Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

První hrdinové

Příspěvků: 853


Hraje se Denně  Vypravěč Able je offlineAble
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Jan Hasan - 12. března 2017 18:45
war24737908.jpeg
Vstupenka do vesničky

Sleduju mužíka jak odchází zpět do vesnice asi něco probrat s ostatními. Vytřepal jsem z krabičky další cigaretu a zapálil si ji. Chvíli jen tak sedím na mašině, opřený o řídítka a vypouštím namodralé obláčky kouře. Sleduju jak tvoří zajímavé obrazce a pak se rozplynou. Kéž by i moje problémy tak jednoduše zmizely. Ale to by byl život příliš jednoduchý a nezajímavý.
"Heh...život. Jsem vlastně živej, nebo kráčející mrtvola?" zeptal jsem se sám sebe a přemýšlel nad tím, dokud se mužík nevrátil.
Když konečně přišel, vypadal jsem jak sněhulák. Po několika pokusech ze sebe setřást ten sníh, kterej se na mě zase po několika minutách usadil jsem to vzdal. Zima mi stejně není, takže jsem vlastně chodící mrtvola.
Když se konečně doplazil až ke mě, všiml jsem si, že má ruce celé od krve. Cítím, že je z nějakého zvířete, ale z kterého? Netuším. Otřepal jsem se, abych vypadal zase aspoň trochu normálně a dřepl si ke staříkovi. Přišlo mi slušné mít oči ve stejné výšce jako on. Třeba si tím i získám nějaké plusové body za slušnost. Jenže to, co mi řekl... prostě a jednoduše, ne. Nepustí mě tam, ani kdybych...no ani kdybych jej zabil. Ale mohu si zasloužit propustku tím, že pomůžu jedné ženě. Její dítě bylo uneseno nějakou potvorou s vtipným jménem.
"Uvidím, co budu moct," řekl jsem a nasedl na mašinu.
"Kterým směrem bydlí ta žena?" zeptal jsem se, než jsem nastartoval.
 
Tim Mclaren - 08. března 2017 19:03
5d77e0d1728afd12c9319b3917c591953814.jpg
Rezervace

Dostat se tam nebyl až takoví problém.
Problém nastal až, když jsem se měl chovat "normálně". Trochu pozapomenout na všechny ty sviňárny, které se teď za posledních kolik dní staly a které mi ještě i teď poněkud nedají spát. Ba co více.
Musel jsem se na to trochu i obléct a to jinak, než svůj suit. A tak jsem se musel hold trochu obléci i do něčeho "normálního" odkaz. V kapsy jsem ještě vytáhl sluneční brýle s modrými skly. Sice jsem tušil, že budu vypadat jako zrovna nezapadající osoba, ale v tuhle chvíly mi to bylo celkem jedno. Potřeboval jsem jenom získat informace, které jsem mohl získat jenom takto, hlavně tedy.
I přes to všechno, se mi zrovna dvakrát příjemně nedívala na zpustošenou zem.
"Hmm?" otočím se za zvukem hlasu, který na mě zavolal.
No skvělý, více čumilů potřebuju...
"...armádní divize, farmaceutika a tak dále... " dodám za ně.
"...těší mě, že mám fanoušky i tady, avšak asi jste zjistily, že tady kvůli autogramům zadarmo zrovna nejsem..." pokračuju tedy dál.
"...a dříve než cokoliv začneme... je mi jedno co si myslíte, chci zjistit co se tu stalo a jak z toho ven."
 
