Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Poslední výprava

Příspěvků: 26


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč Lornak je offlineLornak
 

DružinaObnovit družinu

 Postava MIKIRAN je offline, naposledy online byla 24. března 2017 20:47MIKIRAN
 Postava Anrai je offline, naposledy online byla 28. března 2017 21:45Anrai
 Postava Bauragan -PPJ je offline, naposledy online byla 28. března 2017 23:52Bauragan -PPJ
 Postava Rubens je offline, naposledy online byla 09. března 2017 10:29Rubens
 Postava Antonia "Šedá myš" je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:04Antonia "Šedá myš"
 Postava Kaltar (PPJ) je offline, naposledy online byla 28. března 2017 20:04Kaltar (PPJ)
 Postava Evyn Gotrok je offline, naposledy online byla 28. února 2017 17:03Evyn Gotrok
 
Antonia "Šedá myš" - 25. března 2017 21:46
andor7194.jpg

Klid



Stále jsem seděla pod stromem a nehýbala se. Jen dobrý pozorovatel by si všiml lehkého pohybu hrudi či mrknutí. Jeden způsob odpočinku, absolutní klid. Minuty vyplnilo zírání do ohně a poslouchání Mikiranovy kytary.
"Proč hraje dokola tohle?"
Pozastavila jsem se na chvíli nad opakováním.
Asi něco oblíbeného. Došla jsem po chvíli k závěru, protože mi melodie byla neznámá.
Zapraskání blízké větvičky mnou trhlo. Chvilkové zděšení polevilo když jsem spatřila známou postavu.
"Anrai. Díky bohu."
Poslouchala jsem ho dál.
"Plán? No v to asi všichni doufáme."
Až po tom co Anrai podá ruku zelenookému muži, uvědomím si, že jsem s ním šli a neznáme ani jeho jméno. Taková chyba. Pohlédnu na Anraie s novým zájmem. Je všímavý.
"Táhnout za jeden provaz? No ale není sám, ulici znám moc dobře."
Vybavily see mi některé milé a nemilé vzpomínky. Bylo jich dost. Po chvíli vzpomínání jsem se vrátila pohledem k Mikiranovi.
"Čím přispěje on a čím já?"
 
Anrai - 24. března 2017 16:16
zl26800.jpg

Výprava aneb na největšího žraloka
(Mrtvý les)




Čas postoupil, v táboře panoval klid a mír. Únava z pochodu mě, ale brzy přemohla a tak se mi oči zavřeli. Nevím jak dlouho jsem spal, ale probudilo mě drnkání na kytaru. Moje vycvičené reflexy zareagovaly a ruka ihned popadla dýku. Kolem bylo stejné šero jako předtím. U malého ohně seděl muž, který nás sem vedl a díval se na Mikirana. Něco mu říkal, ale nezaslechl jsem co.
Rozhodl jsem se blíže seznámit s ostatními, více informací o úkolu. A přitom i s Antonií…

Vylezl jsem ze svého úkrytu a vynořil se ve světle ohně. Kapucí jsem si zastřel oči, aby mi mě jasné světlo neoslnilo a mohl jsem stále vnímat příšeří okolí. Tak jak jsem se to učil v ulicích města. Už to je dost dlouho zapřemýšlel jsem se. Vybavili se mi stará známá místa.
Najednou mě vytrhl z dumání klacek připravený na oheň. Šlápl jsem na něj a zapraskal. Zarazil jsem se.
"Ach jaké jsem to nemehlo. Základní školácká chyba. Nikdy nepřestat vnímat terén kolem sebe.
Toto zničené místo má na mě špatný vliv…"

Musím se víc soustředit. Tady jsme na území nepřítele…

Pohlédl jsem na naše dva průvodce a především toho neznámého.
„Omlouvám se za vyrušení… ale asi bychom se měli lépe poznat. Promluvit si o chystaném plánu. Je nás tu hrstka a zatím nikdo z nás neví kam jdeme a co nás může čekat. Protože jste nás svolali jistě víte víc a máte plán…“řeknu vážně a klidně Bauraganovi a jeho kolegovi.

