„ Ahoj.“
Pozdravila jsem Mikena opatrně, když jsem došla do stájí. Pousmála jsem se, když si mě všiml.
„ No… byly to hodiny utrpení, ale bude to stát za to… Doufám.“
Ušklíbla jsem se mírně a protáhla jsem si ruce.
„ Všechno mě bolí.“
Opřela jsem se o sloupek stání a pohladila jsem jednoho ze svých koní po nose.
„ Půjdeš s námi na to pivo?“

„ Měli bychom se stavit ještě pro Mikena. Slíbili jsme si, že půjdeme do hospody společně.“
Podotkla jsem k trpaslíkovi, když si to zamířil do hospody.
„ Vůbec to není lehký, je to horší než galeje…“
Protáhla jsem se, až to ve mně znovu zakřupalo. Byla jsem skoro horší než stará bábrle. Zívla jsem a došla s ním k hospodě. Když zavolal na hospodského, mírně jsem se ušklíbla.
„ Pro tři! Ještě dojdu pro jednoho našeho společníka!“
Usmála jsem se na Haspa a jen na chvíli s ním sedla ke stolu, abych se trochu napila.
„ No… Snad ano. Ještě nemám ale dopilované písně…“
Pousmála jsem se.
„ Za chvíli se vrátím. Přivedu Mikena, taky si zaslouží hezký večer.“
Zvedla jsem se od stolu a vydala jsem se k Mikenovi domů, abych mu řekla, že už konečně můžeme jít do té hospody…

Pozorovala jsem práci krejčího, celá fascinovaná, co to všechno na mě provádí. S mámou jsem šila kostýmy, ale rozhodně to nevypadalo takhle. On všechno pečlivě měřil, nic nenechával náhodě a prostě stříhal, až nitě lítaly všude. A při tom byl pořád kolem pořádek a všechno řádně připravené, aby to mohl vzít.
Pravda je, že tohle bylo horší než tvrdý trénink v manéži. Stát a nehýbat se dlouhé hodiny bylo… frustrující, náročné a vyčerpávající. A trvalo to tak strašně dlouho… Slova nehýbat prosím jsem pomalu začala nenávidět.
„ Mnohokrát děkuji.“
Usmála jsem se na krejčího, když mě konečně propustil a nejsem si jistá, jestli za to, že už jsem se konečně mohla svobodně pohnout, nebo za to, že budou šaty zítra hotové. Je až překvapivě rychlí. A nebo nemá zakázky… což by bylo dost smutné, protože se mi zdá, že je opravdu hodně dobrý.
„ Zítra se uvidíme.“
Usmála jsem se na něj, rozloučila jsem se a vydala jsem se ven. Vyčerpaná, ráda za to, že jsem konečně mohla ohnout záda a hladová a žíznivá.
„ Haspe…“
Zaúpěla jsem potichu, když jsem ho tam viděla.
„ Mám strašný hlad…“
Úpění se mi trochu protáhlo, když jsem zvedla ruce nad hlavou a trochu víc jsem se zaklonila, abych prokřupla záda. Ozvalo se několik ne moc líbivých zvuků.

Pokývala jsem hlavou, když domluvil ohledně barevných kombinací. Těmhle věcem jsem až tak nerozuměla a jestli on byl tady odborníkem, rozhodně jsem hodlala ho poslouchat.
„ Ne vodní žínku ne…“
Usmála jsem se. Jakmile ale začal mluvit o ceně kvality, zčervenaly mi tváře. Tak nějak jsem tušila, že to nebude levné, ale … Pohled mi padl na Haspa, když se ozval a zčervenala jsem ještě víc. Kousla jsem se do rtu a málem mi vytryskly slzy.
„ Děkuji, Haspe.“
Promluvila jsem trochu rozechvělým hlasem. Usmála jsem se na něj jak malá holka, šťastná. Pohled mi sklouzl na téměř pořád vážného krejčího, který svou práci bere rozhodně … vážně. Když Hasp odcházel, mávla jsem na něj, ale jinak jsem se pozorně věnovala krejčímu.

Trochu mě překvapil, když začal téměř básnit o všem tom materiálu, popisoval mi, co by mi mohlo slušet vyjmenoval i to, co by se k tomu mohlo hodit. Když se konečně obrátil na mě, překvapeně jsem pootevřela pusu.
„ No… je až… těžké si něco vybrat. A co kombinace červené a modré, nebo modré a zelené?“
Nahlédla jsem na to, co mu zůstalo na stole.
„ Musím ale myslet i na finanční stránky. Mohu… vědět kolik takové šaty budou stát?“
Nejistě jsem se ohlédla na Haspa, který mne doprovázel. Z toho všeho, co krejčí vyjmenoval, se mi zamlouvalo úplně všechno. Upřímně, každý z těch kousků, bych si chtěla vyzkoušet.