Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Fairy Tail: Reborn
Družina
| |||
 | "Dejte mi chvilku, potřebuju...potřebuju se rozdýchat," řekl jsem a zády sjel po budově o kterou jsem se opřel. Nerad cestuji jinak než pěšky. Po pár minutách jsem otevřel oči jen proto, abych zjistil, že tam jsem sám. "Lidi?" zarazil jsem se a postavil se. "Kde jste bando?" rozhlížel jsem se kolem, ale nikoho jsem neviděl. Tedy...lidí tam bylo požehnaně, ale ta moje skupinka prostě nikde. Ani Natsu nikde nebyl vidět. A to si myslím, že to jeho háro bych poznal všude. "Neviděli jste asi takhle velkou holku s mluvícím kocourem?" zeptal jsem se pár lidí, co šli kolem, ale odpověď byla vždy stejná. Nikdo nic neviděl. Dokonce se na mě dívali jako na blbce, když jsem zmínil mluvícího kocoura. Tohle mi fakt scházelo. Být sám v neznámém městě a ještě vypadat jako blázen. Za chvíli si pro mě přijdou stráže. K mému štěstí ale na to nedošlo, neboť vzduch naplnila podivná vůně smíchaní se zrnky písku. Jelikož všechen život náhle ustál, našel jsem zdroj toho podivného jeve docela rychle. Jo, musel jsem při tom vyskočit na střechu jedný budovy, ale to je detail. Na kašně přede mnou stály dvě dívky. A z toho, co jsem uslyšel náš zjevně nechtějí pozvat na zákusek a zmrzlinu. Z jednoho směru jsem uslyšel známý hlas, který patří tomu ledovému. A dokonce se i ochladilo. Rozběhl jsem se po střechách směrem k nim a z té poslední seskočil a dopadl do kleku před ty dvě. "Nic nezkoušejte a nic se vám nestane!" řekl jsem dost rázně na to, aby šlo vidět, že když budu muset, budu bojovat. | ||
| |||
 | POZDVIŽENÍ V CECHOVNÍ BUDOVĚ 2 "Tobě se to zdá jako předvádění? Mě se spíše zdá, že jsi našeho Mistra něčím naštval..." Konstatovala jsem daný fakt a vzezření svého nadřízeného. "A pokud to bylo urážkou zrovna tohoto Cechu..." zamračila jsem se a nechala větu nedořečenou. Bránit čest a reputaci toho, pro co obětoval tolik let, potu a úsilí je jen správné. I já bych bojovala za Sayuriho a Renjira, kdyby je urazil a pohanil. Byli mou rodinou a po jejich boku bylo i mým domovem. To samé je pro cechovního mistra jeho cech… rodinou, domovem,… bojovat za rodinu, domov a přátele je to, co je správné, když je někdo osočuje a špiní neprávem!! | ||
| |||
 | Podivínka Akemi a Bělouš Poté co jsem domluvil se objevila nějaká dívka, která se chovala dost panovačně. Možná by se jí líbilo v zrcadlovém vězení, ale to někdy jindy. "Nemohu brát vážně někoho kdo se tu tak předvádí, přičemž to není vůbec zapotřebí." Bez dovolání se motá do rozhovoru, do kterého ji nikdo nepřiznal. To je úroveň. Odvětím a usměju se. "Jsi zajímavý člověk, když hned víš jaký kdo je a přitom jej ani trochu neznáš. Myslel jsem, že zde v tomto cechu se navzájem neodsuzujete. Pokud je na mě něco špatneho, tak jedině prehnaná upřímnost." Tvářim se klidně a přívětivě, stejně tak i mluvím. Nijak agresivně, spíše neutrálně | ||
| |||
| POZDVIŽENÍ V CECHOVNÍ BUDOVĚ „ÁÁÁÁha.“ uniklo mi přes rty, když Mia začala více povídat. Trošku mě to uklidnilo… trošku. "Neselhala jsi a sebelítost si nech na jindy teď jsou důležitější věci, které je třeba řešit a...." společně jsme poslouchaly rámusu, který se ozýval zezdola. "Zdá se, že Arek vítá nováčka....chudák....viděla jsem ho přicházet, když jsem seděla zrovna u okna..." „Chudák? Jestli Mistra stihl takhle rychle nakrknout, předpokládala bych, že to má důvod.“ odtušila jsem s potutelným úsměvem. „Mimochodem, to nebyla sebelítost.“ Dodala jsem po chvíli mlčení na předchozí téma. Než jsem s úsměvem mávla rukou na znamení, že to stejně je ted zbytečné rozebírat. | ||
| |||
