Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Kroniky Enfrie

Příspěvků: 24


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč Radosh je offlineRadosh
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nilwuin Noldarme je offline, naposledy online byla 26. března 2017 16:28Nilwuin Noldarme
 Postava Alassië Veromo je offline, naposledy online byla 26. března 2017 20:12Alassië Veromo
 
Osud a Čas - 12. března 2017 14:08
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp


Rituál, i když strohý a uspěchaný, dopadl tak, jak dopadl - strom ti svou větev dal, ale necítíš se nijak zvláštně. Vlastně ti připadá, že ta větev by z toho stromu spadla tak jako tak... ale nic lepšího teď asi mít nebudeš.

Tvá družina se pakuje. Barbaři, zvyklí na těžká břemena, berou do svých zavazadel většinu těžkých věcí - Vrag s Kaelem nesou většinu zásob a téměř všechny pochodně. Yami, potěšena tvou podporou, se usměje.
"Víš... cítím se tak zvláštně. Asi bych se měla bát, ale... já se tam těším!" Radostně si bere své věci a během chvíle (má nejlehčí zavazadlo...) už přešlapuje připravená vyrazit.
Luk s plátěným toulcem nakonec najdeš pod hromadou jiných zbraní. Je krátký, šípy jsou na konci polámané nebo mají tupé a pokroucené hroty, letky jsou potrhané. Přesto můžeš být rád, že tady nějaký vůbec byl...

Ačkoliv tě Erbadel nemohl vidět přicházet, moc dobře ví, že jsi za ním přišel ty, než vůbec promluvíš.
"Vím, že vcházíme jako otroci, můj příteli z lesa. Ale vyjít svobodní bude obtížnější." Naposledy se podívá na díru do skály a vydá se ke stolům. "Omlouvám se, nechtěl jsem zdržovat..." Těžko říct, zda je to tím, že nevíš, co přesně čekat, zda tam něco skutečně je nebo jestli na tebe Erbadel přenesl část svých chmur, ale při pohledu na tunel cítíš v zádech zvláštní, nepříjemné mrazení.

Tvá výzva o svobodě vyvolá radost mezi přítomnými, ale jediný, kdo se odhodlá vydat se dolů, je Ruven. Tento elf ti padl do oka již tehdy, když sis vybíral druhy. Je zvláštní - vyšší, než ostatní elfové, má postavu stavěnou spíše na člověka, jeho pleť je světlejší než pleť dalších v táboře a jeho dlouhé vlasy jsou rudé, celkem neobvyklé pro lesní elfy. Přesto jsou jeho rysy ve tváři a zašpičatělé boltce uší jasným důkazem, že sdílíte krev rodu.
"Nechci tady být už ani chvíli," řekne ti podivným přízvukem a vydá se ke stolům. Bere si dva tesáky a zbytky zásob nakládá do torny. Lukáš ti přátelsky kýve hlavou - nemůže odejít. Je to takový paradox; ačkoliv jste tady vězni, smíte odejít. On je zde ve službách a mohl by se snad kdykoliv vydat a pracovat pro městskou hlídku v kterémkoliv lidském městě v této zemi, ale s vámi tam dolů nemůže...

Všichni jsou přichystaní a je čas vyrazit. Lommistr vás pozoruje z dálky, když se blížíte ke skále. Dav vězňů začal zpívat nějakou píseň pro štěstí - je zvláštní, že ji znají i elfové, i barbaři, jejich hlasy spojené do jediné melodie se zakusují do masa a odhalují holé vzpomínky na dávné časy, které ani nenastaly. Každý další krok blíže průchodu tě sytí zvláštním strachem. Není intenzivní, spíše jako by byl hluboko. Jako by tě skála chtěla varovat, ať se zastavíš, otočíš a odejdeš daleko od ní. Každým dalším krokem se vchod zvětšuje; i když víš, že to bude jen kulatá díra o průměru téměř dva sáhy, už teď se ti jeví velká jako celá hora.

Světlo z venku osvětluje tunel asi deset sáhů hluboko - zdá se, že je celou dobu přibližně stejného tvaru a šíře i výšky. Více než dva vedle sebe se nevejdete. Stěny jsou zvláštní - vypadají částečně opracovaně, částečně jako přirozená jeskyně. Erbadel, i když očividně stále znepokojen, trvá na tom, že půjde v první nebo druhé řadě. Z jeskyně vane ledový vzduch nesoucí zpěvnou ozvěnu. Vcházíte dovnitř a ponořujete se do tmy. A píseň za vašimi zády se ztišuje až nakonec zmlkne. Jste obklopeni chladem, tichem a temnotou...
 
