| |||
|
| |||
První zastávka Magnólie Dante Tvé dlouhé putování tě nakonec dnes, za slunečného a teplého dnes přivedlo o jednoho z velkých měst království Fióre. Do Magnólie. Města, které bylo v dávných dobách proslulé těmi nejlepšími cechy mágů, které byly k nalezení. Dnes po tom všem, co se stalo a jak mágové v království musí znovu získávat svou pozici a prestiž je to dost obtížné a zatím není asi žádný cech, který by se vyšvihl přímo na špici. Tak či onak Magnólie je krásné a rušné místo. Ulicemi proudí davy lidí. Povídají si, obchodují, cestují za kulturou, zábavou, obchodem, nebo prostě jen si odpočinout. Jsou tu stánky, obchůdky, restaurace, hospody, trhy i parky. Prostě vše, co by si člověk mohl přát, aby potěšil, duši, mysl i tělo a odpočinul si po dlouhé cestě. A jak si tak vykračuješ spokojeně po cestě zamyšlený nad tím, kam všude se tady podíváš a jestli tu bude nějaký cech, který by stál za to navštívit, tak do tebe někdo najednou vrazí. Div tě neporazil, ještěže ses stihl zachytit zdi domu. Když ses ohlédl viděl jsi jen mezi lidmi prchat a kličkovat vzdalující se postavu. "Zastavte ho! Prosím! Zastavte ho! Ten zloděj mi ukradl zásnubní prsten!" Slyšel jsi volat ze směru kam jsi mířil dalšího muže, který se hnal, jako o překot tvým směrem a tedy i směrem, kde se již mezi lidmi ztrácel onen údajný zloděj. Přibíhající muž byl oděny slušivě v kabátci a na hlavě měl vysoký cilindr a dlouhé blonďaté nakroucené kníry. Nyní byl však udýchaný a vycházková hůl za ním jen vlála v ruce, místo aby byla užívána, jak se patří. Vesnice nedaleko Magnólie Dívka se napůl ohlédla ještě zpátky tvým směrem. Z pod její kápě jsi viděl jen její tajemný úsměv, ze kterého ti přeběhl až mráz po zádech. Opar tajemnosti se nad tou mladou možná i roztomilou dívenkou přímo vznášel. Napůl se opřela o svou hůl v až skoro dětinském gestu. "To věřím Hezoune. Možná někdy příště. A jestli provedeš něco protizákonného dostanu tvůj spis a setkáme se za méně přívětivých okolností." Skoro až laškovně na tebe mrkne, pak se obrátí a vrátí ke svým. Je fakt, že ani ty jsi jí nestihl říct, kdo jsi, ale může si být jistý, že pokud bys provedl něco závažného nejspíše by byl vyvěšený i svůj hledaný portrét. Ještě než ti úplně zmizela mezi dalšími uniformami, zahlédl jsi zdviženou ruku, jak ti mávla a pak byla pryč. Královské bezpečnostní síly postupně zatýkaly a shromažďovaly gang, kvůli kterému byli zavoláni a připravovali je na přepravu. Jak se zdá, svůj úkol jsi docela obstojně zvládl. Sice ne na 100% ale nejspíše lépe, než jsi mohl očekávat. Pochopitelně tím trochu utrpělo tvé ego, ale na druhou stranu vše se dá brát i pozitivně a budeš se nyní moci chlubit tím, jak jsi sám stál proti desítkám nepřátel a porazil je. To, že mezi nimi nebyli skoro žádní pořádnější mágové je už nepodstatný detail, no ne? Vzhůru do hor A tak vaše trojíce a dvě kočky jste vyrazili opět kupředu. Tentokrát nahoru po strmé a úzké cestě na tu proklatou horu, kde by vás snad měla čekat další část vaší už tak dost šílené zkoušky. Šli jste stále výše a výše, vzduch pomalu ale jistě řídl a sil vám stále ubývalo a ubývalo až.....Kus před sebou jste uviděli stát na rozšířené ploše téhle úzké cesty na jakémsi odpočívadle stála