Ústředí

Situace není nejlepší, než se ale hroutit, je třeba pokračovat v akci. "Těší mě." Kývnu na tu z Ameriky, potěšen že se jedná o silnou Jinou, která nám bezpochyby bude dobrou posilou. Já s Julií jsme možná posílili na pátou úroveň, co se ale zkušeností týče, jsme stále zelenáči a uvítáme jakoukoliv pomoc a vedení. Však ještě předevčírem jsem byl zahrabaný na analytickém a Julie - vlastně netuším, co Julie dělala předtím.
Studovala. A teď už i víme co.
"Výborně, to máme výhodu." Nejen že zná areál, taky tam ale nebude vyčnívat a budeme mít záminku, proč tam okounět.

Chci se vydat pro amulety, jak to ale vypadá, amulety přišly k nám. Rozhlédnu se, kdo všechno tu ještě je, abychom si je rozdělili, minimálně ale jedna skupina už zmizela úplně. "Dámy, nějaké preference?"
Tři věci, tři skupiny, matematika je vcelku jasná, nechávám ale na slečnách, aby si vybrali, co jim bude vyhovovat nejlépe. Kdyby to bylo na mě, svěřil bych amulet Julii, dobře si ale uvědomuji, že tady nejsem ten, kdo velí a kdo je tu nejsilnější.
"Jak se tam nejlépe dostaneme? Tramvají?" Předpokládám, že ano, pěšky to bude daleko a auto zatím není.

"Co přesně to studuješ, Julie? A stíháš to?" zeptám se kolegyně jen co vyřídíme všechny záležitosti a vydáme se směrem kampus.

Světlí nejsou o moc lepší

Ústředí, analytické

Zatímco Ladislav o mém včerejším výkonu nemluvil, Maroš si pokárání neodpustí. Vím, že bych se asi měla stydět, mnohem více se ale soustředím na další slova a další informace. Situace s upírem už je dávno za mnou, ta s Annou ale ne, ta je aktuální a více důležitá.
Měli bychom jí více hlídat, aby se Temní zase o nic nepokusili, ale co když něčím můžeme hrozit i my? Ať je pravda jakákoliv, úkol je jasný. S Anetou jí máme jít znovu vyslechnout, tentokrát ale už bez Amálie. Díky Bohu za to, dneska bych se asi neudržela a vážně jí pokousala.

Jen co Maroš dopoví poslední slova, vydám se na analytické a v mých stopách jde i...jak že se jmenuje? Straka? Ah, Milan, už si vzpomínám. "Jasný, všechno ti řeknu. Anna je manželka Alfreda Riegla, Temného, který byl nucen pracovat s těmi upíry a celou tou sebrankou okolo. Taky je ale Světlou a sestrou našeho Ondry. Ondry Procházky." Začnu popisovat celou tu zapeklitou historii a vztahy. "Je těhotná a jak to tak vypadá, upíná na sebe pozornost jak naší, tak i všech ostatních. Spoustu toho asi ví, ale..." Ale je právem vyděšená. "Proto si jí vzal Ondra k sobě a doufáme, že se něco dozvíme a že jí zároveň dokážeme i ochránit."
Pokrčím rameny, Milan se ale ještě zeptá na Amélii a to si rovnou pohrdavě odfrknu. "Amélie? To je čubka nejvyšší úrovně. Arogantní, nafoukaná a s nulovou sociální inteligencí. Buď rád, že se jí vyhneš a že se někde zdržela."

"Hey, ahoj Anet, jak se..." Anetu zdravím s úsměvem, který mi ale hnedka zmrzne na rtech. Má kolegyně nevypadá, že by se měla zrovna dobře, už na první pohled je něčím rozčilená, bledá a...vyděšená?
"Co tu máš?" Až se i bojím se podívat, cokoliv Anet dostalo do tohohle stavu, bude to špatné.

Nakloním se nad otevřenou složkou, prvotní slova mi ale nedávají smysl. Projekt Aurora? Co to kurva je?
Seskroluji níže, otevřu další složku, další soubor, všechno jen v rychlosti ale s narůstající hrůzou a tušením. Je mi zle. Nakonec na řadu přichází i to video, které musím stopnout před jeho koncem.
Všichni tři jsme to viděli a všichni tři s tím musíme něco dělat. Třeba...třeba...kdyby právě teď Amelie byla vedle mě, nedokáži si představit, co bych jí provedla. "Je mi zle. Jak....jak může být vůbec někdo něčeho takového schopen? Zrůda, naprosto zlá, bezcitná zrůda..."

