Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Zapomenutí

Příspěvků: 110


Hraje se Dvakrát týdně  Vypravěč Able je offlineAble
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Ryuuzaki - 11. března 2017 23:47
zk4774.jpg

držet tě nebudu... Ale hlídat ano...


Ještě chvíli vyhlížím iru. Měl bych jio už vidět pokud není moc daleko. Ohlédnu se za Temperence. Nejradši bych šel za ni ale moje priorita je dohlížet na Iru. Nezbyde mi tedy než zatímco zavírá dveřezavrtět jen nesouhasně hlavou. Tmu v její kapse ale přitom přeměním na malou štěnici. Prakticky slyším co se děje. Pokud bych ji z kapsy povystrčil mohl bych i vidět. Samozřejmě soukromí dodržuji a nehodlám sledovat něco co by té holce mohlo být nepříjemné ale takhle se nad ni udrží alespoň přehled. Po té co si sem jistý, že je dost daleko od dveří se otočím k Iře " Necháme ji jít... " řeknu klidným hlasem

* Bráška se přes noc dokázal z části zregenerovat... Ještě to nejspíš nějaký den potrvá než se bude moct probudit ale nemůžu tady jen tak sedět a čekat na něj... Ne... Tu holku nechci zneužít ale je tvrdohlavá a nejspíš bych ji tu mohl držet jedině násilím... Takhle nám alespon pomůže... Ale ještě Iru neohrozila takže ji nemusím zabíjet... To zanmená že se nebudu příčit rozkazům když ji pomůžu dřív než ji stihnou ublížit... ASi ji budu dlužit omluvu... *
zamyslím se, sednu si do tureckého sedu a začnu vnímat štěnici u Temperence. O štěnici bych měl vědět jen já a pro Iru to muže vypadat jako by sem meditoval nebo tak něco.
 
Temperence Smith - 11. března 2017 23:28
rsz_876184311c18216008197ea2efc532cb5382.jpg

Ano, rozloučit..nebo ne?



"Já..musím.." špitnu a doobléknu se; obuji si boty a zkontroluji že mám všechno. Už se cítím provinile. Mám pocit jako bych utíkala; a právě to dělám. Utíkám od 'lidí' co neznám, od problémů, které se mě netýkají nebo alespoň nechci aby se mě týkaly. Utíkám od toho co neznám, protože...se bojím. Poslouchám bělovlasého. Chci mu říct že je nikdo nenutil aby vyvraždili loď, že jsem se neprosila a jejich čin-ta naprostá jatka-se mi hnusí. Ale mlčím, protože vím že má cosi na srdci. "..znovu si tě odchytí, porazí a celá ta akce byla zbytečná." Vážně? Nevím jak mě dostali, ale neporazili mě. Ani Funsei ne; jen mě oklamal. Ale neříkám nic, on má cosi na srdci. Mluví o spoustě věcí: porážce, smrti, zajetí. O samotě. Té se bojím nejvíc. Té se bojím. Bojím se. Bojím se. Dojde mi to. Nechtěla jsem; doufala jsem že se už bát nemusím. Slzí mi oči. Vzpomínám si na jeden z prvních dní u Yamatových.

----------------------------
Stojím v chodbě jejich domu, sbalenývh těch pár věcí. Daiki vejde, všimne si mě. "Někam jdeš?"Jdu. Musím. Musím pryč. Než mě Oni najdou, než ublíží téhle rodině. Dívám se prázdným pohledem, přikývnu. Daiki vyrazí proti mě. Oběhne mě a zabouchne za mnou dveře. Vyleká mě. "Nechoď nikam. Nevíme co máš za sebou, ale tady jsi v bezpečí." Haru s Yumi vejdou do chodby. Haru-san drží vařečku a zástěru, té se malá holčička drží. Vyběhne ke mně a obejme mi nohu. "Nechoď Temperance, nechoď!" Nechci. Ale musím. Haru mě obejme, pak i Daiki. Mluví jeden přes druhého. "Nechoď.." "Zůstaň tu..." "Temper-onee-chan, prosím!" "Máš kam jít?" Já nechci zůstat. Ale už nechci odejít. Obejmu je, v hrudi se usadí zvláštní teplo. Jsem doma. Yumi-chan, jsem doma. Okaa-san, Oto-san, jsem doma!
-----------------------------