Nilwuin Noldarme - 12. března 2017 08:57
jajosef26255.jpg

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp


Při návštěvě lesa jsem musel jen zavrtět hlavou nad hloupostí svých strážců. Lukáš, by už trošku věděl, že takové naše způsoby nejsou ale tihle? Jen dva natvrdlé pařezy a to urážíme pařezy. Nesnažím se jim ani sáhodlouze vysvětlovat, co je třeba udělat.
"Kéž by mě toho mistr naučil více."
Hlesnu si v duchu, když si vybavuji útržky ohledně rituálu o získání hole.
"Cemi požehnej prosím mému dílu, ač není dle našich zvyklostí."
Prosím v duchu naší bohyni, protože vím, že není úplně správné získat svou hůl takto, ale přece nějak to jít musí.
Rituál musím provést bez mistra a zrychleně, abych to stihl. Navíc strom jsem vybral dle toho, jak na mě působil. Prostě pocitově, jinak to v tuhle chvíli nešlo.....a výsledek? No snad bude dostačující. Musí být.......Úpravy hole jsou také jen....hmmm....nedostačující rychlé ale v tuto chvíli ty nejlepší, které si mohu dovolit. Nějaké další zušlechťování musí počkat.

Rozhovor s bratrem byl horší, než jsem čekal. Skoro to zní, jako by ho někdo proti mne štval, ale bohužel to není chvíle, kdy je čas to řešit. Rozhodl se a já také. Každý z nás vidí možnost svobody v něčem jiném.
Přinutím se na něj posmutněle pousmát a naposledy pohlédnout do těch očí plných nenávisti.
"Opravdu jsem zrádce svého rodu?"
Na okamžik o sobě zapochybuji.
"Pakliže ty bratra nemáš já jej mám a věz že soudit nás mohou pouze staří bohové bratře.....Nechť tě Cemi ochraňuje a Súrain vedé tvé kroky jistě a správně."
Neříkám sbohem, protože to tak necítím. Neloučím se navždy. Jednou.....jednou mu dokážu, že jsem pouze chránil svůj rod.....

Když je čas slavnostně se začneme balit. Vybavení, které je na stolech rozloženo je bohatší, než by se dalo čekat. Ale chudší, než by bylo potřeba. Musí však stačit. Lehce pokývnu na Lommistra na znamení díku, ale nic víc není to třeba. Není to na místě.
Očima přelétnu všechno, co zde je a pak přejdu ke své skupině.
Jídlo a vodu si rozdělíme rovnoměrně mezi sebe, oblečte si kabátce bude tam zima.....
A tak dále. rozebreme mezi sebe troud, louče, přikrývky, křesadla, zavazadla. Husí brk, kalamář, inkoust i pergameny si balím do svého zavazadla. Taktéž gázu a bylinky balím k sobě.
S lehkým úsměvem přejdu k Yami, která kouká na krátký meč. Vezmu jej a podám jí ho do ruky.
"Neostýchej se. Budeš ho možná potřebovat."
Kývnu na ní na znamení podpory a sám si k pasu uvážu dýku a rozhlédnu se, zdali se tu neválí nějaký zašlý luk, tětiv a šípy. Pokud ano sbalím je taky. Pokud ne obejdeme se bez nich. Při sobě mám samozřejmě svou novou "druidskou" hůl, kterou jsem si vybral v lese. Nakonec s lehkým zaváháním vezmu ze stolu ještě krátký meč pro sebe. Zvláště pokud nenajdu luk. Přece jen být připraven je dobré.
Přejdu k Erbadelovi a přátelsky mu stisknu rameno.
"Rozptyl své obavy příteli a vybav se na cestu. Vcházíme, jako otroci, odejdeme jako svobodní. Společně to zvládneme."
Pokusím se jej povzbudit a zakořenit v naší věci. Ztratit společníka by bylo teď přinejmenším nemilé.

Nakonec se rozhlédnu po všech přítomných.
"Pokud je tu ještě někdo, kdo chce jít s námi a získat si svobodu, nechť přistoupí mezi nás. Uvítáme ho, jako sobě rovného druha!"
Promluvím dost nahlas, aby mě bylo slyšet, nejrpve jazykem synů kterému rozumí i barbaři a pak vzápětí jazykem elfů, aby měli všichni rovnocené šance a sleduji zdali se k nám ještě někdo rozhodne přidat. Každá ruka se bude hodit, zvláště když nemohu spoléhat na tu bratrovu.
Očima vyhledám Lukáše, na kterého se lehce usměju a pokývnu mu hlavou. On je asi ten jediný ze strážných, koho bych sebou v dolech snesl ale pochybuju o tom, že by měl důvod volit takovouto cestu. Skoro je mi líto, že to není elf. Zde není jeho místo....ale však on jej jednou najde.

Pokud se k nám ještě někdo rozhodne připojit počkáme až se vyzbrojí a rychle se s ním uvítáme a seznámíme. Jakmile je to hotovo, nebo už nikdo s námi další nepůjde a my budeme připraveni a vybaveni, jak nejlépe to půjde, tak vyrazíme na cestu do temnoty.
 
Osud a Čas - 07. března 2017 17:19
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
2. května 249 VRp


Strážný, který tě okamžitě poznal, se starostlivě usměje a vyslechne tvou žádost. Kolem šesté položky už se začíná trochu ztrácet a tak, než odejdeš, si s tebou ještě několikrát zopakuje celý seznam - nejprve na jednu dvě věci zapomíná, na několikátý pokus už vše odříká tak, jak sis přál. Jelikož je však na stráži, půjdou s tebou na vycházku do lesa jiní dva muži, a proto se s tebou rovnou loučí a přeje ti hodně zdaru. Při tom, téměř by sis toho nevšiml, na tebe šibalsky mrkl.

