Andor.cz - Dračí doupě online

Cukrárna v Konoze

Trochu mne zamrzelo, když s námi Kakashi odmítl jít do cukrárny. Byl to náš první den, jako týmu a ještě ke všemu tak strašně vzrušující. Vždyť jsme součástí tajemství, které jsme objevili zrovna my tři!
Ano je pravda, že jsem z toho byla trochu skleslá, ale Obito to velmi rychle zahnal. S ním se nedá nesmát se.
„ No Obito, chtěla jsem ti ještě říct, že mi nemusíš děkovat za pomoc. Jsme přece tým ne?“
Usmála jsem se na něj, když jsem se pokusila pokračovat v rozhovoru, který jsme museli přerušit kvůli té zvláštní návštěvě.
„ Máme si pomáhat a já ti pomáhat budu, neboj se Obito-kun.“
Stále jsem se usmívala.
„ A tobě taky, Kakashi-kun!“
Zavolala jsem na něj. Bohužel se ani neotočil. Trochu mi poklesly koutky rtů a ramena, ale když jsem se opět podívala na Obita, usmívala jsem se. Třeba to jednou Kakashi pochopí a snad jednou…třeba budeme opravdoví přátelé.
„ Ano už jdeme Obito…“
Pousmála jsem se na něj a zamířila do cukrárny. Vybrala jsem si tam jahodový zákusek a k tomu limonádu a domů rodičům nechala zabalit taky menší balíček. Nakonec jsem nechala zabalit ještě jeden zákusek a usadila jsem se u stolku a hned jak přišla paní, co nás obsluhovala, zaplatila jsem svou část. Pokud byl Obito náhodou bez peněz, čemuž bych se vlastně ani nedivila, zaplatila jsem za něj také. Z kapesného co mi na můj první den rodiče dali toho zase tak moc nezbylo, ale co se dá dělat, to nevadí.
„ Dneska byl velmi zvláštní den, co myslíš?“
Pohlédla jsem na Obita a pak jsem se zadívala ven. Bylo to až prapodivné, skoro neuvěřitelné, že se takové věci opravdu dějí. Ty děti byli strašně zmatené. A byli to vůbec takové děti? Vždyť se chovali skoro jako by byli starší než my. Jako by si zažili mnohem víc než my a při tom byli stejně staří. Co byla zač ta holka s blonďatými vlasy, a ten kluk s červenými? Proč Minatovi říkala, že je její táta? Vážně přišli z jiného času? Času, kdy se všechno zvrtne? A musí se to stát i tady?
Hlavou se mi míhaly podivné myšlenky, různé otázky na které bych chtěla znát odpovědi a myslím, že nejsem sama, kdo by to chtěl vědět. Co se stane? Za rok, za dva… za deset let? A mohli by to změnit?
Jakmile jsem dojedla, poděkovala jsem cukrářce, za zákusek a podívala jsem se na Obita.
„ Pomalu už půjdu, chci se ještě někde stavit…“
Pousmála jsem se.
„ Děkuji, že si semnou šel do cukrárny. Těším se na zítra. Určitě to bude teď hodně náročný trénink. Kakashi se nezdál, že by byl tak spokojený, jak to všechno dopadlo…“
Povzdechla jsem si. Musíme s Kakashim zvládnout udržet laťku. Aspoň trochu. A k tomu bude potřeba hodně silný trénink.
„ Tak se měj Obito-kun.“
Mávla jsem na něj, zatím co jsem posbírala oba balíčky a vyrazila jsem. Zamířila jsem si to ke Kakashimu domů. Do jeho bytu. Když jsem tam přišla, chvíli jsem stála před dveřmi a rozmýšlela jsem se, co udělat. Nakonec jsem zazvonila a čekala jsem…

