrání. Pobouřeně se posadím a otočím se na Nairu. "Neuvěřitelný," kývu a mračím se. "Tohle udělá jenom psychopat." Stržení bodů Havraspáru je sice fajn, stejně tak to, že profesorka Kearney uložila tomu debilovi vypracování eseje na téma péče o kočky, ale chudinku Hafana to už od nevolnosti nezachrání. "Kdo ví, jestli to ta kočka vůbec přežije. Měli by mu ji zabavit," neodpustím si směrem k Nai poslední nazlobenou poznámku. Opakujeme ovšem kouzlo znovu - jsem docela ráda, vzhledem k mému nevalnému výsledku. Dávám pozor na to, abych si zapamatovala správnou výslovnost i pohyb hůlkou a doufám, že teď už to bude aspoň o maličko lepší. Všimnu si zlostných pohledů své sousedky směrem k idiotově lavici a neubráním se pousmání. Je fajn najít někoho, komu není příroda a zvířata úplně šumafuk, jako většině mých spolukolejníků. Trvalo mi pět let, než jsem přišla na to, že se můžu bavit taky s někým mimo svou kolej. Heuréka. Tentokrát s kouzlením počkám a dívám se, jak si bude počínat Naira - přeci jenom si při předchozím pokusu vedla líp než já, takže od ní třeba odkoukám něco, co jsem opomněla. Zalapám po dechu, když se před ní objeví bezchybný hřebínek. Jednoduchý, ale moc elegantní. Překvapeně zamrkám, když mi ho podá. "Já..." Pousměju se. To máš teda pravdu. S těma vlasama by se mělo něco udělat. "Děkuju," přikývnu, hřebínek vezmu a rovnou si ho vetknu do vlasů tak, aby vypadal jako korunka. Je ale řada na mě, takže se nadechnu a zavřu oči, jako by mi to mělo pomoct představit si můj vytoužený hřebínek. Tentokrát neriskuju - jednoduchý hřebínek bez jakýchkoliv vylepšení. Když ho mám před očima dokonale vykreslený, znovu je otevřu a mávnu hůlkou. "Parvus cristae." (98-5=93%) Kousnu se do rtu při očekávání další katastrofy v podobě tekutého želé, ale nic takového se nekoná. Přede mnou leží přesně takový hřebínek, jaký jsem chtěla. Trochu zmateně ho vezmu do ruky a prohlédnu si ho. No jo, ale co s dvěma hřebínkama? Něco mě napadne. Podívám se na Nairu. "Co myslíš," začnu opatrně, "Sice to není taková ozdůbka, jako ten tvůj, ale... no..." Sakra, jak to říct a nedotknout se jí? Normálně bych jí na rovinu řekla, že má vlasy jak čapí hnízdo a že by se konečně mohla učesat, ale když mi zrovna dala dárek, proč bych na ni měla být hnusná? "Prostě," nadechnu se odhodlaně, "Kdyby sis někdy chtěla nějak upravit vlasy, myslím si, že by ti to slušelo trošku víc, než..." Ok, vzdávám to. "Než ten rozcuch, co máš teď." Omluvně se usměju svému nevydařenému pokusu ji neurazit a hřebínek položím nerozhodně mezi nás. "Kdybys chtěla, mohla bych ti pomoct s nějakým účesem," dodám ještě pro případ, že by se se mnou po urážce jejích vlasů hodlala nadále bavit. "Moje ségra má taky kudrnatý vlasy, tak jich pár umím. Těch účesů." Ty kráso. Tolik slov najednou jsem asi za poslední tejden, když nepočítám můj pokus o konvertování Seba na stranu správný výživy. Ze svého nejistého monologu už jsem taky rudá, takže už radši nic dalšího dodávat nebudu. Místo toho se po Nai tázavě podívám. |
| |||
Učebna N62, 14. října Jen co jsi vešel do třídy, Ron se na tebe otočil a ve chvíli, kdy sis sedal vedle něj, přátelsky se usmál. Hermiona s Harrym seděli hned o uličku vedle. ,,Ahoj." Pozdravil tě krátce a pak otočil pohled na profesorku. Z košíku si vytáhl vajíčko stejně jako všichni ostatní, ale narozdíl od tebe měl trochu větší štěstí. (2) Podložil si tvář rukou a se zájmem sledoval tvé počínání. V momentě, kdy jsi vykouzlil krásnou - téměř dokonalou kuličku, vytřeštil na tebe oči. ,,No to snad - ! Jak jsi to udělal?" Valil oči a vzal tvoji kuličku mezi prsty, kde si ji naproti světlu z oken prohlížel. ,,Klasickej Havraspár." Ušklíbl se ještě, než se dala do řeči Rhiannon a představila vám nové kouzlo. Ron si krátce odkašle, vezme do ruky hůlku a s naprostou soustředěností ji namíří na stůl. ,,Parvus