| |||
N62: Základy vyvolávání 14. října, středa Nateův pokus dopadl mnohem lépe. „Dobrý,“ uznale jsem pokýval hlavou. On byl možná nespokojený, ale myslím, že k tomu neměl vůbec důvod. |
| |||
Hodina vyvolávání v N62 Středa 14. října Acai, profesorka, okrajově Angela, čokoši, Alastor Otázku na Jordyn jsem tak nějak čekal. Místo odpovědi jen ledabyle pokrčím rameny a mávnu kamsi neurčitě za sebe k zadním lavicím, kde jsem předtím viděl svou vnadnou přítelkyni sedět. Je mi jasné, kam Acai tímhle dotazem mířila, ale k její smůle si můžu pokládat zadek kam chci. A ke komu chci. Dneska to holt padlo na ní, takže smůla. Netrvá dlouho a začne se kouzlit. Profesorka nejprve na tabuli napíše přesné znění formule a poté jí i předvede. Protočím oči. K čemu mi jako bude hřebínek? To je dobrý možná tak pro holky a čokoše, ale já v tom žádný využití nevidím. „U Merlina, to jsou zas kraviny.“ zabručím nespokojeně a velmi neochotně uchopím svou hůlku, kterou stejně jako předtím namířím na lavici. Tenhle předmět mi vždycky přišel pošahanej. Vyvolávání něčeho z ničeho? To je jako chtít udělat z prdu kuličku. Což mi vlastně taky moc dobře nešlo, když vezmu v potaz svůj předešlý pokus, který měl do kuličky hodně daleko. „Pávus cristale.“ odříkám formuli, kterou si pro lepší výslovnost trochu poupravuji, protože tohle celé mi připadá spíš jako hodina logopedie, než nějaké vyvolávání. „Wow.“ (32-10=22) Překvapeně zírám na jakýsi barevný patvar, který se objeví na lavici. Připomíná hřeben možná tak v tý nejbujnější fantazii a i když má na sobě náznak nějakých zubů, není ani trochu pevný. Spíš naopak. Je úplně gumový. Vezmu svůj výtvor do ruky a s ďábelským úsměvem kus měkkého konce odtrhnu, abych z něj mohl vyválet několik kuliček. Ty pak ve chvílích, kdy je profesorka otočená zády, házím po čokoších vepředu. Tu poslední si nechám speciálně pro Alastora, sedícího přede mnou. Spokojeně se zazubím, když se v jeho dlouhých vlasech zaklíní kus toho kentusu. Jakmile se dostatečně pobavím, šoupnu zbytek blivajzu do lavice (co kdyby se náhodou někomu z dalších ročníků hodil, žejo) a začnu kouzlit podruhé. „Parvus Cristae.“ (48-5=43) vyslovím tentokrát správně formuli, jenže mi to je úplně k ničemu. Můj výtvor sice hřeben připomíná, ale chybí mu většina zubů, navíc vypadá dost křehce. Vzít ho trochu pevněji, tak se zaručeně rozpadne. „Píčovina tohlencto.“ zanadávám a nenápadně strčím do lavice i tuhle věc. „Jak to jde tobě?“ sjedu pohledem k Acai, abych zjistil, jestli má stejný problém, nebo si vede o něco líp. I kdyby jo, tak to bude stejnak jen obrovská várka štětí, protože pochybuju, že by jí tenhle nudný předmět fakt mohl bavit. A pak se přihodí něco fakt divnýho... Čokoše vepředu zničehonic popadne amok a začne hysterčit. Z tašky vytahuje kočku (jak se tam kurva vešla?) a bez rozmýšlení jí hází na lavici. Nevěřícně sleduji to zvláštní zvíře, který vypadá jak v posledním tažení. Vypelichaná, bez jednoho ucha, s místy, kde nemá srst vůbec žádnou. „Panebože Danielsi, udělej něco, kočička umírá!“ vyjeknu rádoby dramaticky směrem k mluvící prdeli, o který tu snad všichni věděj, jak nenávidí kočky. Jenže než stačím Ryana popíchnout nějak dál, vloží se do incidentu holka od lvíčat. Přimhouřím oči. To je ta, co nemluví, že? Angela... A dokonce řekne i větu! „Ona umí mluvit, no páni!“ podivím se a trochu se zavrtím na židli, která je na můj vkus poněkud malá a hlavně nepohodlná. „Už aby ta hodina skončila.“ zabručím nespokojeně. To, že profesorka strhla Čokospáru body mě sice těší, ale mou pochmurnou, znuděnou náladu to stejnak moc nezachrání. Tady už pomůže skutečně jen zvonění a následná přestávka. |