„Ještě jedna věc… Vaše jméno ještě nezaznělo… rád chodím do akce s lidmi, které znám a kterým věřím.“, pousměji se a podám ruku na znamení přátelství muži s jizvou v tváři.

„Jméno mé je Anrai.“
Ruku jsem podal i Bauraganovi a pokračoval v přátelském navazování komunikace.

„Možná mě budete odsuzovat, ale v naší situaci musíme stejně táhnout všichni za jeden provaz. Od dětství jsem vyrůstal na ulici naučil jsem se tam přežít, jak se dostat tam kam potřebuji neviděn a neslyšen. Chci aby jste s tím mohli počítat v plánu.“

Potom jsem se otočil a usmál se na Mikirana: „A co ty Miki čím chceš přispět do plánu?“ pohledem ho vyzvu, aby si přisedl blíže a zapojil se do plánování…

Po očku jsem opět pátral po Antonii, zda naslouchá nebo kam se usadila…
 
Kaltar (PPJ) - 23. března 2017 16:11
ppj2545.jpg

Začátek velké cesty


Se zájmem, i kdyby jen předstíraným jsem sledoval naše budoucí společníky. Stále mě doslova mrazilo v zádech z toho, jakou to sebou budeme mít sebranku, alespoň odvaha a odhodlání jim však nechybí. Potlačím chuť se pousmát, když Anrai označí draky za žraloky, pro větší nenápadnost a utajení.
"Kdo by se tady bavil o botách?"
Stočím k němu však pohled klidný, jako hladina vody.
"Ne všechny, ne jen toho největšího."
Úsměv, který se mi rozline po tváři vypadá šíleně a mrazí z něho. Už jen ta představa, že náš cíl je nejstarší a nejmocnější drak je velmi velmi nepřívětivá. Ale našim novým společníkům již stejně nyní nic nezbývá. Jak se zdá všichni pochopili moc dobře, že z tohohle už necouvnou.

Představa, že budeme trávit noc v téhle hospodě se mi vůbec nelíbí. Ale v tomhle Bauragan byl velmi neústupný a tma venku za okny taky.
"Moc očí, co nás viděly, moc uší, co něco slyšely a moc rukou, které touží po zlatě."
Zhodnotím přísedící v hostinci, kromě nás, těsně před tím, než odejdu na pokoj. Tohoto dne spím, tak jak jsem přišel a nespím nijak tvrdě. Vlastně jsem rád, že něco naspím. Nerad spím mezi tolika osobami, kterým nevím zdali mohu věřit.

Dalšího dne jsme vyrazili na cestu. Neyblo třeba nic moc říkat. Všichni jsme věděli, co je třeba, nebo alespoň já a Bauragan a to stačilo. Stejně jsme je vedli.
"Jdou, jako ovce na porážku a ještě se těší. Bláhoví životem nezkušení."
Pomyslím si o naší skupině. Ale jsou to jediné, co nám může pomoci splnit náš úkol.
Krajina, kterou procházíme je čím dál tím, více bezútěšná a zničená. Viděl jsem už i lepší kraje, ale taky pravda i ty horší. Soudě však dle výrazů našich společníků oni nebyli nikdy dál, než za zeleným pahorkem nejbližší vesnice, kde vyrůstali.
"Tolik, co nevědí."
Pousměju se pod kápí. Nevědomost je sladká.....a tahle cesta více, než úmorná....