Doposlouchám bělovlasého. Mám vlhké tváře, až teď mi dojde že se mi z očí řinou slzy. Nevzlykám, nemluvím. Jeho oči se zbarví, ale jsou krásné. Vnímala bych, ale jsem ve vlastním světě. Proberu se. Kde to jsem? Už vím. "Já musím...musím..se vrátit..zjistit jestli jsou v..pořádku...musím.." Otočím se a otevřu dveře. Zadívám se na ty dva. "Díky za vše, ale.." Polknu. Slzy už kapou i na zem. "Já musím jít domů." S tím projdu a tiše za sebou zavřu dveře.
 
Ryuuzaki - 11. března 2017 18:00
zk4774.jpg

Rozloučit?


Nějak mě nezajímalo jestli je oblečená nebo krytá jen v osušce. vlastně sem si to při rozespalosti ani neuvědomil a tak nerozumím moc tomu proč tak zaletěla do koupelny.
Podívám se na Temperence když se vrátí " Rozloučit? " zopakuju. protočím oči v sloup s povzdechem " Pokud tím myslíš že se chystáš odejít.... Nic ve zlém ale .... Tobě snad hráblo ženská! Víš že jsme kvůli tobě rozmlátili celou loď? Jestli teď půjdeš znovu si tě odchytí, porazí a celá ta akce byla zbytečná. Důvod proč jsme tam pro tebe byli je ten, že podle Willow tě potřebujeme... Pokud teď půjdeš pryč budeš sama a budeš zranitelná. Znovu se ukážou a znovu to prohraješ. Pokud si to chceš zopakovat a zjistit co se asi stane když tě od tama nikdo nedostane tak prosím ale vsadím se, že podruhé tě naživu nenechají... A hlavně podruhé tě z toho už dostávat nebudeme.... Potřebujeme každou pomoc ale pokud chceš tak jdi. " odseknu nespokojeně a pomalu se zvednu. Aktivuju svoje oči které se poněkud změní a nyní mohou vidět žlutou panenku a krvavě rudou duhovku i bělmo, které jsou protkány jemnými žlutými prasklinky vycházející z panenky. rozhlédnu se okolo jakoby sem si prohlížel místnost ale ve skutečnosti hledám auru Willow očima, které mají vysoký dosah dohledu.
 
Temperence Smith - 11. března 2017 17:37
rsz_876184311c18216008197ea2efc532cb5382.jpg

Seznámení



Slyším jak se dívka pohne. Ztuhnu, když sleduji jak se posadí a zamžourá okolo sebe. Mluví si jakoby pro sebe, z jejích slov je slyšet velký smutek. Nechci jí lhát. "Totiž..ano, ona..celou loď..kdo to vlastně je?" zeptám se plaše. Nechci se jí dotknout. Možná jsem ale právě to udělala; její otázka "Co tu ještě děláš" mi vnukne pocit že tu nejsem vítaná. Z pohledu na smutnou dívku, která netečně pozoruje jablka-kde se tu vlastně vzala?-je mi ale tak smutno, že překonávám nutkání ji obejmout. A tak tam jen stojím, přemýšlím. Neměla bych jít? Ano, jasně že měla; nestojí tu o mě. A já se musím vrátit k Yamatovým. Začervenám se když se Ira začne svlékat. Nechci na ni zírat, tak se otočím. Předtím si ale všimnu linie jejího těla-má skvělou postavu. U nás by ji považovali za princeznu.
To už se vzbudí i ten chlapec s popelavě bílými vlasy. Začne mluvit k Iře, zmiňuje minulou noc i morální dilema zabíjení-v tom s ním nesouhlasím. Zabíjení je vždycky špatné, byť někdy nutné. Nedokážu vlastně ale myslet na nic jiného než Bože jsem tu skoro nahá s klukem v pokoji! Bože jsem tu skoro.. Těsněji si oblečení přitisknu k tělu a jen co kluk domluví, zaletím do koupelny a zabouchnu. Sakra co to bylo? Vždyť on mě viděl! VIDĚL!! Cítím jak celá rudnu jak rajče. Obléknu se do svého starého oblečení, pak vyjdu ven. Podívám se po těch dvou. "Ehm...nevíte kde je..Willow? Chtěla jsem se..rozloučit.." poslední slova pronesu se ztišeným hlasem.
 
