Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Noční Hlídka Plzeň
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
9901.jpg){kind=icon} | Ústředí Noční hlídky – analytické oddělení Po akční noci se konečně se svítáním dostanu domů. Mamka se už přestala ptát, kam přesně to chodím, navíc mi teď říká, že si za to ani nezasloužím snídani a že si mám jít radši lehnout. Taky že jsem šla, nemám jí to za zlé, dívat se na můj unavený a otrávený obličej. A podobně naladěná se probudím i odpoledne. Vyštrachám se z postele, hodím něco na sebe a jdu se do kuchyně najíst. Popovídám si s rodiči. Kéž bych jim mohla říct, že tuto noc jsem poprvé hlídkovala v ulicích. Nebyla jsem pořád zavřená v kanceláři. Ne že bych po tom přímo toužila, ale bylo to něco nového a třeba mi za to zvýší plat. Nejspíš si na takové debaty budu muset pořídit přítele Jiného. Nee, to je blbost... Dnes jsem měla pouze jednu přednášku, na kterou jsem se rozhodla nejít. Pohodlná postel zvítězila. Do práce jsem se ale vydala, pozdravila člověka na vrátnici a posadila se ke svému počítači, cestou jsem si uvařila ještě kávu. Dvě moje rádoby kamarádky v kanceláři pozdravím, ale je mi jasné, že včera dnes i zítra si u nich vysloužím nemálo drbů. Snad už jsou jejich počítače opravené. No nic, dám se do práce. Nejsem si jistá, jestli rozšifrování USB disku bylo to nejtěžší. Docela mě i potěšilo, že se mi to podařilo. Těžší bylo možná dozvědět se, co jsme to vlastně našly u Rieglové v bytě. Nevěřícně zírám na název projektu. Aurore. Oči mám zakalené, jak čtu soubory v Šeru. Co všechno prováděli na Temných. Neříkám, že jsem nějaká citlivka nebo že bych Temné milovala, ale tohle si přece nikdo nemůže zasloužit. Žijeme v jednadvacátém století, tohle by se nemělo dít. V žaludku mi divně víří a jsem vyděšená. Pak projedu složky pojmenované jako jména jednotlivých výzkumníků. Nechce se mi věřit, že tohle je ta Amélie, kterou znám. To bude jen shoda jmen. Z omylu mě vyvede video. V polovině hororu ztiším hudbu, ale podle otvíraných úst upíra vidím, že trpí. Řve a umírá. Položím si ruku před pusu, zatajuji dech. Není mi to příjemné. Trhnu s sebou, když se otevřou dveře a v nich stojí Stela a někdo další, koho jsem tu už někdy možná viděla, ale teď nemyslím na nic jiného než na video a Amélii. Zvednu se ze židle a koukám na ně jako na duchy. Podívám se na Dášenu na druhé straně místnosti, pak zase zpátky. „Stelo, já ti musím něco ukázat,“ nejistě zamrkám na Milana vedle ní. Nevím, co mám dělat, ale s někým se podělit musím. "Pojď sem, hele." Těknu pohledem k obrazovce mého počítače, kde je otevřená jedna ze složek. | ||
| |||
 | Operativní oddělení – všichni ve společenské místnosti Maroš zamyšleně sleduje Ivana, který potvrdil jeho domněnku. Není z toho dvakrát nadšený. Ani celkově z dění posledních nocí. „Hlavně si dávejte bacha,“ řekne nakonec a podívá se na Marka s Ondřejem, kteří mají vyrazit do ulic s ním. Než ale stihne rozdat práci i jim, nakoukne do místnosti Martin Dobrovský, velmi schopný bojový obrateň. „Hej, Maroši,“ houkne na kolegu a rozhlédne se po ostatních v místnosti. „Tohle posílá Pavlína pro vaše skupiny, už jela k tomu obchoďáku.“ Z kapsy vytáhne malou kamennou sošku na kožené tkaničce, dřevěnou hůlku a fialový kámen ametyst opletený drátkem. Jsou to amulety nabité silou, kterou můžete použít v boji. Martin položí amulety na stůl. „Máte si to vzít. A Maroši, dělej.