Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Noční Hlídka Plzeň

Příspěvků: 561
Hraje se Denně  Vypravěč Malevolent je offlineMalevolent
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Jakub Zemánek - 28. září 2018 00:27
rubenpolkopie7588.jpg

Ve městě - přepadení



Jen letmo jsem zaregistroval nepořádek povalující se na chodníku a tak jsem elegantně uhnul stranou a pokračoval v chůzi.
"Asi nebudu trvat na tom, aby byl v hlídce...ale...jak jsem řekl, rád bych někoho, kdo je v tom relativně nový. Ne nikoho, kdo je kovaný systémem."
Nestojím o agitování od nějakého zkušeného guru, vzorného představitele hlídky. Chci někoho mladého s kritickým pohledem na věc.
"Měl jsem náročný den a nemůžu se dočkat, až si odpočinu. Jestli ještě někdy. Mimochodem-"
Odmlčím se, neboť zaregistruji výkřik. Byl to povědomý hlas. Zadíval jsem se před sebe a spatřil, co se děje.
Během chvilky mi došlo, že je to Ivanka.
"Musím končit." Nečekal jsem na odpověď a ihned zavěsil. Strčil jsem si mobil do kapsy a bez váhání se rozeběhl. Téměř současně skončila přetahovaná o kabelku a ten grázl se dal s lupem na útěk.
I když jsem byl unavený, tak se mi do žil vyplavil adrenalin a já chytl druhý dech. Jako by mi někdo vyměnil baterie.
Běžel jsem za tím zlodějíčkem. Jak jsem proběhl kolem Ivany, letmo jsem ji zkontroloval. Na první pohled se zdálo, že je roztřesená, ale jinak v pořádku.

Zatímco jsem onoho muže stíhal, v hlavě se mi honily různé myšlenky.
Měl bych si vypomoct svými schopnostmi? Jak to ovlivní svět okolo? Všimne si toho někdo? Bude se to počítat jako dobrý skutek? Asi by nemělo, nikoho tím neovlivňuji, jen využiji své schopnosti pro sebe, ne? A i kdyby, bude to malý zásah a tudíž by se nikomu nemělo stát nic závažného, že? Stojí to za to riziko? Když budu opatrný, nikdo si toho ani nevšimne...
Nakonec jsem se rozhodl, že budu věřit ve své fyzické schopnosti, tedy ty přirozeného původu. Nejsem zrovna ve špatné kondici s ohledem na tréninky a tělesné průpravy, které absolvuji v rámci studia. A tak jsem šlápl do pomyslného pedálu a běžel za ním. A pokud to nebude stačit, zvažoval jsem použití svého daru/prokletí.
Kdyby se tohle stalo dřív, taky bych spoléhal jen sám na sebe. Mohl bych být rychlejší a vrhnout se na něj. Dovolil si na slabší, s velkou pravděpodobností to bude jen nějaký zbabělec, který využil příležitosti. Nebylo to ozbrojené přepadení... Snažil jsem se situaci analyzovat a mít ji pod kontrolou, zvážit všechna rizika.
Jak jsem vběhl do silnice, zrychleně jsem se rozhlédl na obě strany a pokračoval v pronásledování. Už sice byla tma, ale pouliční osvětlení mi stále ukazovalo, kam se onen pachatel ubírá, kterým směrem se snaží utéct. Zároveň teď dokáži ocenit skutečnost, že jsem byl ráno líny a vzal si první boty, které jsem měl po ruce, sportovní.
 
Ivan Šmíd - 27. září 2018 20:27
garethiko5299.jpg

Další pracovní den

Společenka



Cesta domů je cesta, na kterou nemám mnoho vzpomínek. Připomíná mi to dobu mých studií, kdy se občas zapíjelo více než bylo zdrávo, tentokrát je ale smutné, že za mnou částečnou amnézii a celkově velmi nepoužitelný stav může jen vyčerpání a nikoliv alkohol. Tohle je dospělý život? Proč že jsme se na něj tak těšili?
Jen co mé tělo najde stabilitu postele, upadám do spánku - a náhle zvoní budík.

Ne, ne budík. Telefon. Je půl desáté ráno a někdo si žádá mou pozornost. Ne někdo. Má sestra, což cítím skoro automaticky. "Hmm?" Zabručím rozespale do telefonu, několika pohyby prstů jej nastavím na hlasitý odposlech a následně ho odložím na polštář kus od mé hlavy. Však Veronika může mluvit, zatímco já budu pokračovat v odpočívání.
"Kde ses včera flákal? Zvonila jsem u tebe na bytě a nic." Spustí jindy líbezný hlásek, který mi ale dnes připomíná ozvěnu z pekel. Velmi hlasitých pekel.
"Neříkej, že si měl rande..." V tuhle chvíli vypínám svou pozornost, zavírám oči a nechávám tomu volný průběh. Však se nakonec dostaneme k tomu, co vlastně potřebuje. Tak za hodinu, dvě.

Když se probudím o dvě hodiny později, Veronika už dávno zavěsila.
To mě bude stát oběd.