postava, čím jste byli blíže tím lépe jste rozlišovali rysy vysokého muže. Muže v dlouhém koženém kabátci a bledé pleti. Muže, kterému po stranách hlavy čněly dva....rohy?! Když jste došli na okraj plošiny přelétl vás klidným pohledem a na tváři se mu usadil spokojený výraz. "Tak jste došli až sem. Dobře. To začíná vypadat zajímavě. No teď vás však čeká úplně jiná zkouška." Usmál se a zavlnil prsty ve vzduchu. Od pasu mu vzlétl balíček jakýchsi karet, které se samy zamíchaly a roztáhly do dlouhé řady, pak znovu zamíchaly a zůstaly, jako balíček viset ve vzduchu. "Zahrajeme si karty. Někdo kdo se na to necítí?" Přelétl vás pohledem. Úkol od mistra Mia tě s úsměvem uvítala u pultu a koukla na tebe. "No jasnačka. Chystám ti vše, co by se ti mohlo hodit a jelikož je ten batoh drobek kouzelný, tak to ani nebude poznat." Mrkla na tebe a na chvíli zmizla někam do zadního skladu za výčepem. Když se vrátila nesla menší na první pohled poloprázdný batoh. "První dva týdny bys neměla mít problém. Sbalila jsem ti tam i pár užitečných věcí, co by se mohly na cestě hodit. Tak zlom vaz....teda chci říct, abys to zvládla." Zasmála se trošku nervózně, protože nechtěla vyznět nějak morbidně. "Ještě nějak můžu pomoci?" Raději to pak zamluvila a upravila si neposedný pramen vlasů, který jí sklouzl do očí. |
| |||
Úkol od mistra - hurá na ostrov Snažila jsem se nezapomenout dýchat a lehce mu úsměv opětovala. V uších mi hučel Sayuri, který brzy zjistil, že jej ignoruji a přešel pouze na nějaké své nesrozumitelné bručení. Nepodceňuj se.. Dávej na sebe pozor.. Spoléháme na tebe.. Tolik důvěry ve mě vložené, až bych se sama mohla začít obdivodat. ,,Jo, jo jistě.. Budu na sebe dávat pozor. Nezklamu vás mistře." řekla jsem mile přes rameno a vydala se zpět do svého pokoje radši rovnou balit dokud jsem byla odhodlaná. ,,Máš nějaký plán, že jo?" ,,Jasný.. Pojedu na ten ostrov a přivezu toho strážce." ,,Super a řekneš něco jiného než řekl Arek?" ,,Emmm... Pojedu na ostrov.." ,,Super... takže jdeme na sebevražednou misi." ,,Jsem stejně nadšená jako ty." Stihla jsem si sbalit co jsem potřebovala a zůstalo už jen obstarat nějaké zásoby. ,,Buď teď jen chvilku ticho než se dostaneme pryč." ,,Začínám mít pocit, že se za mě stydíš... To ranilo mé city." Jen jsem si povzdechla a protočila oči v sloup. Škoda dál to komentovat. Seběhla jsem zpět k baru a mile se usmála. ,,Dala by jsi mi prosím zásoby na cestu. Tak na pět dni cca by snad mohlo stačit pak si něco obstarám." pronesla jsem s milým úsměvem. |
| |||
|
| |||
Záchrana členů Fairy Tail Zadýchaně a znaveně jsem položila hlavu rovnou na zem, nehledíc na to, že ležím na ledě a je od země pořádná zima. Ztěžka jsem oddechovala, a když Oberon zahodil onu desku, zavřela jsem vyčerpaně oči. Vím, že je zraněný, to křupnutí bylo slyšet snad až na vrchol hory, ale v tuhle chvíli potřebuji alespoň pár vteřin na to, abych se zmátožila a nabrala alespoň sílu se nadechnout. Ucítila jsem, jak mě najednou zvedá. „ N-ne… polož mě, jen se nadechnu a zvládnu jít po svých, ale to se o tobě moc říct teď nedá….“ Otevřela jsem oči a zadívala jsem se na Oberona. „ Na rozdíl od tvého kolene jsem v pořádku. Ukaž…. Podívám se na něj ať si schopen jít a aby tě to u toho nebolelo.“ Dodala jsem honem a vážně jsem doufala, že mě postaví na vlastní nohy. „ Styxi, ať těch zkoušek bude kolik chce, my je zvládneme.“ Usmála jsem se na něj. Nezáleží na tom, jak těžké to bude. Nesmíme selhat… my neselžeme. Vždyť jde o životy členů Fairy Tail. „ Ochráníme životy členů Fairy Tail!“ |