“ Nezní to jako rozkaz, ale jako konstatování, že už dál nechce ztrácet čas. Analytické oddělení – Aneta Nic dalšího po tobě zdejší drbny nechtějí, sáhneš tedy pro flashku a po pár antivirových testech obyčejných i napsaných přímo pro Hlídku ji otevřeš v počítači. Obsahuje pár složek a nějaké soubory, které po otevření stejně nemůžeš přečíst a složka otevřít pro jistotu nejde vůbec. Nějakou chvíli ti trvá, než podle všech postupů na internetu a z manuálů, co máš naučené, rozšifruješ samotné soubory. Už z tohoto ti bylo jasné, že když musíš použít software pro dešifraci od Hlídky, nebudou informace na flashce přístupné obyčejným lidem, spíše je psali Jiní, Z informací o souboru se dozvíš, že poslední úpravy se prováděly přibližně před pěti lety, dalším problémem je, že text ve složce a souborech je francouzsky. Musíš je tedy probírat Šerem, které ti ochotně všechno přeloží. Po chvíli zjišťuješ, že na světě je ještě dost věcí, které bys sis nejradši ani nedokázala přeložit. Soubory ve složkách jsou většinou pojmenované jednoduše jako data, vypadá to na nějaký postup, výzkum čehosi. Složka obsahuje dokonce i metodiku práce a docela rozsáhlý výzkum, který po zběžném prolétnutí ti nepřijde že by se řídil podle zásad Světla. Jde o experimenty na stoupencích Tmy, převážně na upírech a vlkodlacích. Dokonce tu popisují, že „subjekty“ nebyly registrovaní a byly vytvořeni právě za účelem výzkumu. Přeběhne ti mráz po zádech, jakmile narazíš na cosi, co autor nazval jako „léčba Šerou vodou“ a podrobný popis postupu ti připomíná středověké metody mučení. Co se tím snažili dokázat? Zanedlouho, po chvíli čtení a překonání prvotního šoku, zjistíš, že cílem projektu bylo nejen obrátit Temné na světlou stranu, chtěli je vyléčit z jejich nemoci – přetvořit na Světlé. Dášena s kumpánkou se dají znovu do hovoru, tebe si příliš nevšímají. Výzkum je pojmenovaný „Aurore“, najdeš zde dokonce i složku se seznamem všech výzkumníků, kteří se na projektu podíleli. To tě zavede na jméno Amélie Delacroix. Po rozkliknutí složky se známým jménem najdeš další soubory s daty a dokonce i soubory, co se tváří jako videa. Jedno pustíš, kamera na stativu zabírá sterilní místnost s pár stoly, na kterých jsou desky a popsané papíry. V záběru vidíš také počítač a kdyby vše na videu nebylo tak čisté a bílé jako v jakési laboratoři, myslela by sis, že je to spíš mučící místnost. Uprostřed toho všeho je totiž na nerezovém stole připoután muž, podle vyceněných předních řezáků je to nejspíš upír. To potvrdí i monotónní hlas muže sedícího u počítače a mluvícího na kameru, oznámí číslo subjektu a že jde o nemrtvého. Náhle se v záběru objeví i Amélie, ta Amélie, která si ještě včera v noci hrála na vaši nadřízenou a kterou tu všichni znají. Za pomocí zaklínadel, která neznáš, a přístrojů, které snad ani nechceš znát, začne Francouzka provádět cosi nad upírem neschopným útěku. Ona se z něj snad vážně snaží udělat něco, co by z podstaty nikdy být neměl. Amélie je chladná stejně jako kovový stůl na němž upír leží. Video netrvá dlouho. Po chvíli upírovy tiché agónie a zvláštního chrčení se mučený rozeřve, i z videa je slyšet, že v laboratoři byla ozvěna. Jedno z pout na noze subjektu se propadne, přezka cinkne o stůl. Noha se proměnila v prach. Pak se v prach promění i zbytek těla. Amélie na to nic neřekne, pouze se podívá na muže u počítače a něco si zapíše do notesu. Muž zklamaně kroutí hlavou. Video končí. V tu chvíli do kanceláře vchází Milan Straka a Stela. | ||
| |||
 | ÚNH Ti co tam mají být Sice jsem měl být se vším obeznámen, ale přesto jsem se vůbec ani trochu nechápal oči jde. Jediné co jsem se dalo dělit na dvě části. Ta první spočívá v tom, že je to špatné a ta druhá v tom, že mě svědi palec u nohy. Mluvilo se o temných, nějakých přezdívkách. Artefakt dýka, která pokud jsem si dal dvě a dvě dohromady slouží k převedení moci z jednotlivce na držitele dýky. Nebo... moc nevím o čem se mluvilo. Většinu času pozoruji mouchu a druhý zbytek se ozvalo moje jméno načež jsem zpozornèl a zjistil, že se pouze mluví o té hloupé akci v lese, která na konec byla hrozně nudná a ani jsem si nezabojoval. Potřeboval bych někde uplatnit všechnu svou magii, které už je opravdu dost a jediné co dělá je to, abych ji mohl uplatnit. Což při akci v