Andor.cz - Dračí doupě online

Pokecík před odpočinkem

"Vím moc dobře, co se stane, když otevřu všechny brány. A až to bude třeba budu na to připravený."
Odvětil jsem zarputile a odhodlaně směrem k Sumire. Byl jsem rozhodnutý, že pokud to jednou bude třeba, otevřu všechny brány, abych ochránil ty, které mám rád. Bude to za to stát. A když nic odejdu s velkou parádou.
"A s tím šlapáním do země. To si ještě povíme."
Zazubil jsem se na ní provokativně. Byli jsme všichni unavení, ale pošťuchovat se, nikdy neomrzí a přece nebudu horší, jak ona.
"Nejsem nafoukaný, jen mám obavy z toho, co by se mohlo stát, pokud nás od sebe oddělí. Samozřejmě, že je důležitý i individuální trénink, ale taky by se snadno mohlo stát, že nás od sebe oddělí a už se pak vůbec neuvidíme. Nezapomínejte, že jsme pro ně stále hrozba. A já vás nehodlám nechat někde ve štychu."
Mírně jsem se starostlivě zamračil a přelétl ostatní pohledem.
"Se dneska nějak na tu postel těšíš. Co když nás v noci vzbudí na další trénink?"
Zašklebil jsem se, ale pomalu jsem se rozešel za Sumire. Měla pravdu, potřebujeme si všichni pořádně odpočinout. Sil jsme vyplýtvali opravdu nemálo a zítřek nebude určitě o nic lepší.

Zdechliny?

Poslouchám Anshiho a když mi nabídne ruku, tak jí přijmu a pomalu se postavím... Ne, že by mě ten výbuch nezasáhl, ale díky Anshimu mohu ještě stát.
,,Poprvé, co se mnou v něčem souhlasíš. Začínám být poctěna..."
zašklebím se na něj a pak se otočím na Hirokiho.
,,Hiroki, právě pro to, že do všeho jdeš naplno... Víš vůbec, co by se stalo, kdybys otevřel všechny brány? A navíc... Nejsme pro ně soupeři... Nemáme nic, co by je mohlo překvapit, protože dnes jsme jim ukázali úplně všechno... To ,jak se chováme v takové situaci, to, jak jme impulzivní a že nepřemýšlíme... Příště jestli se zase bezmyšlenkovitě vrhneš na Kurajiho, tak tě osobně zašlapu do země, to si pamatuj..."
Hluboký nádech a dlouhý výdech.
,,A nebuď tak nafoukaný... Musíme trénovat i sami, je to logické... Musíme si vytříbit naše schopnosti a pak můžeme jít zpět do týmu... Proto bychom ve volných chvílích měli trénovat pospolu, jinak pak, až nás dají dohromady, tak nebudeme schopní spolupracovat a bude nám trvat déle si na naše nové schopnosti zvyknout tak, abysme jednali jako tým..."/b]
Podívám se na Anshiho, jestli má dedukce je alespoň z části správná.
,,A neloudejte se, musíme si odpočinout, nevím jak vy, ale já jsem ráda, že stojím..."

Zasloužený oddech?

S úšklebkem jsem se zvedl a nechal se ségrou podepřít. Pohledem jsem zabloudil k Sumire a Anshimu.
"Víš, že do toho jdu vždy naplno. Držet se zpátky nemá smysl."
Zakřenil jsem se na svou sestru a slétl očima znovu po ostatních.
"Snad jsme jim dneska ukázali dostatečně, že s náma není radno si jen tak zahrávat."
Pak jsem se zarazil nad něčím, co před chvílí padlo. Zamračil jsem se a bojovně napřímil.
"Budou nás chtít rozdělit? To doufám, že ne. Nehodlám nechat ségru samotnou."
Nikdy nás nedělili. Vždy jsme byli na všechno spolu, dokonce i při zařazování do týmu nás dali dohromady více a nechali nás pohromadě. Nechápu, proč by tomu mělo být teď jinak. Zvláště, na neznámém území u lidí, které vlastně vůbec neznáme a nevíme, co od nich budeme čekat.
"Jen ať nás zkusí rozdělit."
Nafoukl jsem se hrdě a tvrdohlavě.

