Analytické oddělení
– Milan Straka, Aneta Zoinaková a Stela Součková

K Anetě se přidají Milan se Stelou, ale než ji stačí osvětlit situaci a říct nové informace o Rieglové, prohlédnete si složky na flashce. Všechny soubory jsou ve francouzštině, musíte se tedy dívat přes šero, které vám text přeloží.
Soubory obsahují informace o výzkumu nazvaném Aurore, který se zdá být noční můrou pro všechny Temné. Popisují se zde metodiky, jak přetvořit temnou podstatu Jiného a přesměrovat ho na světlou stranu. Texty nejsou ochuzené ani o detailní popisy procesů mučení Temných.
Nakonec se dostanete i k videu, které vám ukáže Aneta. Je zde Amélie s dalším výzkumníkem, ta za pomoci vám neznámých zaklínadel cosi provádí s upírem připoutaným ke stolu. Upír ale nepřežije.
Videí je zde více. Tolik souborů, u kterých by trvalo několik hodin, než byste je všechny pročetli.


Jak Stela scrolluje a prochází strom složek, všimne si něčeho nového. Všechny soubory se jeví, že s nimi bylo naposledy manipulováno před přibližně pěti lety. Až na jednu složku, která má datum jiné, naposledy aktualizované před týdnem.

Z ústředí na Borská pole
– Ivan Šmíd, Julie Eislenerová a Victoria Klein

Dnešní noc bude ve znamení hlídání dívky, na kterou si brousí zuby Světlí i Temní. Jejím největším problémem jsou ale zatím parciální derivace a rozdíl mezi Newtonovým a Riemannovým integrálem.
Viktorie vyjednala auto a ujala se řízení, nasednete a ulicemi Plzně kličkujete až ke kampusu, kde se nachází fakulta aplikovaných věd, designu a umění nebo ekonomická a elektrotechnická.

Po zaparkování se vydáte do budovy elektrotechnické fakulty, kde má mít Martina přednášku matematiky. Díky Julii a rozvrhu od Maroše najdete danou učebnu docela rychle. Jde o stupňovanou přednáškovou síň s bílou tabulí u přednášejícího. Vidíte pár znuděných studentů rozesetých po místnosti. Přestože jde o večerní přednášku, je zde dost studentů, možná z toho důvodu, že je to zrovna matematika. Asi v polovině síně, vedle chlapce přemýšlejícího se zavřenýma očima, poznáte Martinu podle neidentfikovatelné a zmatené aury, která je obvyklá pro neiniciované Jiné.
To by mělo být to poslední, co by vás mělo znepokojovat.

Místo vedoucího katedry, který má podle Julie hroznou pověst, přednáší probíranou látku čtyřicátnice s krátkými černými vlasy a brýlemi, Temná vědma nižší 7 kategorie. I kdyby šlo o sebevíc krásnou osobu, s fixou u tabule popsané vzorečky a řečmi o matematice se stane každý děsivým. Vypadá to na konec hodiny, vědma právě shrnuje, co se stihlo probrat za dnešní přednášku a co se chystá na tu další.

V lavicích nejsou pouze studenti, v řadách si všimnete také pár Temných.
Victorie (pokud při náporu ospalých studentů v okolí sama neusne) rozpozná vlkodlaka 4. kategorie, mága 5. kategorie, v přední řadě mladou Temnou 5. kategorie a vedle ní vlkodlaka 6. kategorie.
Julie vidí v první řadě vlkodlaka 6. kategorie, pokud jí ostatní neřeknou o ostatních.
Ivan může poznat, že Temní v přednáškové síni jsou Josef Šedý, Vlastimil Hrubý a v první řadě nerozlučná dvojka Alena Tesařová a Jiří Drtič Dubský. Nejenže je tu zamořený vzduch temnou atmosférou integrálních počtů, Ivan cítí v sále zlou přítomnost něčeho dalšího. Jakási předtucha čekající v tmavých koutech.