podnikové chaloupka a chlapcem od temných opravdu nešlo pokud bych ho nechtěl zabít. Potom přijde rozřazovaní do skupinka. Bohužel se vlastně pořádně neznam s nikým s kým jsem ve skupině a oni nejspíše také vědí jen to, jak se jmenují. Akce se sice z počátku zdála nudná, ale jakmile zmínil o vlkodlacich, tak mě to probudilo. Těm bych já prdel neurval, pouze jí poplácal a pak se usmál na vrčíví vlčí palici. "Dobře šéfe." Pokusím se vzpomenout si s kým jsem vlastně v týmu a přiřadit jednotlivá jména ke tvářím. Jediná dobrá zpráva je, že jsem v týmu s chlapem, který vypadá jako pěknej slaďouš. Snad tak i umí bojovat. "Tak já skočí pro nějaké amulety a pak můžeme vyrazit, pokud nemá někdo něco proti." Řeknu své skupince. Taky bych se mohl podívat pi nějakých botech, přestože je stejně pak zas někde nechám. | ||
| |||
 | Noční Hlídka - Operativní a potom Analytické Včerejšek nebyl zrovna dnem, který bych si připnul do kalendáře jako ukázkový příklad toho, jak vypadá můj perfektní večer, na druhou stranu jsem se ale po nějaké době zase mohl zúčastnit nějaké akce. Když mě převeleli do Plzně, myslel sem, že se tu budu nudit, ale zdá se, že tu mají větší problémy než sem čekal. Na ústředí dorazím s mírným zpožděním, jenom omluvně kývnu na Maroše a posadím se na nejbližší volnou židli. I když sem v Plzni zatím jen asi tak týden, dva, většinu osazenstva znám aspoň od vidění. Jediní dva, které si nevybavuji je hnědovlasý chlapík v modré košili a ta nová z ameriky, nějaká přebarvená bloncka která vypadá, jako že za chvíli usne. Nevím, jestli je tak znuděná nebo ještě po dlouhé cestě trpí pásmovou nemocí, ale mé myšlenky od tohoto tématu odradí Maroš, který už začne rozdělovat práci a sdělovat informace. Upřímně, 90% toho jde mimo mne. Dozvím se v podstatě jen to, že ta dýka co ji měli u sebe ti dva z kolejí předtím patřila Inkvizici. Ale co se týče toho, tak já mám na starosti něco úplně jiného. Mám spolu se Stelou a Anetou vyslechnout nějakou Annu Rieglovou, které se teď nachází doma u Ondřeje Procházky, taky členovy hlídky. Co je ta Anna zač, to netuším, proč je zrovna u něj zrovna tak, stejně tak proč ona Anna nechce ani vidět Amélii. Snad mi to ale poví Stela, která hned vyrazila na analytické za Anetou. "Tak my teda dem." rozloučím se s ostatními a doběhnu za Stelou, která míří na analytické oddělení. "Hej Stelo, prosímtě, můžeš mi jenom v rychlosti sdělit, kdo je ta Anna, co ji máme jít vyslechnout? Sorry, já byl včera nasazenej na koleje a pak na hon na upíry, takže většina toho šla mimo mě." přiznám se. "A co jí to udělala ta Amélie, že se s ní nechce ani vidět? Ať vím, čeho se mám vyvarovat." zeptám se jí když se blížíme k analytickému, kde už slyším hlasy. Myslel sem, že na analytickém bude větší ticho, ale co já vím... | ||
| |||
 | GPS ---- Victoria a Ivan Musela jsem být opravdu mimo, protože jsem téměř vyskočila ze židle, když se ozvalo moje jméno. Poplašeně jsem zamrkala a podívala se po ostatních. Většina se však tvářila … uznale? I šéf. Usmála jsem se a v té chvíli mi konečně došel jeho posledních slov k mé osobě. ...na pátou kategorii... Na tváři se mi rozlil úsměv a cítila jsem, jak mi hoří tváře. Začalo se pak probírat jiné téma a zodpovídaly se otázky, i přesto už jsem radši začala dávat pozor. Rozdělení do skupinek sice znamenalo, že máme další práci, ale skutečnost, že budu s Ivanem, mi trochu zvedla náladu. Aspoň něco. Měli jsme pohlídat jednu vysokoškolačku shodou okolností z mé školy. Což se hodí. Pro tentokrát nebudu zoufalá GPS. Přistoupila jsem k Ivanovi a štíhlé blond Světlé. Nechala jsem je, ať se představí a nakoukla do papírů, co nám dali. Podle jména jsem objekt neznala, každopádně její fakulta byla šikmo naproti od mojí FEK. "Můžu asi říct, že máme výhodu. V kampusu se docela vyznám a kdyby měl někdo kecy, díky mojí ISIC kartičce naší