Ještě prosím neukončovat, bude se pokračovat.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Říct či neříct, toť otázka všech introvertů

Julie

Jak si co nejlépe rozmyslet dobývání do šéfova kanclu se stoprocentní účinností? Když vám rozohněně nařídí, abyste tam bez keců naklusali...
Já nejsem v tomto případě výjimka. Nějaké přímé vyslýchání šéfa mě přešlo hned jakmile jsem spatřil trojici bezvládných těl. Naštěstí zjevně opravdu spících, ale i to stačí, abych chvíli jen zaraženě zpracovával co právě teď vidím a slyším. Zjevně jsme dneska nebyli první, kdo si chtěl něco vyříkat se šéfem. Proč mám pocit, že se to týkalo stejného tématu? "Ne, pane..." Dovolím si odvětit za nás oba, když konečně odvrátím pohled od spáčů a plně se soustředím na nadřízeného, ze kterého momentálně až mrazí. Poté započnu hlášení z naší mise. Víceméně přesně to, co jsem říkal Liškovi, akorát ale ve formálnější verzi, která u něj nebude budit pocit, že i my pohrdáme chováním a zasloužíme šlofíka na dobu určitě neurčitou. Ne, díky...

Moje tvář za celou tu dobu, kdy prakticky dostáváme kartáč za komunikaci ale nemůžu se zbavit dojmu, že nám zazlívá i špatný počasí, nehne ani brvou. Co jiného vlastně můžu tak dělat? Alespoň se snažím v té hromadě vyloženě zbytečně uštěpačných poznámek vstřebat nějaké informace, i když to je velmi těžké. Uvědomuje si ten člověk, že jsme málem umřeli? A že nás místo toho stihl daleko horší osud v podobě jízdy s tím darovaným zajatcem lomeno pitomcem? Nemluvně o tom, že jsou prostě informace, které by se neměli řešit přes telefon. Ehm... Amélie a ty její pokusy, že ano... I přesto ale mlčím a poslouchám zcela potichu vše, co má na srdci. A potom to spatřím.
Notebook, který v celé úhledné místností znatelně vyčnívá ze všeho nejvíc... kromě teda té trojice uspaných v čele se slintající Strakou. To už si to k němu... řekněme nenápadně šoupe Julie, která ho zmerčila dříve. Sice nevím, co má přesně v plánu, ale já se i tak okamžitě hostím role hlídače připraveného upoutat pozornost, kdyby se náhodou hodlal uplatnit nějaký ten zpropadený Murphyho zákon. Naštěstí se ale nic nepokazí a za okamžik je můj parťák zpátky. Stihnu se jí jen podívat do tváře než se během okamžiku šéf otočí pátky k nám a já tak opět věnuji pozornost jemu. I ta chvilka mi ale stačila k tomu na ní rozeznat, že tam bylo něco opravdu špatného.

Na jeho otázku, jestli se chceme ještě o něco podělit, chvíli nerozhodně mlčím. V hlavě přeci jen probíhá menší boj s mnou samým, kdy jedná část bojuje za to zmínit se o Amelii a konečně zjistit kde je jádro toho blbého pudla. Zatímco ta druhá část je o něco méně lákavá, ovšem její argumenty se nedají zpochybnit. Tohle všechno, co se děje není náhoda. Šéf nám očividně něco důležitého tají a rozhodně nemá problém na nás vztáhnout ruku, pokud si nebudeme dávat pozor jako trojice před námi. Vyložit tedy karty na stůl nebo budeme ještě mlčet a nějak se v tom případě musíme rozhodnout... Co budeme teda teď dělat? Odpoví nakonec Julie a tím přeruší můj nekonečný chod myšlenek. Jen se tedy o trochu víc vzpřímím, jako kdybych se už připravoval, že jako odpověď bude následovat pokyn k opuštění kanclu. Snad...