Ryuuzaki - 11. března 2017 15:12
zk4774.jpg

Probuzení


Cestou sem se opláchl od krve a rychle z vody vylezl. Než jsme na místě tak sem stále trochu mokrý na pár místech a oblečení také není úplné vysušené a Willow vypadá že kdyby ji byla zima a nastydla by třeba jen trošku tak ji to asi zabije... Vezmu ji tedy do náruče jelikož ruce mám suché a nesu nás tam, kam letí i Isil s tou dívkou
když jsme doletěli na místo tak Willow položím na zem a už jsem skoro suchý
Ráno rozevřu oči až jako poslední a pomalu si sednu a rozhlédnu se. Ty dvě jsou už vzhůru... mluví spolu...Ira vypadá v šoku a tak si povzdychnu " Jsem rád že se probudila... Zabíjela se mnou lidi co drželi tuhle holku. Museli jsme ji dostat ven a pomohla i rychleji tuhle holku přenést sem...Zabíjet je možná špatné ale ne když to jsou zlí lidi a zachráníš tím někoho kdo je hodný.... Nemluvě o rychlém přenesení... Musel bych vás přenést všechny 3. I v tomhle bylo její probuzení k užitku... Umí létat sama a mohla někoho vzít a nést ho... Kdyby tam nebyla...Souboj by sem zvládal jen opravdu těžce a přenést vás vzduchem všechny bych pravděpodobně sám nedokázal. " řeknu rozespale a pomalu se zvednu. Willow nevidím ale dám tomu ještě čas než se začnu zajímat kam zmizela.
* Ještě je tu jedna věc kterou by Ira měla vědět a která by ji snad mohla pomoct v lepším smýšlení... Isil se o ni opravdu bojí a chrání ji... výhrůžky které říkala Temperence a rozkaz který mi dala když ji ublíží... Pokud by tohle věděla jen hlupák by to přehlížel a viděl v ní pořád jen zrůdu... Doufám že až ji to někdy řeknu začne o Isil přemýšlet jinak byť jen trochu... * Zamyslím se ale zatím to ale nechám tak a udržuji se na místečku, na které sluneční paprsky nedopadají.
Zavřu oči a vnímám brášku.... Ne...Stále se regeneruje. Pomalu je tedy otevřu a povzdychnu si
 