Pracovna Hokageho – Sandaime a Yondaime a náš osud

Poslouchala jsem co se děje. Jak Anshi vysvětluje naší situaci, jak se nás táta pokouší zastat. Je možné, aby se v něm něco hnulo? Že je rád, když vidí své děti, o kterých do teď ani nevěděl, že je bude mít?
Bylo zvláštní, že Sandaime nikdy nenechal domluvit ani svého nástupce, ale při tom Anshi mohl říct sám všechno, co chtěl. Byli jsme oproti Sandaimemu opravdu děti. Všichni, včetně mého otce. Aspoň mě to tak přišlo. Vždyť táta je jenom sedm let starší než já a Hiroki. Trochu zvláštní a poměrně dost děsivá představa.
Anshi domluvil a byl pochválen za svou inteligenci. A také mu bylo potvrzeno, že mu prošustrují hlavu. Podívala jsem se na něj a mírně jsem se kousla do rtu.
Když Hiruzen řekl, že má Yondaime vlastní tým a nemůže se starat ještě o nás, trochu mě píchlo u srdce. Otce jsme našli, ale stejně s ním nemůžeme být… Vlastně… Dá se vůbec brát jako náš táta? Vždyť kdyby neznal naše příjmení a neviděl bráchovi vlasy, těžko by věděl vůbec s kým nás má…
Zachvěla jsem se a zadívala jsem se znovu na bývalého hokage. Začal mluvit o našem osudu.
ANBU?! Zatraceně ANBU?!!
Tváří mi proběhl strach. ANBU jsou elitní válečníci a ochránci vesnice. A taky… jsou mezi nimi zrádci a…
Polkla jsem.
„ Tati…“
Otočila jsem se k němu. Chytila jsem se za pusu a roztřásla jsem se. Nadechla jsem se a vydechla, abych zahnala poplašené slzy.
„ Minato… já nemůžu… Sandaime neví všechno. Tohle je moc nebezpečné.“
Podívala jsem se na Anshiho.
„ Raději zvolím vězení, jímž jsem, než abych dala zbraň do rukou těm, kterým nemohu věřit.“
Pohledem jsem sklouzla k Sarutobimu. Bolelo to, tohle rozhodnutí. Ale pokud Danzou spolupracuje s Orochimaru, tak jako u nás, pak mě nemohou nechat v jeho rukou. Jak dlouho by asi trvalo, než bych dostala pozvání do ANBU Root?
Odstoupila jsem krok od ostatních. Vždy jsem byla vyloučená ze společnosti. A můj bratr semnou, jen pro to, že mě chránil, ale teď už mě chránit nemůže.

KAPITOLA 3.: Hiruzenovo rozhodnutí
Aiko, Sumire, Anshi a Hiroki (Okrajově Kakashi, Rin, Obito)
odkaz

Minulost (Doba Dětství)

Kakashi, Rin a Obito se rozešli po svých záležitostech a nechali řešení důležitých věcí na starších. Což znamená, že mají před sebou zbytek volného dne po náročném celodenním tréninku a věcech, o kterých nesmí mluvit.
Kdo však rozhodně volno nemá je Namikaze Minato, který přivedl Sumire, Anshiho, Aiko a Hirokiho do své kanceláře za Sarutobi Hiruzenem, který byl Sandaime Hokage. Když jste se na něj dívali a někteří vyprávěli Váš příběh mohli jste si povšimnout, že Sandaime je o dost mladší, než jste jej znali z fotografií, které bylo možné někdy v Konoze vidět při vzdávání účty v minulosti padlým Shinobi.