| |||
Základy vyvolávání – učebna N6214.10. Colette a označení Poslouchám výklad profesorky o tom, jak budeme vyvolávat hřebínek. Začervenám se. Mám si to snad brát osobně? Ale zkuste se česat, když vaše háro láme hřebeny. To by se mi musel hooodně povést, abych se mohla učesat. Asi nějaký kartáč z kamene, nebo něco na ten způsob. Než se do kouzlení sama pustím, chvilku pozoruju Colette, jak s kouzlem zápasí. Na lavici se objeví louže ve tvaru hřebenu, která se ale hodně rychle začne roztékat. Colette naštěstí mávne hůlkou a skvrnu vyčistí. "To nevadí, příště to bude určitě lepší," snažím se jí povzbudit. "Moje určitě nebude o nic lepší," řeknu přesvědčeně. Ve vyvolávání jsem patřila ke slabšímu průměru. "Parvus cristae," (96-10=86%) řeknu, aniž bych čekala nějaký velký zázrak. K mému překvapení se přede mnou na stole objeví obyčejný dřevěný hřebínek, který až na pár chybějících zubů vypadá použitelně. Mlčky si s Colette vyměním pohled, jestli je stejně tak překvapená jako já. Pak svůj hřebínek chytnu mezi ukazováček a palec, čímž zjišťuju, že na dřevo je materiál měkký. Jak plast s potiskem dřeva. Než stačím i nahlas vyjádřit svůj údiv, Ray vytáhne z tašky kočku!!! Z TAŠKY!! KOČKU!! Zírám na něj s otevřenou pusou, nejsem schopná se ani pohnout. Než stačím vylítnout, zvedne se Angela a Hafana zachraňuje. Ještěže tak. Takhle můžu svoji veškerou pozornost věnovat Rayovi, na kterého se mračím takovým způsobem, který u mě rozhodně není běžný. Vítězoslavně se usměju, když mu profesorka strhne body. Dobře ti tak! "Vidělas to?" zasyčím ke Colette rozhořčeně. "Jak se takhle může chovat ke svojí kočce? Některým lidem by se měli zvířata sebrat, přísahám bohu!" opřu se do židle se založenýma rukama, vrtím u toho rozhořčeně hlavou. Stále sem tam vrhnu na Raye nepřejícný pohled, i když nahlas opakujeme zaklínadlo. Jako kdybych doufala, že se hřebínek stane z něj. "Parvus cristae," zamrmlám a mávnu hůlkou (96-5=91%). Pořád jsem rozzlobená kvůli tomu, jak se Ray choval k Hafanovi, proto jsem překvapená, když se přede mnou objeví hřebínek, který vypadá docela dobře. Podezíravě ho vezmu do ruky, ale je pevný. Prohlížím si ho z každého úhlu, čekám, až na mě něco vyskočí, nebo mi hřebíne vybouchne do obličeje. Ale nic se neděje. Natáhnu ruku s hřebínkem ke Colette. "Vezmi si ho," vybídnu jí. "Určitě ti bude slušet. Já nejsem zrovna...ehm...hřebínkový typ," začervenám se. |
| |||
