Andor.cz - Dračí doupě online

Předvánoční pauza ale pokračujeme ;)

Usmála jsem se na paní, která nám tak vděčně děkovala. Pak se dveře zavřeli i za tou nešťastnou kočkou, nebo snad paní, která byla úplně nadšená, že má svého mazlíčka doma a Kakashi jen zabručel, že jde náš úspěch nahlásit a ani nás nenechal mu k tomu cokoliv říct, načež zmizel…
Povzdechla jsem si a zavrtěla jsem hlavou, než jsem se podívala na Obita a věnovala jsem mu mírný úsměv.
„ No… popravdě nevím. Asi bych měla jít na chvíli ještě trénovat, sice už je odpoledne, a máme po misi, ale… trénink by se neměl zanedbávat nikdy…“
Usmála jsem se na Obita ještě jednou.
" A co ty?"

Tak nějak jsem probíhající rozhovor začala ignorovat. Rozebírali, co se dělo. Já v tom měla celkem jasno. Dnes se ukázalo, že mi i ten zatracenej čokl dělá potíže. A to jsem byla schopná kočírovat nižšího démona, při zkoušce. Dokázala jsem to, jen pro to, že to udělala liška…. Ta zatracená liška, kvůli které jsem měla celý život potíže. A ne jen já, ale i Hiroki a matka…
Budu muset zesílit, pokud možno, co nejrychleji. Musím ji zvládnout. Dostatečně na to abych neohrozila ostatní a dokázala je chránit. Bez toho to nepůjde.
Když se najednou Sumire vydala vpřed, překvapeně jsem zamrkala. Pokusila jsem si vybavit ten rozhovor, který tady všichni vedli. Tak nějak mi chybělo několik informací…
Nara je blbec?
Zamrkala jsem a podívala jsem se na Hirokiho, který vyrazil za Sumire. Jen se na mě podíval a šel…
Sumire se ještě před malou chvíli smála, trochu jsem ignorovala, co vlastně řekla tak vtipného… Co se tu děje? Anshi něco plácl a naštval jí?
Podívala jsem se na Anshiho. Očividně ani on neměl tušení, co vlastně provedl. Potichu jsem si povzdechla, načež jsem vážně hlasitě zívla.
„ Dneska to bylo podivně vyčerpávající…“
Šla jsem k ubikaci, svým tempem, ketré jsem měla i před tím, Anshi očividně zpomalil.
„ Kdyby sis chtěl o něčem promluvit, Anshi… Stačí říct.“
Ohlédla jsem se na něj, ale nechala jsem ho, aby si přebral své myšlenky sám. Pokud bude chtít, osloví mne, pokud ne……

Nesrovnalosti

"Che. Neboj takovou radost ti neudělám."
Zazubil jsem se na Sumire pobaveně. Slova ohledně toho, že by jí ten kluk nechtěl byla trošku hřejivá, na druhou stranu mi přišlo smutné, že má o sobě Sumire tak malé mínění, chtěl jsem něco říci, ale pak se do toho zamíchal Anshi a jejich slovní přestřelka byla nepříjemnější, než se zdálo, i když proběhla relativně v klidu. Věnoval jsem pohled Aiko a pak jsem na ní kývl a odpojil se od ní a přidal trochu do kroku, abych dohnal Sumire.
"Občas ti to fakt nejde Anshi."
Zamumlal jsem, když jsem ho míjel a i přes bolest v nohách jsem trochu popoběhl, abych dohnal Sumire.
"Sumire no tak počkej.....hele von to tak nemyslel."
Snažil jsem se znít mile a povzbudivě a držet s ní krok, i když mě to stálo nemálo úsilí.
"Je to Nara dobře víš, jací jsou. Vím, že to vyznělo blbě, ale nemyslím si, že by ti tím chtěl Anshi ublížit."
Snažil jsem se trošku zmírnit ošklivé pocity, které nyní ze Sumire sálaly, i když nic neříkala.
"Hele byl to náročnej den pusť to z hlavy. Dyť jsme to dneska málem natřeli partě protřelých ANBU."
Zazubil jsem se na ní zvesela a ždloubl jí loktem lehce do žeber.
"No ták a příště je vyklepnem úplně to se budou divit."
Držel jsem si optimistický povzbudivý tón.

Špatně přeložená slova?

