| |||
ZNOVU PŘI VĚDOMÍ „Určitě je ti už lépe?“ Mé oči zmateně zamrkaly a já hleděla na světlovlasou dívku před sebou. V hlavě jsem měla prázdno a je pravda, že jsem v pořádku nebyla. Akorát se mi nohy znovu zaškobrtly a já chtě nechtě se zprudka posadila na postel, až pode mnou zasténala. „Co-cože?“ Dostala jsem ze sebe překvapeně, když už jsem vstřebala další dívčina slova a snažila se vybavit vše, co se událo. Má mysl byla zmatená a zakalená. Ani jsem si nebyla jistá, zda tu dívku znám. Ona očividně mě znala dobře. „Co-co se stalo?“ Pokračovala jsem ve svém zmatení. Chtěla jsem se akorát jen dojít napít vody. Prolétlo mi v mysli, než jí prořízl povědomý hlas a konečně s ním jako úderem blesku se začaly probouzet i staré vzpomínky. „MISE!!!“ vyjekla jsem poplašeně. „Co tu dělám?! Byli jsme… byli jsme…“ Chvatně jsem se opět hrnula na nohy. Pohled mi sklouzl na Sayuriho, který si mě očividně dobíral, ale zrovna jsem na jeho žertíky neměla příliš myšlenky. Stiskla jsem jeho pochvu ve svých rukou tak pevně, jak jsem mohla. Trošku jsem tu tonula. „Uhmm… co to bylo?“ Vydechla jsem po chvíli. Dobře jsem si uvědomovala, že nyní nemohu se Sayurim mluvit přímo. Snad mu dojde, že se ptám na to poslední, co jsem viděla… na ten výjev… na ta cizí slova… Stejně, jako si to snad mohla domyslet i dívka. Tedy... pokud jsem to neviděla jen já a neslyšela...Nejistě jsem zvedla pohled k dívce. „O pár?“ Zopakovala jsem po ní trpce. „Selhala jsem… selhala na své první misi.“ Namítla jsem. Tomu se prosím říká skvělá reprezentace hned od samého začátku. Ano, vím, jak se v myšlenkách povzbudit... |
| |||
|
| |||
Ztraceni v davu Snažila jsem se Vinry sledovat, kam letí a pokoušela jsem se s ní udržet tempo, ale to vůbec nešlo. Bylo tu tolik lidí. A najednou byla z dohledu pryč. * Co se to tu děje?! Proč je tady najednou tolik lidí?* Nejistě jsem se začala rozhlížet, protože jsem v tom davu zůstala úplně sama, i bez Vinry. A to teprv začínala panika… „ Vericu!“ Zakřičela jsem z plných plic. Začínám zmatkovat a to není úplně dobře. Lidé mě postrkovali vpřed, takže jsem začínala ztrácet pojem o tom, kde jsem byla naposledy a kolem byl takový šrumec, že už bych se stejně nedokázala vrátit. A pak do mě zničehonic narazila Vinry a s ní Liam. Vylekaně jsem poskočila, ale naštěstí mě už znovu nestrhl dav. Ne tolik… „ Dobře… dobře… Alespoň už nejsme sami… Měli bychom se dostat na kraj ulice, snad tam bude trochu klidněji.“ Poslední slova jsem dost rychle vyhrkla, protože do mě někdo narazil. Ti lidé jsou tak bezohlední… „ Nevíš, Liame, co se to tu děje?“ |
| |||
Nový začátek, nebo zklamání? Ušel jsem spoustu mil, potkal spoustu lidí a viděl místa, která svou krásou vezmou dech a stejně tak místa, jenž se vyrovnají nočním můrám a proč? Protože jsem potřeboval informace a během cest jsem se až moc nudil. Architektura většiny domů již nebyla, tak jedinečná, jako ty jenž jsem vídal dříve. Chyběla jiskra, která by domu dodala život. Proto jsem po cestě občas zavítal na místa, kam lidská noha nevkročila a nechal se inspirovat přírodou. Nyní jsem však, snad již blízko svého cíle. Jsem ve městě Magnolie a hledám zde cech, který ví co je správné a dokáže si stát za svým. Navštívil jsem již spoustu cechů, ale nikde jsem nenašel to co jsme hledal. Slyšel jsem však zvěsti o cechu, který odpovídá, tedy je nejblíže tomu co hledám o cechu Fairy Tail. Zprvu mě název zarážel, ale nakonec jsem