Samantha (Sam) Hewitt - 07. března 2017 22:02
33oq39o3955.jpg
Zpátky ve třetí dimenzi
Když se představím tak se Abyss usměje a poděkuje mi.Nevím sice za co mi děkuje (ani z čeho má takovou radost) a už mu chci říct že mi neodpověděl na žádnou mou otázku,ale to se dotkne konečky prstů mých rukou a zřejmě mně tu hodlá provést.
Tohle mi nikdo neuvěří,škoda.
Možná proto je dobře že se žádná prohlídka nekoná místo toho se opět objeví bílé světlo jako by vybuchla jaderná,neutronová (nebo snad gravitační bomba) a když světlo zmizí uslyším potlesk.Opatrně otevřu oči a podívám se dolů zda mám oblečení skutečně na sobě a ne vedle sebe.
Uf to se mi ulevilo přece jen v současné situaci by to bylo poněkud nevhodné.
Zvednu ruce chci taky projevit svou radost když se se mnou místnost zatočí a já mám opět pocit že padám tentokrát však bílé světlo vystřídá černá tma.
Zobrazit SPOILER

Otevírám oči a zjistím že jsem pořád ve stejné budově,ale v nějakém dobře vybaveném nemocničním pokoji.Na sobě mám nějaké přístroje měřící nejspíš můj puls,tlak či další věci a vypadá to že mně akorát zuli.Zavrtím prsty na nohách a pak si všimnu krabičky prášku která leží vedle.Název mi nic neříká a prášky které najdu uvnitř taky ne.
Skvělé teď bych si dala nějaké sladkosti a ne tohle.Pokud chcete usnadnit ženám práci řešením je replikátor ne pilulky.
Pak se však opět objeví bílé světlo a krabička s léky se změní v krabičku Lentilek.Sotva se stačím probrat z úžasu nebo aspoň vyzkoušet zda to jsou skutečně Lentilky tak se objeví Grace a skočí mi kolem krku.Rozhodnu se jí však neříct co se mi stalo nepochopila by to,ani já bych tomu nevěřila a brala bych to jako výplod přebujelé fantasie.Jistě Grace ví že těmito stavy netrpím,ale taky ví o mé zálibě.
„Ano vypadá to že jsem v pořádku,ale abych ti odpověděla úplně přesně musím znát lékařskou zprávu.Nebo vědět co se mi vlastně stalo,možná to bylo vším tím napětím.Nečekala jsem že omdlím spíš jsem se obávala že se nepodaří sloučit organickou a anorganickou hmotu před koncem teleportace.Sice se nestydím,ale v současné situaci by to bylo poněkud nevhodné.“
Pak si vzpomenu na ty Lentilky v ruce a nyní myslím na banánový koktejl.
Hmmm ... banány.Ne počkat už vím co chci.Ať v té španělské hudební škole Raye nepřijmou.Ať si to rozmyslí nebo řeknou že došlo k chybě počítače která je skutečně mrzí a tak mu samozřejmě zaplatí cestu sem i zpáteční letenku.
Zavřu oči pevně je stisknu a skutečně se soustředím na tuhle myšlenku.Nevím zda to vyjde přece jen chci něco víc (a taky vím že to je kruté),ale chci mít Raye zde.
Miluju ho a v lásce a válce je dovoleno vše.Najdeme jistě nějakou jinou možnost.
 
Vypravěč - 06. března 2017 21:12
thestaralightblue1963166.jpg
Zpátky v realitě
Samantha

Na tváři od Abysse se objeví široký úsměv, když řekneš své jméno.
“Samantho. Myslím, že bych ti měl z hloubi své duše poděkovat,” řekne muž. Poté natáhne své ruce a konečky prstů se dotkne tvých rukou.
Jen co proběhne jen milivteřinový kontakt, objeví se silné bílé světlo, jako by vybuchla atomová bomba. Tentokrát se však nemění barvy, ani se ti nezdá, že padáš. Jen se objeví silné světlo, pak zmizí a ty stojíš zpátky v laboratoři. Jsi na druhé straně místnosti, máš na sobě všechno oblečení a všichni ti nadšeně tleskají. Poté omdlíš.