Konečně klid

Jakmile byla kočka vrácena majitelce jen jsem mlčky kývl. Nebylo třeba to nějak více rozebírat. O to se postarali mí týmoví kolegové. Nezúčastněným pohledem jsem zavadil o kočku.
"Mít takovou páničku, taky bych vzal roha."
Usoudil jsem, ale nahlas jsem neřekl nic. Byla to mise a ta je splněna. Jakmile se dveře zabouchly, začal Obito mlít pantem, tak jako měl obvykle ve zvyku. Jednomu by z toho praskal hlava. Nakrátko jsem útrpně zavřel oči. Naštěstí z toho existovala bezpečná cesta ven.
"Půjdu nahlásit, že jsme dokončili misi."
Oznámil jsem těm dvěma. Nečekal jsem ani na jejich odpověď nebo vyjádření a jedním delším skokem jsem byl na střeše a pak jsem si to už hopkal směrem k rezidenci Hokageho, kde v přízemí lze přijímat mise a hlásit jejich výsledek.
"Alespoň budu mít chvíli klid. Stejně by nás dneska už asi rozpustili."
Přemítal jsem mezi skoky. Rychle vše nahlásit, vyřídit a zase vypadnout, takový byl můj jednoduchý a rychlý plán.

Kočka? Navrácena!

Zazubil jsem se, když jsme našli páničku té neposedné kočky a ta si jí převzala zpátky do své laskavé péče.
"Rádo se stalo, pokud budete někdy potřebovat pomoc neváhejte se obrátit na tým Minato!"
Blýskl jsem frajerským úsměvem a bodl jsem se palcem hrdě do prsou, jako bychom byli světoznámí hrdinové, kteří právě opět zachránil svět. Dveře se zavřely a já se postavil po boku Rin a vesele i spokojeně své společníky pozoroval.
"Dyť to byla brnkačka. Navíc kočky jsou fajn a i tohle někdo musí dělat."
Nahodil jsem a spojil jsem spokojeně ruce za hlavou a vykročil stejnou rychlostí, jako Rin.
"Asi bychom měli ohlásit, že máme splněno co? To znamená, že máme zbytek dnes volno! Hureýj! Jsme dobří. Yatááááá!"
Zajásal jsem rozjařeně.
"Co dneska budeš dělat Rin?"
Slétl jsem s úsměvem k jejím krásným očím. O Kakashiho jsem se absolutně nezajímal, stejně je to mrzout.

Po boji

„ Konohy Anshi, elitní válečníci konohy… Ne Hiro… Mám obavu, že pokud by se střetli s těmi z našeho času, nezvládli by to.“
Sklonila jsem hlavu. Sevřelo se mi srdce. Jsme v minulosti naší vesnice a bojujeme s tím, co by ji mělo chránit a přesto víme, že toho nebudou schopni.
Poslouchala jsem Anshiho i Sumire, jak se baví a trochu jsem se mračila. Nemíním se měnit. Možná se pokusím naučit se krotit emoce, ale sama sebe dusit v sobě nikdy nebudu. Nenechám ze sebe udělat bezduchou loutku. Pokud ona ano…
Zahnala jsem tu myšlenku, že bych jí to řekla. Nemáme ani energii ani čas na to, se tu teď dohadovat. Každý podle svého, očividně.
„ Vždy bude pro ně bezpečnější nás rozdělit. Už kvůli tomu, že jsme cizí.“
Podívala jsem se na Anshiho a zvedla jsem se na nohy. Nakonec jsem podala ruku Hirokimu a pomohla jsem mu vstát. Podepřela jsem ho, aby mohl jít. Cítila jsem tu bolest, sice vzdáleně ale cítila jsem, že mu není dobře. Nás dva nikdo nerozdělí. Vždycky o sobě budeme vědět. Vím to…
„ Tak pojď. Zase si to přehnal víš to?“
Ušklíbla jsem se na brášku a vydala jsem se za Anshim.

Úspěch mise Vločka

Kočka se fakt pronesla. Pod monumenty jsem chtěla na chvíli zastavit, i když to znamenalo, že by kočka mohla znovu zkusit prchnout, ale nakonec se tak nestalo.
Domeček byl pěkný, zvenčí vypadala útulně a příjemně. Když se rozrazili dveře, Obito měl co dělat aby uhnul a já abych nepřišla o ruce. No… ten zoufalý pohled kočky a to Mau… Trochu mi přeběhl mráz po zádech. Nepřivedli jsme ji do ještě většího nebezpečí???
No nebudeme říkat, že její rozkošná kočička, rozhodně křehká, nás málem zabila.
„ Rádo se stalo!“
Usmála jsem se na babičku a pak jsem zamávala.
„ Nashledanou.“
S tím jsem se otočila a vyrazila jsem pomalu od domečku dál.
„ Tak… naše první mise. Splněno.“
Usmála jsem se na kluky a rozhlédla jsem se kolem.
„ Jen už nechci nikdy chytat kočky…“
Rozesmála jsem se a zavrtěla hlavou. Další lov koček bych ráda přenechala jinému týmu, protože dnešní zážitek byl opravdu … náročný.