Ira - 11. března 2017 12:21
407bde6b529de41929a7015fghfeea0f469b4750.jpg

Noční nákupy


„Dobře. Pamatuj si to.“ Ukončím naši konverzaci a raději letím až k menší vesničce, ke které nás Willow nasměruje. Už ze zvyku se nedržím skupinky a místo toho raději procházím stíny tak, že mě chvilkami nevidí i když stojí pár metrů ode mě.
Vyslechnu si jaký pokoj to vlastně budou chtít a už máchám křídly a letím pryč. Nezbývá jim než doufat, že se zase vrátím. Což původně v plánu nemám, ale hlavu mi zamoří temné myšlenky. Všimnu si nepatrné změny ve složení dopadajícího světla. Brzy bude svítat. Budu muset zase zmizet a nechat Iru ať si svůj osud určuje sama. Hluboce si povzdechnu. Ti pitomci mě dokázali dostat už jednou, těžko říct, zda s těmi druhými budu ve větším bezpečí, ale zase zdrhat přes půlku země? Utekla bych jim vůbec? Možná, ale je lepší si na ně počkat. Rozsápat jim hrdla a zpřetrhat všechny šlachy. Jejich kosti zahodit do nejhlubší díry. Podrážděné si odfrknu. Opravdu s tou divnou partičkou skončím.
Obrátím se zpět ke svému původnímu úkolu. A to nalézt nějaké oblečení pro Iru, až se vzbudí. Vojenské boty padly mým drápům a na zádech u mikiny a trika jsou dvě díry velikosti fotbalových míčů. S takovým outfitem by asi nebyla moc nadšená. Očima zapátrám ve tmě. Netrvá dlouho a ze dvou prádelních šňůr zmizí modré tílko a šedá, pohodlná mikina. Od zápraží také jedny sportovní boty. Z beden na nějakém dvorku vezmu tři mrkve a dvě jablka a zabalím to do mikiny.
Vlétnu až k oknu, které mi nechali pootevřené, složím křídla a vlezu dovnitř. Oblečení položím vedle postele. Tiše si povzdechnu. Nechce se mi zase pryč. Cítit křídla ve větru a čerstvé maso na rtech, to jsou pocity, za které stojí žít. „Mám lehké spaní.“ Zamýšlela jsem to varovně zavrčet, ale únava a stres to přeformulovaly spíš v takové konstatování faktu. Ira ale spí jako dřevo. Přes všechno, co se stalo. Tak můžu jen doufat, že se ráno ještě probudíme.
Natáhnu se na postel, křídla složím ochranně kolem sebe. Spánek ne a ne přijít. Až teprve když slyším pravidelné oddechování od všech ostatních se konečně přinutím zavřít oči a spát.

Otupělé ráno


Jako téměř vždy spím dlouho a klidně, ale odpočaté se probouzí jen mé tělo. Má mysl se vrací otupělá a letargická. Pomalu rozlepím oči a zamžikám kolem sebe. Se zívnutím se posadím na posteli, aniž by pode mnou matrace zavrzala… počkat, matrace? Poslední vzpomínky se mi vybaví jako lavina. Strach, naděje, odloučení, ještě větší strach a pak nic.
Dívčí tvář, cizí, ale přesto již známá. Se zavřenýma očima leží pobledlá na zelené zemi. Oči neklidně zavřené a kůže až průsvitně bílá.
To se včera stalo? Proč mi to ukazuje? Zabila ji Ona? Rozhlédnu se kolem a jako první ulpí můj zrak na hromádce oblečení u nohou postele.
Zoufale si povzdechnu a zavrtím hlavou. To staré zašpinila… „Někoho…z-zabila, že?“ Vzdychnu rezignovaným, smutným hlasem. „Vždycky k-když n-někoho…z-zabije, t-tak mi tu n-nechá o-oblečení.“ Melancholie na mě sedne jako deka. „Těmahle r-rukama. N-nikdy mi j-je n-neukáže. S-skoro. Ale zamaže se. Už tolikrát a stále další.“ Mumlám si pro sebe tiché věty. Dnes nevstávám s optimismem do dalšího dne. Dnes nebudu procházet po horských loukách a poslouchat ptáky.
Mluvím sama k sobě, ale i tomu dalšímu člověku, co je se mnou. Prostě vím, že tu nejsem sama. Pocit, na který jsem si již dávno zvykla. Vždy sledují, tiché kamery, co niky nespí. Pomalu otočím hlavou a můj zrak ulpí na dívce ze vzpomínky. Takže ji nezabila, malá úleva, spíš žádná. „Vidělas ji ne? Vidělas ji brát cizí život.“ Konstatuji jako fakt prázdným, unaveným hlasem. „Proč jsi ještě tady?“
Nechci se soustředit na nic jiného, než nejnutnější věci. Skoro jako zombie se beze studu vysvleču ze všech věcí, co mám na sobě a začnu si navlékat připravené oblečení. Když zaberu za mikinu po podlaze se rozkutálí jablka a mrkve. Netečným pohledem je sleduji jak uhání každé do jiného směru.
 
