Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Kroniky Enfrie

Příspěvků: 99


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč Radosh je offlineRadosh
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Edrian Alcarmo je offline, naposledy online byla 21. března 2020 14:29Edrian Alcarmo
 Postava Nilwuin Noldarme je onlineNilwuin Noldarme
 Postava Alassië Veromo je offline, naposledy online byla 03. července 2020 16:51Alassië Veromo
 
Bimba - 01. května 2020 09:47
800832774060.jpg
Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci.
Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno.

Bimba

 
Alassië Veromo - 12. března 2020 12:06
graysund14mini675.jpg
Je noční můra pouze noční můrou?
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
ráno, 24. března 1322 NPH


S těžkým oddechováním se prudce posadím na lůžku. Cítím, jak mi čůrky potu stékají po spáncích. Hřbetem ruky je setřu než mi stihnout skapat až za zátylek. Dívám se dál tupě do stěny před sebou.
Sen. Sen, který se nedal přirovnat žádné jiné předchozí noční můře. Všechny předchozí byly jen procházka růžovou zahradou. Byl to vůbec sen? Vypadalo to tak reálně. Ale proč. Vždycky se mi zdálo, že moje rodina umírá, že já umírám, že mě popraví… Teď to bylo jiné… Musím si někam zapsat každý detail tohoto snu, dokud si ho pamatuju. Za hodinu by už to mohl být jen mlhavý záblesk v mé mysli. Ten sen by přeci mohl mít vyšší význam. Chce mi snad vyšší síla něco naznačit? Musím jít, hned.

Bleskově se převléknu, opláchnu obličej vodou, ten je snad ještě bledší než kdykoliv dřív, a bez zastavení mířím do malé knihovny, kde mě včera vzala Emílie na lekci psaní a čtení. Musím na všechny působit jako v agonii, vlasy rozházené do všech stran, košile neupravená, ledový výraz v obličeji… Momentálně mě ale okolní osoby opravdu nezajímají, i kdybych proběhla kolem svojí Zářné, tak si ani nevšimnu.
Prostorovou orientaci a paměť mám dobrou, takže knihovnu najdu na první pokus, ani se nemusím ptát na radu a nasměrování. Zastavím se u pultu s kalamářem. Kde včera Emílie vzala ten prázdný svitek… Přemýšlej… Chvíli se prohrabuju v místech, kde včera Zářná stála a nakonec vytáhnu prázdný list papíru. Vrátím se k pultu.

Teď žádná abeceda a řeč Synů, žádný krasopis. Optimálně aby nikdo nevěděl, že jsem tu byla, což nevím, jestli se před mojí Zářnou ututlá. Pustím se do psaní. Píšu ve svém jazyku, takže to jde mnohem lépe a není to pro mě takový problém. Samozřejmě, že ke krasopisu má moje technika psaní velice daleko, ale pro mé účely to úplně stačí. Dokončím myšlenku. Odložím brk a zamávám svitkem ve vzduchu, aby inkoust rychleji uschnul. Přidám i pár podpůrných výdechů s myšlenkou, že by to třeba mohlo pomoci. Nakonec svitek sroluju a schovám pod košili. Ještě ho rychle schovat v mé posteli a můžu se s úsměvem vydat vstříc novému dnu.

Teď už klidnějším krokem se vracím k ložnicím. U postele nenápadně nadzvednu matraci a schovám svitek tam. Snad časem přijdu na význam toho snu, anebo prostě jen zbytečně hledám tajemství, tam kde žádné není a mám jen moc bujnou fantazii. Uvidíme...
Konečně se upravím tak, abych nevypadala jako vrabčák, co právě vypadl z hnízda. Pokud si mě Zářná stále nevyzvedla, tak asi má moc práce, jak včera naznačila. Je tedy správný čas na průzkum.
S touto myšlenkou se rozejdu po klášteru.
 