akci můžu udělat legální ráz." zazubila jsem se na ně a poklepala si na klokaní kapsu mikiny, kam jsem před hodinou horko těžko narvala peněženku tak, aby mi nevypadla. Říkám tomu lenost brát si batoh nebo tašku. "Mimochodem, jsem Julie, mág šes- teda pátý kategorie." představila jsem se a usmála na ní. Znělo to vážně dobře. Pátá kategorie. Po dlouhé době jsem měla pocit, že moje dlouho věnované úsilí přineslo ovoce. Victorie, jak jsem zaslechla, byla mág 3 kategorie, což je hodně dobré. Minimálně to vzbuzuje přirozený respekt. Ivan nastínil prozatímní plán a k tomu mi pogratuloval k postupu. Odměnila jsem ho úsměvem. Upřímnost vždy potěší. "Jo, podle rozvrhu má končit za dlouho a navíc má vedoucího katedry. O něm jsem slyšela, že velmi rád přetahuje hodiny." Mě matika povinně čeká příští semestr a podle vyšších ročníků dostaneme právě jeho. Budu trpět. | ||
| |||
 | 16. den z 21Občas jsem si vážně říkala, jestli se mnou šéf chtěl vydrbat, protože věděl moc dobře, kdy podepíšu absolutně cokoliv. Hlavně v moment, kdy bude dostatečně opatrný, aby se nepřehoupl na tu zlou stranu, ale stačilo být dostatečně vytrvalý a no... dostala jsem se sem. Zobrazit SPOILER  Jednu z těch několika volných jsem si vyhlédla, ideálně tu, která byla nejdéle ode dveří... otočila jsem ji o 180° a sedla si obkročmo na ní. Ruce dala jednu přes druhou a obličej do nich zabořila. „For fucks sake...“ řekla jsem si pro sebe a jednu ruku uvolnila, abych si našla mobil. Klasický iPhone X, podívala se na tapetu, kde bylo napsáno: „5 days“ a opět jsem si povzdechla. | ||
| |||
 | Ústředí Noční Hlídky Ladislav mi odpoví, že by mě ale jeho odpověď potěšila se říci nedá. Vlastně stále netušíme, co se stalo ani co se děje, akorát víme, že ti dva měli plán a jsou tu další, který jej pravděpodobně budou chtít dokončit. Kam zmizela Tereza a další, teď už i další dva členi Hlídky, je stále ve hvězdách a jediné, co mě uklidňuje je fakt, že to nenecháváme jen tak být a že se něco děje. Pomalu, ale děje. Arkenarova dýka. Bezpochyby ta, co byla na kolejích. Nekleji často, ale - zatraceně! Z Temných jí chceme dostat, pochybuji ale, že to půjde tak jednoduše, jak to zní z úst Ladislavových. On ale ví, co dělá. Nezbývá tedy nic jiného než důvěřovat v jeho schopnosti a doufat, že jeho včerejší chování bylo spíše výjimkou než pravidlem. Jen by si mohl uvědomit, že tu nejsme kvůli získání slávy, ale abychom našli to, co jsme ztratili. Tato slova mi visí na jazyku, raději je ale spolknu. Ladislav je stále můj šéf a kdo jsem, abych mu vzdoroval a srážel jeho autoritu? To by bylo neprofesionální. To už se nás ujme Maroš, aby rozdal práci dnešního večera. Nejprve ale pochvaly. Za co přesně? Julie si to samozřejmě zaslouží, včera na nádraží byla špičková, ale já? Můj výkon na kolejích i na nádraží byl spíše tragédií, oboje končilo krví a smrtí a to není nic, co bych rád opakoval či si za to vysloužil pochvalná slova. Reaguji však jen lehce pozvednutým obočím, Maroše nepřerušuji. I jiným skupinkám se vcelku vedlo, je rozdáno několik dalších pochval i pokárání. Úkoly přichází jako poslední a já s mírným potěšením zjišťuji, že jsem opět ve skupince s Julii. Dívčina je to mladá, snad ve věku mé sestry, ale vím, že od ní mohu očekávat jen to nejlepší. Tu druhou neznám, věřím ale, že v Americe dostala vhodného tréninku. Lepšího než my, například. Úkol zní jednoduše. Hlídat mladou studentku, chránit jí před Temnými, neiniciovat, nebude-li třeba. Bez váhání převezmu dívčin rozvrh, v hlavě si zatím snažím urovnat všechny informace. Není jich mnoho, což mi stále není příjemné, bude to ale muset stačit. "Prosím? Oh, ano, s největší pravděpodobností to ta dýka bude. Byla by to moc velká náhoda, kdyby se tu objevily dvě..." Odpovím ještě Marošovi. Jisti si samozřejmě být nemůžeme, ale princip Occamovy břitvy je vcelku jasný. Otočím se ke své skupince, k Julii a s tou...Victorií? "Ivan Šmíd. Mág páté kategorie. Těší mě." Představím se blondýnce. Pátá kategorie...jak zvláštní. "Jdeme pro amulety? Mimochodem, Julie, gratuluji k postupu." | ||