"Hmm řekl bych, že to byla možná tak remíza, ale je hezké myslet si, že jsme vyhráli."
Pousměju se, to mě však přejde, když na mě Sumire tak nepochopitelně vyletí.
"Cože?.....Co jsem řekl..."
Trošku zmateně a nechápavě se podívám na ostatní, když mě Sumire předejde a žene se na ubikaci. Nakonec si nad tím jen mírně povzdechnu a vrazím ruce do kapes. Chůzi jsem zpomalil a nechal ostatním náskok.
"Jak se zdá, někteří lidé, si vše berou moc osobně a jinak, než je to myšleno. Hmmmm....možná opravdu nad vším moc přemýšlím."
Přemítám a raději stočím pohled k obloze. Sice je teď Sumire naštvaná, ale jí to zase přejde. Je to Uchiha, je impulzivní. Díky za to, že mí rodiče jsou klidné typy.
Nakonec na ubikaci dojdu asi, jako poslední. Možná i proto, že ještě na zápraží chvíli pozoruju zahradu, ve které jsme dnes bojovali a hodnotím, co jsme mohli udělat lépe.

Hiroki a Anshi


,,Hiroki..."
Znovu se zastavím a dívám se mu do očí, protože jsem si dala tu práci s tím, abych přišla až k němu.
,,Nikdy nesmíš umřít... Je ti to jasné?"
Bolelo by to... I když se chováš jako blbec...
Dívám se na něj a pak se poušklíbnu.
,,Měla bych být? Neboj se, on o někoho jako jsem já rozhodně nestojí."
Při jeho posledních slovech zakroutím hlavou a začnu se znovu smát.
,,Anshi, já doufám, že to co jsi řekl, tak dodržíš..."
Pak se znovu zarazím, když Anshi začne rozebírat moje vztahy... Sevřu ruce v pěst a mám co dělat, abych mu jednu nenatáhla..
,,Stejně nakonec to byl on, kdo prohrál, nemyslíš?"
Zadívám se na Anshiho a mám rty pevně semknuté k sobě... Štve mě... Hrozně mě štve.
,,Jen jsem tím chtěla odlehčit atmosféru, ale koukám, že ty stále neumíš zhodnotit, kdy je lepší se zasmát a neanalyzovat vše, co řeknu... Mám sto chutí tě praštit..."
Pozoruji ho a ano, kdybych nebyla tak unavená, určitě bych mu jednu natáhla...
,,Ty jsi vážně blbec, víš to?!"
S tímto seberu veškerou svou sílu a rozejdu se rychleji zpět na ubikaci, protože jestli řekne ještě něco, tak ho fakt praštím...
Blbec! Blbec!!!BLBEC!!! Jak tohle může říct... Copak si myslí, že to nevím... Copak si myslí, že jsem tak hloupá?! IDIOT!!! Fakt idiot!!!!
Jdu rychleji abych byla co nejrychleji co nejdál od něj, protože tohle zabolelo...
Já vím, že je mi souzeno zůstat sama, ale takhle krutě mi to fakt říkat nemusel...
Držím se, abych nezačala brečet, ne teď... Teď rozhodně nesmím brečet. musím si to nechat až do pokoje... Až do pokoje...

Pokec na cestě k ubikaci

Poslouchal jsem své přátele a mírně jsem pokrčil rameny.
"Neměj obavy Sumire, nemám v plánu dneska už nic než zasloužený odpočinek a spánek."
Ubezpečil jsem ji, i když mi v hlavě vířila miliarda myšlenek, které se promítaly, jako šachovnice se spoustou shogi figurek díky nimž bylo zapotřebí vyhrát nejrůznější partie. Každopádně na důkaz, že vnímám jsem na Sumire kývl, když zmínila svou tajnou zbraň, která vlastně už nebyla tajná, když nám o ní řekla.
"Ah.....občas je to s nimi fakt složité."
Odtušil jsem v duchu a promnul jsem si zamyšleně bradu. Mou pozornost zpátky přitáhl až bující rozhovor mezi Sumire a Hirokim, kteří se začali bavit o něčem, co jsem opravdu nečekal. S povytaženým jedním obočím jsem na ně slétl očima a pak letmo na Aiko, abych zjistil, co si o tom myslí. Chvíli jsem mlčel.
"Hmmmm nejspíše tě zklamu Sumire, ale nepřijde mi, že by o tebe jevil zájem v tebou řečeném slova smyslu. Spíše to vypadalo, že z tebe chce vymlátit duši a ukázat, že je ten lepší. Taky je vysoká pravděpodobnost, že pokud ti při boji řekl cokoli lichotivého, nebo provokativního, jediný účel byl rozhodit tě a získat v boji výhodu."
Zhodnotil jsem a analyzoval celé možné chování jednoho z našich soupeřů.
"Samozřejmě můžu se plést a může mít o tebe opravdu zájem, ač to dává najevo opravdu nevybíravým způsobem."
Nechtěl jsem jí zhasit veškerou nadějí svou neomylnou logikou.
"I když ta šance, že by o ní opravdu z nějakého důvodu stál, je opravdu mizivá a logicky nezařaditelná do statistiky."
Usoudil jsem nakonec v duchu a raději pokračoval dál v chůzi, abychom se opravdu ještě dnes stihli vyspat.