Nilwuin Noldarme - 09. března 2020 19:01
jajosef26255.jpg

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
ráno, začátek května 1322 NPH


Zvedl jsem pohled ke Kaelovi. V očích se mi zračilo odhodlání a nezlomnost, zocelená cestou skrz hory.
"Proč ptáš se? Protože v tom lomu jsou mí lidé, tví lidé, je tam můj bratr a bezpočet dalších, kteří tam čekají na svou smrt. Protože když se nevrátíme pošlou do jeskyní další a ti už nebudou mít vedení, jako my. Zemřou a po nich další a další. A to dopustit nechci."
Pravil jsem k němu pevně.
"Bojovat se dá i jinak, než svaly Kaele."
Poklepal jsem si ukazováčkem na spánek a drobně se usmál. Ohlédl jsem se na Erbadela a výraz mi zpevněl. Položil jsem ruku na rameno Edeila a probodl pohledem Erbadela.
"Jak praví Edeil nevěřím tomu, že naše lidi pustí za rok, nebo dva. Proč by to dělali když mají zdarma pracovní sílu? A kolik jich do té doby v tom lomu zemře strádáním hmm? Pokud jsou ti lhostejní, je tvé srdce chladné a tvá naděje vyhaslá Erbadele."
Zachmuřil jsem se a napůl se od něj odvrátil.
"A máme jména Erbadele. Stejně, jako my známe to tvé ty znáš ty naše. Věřili jsme téměř slepě v tebe v tunelech a jejich cestu skrze ně. A přesto ty v nás nevěříš. Jdi pokud musíš, ale tvé duši to klid nepřinese."
Nehodlal jsem jej dál přemlouvat. Přešel jsem pár kroky k Yami, zabodl svou hůl koncem do země a vzal jí dlaněmi za ramena a pak jsem jí dlaněmi vzal za tváře a setřel kanoucí slzy. Můj výraz byl najednou měkký a vlídný, chápavý a soucitný.
"Neplač Yami, já vím, že chceš domů. Stejně, jako ty i já po tom toužím. I já tam nechal své blízké. Ani já nejsem žádný velký bojovník, stejně, jako ty mám strach z toho, čemu můžeme na své cestě čelit, ale pokud půjdeme společně můžeme dokázat více dobrého a pak se vrátit domů ne sami na útěku ale společně s našimi lidmi. I oni touží dostat se domů."
Mluvil jsem k ní polohlasně a klidně v naději, že to projasní její mysl.
 
Osud a Čas - 06. března 2020 22:54
osud_cas5410.jpg

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
odpoledne, 23. března 1322 NPH


V jídelně je málo Sester, ale více, než jich bylo při vaší cestě z knihovny. Některé stále studují, jiné při poledním jídle sedí a tlachají. Se svou malou kořistí odcházíš z kláštera a zanedlouho i ty usedáš k obědu následovaného časem přemýšlení.

Čas plyne a ať už strávíš zbytek dne jakoukoliv činností, noc se nevyhnutelně blíží...

Kdesi v říši snů...


Všude je tma - taková, jakou jsi ještě nikdy nezažila. V normální tmě sice nevidíš sytost barev ani detaily, ale alespoň obrysy. V této nepříjemné temnotě však nerozpoznáš ani to. I když nevidíš, tak víš, že stojíš se spoustou dalších lidí v jakémsi trůnním sále. A cítíš všudypřítomný chlad.
Ze stropu zazáří bílé světlo na trůn; sedí na něm jakási postava, nepoznáváš ji. Za zády slyšíš rozražení těžkých dřevěných dveří, ale jsi jako přikovaná a nemůžeš se otočit. Kroky jednoho páru bot, cinkání podkov a cupitání drápků se blíží k trůnu. Je to hraničář se svým psem, vede k trůnu koně, na kterém jsi jela z Ferolovy Hlásky na jih. Až nyní se můžeš rozhlédnout po sále a poznat tváře ostatních - jsou to snad všichni, které jsi od svého útěku z podzemí poznala: poslíček Jarish, obézní Krobal, strážné Sandra i Naiyu, dokonce i mnoho tváří, jejichž jména neznáš, ale přísahala bys, že jsi je potkala na ulicích Ferolovy Hlásky a tady v klášteře. Hraničář Naran vytahuje dlouhou dýku a přede všemi podřezává koně bez jediné kapky krve. Zvíře se hroutí k zemi za burácivého jástou přihlížejících. Naran dále zdvihá svého psa do vzduchu bez sebemenší námahy; ten se mění na korunu a muž ji pokládá na hlavu stínu sedícího na trůně. Naran ustupuje a stín se mění v jinou tvář, kterou poznáváš - v toho odporného šišlajícího vězně z Temného Paláce, se kterým tvůj otec kdysi pracoval. Z krku si strhává řetízek a háže ho na podlahu, abys sis krátce před jeho dopadem všimla, že na něm visel Srpek. Náraz o dlaždici a ze stříbra je jen hromádka prachu. Temný elf vstává z trůnu a celý sál tleská a bouřlivě provolává jeho jméno. Všichni, i ty...