Tví dva strážci - či spíše "hlídači majetku velectěného lommistra" jsou ti cizí. Ano, určitě jsi je tady za ten měsíc mnohokrát viděl, ale jejich tváře ti nejsou povědomé. Jeden z nich, vysoký nevrlý muž, nese na zádech sekerku, druhý, jen o chloupek vyšší než ty, nese v ruce menší pilku.
"Prej sis chtěl sehnat ňákej klacek," vysvětlují ti svou nezvyklou výstroj.
Dřeva je zde hojně jak na stromech, tak na zemi mezi bujnou zelenou trávou a porostem. Spadané větve jsou seschlé, plesnivé, křivé, zlámané, ... Jen málokterá by ti vyhovovala, hledáním té pravé bys zabil přinejmenším celý den a na meditaci před výpravou by ti nezbyl čas. Naštěstí víš, jako učenec druida, jak si takovou hůl obstarat... nebo na to alespoň vzpomínáš. Mistr Harma tě tuto činnost přímo neučil, jen ti vyprávěl o zisku té své. Správná hůl druida - hlavní zbraň ochránců díla Cemi - slouží zejména jako zásobárna magické síly, kterou čerpá z přírody, dále také prodloužená ruka, ve stáří jako berle... a na neposlušné a málo pokorné žáky jako výstražné znamení. Svou hůl by si měl druid opatřit na konci studia spolu s mistrem, který jej zasvětí do tajů správného výběru. Nicméně časy jsou těžké a okolnosti ti neumožňují podstoupit tento rituál, tak se snad nic nestane, když tato pravidla porušíš.

Nolmo Harma ti vyprávěl, že svou hůl získal v Údolí Jezevce (Nalda Orya), místě západně od Nolmë Oroni, kde vyrůstal. Se svým mistrem odešli na sklonku jara do lesa a meditovali. Pak se Nolmo vydal za stromem, který zářil - to světlo však neviděl, pouze cítil. Dlouhou dobu si ten strom, urostlý buk, prohlížel, než k němu promluvil. Požádal jej o jeho sílu a vytrvalost, požádal jej o kus sebe sama. Pak jedna z větví náhle pukla a spadla k zemi. Ať už strom obcházel jakkoliv, nikde neviděl prasklinu, kde měla větev dříve růst. Nolmo poděkoval a s mistrovou pomocí si hůl opracoval do konečného tvaru. Listí, větvičky, třísky; vše co zbylo, položil ke kořenům stromu, poděkoval a rozloučil se.

Před odchodem jsi stihl jen svolat svou družinu, rozhovor s bratrem musel počkat - lommistr ví totiž nejlépe, kdy může postrádat své dva muže a kdy ne, tudíž o čase tvé procházky rozhodl on. Nyní máš však čas a vlastně poslední příležitost. Hned na úvod se mu na čele objeví nespokojená vráska, přesto tvůj zdvořilý pozdrav musí opětovat. Vyslýchá tvá slova s trpělivostí, která mu není vlastní; však také můžeš pozorovat, jak to v něm vře a jen čeká, až skončíš a bude ti moct odpovědět.
Nejprve znechuceně odhodí tvou dlaň ze svého ramene.
"Věděl jsem, že se mě budeš snažit nalákat, že se uchýlíš i ke lži. Myslíš si snad, že tam bude jiná cesta? Je to jenom díra v zemi! Hned, jak tam vlezete, vás zasypou, tím si buď jistý, Nilwuine! To já, JÁ se odsud dostanu! Já, naši lidé a třeba i ty zvířata z hor; brzy už unikneme. Pomstíme naše padlé, spálíme to tady všechno - ohrady i tu jeho přepychovou barabiznu! Přijdu zpátky domů a věz, bratříčku, že nezapomenu zmínit tvou zradu!" Jeho krev vře, svůj hněv nikterak neskrývá, což tvoří dokonalý protiklad k tvé tiché rozmluvě. Otáčí se a kvapným krokem odchází. "Třeba tvrdíš, že mi věříš, ale já tobě ne! Protože já nemám bratra..."

Čas plyne a přípravy vrcholí. Lommistr ve své radosti, nyní neskrývané, dal všem den volna - tedy spíše uspořádal menší slavnost při vašem odchodu. Strážní vynesli ven z kasáren několik stolů, rozložili na ně všechny věci určené výpravě. Je na nich snad vše, co sis přál - nemalé zásoby jídla zabalené do plátna (nebudeš-li šetřit, i tak vystačí alespoň na pět dní), hromada měchů naplněných vodou, hrubé lněné kabátce (některé z nich poznáváš, zřejmě se jedná o oděvy zajatců), dále několik potrhaných přikrývek, dva namotaná lana (hrubá tak akorát, aby snad unesly i Vraga), pár křesadel, váček s několika kousky troudu, pytel se třemi desítkami loučí a několik zavazadel rozlišných velikostí. Speciálně pro tebe je vyhrazen jeden stůl - máš zde jeden z husích brků, které jsi viděl dříve v pracovně lommistra, kalamář se zbytkem inkoustu a tři listy místy potrhaného pergamenu. Dále jsou zde i váčky s tvými bylinami a dlouhá smotaná gáza, nepříliš čistá, ale alespoň nějaká. Nakonec je jeden stůl a blízko stojící sud věnován zbraním. Jsou zde krátké meče a sekery, kopí, nože, palice, ... Jak se dalo čekat, žádný kus výstroje není nový ni kvalitní; jsou to vesměs staré tretky, které se povalovaly ve skladu a zbrojnici.