Vážné řeči

"Ne nemyslím si, že je sobecké položit život za své přátele a svou ségru, když nebude jiné východisko."
Odvětil jsem a zadíval jsem se Sumire do očí s odhodlaností a jistotou mě vlastní. Pak jsem pokračoval v unavené vrávoravé chůzi.
"Proč bychom měli na sebe zapomínat, to zní, jako pěkná blbost."
Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a slétl očima k Aiko. Na ní bych nikdy nemohl zapomenout. Jsme dvojčata, dvě strany jedné mince, nejde na ní zapomenout. A na ty dva bych už taky zapomenout nedokázal. Dokážou být dost otravní, ale jsou to jediní přátelé, kteří mi v tomhle novém světě zbyli.
Odhalování toho, komu co zůstalo v záloze, jako tajné eso se moc nevyjadřuji. Protože sám nevím jestli zůstalo něco, co by o mě můj soupeř nevěděl. Zpozorněl jsem však mnohem více, když jsem uslyšel Sumire, jak vypráví o tom klukovi, se kterým se dala do křížku při tréninku. Při jejích slovech a smíchu jsem bezděky vrazil ruku do kapsy a sevřel jí v pěst. Ani nevím proč mě to tak naštval, takže jsem se přiměl k úšklebku a ohlédl jsem se na Sumire.
"Zníš, že jsi z něj taky docela ulítlá."
Nahlas vyřčená možná pravda mě v krku pálí, jako špatně vyplivnutá ohnivá technika.
"Seber se srabe, co to s tebou je."
Vynadám sám sobě.
"Třeba by vám to klapalo, když máte voba Sharingan."
Odtušil jsem už pak tak nějak neutrálněji a otočil jsem se dál k chůzi směrem k baráku. Blbý téma, fakt blbý.

Hiroki a Anshi.


,,Hiroki..."
Zastavím se a otočím se na něj s pohledem, kdy mé oči budou rudě žhnout...
,,Ty na to možná budeš připravený, ale co my ostatní? Nemyslíš, že je to od tebe trochu sobecké?"
Zatvářím se opravdu zle, opravdu hodně hodně zle... Ještě trochu síly mám, abych ho mohla praštit jestli nepřestane s těma blbostma...
,,Pokud nás od sebe oddělí, tak i přes to všechno jsme schopní se dát zase dohromady... Pokud jeden na druhého nezapomeneme..."
Podívám se na oblohu.
,,Ale můžou si to zkusit jednou..."
Dodám potichu pro sebe, když se budu otáčet abych se rozešla zase zpět.
,,Myslím, že čas na odpočinek je taky důležitý - a i to se může stát, že zapadneme do postele a hned budeme muset jít trénovat, takže radím i tobě, abys nedělal hlouposti a šel si hned lehnout."
žašklebím se a pak poslouchám Anshiho
,,Já nevím jak tobě, ale mě zbývá jen velmi rychlý boj zblízka."
Podívám se na něj trochu zvědavě.
Jistě Nara má vždy nějaké eso v rukávu...
Pomyslím si.
,,A vůbec... myslím si, že po mě ten byakugosharinganovej kluk jede..."
Po této větě se začnu strašně smát, protože víc absurdní věc jsem snad nikdy neřekla a jen ta samotná myšlenka mě vskutku baví...

Esa?

Chvíli jsem poslouchal své přátele, jak si povídali a vyměňovali si své vášně. Ohlédl jsem se přes rameno na všechny, než mě došli.
"Ano je pravděpodobné, že nás budou chtít rozdělit a zlepšit naše individuální schopnosti, ale Hiroki má pravdu v tom, že bude pak pro ně snazší nás už nedat zase dohromady. Záleží na tom, jak moc věříme Hokagemu."
Odtušil jsem a napůl jsem se k ostatním obrátil. Na tváři se mi objevil drobný úsměv.
"To bych netvrdil Sumier. Možná jsou dost silní, ale to neznamená, že proti nim nemáme žádnou šanci. Ano mají proti nám nemalé výhody, ale i tak se nám podařilo je přimět se zapotit, to je nejspíše více, než očekávali. A pokud si myslí, že jsme vyložili všechna esa z rukávu......je to jen dobře."
Usmál jsem se a s rukama za hlavou jsem se zase vydal směrem k ubikacím.
"Nikdy nevykládáme všechny trumfy. Dobrý taktik má vždy záložní figurku, jako překvapení pro soupeře, když se vyvíjí bitva špatně."
Víc jsem jim však k tomu neřekl.
"Každopádně všichni se budeme muset zlepšit, v nemálo věcech."
Dodal jsem, abych rozptýlil myšlenky někam jinam. Na postel a zasloužený spánek jsem se dnes věru těšil.