Patrick, Sebastian, Avan středa 14.října Ze sladkého nicnedělání mne vyruší ťukání na židli. Pomalu se otočím a snažím se vzpomenout, jak zaklínadlo vlastně znělo, abych Sebovi mohla poradit. "Mám dojem, že to bylo Sphaera rutilus," mile se na něj usměju a doufám, že jsem ze sebe před Aladinem vedle sebe neudělala blbce a vzpomněla si správně. Jakmile profesorka začne vysvětlovat další kouzlo, pozornost opět obrátím na ni a se zájmem poslouchám. Hřebínek do vlasů? To nezní vůbec špatně. Sice to nebude žádná kvalita a na banket nebo ples jej nepoužiju, ale na běžné nošení ve škole by se mi mohl hodit. Než začnu se samotným kouzlením, několikrát si formuli v duchu přeříkám, abych si ji dostatečně zapamatovala. Už teď tuším, že to nebude žádná sranda. To si sakra někdo nemohl vymyslet jednodušší formule? Zní to jako nějaká modlitba Mařeny... Zhluboka se nadechnu, na chvilku zavřu oči a pokusím se soustředit. Jakékoliv Avanovy pokusy o komunikaci, o které se dosud pokusil, jsem utla a věnovala mu krátký všeříkající pohled, aby sklapl. "Radši se soustřeď na tohle kouzlo, idiote," zamumlala jsem, když se mě zeptal na formuli, kterou jsem před chvílí radila Sebovi. Vytáhla jsem hůlku, nadechla se a vyslovila příslušné zaklínadlo. Pervus Cristae! (57-10= 47 %) Dopadlo to přesně tak, jak jsem očekávala. Na místě, kde se měl objevit hřeben, byl jakýsi patvar s jedním zubem, který se hodil akorát tak do popelnice. Kriticky jsem jej vzala do ruky a prohlédla si ho zblízka. Byla jsem ráda, že alespoň držel tvar, to bylo ale tak všechno. Zub, který jsem dokázala vyčarovat, byl tupý jak poleno. Super. Pokrčila jsem rameny a nepovedenou hrůzu zatím schovala. Když nic jiného, tak ho můžu věnovat Maxwellovi nebo Mařeně. Určitě to na něco využijí. Než se pustím do dalšího pokusu, zaujme mě, co se děje v lavici za mnou. Patrick se Sebem se evidentně vsadili o to, kdo vyčaruje lepší hřeben a Incesťáci v lavici za nimi se do diskuze také přidali. Sama se do soutěže nijak nezapojuji, jelikož bych na plné čáře prohrála. Pozorovat je je ale zábava. Ze soustředění mne vytrhne až výkřik o pomoc, který má na svědomí Ray. Fascinovaně pozoruji, jak se jeho zpackané kouzlo mění v noční můřu. Obočí mi vyjede nahoru, když z tašky vytáhne kočku a hodí ji na housenku. Takovej idiot... Proč s sebou sakra tahá tu kočku? Od příslušníka Havraspáru bych čekala inteligentnější chování. Kočka se za chvíli začne dávit. Chudinka. Naštěstí včas zakročí Angela, která se kočky ujme. Nemohla ta housenka radši uškrtit Angelu? Brzy zakročí i profesorka, která Havru strhne deset bodů. Potměšile se usměju. Jestli to takhle půjde dál, šprtové budou na mizině... Otočím se, jelikož je čas na druhý pokus. Doufám, že to tentokrát dopadne daleko lépe. Nejprve si několikrát procvičím výslovnost, aby se neopakoval ten epic fail ze začátku. Nenechám se rozptylovat okolím a s maximálním možným soustředěním švihnu hůlkou před sebe. "Parvus Cristae!" (98-5=93) Samotnou mne až překvapí výsledek. Zkoumavým pohledem hřebínek zhodnotím a pomalu jej vezmu do ruky. Vypadá to, že jsem to dokázala. Je bytelný, nechybí mu ani jeden zub a rozpadnout by se taky neměl. Má obyčejnou černou barvu, nic extra, ale to vůbec nevadí. Ještě několik vteřin se kochám svým výtvorem než se rozhlédnu okolo sebe, jak se vede ostatním. Nejsem si jistá, jestli máme ještě dále procvičovat, pokud se nám kouzlo povede, a tak raději sleduji ostatní. |
| |||