ráno, 24. března 1322 NPH


Ráno tě nikdo neprobouzí. Ano, ostatní Sestry nejsou potichu a směle se baví při strojení, ale v největší nouzi by se dalo převalit na druhý bok a během chvíle znovu usnout. Tvá Zářná není nikde v dohledu. Nebude až tak brzy, malými okny dovnitř prosvítá nemalé množství slunečního svitu, takže od rozbřesku již uplynul nějaký čas.
 
Alassië Veromo - 04. března 2020 12:12
graysund14mini675.jpg
Konečně volno
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
brzké odpoledne, 23. března 1322 NPH


Po dokončení i čtvrtého okruhu se jen zastavím, lehce se předkloním, opřu lokty o svá kolena a zhluboka oddechuju. Ne že by mi běh dělal nějaké větší potíže a nemohla jsem popadnout dech, ale v mírném předklonu člověk získá dechovou rovnováhu mnohem rychleji, než ve stoje.
Narovnám se a přijmu Emíliinu ruku na rozloučenou. Jenom pokývu hlavou jako že rozumím. „Dobře. Zabavím se.“
„Mám odpoledne jisté povinnosti, víš?“ Zdá se mi to, nebo se snaží znít extrémně důležitě? První věta doprovázená tímto tónem, co jsem od ní slyšela. Ona důležitě pracuje a já se tak válím a dívám do blba. Slečno, mě se během pár dnů přetočil život na ruby a jediné co poslední dny dělám, tak utíkám, přežívám, padám do zajetí, někoho poslouchám na slovo a znovu utíkám a přežívám. Ono je to docela náročné, když se na to člověk zpětně podívá.

Tak kam by měli směřovat mé první volné kroky tohoto dne. Pravděpodobně pro něco malého k jídlu. Zamířím tedy po paměti do jídelny, kam jsem včera byla poslána na večeři. V rychlosti plnými doušky vypiju dva poháry vody a do plátna si zabalím kus chleba, sýr a zeleninu, a zase se v tichosti vyplížím z jídelny, aniž by si mě zbytečně moc Sester všimlo.

Mé další kroky zamíří k jezeru, kde jsem se ráno mohla pořádně opláchnout. Sednu si na břehu do tureckého sedu v naprostém tichu. Nikde nikdo, což je pro moji hlavu po dnešním ránu velice osvěžující. Z dálky jdou slyšet jen občasné údery nebo řinknutí oceli o sebe linoucí se nad hladinou od cvičiště. Rozbalím plátno a podívám se na vlastní oběd. Pomalu a s rozvahou se do něj pustím. Když mám dojedeno, tak se jen v tureckém sedu srovnám, zavřu oči a ruce položím volně na kolena. Jakoby zvláštní meditační pozice.