Se šéfem

Ivan

„Tak hlavně že tě neopustil hu- jéé,“ vynervované hučení z toho jak jsem se ho lekla se rázem změnilo v zářivý úsměv, jež trhal moje koutky úst, jen co se dveře rozrazily a stál v nich náš velký šéfis osobně. Tak trochu jsem čekala, že ho tam najdu v kaluži krve. Nu, asi bych měla přestat koukat na Horatia Cainea.
Šéf zhoukal Lindu, na kterou jsem ještě stačila vrhnout pohled, ať udělá, co jsem jí řekla, než nás Ladislav nahnal k sobě do cimry jak hospodář slepice do kurníku, a než se za námi zabouchly dveře připomínající béčkový hororový domek, do kterého naleze parta amerických puberťáků, protože proč ne.
Jsme v kaši?
Krátce jsem se rozhlédla po Ladislavově kanceláři, kde jsem pohledem zakotvila u pohovky. Čekala bych hodně, třeba jak si tu Láďa dává kafíčko s Marií a má u toho čajový servis s motivem Hello Kitty. Nebo že zrovna krví nakreslil pentagram. Taky mě napadlo, že tu bude velikánská magnetická tabule s hromadou poznámek, novinových článků, fotografií a všechno bude nějak prošpikované špendlíky a provázané provázky.
Zcela určitě jsem nečekala Straku, Stelu a Anetu přesně v tomhle pořadí, jak si tu dávají dvacet, jako by venku neprobíhala válka ale jen stádo jednorožců.
Tak klasicky si chodíme dáchnout k šéfovi do kanclu. A Filip nám k tomu nosí heřmánkový čaj a támhle z poličky vezme pohádkovou knížku. Když jsme u toho, kde vlastně je?
Pravým ukazováčkem jsem střídavě ukazovala na tu svatou trojici na gauči, a pak na Ladislava, zatímco jsem párkrát naprázdno klapla pusou, protože jsem nevěděla kde začít.
Aha.
Zkusmo jsem přikývla na znamení, jakože rozumím, ale nerozuměla jsem tomu ani za mák.
„A… týkalo se to něčeho aktuálního?“ Abych nevypadala, že neposlouchám, pronesla jsem do éteru větu, jelikož Ladislav vypadal že čeká na naše vyjádření.
Ruce jsem strčila do klokaní kapsy mikiny a nervózně si žmoulala prsty, zatímco jsme nechala Ivana, aby vysvětlil naši situaci ve škole s Martinou a s naším veselým hafanem, co teď někde dole, či kam ho Ivan uvázal, házel ksichty.
Když Ladislav začal mluvit o telefonech, bylo mi jasné, že je to narážka na naši neschopnost. Jako by se sem jednak dalo dovolat, obzvlášť, když on sám přikázal Lindě, aby na tý lince visela, druhak mi ještě nedorazila výplata abych si nechala opravit mobil, co mi ten temný včera na nádraží tak skvěle rozbil a za třetí mě to fakt nenapadlo, že tu nebude živá duše. To je to samé, jako čekat, že všichni agenti z Pentagonu budou v čudu a teroristi si můžou na ústředí nakráčet jen s vodní pistolkou.
Dobře, nechala jsem se trochu unést. Chyba bude na obou stranách, mě prostě nenapadlo zavolat Lindě, protože pochybuju, že to tu funguje jinak, než kde jinde v kanclu kde velký šéf má placenou asistentku, co zvedá telefony místo něj, a navíc jsme plnili jen rozkaz, konkrétně od Karla. Ten je snad dost kompetentní.
„Tak to je na nic,“ zareagovala jsem tiše na Ladislavovu reakci, kdy si stěžoval, jak na to tu každý kašle. Neměla jsem upřímně nic, co bych mu na to řekla, ale to ticho po jeho monologu bylo nesnesitelné. Tohle ticho obvykle vyplňoval Filip, především tím škrábáním pera do notýsku hříšníků.
Ladislav se zastavil u okna, kde se odmlčel, zatímco jsem se podívala na Ivana, ale koutkem oka mě upoutal notebook posazený na stole v rohu místnosti, který byl zapnutý ale z nesprávného úhlu jsem nic neviděla. Nervózně jsme přešlápla a o dva kroky hodné tučňáka jsem se přesunula tak, abych viděla, koho má náš šéf na tapetě.
Zůstala jsem stát jako opařená, když jsem spatřila něco moc povědomého.
Rázem mi bylo jasné, kvůli čemu silver trio sem vrazilo a vysloužilo si vydatný spánek. Pokud to vůbec je spánek. Starostlivě jsem se ještě jednou podívala na spící na gauči. Linda nekecala. A k mý nelibosti nekecala ani ta pojízdná blešárna dole, co jsme si přivezli.
Říct, neříct?
Neříct!
Plácla jsem dlaně na kapsy džínů a s hrůzou zjistila, že nemám Vlastimilův telefon. O vteřinu později mi spadl kámen ze srdce, když jsem si vzpomněla, jak jsem ho po příjezdu sem dala Ivanovi. Šutr zapadl zpátky.
Ivane, nezmiňuj ten telefon! Prosím! Telekineze, teleport, telepatie ani jiný tele mi nikdy nešlo, ostatně jsem nebyla ani Edward Cullen, ale jestli mou myšlenku Ivan zachytí, tak bych byla ochotná vzdát se kávy na dva roky, a to je pro mě velká oběť.
„Co budeme teda teď dělat?“ zkusila jsem odvést pozornost a zároveň rádoby nenápadně doťapkala zpátky na stejné místo, kde jsem stála předtím. Pohledem jsem už těkala po celé místnosti, jen ne na Ladislava, aby mě pohled do očí neprozradil, že mám v záloze ještě jednu veselou jobovku k pivu.