si řekl, že o jméno nejde, jde o jádro cechu, které je vždy originální a v tomto případě nad i ryzí. Kroky mě vedou k poněkud nevábně působící budově, která měla představovat Cech. Dříve ta budova nejspíše vypadala zajímavě, ale nyní se obávám vkročit dovnitř ve strachu, že se budova brzy zřítí. Zdejší lidé o tomto cechu mluvili různě, ale to mě ještě více lákalo jej poznat. Vejdu dovnitř a chvíli si přijdu, jako ve staré hospodě, kam pomalu žádná noha nevkročí. Než stihnu udělat krok zpět, tak mě vyleká muž, kteří se vynoří. No nevím odkud. Při pohledu jak se opírá o sloup, už vduchu vidím, jak sloup praskne a celá budova se sesune. Prohlídnu si muže, který nemůže být o moc starší než já. Vypadá zajímavě a je v něm něco jako jiskra. Přesný opak tohodle místa. "Problémy tu dělá jedině vaše cechová budova, která mi je skoro jak trn v oku, ale ano přišel jsem, jelikož jsem se chtěl ucházet o místo v tomto cechu, tedy pokud nějaký stále existuje." Lehce se zašklebím a prohlížím si zapadlé místo. "Upřímně toto místo, moc nepůsobí, jako cechovní budova." |
| |||
Roztříštěni v Crocusu Sora a Veric Zůstali jste pouze spolu vy tři. Sora, Veric a Styx. Bylo to děsivé, že ještě před chvílí vás bylo jednou tolik. Když Sora zavětřila a chtěla najít někoho ze známých pachů, byla ráda, že cítí poblíž Verica, který byl jen na krok, nebo dva od ní. V okolí se pohybují takové davy lidí, že to dokonce přebíjí i pach ostatních známých osob. Styx se vrací za chvíli zpátky k vám s poplašeným výrazem. "Soro! Soro! Neviděl jsem nikoho od nás.....možná o kus dál poletovala Vinry, ale nejsem si jistej, všichni po mě koukali a pak taky....." Zachvěl se a schoulil se Soře do náruče. "Chtěli mě chytit do velké síťky na motýly!" Udělal naprosto děsivý výraz, aby tu strašnou věc podtrhl. Každopádně v tuhle chvíli vám ani Styx nebyl schopný lépe pomoci s hledáním ostatních, hold se budete muset nejprve vymotat z těchhle davů a pak možná půjde najít ostatní lépe, třeba budou mít podobné nápady.
|
| |||
Cesta vlakem následovaná davy v Crocusu To má každý ať už ten důvod zná nebo ne, odpovídám právě Soře, když se zapojí někdo třetí. Měl jsem za to, že nemluvíme zase tak nahlas, aby naše rozprava rušila ostatní. Nicméně vzhledem k Natsuově reakci jsme se zřejmě do naší společné debaty natolik vžili, že jsme přestaly dávat pozor. Jo… mám dojem, že nejrozumnější ze základní dvanáctky je Libra… (Váhy, doplním, kdyby vypadala Sora nebo Natsu zmateně.) Třeba Blíženci jsou opravdu nenapravitelní, co se týče jejich nekonečných žertů… a ještě jsi například zapomněl na Taurose, obrátím oči v sloup. Každý z nich má svůj jedinečný charakter. Ale kdo ve Fairy tail na tom není podobně… nebo kdekoli jinde?, vrátím mu úsměv. Nicméně v tom poslední bodě se mýlíš, pokračuji naprosto klidným a přívětivým hlasem, aniž by můj výraz byť jen trochu zakolísal. Bez ohledu na jeho předchozí chladný tón, já stále působím, jako kdybych mluvil o slunečném počasí a ne o možnosti ovládat svobodnou vůli jiného živého tvora. Ostatně i kdyby ses toho klíče zmocnil, musel bych s tebou uzavřít smlouvu… dobrovolně… jinak by ti byl celkem k ničemu. A ani potom nevím, do jaké míry by to fungovalo. Nebo jestli vůbec, dokončím s krátkým pokývnutím hlavy ke straně a pokud někdo nemá další komentáře, tak dál pokračuji spíše v tichosti. Na samotném nádraží probíhá všechno bez jakýchkoli komplikací, proto mě překvapí, jak