4912.jpg){kind=icon} | Cože jestli umím? ,,Cože?" Bruslit neumím, nezkoušela jsem to a po pravdě ani nechci... ,,neumím bruslit, ale klidně to zkus, já si poradím..." Přeci jen mám co dočinění s ohněm. Styxe pevně držím a dívám se i na něj, aby mlčel, vidím, že má strach, vím to, ale musí být silný -> já se také bojím, ne, že ne... | ||
| |||
 | Dvojitý problém Když se najednou celý dav zastavil bylo to divné. Vypadali, jako sochy, jako by se zastavili v čase. Zamračil jsem se a všiml si drobných zrníček, poletujícího písku a pak jsem ucítil tu vůni, zašňupal jsem a zamračil se o to více. "Co to...?" Odpověď se zjevila z čista jasna. Opálená dívka s dlouhým copem, která se nám doslova vysmíval. Zatnul jsem zuby a sevřel ruku v pěst, ale to už byla pryč....a na kašně se objevila ještě s dalším doprovodem. Nikdy jsem ty dívky neviděl, ale bylo mi už předem jasné, že nebudou jen tak nějaké slaboučké mágyně. "Nemám rád písek....ten poslední, co jsem ho potkal si to za něj pořádně odskákal." Vzpomínku na boj s temným cechem na vlakové trase jsem měl stále v živé paměti. Sora reagovala rychle. Slétl jsem k ní koutkem oka. I ona byla nejistá. Nevěděli jsme, co můžeme očekávat, ani kde jsou ostatní. "Zmizet jen tak asi nebude lehké.....navíc je tu spousta lidí, kteří můžou přijít k úhoně. Kso.....špatné místo hlavně tu jsou někde ostatní." Zavrčel jsem. Takhle v davu nic neuvidíme. "Asi nemáme na výběr, budeme muset improvizovat. Umíš bruslit?" Slétl jsem očima k Soře a pak se zadíval znovu na ty dvě dívky. Sevřel jsem i druhou ruku v pěst a okolo mě se začalo pomalu ale jistě ochlazovat. "Nenecháme se na naší cestě zdržovat! My jsme mágové z Fairy Tailu! A na vás nemáme čas!" Křikl jsem na celé kolo až se to rozlehlo. Jasně hodlal jsem je trošku provokovat, ale na druhou stranu tenhle výkřik musel slyšet každý v blízkém okruhu, takže pokud jsou trošku chytří budeme schopni se dát opět do kupy. | ||
| |||
| Problémy? a už na začátku? Pohlédla jsem na Verica a Styxe chytla do náruče. Když v tom se dav zastavil, jako kdyby zkameněl... Zamrkám jestli se mi to nezdá a vzápětí jí tam vidím, jedinou, která se pohybuje a mluví s námi... Povyskočila jsem, jestli nezahlédnu ostatní a to už se k ní přidala druhá dívka, která řekla, že tady naše cesta končí... Trochu jsem povytáhla obočí nechápajíc úplně ty dvě... Ale asi nám chtějí ublížit... ,,Myslím si, že budeme muset bojovat..." Podotknu k Vericovi a pohlédnu na něj... ,,Nebo máš jiný plán, jak jim zmizet?" Snažím se koutkem oka alespoň zahlédnout ostatní a nebo najít Natsua, který tady určitě taky někde je... ,,Musíme být rychlejší, jinak nás zabijí..." | ||
| |||
 |
| ||
| |||
| Já a nekňuba Ušklíbnu se. "Rád bych." Odvětvím krátce. Možná jsem to mohl lépe formulovat, ale tahle stavba potřebuje rekonstrukcí a to co nejdříve, jinak hrozí, že pod sebou někoho pohřbí. "To jsem rád. Byl bych nerad, kdybych putoval tak daleko a musel hledat jiný cech, který by byl schopný mě zaujmout." Sleduji jak se pohybuje. Dle pohybů jde o člověku poznat celkem dost věcí. Mladík však shromažďoval magickou energii a měl v tom jistě i praxi, jelikož se mu povedlo naschromžít impozantní množství energie, které jsem zatím u nikoho neviděl Posusměji se. Je vtipné, když si myslí, že budu jednat vystrašeně pod magickým tlakem, který způsobil. "Působivé, tedy pokud to není jediné co svedeš. Jsem Baltyr Urusai. Milovník architektury a lovec odměn." Snad o mém rodu neslyšel. Nestojím, aby mě bral kvůli tomu, že by mohl získat peníze, které tedy nezíská. Lehce se zasměji. "Působýš děsivě to ano, ale ne dost. Jsem mág jenž oplývá jedinečným druhem magie, mág který se zbytečně nepovyšujme nad ostatní a který má svůj smysl pro spravedlnost, zaměření na vymícení zločinčů." Snažím se působyt uvolněně. Nijak nepatřičně. Na noc si nehraji, stojím tam a jsem sám sebou. | ||