Popojedem
Zlo je na pochodu ano to zní jako hláška z komixu i když mám pocit že z toho co se chystá bude to čemu jsme čelily podobné právě zlu z komixu.
Naše šéfová se zbláznila, ne to není dobré navíc Novotný vypadal unaveně tak že to na něm bylo poznat. Být stínem Marie je náročný úkol zvláště teď.
Dobrá zpátky do ne zrovna příznivé přítomnosti, vyléčím Ondru a také mu trochu doplním energii vypadá že ho sice dost pocuchali, ale nemá žádné závažnější zranění. A potom Ondra řekne kam musíme jít. Dobrá i když on si to představuje jinak než to asi na ústředí dopadne.
Ano už to asi vidím zvlášť když budu muset vysvětlit jak jsem se sem vlastně dostala. Nebo kde jsem byla protože nepředpokládám že by na to nepřišla řeč. A co Gerard? Jeho sebou vzít nemůžu vyvolalo by to další otázky na které se mi teď nechce odpovídat.
Ano minulost si mně najde a smích mně přejde i když mně do smíchu nebylo už tehdy a není mi do něj ani teď.
Nezměnila jsi ani svůj účes ...
K učitým změnám docházelo když jsem nebyla spokojená se vzorem u šatů,moderní střih mohl vypadat divně u vzoru který zde už dávno není v módě. Kde jsme jenom udělali chybu? Einstein říkal že čas je čtvrtý rozměr kterým je možné cestovat, kdyby to bylo možné nemusela bych utíkat převrátila bych proud času a pak znova a znova.
V proudu zas a znova a pokud se to pokazí nemuseli by jste se řítit z peřejí a doufat v příznivý výsledek ...
Nechala jsem si všechny poznámky možná jako připomínku toho co se stalo nebo spíš nepovedlo protože představa že by byl obnoven, no vzpomínám si že jsem se podobně dohadovala za Druhé světové války ovšem to šlo o nacismus a běžné lidi. Z mých myšlenek mně vyvede zvonící mobil, zvoní Ondrovi který není zrovna nadšený a pak se z nějakého důvodu přesune před dům. Jasně teď mu ještě musíme vysvětlit proč je jeho sestra tak důležitá. Zaslechnu jak volá někdo komu Ondra říká Ivane asi tuším o koho jde, ale proč mu vlastně volá?
Že by měl Ondra skutečně pravdu nebo jenom chtějí zjistit kde vlastně je?
Gerard se v Šeru zdržel déle než než jsem čekala a mně začíná zajímat co tam vlastně našel. Jistě také by mně zajímalo co volají Ondrovi, ale protože u toho teď zrovna nejsem tak to bude muset počkat. Až přijde tak se zeptám o co tam asi šlo. Předpokládám že domlouvá záchranu své sestry nebo něco podobného. Asi tuším jaká bude odpověď, ale víc jsme zvědavá na to co vlastně Gerard našel v Šeru že ho to tak zaujalo. Vstoupím tedy do Šera a dojdu až Gerardovi.
„Tak co jsi tu našel tak zajímavého?“zeptám se ho a přitom se rozhlížím jestli třeba sama něco nezachytím nebo neuvidím.