Jeho vousy a vlasy ještě neztratily barvu a celkově se zdál být docela při síle. I přes to, že oficiálně již byl novým Hokagem Minato, Sandaime stále nosil svůj oděv Hokageho. Možná, jako připomínku toho, že ještě může vesnici pomoci a kým byl. Když Sumire podotkla, že se Sandaime neptal vás na jeho tváři se objevil drobný úsměv.
"Nepodceňuj sebe a své přátele mladá Uchiho."
Podotkne klidně a pak si všechny, kdož mají co říci postupně vyslechne se zamyšleným výrazem na tváři. Postupně svou pozornost přenese ze Sumire, na Aiko, zavadí očima o Hirokiho a nakonec se zaměří na to, co říká Anshi. Vyslechne si jej a pak chvíli zadumaně mlčí.
"Sandaime-sama. Nemyslím si, že by byli nebezpeční...."
Začne Yondaime, ale Hiruzen ho pohybem ruky zarazí.
"Trochu nepořádek říkáš hoho..."
Uchechtne se Sarutobi ale nedá vám prostor odpovědět.
"I přes své mládí mluvíš moudře mladíku. Není třeba znát tvé jméno, aby bylo někomu jasné z jakého klanu pocházíš."
Pousměje a opře se v židli.
"Každopádně co se týče vašeho prověření......souhlasím s tím, že příliš informací by mohlo být nebezpečné, pokud je skutečnost taková, jak tvrdíte. Zároveň vás je však třeba prověřit, takže řešení, které navrhuješ Anshi je schůdné....Samozřejmě konečné rozhodnutí je na Yondaimem. Osobně jsem toho názoru, že v tuto chvíli o vás ví již dostatek lidí. Patrně do toho budeme muset ještě zatáhnout minimálně Shikakua a Inoichiho. Ti dva by měli být dostatečně kvalifikovaní, aby vše ověřili. Co myslíš Yondaime?"
Vzhlédne Sandaime k Minatovi, který nad tím okamžik přemýšlí a pak přikývne.
"Souhlasím. Ale, jak je pak případně začleníme do vesnice, než se vše vyřeší? Nemůžeme je přece držet celou dobu pod zámkem."
Trošku se zděsí Minato té představy. Sandaime se natočí židlí směrem k oknu a zadívá se na Konohu za ním.
"To snad nutné nebude. Ale bude na ně třeba dohlížet a ty máš svůj tým, který musíš vést Minato. Nemůžeš se starat ještě o tyhle čtyři...."
Pohlédne na něj koutkem oka.
"Ale Sandaime-sama nemůžeme je přece jen tak...."
Sandaime ho zarazí v půlce věty.
"Nemůžou se jen tak veřejně najednou začlenit do vesnice, ne s tím, kdo by mohli být. To víš Minato. Zbývá jediná možnost,
jak je mít pod dohledem, umožnit jim zůstat ve vesnici a nezavřít je do vězení...."
Na chvíli se odmlčí a otočí se Sandaime zpátky k vám.
"Budete zařazeni do výcviku ke složkám ANBU. Ztratíte tak svou tvář a většinu času budete trávit mezi jeho dalšími členy. Tam vaše identita nebude podstatná."
Minato se zdá být celou věcí překvapen.
"Ale....asi máte pravdu, že je to nejlepší možná cesta Sandaime-sama."
Kývne nakonec Minato a slétne očima trošku starostlivě na vás čtyři.

Setkání se Sandaimem

"A je to tady...."
Dlouze vydechnu, když se s námi Minato-sensei přemístí bleskově z jednoho místa na druhé......do kanceláře Hokageho, kde sedí starý muž, který dle toho, co mi vyprávěli rodiče nemůže být nikdo jiný, než Sarutobi Hiruzen, Sandaime Hokage. Vidět ho je vlastně dost zvláštní vzhledem k tomu, že u nás je už dlouhou dobu mrtev.
"Ač zvláštních je tu nyní více věcí....vlastně úplně všechno..."
Usoudím nakonec, že to přece jen zapadá, do celkového dění, takže není nic až tak k údivu.
"Hmmm možná...ale máme málo faktů."
Odpovím k Sumire ohledně její poznámky o tom, kdo způsobil uvěznění Minata.
"Předčasné závěry ač třeba správné nám nepomohou."
Slova, které nám předal Sandaime se nakonec ujme Aiko, která nás představí a velmi stroze popíše, co jsme zač. Musím se drobně pousmát.
"S informacemi opravdu šetří......to je dobře."
"Je to tak, jak Aiko říká. Dostali jsme se sem přes nějakou zvláštní techniku z jiného času a pravděpodobně jiné dimenze. Vzhledem k našemu časovému zasazení si však nemůžeme být stoprocentně jistí. Avšak vše tomu naznačuje. Yondaime-sama a jeho tým nás našli v lese u vesnice, kde jsme se objevili. Možná tam po nás bude trošku nepořádek.....gomene..."
Poškrábu se lehce nervózně na zátylku hlavy ve vlasech a raději se rozhodnu přejít k další části.
"Jsem si jistý, že Yondaime-sama Vám poskytne k přečtení své hlášení z této události, kde se dozvíte dostatek informací Sandaime-dono. Více Vám jich mohu poskytnout já, ale je zapotřebí vybrat pouze úzký okruh lidí, kterým je můžeme sdělit, protože pokud se pletu a jsme z této dimenze mohlo by to mít nedozírně následky na časovou kontinuitu. Určitě mi rozumíte."
Sandaime se určitě ne nadarmo nazýval Profesorem.
"Je zbytečné vyprávět náš příběh ať již jakkoli detailní, není to průkazné vím to vy i já....ahhhh.....je to otrava, ale už jsem se nabídl Yondaimemu-sama, že Vám ukážu skrze techniky Yamanaků, co se stalo, alespoň částečně, aby to co nejméně ovlivnilo případně tuto realitu."
Lehce pokrčím rameny, jako by mi bylo jedno, že se mi bude někdo hrabat v hlavě. Jasně že není, a mám z toho strach, ale ty tři do toho jít nechat nemůžu.
"Ah.....co člověk neudělá pro tým."
Vzdychnu si v duchu útrpně.