Když nalezneme mrtvý les, není mi z toho moc dobře, ale setjně je to to jediné místo, kde si můžeme více odpočnout a utábořit se. Je to asi to nejlepší, co si můžeme v tuhle chvíli dovolit.
"Ubohé pozůstatky krásných věcí."
Rozhlédnu se po okolí a záhy si sedám k ohni, do kterého hledím a chvíli přemýšlím.
Zaregistroval jsem, že Anrai se vzdálil do stínů, asi je mu tam líp....Antonia pokukuje stejným směrem, kam zmizel Anrai a ten hlučoun Mikiran začne drnkat na kytaru.
"A moje jméno dosud nikoho nezajímalo. Nikdo si asi ani neuvědomil, že jako jediné ještě nepadlo."
Lehké pousmátí, které brzy zmizí.
"Myslím si, že je to jedno. Tady stejně nic nežije. A pokud by tu byli naši...."Žraloci", jak je Anrai nazval, tak, by nám ticho stejně nepomohlo."
Odtuším nahlas, aniž bych k němu vzhlédl.
"Doporučuji vám si odpočinout, zítra nás čeká dlouhá cesta."
Podotknu k nim klidně a vytáhnu z vaku kus sušeného masa, které začnu užvykovat. Nevím jestli dnes budu spát, ale vím, že to nebude dobrá noc. Žádná z těch, co příjdou nebude dobrá, dokud nebude po všem, ale to oni vědět nemusí.
 
MIKIRAN - 22. března 2017 21:57
534142915535566162683.png
Odpočinek v přítmí

Konečně naše skupinka zastavila k obnově sil. Když se rozhlížím, naplňuje mne jistota. Jistota, že v téhle cestě chci pokračovat a pomoci vyléčit tuto zemi.

"Asi bych měl dbát poznámek členů této družiny na moji prostořekost. To bude to, co je zdánlivě podráždilo, jako mnohé v osadě. Zřejmě moje možná až nevědomky sebevražedná otevřenost celému světu."

Nedaří se mi zbavit dojmu, že to se mnou Anrai myslí lépe, než se napoprvé zdálo. Přesto nedokáži přehlížet tíhu atmosféry vepsanou v jejich tvářích, a tak sundávám kytaru a slabě přejíždím dokola své oblíbené akordy G Emi C D.

"Mám to raději schovat?"

Těkám očima po zatím nepříliš známé společnosti.
 
Antonia "Šedá myš" - 22. března 2017 15:19
andor7194.jpg

V lesíku



Poté co jsme dorazili do starého, zničeného lesa, spadla ze mě velká část napětí. Konečně jsem měla čas myslet na něco jiného než na to, jak je na tom naše země špatně. Koukat se každý den, znovu a znovu na utrpení, způsobilo, že už se mi ani nechtělo dojít k cíli. Prostě mě to ubíjelo a hlavou mi honily černé myšlenky.
"Má to vůbec cenu? Možná"
Ale zatím jsem to nechtěla vzdát, rozhodně ne jako první.

A tady v lese se utrpení tolik nedralo na mozek. Byly tu jen mrtvé stromy. Dříve asi krásné ale nyní mrtvé. S velikou úlevou jsem se posadila na zem a opřela právě o jeden z nich.
"Hezký les."
Řekla jsem tiše do prostoru. Jen tak, abych prolomila ticho. Konečně mohu vypnout a myslet na normální věci. Ale na co normálního bych mohla myslet? Nežiji normální život. Na mozek se přes to dralo jedno jméno.
Anrai.
Byl lehce zvláštní. Zvláštní, tajemný muž který pojmenoval náš problém Žralok, který se právě vypařil.
"Asi má taky rád samotu."
Já jsem obvykle také ráda sama. Nyní jsem chtěla jen sledovat reakce ostatních na náš 'bezpečný' úkryt.
 
Anrai - 22. března 2017 13:21
zl26800.jpg

Výprava aneb na Žraloky
(Skupina na cestě)



Když naše skupina brzy z rána opouštěla hostinec U Zlomeného topora, asi nikdo ještě nevěděl, kam nás naši dva přátelé (průvodci) povedou. Až později po cestě mi došlo, jak zničený svět ve skutečnosti je. My zde jsme žili ještě relativně normálně. Ale po nějaké době pochodu se krajina značně změnila. Stromy, tráva, domy a další nám známé věci byly zcela zničené a spálené. Po cestách jsme nacházeli smrt a zkázu. Už proto se musíme pomstít. Teď už mi nešlo jen o vlastní rodinu, ale i o svět.
A vlastně i o Antonii… čím déle jsme šli tím víc mě zajímala.