V kanceláři u Ladislava - Ivan, Julie

Na vaší poštovní improvizaci jste se ani nestihli domluvit a už se otevřely dveře od šéfovy kanceláře.

A kdo v nich stál?

Ladislav sám.

Velký šéf Noční Hlídky města Plzně a Světlý Mág 1. kategorie Ladislav nevypadal nadšeně. Má nějakou špatnou náladu. Jako by snad měl na snídani jen krajíc okoralého chleba a zapil to hnusnou kávou z automatu. To dokáže jednomu pěkně pokazit den. Oba si vás přeměří nasupeným pohledem, pak se otočí na Lindu a štěkne na ní: "Lindo! Co ty telefonáty na nejbližší pobočky Nočních Hlídek? Ozval se někdo? Proč tu vůbec stojíš a vybavuješ se?" Linda hned strne a panicky těká pohledem mezi vámi a šéfem. "Omlouvám se šéfe, já... no, čekám, až se ozvou zpátky a přemýšlím, kam ještě zavolat., už sem se dovolala do několika poboček, ale vždycky mě to poslalo hned do záznamníku..." Ladislav ji přeruší. "Takže je to stejné, jako u mě. No nic, zkoušej to dál. Zkus někoho kontaktovat jakýmkoliv způsobem, telefon, email, cokoliv! A vy dva!" otočí se k vám. "Co tu jen tak stojíte? Chtěli jste dovnitř. Tak jděte, do mé kanceláře, hned!" Linda na vás soucitně pohlédne, jakoby se dívala na popravu a ona s tím bohužel nemůže nic dělat, jen tam stát a dívat se na tu katastrofu, která se před ní odehrává.

Tak vejdete dovnitř za Ladislavem. První tam vejde Ivan, za ním Julie. Hned jak Julie zapadne dovnitř, s leknutím nadskočí, když se za ní dveře samovolně zabouchnou. Nikdo je nezavíral, Linda to nebyla, Julie rozhodně ne. Nejspíš Ladislav na dálku nějakým kouzlem. Ať už to bylo jakkoliv, zpečetilo to situaci, ve které jste. Už jste tu na koberečku u šéfa a nebude to příjemné.

Co vám ještě navíc rozhodně nepřidalo na náladě je pohled, který se vám naskytne na koženou pohovku vedle dveří. Sedí na ní tři osoby se zavřenýma očima, opřeni hluboko na opěradle a chvíli si snad myslíte, že jsou mrtví. Ovšem brzo si všimnete, že dýchají a nahlédnutí do šera také prozradí, že jsou v pořádku, jen pod nějakým kouzle. Ze strany u dveří na ní sedí Aneta, vedle Anety je Stela a vedle ní je Straka.

Ladislav si všimne vašeho zájmu o ty tři dotyčné a jenom nad tím mávne rukou. "Spí. Přišli sem s něčím a nedali se uklidnit a nenamáhali se dodržovat ani základní pravidla slušnosti. Tak sem je teď uspal, ať trochu vychladnou. Nemám čas řešit tu řvaní někoho, kdo se chová jako zuřivá opice, když se tu všechno poslední dobou hroutí."