Jak sis všiml, Kael, Vrag i Edeil již obchází stoly a plní své torny vším možným, vybírají si zbraně a vypadají celkem natěšeně. Kael si vybral bojovou sekyru se zubem naspod čepele (přesto nejlepší z nabídnutých) a ten nejdelší meč, který zde našel - jeden a půlruční meč. Kůže namotaná na jílci by chtěla převázat, ale na to dojde třeba časem. Ačkoliv jsi jej před pár dny zhojil, vypadá to, že ho každým krokem provází bolest. Vrag, zklamaný výběrem drtivých zbraní, nakonec skončí u dřevěné palice s ostrým kováním na konci hlavy. Edeil zjevně poznal tesák sebe nebo někoho z jeho blízkých a tak se po něm okamžitě vrhá. Vychutnává si každý dotek lesklé zahnuté čepele.

Yami jen netečně stojí opodál a vypadá to, že spíše čeká na tvůj příkaz - pokukuje však po krátkém meči na kraji stolu. Ono je to taky největší zbraň, se kterou by byla v případném boji k užitku... možná. Přesto si však vybrala ten nejčistší kabátec, který zde byl; má z něj podobnou radost, jako Edeil ze zbraně. A nakonec, tvému postřehu nemůže uniknout znepokojení Erbadela. Stojí zamyšleně dál od ostatních a namísto výstroje civí na vchod do tunelu. Vypadá to, jako by se rozhodoval, zda radši nezůstat zde a neodpracovat si zbytek "trestu". Svého bratra v davu přihlížejících klábosících vězňů, důkladně střežených lidskými vojáky opodál, nevidíš.

Každopádně tobě zbývají poslední chvíle strávené na povrchu. Poslední chvíle připravit se, poslední chvíle vzít s sebou další, poslední chvíle...
 
Nilwuin Noldarme - 06. března 2017 18:48
jajosef26255.jpg

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
28. dubna 249 VRp


Čas v táboře plyne stále stejně, možná jsem si udělal pár přátel, nebo trochu sympatií mezi svými spoluvězni díky tomu, že mé léčitelské schopnosti pomáhají jejich zraněním a udržuji jep ři životě.
Den, který však přišel dnes mne už nějakou dobu svým způsobem děsil. Na jednu stranu jsem se těšil, až dostanu tu přiležitost dostat se odtud pryč, ale na stranu druhou jsem se bál, kdy to příjde a my budeme muset jít do podzemí a riskovat své životy pro naší svobodu.
"Tak už je to tady."
Pomalu se nadechnu a pohlédnu na oblohu a mraky, které poklidné a bílé pluní na ní. Toho poprasu v táboře si nešlo nevšimnout. A tedy byla jen otázka času, kdy si přijdou pro mne.
"Snad nám to přinese svobodu, nebo alespoň příležitost k útěku."
Zavřu na chvíli oči a pak slétnu očima na strážného, který pro mě přišel.
"Už jdu."
Odpovím mu poklidně jejich jazykem. Za ten čas jsem se naučil vše potřebné. Ač stále předstírám, že jej nezvládám, tak jak bych mohl opak je pravdou. Jejich jazyk je v porovnání s naším primitivní a jednoduchý.
Rozejdu se za strážným k domu lommistra.
"Ještě jednou promluvím s bratrem. Musím to zkusit...."
Přemýšlím cestou a tak nějak bezmyšlenkovitě vstupuji do domu lommistra, který září nadšením.
Sleduji jej klidně a vlídně, tak jako vždy. Nehodlám mu projevit, nějakou nenávist, nebo něco, co mu dalo záminku znelíbit si mě. To nyní opravdu nepotřebuji.
"Nic se nestalo....chápu, spravím je o tom."
Kývnu na lommistra, jako by šlo o to uvařit oběd.
"Rozumím."
Další pokývnutí. Většinou bývám výřečnější, ale dnes asi není divu, že jsem více zamlklý. Jedná se o velkou a nebezpečnou událost hlavně pro mne a mou skupinu.
"Pokud to půjde najdeme jinou cestu z hory a už nás tenhle nikdy neuvidí. Jeho slibům o svobodě zase tolik nevěřím, přece jen je to člověk."
Ano i já mám své pochybnosti a za tu dobu jsem lidem nezačal věřit. Pouze bylo třeba hrát svou roli, ku pomoci mému lidu.