Když se probudíš jsi v pokoji, který sice připomíná nemocniční, ale jeho vybavení je mnohem modernější. Proto ti je jasné, že jsi stále uvnitř Infinity Korporace, nejspíš tě jen zavezli na nemocniční oddělení. Máš na sobě připojené nějaké dráty, ale žádné z nich nejdou pod kůži.
Vedle tebe jsou položená krabička s nějakými léky. Natáhneš ruku a podíváš se na ně. Nepoznáváš je. Otevřeš krabici. Uvnitř jsou obyčejné Mnohem radši, by jsi měla krabici sladkostí, než...Jen co tahle myšlenka projde tvojí hlavou, krabice léků začne zářit bíle a když záře zmizí máš v ruce krabici s lentilkami. Než stihneš žasnout nad svým kouskem vtrhne dovnitř Grace a okamžitě se ti vrhne kolem krku.
“Ještě, že jsi v pořádku. Už jsme se o tebe začínaly bát. Jak se cítíš?” začne na tebe Grace vrhat slova, jako by letěly z kulometu.
 
Samantha (Sam) Hewitt - 05. března 2017 16:04
33oq39o3955.jpg
Nekonečno mikrokosmu
Vítr se zvedne ovšem už se nic neozve a místo toho rozežene mlhu.No spíš se ta mlha rozestoupí a já čekám že se objeví džin nebo nějaký chlapík z anime,nebo jen proud světla který vyšlehne ze stínu a pak se mně zeptá:Pozemšťane kde zplaran?
Tedy pokud zde zplaran znamená to co tam.
Ale ne je to muž který sedí v tureckém sedu a nejspíš teď řekne něco ve stylu:Ty si na mně troufáš v mé vlastní dimenzi?Naštěstí nevypadá naštvaně ani nepřátelsky jen mně zajímá co znamená to znám tvou dimenzi.
Kde to jsem?Pátá,šestá,nebo osmá dimenze?
„Siddharta kdo je to?A jak se sem dostala ona?“odpovím nejdřív na jeho otázku otázkou.Zní to orientálně že by?Ne to není možné.I když jak už řekl Shakespeare Je mnoho věcí mezi nebem a zemí o kterých nemáme ani tušení.Podle jeho proslovu to vypadá že jsem v nějakém antiprostoru ... hm rozhodně to nemělo mít tento účinek.
Počkat přesun v nulovém čase,přesun okamžitě nebo skoro okamžitě,cesta rychlostí světla kdy se zpomaluje čas tak že se dá ohnout ...
Dojde že i když tyhle úvahy jsou zajímavé měla bych nejdřív řešit současný problém.Nejdřív se rozhodnu prohlédnout si kdo to se mnou mluví,a zjistím že to skutečně je muž postava která mi připomene mého šéfa.
Ne vážně tohle vypadá jako stvoření z nočních můr,přízrak ...
Ale pak mi dojde že pořád čeká na mou odpověď.
„Já jsem neměl v úmyslu dostat se sem.Původně jsem chtěla teleportovat se z jedné části místnosti na to druhé,tedy na její opačný konec.Jistě hodně výpočtu bylo z hlavy,ale tohle rozhodně nebylo v plánu.“
Ano uvědomuji si své rizika,ale pokrok sebou nese riziko.Když jsme začala experimentovat s lasery podpálila jsem rodičům kůlnu,to přesvědčilo tátu že bych měla střední školu opustit.Muž mezitím vstane a tam kde šlápne odtud vyroste další třešeň,než dojde ke mně a představí se.
Takže Propast no to k němu sedí.
„Samantha.“představím se taky a přemýšlím co teď.Mám se ho zeptat jak se odsud dostanu nebo zda mně zde provede?
Nebo aby si mně přestal prohlížet jako středoškoláci kteří mají na biologii pitvat žáby?
 