Je čas
Mimo prostor,čas a společnou paměť a cokoliv hmotného se nachází něco redukováno na pouhou energii či vědomí.Vznáším se v prázdnotě a jsem její součástí ... jiskra začne sílit a nabývat pratvaru toto primární tělo je vytvořeno z bílé opalizující hmoty,prsty jsou slity do jediného pahýlu a uši i nos jsou jen malé hrbolky na hlavě ... už se nevznáším stoupám zatímco mnou proudí energie ... Mé tělo nabírá konkrétní podoby a okolí opět začne nabývat fyzických rozměrů.Natáhnu ruku na které se mi opět utvořily prsty a mé tělo už má správnou barvu ... a pak všechny barvy naskočí.Jsem venku a jsem naživu ... Cítím slabost,nohy se mi polomí a já se sválím na zem do zvláštního sedu ... nerozhlížím se protože vím kde jsem.Vyplivlo mně to v opuštěné krajině,jsem nahá a v současné době nemám ani dost síly vstát ...

Probudí mně zvuk ve kterém až později poznám svůj mobil protože jsem toho měla všeho dost a tak jsem se rozhodla že se půjdu vyspat.Posadím se a chvíli čeká než si utřídím myšlenky.Nevím co se pokazilo možná se porušila rovnováha nebo Šero vyslyšelo přání všech těch osob.Možná všechna ta energie byla příliš a tohle byl jistý způsob zkratu.
A nevím ani co se dělo potom,možná jsem za to mohla já možná ani Šero nedokázalo přijmout co jsem provedla a vyvrhlo mně.Možná jsem měla štěstí,možná všechno dohromady.
Zavrtím hlavou,vstanu protáhnu se,udělám několik dřepů a pak se opět protáhnu.Rozhodnu se jít na schůzku,vím že se po mně budou shánět,ale nějak to vysvětlím.Nemáme moc času mám pocit že už se začalo.Pavel netušil o čem mluví,ale já ano.Pochybuji že by ti upíři někomu chyběli a možná by i souhlasili s mým názorem (samozřejmě neoficiálně),ale tady jde o to že nejsme obyčejní lidé a nejsme v Americe kde si můžete dělat co chcete pokud jste starosta a výš nebo patříte k policii či jinému státnímu aparátu který vynucuje vůli vlády.
Na jednu stranu to je dokonalé,impérium které předstírá že jim záleží na lidech.Lidé jsou šťastní a pokud ne tak je jim vysvětleno proč by měli být štastní.A pokud ani potom nejsou šťastni jsou uvězněni (či popraveni) za vlastizradu.Vždyť říkám to je brilantní...
Něco jiného je ohýbat pravidla a něco jiného je pokud se vám podaří je zlomit.Nevím co se pokazilo,ale věděli jsme že se splést můžeme jen jednou,dobrá nevěděli to všichni.Ale otázka co se pokazilo pak byla stejně důležitá jako kdo pustil psy.Často jsem vzpomínala na minulost,byla jsem naštvaná i když se to dalo čekat.
Je to jak lavina krásná i nevděčná,zdá se teď laciná a já jsem ...zbytečná.Ty časy mi scházejí i když já jim nescházím.
Možná bych jednala stejně i když v obou případech se budu moci vrátit až v době kdy Star Trek bude dobrodružným příběhem.Kdyby byla jiná doba dalo by se to omluvit ovšem tohle je jiná situace to jsem slýchala často.Neexistuje dobro bez zla,copak by dobro nebylo dobrem pokud by každý den nepřemáhalo zlo?Zničte peklo a zanikne i nebe to se hezky poslouchá teď,ale ... ano vím že před minulosti neuniknu a možná ani zde.Ovšem jedná se o něj nečekala jsem že přežil a že se ukáže,ani se na něj nezlobím jako by se opět vrátil čas nás dvou zvlášť přes přicházející tmu.Chvíli se kochám katedrálou a pak si ho všimnu a i on si mně všiml,vydám se k němu a snažím se neutíkat.
"Taky tě ráda vidím."odpovím ho a mile se na něj usměji.Pak ho nechám aby mně políbil a i když se mi nechce kazit tuhle chvíli nejdřív se na něj mile usměji,ale pak zvážním.
"Díky,to jsem ráda."
Mám pocit že už někdo jiný začal buď chtějí uvrhnout svět do nekonečné tmy nebo zrušit zítřek.Vím jak to asi zní,ale Marie je toho schopná navíc Marie jen tak nevychází na to má Šedého.A to nemluvím o tom že Novotný byla až moc unavený,tedy byl unavený tak že to na něm skutečně bylo znát.Ano vím jak to asi vypadá,ale věděla bych víc kdybych nemusela uklidňovat hysterickou těhotnou ženu.