| |||
| Ústředí Noční hlídky – Victorie a Milan Jen co se Victorie dostala zpátky do práce, odchytl ji Maroš Horváth. „... takže si sakra dáváme pozor na to, co říkáme, Temný tě chytnou za slovo a nakonec si na tebe vytáhnou cokoli, co se jim hodí. Znáš jak to chodí. Nemáme prostředky k tomu, abychom ztráceli povolení k zásahu, to se nám teď fakt nehodí.“ Jako kdyby se to hlídce někdy hodilo. Marošovo kázání ti sice přijde otravné, ale musíš uznat, že jsi možná trochu ráda, jak se o své podřízené stará. Vrátila ses z Ameriky, kde jsi jako první viděla Prahu. Tam ti byl poskytnut i magický kurz, kde jsi se naučila češtinu jako když luskne prsty. S tvým vzděláním nebyl problém do tvé hlavy vtěsnat další informace. Zatímco mluvíte, míříte ke společenské místnosti na operativním oddělení. Těsně před společenskou místností narazíte na Milana Straku. Milan minulou noc nakonec opustil Ivana s Laurou a místo na nádraží byl na akci právě s Marošem. Snažili se najít skupinu upírů, která lovila na Doubravce. S upíry ve městě bývají problémy, ale už dlouho se nestalo, že by si vyrazili do ulic na velký lov. Na žádné upíry jsi nenarazil, ale slyšel jsi, že Maroš a Ladislav nedaleko od tebe zpacifikovali nebezpečnou skupinku krvesajů a k tomu ještě iniciovali nového Světlého. Maroš na Milana kývne bradou: „Straka, jdeš pozdě. Tak jdeme dovnitř.“ S tím otevře dveře společenské místnosti a vejdete všichni tři dovnitř. Okolo stolu sedí vaši spolupracovníci, některé znáte, jiné méně. Je zde i Ladislav, který se na vás letmo ohlédne, zrovna něco dořekl skupině před vámi. Společenská místnost na operativním oddělení – Victorie a Milan, Lucie, Ivan, Julie, Lenka, Stela, David a Tadeas Ladislav se zarazí, překvapený že někdo vznesl nějaký dotaz místo slavení příslibu odměn. „No... ano, samozřejmě,“ začne s pohledem upřeným na Ivana, který mu položil otázky. „Je tu ještě spousta nezodpovězených otázek a také Jiní, kteří jsou stále ztraceni. Dokud ale Stephanie nebude vyslechnuta, tak se nemáme čeho chytit. Pokud bude vypovídat, samozřejmě se to dozvíme jako jedni z prvních. To nám Inkvizice slíbila. Je to smůla, protože minulou noc se ztratilo pár dalších světlých. A to i hlídkaři. Jedním z nich byl Marek Vlček a druhý Rodrik Farnes.“ „Přemýšlel jsem, jestli tato souvisí událost s těmi zmizeními před deseti lety... no, k tomu ale zatím nemáme žádný důkaz,“ zamručí ještě a chvíli vypadá zamyšleně. Promne si kořen nosu a s povzdychnutím se zadívá do stropu. „A Arkenar. Myslel jsem, že Arkenar mohlo být šeré jméno jednoho z nich. Možná Theodora. Ti temní mají občas fakt divné přezdívky... pak mi ale došlo, že před měsícem z inkvizičního trezoru byla ukraden jistý artefakt. Arkenarova obětní dýka. Pověřil sem Vladimíra, aby o tom Arkenarovi zjistil další informace, ten se dokáže dostat i do těch částí archivů, kam ani já nemám přístup. Už na tom pracuje a během večera budeme vědět víc.“ „Co se týče té dýky – kdoví, co s ní Šedý udělal, ale z tohohle se Temní jen tak nevykroutí. Měl vám o tom říct Maroš, ale jestli Temní dýku nevydají, zakročí Inkvizice. Již jsem se o to postaral, uvědomil jsem je a na Denní Hlídku vyslal žádost o navrácení dýky do vlastnictví Inkvizice. A pokud naší zásluhou získají zpět onu dýku a dostane se do těch správných rukou, jistě dostaneme ocenění od samotného šéfa pražské Hlídky, Bohumila. A třeba dokonce i od Inkvizice!“ Maluje si to nějak růžově. Předpokládá snad, že se mu dostane i povýšení, někam na nějakou důležitější pozici? Pokud ano, můžete jen doufat, že to bude pěkně daleko od Plzně. A že Filipa vezme sebou... „Je ale možné, že manželé Albero měli komplice, nějakého šéfa. Rozhodně podle vašich zpráv měli při tom svém rituálu spoustu poskoků. To, že jim někdo pomáhal zní velmi pravděpodobně už jen z tohoto důvodu.