Vypravěč - 05. března 2017 15:32
thestaralightblue1963166.jpg
Rezervace
Tim

Nevyčkával jsi déle, než bylo nutné a okamžitě jsi doletěl k rezervaci, kde byla voda otrávená. Ironicky pojmenovaná rezervace Sladká voda, se velmi lišila od fotek, které byly pořízeny před prosakováním.
Na fotkách jde vidět zelená země, plná kvetoucích rostlin a lidí žijících s přírodou. Teď to spíš vypadá, jako by jsi místo Ameriky přijel do nějaké země třetího světa. Svůdnou zeleň nahradila suchá půda. Okolní domy ztratily svojí bývalou krásu a jen seschlá barva a opadaná omítka připomínaly, že tady něco takového kdysi bylo. Jako trn v oku, však ze všeho nejvíc působil kopec plastových flašek, který se vytvořil na okraji rezervace.
Přistál jsi na zemi, sundal oblek a schoval ho pro jistotu poblíž. Mezitím jsi se oblékl do svého formálního obleku a šel jsi promluvit s nějakými členy rezervace. Moc dlouho jsi hledat nemusel, jelikož ti hned přišli na proti.
Tři osoby. Dva mladí chlapci, kterým nemůže být nad osmnáct a jedna stará žena ve vozíku, která byla zabalená do deky.
“Hej,” zařve na tebe chlapec s dlouhými vlasy, mezitím co k tobě všichni přijdou o něco blíž.
“Co jste zač? Jste nějakej žurnalista nebo aktivista, který nás chce zachránit?” zeptá se tě znovu ten s dlouhými vlasy.
Ale než stihneš něco říct, odpoví druhý chlapec. Tenhle byl měl o něco silnější postavu.
“To je Mclaren. Syn toho boháče v New Yorku,” řekne tlustší chlapec.
“Mclaren, jako Mclaren telefony?” zeptá se překvapeně dlouhovlasý.
“Telefony, mikrovlnky, televize a hromada dalšího,” odpoví mu ten druhý.
Jejich rozhovor je přerušen starou paní ve vozíku, která tichým, ale přesto velmi srozumitelným, hlasem řekne:”Co tady chcete?”
 
Vypravěč - 05. března 2017 13:06
thestaralightblue1963166.jpg
Abyss
Samantha

Vítr se znovu zvedne, ale tentokrát už neřekne, ani slovo. Místo toho si všimneš, že mlha před tebou se začne rozestupovat a odhalí osobu sedící v tureckém sedě na zemi.
“Znám tvojí dimenzi. Už jsem tady měl návštěvníka, ale ty nejsi jako Siddharta. Ty jsi se sem dostala jinak. Násilím jsi protrhla díru do reality a teď stojíš v jejím opaku. Co u tebe je nahoře u mě je dole, co u tebe je světlo u mě je tma, co u tebe je život u mě…,” postavě se na tváři objeví úsměv.”Proč jsi tady?” zeptá se tě bytost.
Máš teď šanci si jí pořádně prohlédnout. Je to černo bílá postava, připomínajíc spíš muže, než ženu. Jeho tělo se neustále točí a hýbe, jako by ho někdo neustále maloval velmi tmavou tužkou.
“Bylo to jen, aby jsi věděla, že můžeš. Nebo si tím chtěla dokázat něco víc?” zeptá se tě osoba. Rozejde se k tobě pomalým krokem. Kamkoliv šlápne začne růst další strom, až to nakonec vypadá, jako v zahradě.
Přijde k tobě ještě o něco blíž, takže mezi vámi je méně, než metr.
“Mé jméno je Abyss” představí se ti muž (viz. HP). Poté jen čeká na to co řekneš ty. Přitom si tě prohlíží, jako by jsi byla nový typ brouka, kterého ještě nikdo nikdy nerozpitval.
 