Ve městě

Nějakým záhadným způsobem jsem tomu přišel na kloub. I když to mohl být jen pocit, jistá znalost lidského těla jako by napomáhala mé snaze pomoci tomu muži, klukovi.
Dal jsem do toho úplně vše. Stal jsem se zaostřovací čočkou, která usměrňovala energie z okolí. Tedy usměrňovala není to pravé slov, spíše odsávala.
Všechna ta síla proudila skrze mě, ale nesetrvávala. Předával jsem ji dlaněmi do poničené schránky mladíka, který ležel u mých nohou.

Stalo se to vše tak rychle, když záře, které mne lehce oslepovala, ale nikoliv bolestivě, zeslábla, ležel přede mnou uzdravený mladík. Nevím, jestli byl uzdravený kompletně, ale rozhodně vypadal lépe než před chvilkou. Tedy neblížil se do náruče smrti.

V tu chvíli mne trápily dvě myšlenky. Jak to vysvětlím lidem okolo a záchranářům? Jak se mi něco takového povedlo? Dvě stěžejní otázky a v hlavě mi to řádně šrotovalo.
Mohl bych říct...že jsem panikařil, byl v šoku, když jej srazilo auto, ale že se mu vlastně nic nestalo...rozhodně mě nikdo nebude podezírat...ale co ta krev okolo a na autě? Asi záhada...dějí se přeci záhadné věci... Byla to lež, která stála na velmi vratkých nohách, ale nic lepšího jsem asi v rukávu neměl.
Není možné, abych ho zachránil...někdo mi musel pomoct...tohle bych nezvládl...ani ti zkušení členové hlídky neléčili takhle rychle...a všechna ta síla...co lidé v okolí? Jsou v pořádku? Neublížil jsem tím někomu?
K tomu všemu jsem se bál, že mé počínání osvětlilo Šero jako menší výbuch. Asi bych to neklasifikoval jako atomovku, ale rozhodně to byl největší energetický výboj, který jsem v životě zažil. A toho si musel někdo všimnout. Při mé smůle si toho všimli všichni. Obě Hlídky a bůhví kdo ještě.
V hlavě mi zazněla slova ze včerejšího dne. Rosteš docela rychle...jak to ten chlap myslel? Náhoda? Nemyslím si.
Někdo se mne dotkl a v samém překvapení jsem sebou škubl.
Ta dáma vypadala, že je více v šoku než já a to je co říct. Netuší, co se se mnou před pár okamžiky dělo.
"Zázrak..." Pronesl jsem napůl duchem nepřítomen.
Snažil jsem se přemýšlet nad možnými důsledky mého činu, ale nedařilo se mi to.

Bylo pro mě těžké vnímat všechno, co se kolem děje. Ivana, ta dáma, řidič, zloděj. Až na mne z toho šly mdloby.
Co mám teď dělat? Jsem vůbec schopný vstát a odejít? Měl bych teď jít prostě domů?
Očekával jsem, že mi každou vteřinou zazvoní mobil a na displeji bude pouze oznámení o skrytém čísle. Ne, telefon mi ani nepřestal vibrovat. Jen jsem to musel vytěsnit. A zdá se, že Linda je pěkně vytrvalá. Kolik času vlastně uplynulo? Mám pocit, že tu sedím celé hodiny.