Když vyjdu před dům slétnu pohledem na strážného, který tam stojí. Usměju se, když si uvědomím, že dnes je to Lukáš. S ním bude snad lehčí pořízení, než s kýmkoli jiným.
"Buď zdráv. Už jsi asi zaslechl, že konečně našli, co hledali a my dnes vyrážíme. Lommistr mi řekl, abych ti dal instrukce, co vše sebou budeme potřebovat."
Začnu rozhovor mezi námi klidným a mírným tónem.
"Řekl bych, že to bude klasika.....dostatek trvanlivého jídla a vody na výpravu, abychom tam vůbec přežili, nepředpokládám totiž, že tam bude něco k sehnání, pořádnější oblečení ať tam nezmrzneme, nebo neumřeme na podchlazení, hmmm jelikož neívme, co nás tam bude čekat budou třeba zbraně, takové, jaké můžete nabídnout, budu rád pokud si každý člen výpravy bude moci vybrat dle své vlastní volby, aby se mohl bránit tím s čím umí i zacházet. Jelikož jdeme do podzemí louče, nebo lucerny a olej budou také zapotřebí. Nejsme nějací trpaslíci, abychom viděli ve tmě."
Začnu tím nejdůležitějším.
"Pokud by se našly nějaké zbroje, které by nám padly nebude to naškodu v případě střetu s něčím tam dole. Teplé pláště, nebo přikrývky na spaní na kameni by také nebyly na škodu. Možná kus lana, kdyby bylo třeba někam slézt, nebo přelézt."
Přemýšlím nahlas, co vše by se tak mohlo ještě hodit, pro tuto výpravu.
"Uričtě základní věci pro přežití, jako je třeba křesadlo, troud, nebo podobně, pokud mi seženete brk, inkoust a nějaký ten pergamen budu také rád. Může to tam být bludiště a proto zakreslit si mapu bude více, než vhodné."
"Jsem zvědav, co vše nám lommistr bude ochoten opatřit, nebo "zapůjčit"."
Přešlápnu z nohy na nohu.
"Pokud bys mne mohl vzít na chvíli do lesa, abych si tam opatřil hůl, která by mi padla do ruky nebudu se zlobit. Tohle je věc, kterou si musím opatřit jedině sám.....a také pokud nám mohou být poskytnuty nějaké sušené byliny z těch, které jsem vám zde za ten čas připravil bude to dobré, už kvůli předpokladu zranění někoho z nás, fáči nepohrdnu ze stejného důvodu."
Snažím se myslet na vše, co se dá dopředu. Ale stejně mám obavu, že na něco důležitého zapomenu.
"Samozřejmě musíme mít v čem věci nést, takže nějaká torna, vak, nebo, co půjde bude asi nezbytností. Pokud tě napadne něco bez čeho se tam dole neobejdeme a já na to zapomněl budu ti velmi vděčný, když to tam také přichystáte. Díky."
Usměju se vlídně na Lukáše. Není to špatný člověk, určitě ne tolik, co někteří jiní a za tu dobu jsem si ho relativně oblíbil mezi strážemi.
"No a pak nám přejte štěstí ať se vrátíme s tím, co hledáte."
Pousměju se a rozloučím se s ním a zamířím za ostatními vězni.
Zpravím Yami, Kaela, Vraga, Erbadela a Edeila o našem dnešním odpoledním odchodu, aby se mohli připravit, rozloučit s těmi se kterými chtějí a sám se vydám za svým bratrem Ailinem, abych si naposledy promluvil s jeho tvrdou hlavou.
"Cemi ti žehnej bratře."
Pozdravím jej v našem jazyce a zadívám se bratrovi do očí. Stále jsou nepřístupné, protože si myslí, že zrazuji náš rod, ale on byl vždy neohebný, jako obsidian. Pevný a zarputilý, já se vždy uměl lépe přizpůsobit a najít skulinku tam, kde byla.
"Dnes odpoledne odcházíme na oný výpravu. Ještě jednou jsem tě přišel požádat, abys šel s námi. Budu tě tam potřebovat bratře. Potřebuji tam někoho, koho dobře znám a komu mohu bezvýhradně věřit. Spolu můžeme dosáhnout svobody. Nezahazuj tuhle příležitost."
Vážně se na něj zadívám a pak mu sevřu bratrsky rameno a nakloním se blíže k jeho uchu.
"Pokud bude z jeskyní jiná cesta ven, nehodlám se sem vracet. Lommistrovi nevěřím o nic víc, než ty, pojď s námi a vrátíme se domů za matkou a sestrou. Pojď s námi a jednou se vrátíme a osvobodíme všechny tady. Jsi můj bratr má krev a Cemi je mi svědkem, že nechci, aby se naše cesty rozdělily. Spolu jsme silní."
Zašpetám mu do ucha a pak se od něj oddálím a napřímím. Podívám se mu do očí. V těch mých je naděje ale i obavy smíšené se smutkem, že zde bratr zůstane a bude chtít dál osnovat svou vzpouru, která nemá šanci na úspěch.
"Ať se rozhodneš, jakkoli Ailine vždy zůstaneš mým bratrem, mou krví, mou rodinou a já udělám vše proto, aby ses mohl vrátit domů."
Uzavřu tichý rozhovor se svým bratrem a nechám jej se rozhodnout.