Nutno říci, že Ladislav se snaží působit klidně. Svou auru také skrývá mistrovsky, ovšem z těch jeho občasných tiků a chvilkové změny tónu či intonace dostáváte dojem vulkány, který se chystá vybouchnout. Kdyby vám svou auru vystavil na odiv, nejspíš by se v ní střídala změť barev jako na duze nebo při nějakém ohňostroji.

"Doufám, že u vás to nebude nutné?" zeptá se Ladislav a přeměří si vás pohledem, který chápete jako skrytou hrozbu. Pak se postaví za svůj stůl, do svého křesla. "A co vy vůbec chcete? No, mluvte." Rozhodnete se začít tím pracovním ještě než stočíte řeč k Amélii. A tak mu v rychlosti sdělíte to, co se událo při vašem posledním úkolu. Ladislav nevypadá překvapeně.

"O tomhle už vím. To, že zdejší Denní Hlídka na Dohodu už totálně kašle jsem tušil už včera po tom, co organizovali upíři hon na lidi na Doubravce. V tom Denní Hlídka musela mít prsty. Potvrdilo se to dneska, když Lindu a Tadease napadli a pokusili se je zajmout při návštěvě budovy. Denní Hlídky. Unesli Jakuba Zemánka, světlého Jiného, který nejspíš má potenciál rapidně dosáhnout veliké moci, možná až Mimo Kategorie. A teď mi ještě volal Ondřej Procházka s tím, že unesli i jeho sestru, Annu Rieglovou. Nevím, jestli si tu Marie hraje na zlou královnu z nějaké pohádky nebo to celé je jenom nějaký komplikovaný plán jejího tatíčka z Prahy Ambrože, jehož cílem je bůhvíco, ale už toho začínám mít pokrk. Také jsem již věděl spoustu o té vaší eskapádě se Sebastianem. Zavolal mi jakýsi Lukáš z Denní Hlídky Praha, který mě o všem zpravil. Dotyčná, kterou se Mariini poskoci snažili unést je již pod ochranou Inkvizice." řekne Ladislav. "Ano, zavolal mi. Jsme již v moderní době, mobilní telefony existují. Zajímavý vynález, existuje proto, aby existovalo přímé spojení s lidmi, kteří jsou x kilometrů daleko bez toho, abyste se za nimi museli plahočit. Zajímavý vynález, nemyslíte?" dodá Ladislav uštěpačně. Myslel tím snad to, že jste mu mohli rovnou zavolat? Nejspíš. To jste asi mohli. Ale teď už je to jedno.

"A právě tímto vynálezem jsem se snažil dovolat se do Prahy, jak na Noční, tak Denní Hlídku. I samotnému Bohumilovi. Hádejte, jak jsem pochodil? "Vše se šetří, vyčkávejte na další informace." Něco podobného, v mnoha formách. Prostě mě slušněji řečeno poslali do prdele! Co se tu vůbec děje? Celé město je u vytržení, temní všude dělají problémy, většina hlídkařů je pryč a musí je řešit, Horváth a ti nejzkušenější z operativy řeší nějakou anomálii v Plzenci, která se velmi podobá tomu, co se stalo včera na nádraží... všechno se tu najednou zbláznilo!" Ladislav rozhodí rukama gestem naprosté bezmoci, poté s povzdechem vstane z křesla, odejde k oknu a zamyšleně se z něj dívá. Vy si všimnete něčeho zajímavého. Počítače. Ne toho jeho pracovního, ale notebooku, který je položený opodál na druhé straně šéfova stolu a není zapojený do sítě. Onen notebook je otevřený a je do něj zastrčený nějaký flashdisk. Je to věc v Ladislavově jinak perfektně uklizené a naaranžované kanceláři trochu neobvyklá a ačkoliv to není nic absolutně nevídaného, je to dost na to, aby to vzbudilo váš zájem.