Základy vyvolávání – učebna N6214.10. Kenji, Dan, označeníKenjimu se k mému překvapení povede fakt dobrá kulička. Snažím se svoje překvapení nedávat až moc najevo, takže zvednu oba palce nahoru. "Libovej," odpovím mu s úsměvem. Kenji je na svojí kuličku vážně pyšnej. "Mohl bys to vzít té svojí myšce jako hračku," navrhnu mu. Snažím profesorku co nejvíc poslouchat, aby mi pak pod rukama něco nevybouchlo. Když kouzlo předvede a vybídne nás, abychom se do toho dali, prokřupnu si nejdřív prsty, jako kdybych šla spíš někam cvičit, než jen mávat hůlkou. "Parvus cristae!" (52-10=42%) řeknu a přede mnou na stole se objeví něco, co podezřele připomíná hopík s bodlinami. "Co to sakra je?" zamumlám a šťouchnu do toho hůkou, což přinutí ježka venku z klece se začít klepat jako želé. "No...to je pro tebe," řeknu Kenjimu a hůlkou k němu svůj výtvor přistrčím. Jemu z hůlky jenom něco kape, takže jsem nakonec ještě hvězda lavice. Pak ale ucítím, jak mi něco přistává na hlavě. Zajedu si prsty do vlasů, kde skoro chytnu Danovu ruku, která mi z vlasů vytahuje hůku. Otočím se dozadu, přimhouřenýma očima těkám mezi ním a Alex, ale brzy je mi jasné, kdo za všechno může. "Dane!" řeknu výhružně. Daniel se mezitím tváří, že s tím vlastně nemá nic společného. Já nic, já muzikant, fakt že jo. V tom svém předstírání vykouzlil naprosto luxusní hřebínek, div se nepraštím bradou o stůl za mnou. Dloubu loktem do Kenjiho, aby se na tu vzácnost taky podíval. "To si beru jako bolestný!" prohlásím a hřebínek Danovi čmajznu. Ještě na něj vypláznu jazyk. Když mám hůlku venku z vlasů, dojde mi, že do bradavické učebny dorazilo další drama. Schovám obličej do dlaní, abych nemusela Raye pozorovat a zvednu pohled ve chvíli, kdy už situaci zachraňuje Angie. A profesorka mu...nám! strhne body. Zaúpím. To drámo u snídaně nám jako nestačilo? Někdo mě fakt už zabijte. Abych nemusela myslet na to, že za chvilku budeme v poháru poslední, několikrát zopakuju kouzlo, div si nezlomím jazyk. "Parvus cristae!" (83-5=78%) mávnu hůlkou a na stole se objeví obyčejný černý hřebínek. Chybí mu několik zubů a když ho vezmu do ruky, je trochu měkký, ale rozhodně je to krok dopředu. "Ha!" zamávám s ním vítězoslavně ve vzduchu. "Teď ty!" vyzvu Kenjiho. |
| |||
N62 Středa, 14 Října Thomas, Diana, Sebastian Sebastian se rozhodl, že požádá o rozsouzení sourozence, kteří seděli vzadu za námi. Diana začne naše díla posuzovat a víc se jí líbí Sebastianova housenka. Ano, jedná se o dvojsmysl. "Hele, sázka byla o tom, kdo udělá lepší hřeben. Ne, kdo vytvoří lepší hrůznost, která se líbí Dianě." Namítnu Sebovi. Jako, jestli si Diana raději do vlasů místo hřebene strká housenky, pak pryč od té slečny, nejlépe na míle daleko, protože není nic horšího než potlačované šílenství. Pak Diana sama začne kouzlit a hce nás ohromit. "No, tak do toho, profíku." Vybídnu ji. Diana pak začne čarovat a podaří se jí docela dobrý hřeben. "Vyhrála? Takže najednou je hřeben lepší než housenka? Pokrytče!" Zasměju se vesele. Nemyslím to nikterak urážlivě, vždyť o nic nejde. Je to všechno sranda. "Navíc jsi se s náma nesázela, takže smolík." Vypláznu jazyk a čekám Sebovu podporu. Bros before Hoes. Poté následuje dost trapná kulturní vložka s Rayem a jeho...