Po nespočetném množství kroků zničenou zemí jsme došli do opět zničeného kdysi úchvatného lesa.
První místo, které sloužilo, alespoň částečně jako úkryt před nebezpečím. V této zemi destrukce byl vlastně zázrak, že nás ještě něco nepotkalo. Byl jsem ve střehu, ale otevřená krajina mi naháněla strach. Nebyla zde žádná ulička nebo zeď za kterou se ukrýt. Ale staré mrtvé stromy úkryty umožňovaly, a tak jsem mohl začít myslet i pozitivněji.
V táboře, který jsme rozložili jsem si vyhlédl jedno skryté místo několik kroků od středu tábora. Byl to starý masivní strom zlomený. Bylo pod ním sucho a tma.
"Mám rád tmu a sucho."

Sledoval jsem co ostatní. Očekával jsem rozhodnutí co dál od našich dvou velitelů. Prozatím zůstávali dost klidní a nic zásadního neříkali.
V klidu jsem si vlez do šera svého úkrytu sundal své krásné boty a začal si je čistit od prachu a popela.
Pohledem jsem vyhledával Antonii. Občas jsem ji sledoval. Jak chodila a tiše nakračovala. Normálně jsem s jinými ženami mohl otevřeně mluvit, ale u ní mi slova vázla a její krásný pohled skrýval nebezpečí.
„Anrí musíš se odvážit. Musíš najít vhodnou příležitost, jak se s ní víc sblížit…“

Potom jsem zase začal vnímat svět kolem.

Mám teď důležitější věci na starosti. Hrozí tu nebezpečí všem. Musím mít oči otevřené...
Naslouchal jsem okolí, sledoval stíny a vnímal různé zvuky a to nejen ty, které vydávala naše skupina. Tedy hlavně hudebník Miki...


 
Průvodce - 21. března 2017 23:28
dl32646.jpg

V dočasném pohodlí krčmy

Všichni přítomní


Obrázek

Teplo, které bylo s vaším jídlem od té doby, co ho šenkýř přinesl na stůl se pomalu, ale jistě rozplývalo do lokálu a přidávalo tak k už dost těžkému vzduchu vznášejícímu se v celé místnosti. Pivo s každou další pronesenou větou začalo ztrácet svoji specifickou hořkou chuť. Lidí u stolů objednávajících si nejrůznější alkohol po náročném dni na poli, v kovárně a podobně vyčerpávajících pracích s ubývajícím světlem vně hostince přibývalo a každému z vás začínalo být jasné, že pokud tu setrváte ještě nějakou chvíli zabraní do tajnůstkářských rozhovorů, mohlo by to být velice nebezpečné pro výpravu, kterou tak usilovně už několik hodin chystáte.

Jelikož už je to poměrně dlouhá doba, co jste se tu sešli a nepředpokládáte, že ještě někdo z těch, které Bauragan pozval přijdou. Buď se ztratili po cestě nebo si jen zvolili možnost nedostavit se pro vlastní bezpečí a klidný život. Rozhodli jste se tedy, že nejlepší bude co nejdříve opustit tuto útulnou i když ne tak vábně vypadající krčmu, a proto jste následujícího rána pobrali všechny své věci, které jste si s sebou přinesly a pod rouškou ranní temnoty se vyplížili z hostince.

Víska ještě spala, avšak místní domobrana už odtahovala polorozpadlé žebřiňáky, sloužící jako barikáda bránící vstupu nechtěným osobám do vsi, z hlavní cesty. Vesničané se díky těm vozům cítili více v bezpečí, ale proti drakům jim vozová hradba ba dokonce ani vysoké kamenné zdi po obvodu velkých měst, které jsou již dávno vypálené nebo podrobené draky moc nepomůže. Ovšem lidi vždycky byli takoví. Nechali se uchlácholit iluzí ať už byla sebevíce zjevná, hlavně že to byla iluze sloužící k jejich alespoň zdánlivému prospěchu.