“ A jak se říká – my o vlku a vlk za dveřmi. Do místnosti právě vchází Maroš, Victorie a Milan. Ladislav se ohlédne na příchozí, pak se podívá zpátky na ostatní, kteří už sedí v místnosti. „No, mám ještě dost práce. Maroš vám rozdá práci na tuhle noc,“ mávne Ladislav rukou a než se ho stačíte zeptat na další podrobnosti, projde kolem Maroše stojícího u dveří, který mu věnuje mírné zamračení, a odejde ze společenky. Pak po vás Maroš přelétne pohledem, v ruce má štos papírů, nedbale naskládaných na sebe. Nejspíš je narychlo vzal ze stolu a neobtěžoval se s rovnáním, na to nebyl čas. „Kde je Amélie?“ zeptá se s jedním obočím pozvednutým. „Normálně je tu včas. No zkusím jí pak zavolat.“ Přejde to pokrčením ramen a přejde blíž k vám, ke stolu, opře se o něj rukama. „Fajn, četl jsem ta vaše hlášení. Výborně jste se o to na nádraží postarali,“ pohledem vyhledá Lucii, Ivana, Lenku a Julii. U Julie se na chvíli zastaví, usměje se. „A nevím, jestli sis toho všimla, Eislenerová, když ses dneska probudila, ale gratuluji k postupu na pátou kategorii. Jo a Šmíde,“ sjede pohledem zase k Ivanovi, „ty sis vedl dobře i na těch kolejích, i když se to tam pak zvrtlo tak trochu v masakr.“ Maroš vezme volnou židli vedle sebe, aby si na ni mohl sednout. Na stůl před sebe položí nízký štos papírů. „Součkové se to zase moc nepovedlo s tím upírem. Ale dobře, každej máme svoje nálady a někdy se do nečeho vrhneme po hlavě, ale nesmí se to stávat moc často. Michal je naštěstí v pořádku.“ Promluví na Stelu, pak pokračuje. „Nakonec s tou Rieglovou ti to šlo moc dobře. Jak se ti pracovalo se Zoinakovou? Byla v pohodě?“ Nečeká moc dlouho na odpověď, protože důležité informace dostal právě v hlášení. „Jo, stejně tak Falcom měl včera štěstí. Nebo tak,“ opře se zády o opěradlo židle s pohledem upřeným na Tadease. „Byl to dobrej nápad prohlédnou i ty děti přes Šero. Tam u nich by si toho nikdo nevšiml, vyšší jiné tam vůbec nemají. Škoda že se z něj nakonec vyklubal Temný, hm.“ „Teda ale Režnar neměl moc dobrou noc. Tohle je v Opavě normální? Nemůžeš se jen tak vrhnout na vlkodlaka a na nic se neptat. I když je to svoloč nejhorší. O tomhle jsem před chvílí mluvil, nemáme nazbyt povolení k zásahu a takhle o ně jenom zbytečně přicházíme. Za ty licence to nestálo.“ Rozhrne hromádku papírů rozmrzele, ale vypadá to, že s výpraskem ještě neskončil. „A to sis pak jako šel vypít hlavu s těma holkama? Pořád jsi byl ještě v pracovní době a k tomu pil, nemůžeš temným takhle snadno věřit. Dost dobře to taky mohlo skončit nějakým skandálem. Kde je vůbec Zachary Plavín, ví to někdo?“ Rozhlédne se, na chvíli se odmlčí. „Režnare, pamatuj si sakra – tohle bylo naposledy. Filip se moh podělat, když mi to říkal. Abys věděl, nejsem debil. Takže ti dám ještě šanci a uvidíme, jak se osvědčíš dneska. Podruhý bys to už tak lehký neměl, jasný?“ Tím to nejspíš skončilo. „Achjo, takže,“ přisune k sobě jeden z papírů, vypadá to na nějaké poznámky. „Takže, takže... vás si tu rozdělím takhle: Lucie, David, Lenka, Tadeas - skupina č.1 Němcová si vezme na starost Režnara a Horákovou, půjde s nimi Falcom. Pojedete prošetřit masivní útok nově iniciovaných upírů, bylo to na Doubravce. Včera jsem tam byl, to nejhorší je už uklizené, ale to chtít znovu a pořádně prohledat okolí. A jestli tam v okolí najdete nějaký další vlkodlaky lovit, neutrhněte jim prdel.“ David si vyslouží další káravý pohled, Maroš se pak podívá na Lucii, které rychlým pohledem pošle adresu, kam se mají vydat jako první. V hlavě se ti udělá obrázek obyčejné ulice s pár pravděpodobnostními liniemi ženoucími se do stran. Rozhodně trefíš. Ivan, Julie, Victorie - skupina č.2 „Pak Šmíd s Eislenerovou se vydají na Západočeskou univerzitu na Borských polích. Víte, kde to je. Vezměte s sebou tady Victorii Kleinovou, přijela teď z Ameriky.