Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Ve stínu draka

Příspěvků: 186


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč Michiyo je offlineMichiyo
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Oli Grimrson je offline, naposledy online byla 09. července 2017 12:40Oli Grimrson
 Postava Ghoren Lion je offline, naposledy online byla 28. května 2017 18:30Ghoren Lion
 Postava Jeden z mnoha je offline, naposledy online byla 22. listopadu 2017 21:50Jeden z mnoha
 Postava Skaði Valerean je offline, naposledy online byla 23. listopadu 2017 19:13Skaði Valerean
 Postava Gráinne Oighrig je offline, naposledy online byla 10. října 2017 11:45Gráinne Oighrig
 Postava Malika "Mal" Daciana je offline, naposledy online byla 23. listopadu 2017 22:05Malika "Mal" Daciana
 Postava Zaira Cillaer je offline, naposledy online byla 23. listopadu 2017 10:59Zaira Cillaer
 
Zaira Cillaer - 03. října 2017 22:25
280088224.jpg

A co dál?



Dost se mi ulevilo, když ozbrojenci začali zatlačovat ony příšernosti ven - jen draci ví, co to bylo a kdo byl vůbec ten zelený blázen, který je sem přivedl. Svým způsobem mě to úplně moc nezajímalo - na to mě moc bolelo celé tělo, jelikož ta zrůda, co si na mě ustlala, byla poměrně těžká. A hned v následujícím momentu jsem si zacpala uši, div že mi dýky nevypadly z rukou, jak jsem se pokoušela co nejvíc ztlumit vřískot, který se mi zarýval hluboko do mozku. "Při všech dracích.... co to je?!" zaúpěla jsem tiše a automaticky jsem ucouvla, už jen jak jsem zahlédla padající gardisty.
 
Jeden z mnoha - 20. září 2017 22:08
b676ea542f67a64aef08bbc4eeee88c2d5ikrhd(2)3746.jpg

Příchod Beznaděje



Kolem stále běsnila bitva, prosycená ryčením, sykotem, skřeky a dalšími zvuky, které vydávaly bojující bestie. Nicméně ona strašlivá horda se nyní poněkud zmenšila a s pomocí Dračí gardy, v oceli zakutých rytířů Vereeny, byli vetřelci pomalu ale jistě vytlačováni ven, hnáni ven ze svatyně neochvějnou hradbou ze štítů a kopí.

I muž v zeleném se dal na ústup. Ohlížel se přitom přes rameno a štěkal jakési vám nesrozumitelné rozkazy. A když se otočil zpět, jeho tvář byla rozšklebenou maskou pomstychtivé zloby.
"Zemřete...všichni tu zemřete..." Zasípěl a znovu se nepříčetně zasmál. Jeho blábolení nekončilo, viděli jste, jak se jeho rty pohybují, ale zbytek jeho maniakálního projevu náhle utonul v novém zvuku, vycházejícím zvenčí.

Byl to výkřik, naplněný směsicí příšerné bolesti a zuřivosti, výkřik, který rval za uši a zařezával se do mozku jako pila. Ten výkřik následovaly těžké, potácivé kroky a hlasité řinčení...řetězů?
A dřív, než jste si stačili uvědomit, co se vlastně děje, do svatyně vpadl nový vetřelec.

Byla to osoba, nepochybně lidská postava, avšak bylo na ní cosi...podivného. Znepokojivého. Byl to muž, nejspíš, i když dlouhý těžký kabát se spoustou děr a záplat poněkud deformoval jeho postavu. Postavu, která se tyčila do výšky bezmála dvou metrů a jeho končetiny byly nepřirozeně dlouhé a vyzáblé, s přerostlými nehty nečím připomínaly dravčí spáry. A kolem každého zápěstí měl zacvaknutý masivní želený okov napojený na dva dlouhé řetězy, které s výkružným cinkáním táhl za sebou.

Klátil se a potácel, prameny dlouhatýnských urousaných vlasů kolem něj povlávaly a lem kabátu se smýkal po zemi. Jeho kůže byla mrtvolně bledá, až skoro průsvitná a prosvítaly pod ní žíly. Žíly, které byly naběhnuté, vystouplé a dokonale černé. Bylo vidět každé větvení, každá žilka. I vlásečnice v očích byly černé jako smola a vytvářelo to tak dojem, že muž skoro nemá bělma.

Když proti němu gardisté napřáhli kopí a postoupili kupředu, muž se prohnul v náhlé, nenadálé křeči a opět vykřičel svou bolest a nenávist. Pak se něco mihlo vzduchem, hrozivě to zasvištělo a narazilo do hradby zbraní. Následovalo praskání dřeva, zvuk drcených štítů a výkřiky překvapených mužů. Bylo vidět, jak se gardisté potácejí dozadu, plivou krev a padají. Vetřelec pomalu stáhl ruku zpátky. Teď to bylo jasné. On je uhodil tím řetězem a přitom to bylo, jako kdyby do nich vrazil beranidlem.

Nejlepší bojovníci Vědmy se však nedali tak snadno zastavit a opětovali útok. Vetřelec se v reakci na to začal pohybovat jako démony posedlý derviš, uskakoval, uhýbal a znovu a znovu vířil svými řetězy, které páchaly mezi vaší poslední linií obrany děsivé ztráty.
 
Malika "Mal" Daciana - 25. srpna 2017 08:21
mala3599.jpg

Zachráněny na poslední chvíli



Přiznávám, že jsem nevěnovala tolik pozornosti okolí, kolik by bylo potřeba na přežití. Oné zrůdy, která toužila po naší krve a mase - nebo aspoň smrti - jsem si všimla až když jí Zaira věnovala nadávku. Cítila jsem také, že nás něco pozoruje, ale sakra, v tolika lidech a tvorech?! Prostě jsem asi předtím doufala, že je to jen můj strach.

Vidím, že meč jsem nelogicky odložila. Najednou cítím, jak si uvědomuji, že zemřu. Je to konec. Není šance, jak to stihnout, není kam utéct, není se kam schovat.

Já umřu, projede mi myslí a tělo mi zaplaví zvláštní pocit. Je to lehké a těžké zároveň. Hodně definitivní a děsivé, ale zároveň přirozené a jasné.

Jenže pak zjistím, že nejsem ani trochu mrtvá. Co mě v tom naprosto utvrdí, je pach z mužových úst, co se z něj line jako vzdušný útok. Nemohu věřit svým očím když vidím, jak bez problémů zvedá mrtvolu té obludy. Vykulím na něj oči a ani se nehnu. Strnule jej sleduji, jak na nás mrká, jak pronáší ta slova a zase mizí do víru boje.

Cítím, jak mám krev nahrnutou ve tvářích. A rozhodně to není horkem okolí, ani fyzickou námahou. Stejně jako Zaira mám problém zpracovat tu větu, co pronesl. Moje mysl totiž hned mi naznačila, co to znamená. A taky mi připomněla, jak moc se v tomhle tématu nepohybuji.

"Určitě jo," ujistím Zairu svým naprosto nejistým hlasem.

Seberu meč a nabídnu jí ruku, abych jí pomohla se zvednout a my mohly společně čelit dalším příšerám.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.057390928268433 sekund

na začátek stránky