Temperence Smith - 07. března 2017 17:26
rsz_876184311c18216008197ea2efc532cb5382.jpg

Zasloužený odpočinek..a co pak?



Aaahh... Zhluboka se nadechnu, jak se vynořím z vody ve vaně. Rukama stáhnu mokré vlasy dozadu a posadím se. Oddechuji, opírám se lokty o kolena a sleduji malé víry ve vodě. Poslouchám kapání vody, vdechuji vůni růžového šamponu. Přemýšlím.

--------------------------------
Když jsme vzletěli, sykla jsem jak se mi drápy zanořily do těla; nebylo to ale vážné. Pak příšera spustila. "..tomhle těle neustále, patří jedné neskutečně milé dívce, Iře, co by..." Ira? Není její tělo? Moc jsem tomu nerozuměla. Ten let byl dost nepříjemný, bála jsem se že mě Isil-jak se příšera jmenovala-vážně pustí do vody. Soudě podle jejích slov k tomu měla blízko. "Opovaž se jí ublížit, nadávat jí nebo se na ni jen křivě podívat.“ Co bych dělala nějaké holce co ji ani neznám!? Její výhružky mi vážně nahnaly strach-z toho co jsem viděla na lodi mi je ještě teď špatně. "Já-já jí...neublížím, ať..je to kdokoliv..ale proč bych jí něco..pokud je taková-" nedořeknu to; zvedne se mi žaludek. Nikdy jsem nemusela létání, a po ztrátě krve je mi pořád zle. Tak tak potlačím zvracení, zbytek cesty mlčím.
Nakonec jsme ale doletěli na pevninu v pořádku. Pohled na ostrov z dálky by mě fascinoval, kdybych neumírala únavou-spánek mi přišel znovu na mysl a já se nemohla soustředit. Prodírali jsme se spící vesničkou, a já věděla že si musíme pospíšit. Nikdo nás nesmí vidět. Bylo těžké i vnímat co Willow říká. Dvakrát jsem málem vrazila do sloupu, než jsme se dostali k noclehárně. Překvapilo mě, že Willow má peníze, a až teď mi došlo že já nemám nic. Sebrali mi peněženku! Doklady jsem neměla, a jinak měla tak 400 yenů, ale stejně mě to štvalo.
Rozhlédla jsem se po místnosti, kde jsme měli spát. Bylo mi jedno že to není nic moc-první dny tady na Zemi jsem spala v krabici od skříně. Hlavně jsem se chtěla vyspat. Flákla jsem sebou na jednu s matrací nejblíže ke dveřím a v půlminutě jsem spala jako dřevo.


Když jsem se probudila, bylo kolem poledne, možná už odpoledne. Skrze žaluzie prosvítaly paprsky slunce, jeden dopadal na zeď vedle vchodových dveří. Chvilku jsem na něj zírala, snažila si poskládat, co se včera stalo a co ne. Otočila jsem se na druhý bok, a utrpěla jsem docela šok: ležela tu ta příšera, Isil. Ale zároveň..to nebyla ona. Některé rysy-vlasy, postava, způsob dechu-vypovídaly o tom že to je Isil. Ale zuby, drápy, oči, křídla...všechno bylo v pořádku, lidské. Tak mě to vyděsilo že jsem vyskočila z postele a už už tasila zbraň. Ale nakonec ne, jen jsem tam tak stála, ve svém oblečení, a zírala. Nedokázala bych na ni vztáhnout ruku.
Dívka byla krásná, opravdu krásná-ne jako ty "modelky" tady. U nás by ji považovali za princeznu. A vypadala tak nějak..nevinně, jako by včera nepozabíjela loď plnou lidí. Zírala jsem na ni ještě chvilku, využívajíc toho že všichni spí. Ten kluk, 'Ira'-je to ona?- i...kde je Willow? Až teď jsem si všimla že tu není. Asi šla nakoupit. Jo, jasně-to bude ono. Dál jsem se tím nezabývala. Až teď mi došlo že jsem minimálně dva dny nesprchovala. S tím jsem potichu vlezla do koupelny.
----------------------------------