"Jsem v pohodě...asi...jsem v šoku..." Jsem v šoku z toho, že jsem toho kluka uzdravil. A ten byl též v šoku. Pomalu mu docházelo, co se stalo a nejspíš si uvědomoval, že by měl být trochu polámaný, byť jeho fyzický stav tomu nenapovídal.
Než jsem stihl cokoliv udělat, objevil se u mě muž, který mne zdáli probodával pohledem, díval se mi snad do duše...Muž, který nebyl obyčejným člověkem. Stejně jako já byl Jiný. Zlehka jsem si prohlédl jeho auru a zjistil, že má opačné spektrum než ta má. Byl to Temný. A v tu chvíli mi došlo, že jsem v pěkném průšvihu. Jeho slova vzápětí mé obavy potvrdila.

"Omlouvám se...vymklo se mi to z rukou."
Teď jsem se opravdu cítil provinile. Podíl na tom mělo i mé fyzické a psychické vyčerpání.
"Omluvte mě na chvilku." Zašmátral jsem v kapse, vytáhl mobil a přijal hovor. Konečně se Linda dočkala. Ne nadarmo se říká, že trpělivost růže přináší.
"Mám takový drobný problém. Denní hlídka." Zavěsil jsem, protože mne muž dále probodával pohledem.
Rozhlédl jsem se kolem. Pro nikoho z přítomných jsem neexistoval. Tohle musí být jeden z jeho triků a že musí být užitečný.
Opatrně, pomalu jsem se zvedl na nohy. Zavrávoral jsem, ale ustál to.
"Takže...asi jdeme na ústředí...jako bych tam včera...vlastně dneska ráno nebyl..." Bylo mi jasné, že klást odpor nemá nejmenší smysl. Bez mrknutí oka by mě tu zpacifikoval a já bych věci udělal ještě horší. Pokud to tedy ještě jde. Ať žije neutralita...asi jsem do toho pokryteckého bahna zabředl víc, než jsem chtěl...Jaký trest mě teď čeká?
"Jak to bude probíhat? Mám nějaký nárok na obhájce nebo tak? Tohle je pro mě nové..." Zvažoval jsem, že se muži představím, ale podle výrazu v jeho tváři nebyl zrovna naladěný na nezávazný pokec. Jo...jsem v háji... Teď jsem si připadal jako malé děcko, které provedlo nějakou lumpárnu a musí nést následky. Není to zrovna příjemný pocit...

Ve městě – Jakub Zemánek

Neváháš a pustíš se do práce (10). Snažíš se použít síly, které zatím stále úplně ještě neovládáš. A jak se otevřeš Šeru a snažíš se o léčení tohoto muže, najednou jako bys prozřel. Zurčí k tobě proud energie, síly, o kterých jsi ani nevěděl, že je máš. Energetický vír, který se nad tebou objeví v Šeru ti přináší i další energii z okolí, pozitivní emoce lidí, kteří jsou v okolních bytovkách nebo ještě nezaznamenali, co se stalo k tobě proudí, tvé kouzlo nabírá na obrátkách a ohnisko kouzla v tvých dlaních v šeru září jako vánoční strom na náměstí.

V reálném světě je efekt jednoduchý. Muž, kterého jsi léčil je v mžiku naprosto zdravý a vyjeveně se na tebe dívá, jako by se rázem probudil z nějaké noční můry. Co teď řekneš sanitce, až sem přijede? Řidič, který mezitím vystoupil z vozu se na muže zadívá a viditelně si oddechne když zjistí, že je v podstatě v pořádku. Je stále vyklepaný, prohrábne si vlasy a přešlapuje nad tebou.

Tak nějak máš pocit, že to, cos právě dokázal není zrovna tak úplně normální ani mezi těmi „Jinými“ a rozhodně ne mezi těmi, co jsou Jinými tak krátce. I tomu chlapovi, co se přeměňoval na medvěda trvalo nějakou chvíli, než vyléčil tu oběť upířího útoku. Ty jsi však tohoto muže uvedl zpět do perfektního stavu, když ještě před chvílí byl zázrak, že je stále naživu. Ta moc, kterou jsi právě předvedl je velice lákavá... a zároveň děsivá. Co se to s tebou děje?