Notebook je od vás natočený druhou stranou, ale když popojdete o pár kroků a natočíte trochu hlavu, uvidíte na obrazovce pauznuté video s výjevem něčeho podobného, co vám ukazoval Vlastimil na svém mobilu. Amélii a sterilní laboratorní místnost i s upírem přivázaným na stole poznáte na sto procent. Ladislav se zrovna v té chvíli díval z okna, tak si toho nevšiml.

Chvíli poté se Ladislav odvrátí od okna, vztek a netrpělivost z něj znovu čiší. "Tak, je to všechno? Máte ještě něco na srdci? Jestli ne, tak mazejte sepsat hlášení na operativní oddělení a pak čekejte na další rozkazy. Protože jak nám říká celá Praha a v podstatě všichni v nejbližším okolí, to je asi tak všechno, co můžeme nyní dělat."

Nejspíše toho máte dost co na srdci. Alespoň co se Amélie týče.

U Ondry - Amélie

Zlo je na pochodu. To je ti jasné. Budete potřebovat každou pomocnou ruku. Rychle vyléčíš Ondru, naštěstí neměl žádné závažné zranění, které by potřebovalo větší pozornost od tebe. A ještě mu i trochu doplníš energii. Ondra hned vyskočí na nohy a usměje se na tebe. "Dík žabožroutko. Musíme teď na ústředí, ať nám pomůžou najít ty hajzly, co Annu unesli a-" Pak najednou začne Ondrovi vyzvánět mobil. "Nějakej analytik asi prošel pravděpodobnostní linie a zjistil, že se tu něco stalo nebo stane. Trochu pozdě, no. Zatím počkej, Amélie. Nebude to trvat dlouho. Snad." Koukne, co Gérard dělá, ale přejde to bez komentáře, místo toho zvedne zvonící mobil a přesune se ven před barák. Z útržků rozhovoru zjistíš, že mu volal nějaký hlídkař. Říkal mu Ivan, tak to nejspíš bude Ivan Šmíd, analytik před dvěma týdny sem přeložený z Prahy, který vám teď vypomáhá na operativě.

Gérard stále ještě něco pozoruje v šeru. Možná by ses mohla začít nějak angažovat v tom, co dělá. Když je teď Ondřej na telefonu a navíc ještě venku před barákem, máte možnost promluvit si v soukromí bez toho, aby to vyžadovalo zastírací kouzlo nebo něco podobného. Takže na zvědavost je teď ten nejlepší čas. Nebo také můžeš počkat, až se vrátí Ondra. Je to na tobě.

To je zase den

Ústředí Noční Hlídky
Ivan

"Stěžuj." Odpovím mu stroze, ani mu nevěnuji pohled a zavřu dveře dřív, než zase začne mlít pantem. Poslouchání temných by pro dnešek snad stačilo... Projde mi hlavou snad první myšlenka, když jsem konečně o samotě bez někoho, kdo by mi štěkal za zády. Kdo by to byl řekl, ale poslouchat šílené upíry a temné, zvlášť cholerické mágy s inteligencí houpacího koníka opravdu po chvíli omrzí. Na druhou stranu, misi jsme s čirým štěstím zvládli a získali jsme dokonce nějaké informace. Takže bych si asi neměl stěžovat a prostě pokračovat v práci. Zatím mi to jde totiž vážně skvěle. Takže, co teď? Než si pořádně zodpovím na tuto otázku, dojde ke mně Liška. "Jo, měli jsme třídní konzultace s upírem a pár temnými, což se trochu vymklo z rukou." Trochu... Ozve se zranění, které mi udělal vlkodlak způsobem, o kterém bych raději pomlčel. "Zkrátka, temní chtěli získat tu holku už ve škole. My jsme jim tam v početní nevýhodě prakticky naběhli do pasti. To si zjevně uvědomovali a proto následovalo od jejich upírského vůdce kázání, ne-li doznání, proč je Dohoda chybou a měla by vládnout temnota... No, ani jsme se nenadáli a začal boj o naše životy. Co ti povím, byl to docela výprask, na mně si málem smlsnul vlkodlak a holky by asi taky neskončili dobře, kdyby je na poslední chvíli nezahnali Stránský s Alexejem a ještě jedním temným, údajně Lukášem z hlídky Prahy. Ten nám dal následně do péče tady Hrubého, jako důkaz, že Denní hlídka hodlá dodržovat Dohodu. Tak to alespoň říkal." Pokrčím rameny, chvíli přemýšlejíc zda jsem něco nevynechal. Ale myslím, že to nejpodstatnější jsem mu řekl. To o Amélii... To si chci nejprve probrat se šéfem. Hezky z očí do očí..."Dobře, já jdu teda za tím šéfem. Přeji pevné nervy s horkou hlavou, je docela otravný." Poplácám po rameni Lišku a jak jsem řekl, tak činím. Rychle si to vydám schodištěm, které mě zavede k Ladislavovi.