Z ústředí na Doubravku
– Lucie Němcová, Tadeas Falcom, Lenka Horáková a David Režnar

Vaše skupina dostala za úkol prošetřit, co se včera na Doubravce stalo. Jelikož se hromadný útok upírů stal v tu nejméně vhodnou dobu, když byli všichni povoláni na akci na nádraží. Nejspíš nebylo příliš času porozhlédnout se na místě činu šerem. Uklizeno bylo pouze pro oči obyčejných smrtelníků a je vás dost na to, abyste nevynechali žádný detail.

Posbíráte si své věci, nazujete boty a vydáte se na cestu. Ať už autem nebo pěšky. Dle instrukcí Lucie, která zná přesnou adresu (a pokud s takovými vjemy máte již zkušenosti, mohla vám obrázek hledané ulice poslat také), se dostanete na místo.
Stojíte mezi bytovkami – obyčejné paneláky, v malém parčíku, kousek od vás je poliklinika.
Okolo vás vidíte v Šeru fleky, kde byli zlikvidování upíři, několik pravděpodobnostních linií křížících se mezi sebou. Na lavičce nedaleko sedí Temný 5. kategorie, telefonuje. A ještě než ho stihnete prolustrovat pohledem a zjistit o něm něco víc než jeho kategorii, uzavře se před vámi. Tadeas k páté kategorii ještě vidí, že daný Temný je vědmák. Lucie může vidět vědmáka, že zrovna telefonuje se svou milou a že na cejchu mu záři značka Denní hlídky, pravděpodobně je zde od nich nasazený a dělá podobnou práci jako vy.
Blonďatý, mladý, lamač dívčích srdcí. Podívá se vaším směrem, ale nevypadá, že by mu připadalo důležité vás oslovovat. Dál pohodlně sedí a nezávazně klábosí do telefonu.

Lucii v kapse cvakne upozornění příchozí sms. Ve zprávě od Ireny z ústředí je seznam jmen:

V okoli bydli par jinych,mohli neco videt,rekni to ostatnim
Temny-Petr Kucera, adresa
Svetla-Marie Ctvrteckova, adresa
Temna-Lucie Markova, adresa
Svetly-Tomas Krejci, adresa

U každého jména je připsaná adresa, všechny jsou od vás nedaleko v přilehlých bytovkách.

Skupinová mise

..Ty dvě a tamten...David

Podrážděně se kouknu na Lucii. Hádám, že totiž ani nevěděla, že tady s nimi pracuji. Já si dal aspoň nějakou práci a zjistil si jména svých kolegů.
"Hmm."
S menším zhnusením si prohlédnu Davida, který jak se zdá má nějaký ten vroubek a to, jak se snaží je až nepříjemné. "To jsi snad nějaký pes, nebo o co se tu snažíš?" Můj hlas přitom zní trochu pohrdavě, ale tohle je až moc trapné.
Nečekám na odpověď a jdu pro amulety, které budu využívat hlavně já a Lucie, která je prý také mág. K mé smůle má stejné zaměření jako já.

Dojdu pro amulety a po cestě se stavím v šatnách, kde někomu vezmu boty, které jsou jen o půl čísla větší než moje, tak si utáhnu tkaničky. Možná to je trochu špatné, ale je to pro dobrý účel a to, abych mohl už co nejdříve uvolnit svou magii, která se ve mě celkem dost nashromáždila. Stejně ty boty nejspíše v nejbližší době, tak, nebo tak, ztratím, takže je to vlastně celkem jedno.

"Já ne. Já raději chodím pěšky. Pokud, pojedem, tak jen, protože je to rychlejší a mi pospícháme." Nechci, aby mě dávali do stejné škatulky, jako ostatní. Já jsem já a jsem svůj, jak to jen jde, přičemž ostatním lidem jsem jenom na nervy, za co jsme vlastně i celkem rád.

Na výletě...