| |||
 | Cechovní budova v Magnolii Bělovlasý mladík naklonil hlavu tázavě na stranu a povytáhl jedno obočí. "Naše cechovní budova je ti trnem v oku? A to se k nám chceš přidat?" Zdá se, že moc nerozumí tvé pointě a asi není čemu se moc divit. "Cech funguje a vzevření může klamat." Odlepil se mladík od sloupu a napřímený pomalými kroky zamířil směrem k tobě. Cítil jsi, jak se kolem něj začala sbírat magická energie. Nejprve slabá ale pak se stála doslova viditelnou a hmatatelnou, onu bílostříbřitou magii, která obklopovala a sálala kolem mladíka jsi viděl až moc dobře. Nikdy jsi nezažil někoho s tak velkou dávkou magické síly, kterou dokázal shromáždit v tak krátkém okamžiku. "Jsem Arek Stonharm, první Mistr stávajícího Fairy Tailu. Kdo jsi ty, abys nás soudil a chtěl se k nám přidat?" Zaburácel, jeho hlas, jako vichřice a najednou z milého mladíka byl děsivý mág, který by tebe i celou cechovní budovu mohl rozmáznout jediným kouzlem. Nebo tak alespoň na tebe působil a ten výraz ve tváři. Tvrdý, nezlomný, skoro až nepříčetný.....jedním slovem děsivý. "Proč si myslíš, že bychom tě měli přijmout do našich řad?!" Padla ta otázka drtivě, že ses skoro až mimoděk přikrčil. Akemi "Z toho, co vím, tak mise byla dokončena. Bohužel tvé tělo špatně reagovalo na tu vizi, kterou jsi stejně, jako všichni ostatní obdržela. Nějakou dobu jsi byla mimo, ale už je vše zase v pořádku. Každopádně všechno to bude asi na trošku delší povídání...." Začala Mia šetrně. "Neselhala jsi a sebelítost si nech na jindy teď jsou důležitější věci, které je třeba řešit a...." Zarazila se, když jste obě uslyšely tlumený hlas zdola od Areka, vašeho Mistra. Určitě se dole něco dělo. "Zdá se, že Arek vítá nováčka....chudák....viděla jsem ho přicházet, když jsem seděla zrovna u okna..." Usmála se vědoucně a drobně Mia. "Nekňuč a koukej se sebrat čeká nás dost práce." Ozval se tvůj neodlučný společník. Nečekané zážitky v Crocusu Každý jste si začali dělat plány, jak najít Natsua a ostatní, jak nezůstat ztracen v davu. A pak jste všichni ucítili, jak se rozfoukal vítr. Měli jste divný pocit, vítr sebou nesl nepříjemná zrníčka prachu, před kterými bylo nutno si krýt oči....nebo to nebyl prach? Písek? Byl to písek? A to nebylo vše, také vůně. Sladká vůně třešňových květů. Ale kde se to tu vzalo? Rozhlíželi jste se a všimli si, že vlastně veškerý pohyb okolo ustal. Všichni byli strnulí a bez hnutí, jako by zkameněli a pak jste jí uviděli. Stála tam krásná a osamělá na kamenném výběžku kašny ze kterého stékala v proudu voda dolů do kašny.
Na tváři jí pohrával zvláštní úsměv a v ruce svírala ještě podivnější dýku. "Tak jsem vás našla. Hih." Zachichotala se, jako by vyhrála nějakou hru. "To bude zábava!" Rozzářila se a písek znovu zavířil, když jste zamrkali zmizela, tedy ne nezmizela byla jen na okraji kašny trošku níž stále se usmívala a....nebyla sama
Druhá dívka o poznání bledší, než ta opálená měla na hlavě až přespříliš velký černý špičatý klobouk a v ruce neúměrně velkou podivnou hůl. I jí na tváři pohrával úsměv a ve vlasech měla zapleteny třešňové květy. "Že to ale nebylo lehké, škoda že tady jejich cesta končí." Posteskla si skoro až smutně bledá dívka, která se zatvářila na okamžik omluvně. Neměli jste absolutně ponětí, co byly ty dvě zač a ani žádné označení cechu jste na nich neviděli, nehledě na to, že vypadaly opravdu atypicky oproti veškerému obyvatelstvu zde, které se stále nehýbalo. | ||