Denní hlídka někoho unesla a napadla další z Noční hlídky. Jak to tak vypadá, ne všichni měli dnes takové štěstí, jako my. Dost vážná anomálie.
To je... vážné... Strašně důležité informace o Amélii? Jak příhodné. Křik v kanclu a všechno se nějak hroutí!
Ano, na toto zkonstatování opravdu nepotřebujete být analytik, ale protože to je moje primární práce, tak to potvrdím- Jo, něco tady vážně nehraje a opravdu rád bych věřil, že tohle všechno je jen blbá shoda náhod. Ale proč si to má mysl jen nechce myslet? Každopádně, na mých plánech to nic nemění. Je třeba zjistit, co to má všechno znamenat. Akorát tedy vyskáču na cílové poschodí, když zrovna Julie zaklepe na dveře a... Očividně jde doručit nějakou poštu. Hodně znepokojivou poštu, hádám...
"Můžu se přidat? Vždy jsem chtěl být pošťák." Stoupnu si vedle ní a trochu zažertuji na účet jejího poštovního entrée.
Ono totiž trocha humoru před konfrontaci se šéfem ještě nikdy nikoho nezabila...

Pořád u Ondry
Ondra se usmívá i když mu vůbec do smíchu není, viděla jsem ten výraz i u obyčejných lidí. I tam byl zmatek jenom ho bylo poněkud víc, no dobře z ne dobré minulosti se vrátím do ne o moc lepší přítomnosti. Pomůžu mu zpod gauče, Ondra je vážně zřízený dokážu si ten boj opravdu dobře představit aniž bych se musela někam dívat.
„Dobře.“
Rozhlížím se a podívám se na toho Temného a pak na tu spoušť zde, bylo jich víc a byli silní i když ne dost to by tak moc nepospíchali. A oni pospíchali docela dost vypadá to že jsme se minuli o co se zde jedná tedy tuším možná.
Vypadá to že máme zájem o stejnou osobu, chudák Anna nejdřív ji uteče manžel a pak ještě tohle.
Gerada něco zaujalo v Šeru podívala bych se co to vlastně zaujalo ovšem je tu Ondra, ano už zase teď to tak nevypadá, ale možná by to tak mohlo vypadat.
I já mám obavy nejen o Annu ...
Vypadá to že jsem možná nebyla tak daleko, dobrá zatím se budu věnovat tomu co je tu teď. Takže Ondra a potom se uvidí jestli něco zjistíme, doufám že ano protože někam se vydat musíme.
Jasně Ondra to vidí jednoduše, věci vypadají jednoduše, ze začátku ...
Já vím Ondra znepokojující myšlenky o tom jestli se naplní vzpomínky minulost nebo cokoliv jiného počká. Takže se pustím do léčení Ondry a doufám že se Gerard do té doby vrátí nebo že bude vědět kde nás s Ondrou má hledat.
Proč mám pocit že toho bude víc?