Je ti jasné, že tvé pokusy o to udržet tohle v tajnosti přišly vniveč, takový záblesk v Šeru by lidé jako ty zaznamenali na míle daleko. Pocit obrovské moci, který tebou procházel před chvílí pomalu mizí, ovšem i po jeho odeznění se stále cítíš silnější než když předtím. Je tohle to, o čem mluvil ten chlap ze včerejška, když poznamenal že „rosteš docela rychle“?

Zvedneš hlavu, koukneš se na lidi, kteří se mezitím shromáždili v okolí. Většina včetně Ivany snad vypadá, že náhlé zlepšení stavu nevšimli a považují to jenom za šťastnou náhodu, protože zloděj kabelek po srážce s autem získal snad jen pár škrábanců. Až na onu starou paní, která stála vedle tebe, poblíž Ivany. Ruka na tvém rameni patřila právě této paní. Ta vypadá, jako že za chvíli zavolá biskupovi s prosbou, aby tě kanonizovali za ten zázrak, co jsi nyní předvedl.

„Tohle jsem jaktěživ neviděla,“ pronese bázlivě, ale s úctou zároveň stará paní. „Chlapče, tu ruku si měl na salát,“ dodá ke zloději a prohlíží si ho. „Poslali ti anděla.“ Spojí ruce k sobě, přiloží si je na rty, usmívá se. „To je zázrak.“ Šeptne tiše.
Ivana všechny oběhne a čapne svou ukradenou kabelku. Pak přijde blíž a promluví na tebe: „Jakube, jsi v pořádku?“ Vypadá ustaraně.
„Do háje, myslel sem, že sem ho zabil,“ vyhrkne zničehonic řidič auta a nechápavě se podívá na krev na předním skle.
Zloděj těká pohledem k jednomu, pak k druhému. Nadechne se a dlouze vydechne, ruku si dá na hrudník a užívá si, že může dýchat. Netuší, že ještě před chvílí neměl v plicích místo ani pro doušek kyslíků, zároveň ale cítí, že svého života si musí vážit. Když uvidí Ivany kabelku, polkne a zavře oči, lehne si na silnici a na čelo si položí dlaň. Vzpomněl si, jak neunikl a co to měl před pár minutami za lubem.

Všimneš si ještě někoho dalšího. Jeho ledové oči tě sledují z chodníku. Vidíš tu nepříjemnou auru okolo jeho hlavy, tak nepřirozenou. Jiný, Temný. Pomalu mrkne a rozhlédne se po lidech, přejde k tobě. Lehounce mávne rukou, do stran pošle jednoduché zaklínadlo nevšímavosti. Lidi si začnou povídat spíše mezi sebou, jejich pohledy sledují něco jiného, stará paní spontánně obejme Ivanu a brebentí cosi o božím zázraku.

„Denní Hlídka.“ oznámí ti s úšklebkem Temný. Jak to, že je tu tak brzy? Jasně, to co jsi právě udělal museli vycítit hravě, ale i tak... je to divné.
„Jsi obviněn z nepovoleného zásahu,“ začne formálně, pak se lehce uchechtne. „Chlapče, z tohohle budeš mít pěknej malér. Na braní takovýho množství energie jsme rozhodně licence nevydali, to už ani nemluvím o tom léčení. Vy světlí ste všichni stejný pitomci.“ Zavrtí nevěřícně hlavou.

Mobil v kapse ti stále zvoní. Linda se zřejmě jen tak nevzdá.

Ve městě - drama pokračuje

Ne...tohle nemůže přežít...jeho zranění...
Opět jsem si jej prohlédl v celém rozsahu. Celou dobu jsem mu vlastně lhal. Snažil jsem se mu namluvit (a částečně i sobě), že bude v pořádku. Chtěl jsem, aby byl v pořádku, protože by to ulevilo i mému svědomí. Domníval jsem se, že na jeho stavu nesu určitý podíl, bez ohledu na okolnosti.
"Vydrž...pomoc už je na cestě."
Servíroval jsem mu další dávku bílé lži.