Konečně mám čas přemýšlet sama nad sebou. Je vůbec dobře, že jsem takhle poslušně přijala svůj osud, nebo by bylo lepší, kdybych se pokusila odsud utéct a zkusit život na vlastní pěst. Nebo je lepší na to jít trochu vychytrale? Nechat se tady naučit všechny ty věci, které neumím, psaní, čtení, vylepšit jazyk Synů, zdokonalit techniky boje a pak teprve zmizet? Vždyť ani nevím, jak temní elfové tady na povrchu fungují. Neměla bych kam jít. Pořád jsem jen malá holka z pohledu ostatních. Jediné co vím jistě, tak bych měla zásadně myslet na sebe a na svůj život. Ten je pro mě nejdůležitější.

Pomaličku se stále se zavřenýma očima zvednu do stoje a táhle a elegantně se začnu protahovat. Správně prodýchávám každou pozici a vnímám, jak se svaly pomaličku uvolňují a formují. Sled cvičení je vyrovnaný a tím, že se soustředím pouze na vlastní dech a tlukot srdce, tak můžu vyprázdnit hlavu a provést jakýsi duševní reset. Vůbec si nepřipouštím, že by mě u tohoto někdo mohl sledovat, jako bych potencionální osoby kolem sebe vůbec nevnímala.
 
Osud a Čas - 26. února 2020 21:26
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
ráno, začátek května 1322 NPH


Při tvém proslovu se emoce přítomných různí. Zatímco Edeïl souhlasně přikyvuje, Yami stojí nehnutě jako kus skály - představa, že se jen na to místo vrátí, ji děsí. A třeba vám mistr kamenolomu dal slovo, ale nemusí ho dodržet. Ruven nic neříká, ale nevypadá úplně rozhodnutě. Kael U'Bad jako jediný promlouvá: "Elfe, nebude to snadná práce. Ale spíše bych ji nazval snadnou než rychlou. Lid ze skal není jednotný národ. Mezi kmeny jsou věčné šarvátky, potrvá přinejmenším týdny, než seženeme alespoň pár tuctů válečníků."
Erbadel přitakává. "Sám jsi řekl, že nejsi žádný bojovník, tak proč se teď ženeš do války?" Tajemný barbar se na chvíli odmlčí. Stojí otočený zády k vám ostatním a hledí někam do dáli. "Stráže v kamenolomu jsou početné a dobře vyzbrojené. Když tam naběhnete s partou horalů, budete jenom prolévat krev - krev lidí, vaši, ale i vězňů." Erbadel se otáčí a pokládá ti dlaň na rameno. "Budou tam jenom půl roku, rok; pak dostanou svobodu. Neriskuj životy svých blízkých kvůli touze po spravedlnosti. Než Kael naverbuje dost velkou armádu, můžeš být už dávno doma." Po dobře míněné radě ještě chvíli drží ruku na tvém rameni, pak ji dává dolů a zhluboka se nadechuje. "Ale bránit ti v tom nebudu, elfe.
Tato slova rozpumpují krev Edeïla: "Mám tam svůj lid, mám tam svého strýce! Osvobodíme je za jakoukoliv cenu!"
"Nejsi připraven zaplatit tak vysokou cenu, jsi-li tak horlivý," odpovídá podrážděně Erbadel.
"Nikdy je nepustí, nechají je tam dřít do smrti!" reaguje elf zvýšeným hlasem.
Kael s Ruvenem už se pomalu chystají zabránit potyčce, ke které však nedojde - vzlykání ženy uklidní všechny horké hlavy. Yami se sama domů nedostane a rozhádaní společníci jí na klidu rozhodně nepřidávají.
 