Sandaimeho výslech

Ani se nenaděju až se najednou vše rozmaže a pak puf najednou jsme v kanceláři Hokageho. Překvapeně zamrkám a rozhlédnu se kolem.
"To je úžasná technika."
Přesně jí nechápu, ale vím, že náš táta byl úžasný a říkalo se mu Žlutý blesk.
"Nejrychlejší Shinobi..."
Už začínám chápat, jak si tu přezdívku zasloužil. Když se náš táta netáta baví se Sandaimem bedlivě je pozoruju. Jsou to dva lidé, které jsem za svůj život viděl opravdu málo a vždy mě zajímalo, jaký vlastně Sandaime byl.
"Je tak starý."
Nadpadne mě mimoděk, když náš začne Aiko představovat. Tak nějak cítím, že v téhle situaci bych neměl nic říkat. Přece jen jsou tu na to povolanější, než já.
"Určitě bych řekl příliš mnoho, nebo příliš málo, znám se."
V duchu si mírně povdechnu a raději tedy bloudím pohledem po kanceláři, než to někdo celé odvypráví za mě.
"Proč jsme asi tady? Proč nás táta poslal právě sem? Má to nějaký svůj účel?"
Zahloubám se do svých myšlenek, když se zpětně pozastavuji nad celou věcí.

Otázky bez odpovědí

Na senseiovu poznámku ohledně podezíravosti jen zamručím nesrozumitelnou odpověď.
"A Vy jste zase moc důvěřivý Minato-sensei."
Chce se mi říci, ale svou myšlenku si raději nechám pro sebe.
"Hmmmm.....odkud mě asi ti čtyři znali a co jsou ve skutečnosti zač?"
Ptám se sám sebe zamyšleně, z čehož mě vytrhne až poznámka Obita ohledně toho, že jsem tam dostal na prdel. Probodnu ho chladným pohledem.
"Možná by se věci vyvinuly jinak, kdybych ti nemusel zachraňovat krk."
Odseknu možná až příliš příkře a pak se k nim otočím zády směrem k vesnici.
"Klidně běžte, já půjdu domů."
Odpovím jim bez většího zájmu o nabízenou akci a klidnou chůzí si to zamířím směrem k vesnici. Ruce schovám do kapes kalhot.
"Byli silní.....až moc na obyčejné Geniny.....celá ta věc se mi nelíbí.....říkali fakt divné věci. A jak mohli mít kunai Minata-senseie.....že by říkali pravdu? To by bylo ještě více znepokojivé."
Mračím se cestou sám pro sebe.
"Budu muset začít více trénovat. Dnešek mi ukázal, že na tom nejsem dost dobře."
Jsem nespokojený sám se sebou. Můj výkon nebyl dost dobrý, abych je porazil, nebo se jim vyrovnal v plném rozsahu.
"Ta blonďatá holka a rudovlasý kluk byli zvláštní a opravdu silní."
Hodnotím pro mě nejzajímavější objekty celého dění.