Co kdybych mu pomohl? Trochu...možná...vlil do něj trochu svých sil a přidržel jej v tomto světě, ve světě živých...jenže...bude muset někdo trpět za něj? Zaslouží si někdo jiný, třeba nevinný, trpět za tohohle zloděje? Co když ale byl v tíživé situaci a nejsnazším východiskem v jeho situaci byla krádež? Vždyť Ivaně neublížil...
Procházel jsem složitou situací a věděl jsem, že s každým úderem srdce se z něj život pomaličku vytrácí.
Ze zamyšlení mne vytrhl vibrující telefon.
Neměl jsem čas ani pomyšlení přijmout hovor.
Musím to risknout...nemůžu to jen tak vzdát...jenže...nikdy jsem to nedělal...na druhou stranu...co horšího se může stát...než že zemře? Byť to nebyl zrovna morální argument, byl jsem ochoten to riziko podstoupit.
Jak to udělat, aby si toho nikdo nevšiml?
Opatrně jsem jej chytl za nevykloubenou, méně poraněnou ruku. Jako bych mu kontroloval tep. Zavřel jsem oči a začal se natahovat k tajemným silám, jejichž rezervoár zrovna nepřetékal.
Veškeré své snažení a manipulaci s nadpřirozenou silou jsem opíral o svůj záměr. A můj záměr byl prostý, chtěl jsem stabilizovat jeho tělesné funkce. Chtěl jsem podpořit jeho srdeční tep, zajistit mu dostatečné dýchání a také omezit krvácení. Neměl jsem s tím zkušenost, ale přesto se do tohoto odvážného podniku pustil. A byl jsem připraven popasovat se s možnými následky. Ať už jsou ta pravidla debilní sebevíc, nebudu tu jen sedět a koukat, jak ten kluk umírá. Vždyť je podobně starý jako já! A rozhodně si nezaslouží zemřít kvůli krádeži kabelky.
Cítil jsem jistý pohyb, přesun energie z mého těla, ale jaký to bude mít účinek? To se asi za chvilku ukáže. Nevzdávej to chlape. Pomyslel jsem si zcela odhodlaně.

Ve městě - Jakub

Muž na tvůj hlas nereaguje a vlastně ani na nic v okolí. Oči má otevřené, ale nehýbe se. Na rameno ti někdo položí ruku a něco ti říká. Snad je to Ivana nebo možná někdo jiný, ale ty nevnímáš.
Zběžně muže prohlédneš, snažíc se uplatnit všechny ty semestry medicíny v praxi, ačkoliv tohle není zrovna to, co jsi studoval. Ovšem když jsi skončil, mohl jsi konstatovat jediné (3). Snad i naprostému laikovy by bylo jasné, že tento muž již dlouho nepřežije, zranění jsou příliš rozsáhlá. A pokud by ses rozhodl podívat se na pravděpodobnostní linie, které se kolem něj sbíhají, pouze by se ti to potvrdilo.

Ovšem je ti jasné, že bys mohl využít svou magii k jeho záchraně. Alespoň jej stabilizovat, aby přežil odvoz do nemocnice, to bys snad mohl zvládnout. Podle toho, co ti říkali na tom jejich ústředí by to však nejspíš porušovalo tu jejich Dohodu, pokud by tě u toho nějaký ten temný uviděl a důsledky něčeho takového jsi stále ještě nechápal. V kapse ti zavibruje mobil. Pokud jej vyndáš z kapsy tak podle čísla zjistíš, že ti volá Linda. Při pohledu na muže je ti však jasné, že svou volbu musíš provést brzy.

Na Doubravku
David, Tadeas, Tygřík

Filip trpí bludy, že mě snad zajímá jeho názor. Zúží se mi oči, když mě de facto obviní z toho, že mi nezáleží na ostatních členech Hlídky. “To sis mě asi s někým spletl,” doprovodím ho z místnosti ledovým hlasem. Kdybych neměla pocit, že každou chvilkou usnu, rozhodně bych se s ní zhádala víc do krve. Takhle se můžu jen vydat domů a po dobití napsat hlášení o tom, co se vlastně na nádraží stalo.