Cristae!" Vysloví až možná příliš nahlas. Vlastně to dramaticky vykřikl, ale vůbec nic se nestalo. (2%) Hůlka se ani nerozsvítila. ,,Řekl jsem to blbě?" Řekl si spíš tak pod vousy a jen letmo pohlédne ke stolu, kde seděla Hermiona s Harrym. Ta nad ním vrtěla hlavou, zatímco před ní ležel hřebínek, kterému chyběly maximálně dva zuby a Harry - tomu se zrovna hřebínek roztékal po lavici. Oba měli ale větší úspěch. Stejně jako ty. Nespokojeně se opře do židle a založí ruce na hruď. ,,To je určitě tou hůlkou.." Otočí slepenou hůlku ze všech stran. ,,Možná bych si měl pořídit novou, co myslíš. Ale někde jsem četl, že pokud je neporušené jádro, vše by mělo fungovat." Rozpačitě se na tebe podívá. Pozdvižení okolo Hafana a Raye sleduje tak napůl nezúčastněně. Očividně ho osud Hafana příliš nedojal. Možná kdyby se jednalo o krysu.. O jeho Prašivku.. Pak možná! ,,Vy možná dneska ještě budete poslední." Zakření se pobaveně, ale pak se dá hned do druhého pokusu a čapne svoji slepovanou hůlku. ,,Parvus cristee..." z kouzlení ho vyruší Hermiona, která ho jako vždy nezapomněla opravit. ,,To není Parvus CRISTEE, ale Parvus CristAE." Sama kouzlo předvedou na výbornou a před ní se objeví krásný, zelený hřebínek. Bez jediné chybky. Ron protočí oči a nahne se k tobě: ,,Měli ji dát k vám do Havraspáru. Tam by ji aspoň trochu spadnul hřebínek." špitne a připraví se na druhý pokus. ,,Parvus CRISTAE." Vysloví zřetelně a tentokrát správně. (12%) Ale i tak se neodehrálo nic fascinujícího. Jako Kenjimu mu zrovna z hůlky začala skapávat prapodivná hmota, která po chvíli, co se dotkla dřevené lavice, začala nepříjemně a vcelku silně zapáchat po tvarůžkách. |
| |||
Učebna N62 Patrick, Diana, okrajově Deirdre, spolužáci v okolí a profesorka 14. října, středa Napjatě sleduju, jak Diana hodnotí hřebeny. Než se přikloní na mou stranu. „Há!“ vítězoslavně ukážu hřebenem na Patricka a zubím se i dál, když Diana předvádí svoje kouzlo. „Hmm, dobře ty, příště si nechám radit od tebe a ne od něj,“ dodám a než stihnu odpovědět Patrickovi, obrátím hlavu k rozruchu, který se odehrává kousek od nás. Zvednu jedno obočí, ale nějak nevím, co bych měl dělat. Včas se vše vyřeší za pomoci Angely a profesorka dokonce Havraspáru strne body za Rayovo chování. Pak po nás chce, abychom kouzlo opakovali nahlas. Jsem stále otočený napůl k Dianě, ale občas naprázdno klapnu pusou, aby si profesorka přišla na své. Pak potřesu hlavou a pozvednu svůj housenko-výtvor, co mám stále v ruce: „Dík, Diano, dal bych ti to, ale je to fakt hnusný,“ uchechtnu se na Dianu a otočím se dopředu, zpátky do své lavice. „Můj brácha a bratranec sou taky v Havraspáru. Sou to taky idioti, tak,“ pokrčím rameny k Patrickovi, nevydržel bych si nerýpnout. „Asi ste nějak propojený,“ prstem si píchnu do spánku, „asi nějaká nemoc. Aljaška bude dobrá, jeď.“ Škodolibě se ušklíbnu, ale říkám to ve stejně nadneseném tónu jako Patrick. Až na část s bratrem a bratrancem, to jsou doopravdy idioti. Kromě mamky, přestože byla v Havraspáru, tahle „nemoc“ jí minula. „A nebul pořád, pak ti ty srpce přinesu,“ trhnu rameny, ale i když jsem prohrál, moc zklamaně nevypadám. Možná trochu otráveně. Prostě jen u sebe nemám peněženku, kterou ve škole většinou nepotřebujeme a příště nad ním stejně vyhraju. Radši pozvednu hůlku a svůj poslední pokus odložím na kraj lavice. „Parvus cristae!“ vyslovím, mávnu hůlkou (56%). Vyvolám něco podobného, co předtím, akorát to má o pár zubů navíc. Brzy bude z housenky stonožka. Vyfouknu vzduch nosem a podívám se na hodiny. Na chvíli se zadívám na hřeben Deirdre, uznale zvednu palec, když vidím, jak se jí to povede lépe než mě. „Kde budeš odpoledne? Nebo ti to hodím na večeři, to je fuk,“ zeptám se Patricka ohledně mincí, co má u mě. Po mě budou asi házet jenom knížky a koláče. |
doba vygenerování stránky: 0.91721081733704 sekund