Pokud by se Ailin rozhodl se mnou jít, není co řešit, pokud nikoliv musel bych ještě jednou rychle zhodnotit schopnosti zbytku barbarů a elfů, kteří se chtěli této akce účastnit a zatím nedostali příležitost a na základě toho a toho, co ovládají členové již stávající skupiny, bych se musel rozhodnout kdo půjde místo mého bratra. Vroucně však doufám, že se mi jej podařilo přesvěčit.
 
Osud a Čas - 17. února 2017 06:52
osud_cas5410.jpg

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN


Suché dřevo zavrzá v pantech a do místnosti se nahrnou zbytky tlumeného světla z venku. Tvůj hlas se neodráží od stěn a dodává tak srubu nádech útulnosti; přidává tomu i skromné lůžko nalevo od stolu a kameny vyloženém krbu naproti postele. Opodál stojí stará truhla. Na pravé straně místnosti nacházíš zdroj vůně - poličky s prapodivnými nádobami a sušené byliny zavěšené ze stropu.

Nejzajímavější v tento okamžik je dopis pohozený na posteli:
"Drahý Narane,
nezdržuj se v pohraničí příliš dlouho. Zjisti, co potřebujeme, pak se neprodleně vrať do Hlásky. Mí nadřízení, a tví tím pádem také, jsou přesvědčeni, že ta sebranka z podzemí spolupracuje s Říší Praotců. Žádné potyčky, žádné nic - nesmí zjistit, že jsme se vrátili tak blízko jejich linii.

Podepsán,
Parthyn Belrun,
Mistr hraničářů
"

Ačkoliv je psán úhledným písmem v Řeči Synů, nebyl pro tebe větší problém mu porozumět - lidský jazyk je posledních pár generací mezi temnými elfy populární a celkem běžně se mu vyučuje. Konec dopisu je ještě opatřen malou pečetí se znakem překříženého luku a meče ve zdobeném kruhu.

Nyní si všímáš, že je hned vedle stolu dřevěná miska s vodou.
 
Alassië Veromo - 16. února 2017 20:45
graysund14mini675.jpg
Zajímavý objev
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN


Prohlížím si skulinou vnitřek chatrče, tedy alespoň to, co mi samotná škvíra dovolí. Není toho moc, spíše to vevnitř vypadá, jako by tam ani nikdo nebydlel, ale dveře nejsou zajištěné, takže mám šanci dostat se dovnitř. Pomalu obejdu chatrč a najdu dveře. Opatrně se rozhlédnu a snažím se rozhodnout. Kdyby tento domek měl majitele, mohl by to brát tak, že chci uvnitř něco ukrást… A nebo je to vlastně pravda? Sama teď ani nevím, jestli jsem ochotná začít krást pro vlastní přežití.

Opatrně zatlačím na dveře. Vejdu dovnitř. Pomalu se rozhlédnu po místnosti. „Je tu někdo? Haló?“ Nikdo mi teď nemůže říct, že jsem to nezkusila. Zavřu za sebou dveře a rozejdu se po chatrči. Třeba najdu nějaké obvazy nebo bylinky či mastičky, které bych mohla využít. Jenom doufám, že se teď náhodou někdo neobjeví. Chvíli se zastavím před postelí. Bodla by mi chvilka odpočinku. Drobně se posadím na lůžko a sesunu se na stranu. Páni, jak já bych moc chtěla spát. ale vím, že nemůžu. No tak, Alassië, nespi.
 
Osud a Čas - 09. února 2017 16:00
osud_cas5410.jpg

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN


Dalšími skulinami mezi prkny prosvítají do chatrče poslední paprsky světla rozptýlené po okolí; uvnitř je šero, ale na to jsi zvyklá. Vidíš toho málo; před oknem stojí jakýsi stůl (vidíš jenom jeho přední hranu), na prknech podlahy se válí pár seschlých podzimních lístků a stébla slámy.

Asi té nejdůležitější věci sis však všimla - přímo naproti oknu jsou dveře. A závora je opřená vedle nich. Zdá se, že tvůj průzkum bude moct pokračovat.

Kromě zesilujícího zpěvu brouků a jiného hmyzu neslyšíš žádné další zvuky, z místnosti zní naopak klid. Dále sis také všimla zvláštní kombinace vůní, které se škvírou linou ven - jakési bylinky a koření.
 
Alassië Veromo - 09. února 2017 15:20
graysund14mini675.jpg
Snaha o přežití
Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Po určité době chůze se zaposlouchám znovu do okolí. Zurčení vody. Když už umírám hlady, tak žízní bych nemusela. Voda je přeci důležitější než jídlo, bez jídla tělo vydrží až neuvěřitelně dlouho, bez vody však nikoli. Občas zavírám oči, abych se mohla na zvuk vody více soustředit a došla k potoku rychleji. Nakonec zahlédnu už koryto potoka. Široce se usměju vítězoslavně a opatrně zastavím na kraji, abych se zbytečně nezabořila do bahna. Přidřepnu si a natáhnu se rukama k vodě a udělám z nich malou mističku a naberu si průzračnou vodu a ochutnám. Je méně železitá než voda, kterou znám z Temného Paláce. Hltám ji plnými doušky a nakonec si i k potoku sednu. Jenom si pod zadek nahrnu co nejvíce listí, abych neseděla přímo v bahně. Sundám si z nohy provizorní obvaz a začnu si ránu vymývat vodou až dočista. Vyperu i obvaz, který za tu dobu nasákl neuvěřitelně mnoho krve. Divím se, že ještě dokážu stát na obou nohou. Znovu si ránu obvážu a pořádně ji stáhnu, tak jako předtím jenom mnohem pečlivěji, teď na to mám spoustu času. Ještě si opláchnu obličej a znovu se vytáhnu na nohy. Stále více a více obtížněji. Rozejdu se podél potoka dále lesem, když už se ale začne více kroutit a tvořit zákruty, tak ho opatrně přejdu v nejužším místě a jdu dál lesem.