Druhý den přijde až příliš rychle a já se znovu octnu ve společenské místnosti. Až příliš mi to připomíná včerejší večer, stejně jako tenkrát se lidem straním a postávám u okna, ze kterého se dívám na poloprázdnou ulici. S nikým nenavazuju rozhovor a naštěstí se o to nikdo ani nepokouší, z mého zamyšlení mě nevytrhne ani podivný chlápek bez bot. Moji idylku naruší až Ladislav, který se najednou objeví. Protočím oči, než se obrátím zády k oknu a opřu se se založenýma rukama o parapet. Záhada, co tady dělá, je záhy vyřešena. Trochu se pousměju. Jasně, že Stephanie není v dobrém stavu po mém infernu.

Obrátím se na Ivana, když začne pokládat otázky, ale téměř okamžitě pohledem znovu vyhledám Ladislava. Zhoupne se mi nad ním znechucením žaludek, jak se tak už často stává. Nechám ho vykládat svoje domněnky a ušklíbnu se nad tím, jak z něj přímo stříká touha po povýšení. Jestli se to doopravdy stane, doufám, že ho pošlou na druhý konec republiky.

Na Marošovu pochvalu jen přikývnu, stejně hned dostaneme zase moře práce. Adresu si zapamatuju. Dostanu pod sebe Davida, Lenku a...kdo je Falcon? Mladík se ale představí sám. Samozřejmě je to ten bez bot. “Hlavně si sežeň boty,” upozorním ho, než ho nechám, aby došel pro amulety. Ještě si ho stačím prohlédnout v Šeru, abych zjistila, co je vlastně zač. Prohlédnu si Davida s Lenkou, na Tygříka se při tom trochu usměju. Počkám, až se vrátí i Tadeas, než svoji skupinku vyženu ven z budovy Hlídky. Pohledem se předtím rozloučím s Marošem.

“Pojedeme tramvají. Zkuste u toho nikoho nezmlátit,” pronesu u toho ironicky. Plán je jet na Doubravku a tam si prohlédnout linie, jak sdělím zbytku.

Ve městě

V duchu jsem děkoval své kondici. Očividně byl ten chlapík v dobré formě, protože jsem měl co dělat, abych mu stačil. Chladný vzduch mne paradoxně pálil nejen v hrdle ale i na plicích. Je to uspokojivý výkon, ze které bych měl radost, kdybych nepronásledoval nějakého zlodějíčka.

Vběhl do silnice a než jsem vůbec stačil vykřiknout, srazilo jej auto. Překulil se přes kapotu jako hadrová panenka. S drobným rozdílem, panenky totiž nekrvácí.
Zlomek vteřiny jsem zůstal stát bez mrknutí, trvalo to jen chvilku, ale zdálo se to jako věčnost sama.
Prudký nával adrenalinu mne vytrhl ze strnulosti a rozpohyboval mé tělo, zpočátku skoro na autopilota.