“ Mávnu rukou k blondýně, co přišla s ním. „Naše hlídka dostala anonymní tip, že se tu někdo pokusí unést jednu dívku. Jde o Martinu Kučerovou, dělá elektrotechnickou fakultu, no ta má v sobě velký potenciál být jednou Jinou mimo kategorie. Moc by se nám hodila, ale to taky Temnejm. Dohodli jsme se s Denní hlídkou, že ji prozatím nebudeme iniciovat. Mohlo by se to dost pokazit, jelikož by to potenciálně způsobilo značnou nerovnováhu mezi Světlem a Tmou. Tak ji prozatím jen monitorujeme. Ti parchanti se asi rozhodli jednat. Vy se ujistěte, že je ta holka v pořádku a taky že zbytek noci to tak zůstane.“ Přisune k vám papír s jakousi tabulkou. Ukáže se, že je to vytisknutý rozvrh právě Martiny Kučerové, po rychlé prohlídce zjistíte, že by teď měla sedět na posledním tříhodinovém bloku přednášky matematiky a pak by jí škola konečně skončila. Stela, Milan, Aneta - skupina č.3 „No a nakonec Součková a Straka. Volal mi Procházka. má u sebe tu Rieglovou. Konečně z ní něco dostal – že prý když se vracela z nákupu, přepadlo ji několik temných a že jeden z nich prý vypadá na Josefa Šedého, víte, který to je? Taky mezi nima byl nějaký blonďák, ten jí připadal povědomý, ale Ondřejovi moc ne. Probudila se pak v tom bunkru v Šeru. Tam jsou už její vzpomínky zamlžený, no ale pamatuje si, že byla v nějaký cele a že jí pomohl utéct David Sobotka. Chtěl je zastavit nějaký silný temný mág s dýkou, ale nejspíš neměl svůj den, protože Davidovi se podařilo ho nějak odzbrojit a Anna ho pak tou dýkou probodla. Nejhorší pak prý bylo, že sám David se nabídl, aby si z něj Anna vzala jeho sílu. Neměla by pak jinou šanci se z Šera dostat. Prostě se pro ni obětoval.“ Což vysvětluje první zmizení. „Poté, co se dostala pryč a Ondra ji nechal jít, zamkla se v bytě, kde pár hodin na to zazvonili dva temný, který pustila dovnitř, protože doufala, že jí řeknou, kde je její manžel. Šli si ale pro ty amulety a všechno, co jim Riegl dlužil a tak jim zdemolovali jejich ložnici. Chtěli prostě všechno cenného, než si všimli té dýky. Anna souhlasila s tím, že jim ji dá, když okamžitě odejdou a už se nikdy nevrátí. Ten Riegel dělá sakra problémy a to ani není v hlídce. Prej teď někdy postoupil o pár kategorií nahoru, ale třeba to jsou jen drby, nic konkrétního o tom nevíme“ Po dlouhém monologu si olízne rty. „Víte, co bude lepší? Když s sebou vezmete i Zoinakovou. Rieglová prý nechtěla, aby s váma šla ta „příšerná“ ženská. To myslela Amelii? Asi jste si užily legraci.“ Amélie se tedy dostala na seznam lidí, které už Rieglová nechce vidět. „Zní to všechno hrozně zvláštně, třeba ale bude vědět něco dalšího. Takže vytáhni ty svoje tríčky jako včera a zajeďte k Procházkovi domů.“ Další Marošova slova jsou pro všechny. „Po zhodnocení všech informací máme důvodné podezření, že se jedná o Arkenarovu obětní dýku, artefakt, který byl před měsícem ukraden z trezorů Inkvizice v Praze. Co vím, tak Lád- šéf už požádal o to, aby nám tu dýku Denní vydala, jak ale znám ty temný, akorát se mu vysmějou, budou zdržovat nebo budou dělat, že ji nemaj. Takže nám nejspíš nezbude, než o tom uvědomit Inkvizici, ti už si je podaj.“ „Co myslíte, Šmíde. Je možný, že by ta dýka, co ji zabavil Šedý mohla být tou, kterou už tak dlouho hledá Inkvizice?“ Podívá se na Ivana s otázkou. Pro ostatní ještě dodá: „Jestli potřebujete další amulety se sílou, stavte se cestou na analytickém, kde vám nějakou sílu navíc dají. A jestli už nepotřebujete nic dalšího, práci máte. Horák a Brousek tu ještě zůstanou, vy půjdete hlídkovat se mnou.“ Jste tedy propuštěni, práci máte zadanou i s dodatečnými informacemi. Rozhodně je o čem přemýšlet. Stela s Milanem příliš neváhají a vydají se rovnou na analytické oddělení, do kanceláře, kde by měla být Aneta. Ta slíbila, že se podívá na informace na flashce, kterou nalezli v bytě Rieglové, tak můžete jen doufat, že se nezabavila hraním karet na počítači a místo toho dělala svou práci. Máte štěstí, a když vejdete na analytické, zaslechnete pouze klevetění Dášeny s Ilonou a účelné cvakání počítačové myši, které přichází od Anety. | ||