Znovu se ponořím pod vodu, chvilku zadržuji dech a zase se vynořím. Vydrhla jsem se, až mi kůže zčervenala. Vylezu z vody a zabalím se do bílé osušky, která byla položená u vany. Vlasy vysuším jen tak aby mi z nich nekapala voda. Sedím na okraji vany a přemýšlím. Jsou Yamatovi v pořádku? Vědí co se stalo? Netuším. Nakonec se rozhodnu podívat po nějakém oblečení. Potichu vyjdu z koupelny, a doufám že mě nikdo neuvidí jen v osušce. Popadnu svoje oblečení. Přičichnu. Je to dobrý, je z něj cítit jen mořská sůl.
 
Ira - 07. března 2017 15:26
407bde6b529de41929a7015fghfeea0f469b4750.jpg

Let

Temperence

Tak a je to tady. S úšklebkem se plně otočím na stále bledou dívku. „Tak pojď.“ Vybídnu jí skoro až sladkým hlasem a sehnu se k ní dolů. Dávám si pozor, kdyby chtěla něco zkoušet s tou svojí krví. Bez náznaku námahy zvednu její tělo do náruče. Drápy na rukou se zkrátili dostatečně na to abych jí při tom počinu nepoškrábala. Za tu chvíli, kdy ostrov putoval se mi oblečení skoro už vysušilo. Dívka taky přes něj může cítit značně sálající teplo. Jako u někoho, kdo leží ve smrtelných horečkách, až na to, že já jsem absolutně fit. Ověřím si, zda je Ryuuzaki připraven, kývnu na něj a odrazím se od země. Udělám nejdříve pár nejistých máchnutí křídly, než si zvyknu na novou zátěž v náručí. Na ramenou se mi rýsují svaly a mohutné šlachy na zádech se napínají a zase zkracují.
Jakmile jsem vyvážená a v bezpečí ve vzduchu, obrátím pohled na tu nepříjemnost, co s sebou táhnu. „Poslouchej dobře.“ Zavrčím výhružně. „Nejsem v tomhle těle neustále, patří jedné neskutečně milé dívce, Iře, co by nedokázala ublížit ani mouše, natož nějakýmu hloupýmu spratkovi.“ Na chvilku se odmlčím a přemáhám touhu jí rozdrtit v náručí. Asi by mi to fakt k ničemu nepomohlo, ale cítila bych se líp. „Ale neboj, stačí málo a dokážu se dostat zpět, proto ti velmi dobře radím. Opovaž se na ni zkoušet nějaké čachry s tou svojí krví. Opovaž se jí ublížit, nadávat jí nebo se na ni jen křivě podívat.“ Pokračuji dál skrze zaťaté zuby. „Příště nebudu tak milosrdná, nevyvázneš s pohmožděným bokem, ani se zlomenou kostí. Ne. Nezbude po tobě nic. Asi smítko, ani kapička krve. Možná jen tvá lebka, ze které si udělám záražku do dveří.“ Trochu zvětším tlak paží, kterými ji držím, ale ne natolik aby způsobili vážnější zranění. Rozčileně čekám na její odpověď a doufám, že bude natolik záporná, aby mi to dovolilo ji pustit a nadobro ztratit v hlubokém oceánu.
 