Utajovaná pravda

"Ale sensei!"
Vydechnu zklamaně a nespokojeně, když nám Minato-sensei vlastně zakáže o všem mluvit.
"Báááhhh....to není fér. To my je našli."
Zabručím trošku uraženě. Když se však do věci vloží Rin hned mi to trošku zvedne náladu.
"Jo to teda......a ten kluk, jak tam vletěl, jako tornádo. Ani Kakashi ho nezvládal a dostal od něj nakládačku."
Pokývnu na Rin nevšímajic si toho, že je Kakashi jen pár kroků od nás.
"Musí být fakt silní, když tohle předvedli.....teda ten, co tvrdí, že je Nara nebyl nic moc skoro pořád se válel jen na zemi."
Hodnotím lehce zamyšleně v duchu celou záležitost. Než padne onen úžasný návrh jít do cukrárny a s Rin!
"Jasně! Určitě!"
Zajásám, jako malé dítě.
"Randa s Rin....jooooo.....a Kakashi by vůbec nemusel chodit."
Spřádám už v hlavě představy a sny toho, jak úžasně to proběhne a nakonec to skončí svatbou a dětmi. Možná jsem chvilku duchem nepřítomný.
"Takže jdeme Rin?"
Optám se s širokým úsměvem na tváři.

Stará doba, A my v ní


Odehrává se toho moc najednou a moc se mluví. Ne že bych nad tím nepřemýšlela co se děje, ale... Přeci jen jsme tady, jsme sami a tak nějak cítím, že náš příchod bude mít ještě dohru, a nemyslím si, že se nám to bude líbit...
Poslouchám je, všechny a nemám potřebu se nadále vyjadřovat... Možná právě proto, že bych zase dle Anshiho nemusela vše pochopit tedy... Jako první se ozval Minato. Zhluboka dýchám a pomalu přejíždím svým pohledem po přítomných a poslouchám. Anshi se zmíní o velmi silné pečetící technice a já se na něho podívám.
,,Anshi, ale ty víš, kdo by byl schopný něco takového zajistit... Víme to všichni..."
Dívám se na něj s jasnou odpovědí - Orochimaru - Nikdo neví, co prováděl když zrovna neseděl u papírů a že tam nebyl dost často a soudě dle toho jaký byl, a co dělal...
Oklepu se, protože mi z toho pomyšlení přeběhl mráz po zádech.
Zase se strhne menší výměna názorů mezi Kakashim a Minatem a pak než se stihnu nadát nebo zareagovat jsme v místnosti, kde sedí... Třetí?
Zamrkám a zatvářím se poněkud rozhozeně, a pak spíše naštvaně, když nás Aiko začne jen tak představovat... Ale nechám to být, protože teď už je to stejně jedno. Založím si ruce na prsou a pozoruji třetího a čtvrtého, kteří asi budou nyní debatovat o tom, co s námi udělají, protože jsme hrozba...
,,Aiko, nic proti, ale nemyslím si, že se Sandaime ptal nás..."
Podotknu fakt a dlouze vydechnu. Mám toho všeho už dost. Jistě, jsem ráda že žiju, ale... Na jak dlouho? A Anshi... Jistě je to Nara, je to génius, ale... Proč se tak jednoduše vystavuje nebezpečí?
Mám zamračený výraz protože se mi to nelíbí. Opravdu nelíbí.