Bohužel jsem si s Lindou moc nepopovídal, ale myslím, že je jí jasné, jak moc jsem v loji. Tak trochu jsem čekal, že se tu Noční hlídka vyrojí jako blaničtí rytíři. Nestalo se tak. Neklesal jsem na duchu, teď si budu muset sníst, co jsem si navařil. A začíná mě jímat pocit, že je to porce více než vydatná, pro jednoho příliš velká.

Letmo jsem si prohlédl svůj doprovod a něco mi na něm přišlo děsivě známého. Tento druh aury jsem již cítil. Je to upír. Kdyby si mě chtěl dát k večeři, tak by to nejspíš udělal a nikdo by si toho ani nevšiml. Očividně to není žádný amatér. Ačkoliv je těžké to pro mě zhodnotit. Pochopil jsem, že se Jiní dělí do různých silových úrovní, ale jak je ten systém nastavený, to nemám tušení.

"Nechtěl jsem spasit svět...ani zajistit světový mír...jen...jsem ho chtěl zachránit." Pokynul jsem hlavou směrem ke uzdravenému muži.
"Žádné mučení? No, jsem zklamaný...ale asi se s tím dokážu smířit." Pokusil jsem se zavtipkovat, ale měl jsem tušení, že to moc neocení.
"Ano, záchranku jsem zavolal, ale ten kluk umíral. Nepřežil by to. Chtěl jsem ho jen udržet při životě...podpořit jeho životní funkce...tak nějak jsem nečekal...že jej zázračně uzdravím...to jsem rozhodně neměl v plánu. Ale stalo se. Teď už to nevrátím. Leda bych si nasedl do toho auta a trochu jej ťuknul. Ale to bych samozřejmě neudělal..."
Byl jsem nervózní a moc mi to kecalo, to ten stres. Každý se se stresem vypořádává jinak.

A byl jsem tu znovu. Na ústředí Denní hlídky. Kdo by si pomyslel, že se tu objevím znovu, za tak krátký čas. Já rozhodně ne.
Během chvilky je u nás nějaká dívka, rovněž upírka. Mám to ale smůlu. Proč zrovna tyhle bytosti! U všech svatých, proč zrovna upíři!
V krátkém rozhovoru byl můj přečin zběžně klasifikován jako zásah druhého stupně. Předpokládám, že nad tím je už pouze první stupeň. Možná, možná ještě nultý, ale to je pouhá domněnka.
Mlčel jsem. Nemám potřebu se s těmi temnými bavit, socializovat se s nimi. Pohrdají mnou a dávají to najevo každičkou buňkou. Necítím se tu zrovna komfortně. Ani když jsem tu byl s ve společnosti Noční hlídky to nebyl žádná sláva. Ale když tu jsem teď sám, na vlastní pěst, je to podstatně horší.

Nakonec bych asi měl zareagovat, když mi vlkodlak položí otázku. Rozmýšlel jsem odpověď a do mysli se mi vkrádala představa, jak rád by s na mně pochutnal. A nejen on, ale i jeho upíří přátelé. Měl jsem z toho husí kůži. Nepatrně jsem se zachvěl, ale nedivil bych se, kdyby si toho všimli. Určitě si toho všimli.
"Jen jsem zachraňoval život. Jeden život..." Copak záchrana jednoho života může způsobit takové trable? Očividně ano. Já jsem v tom až po kotníky, no, přinejmenším po kolena.
"Můžeme pokračovat?" Zeptal jsem se upíra, který mne sem přivedl, mého nového "kamaráda". Kamaráda, který se ani neobtěžuje skrývat svoji radost z mého dopadení. Určitě v tom není nic osobního, prostě mne považuje za Světlého, kterému může zatopit pod kotlem.