Nilwuin Noldarme - 22. února 2020 20:03
jajosef26255.jpg

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
začátek května 1322 NPH


Poslouchal jsem všechny, jak rozebírali své plány na další cestu. Chmuřilo mě, že bychom se měli tak záhy rozejít každý svou vlastní cestou. Táhlo mě to stejně, jako Yami domů. Na druhou stranu nechat mého bratra a ostatní tam v tom dole, nebylo něco, co by se mi dvakrát líbilo....jak bych mohl ještě někdy stanout před svou rodinou s vědomím, že jsem opustil vlastní krev, i když je to natvrdlý žalud.
"Ah.....měl jsi jít s námi, bylo by vše o dost jednodušší."
Promnul jsem si unaveně oči a znovu přelétl očima svou nesourodou skupinu. Pak jsem se narovnal a opřel se zlehka o svou hůl.
"Upřímně, nemyslím si, že je nejlepší nápad se hned teď rozdělovat. Šlo nám to pospolu dobře a i když i mé srdce touží udržet si svobodu a putovat domů do Divočiny, tak bych se nemohl sám na sebe podívat, kdybych se obrátil zády k těm, které jsme tam nechali. My svou svobodu získali, proč by nemohli i ostatní? Jsme malá skupinka, proklouznout mezi nepřáteli by nám nemělo dělat takový problém. Když dáme naše schopnosti dohromady máme naději na úspěch. Každý z nás tam nechal určitě někoho, kdo znal."
Rozhlédl jsem se po nich.
"Každý sám jsme mnohem snazší cíl. Jeden od druhého se můžeme v mnohém na naší cestě učit. A věřím, že Kael místní hory zná a ví, jak se dostat přes ně a pokud se mu podaří sehnat další, kteří by pomohli v naší věci mohlo by to dost pomoci. Udělejme tohle spolu kvůli tomu zatracenému pracovnímu táboru Vrag položil život, a nebude jediný. Změňme to, když máme tu moc. Nejsem žádný velký bojovník, ale každý máme své silné stránky. Žít svůj vlastní život ve stínu skryt, jako myška může každý, ale jaký je to život? Společně můžeme pohnout osudy mnohých a ukázat, že nejsme jen tupí otroci a pracovní síla.
Yami i já chci domů, ale tohle je něco, co musím vykonat a sám to nezvládnu. Potřebuju každičkého z vás, protože pokud něco, tak my si navzájem můžeme věřit. Tak, co říkáte půjdeme, jako jeden?"

Zadíval jsem se na ně a potlačoval nervozitu v očekávání jejich rozhodnutí.
 
Osud a Čas - 18. února 2020 15:11
osud_cas5410.jpg

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
poledne, 23. března 1322 NPH


Tvá omluva Zářnou zjevně pobavila - rty stáhne k sobě a snaží se zadržet smích. Jako by tě chtěla škádlit: "Ne, Alassië, v boji ti to opravdu nejde lépe. Jsi marná. A neumíš psát. Takové plýtvání inkoustem je v Císařství trestané obětováním duše provinilce našim bohům, ať už jsou jacíkoliv." Nic kousavého však neříká.

Po dokončení knihovní seance vrací knihu zpět na polici, svitek svíjí a podává ti jej. "Uschovej jej u sebe." Vycházíte z kláštera a vaše rychlost se zvyšuje; než se naděješ, dokončujete třetí okruh, Emílie však nezpomaluje. "Ještě... jedno... zvládneme..." povzbuzuje tě. Zpomalujete až nedaleko brány do Citadely samotné po čtyřech oběhnutích hradeb. Půlelfka zhluboka vydechuje, ruce složené v boky. "Budu tě muset opustit, Alassië," říká po chvíli. "Mám odpoledne jisté povinnosti, víš? Ale ráno se zase uvidíme. Opláchni se, najez se, zajdi si na cvičiště nebo do knihovny. Nebo se projdi po okolí, jen nechoď moc daleko." Emílie se na tebe usměje a podává ti ruku na rozloučenou.

Po vašem rozloučení odchází skrz bránu hlídanou dvěma Sestrami na nádvoří Citadely. Je brzké odpoledne, slunce se občas schová za těch pár mráčků plujících po obloze.
 
Alassië Veromo - 11. února 2020 22:32
graysund14mini675.jpg
Vítězství střídá prohra
Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
dopoledne, 23. března 1322 NPH


Čtení a ještě k tomu nahlas je problematické, ale nic, co bych nedokázala cvikem vylepšit. Emílie je naštěstí velice ochotná a trpělivá učitelka, asi s obdobnou situací počítala, takže mě provádí textem, abych ho přečetla opravdu správně a s dobrým přízvukem. I když zbavit se vlastního usyčeného tónu hlasu bude hodně těžké, možná se ho nezbavím nikdy. Vydechnu znaveně, když knihu mohu odložit. Tohle bylo snad náročnější než celý ten tanec s meči. A to moje utrpení ještě nekončí a bude to jenom horší.

