Zamračeně jsem se zadívala na zamčené dveře. Nakonec jsem tiše vešla do stájí, mlčky jsem došla ke svým koním a oba jsem je jemně polaskala.
„ No… Ani slib nejsem schopná splnit..“
Opřela jsem hlavu o čelo klisny. Jemně jsem ji pošimrala za ušima a nakonec jsem se usadila vedle jejího stání. Tiše jsem začala brnkat na struny loutny, ale nezpívala jsem jen jsem si pohrávala s tóny, smutnými, neklidnými.

Beauclair

Na chvíli jsem zastavila a vyslechla si lékaře i s jeho radou, kam vlastně vyrazit a koho mám hledat.
„ Takže profesor Termilius.“
Přikývla jsem chápavě
„ Oxenfurtská univerzita.“
To není zrovna blízko…
„ Moc vám děkuji.“
Uklonila jsem se muži, který mi pomohl a s úsměvem jsem vyrazila za Mikhailem. Tedy pokud byl ještě doma.

Beauclair - sladký Toussain

„ Chápu.“
Kývla jsem k lékaři, sice trochu rozmrzelá z toho, že jsem se nic nedozvěděla, ale nedalo se nic dělat. Víc jsem se zamračila nad dopisem.
„ Nene… Haspe…“
Kousla jsem se do rtu a začala jsem se zvedat. Posbírala jsem své věci, oblékla jsem se a upravila jsem si vlasy. Loutnu jsem si pověsila na křížem přes hruď a vzala jsem si svou tašku. Když mě ale doktor zastavil, podívala jsem se na něj.
„ Víte… jsem jen bard. A zatím ne ani moc známí… myslím, že si nemůžu dovolit takového lékaře, jako jste třeba vy.“
Pověděla jsem mu upřímně. Zadívala jsem se mu do očí.
„ Provází mě to už několik let. Když se hlídám, nestává se mi to. Včera jsem měla jen náročný den a přecenila jsem se. Není to příjemné… Ale prozatím s tím asi moc udělat nemohu.“
Smířeně jsem se usmála a vydala jsem se ke vchodu.
„ Moc vám děkuji, že jste se o mě postaral, cením si toho. Opatrujte se.“

Pootevřela jsem oči, pak jsem zvedla hlavu a dobře jsem se rozhlédla.
„ Dobré… ráno?“
Pozdravila jsem lehce zmateně. Pak jsem se opatrně posadila.
„ Je mi lépe.“
Usmála jsem se. Když mi řekl o lístku, podívala jsem se tím směrem a vzala lístek do ruky.
„Děkuji.“
Kývla jsem a lístek rozbalila, abych si ho mohla pročíst. Než jsem však lístek úplně rozvinula, podívala jsem se znovu na lékaře.
" Ten elf... Co tu semnou včera byl... Znáte ho? Nevíte, kde bych ho našla?"

Když se začal loučit, sklonila jsem hlavu.
„ Můj stav už lepší nebude. Možná se vyspím, budu vypadat lépe, ale nic se nezmění.“
Dívala jsem se na krk své loutny, na její struny, než jsem do nich jemně drnkla prsty. Vyloudila smutný tón a následně další. Stejně skleslý jsem měla i výraz v očích.
„ Bavte se.“
Špitla jsem potichu, ne závistivě, avšak tak nějak… opuštěně. Když odešel, na chvíli jsem zatla zuby, abych zahnala palčivý pocit toho, že se rozbrečím a znovu jsem jemně pohladila struny. Nakonec jsem se natáhla po hrnku, nadechla jsem se a dopila jsem ho. Netřeba se víc mučit. Nakonec jsem se schoulila v peřině, loutnu vedle sebe, jemně jí svírajíc v ruce, jako ten nejdražší poklad, který mám a pokusila jsem se usnout.