Míjím jeden kopec za druhým, jeden palouk za druhým, ale ve výsledku to kolem mě vypadá pořád stejně. Les. Jeden velký nekonečný les. Proč nechce skončit. Zastavím se a chytnu se za kňourající žaludek. „No jo já vím… Ale nerozčiluj mě. Prostě nemám žádné jídlo u sebe, ale slibuju, že když něco najdu tak to sním. Otrávená už stejně jsem, tak je jedno jestli sním i nějaké jedovaté bobule.“ Ani nevíte, jak moc je mluvení nahlas uklidňující v situaci, kdy už jste až moc dlouho sami. A ne nejsem blázen.

Cítím jak mi postupně ale dost rychle odcházejí i zbytky sil, které jsem si šetřila na horší časy. Cestou se více opírám o stromy a dávám si také častěji přestávky. Začínám se smiřovat s tím, že tady stejně někde odpadnu, usnu a už se nevzbudím. Když už se začíná stmívat a všechno je najednou mnohem smutnější, temnější a pesimističtější, se v dálce začne rýsovat něco nového. Obrys něčeho co není strom ani balvan. „Chatrč… Asi už mám halucinace.“ Zašeptám si pro sebe a vydám se za stínem domu. Opatrně dojdu až k němu a zaposlouchám se. Nic. Naprosté ticho. Že by uvnitř nikdo nebyl a všechno tady bylo opuštěné? Dotknu se rukou okna, ale to je zavřené a nahlédnout dovnitř tedy nejde. Přesto mám štěstí a najdu skulinu mezi prkny. Stačí, abych zjistila, jestli uvnitř někdo je, někdo kdo by mi třeba dokázal pomoci.
 
Osud a Čas - 31. ledna 2017 04:21
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
28. dubna 249 VRp


Podle toho, jak se strážní oslovovali, usuzuješ, že se jmenují Lukáš a Jaran. Jaran tě častěji napomínal, abys nechodil moc daleko, hlídal si tě. Lukáš ti nabídl svačinu. Oba vypadají opravdu přátelsky na rozdíl od jiných strážných. Dokonce bys přísahal, že jsi Jarana dříve viděl v táboře, jak se spolu s Jakrem Gruubem něčemu smějí.

Když přicházíš k Vragovi, vypadá, jako by si chtěl zlost vybít alespoň na tobě. Známá, přátelská tvář ho však uklidní a nakonec ti jen odpoví kývnutím hlavy s tím jeho dobromyslným výrazem. Večer k elfské ohradě opravdu přijdou Kael podpíraný Vragem. Kael vypadá opravdu hrozně a tak se do něj bez dalšího meškání pouštíš. Ačkoliv jsi neměl moc na kom trénovat umění hojení přírody od chvíle, kdy jsi pomohl Yami, jsi z nedávné návštěvy lesa pln sil. Cítíš, jak tebou ta moc proudí, jak srší z tvých dlaní a jak najednou modřiny fialoví a hned na to žloutnou a blednou, natržený ret srůstá, oteklá tvář se zmenšuje.
"Díky tobě, Nilwuine," oddechuje si barbar, od pohledu vypadá naprosto v pořádku.
Vrag jen tak mimochodem dodává, že něco podobného viděl jednou u jejich šamana.

Druhý dubnový den vypadá jako jeden z těch ostatních, až na to, že se dopoledne začne celým kamenolomem šířit neskutečný povyk.
"Našli jsme to!" volají vězni i lidé. Někteří nadšeně, jiný překvapeně a pár jedinců dokonce i mírně zděšeně.
Netrvá dlouho a přijde pro tebe jeden ze strážných, posílá tě k lommistrovi.
"Okamžitě, je z toho tunelu fakt nadšenej," povídá ti. Vypadá to, že se ho jako jednoho z mála ta událost takřka nedotkla.
Lommistr má opravdu velikou radost a vítá tě ve své pracovně s nadšením. Když vejdeš, vystřelí z křesla a vydá se k tobě, jako by tě chtěl pevně obejmout a zvednout do vzduchu ve své náruči.
"Promiň mi to, elfe, nechal jsem se trochu unést," říká a očividně se uklidňuje. "No, co se dá dělat, oslavy musí skončit a je třeba se vrátit do práce. Posbírej si ty své vyvolené kamarádíčky a hned odpoledne se vydáte do hory."
Na tváři se mu opět objeví úsměv, stačí pomyslet na bohatství, které ho čeká. Nebo které si myslí, že ho čeká?
"Když budeš odcházet, řekni chlapům u vstupních dveří, co všechno ti mají nachystat na výpravu."