Samantha (Sam) Hewitt - 04. března 2017 10:54
33oq39o3955.jpg
Jak by řekl klasik:Oh Shit
Musím říct že jsme nervózní pan Vernard měl pravdu a hodně výpočtů bylo provedené z hlavy,jistě všechno je bezpečně nebo aspoň mělo být bezpečné.Pak si však vzpomenu na to jak fungují transportéry v Nulové hranici,tedy aspoň ty civilní které neměli inhibitor slučující organickou a anorganickou hmotu před zhmotněním.
I když mi nahota nevadí pokud by se použil úplně stejný postup bylo by to zde poněkud nevhodné.Ale na druhou stranu mám hezkou postavu a hodně lidí zde by se (i když by to samozřejmě otevřeně nepřiznali) rádo pokochalo pohledem na nahou dívku ...
Zjistím že jsem se do svých úvah moc zabrala a tak akorát postřehnu že Grace kývne a všichni tři září štěstím a pýchou.A já taky zářím štěstím a pýchou (nebo aspoň pýchou) protože na tohle jsem čekala,vidíš Rayi zatímco tebe sláva teprve čeká pokud se jí vůbec dočkáš.
Takto si mohl být znám jako přítel známé vědkyně,ale hodně zpěváků zazářilo jako meteor a zhaslo,možná bych mu potom mohla poslat selfie nás čtyř před transportérem ...
Grace to zmáčkne a já cítím jak se stroj ve kterém jsem zapíná,všude kolem je světlo a to světlo jako by vycházelo zevnitř mé osoby.Pak následuje pocit že mně štípnul komár a další pocit tentokrát vysoké rychlosti,připadá mi že někam letím a letím a padám a padám.Ovšem kromě tohoto pocitu to nejsem schopná posoudit dokud se bílá nezačne postupně měnit v růžovou a pak v oranžovou já musím skutečně ocenit ten důraz na každý detail.Postupně se přede mnou střídají barvy celého spektra jako bych projížděla různá patra nekonečné budovy kterou popisuje Stanislav Lem v Návratu z hvězd.
Jen čekám kdy mně opět navštíví oba mí rádci.Zde v nehmotném prostoru mimo prostor a čas a společnou paměť ...
Barvy se nakonec začnou usazovat a měnit až nakonec naberou tvary u kterých jsem aspoň částečně schopná rozpoznat o co vlastně jde.
Tohle není laboratoř a pochybuji že bych byla ve stejné budově,městě nebo planetě?
Možná jsem jen někde kde neplatí běžné přírodní či fyzikální zákony.Možná bych dokázala létat,ale vážně to chci?Jsem v údolí v něčem co připomíná kaňon,kolem mně se nacházejí kamenné sloupy ze kterých kape na zem nad kterou se vznášejí.Kapky tuhnou a sloupy mají na sobě nahoře kruh vypadá to tu jako bych byla v nějakém trapném anime.A potom si všimnu třešní urychlených tak aby se dosáhlo nadprodukce tohoto ovoce.
Možná aby byl plán splněn na 150%.
Potom se podívám dolů a doufám že pokud se mé obavy splnily tak se to aspoň všechno nachází úhledně složené,ale mám na sobě všechno.Sako a kalhoty krémově hnědé barvy,smetanově bílá blůza dlouhými rukávy a světle hnědé kožené boty ve stylu sandálů s otevřenou špičkou.Dokonce mám na sobě i spodní prádlo a nejspíš i vše v kapsách takže ten přístroj funguje (to je dobře),ale kde to jsem?Pak se zvedne slabý vánek začne mi čechrat vlasy a někdo skrz něj promluví.Udělám tedy dva kroky,rozhlédnu se a potom odpovím.
„Nevím co chcete slyšet ... A ani nevím kde to jsem,nebo kdo jste vy ...“
 
Tim Mclaren - 03. března 2017 20:11
5d77e0d1728afd12c9319b3917c591953814.jpg
Doma

Když mi tak nějak ukáže co dovede, pozvednu překvapeně obočí.
V tu samou chvíly se mi v hlavě začnou honit myšlenky o tom, jak by se to dalo využít a to nejenom v infiltraci Atlasu. Pousměji se a zakryji ten úsměv dalším napitím se.
"Udělám tu ID kartu, ta by neměla tak dlouho trvat, pořád mám tu svojí, takže vím čeho se chytit při výrobě... stejně jako ty čočky. I když jsem ohromen tvou proměnou, typuju, že oční čočky nejsou zrovna něco co by se dalo ´okopírovat´z fotky a v Atlasu jsou stejně důležité, jako otisky prstů..." řeknu a lusknu přitom lehce prsty.
"...na ty jsem taky málem zapomněl... ještě, že jsem si nechal od posledně její spodní prádlo..." dodám ještě, protože jsem si uvědomil, kde může náš plán ztroskotat.
"Pošlu tě svým soukromím expresem. Val ti ho připravím." nabídnu jí.
Paolettiho poznámku o tom, že bude dělat hlídacího psa, jsem tak nějak záměrně ignoroval. Je to pes, který sice štěká, ale nekousne.