Ve městě – Jakub Zemánek

Temný pokýve hlavou a dá ti za pravdu, že opravdu máš takový drobný problém. Telefon ti z ruky nevyrval, nejspíš jsi neřekl nic, co by mu vadilo a trpělivě čeká, až zavěsíš.
Z telefonu se ozve šokované zafunění a Linda stačí vykřiknout cosi jako: „Ježíši, Jakube děláš si-“ informaci o tom, co přesně to máš dělat, už neslyšíš.
Při tvém vrávorání se ti nesnaží podat pomocnou ruku. Ke zlodějíčkovi na silnici se natahuje řidič, který ho před pár minutami nešťastně srazil, a pomáhá mu na nohy.
Temný se tváří profesionálně, ještě krátký moment po tom, co mu oznámíš, že takovýto postup je pro tebe nový. Maska tvrďáka roztaje. Hned potom uvidíš vystřídání několika emoci – podezřívavost, překvapení, pochopení a radost. Potěšeně se ušklíbne. Snaží se to nedávat najevo, ale ty vidíš, že se na tebe dívá jako na nějakou výhru v loterii. A přestože má schované své prodloužené zuby, v jeho vybledlých emocích kroužících okolo něj vidíš i mrtvolný opar, dojde ti, že jde o upíra. Tuhle auru poznáš všude.
„No, jelikož jde o zásah vysoký kategorie,“ výmluvně se ohlédne, z otevřeného okna zaslechneš brek batolete. „Musím vás vzít s sebou na ústředí. Viděl jsem už hromadu Světlejch, co chtěj spasit aspoň kousek světa, remoralizovat ho, ale tohle je už moc.“ Trhne rameny. „Na ústředí se to probere, já jim to tam popíšu a pak se uvidí. Mučit vás fakt nebudem. To je fér, ne?“ Budeš tedy obhájce sám sobě? Kde je četa Světlých, kteří tě už jednou zachránili před krvesaji. Upír ještě jednou přimhouří oči, pak ale nevěřícně zakroutí hlavou. Nejspíš je šťastný jako blecha, když nachytal svého nepřítele přímo při činu. Napadají tě otázky, jestli tu bydlí poblíž, nebo je v tom něco víc.
„Prej novej... volals záchranku? Někoho sem pošlu vod nás. Támhle za rohem mám auto.“

Když nic nenamítáš, vydáte se o dva bloky dál, kde upír odemkne svou škodu fabii. Cestou vytáhne telefon, do kterého řekne přibližnou adresu a že je potřeba to místo ještě zkontrolovat. Nic detailnějšího neřekne.
Dav necháte za sebou. Pouze Ivana se rozhlíží jako kdyby tě hledala, ale v kroku jí zabrání čiperná babča, co tě prohlásila za zázrak. V dálce slyšíš kvílení sirén sanity.
„Tak teda na ústředí.“ Upír nasedne do auta a ty za ním. Nejhorší provoz Plzně je už pryč, na Smetanovy sady se dostanete za chvíli. Zaparkujete poblíž a zamíříte k několikapatrové budově, kterou jsi navštívil nedávno, minulou noc.

V parku je stále ještě dost lidí, stejně tak i v přilehlých kavárnách. Vy ale vejdete do vstupní místnosti, kde za stolem vidíte vlkodlaka číst si časopis. Není ve vlčí podobě, ale jeho majestátní plnovous by možná vydal na pěknou předložku před krbem. Kdyby někdo stál o prošedivělou, krabatou a špinavou rohožku.
U stěny naproti stolu je malý gauč s křeslem, v rohu zaprášený květináč se zelení.
„Hej, zlato, počkej, co tu chce?“ přiskočí k vám mladá dívka. Vleze do dveří hned za vámi, upírka stejně jako tvůj průvodce. Všiml sis jí už venku, jak se znuděně prochází po chodníku. Do své role upírky se vžila úžasně, její goticky laděné oblečení perfektně sedí s fialově nabarvenými vlasy. Olízne si piercing ve rtu a založí si ruce na prsou, snaží se vypadat důležitě, i když je asi o hlavu menší než Jakub.
„Je obviněn z nepovoleného zásahu třetí,“ odpoví upír, co tě sem přivedl, se zamyšlením. „Možná druhého stupně.“ Vytahuje se před kolegy, kteří mají směnu na vrátnici.
„Tenhle smrkáč?“ zabručí vlkodlak, časopis schová do šuple jako kdyby tam nikdy nebyl. Opře se rukama o stůl ve vstupní místnosti, prohlíží si tě. Vidí v tobě povolení k lovu. Život pro ně, smrt pro neznámé lidi. „To mě poser záda. Tos venku chytal jaderný bomby nebo co?“ Houkne na tebe vousatý vlkodlak pobaveně. Výbuch jaderné bomby už by byl jinačí zásah do lidských životů. Ale že by se dal srovnávat se záchranou života podlého zloděje, to by si snad nikdo nemyslel.

