Když řekl, že je jeho místo zde, mírně jsem kývla, i když cosi uvnitř mě doufalo, že řekne něco jiného. Tiše jsem pokývala, když mluvil dál. Pousmála jsem se, i když v tom bylo něco smutného. Vzala jsem svou loutnu i brašnu, postupně jsem je na sebe pověsila a překontrolovala obsah brašny, jestli tam je všechno, co potřebuji, včetně peněz.
Jemně jsem pohladila struny a vydala jsem se za ním do stájí. Pohladila jsem po nose oba své koně a došla jsem k Haspovi.
„ Tak mě veď za tím krejčím, ať mám na soutěže něco hezkého na sebe.“
Usmála jsem se na něj, ačkoliv to nebylo až tak veselé, jak bych si přála. Tiše jsem poklepávala určitý rytmus na hranu své loutny.
" Pak vyrazíme na to pivo."

,, Zní to, jako bys byl jednou z těch toulavých osamocenych duší."
Pohledla jsem mu do očí, když začal mluvit. Opřela jsem se o stůl a dívala jsem se na něj, Dobře jsem poslouchala, co říká. Jak to říká. Někde v hlubinách jeho duše a mysli je něco raněného. Něco, co mi neřekl.
Když zmínil elfa, zčervenala jsem.
,, Ani nevím kdo to byl. Bavili jsme se, tančili... To je všechno. "
Zavrtěla jsem hlavou s povzdechem.
,, A ty?"
Divala jsem se na něj, když zmínil pochopení k mému stavu.

Podívala jsem se na něj. Z nějakého důvodu smutnější než před tím
,, Někdy je to náročné. Ještě jsem si za ten půlrok nezvyklá, že jsem úplně sama. Popravdě doufala jsem že se mi tu povede sehnat dost peněz, abych mohla vykoupit vůz a zbylé dva koně. Ale čím dál víc mám pocit, že to nemá smysl. Co bych dělala se čtyřmi koňmi, bez mého otce už krasojezdecka vystoupení nemají smysl..."
Smutně jsem se usmála.
,, No nic... Půjdeme se bavit a necháme chmury na někdy jindy... Myslím že i ty si najdeš jednou milé děvče, které bude stát za to a bude o víně vědět víc než jen to, že se to jí a nebo pije."
Zasmala jsem se. Přesto mi bylonejak ouzsko.
,, To mi řekni, kdo by se chtěl starat o někoho, kdo kdykoliv může zkolabovat prosím tebe.. Nemůžu sebou nikoho zatěžovat."

,, To nenudim. Ale je hodný. Alespoň mě se zdá."
Pousmala jsem se na Mikena a odložila jsem další kousek nádobí.
,, To víš že je to nebezpečné. Kolikrát jsem musela hodně rychle mizet. A od té doby, co zemřel můj otec a jsem sama... Je to ještě horší."
Promluvila jsem zamyšleně. Vyslechla jsem si ji a mírně pokyvla hlavou.
,, Toussaint je magické místo, krásné a kouzelné. Ještě před pár dny jsem si říkala jak hezke by bylo získat místo u dvora nebo v nějaké hezké hospodě a aspoň na chvíli se zastavit. Jenže po tom co se včera stalo... Ten další záchvat...nejak to řešit musím. A na lékaře tady nemám. Tam kde jsem byla tak ten mi doporučil, abych se vydala ke studentům do Oxenfurtu... Měla bych tam vyrazit. "
Sklonila jsem hlavu.
,, Navíc ani nevím jak dlouho by mi to vydrželo delat radost jen jedněm lidem. Každý se nakonec oposloucha a přestane bavit a bez nových námětů...."
Povzdechla jsem si potichu

Zadívala jsem se Haspovým směrem trochu nechápavým pohledem, když se zvedl a odešel. Pak jsem zavrtěla hlavou s tichým povzdechem.
„ To je.“
Kývla jsem.
„ A taky dost svérázná.“
Dodala jsem a mírně jsem zavrtěla hlavou. Krátce jsem se na něj podívala s mírným úsměvem.
„ Semnou není oč stát. Jsem věčně toulavá duše a na jednom místě dlouho nevydržím. Vyrostla jsem s cirkusem a tak nějak jsem nikdy neměla stálý domov. Je to něco, co je mi neznámé.“
Zamyslela jsem se.
„ A co ty? Vždy jsi žil tady?“