Emílie přede mě rozloží prázdný svitek. Už mi začíná docházet, proč se mě ptala na psaní. Jde se psát. Asi jsem měla důrazněji sdělit, že psaní v Jazyku synů moc nezvládám. Ale asi budu nucena se obstojně psát naučit. Další dovednost do mého seznamu se bude hodit.

Opatrně se natáhnu ke kalamáři a otevřu ho. Prohlédnu si pera na kraji stolu a jedno si opatrně vyberu. Sleduju, jak Emílie maluje po papíru, jinačím slovem to totiž nazvat nejde. Tomuhle já se tedy rovnat nedokážu.
Zhluboka se nadechnu a sbírám odvahu. Namočím brk do inkoustu a opatrně se přesunu ke svitku. Kaňka.
„Sakra. Ještě jsem ani nezačala.“ Vydechnu a zakroutím hlavou.
Nechám kaňku kaňkou a pokusím se pomaličku napodobovat písmena abecedy. Některá písmena se dokonce i podobají předloze, některá vypadají, jako by patřila úplně do jiného jazyka. Další kaňka. Alassië děláš si ostudu, uvědomuješ si to. Skloním potupně hlavu, ale znovu se nadechnu a zarytě pokračuji v psaní. Pár písmen si dokonce rozmažu hřbetem ruky při pohybu směrem ke kalamáři. Dokončím poslední písmeno. Prohlédnu si vlastní výtvor.
„Jako prase… Krucinál.“
Zamrkám, když si všimnu tázavého pohledy od své Zářné a uvědomím si, že tu celou dobu kleji v mateřském jazyce. Jen zavrtím hlavou v gestu, že to nebylo nic podstatného.
„Omlouvám se, v tomhle jsem nešikovná. V boji mi to jde podstatně lépe.“

Odložím nakonec pero a raději už svému výtvoru nevěnuji pozornost. Ještě bych se mohla stydět o něco víc a to už snad ani nejde. Jenom spokojeně kývnu na pobídnutí k běhu. Protáhnu si nohy a pořádně je vytřepu, abych vyhnala mravence, které se vkradli do nohou při postávání u pultu.
Rozběhnu se automaticky po stejné trase, kterou jsme již s Emílií běželi ráno. Díky bohu za běh, aspoň celou tu lekci se čtením a psaním mohu hodit za hlavu.
 
Osud a Čas - 08. února 2020 19:09
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

Císařství Stříbrné Hvězdy, úpatí Stinných skal
začátek května 1322 NPH


Radost a veselí nad koncem noční můry střídá chvíle ticha za barbara, jež podlehl nástrahám království Maev; tuto chvíli přerušuje rachot hroutící se jeskyně. Dá se říct, že jste v bezpečí a žádný další mrtvý vás ohrožovat nebude.