Náměstí republiky – Amélie Delacroix

Gérard si tě chvíli prohlíží. Tvůj obličej a prohlíží si tě jako smrtelník, nesnaží se dívat se ti do nitra, i když by mohl a ty bys ho možná i pustila. Věří ti i bez toho.
„Vážně jsi ráda?“ zeptá se, ale pak se usměje a jednu ruku má stále ve tvých vlasech, aby ti byl nablízku. „Ano, jsi ráda. Tolik jsi mi chyběla. Chvíli jsem si myslel, že jsi mrtvá. Co jsi celou dobu dělala?“
Odtrhne pohled od tebe a rozhlédne se okolo. Nevidí žádného dalšího Jiného, který by vás mohl odposlouchávat, a dokonce si všimneš, že rozhodí jemný pokyn lidem, aby se vám vyhýbali a neviděli vás. Zaklínadlo, které je denním chlebem každého Jiného.
„Všimla sis toho? Světlo mizí. A nemůžou za to jen Temný. Nikdy za to nemůžou jen oni.“ Jenomže to nevypadá, že on sám by příliš věcí litoval. Jako kdyby on za to mohl. Ne, on ví, že za to, že Světlo mizí, nemůže. „Potřebuju tvou pomoc.“ Rukama sjede na tvé paže. Přestože ti věří, i tak můžeš odmítnout, ať už po tobě bude chtít cokoli. Není nakonec ale Světlo to, v co všichni věříme?

Jedeme - Victoria, Ivan

"Tak jestli nemáte nic proti tomu, tak já si to vezmu na starost." pokrčila jsem rameny, vzala si amulet, který byl nejblíž ke mě, protože se na amulet hlásili všichni.
Vykročila jsem směrem ke dveřím.
"Eh, tak tramvají by to bylo na dlouho, má to okružní jízdu po Plzni a konečná stanice je asi kilák a půl od samotného kampusu. Když pojedeme busem, tak můžeme jet až přímo ke škole , jedině busem, to vylezeme přímo u školy. Když bychom ale jeli autem, tak tam můžeme i zaparkovat. Nikdy jsem tam neviděla, že by to tam kontrolovali na povolení a ani večer bychom nebyli tolik nápadní. Ale jak se vám chce."
"Studuju podnikovou ekonomiku a management. A ... no, když jsem podstupovala výcvik, tak to šlo fakt těžko. A jak to půjde teď, se ještě uvidí. Chci tu školu dodělat, ale práci potřebuju," odmlčela jsem a raději už dál nepokračovala.
Bokem jsem zaslechla Victorii, jak v podstatě chválí náš vzduch.
Hlavou mi probleskl dnešní naprosto záživný den. Dnešní přednáška z práv nevypadala v podstatě jinak. Bzukot přednášejícího, teplo z topení a děsnej vzduch z tří hodin sezení na zadku na tvrdých židlích - to je odpoledne co chce každý jednou týdně prožívat.
Ušklíbla jsem se protáhla si krk na obě strany. Aspoň, že zítra mám ve škole frei.

Victoria někam odběhla a hned na to se vrátila s klíčky od auta.
"Problém vyřešený." zazubila jsem se na Ivana a nechala je, ať se dohodnou kdo bude řídit a jen co jsme došli k 'našemu autu', spokojeně jsem se usadila na místě spolujezdce jako navigace.
"Neřvi na mě a jinak nadávej komu chceš." mrkla jsem chápavě na Victorii. Moje závěrečná zkouška byla hlavně zkouška nervů pro mého učitele nevykopnout inspektora z jedoucího auta.