se všechno zvrtne v samotném vlaku. Kdo koneckonců mohl tušit, že prakticky všem drakobijcům se ve vlaku dělá špatně? Proč vůbec? Asi to má něco společného s jejich magií. Možná jde o nějaký vedlejší důsledek na jejich tělo, ale nedává mi to moc smysl, proletí mi hlavou spolu s modlitbou, aby během jízdy nikdo nevyprázdnil obsah svého žaludku. Já… předpokládám, že ano. Určitě bude, řeknu, třebaže moc jistoty v hlase nemám. Nikdy jsem se s něčím podobným nesetkal, takže ve skutečnosti nemám tušení. Nicméně alespoň jeden z nich už musel mít s tímto druhem cestování nějaké zkušenosti, takže musel vědět, že to nakonec zase odezní. Když konečně vylezeme ven… naštěstí bez jakékoli kalamity… přivítá nás hlavní město. Velké přelidněné hlavní město… nelíbí se mi tu. Moc lidí, moc hluku, větší zápach atd. Odpočinek, pak pokračovat po trase, nedostat se do problémů, zaznamenám v instrukce a už teď mě zajímá, jestli se jich dokážeme opravdu držet. Členové našeho cechu přece vždycky přitahují různé problémy… je to jako magnetismus a my jsme ten magnet. Netrvá to ovšem ani pět minut, a už máme první problém, ztrátu našeho průvodce. Vlastně… když se tak rozhlížím, všimnu si, že Natsu není jediný, od koho jsem se v rámci tlačenice davem neúmyslně oddělil. Hů, zaúpím tiše a povzdechnu si. To je úžasné. Ztratit se od všech ostatních v tom největším davu, aniž bychom měli nějaké domluvené místo srazu. Chvíli zvažuji, že bych se vrátil zpátky k nádraží a doufal, že tam najdu někoho, kdo měl podobný nápad. Potom si však všimnu kočky s křídly, která poletuje ve vzduchu. Nejde o Styxe, myslím, že to je Vinri. Nicméně poznávám, že patřila do naší skupinky, protože ve vagónu jsem měl dost času si důkladně prohlédnout všechny cestující. Z toho důvodu ji neustále sleduji očima a snažím se mířit k ní. Třeba mě zavede za někým dalším. |
| |||
Blázinec Držím Styxe tak, abych ho chránila před mačkajícím se davem, a sama dávám pozor, aby na mě nikdo nešlápl... Povedlo se mi nás dostat do bezpečí k jednomu domu, aby nás neušlapali. Rozhlížím se, a když zaslechnu Verica, tak na něj zamávám... Jsme tři, to je dobrý stav... ,,Najdeme ostatní Styxi, nic jiného nám nezbývá..." Pohladila jsem ho po hlavě a rozhlédla se znovu po davu... Pak se podívám na Verica… ,,Máme dobrý nos, mohli bysme je najít podle jejich pachu, pokud si ovšem něčí pach pamatuješ..." Jistě nejsme psi, ale čich máme velice dobrý, což je plus... ,,Styxi? Zvládnul bys vyletět nad ten dav a hledat ostatní? Ideálně je nasměrovat někam mimo tento dav..." Znovu se podívám na Verica… ,,A nebo si tu cestu uděláme po svém..." |
| |||
Crocus Držela jsem Vinry v náručí a rozhlížela jsem se kolem. Bylo tady tolik lidí. A takový strašný zmatek. Tohle se mi nelíbilo. A pak mi všichni najednou zmizeli. „ Vericu!“ Zakřičím skoro zoufale, když zjistím, že nejsem ani s ním. Co mám sakra dělat. „ Pust mě, já se po někom z nich podívám.“ Vinry se mi vyškrábala z náručí, vyskočila do vzduchu a vzlétla. „ Najdi Verica.“ Zavolám a sama se pokusím dostat ke zdi nějakého domu, abych se cítila trochu víc mimo lidi. Aspoň z jedné strany, když už nic. Pozorovala jsem Vinry jak poletuje nad lidmi a jak si na ní někteří ukazují. Snad se po ní nikdo nerozhodně něčím hodit. |
| |||
|
| |||
Tak kde váznou odpovědi-kabo? Chtělo by to zase jeskyní trošku pohnout tak šup šup mrtvolky ;) |
doba vygenerování stránky: 0.10878396034241 sekund