Rozeběhl jsem se k nehezky zraněnému muži. Střelhbitě jsem se rozhlédl na druhou stranu, abych neskončil jako on. Přispěchal jsem k němu a klekl si vedle něj.
Můj mozek a vlastně celé mé tělo bylo jako na speedu.
Vyhodnocení situace, navzdory složitosti situace, proběhlo vcelku rychle.
Dobře...hýbat s ním nemůžu...co kdyby měl poraněnou páteř? Oukej...dýchá...mělce, ale dýchá... Sklonil jsem se k němu, abych si jej poslechl.
Fajn. Při jeho možných zraněních bych ho při případné resuscitaci mohl zabít...
Uznávám, že pohled na něj nebyl rozhodně pěkný. Krev byla snad všude. Dokonce jsem si do ní nevědomky klekl. Ale tohle teď jde stranou.
Bez dalšího otálení jsem z kapsy vytáhl mobil a vytočil známé číslo 155.
"Dobrý den, je tu...zraněný muž...srazilo ho auto...dýchá, ale bojím se s ním hýbat...adresa...počkejte chvilku..." I když tohle místo znám, v tu chvíli jsem si za boha nemohl vzpomenout. Zahlédl jsem na rohu budovy označení ulice a v hlavě mi blesklo. Nahlásil jsem rychle adresu. Možná jsem mluvil moc rychle a zbrkle a proto jsem adresu ještě jednou zopakoval.
"Nevypadá to dobře..."
Bylo mi těžko od žaludku čím dál víc, jak jsem si jej tak prohlížel. Měl jsem však žaludek tím vším stresem a strachem sevřený.
Mohl jsem ho zastavit? Mohl jsem tomu zabránit? Kdesi v mysli mne hryzalo svědomí, ale na to teď nemám čas.
Zapnul jsem hlasitý odposlech a položil telefon vedle sebe. "Budu s tím mužem mluvit..." Letmo jsem se ohlédl za sebe. Zahlédl jsem srocující se hlouček a také Ivanu.
Opět jsem se sklonil k muži.
Co mu mám říkat? Musel jsem se oprostit od toho, že okradl moji známou. Nebylo to tak náročné. Když si vedle sebe srovnám ohrožení života a krádež kabelky, tak působí jeho čin jako malichernost.
"Chlape...budeš v pohodě...záchranka už je na cestě...až...až přijedou...tak se o tebe...postaraj. Dají tě do kupy..."
Cítil jsem, že mé nervy jsou na pochodu a sám jsem se držel jako na vlásku. "Tohle je špatnej den na umírání...a ani tohle místo není nic moc..." Už jsem netušil, co bych mu měl říkat. Neodpovídal, jen občas zachrčel či zasýpal. "Jmenuju se Kuba...a popravdě jsem měl těžkej den...takže teď...teď se snaž...nevzdávej se a za nějaký čas budeš jako novej..."
V mém hlase se zcela pochopitelně zrcadlilo i zoufalství, přesto naděje umírá poslední. Tak se to alespoň říká. Já, věčný optimista, se tu snažím při životě udržet muže, kterého neznám a vlastně nevím, co si počít. Jasně, že mám kurz první pomoci, ale tohle je nad rámec mých znalostí. Kdyby tu jen zkolaboval, postaral bych se o něj, jenže jeho srazilo auto. Jeho lebka je mírně zdeformovaná a jeho ruka nepřirozeně ohnutá a bůhví jestli nemá zlomená žebra, poraněnou páteř, vnitřní krvácení...Možností tu bylo tolik. Chtěl jsem mu pomoct, zoufale jsem mu chtěl pomoct, ale nemohl jsem. Byl jsem naprosto bezmocný. Mohl jsem s ním jen mluvit, plácat do větru, aby věděl, že jsem tu s ním. Snad mě slyší. Myslí si, že mě slyší. Občas to vypadalo, že se pokoušel reagovat...
Mohl jsem ti pomoct? Mohl jsem tě zastavit...mohl jsem sáhnout do téměř vyčerpaného rezervoáru mé energie a...něco udělat... Bojoval jsem o jeho život, ale také sám se sebou. Včerejší den byl oproti dnešku procházkou parkem.

Ve městě – Jakub Zemánek

Zloděj se neohlíží, proběhne po chodníku, má štěstí že mu nikdo nestojí v cestě. Sprintuje, dostane se do další ulice, kde se odváží ohlédnout se, ale všimne si tě, trhne s sebou a zamíří přes přechod pryč od tebe. Panika ho vybičuje k ještě většímu výkonu. Zaheká, ačkoliv to kvůli bušení krve v uších sotva slyšíš. Dech tě pálí v krku, přesto ale hrdinně běžíš dál.
Štěstí ale zloděje náhle opouští, po silnici si to rychle žene auto, všimneš si pouze značky Wolksvagen. I kdyby ses ponořil do Šera a chtěl zasáhnout, nestihl bys to.

Brzdy kvílí, vozidlo narazí do zlodějíčka. Kabelka letí na jednu stranu, zloděj přepadne přes kapotu a svalí se na vozovku na stranu druhou. Lidská hlava je křehká a krev v ní červená jako růž, cákanec se rozstříkne po předním skle auta. Za sklem auta řidič šokovaně civí na stékající tekutinu.
Sraženému muži spadla kapuce z čela, které je zvláštně promáčklé dovnitř. Ruku vedle sebe v nepřirozené poloze. Cosi zabublá, nejspíš nemůže pořádně mluvit, možná má i něco s plícemi nebo hrdlem. Žije, jenomže bude rychle potřebovat záchranku.
Za chvíli se tu seběhnou drbny z okolí, zatím za tebou dobíhá jen vyděšená Ivana.