číčou? Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale Ray nám strhne body. Docela mě překvapuje, že je ještě co strhávat. Nad jeho počínáním provedu ukázkový facepalm. "Proč? Proč jsou takový exoti, co si tahají kočky na hodinu, právě v mé koleji? Co jsem komu udělal? Spaste Paťáka a pošlete na Aljašku." Postěžuji si a kouknu na Seba. "A ty to máš marný, dlužíš mi tři srpce. Samozřejmě, pokud máš zrovna nouzi, tak mi je platit nemusíš...nebo je můžeš vyhrát od Diany." Věnuji se zase svému spolusedícímu. Mě na pár drobných nezáleží a pokud se Sebastian chce pobavit, tak taky nemám v zásadě nic proti. Vlastně je s ním docela legrace, za jiných okolností jsme mohli být kámoši. Znovu se s ním už ale sázet nebudu, protože by to už nebylo vůči němu fér. "Takže...něco klučičího na druhý pokus." Pomyslím si. Na druhý pokus tedy budu kouzlit hřeben pro kluky. Něco jednoduššího, bez zbytečností. Parvus Cristae! (99-5=94) Přede mnou se objeví už takřka bezchybný hřeben. Je trochu kratší, než jsem čekal, ale hlavně je použitelný. odkaz |
| |||
|
| |||
H62 Ben a nikdo konkrétní Středa 14.října To co se přede mnou zjevilo na lavici byl hřebínek, jenže mu chybělo pár zoubků a vypadal jako by ho někdo našel v Pripjati. Pozvedl sem obočí a otáčel svůj výtvor v rukou. Ani jsem nečekal nic jiného. Dneska sem neměl moc valnou náladu. No mohlo to být horší... Schoval sem zase hůlku a sledoval okolí...a vypadalo to že až na pár případů dneska nikdo neměl svůj den... Některé hodiny by měli to je pravda, ale zrovna tohle mě i baví...i když mi to dneska nechce jít... pronesl sem k poznámce a zákazu hodin po obědě a pak mou pozornost upoutala kočka která se začala dusit, nebylo ani moc překvapení čí ta kočka byla. Protočil sem oči a tiše si povzdychle... Kretén.. Poznamenal sem tiše a nesouhlasně kývajíc hlavou, to se ale do toho začali vkládat ostatní, Angie se do toho Kreténa pustila vcelku zhurta, až překvapivě na to jak se vždy držela stranou, ale není se asi čemu divit, chudák zvíře.... Jen 10 bodů, ale no ták, to je kreténizmus tak podceněný, čekal bych horší trest... raději sem mávl rukou a začal se soustředit na výtvor mého souseda který mě i varoval abych se příště kryl.... Příště to zkus ve žluté a pokud to nebude toxické můžeme se pomaloval na příští zápas do bojových masek, Lex by se jistě něco takového zamlouvalo... pronesl sem s klidem a čekal co bude dál, a jak jinak než že jsme dostali možnost druhého pokusu, po tom co si měli někteří procvičit i výslovnost... Opět sem uchopil hůlku, a opět to zkusil.... Parvus Cristae! (74 -5 = 69) Na stole přede mnou se zjevil skoro ten samý hřebínek jako prvně, pár zubů chybělo, barva vybledlá... No naštěstí nechci být holič.... pronesu tiše ke svému sousedovi a nechám pro dnešek hřebínky být, posadím se tak abych sledoval jak se povede jemu. |
| |||