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Zurčení potoku sílí každým krokem. Netrvá dlouho a dojdeš až k němu. Je asi šedesát coulů široký, sám o sobě je mělký, nicméně za roky, co tady teče, si vyhloubil půl sáhu hluboké koryto - dostat se přes něj s tou poraněnou nohou nebude nemožné, ale příjemné taky moc ne. Voda je ledová a její čistota odráží paprsky prosvítající mezi větvemi a větvičkami stromů. Bahnité dno i břeh zčásti pokrývá spadané listí.

Jdeš svou vlastní cestou, překračuješ s námahou větve, obcházíš balvany, scházíš kopečky a drápeš se do jiných. Ten les je nekonečný! V břiše už ti hlasitě kručí a nikde nic k snědku - takhle z kraje jara se svět teprve probouzí. Žádné bobule, vejce jsou příliš vysoko ve větvích, srnky a zajíci si tě zvědavě prohlíží z dálky, než odběhnou pryč a ztratí se v tom nezvyklém bludišti dřeva. Rána mírně krvácí; pokaždé, když to vypadá, že krev v ráně zaschne a zamezí další krvi proudit ven, maso se zase natrhne nebo provizorní obvaz rozedře ránu. Jsi vyčerpaná hladem, namáhavým dnem i tou ztrátou životadárné tekutiny.

Ohnivý kotouč na nebi jako by kráčel s tebou, ale na rozdíl od tebe se blíží k horizontu, nyní k němu nemá daleko. Světlo slábne - zrovna když si tvé oči navykly - neboť se blíží večer. Za jiných okolností bys určitě došla mnohem dál, takhle jsi urazila snad deset mil. Deset mil od Temného Paláce, tvého domova od narození celých těch dvacet let. A zdá se, že těch deset mil je pro někoho důležitých - mezi stromy se začíná rýsovat jakási chatrč. Vypadá na takové čtyři na čtyři sáhy, skromná a útulná. Lesní ticho nic nenarušuje - jestli je někdo uvnitř, je naprosto potichu. Jediné okno ve zdi směřující k tobě je zavřené, ale skulinami mezi dřevěnými prkny by se snad dalo nakouknout dovnitř.
 
Alassië Veromo - 23. ledna 2017 10:33
graysund14mini675.jpg
Jsem venku… A co teď?
Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Ještě chvíli běžím lesem jako o život. No vlastně mi o život i jde, pochybuju, že by mě vzali kolem ramen a dovedli bezpečně zpátky do města a ještě mi ošetřili rány. Po nějaké době mě ale začne všechno bolet. Ostrá bolest z nohy se skloubí s únavou po náročném útěku. Pomaličku zvolním tempo běhu, až se úplně zastavím.
Zavřu na chviličku oči, abych dokázala lépe vnímat sluchem, a snažím se zjistit, jestli mě strážní opravdu ještě pronásledují.
Nic. Klid. Až moc velký klid. Nebo jestli se to dá nazvat klidem. Možná se ztratili v lese. Nikdo z nás není zvyklý na takovéto prostředí. A přiznejme si, taky jsem se ztratila, jenomže mě je to tak fuk, abych byla naprosto upřímná.
Prudce otevřu oči a tentokrát se zadívám i po původu všech těch jemných zvuků kolem mě. Vezmu mezi prsty mladé lístky a jeden z nich utrhnu. Chvíli si ho s malým úsměvem prohlížím. O všem tomto jsem četla a je skvělé vidět toto všechno naživo, je to lepší než jsem si představovala. Protřu lístky mezi prsty a zahodím je za sebe. Pak přejedu prsty po kůře stromů a pomalu se zase rozejdu pryč mezi stromy. Už docela solidně kulhám, ale pomalá chůze mi nevadí. Cítím jemný vánek, který se opírá o moje tváře. Jenom se nad tím musím usmívat. Svět najednou dostal více barev, než jsou odstíny černé, červené a fialové.
Opřu se zády o strom a svezu se až do sedu do trávy pod sebou.
Měla bych zkusit najít rodiče, ano, nebo je to naprosto zbytečné. Kdoví. Ani nevím, jak je tento les velký, třeba přijdu na to, že je úplně maličký a strážní už na mě čekají na druhém konci. To jsou vyhlídky do budoucna. Kdybych se tolik nebála, tak bych se klidně rozkřičela a volala: Svoboda!. Ale nebudu na sebe zbytečně přitahovat pozornost a rušit tento svatý klid.
Začnu si prohlížet svoje zranění na noze. Ta rána je slušně hluboká, a pokud mi právě v krvi koluje jed, jak jsem slyšela z rozhovoru, tak to není příjemné. A co je horší, tak vůbec nevím, jaká bylinka by mi mohla pomoci. No nic je čas jít zase o kousek dál. Zapřu se za strom a pomalu se zase vytáhnu na nohy. Opatrně se rozejdu dál lesem.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.049740076065063 sekund

na začátek stránky