| |||
|
| |||
|
| |||
Vesnice nedaleko Magnólie Utekl, ale jak? Je možné, že mu někdo pomohl. Sám by se odtamtud určitě nedostal. K tomu bude nejspíše zraněný. Pro jistotu se podívám na zem pod místo, kde jsem jej nechával. Pokud je tam nějaké krev, tak je naděje. Do vesnice zamířili naši drazí strážci zákona a hlavní velitel si to šine ke mě. Jak jinak, chtějí vědět, kdo to má na svědomí. "Bohužel ano. Jejich veliteli se povedlo mě zasáhnout a ztratil jsem kontrolu nad svou magií. Kdyby jsem se je nesnažil pochytat živé, tak by to dopadlo lépe." Zamručím si spíše pro sebe. Opravdu tohle je na nic. Jsem zvyklý zabíjet. Odsekávat končetiny a hlavy. Tomu střelci jsem měl usekat ruce, ale pak by zas vykrvácel... "Vidíte to mi připomíná, že by jsem měl cechu podat co nejdříve správu." Na to nyní nemám moc energie. "Nemáte sebou někoho, kdo by se mi na to podíval?" Jdu se někam posadit a trochu si odpočinout. Díru po kulce ještě zadělat zvládnu, ale bude to chtít někoho, kdo mi to vyléčí a také si odpočinout. |
| |||
Vzhůru do hor "Fffchhhhhh máš jediný štěstí, že máš ty své kamarádíčky, jinak bys byl vyřízenej." Odfrkl si váš poražený soupeř a odvrátil od vás pohled. "Tak už běžte, než si to rozmyslím. Nahoru vás čeká ještě dlouhá cesta a její další části už nebudou tak jednoduché, jako doteď." Ušklíbl se na vás škodolibě, pak si vrazil ruce do kapes a zamířil pěšourem někam mezi kamení. "Nechat se porazit vod takového floutka, to je ale vostuda......zmetek jeden dyť ani nemá pořádné svaly." Bručel si muž, když vám postupně odcházel z doslechu i dohledu. Když jste nyní vzhlédli tyčila se před vámi hora, která končila až kdo ví kde. Výstup na ní, i když se zdálo, že tam vede jakási drobná pěšinka bude dost....náročný. A kdo ví, co vás čeká v další části zkoušky. "Kolik ještě těch zkoušek bude?" Mlaskla zamračeně a nespokojeně Vinry. "A kde je Sora?! Já chci Soru! Fňuk.....musíme jí zachránit a ostatní taky!" Pobrekával Styx, ale snažil se držet statečně a slzy zase zahnat. Jako první taky vykročil směrem k hoře. "Tak na co čekáme?!" Zahláholil s novým odhodláním. |
| |||
"Haaaaaa..." zařval jsem, když mi prasklo v koleni a já šel do pokleku. Ale náš záměr se povedl. Protivník to podělal. Doslova zahodil desku s balvany a vzteká se jak malé děcko. S vypětím všech sil jsem shodil desku s balvany za sebe, abych neohrozil Aileen a pak se postavil před ní, kdyby náhodou protivník začal útočit. "Prohrál jsi, bod je náš." řekl jsem mu jasně a zřetelně. Kamenná krusta se ze mě začala pomalu odlupovat, až nakonec opadla úplně. Jde vidět, že toho mám dost. Zpocený, unavený, ztěžka dýchám. Ale vyhráli jsme. Nakonec jsem se otočil k Aileen a vzal ji zase do náruče. "Děkuji," řekl jsem tiše a šel k Vericovi. "I tobě, bez vás by mě porazil. Díky," řekl jsem a přešláp, abych přenesl váhu na druhou nohu. To koleno celkem bolí. |
doba vygenerování stránky: 0.11344003677368 sekund