Na cestě za dobrodružstvím


Obrázek

Krajina, kterou jste procházeli byla z velké části spálená na uhel. Kameny, které bývaly stříbřitě šedé jsou teď černé jako nejčernější noc. Mnohé dokonce praskly náporem tepla ohně z dračího chřtánu a známky dávného boje jsou tu zjevné. Všude je spousta nepoužitelných zbraní od krátkých dýk přes tesáky, jednoruční meče až po dlouhé dvouruční zbraně všemožně pohozené, zabodnuté do pařezů nebo v několika málo případech dokonce zatavených do sebe. Naproti tomu brnění tu není žádné. Buď byli ti, co tu dávno padli natolik chytří, aby si nebraly ocelové brnění, ve kterém by se velice rychle upekli a namísto toho si raději vzali kožené či ještě lépe kožešinové, které rychle hoří.

I přes to, že takhle rozsáhlé bitvy se konaly již dávno a málokdo z ještě žijících je pamatuje se nikde nezačala příroda sama reprodukovat. Jako by byla prokletá nebo možná nemocná. Všude jen spálená těla, ohlodané kosti, něco, co bývalo tekoucím masem a spousta ohořelých pahýlů stromů.

Jak vaše cesta pokračuje a vy se blížíte k místu, kde by měla stát vysoká pevnost s mohutnými zdmi, všechno se zdá ještě více mrtvé a smutnější, než když jste vyšli. Možná to bude padající tmou nebo popelem, který se ve velkém množství vznáší všude kolem vás i přes to, že za celou dobu nezafoukal ani ten nejslabší vánek, který by byl schopný popel rozvířit.

Během cesty na vás nečekala žádná překvapení. Možná by se to dalo nazvat neklidnější výpravou za posledních tisíc let. Nejklidnější, avšak ne nejnudnější, protože stále jste měli pocit jakoby vás něco nebo někdo sledoval. Avšak ať jste se snažili sebevíc, nebyli jste schopni na spálené planině objevit cokoliv podezřelého, a tak jste stále pokračovali dál.

Jediný problém byl v tom, že jste neznali cestu. Jistě dva z vás, kteří tuto výpravu prakticky vedli věděli přibližný směr a umístění pevnosti, do které se musíte dostat, ale na vlastní oči ji nikdy neviděli a stále byli schopni určit jen okruh zhruba jednoho až jednoho a půl kilometru čtverečního, kde by se ona pevnost měla nacházet.

Celý den jste šli směrem na západ. Celý den jste pokládali jednu nohu před druhou a modlili se, abyste se z téhle nekončící pustiny plné zkázy a smrti dostali co nejdříve pryč. Proto jste si dělaly jen malé přestávky na pití, vyprázdnění se a pokud zbyl čas, tak i na přechroupnutí chlebové placky nebo kusu sušeného masa. Není tedy divu, že jste uvítali první shluk stromů, který podle mapy kdysi býval velkým a majestátným lesem obývaným elfy a enty. Přesto, že z lesa a nejspíš i jeho obyvatel moc nezbylo vám i dnes onen kdysi přenádherný les poskytuje dostatek krytí před nechtěnými zraky.

Při vstupu mezi mrtvé stromy cítíte, jako by z vás opadly dva trakaře plné kamení a štěrku. Nikdo z vás si ten náhlý pocit nedokáže vysvětlit a všichni jste se rozhodli mu podlehnout a nechat se jím ukájet. Vytvořili jste malý tábor a po celém dni si konečně sedli na delší dobu. Rozhodnutí bylo jasné. Přečkat tu do rána. Tedy… pokud už ráno dávno nebylo. Nedokážete s přesností odhadnout, jak dlouho vám cesta zabrala, jelikož slunce ani měsíc vám na cestu nesvítí, žádní ptáci kolem vás nezpívají a svit hvězd také nedokáže prorazit hustý oblak popele. Jste nuceni řídit se pouze podle potřeb svého těla.
 