| |||
| Náměstí republiky – Amélie Delacroix Prožene se okolo tebe chladný vzduch, když zvedáš hlavu k majestátní katedrále. Rozhodla jsi se na schůzku jít, navzdory tvojí práci u hlídky. Za chvíli bude sedm hodin a právě jsi vešla na náměstí Republiky, stojíš ve stínu zapadajícího slunce. Všechno přirozené světlo již téměř zmizelo, čemuž pomohly i nahromaděné mraky na obloze. Hřeje tě ale pomyšlení, že se znovu setkáš s někým, s kým jsi prožila tolik krásného. Je zajímavé, že Gérard si vybral právě mučedníka svatého Bartoloměje, který podle legendy dokázal z ženy vyhnat zuřivost, posedlost. Sám Gérard si častokrát bral tvůj hněv a upokojil tě. Různými způsoby. Pohled na náměstí v Šeru je nádherný. Zmizí rušivé elementy jako jsou lavičky a odpadkové koš, zato katedrála září všemi barvami. Taková stavba má tak hlubokou historii, že bude viditelná možná ve více hladinách šerého světa. Nejjasněji je ale vidět světlá aura Jiného, který tě sem zavolal a kterého jsi tak dlouho neviděla. Gérard čeká na rohu katedrály a nejspíš tě již také zahlédl, protože v jeho auře proběhne náznak radosti. Přiblížíš se tedy k němu. „Amélie, moje láska,“ usměje se na tebe Gérard poklidně, jakmile jsi u něj v doslechu. Na sobě má padnoucí oblek a čisté boty. Jde ti pár kroků naproti, natáhne k tobě ruce – pravačkou tě lehounce pohladí po tváři a za ucho ti zastrčí jeden neposlušný pramen vlasů, který spadl do čela. „Vypadáš překrásně. Mám pro tebe úžasné zprávy.“ Lehce ti prsty sjede k bradě, aby si tě k sobě naklonil a mohl tě políbit na obě tváře, pokud mu to dovolíš. | ||
| |||
 | Ústředí, večer "Ahoj všichni." Ještě včera bych do společenky přišla plná energie a s širokým úsměvem na rtech. Všem bych věnovala pozdravení, pár dalším i nějaké ty zvídavé otázky, prostě bych byla tou Stelou, kterou tu všichni znají. Dnes se na to ale necítím a nejde jenom o události včerejška. Celý den si v hlavě přehrávám tu noční můru, co se mi v noci zdála a čím déle nad tím přemýšlím, tím více si jsem jista, že se o žádný sen nejednalo. To se mnou jen skutečně mluvil Alfred. Přivolal mě k sobě, možná i díky Anninu medailonu. Přivolal a varoval. Obě Hlídky jí chtějí využít ku vlastnímu prospěchu. Dávat si pozor na někoho jménem Gerard. Okey. Kdo je ale sakra Gerard a jak mám Annu ochránit, když je někde s Ondrou? Tomu jsem dneska volala jen..dobře, volala jsem mu asi pětkrát, pokaždé jsem ale zavěsila dříve než to vůbec zvedl. Nebylo to tím, že by mi chyběla odvaha, spíše jsem netušila, co mu jako mám říci. Ptát se, zda jsou se ségrou v pořádku? Neohrozilo by je to nakonec ještě víc? Nerada si to přiznávám, netuším ale, co dělat a ani na jaké straně stát. Doteď byl svět jednoduchý, byli Temní a Světlí, byly Hlídky a jasná pravidla. Když se něco povedlo, pochválili vás, kdy že, tak na vás řvali. Prostě normální svět, který dneska už ale neplatí. Komu věřit, když vás chtějí jenom využít? Komu věřit, když vaši přátelé...jsou možná ohroženi vlastními lidmi? Jsem z toho zmatená a smutná, nikdy jsem neměla ráda komplikované věci a tahle situace je komplikovaná až až. Dokonce jsem chvíli zvažovala, že se ani nedostavím do práce, pak mi ale došlo, že tím nepomůžu už vůbec nikomu. Chránit Annu a Ondru... Jo, to zní docela fér. Ladislav některé z nás chválí, mě ale upřímně žádná Stefanie nezajímá. Já chci vědět, jak to teď bude s Annou a Alfredem a taky s Ondrou! Prozatím ale zůstávám zticha, už takhle tu lítá spousta jiných otázek. | ||