V Okolí Konohy

Zůstala jsem tiše, když Sensei promluvil ke Kakashimu a když se Obito vehementně hlásil ke slovu, že to, co se děje není fér. Jasně, že to není fér, ale jsou to pravidla. Je to ohrožení vesnice a my jsme jenom Geninové. Už tohle bude zkouška, jestli jsme schopní udržet jazyk za zuby. Aby taky ne, že? Vždyť jsou úplně cizí a nikdo o nich neví. Kdyby to někdo zjistil, mohl by to být opravdu velký průšvih.
„ Minato-sensei má pravdu. Navíc je nebezpečné už jen to co víme, víc informací teď nemusíme vědět, i když jsme strašně zvědaví…“
Pohlédla jsem na Senseie a na ty děti, které tu s námi byli. Jsou tak strašně zvláštní. Je to až neuvěřitelné, že jsou z jiného času a možná dokonce z jiné dimenze…
„ Opatrujte se!“
Mávla jsem na ně s úsměvem, než zmizeli a pak jsem se podívala na své přátele.
„ To je ale den co?“
Usmála jsem se na ně. Pak jsem se rozhlédla kolem. Celý palouk byl zničený. Úplně. A nebylo to z toho boje.
„ Ta holka ale měla velkou sílu…“
Zachvěla jsem se a podívala jsem se na kluky.
„ Co jsou asi zač, hm?“
Promluvila jsem zamyšleně, ale pak jsem raději zavrtěla hlavou.
„ Raději o tom nemluvit… Nezajdeme někam do cukrárny?“
Zeptala jsem se s úsměvem. Nesmíme o tom teď mluvit, ale třeba nám časem Minato-sensei vysvětlí, co se stalo a možná se s nimi ještě někdy uvidíme.

Stará Konoha a žijící Sandaime

Je zvláštní vykat vlastnímu otci. Jenže on není náš táta, alespoň ne tady a zrovna teď. Jak moc tahle myšlenka bolí a zařezává další a další díry do už tak potrhaného srdce. Dnes už toho bylo moc. Pro nás všechny. Ale jen málokdo se cítí tak… tak … Nikam nepatřící jako já. Vždycky to tak bylo, ale teď je to mnohem… mnohem horší, než kdy dříve.
Odvrátila jsem pohled, aby neviděl, že se mi znovu zalili oči slzami a zahleděla jsem se do země. Když se ozval Hiroki, zahleděla jsem se mu do očí.
„ Mluvili jsme o tom doma…“
Pochybuju, že mu to dojde, ale snad ho to na chvíli umlčí.
„ Anshimu nic neudělají, je dost chytrý na to, aby věděl, do čeho jde, Hiroki.“
Položila jsem svému energickému bratrovi ruku na rameno a mírně jsem stiskla. Dneska nemáme nikdo moc dobrý den. Pohledem jsem sklouzla k Sumire a Anshimu. I oni přišli o moc. Ale mají možnost se tam vrátit. Dost možná, pokud to vyjde. Jenže co vlastně má vyjít? A jak ??
Tiše jsem vydechla a pohlédla jsem na Yondaimeho. Zrovna ve chvíli, kdy se mě dotkl, stejně tak i další klon bratra a Sumire a Anshiho.
Všechno se zatočilo a rázem jsme stáli všichni někde jinde. Pořád jsme byli ale pohromadě a to bylo dobré. Pořád to bylo všechno v pořádku alespoň do jisté míry.
Před námi seděl stařík za stolem. A otec z něj byl nervozní. Bylo to cítit, když promluvil, jak se poškrábal. A nebo se styděl.
„ Máma říkala, že táta nesnášel papírování.“
Uchechtla jsem se. Poprvé za celou dobu, se mi na tváři objevilo něco, co mohlo vypadat jako úsměv, pobavení a na chvíli se moje tvář uvolnila, při vzpomínce na matku, když zvesela a se smíchem popisovala tátu. Jenže v téměř ve stejnou chvíli zahltil mou tvář stesk. Sklonila jsem oči, od staříka a malinkým úkrokem jsem se přitiskla k bratrovi.
„ Jsem… Jsem Uzumaki Aiko. Tohle je můj bratr Hiroki. Nara Anshi a Uchicha Sumire. Jsme z… Hirokagure no Sato…“
Pozvedla jsem k Sansaimemu oči a pak se odvrátila a prohlédla si Sumire, Anshiho a Hirokiho. Nejsem zrovna ta pravá k tomu, abych to vysvětlovala.
„ Nejsme… hmm… z tohohle času a možná i dimenze…“