Učebna N62 14. října “No vidím, jak tě to strašně mrzí. To je panečku přístup.“ Usměji se na něj kysele a protočím oči. Mohla být legrace, jenže než on dá do pohybu to svoje dvoumetrový tělo, kočka už je zachráněna někým jiným. Angela celou situaci vyřeší. Bohužel ve prospěch kočky. Jsem zklamaná, fandila jsem tomu humusu z lavice. Zásah profesorky mi připadá nepřiměřený. Proč takový drama? Deset bodů za jednu kočku mi přijde opravdu hodně, i za všechny na téhle škole by to bylo až moc. Sama ale přiznává, že je zaujatá, protože má ty chlupatý potvory ráda a kdo jsem já, abych se do toho montovala. Zase na druhou stranu ji sem snad Ray nebude příště tahat. Řekla bych ale, že ani s tímhle bodovým postihem se nepodaří Havraspárům dostat na poslední příčku. Ta je totiž rezervovaná pro somráky z Mrzimoru. A pak jsem tu já. Naprosto omylem, samozřejmě. Kdybych chtěla, byl by Mrzimor první, ale já přece takovým nulám nebudu pomáhat na vrchol… ani mě nehne! Následně několikrát naprázdno zahýbu pantem, aby to vypadalo, že po profesorce opakuju kouzlo. Samozřejmě si to ale neopakuji, protože nemám důvod, můj hřebínek byl krásný! Pak už se konečně zaměřím na Domenica, který se rozhodne kouzlit. A pak si ještě notnou chvíli počkám, než se k tomu skutečně odhodlá. Protočím nad ním oči a zhluboka si povzdechnu, abych dala jasně najevo, že mě to obtěžuje. Ale dočkám se. Není to sice katastrofa jako před námi a za námi, ale že bych z toho byla nějak ohromená, to se teda taky říct nedá. To jsem tady v té řadě jediný schopný člověk? Vážně by mě zajímalo, co asi tak může Domenico ty děcka doučovat, když je vlastně ve všem tak žalostně průměrný, ne-li naprosto špatný. Když mi pyšně předává svůj výtvor, vezmu jej do rukou, jako kdyby mi právě podával něco opravdu nechutného. Chvilku jej žmoulám v ruce, a tak nějak pozoruji, že je na něm špatně snad úplně všechno. Nechápavě se podívám zpátky na Domenica a nesouhlasně zakroutím hlavou. “Takovej šunt, co bych s ním asi tak dělala?“ Pronesu posměvačně a bez valného zájmu ten ošklivý předmět hodím před Domenica na lavici, dávajíc tak najevo, že nekvalitní blbosti u mě rozhodně nemají místo. Co si vlastně o sobě myslí? Že mě uchlácholí první kravinou, která mu padne do ruky? No to je teda úroveň… “Dávej pozor. Ukážu ti, jak se to dělá.“ Usměji se na něj pobaveně, protože mi vážně dělá škodolibou radost, když ho můžu poučovat. A k tomu je předmět, ve kterém očividně neexceluje jako stvořený. Ještě jednou si pořádně prohlédnu jeho zpackaný výtvor, abych mohla vytvořit podobný, jenom tisíckrát lepší. “Parvus cristae.” Pronesu pevně a zřetelně, s nově nabytým sebevědomím pocházejícím z předešlého úspěchu. A vskutku, přímo přede mnou se objeví dokonalý hřebínek. Krvavě rudý, elegantně zahnutý, s řadou perfektních zubů a s květem sakury uprostřed, tvořeným různě velkými černými kamínky. (100% - 5% = 95%) “Ta-dá!“ Usměji se spokojeně na svůj výtvor a posunu ho blíž k Domenicovi, aby si mohl prohlédnout, jak vypadá dobře odvedená práce. “Asi by ses měl víc zaměřit na opakování.“ Doporučím mu blahosklonně a vypletu si z vlasů i svůj o trošičku (ale opravdu jenom ždibíček), horší první výtvor. Hrdě je oba vyskládám před sebe na lavici a nedočkavě přitom propaluju profesorku Kearney očima, abych jí mohla představit oba své výtvory a vysloužit si tak zaslouženou pochvalu, až se dostane k naší lavici. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.93591499328613 sekund