Zadal jsem tedy výrobu, kterou převážně řešila Val, ale detaily byly v mých rukou, doslova.
Během toho jsem ještě prováděl úpravy v napájení obleku energií. Během toho jsem ještě stíhal sledovat všechny ty divnolidi. Jeden by neřekl co udělá část mozku, která je tvořená mikročipy. Nakonec se mi povedlo rozložit příděl energie při letu, takže sice mezikontinentální lety pořád budou oříškem, ale hlavní byla nyní hladkost a plynulost letu a také jeho ovládání bylo lepší, plynulejší a hlavně spíše instinktivní než-li nucené.
Horší bylo ale vymyslet zástěrku.
Potřeboval jsem tam dostat obě své já, jako playboy jsem to měl těžší. Mohl jsem si vymyslet prakticky cokoliv, ale šlo o to, aby to bylo důvěryhodné. Mohl jsem se vymluvit na rekreační pobyt, či vyjít s pravdou na povrch a říct pisálkům a tom odpadu co tu zamořuje okolí. Tak či onak, jsem to musel vyřešit a jestli mám odhalit někdy Atlas, nemůžu to udělat ze dne na den. Takže pokud někdo z pisálků zjistí, že tam jsem, nebudu nic zakrývat a řeknu, že tu jsem právě kvůli té břečce a taky s tím, že chci vědět, kdo za tím stojí. Dal bych svoje pravý ucho za to, že v tom má prsty Atlas...
 
Vypravěč - 02. března 2017 15:51
thestaralightblue1963166.jpg
V králičí noře
Samantha

Music

Grace přikývne. Vidíš všechny tři jak stojí za sklem a pyšně se na tebe dívají. Tohle je ten moment, na který si tak dlouho čekala. Grace to zmáčkne.
Slyšíš jak se stroj zapíná. Všude kolem tebe se objeví bílé světlo, které jako by vystupovala zevnitř tvých očí. Není to však nepříjemný pocit. Ucítíš sice vteřinové štípnutí, ale žádnou jinou bolest. Spíš ti připadá, jako by jsi padala, ale kolem tebe není ani vítr, ani se nic nemění, takže to nemůžeš podle ničeho porovnat.
Bílá barva se pomalu začne měnit a přecházet v jiné. První získá jen lehký odstín růžové, avšak ta poté přejde v broskvově oranžovou a tak to jde, až se před tebou vystřídají snad všechny barvy, které znáš. Barvy se poté začnou usazovat. Mění svojí velikost a tvar, až se nakonec usadí do podob, které dokážeš jakž takž rozeznat. Není ti jasné co přesně se stalo, ale je ti jasné, že už rozhodně nejsi v laboratoři.
Jsi v lehké mlze a před tebou je přímá cesta. Kolem tebe je něco, co vzdáleně připomíná nějaké údolí či kaňon. Velké sloupy připomínajíc kámen levitují ve vzduchu a ze spodku kapou na zem. Když kapka dopadne, znovu se promění na pevný kámen. Každý ze sloupců má na sobě zářivý kruh. Všimneš si také japonských třešní, které lemují cestu. Třešně během jedné minuty vyrostou, rozkvětou, opadají a spadnou. Tenhle cyklus se neustále opakuje. Zvedne se lehký vánek.
"Co jsi zač? Pojď blíž a ukaž se," ozve se něčí hlas, ale zní to jako by na tebe mluvil skrz vánek, jež ti teď pročesával vlasy.

Tvé okolí
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.076985836029053 sekund

na začátek stránky