Antonia "Šedá myš" - 13. března 2017 18:00
andor7194.jpg

U Zlomeného topora




Když začal mluvit muž s mechovýma očima, nabral rozhovor vážnosti. Při jeho řeči o zrádcích jsem se lehce zalekla. Neplánovala jsem zradit, ale v hlavě se mi honily různé věci.
"Jednosměrné pozvání? Tak tohle už rychlý kůň nespraví. Co kdyby se něco stalo? Co kdyby mě potkal někdo kdo si mě pamatuje?"
Pak jsem se ale zklidnila. Konec draků za to stojí. I když o tom Mikiran nemusel tolik mluvit.
Poté co se nás ten muž zeptá, ještě vstřebávám každý detail jeho slov a připravuji si jak se vyjádřím. V tom ale začne mluvit Anrai.
Zatím co před tím bylo vše vážné, po jeho řeči, se mi ústa roztáhla do mírného úsměvu.
"Tohle zní lépe. A obuvník to není, super....."
Na jeho slova jsem odpověděla:
"S radostí a nadšením s vámi opravím všechny ŽRALOKY v zemi."
Usmála jsem se trochu více, pohodila vlasy a o něco tišeji dodala:
"Nebo rovnou odpravím?"
Docela se mi tento krycí název líbil. Vlastně jsem ještě nenarazila na problém. Kromě toho nejdůležitějšího:
"Jak se vlastně dostaneme k cíli? A jak ho odstraníme?"
 
Anrai - 13. března 2017 13:33
zl26800.jpg

U Zlomeného topora
(seznamka pokračuje)



Slova se ujal ten druhý záhadný muž. Už od pohledu mi připadal dost vážný, ale nyní jako by jeho pohled zkameněl. Přesně jak jsem očekával, tak se obul do dlouhána Mirikana.
Zdá se, že to myslí skutečně vážně. Hlavně dal velmi jasně najevo, že zrádce si najdou. Možná bych měl vyložit alespoň jednu kartu na stůl, nehodlám být za zrádce. Nemám zapotřebí, aby po mě šli obě strany.
„Jdu s Vámi. Nechci mluvit a ostatní, ale myslím, že všichni dobře víme, proč jsme tady. Navrhuji se o tomto problému vyjadřovat pod heslem, aby zase někdo něco nevykecal třeba i nechtěně. Věř Mikirane je to hlavně ve Vašem dobru“
Trochu se na toho dlouhána usměji, aby si to zase tolik nebral, a pokračuji v řeči s vážnou tváří.

„Můžeme o tom dát hlasovat, nebo třeba už něco vymyšlené je?! Za mě….Problému můžeme říkat, třeba ŽRALOK. …Vysvětlím proč! Ve skutečnosti nejsem obuvník! Umím toho mnohem více. Ale prozatím bych nechtěl prozrazovat podrobnosti, určitě bude příležitost, až se lépe poznáme. Osvědčilo se mi, že obuvníka, nikdo nepodezřívá z nekalostí a mnohdy všichni chtějí nějakého toho žraloka na botě opravit. Je to jako u holiče. Taky se dozvíte spoustu věcí, poznáte člověka z blízka atd. A navíc každý zná pojem žralok jako problém na botě, takže se nikdo nepozastaví, když bude znamenat něco jiného. … doufám, že jste porozuměli mému návrhu. Jak se říká opatrnosti nikdy není dost… No a co ostatní půjdeme opravit všechny ŽRALOKY v zemi? "
S poslední větou zmizí vážná tvář a znovu nahodím veselý škleb.

Kmitám po očku po všech, abych odhadl, jaká je jejich reakce. Někdo asi nebude chápat, o čem jsem to mluvil ale třeba aspoň pochopí, že to beru vážně.