Vypravěč - 07. března 2017 12:00
thestaralightblue19631661338.jpg
Zpátky na normálním ostrově
Isil, Ryuuzkai, Temperence

Netrvá dlouho přiletíte k pobřeží. Je sice ještě tma, ale slunce už začíná pomalu vycházet. Jen co přistane, všichni cítíte jak vám ramena tíží únava a vyčerpání. Tohle, byla velmi dlouhá noc a není vám jasné, jak dlouho ještě vydržíte na nohách.
Když se otočíte vidíte ostrov (viz. Hp) v jeho celé kráse. A už dává větší smysl, proč ho Willow nazvala žijícím.
“Měly by jsme se někam schovat a odpočinout si,” řekne Willow. Všichni jste moc unavení, než aby jste namítaly. A i když se to na sobě snaží nedat na jevo, je jasné, že ona je z vás možná ta nejvyčerpanější.
Půjdete trochu dál od pobřeží a zjístíte, že jste přistály do nějaké malé vesničky. Ulice jsou prázdné, jelikož všichni spí, ale je jasné, že tak to moc dlouho nezůstane. Najdete nejbližší noclehárnu.
Podaří se vám objednat si pokoj, Willow u sebe překvapivě měla peníze, a i když Isil musela přijít oknem, aby nevzbudila pozornost, nakonec jste se dostaly na pokoj. Byla to větší místnost s třemi matracemi, záchodem a koupelnou. Rozhodně to nebylo nijak přepychové, ale to vám nijak nevadilo. Každý z vás lehl na jednu pohovku a usnul.
Když se probudíte, je už poledne, ale žaluzie jsou zatáhnuté, takže jen pár slunečních paprsků se dostává dovnitř.
Všimnete si také dvou změn. Za prvé, Willow není v pokoji a za druhé Ira je zpátky.

Ps: V jakém pořadí napíšete, v takovém se probudíte :D.
 
Temperence Smith - 06. března 2017 16:14
rsz_876184311c18216008197ea2efc532cb5382.jpg

Probuzení a plán



Všechno je v mlze. Měla jsem sen, krátký a mlhavý: stála jsem na útesu, pode mnou stříká pěna a moře naráží do skal. Na těch skálách leží pokroucená těla: Daiki, Funsei, rodiče. Je tam i malá holka, jen vzdáleně mi někoho připomíná. Je tam i křehce vypadající dívka, nabodnutá na hrotu utkaném ze tmy, tyčí se nad ostatními těly. Dívčina podoba se proměňuje z dívky v příšeru a zpět. Pak najednou padám i já na ty skaliska. Než dopadnu, všechno zahalí temnota.

Otevřu oči. Je tu nějaký kluk. Neznám ho, ale je celkem hezký. Je na něm ale něco z čeho mě mrazí. Vytáhne cosi z mojí ruky. Zůstane mi malý vpich. Infuze, dojde mi. To vysvětluje výraz Willow. "Nemáme čas, na to, aby jsme se poprali. Každou chvíli ostrov dorazí k Japonsku. Poté bude jen otázka času, než se tady objeví všechno od armády, až po pobřežní hlídku. Takže se nehýbej dobře?” Přikývnu. Tiše jí poděkuju. Pak zaostřím na dívku opodál. Ne, ne dívku-její tělo je humanoidní, ale zuby, drápy a křídla naprosto vylučují možnost že by byla člověkem. Už natahuju ruku, abych vytvořila meč, když mi dojde: ona na mě neútočí. Svěsím ruku a obezřetně si ji prohlížím. Není už pokrytá krví a vnitřnostmi, zato je celá mokrá. Její poznámku o cukání a pádu přejdu jen odfrknutím, pak se pokusím postavit. Únava a ostrá bolest v boku-to mě kopl kůň nebo co?!- ale dají Willow za pravdu a já zůstanu ležet. Poslouchám plán Willow, přikyvuji a čekám až se dostaneme k Japonsku. A pak se vrátím domů.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.060066938400269 sekund

na začátek stránky