Další pracovní noc
Tým č.1 (Lucie, Tygřík, Falcom)

Další den se chýlil ke konci a to znamenalo jednu věc. Začíná moje služba. Ze svého malého bytečku jsem vyšel s předstihem, abych se nemusel honit na poslední chvíli, takže jsem po cestě na chvíli zastavil na benzině na kafe a cigaretu.

Zaparkoval jsem motorku před ústředím a vešel dovnitř. Pomalu se tam už scházeli všichni členové hlídky, kteří maj mít dneska službu. Pomalu jsme se všichni sešli ve společenské místnosti a když nakonec byli všichni, začalo to. Ke každému řekl něco k jeho včerejšímu výkonu. Nakonec přišla řada i na mě. V krku jsem měl rázem sucho a měl jsem pocit, že se nade mnou houpe meč a drží jen na pavunčince. Čím víc o tom mluvil, tím víc jsem se cítil jako kretén. Za toho vlkodlaka nemůžu, já na něj neútočil. A co se těch dvou týče... nevím co jsem si myslel. "Už se to nestane," řekl jsem a zadíval se mu do očí, aby věděl že to myslím vážně.

Naštěstí mi dal poslední šanci. Za chvíli jsem byl i u svého nynějšího týmu. A samozřejmě další poznámka ohledně vlkodlaků. Trochu mi už z toho zacukalo v koutku. Celou vinu hodit na mě. Nic jsem radši ani neříkal, poznám, když jsem na tenkém ledě. A že to byl kurňa tenký led.
Když jsem se pak sešel se svou skupinou, docela mě překvapil týpek bez bot. "Já mám vše co potřebuju," řekl jsem a koukl po ostatních.
"Proč tu všeci tak rádi jezdíte šalinou? Nebylo by auto lepší?" zeptal jsem se směrem k naší velitelce...Lucie se tuším jmenuje.

Tramvají? Ne, díky.

Krátce jsem zívla a několikrát zamlaskala, zaklonila jsem se až mi nepěkně křupla páteř a usykla jsem si jen tak pro sebe. Tak se stalo po chvíli, když začal Ivan mluvit a já přemýšlela... co to bude tak důležitého. Nedostali jsme větší info, i když v Americe to bylo většinou něco jako: „Jděte sem a přežijte,“ takže aspoň nyní zde bylo větší ifno.
Na amulety jsem pokrčila rameny a řekla: „Mne je to jedno, nevím, jak to tu u vás chodí,“ s rukami v kapsách jsem se rozešla ven a jen v tílku stála venku. Byla zima... ach... „Aspoň, že tu máte chladno... teplo mne uspává. Teplo a vydýchaný vzduch, smrtelná kombinace.“ řekla jsem a pak jsem zaslechla něco ohledně tramvaji. Protočila jsem očima a vrátila se dovnitř a šla něco zařídit.

Pár minut na to jsem se vrátila a dlaň opřela o Ivanovu hruď se slovy: „Nějak předpokládám, že umíš řídit... klidně to odřídím, ale bývám dost nervní v zácpách,“ sadisticky jsem se na něj usmála a napětí situace narušilo mé další zívnutí. S rukou před pusou jsem ukázala na oprýskanou škodovku tak 10-15 let starou a dodala: „Příště mi prý dají něco lepšího... nebo si mám půjčit nějaké auto... všechno to tu máte dost levnější než u nás. Ale jak jsem se dozvěděla... UBER je tu zakázán, takžé... asi takto,“ pokrčila jsem nezaujatě rameny a buď si sedla na zadní sedadlo, kde jsem opřela hlavu tak, že mi pasovala mezi oba podhlaváky... nebo... jsem to prostě odřídila. I když... pokud někdo zná pojem „agresivní jízda“, tak by asi o mém řízení mohli dělat v tomto případě knížku.