Trocha oddechu

Mírně si povzdechnu a zadívám se na oblohu.
"Chápu to a řekl, bych že to taky byl jejich cíl."
Odvětil jsem Sumire, spojil jsem ruce za hlavou.
"Bylo to těsný."
Souhlasil jsem a poslouchal ji. V některých věcech měla pravdu, v jiných jen z části. Se zívnutím jsem se narovnal a nabídl Sumire ruku, abych jí pomohl na nohy.
"To bude pěkná votrava, ale měli bychom trénovat i spolu, pokud nás rozdělí v tom souhlasím."
Kývl jsem na ní a zabloudil pohledem k Aiko a Hirokimu.
"Dostanu vás domů. Jen ještě nevím přesně jak."
Pomalými šouravými kroky jsem zamířil zpátky k budově, kde jsme dosud byli ubytováni.
"Tak pojďte vy zdechliny."
Zívl jsem znovu na plnou hubu. Spálil jsem více chakry, než jsem původně chtěl a to jsem ještě nezkusil.....no možná někdy příště. Vždy je dobré mít pár triků v rukávu.

Anshi


Zhluboka se nadechnu.
,,Já vím, ale chápej, že mě rozčílil... Udělal si ze mě figurku a nakonec ten poslední zásah, já počítala s tím, že mě to trefí taky..."
Zamrkám.
,,A navíc, ty jsi jediný, kdo dokáže sledovat celé bojiště a co si budeme povídat... Já nejsem někdo, kdo se ohlíží na ostatní... Takže... Bojuji co to jde... A dělám co můžu, abych nebyla za blbce..."[ /b]
Vydechnu...
,,Ve výsledku se všichni máme co učit, ale nemyslím si, že budeme mít týmový trénink... Myslím, že teĎ se budeme učit každý sám... Ale na druhou stranu si můžeme vytříbit své schopnosti..."
Stále ležím a dívám se na oblohu...
,,Všichni jsme impulzivní... Až na tebe Anshi..."
Dodám ten fakt, který je zřejmý.
,,A takhle to asi už zůstane... Nevím jak bychom museli trénovat, abychom v sobě udusili vlastní já..."
Pootočím hlavu...
,,Každopádně budu ráda, když ti zbyde trocha energie, tak že bysme spolu mohli trénovat po našich trénincích."
Zašklebím se, protože vím že minimálně měsíc budu ráda, když budu schopna dojít do pokoje.

KAPITOLA 4.: Mise Vločka
Obito, Kakashi, Rin

Minulost (Doba Dětství)

A tak jste to měli skoro za sebou. Rin nesla spokojenou Vločku v náruči. Ta dokonce při sestupování po schodišti dolů začala potvora normálně příst. Jako by se nechumelilo si užívala, že její unavené nožičky někdo nese. Někomu by se to mohlo zdát roztomilé, někomu jinému zase velice provokativní vzhledem k tomu, jak vás protáhla.
Nyní zbývalo jen doručit číču její páničce. Je nutno přiznat, že cesta s kočkou zpátky vám zabrala více, jak hodinu. Notnou zásluhu na tom měl i sestup z monumentu a pak krátká pauza dole pod ním, protože jste si dneska fakt docela mákli.
Rozhodnutí misi dokončit jste vyrazili dál přímo za paní zadavatelkou. Když jste došli k malému útulnému domku zahlédli jste pohyb za oknem, které koukalo do cesty a pak se rozrazily dveře dokořán div nepřipleskly Obita ke stěně jen tak tak stihl uhnout.
"Aaaaaahhhhhh Vločičko! Vločičko ty ses mi vrátila! Oni mi tě našli!"
Vrhla se k vám malá stařenka s rychlostí a obratností rovnou Shinobimu v nejlepších letech. Málem utrhla Rin ruce, jak si kočku nadšeně brala. Mohli jste zahlédnout jen zoufalý pohled kočky směrem k vám a její ještě zoufalejší....
"Mau."
Pánička ji už tiskla v náruči a mazlila jí, jako o život.
"Oooo děkuji vám za pomoc drahoučci, nevím, co bych si bez svého srdíčka počala. Ona je tak křehká! Mohlo se jí tam něco stát! Nevím, co bych dělala, kdyby si tam zlatíčko ublížila. Budu na ní odteď dávat větší pozor, ještě jednou vám děkuji mladí Shinobi."
Usmívala na vás o překot a pak se s vámi začala loučit, aby mohla odtáhnout kočku domů.