 
Kaltar (PPJ) - 12. března 2017 09:50
ppj2545.jpg

Hrdinové, nebo spíše zoufalá sebranka?
(Všichni hráči, kteří mají splněné úkoly)


Lehkým pousmátím, které by mohlo být lehce i úšklebkem přelétnu pohledem všechny přísedící.
"Opravdu děsná sebranka Bauragane. A to je to nejlepší, co se má postavit drakům?"
Potlačím chuť zavrtět hlavou nad zoufalostí tohoto uskupení. Mlčky je všechny pozoruji zatímco Bauragan s nimi hovoří a zatímco oni něco málo řeknou nám.
"Hmmm Anrai je obezřetný to je dobře pokud není skutečně jen obuvník......Rubens se snaží také zachovat své pravé povolání a hraje stejným kamenem proti Bauraganovi, aby toho musel říci, co nejméně. Chmmm jasné způsoby zlodějů a lapků u obou."
Přesunu pohled k dívce a dalšímu nově příchozímu.
"Antonie je možná až moc upřímná a mohlo by se jí to vymstít, ale zase alespoň přiznala pravdu.....je to však ještě naivní pískle, které v tomhle neumí chodit tak, aby jí někdo brzo neusekl prsty.....Mikiran jo?......Možná bojovník, jak praví, tělem barbar, ale mozkem spíše trol. Příliš nahlas rozkřikuje účel naší cesty i Anrai si toho všiml....avšak jak se zdá Mikiran moc širokého rozumu nepobral....nevadí od toho tu jsou jiní svou práci snad odvede."
Zhodnotím si v duchu všechny dosud přítomně a na chvilku zavřu oči. Vypadá to, jako bych spal. Ve skutečnosti si jen promýšlím, co jim říci.
"Tři zloději a jeden válečník. To je mi ale doprovod. Nelze se však divit, když je vybíral Bauragan....ach měli na to vybrat někoho jiného. A proč jsem se do toho nechal ukecat? Pozdě o tom přemýšlet."
Složím ruce na stůl tak, aby na ně bylo vidět a věnuji letmý pohled Bauraganovi a pak se větší pozornost ostatním.
"Bauragan je opatrný a výřečný, jako všichni. A zase to zůstalo na mě."
Nakloním se více ke stolu a můj výraz zvážní. Rysy se napnou a jsou náhle pevné a po úsměvu není ani památky.
"Jsme tady, abychom vyléčili tu šupinatou nemoc, která se rozlézá po naší říši."
Podotknu k nim a pak zpražím Mikirana přísným pohledem.
"Ztiš svůj hlas hlupáku. Ti, kteří nás chtějí mrtvé mají uši a oči všude. Možná jsou už dokonce na cestě sem nás zlikvidovat. Proto tohle setkání musí proběhnout rychle."
Pozornost padne na ostatní.
"Doufám, že máte dost odvahy na to se k nám připojit, protože tím, že jste sem přišli jste z toho udělali jednosměrné pozvání."
Promluvím vážně tiše a chladně. Odměřeně, jako bych porcoval maso.
"Poslouchejte mě a poslouchejte dobře. Kdybyste nepřišli znamená to, že máte jiné smýšlení, než my, nebo nedostatek odvahy, ale žili byste dál své bezútěšné životy. Tím, že jste však přišli se vše změnilo. Projevili jste zájem o naší věc ať už skutečný, nebo falešný. Ve vašem zájmu doufám, že skutečný, protože...."
Na okamžik se odmlčím a věnuji jím jeden ze svých mechových pohledů, ale takový při kterém máte pocit, že by vás mech v mých očích mohl udusit a zarůst.
"Protože buď půjdete s námi a pomůžete nám, nebo zkusíte odejít ale.....nedojdete daleko. Bezpečnost výpravy je nejdůležitější. A my si nemůžeme dovolit nechat za sebou zrádce."
Vylíčím jim, jak to je a vlastně jim nepřímo řeknu, že pokud nepůjdou s námi jsou už přecem mrtví.
"Ať si to přeberou, jak chtějí."
Pak slétnu pohledem na Bauragana a mám chuť se usmát.
"Já ti říkal, ať to vyřídíš, ale ty ne. No tak teď to tu máš."
Chvilku počkám, až to přítomní vstřebají.
"Takže jak to bude?"
Povytáhnu ledabyle jedno obočí v náznaku zájmu jejich vyjádření.


Hodnocení Hráčů

Úkol pro PJe
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.048627853393555 sekund

na začátek stránky