I ostatní si posedávají a oddechují. Hledí na nebe, čechrají porost, zhluboka vdechují svěží vzduch - jako by vaše cesta podzemím trvala celé měsíce.
"Slunce vychází a Stinné skály máme za zády, takže budeme v Císařství Stříbrné Hvězdy," odpovídá ti Erbadel a rozhlíží se po okolí. Po vaší levé straně vidíš obrysy hor - nejsou tak majestátní jako Stinné skály, ale táhnou se nad lesy mnoho mil. "Tam bude Jiskrnné údolí. Takže musíme být kousek od Zářného jezera." Dodává a rukou mává napravo, na jihovýchod.
Kael U'Bad se nad těmito slovy mračí: "Vždyť projít skalami soutěskou trvá celé dny, co za čáry by nám tu cestu pod zemí urychlilo na pouhé dva dny?"
Erbadel nepřítomně hledí na krajinu. "Maev je mocná čarodějka. A některé věci je lepší nevědět..." Otáčí se na skupinku. "Navrhuji rozdělit zásoby rovným dílem a každý jít svou cestou, Nilwuine, elfe z Esyltavy."
Edeïl s Kaelem přikyvují; barbar se chce na čas vrátit do hor, naverbovat bojovníky po klanech v širokém okolí a osvobodit zajatce z Černého Kamene. Edeïl jej chce doprovodit, aby po osvobození elfů mohl vést svůj lid zpět do lesů na jihu. Naopak Yami se na to místo vrátit nechce - vyslovila přání jít domů. "Do Jižní Divočiny to nebude úplně snadná cesta," vysvětluje Erbadel. "Několik dní na jih je město Jižní Průchod. Vládnou mu lidé, ale za cestovatelskou daň vás pustí na druhou stranu skal. Jen co vyjdete ze skal k Mar'allovu zálivu, zahněte na jih do lesů - podél pobřeží dříve či později narazíte na vojáky ze Západního Království a než se nadějete, objevíte se zpátky v řetězech. Cesta do Jižního Průchodu kolem skal nemusí být dobrý nápad - některé kmeny našeho lidu jsou divočejší, radši bych šel na východ. Ze Stříbrného Hradu je cesta mnohem bezpečnější." Ruven říká, že než ho zotročili, měl v Západním Království nějakou práci, ale asi ji nebude dokončovat; zkusí své štěstí v této říši. Erbadel se o svých plánech v blízké budoucnosti nějak nezmiňuje, ale máš takový pocit, že půjde svou cestou. Sám. Ačkoliv všichni nějaké plány mají, jsou ti vděční za to, že sis je vybral na výpravu do tunelů a určitě by se dali přemluvit k tomu, aby tě ještě nějakou dobu doprovázeli na tvých cestách.

Alassië

Císařství Stříbrné Hvězdy, Měsíční Citadela
dopoledne, 23. března 1322 NPH


Tvá otázka, zda zapadneš, má pro Emílii zjevně hlubší význam. Emoce z její tváře na chvíli ticha zmizí. "Pokud budeš chtít, určitě z tebe bude znamenitá Sestra," odpoví nakonec vcelku stroze. Naopak tvé přirovnání písma k písmu prasečímu ji pobaví, s potutelným úsměvem se na tebe podívá.

Zářná ještě hledá tu správnou knihu, když se jí ptáš. "Ovšemže můžeš, Alassië. Jen je zde v klášteře malý výběr. Až se tady budeš cítit více jako doma, obstarám ti u Sestry Cammiy přístup do knihovny Citadely. Je tam mnoho a mnoho knih, některé i v řeči Temných." Cammia, jak ti Emílie následně vysvětluje, je hlavní Písařka řádu Měsíčních Sester. Jak ostatní Sestry chrání Císařství, Písařky chrání vědomosti - hledají a shromažďují svitky, knihy a písma z celého světa, studují je. Jsou znamenité kartografky, znají události z dávných časů a každá z nich ovládá několik jazyků.

Čteš a Emílie ti při tom pomáhá. Opravuje tě, když se ti nedaří, někdy tě přiměje slovo přečíst i několikrát, dokud nemá pocit, že zní tak, jak by znít mělo. Po dočtení kapitoly - ať už jakkoliv zdárném - knihu odkládá a rozevírá svitek. Je prázdný, nepopsaný. "Otevři kalamář. Napíši abecedu Jazyka Synů, jedno písmeno po druhém. Zkus jej co nejlépe napodobit." Jak před hodinou ladnými pohyby zápěstí mávala cvičným mečem, tak stejně teď píše. Oblé linie písmen jsou doslova perfektní, temný inkoust se nerozpíjí a hrot pera namáčí jen tak, jak potřebuje, aniž by udělala jedinou kaňku.

Po lekci psaní si Emílie postěžuje, že ji z toho věčného postávání u pultu bolí nohy. "Měli bychom si je protáhnout. Tři kolečka kolem Citadely?"
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.068943023681641 sekund

na začátek stránky