Alespoň si ale připomenu, jaká dobrodružství přináší první ročník medicíny. Zatímco já pořádal jeden chod za druhým, Verča mlela a mlela, plná zážitků, dojmů a nových přátel. Nadšený úsměv a skutečná radost se částečně přenesla i na mě a to alespoň do chvíle, než jsem si vzpomněl na včerejší noc a na to, co mě čeká odpoledne. Ničím z toho ale sestru obtěžovat nehodlám a ani nemohu, hovor tedy vždy navracím k ní. Ona je ta, kdo je v prváku, ona je ta, která si trochu pozornosti zaslouží. Hlavně ať se neptá, co vlastně dělám já, když nepracuji v nemocnici na své atestaci.
Jsou otázky, na které nemám odpověď.
"Slyšel si, co se včera stalo na nádraží?" Zeptá se, jen co mi věnuje zbytek svého oběda a já se málem zakuckám. "Ehm, ne? Co se stalo na nádraží?" Aneb co že je krycí příběh toho masakru?

Laura...
Laura.
Na škole jsme měli několik předmětů, jak příbuzným oznamovat smutné, mnohdy přímo tragické zprávy, nikdy jsem ale nepřešel od teorie k praxi. Až doteď... Protože jak jsem slíbil, tak bylo třeba i udělat. Laura je mrtvá a její rodiče, její sourozenci, pokud nějaké měla, prostě její nejbližší, měli právo vědět, že se jim dítě už nikdy nevrátí domů.
Připravil jsem si na to celé odpoledne, oblékl jsem se do jednoho z lepších sak i kalhot, naleštil polobotky, ze skříně vytáhl i střídmou, tmavou kravatu. Když jsem ale seděl v autě před domem jejich rodičů, měl jsem co dělat, abych zase nezapnul plyn a neodjel zpátky do Plzně.

"Dobrý den, vy jste Barvovi? Jsem tu ohledně vaší dcery, Laury."
Poznali to okamžitě a to ani nebyli Jiní. Stačila tahle věta a maminka začala plakat, stačila tahle věta a svět jim byl obrácen vzhůru nohama.
Všechno ostatní už nemělo význam. Stejně to byly jen lži, neboť pravda musela zůstat skryta.
Omlouvám se, Lauro.
Měl jsem udělat více, abych tě zachránil.

Hned poté navracím se zpátky do práce, cestou se stavím jen pro nějakou bagetu k jídlu. Teď na to sice nemám ani pomyšlení, časem to ale přijde vhod. Ještě máme spoustu práce a energie bude třeba.
"Dobrý večer." Všichni se schází ve společenské místnosti a to abychom si vyslechli závěry ze včerejších akcí. A pokračovali dál.
Posadím se do jedné ze stále prázdných židlí, pohledem zavadím o ten Juliin a s mírným pousmáním na ní kývnu. Včera se prokázala jako jedna z nejvíce schopných a pokud budu nadále setrvávat na operativním, neuškodilo by trochu poznat své kolegy.

Ladislavův úsměv je naprostým opakem mého setkání s Barvovými. Všichni jsme postradatelní...
Třeba teď nás chválí, už se ale nezmínil, to je pěkné, co ale ti, kteří jsou stále nezvěstní? Co Tereza?
Mlčet zvládnu jenom chvíli a přestože to není mým zvykem, jsem to já, kdo nakonec klade otázky. "Bude nadále probíhat pátrání po těch nezvěstných? A bude nás Inkvizice informovat, pokud od Stefanie něco zjistí?" To je jedna věc, ta druhá - nu, když už jsem začal, mohu i pokračovat. "A co ten Arkenar? Něco nového?"
 
Julie Eislenerová - 27. září 2018 14:06
927225_98f_16589.jpg
Směna - všichni ve společence

"... a z tohoto důvodu můžeme říct že právo je systém všeobecně závažných pravidel chování lidí který je státem vydán nebo uznán a který je státem... " Asi někde tady jsem ho přestala poslouchat.
Protočila jsem panenky a týpka, co přednášel z papíru hodinu a půl bez jakékoli intonace hlasu nebo interpunkce jsem už dál nevnímala. Přednášková místnost byla plná jen z půlky a ze zcela nepochopitelného důvodu pro přednášejícího, byly první čtyři řady naprosto prázdné. Já, jako již tradičně, jsem dorazila pozdě, ale moje spolubydlící z koleje mi naštěstí držela fleka v poslední řadě až u stropu.
"To sis asi včera hodně užila, co?" zeptala se mě Terezie, podle ní šeptem, což šepot tedy nebyl ani náhodou. Kluk, který dvě řady před námi sledoval na notebooku Hru o trůny se na mě otočil s otázkou v očích.
"Hmm? Co?" zvedla jsem hlavu od svého sešitu, kde jsem vedle stormtroopera a Dartha Maula kreslila něco, co připomínalo harpyji a nakopnutou kočku.
"Přišlas pozdě v noci, vyrabovala náš mrazák s nanuky a padla do postele v bundě! Kdes byla?!" hulákala dál. A je to tady. Jejím revírem je okno na koleji, její tempo je otravné. Drbna spolubydlící i na vašich obrazovkách.
"Jo aha... Fakt jsem jedla nanuky?" odtušila jsem s úšklebkem o dost tišeji a odběhla od tématu, protože jsem jí nechtěla popisovat průběh včerejší 'kalby'.
"Potkalas nový kamarády?" Spoustu nových kamarádů. Tak třeba Ivan... Neurčitě jsem zamručela. "Jo a ráno u nás zaťukal nějakej fešnej chlap a donesl ti cestovku. Fakt jsi musela bejt total na káry." dodala škodolibě. A já si říkala, kdy jako jsem si stihla pro ní dojít.
"Ježiš, drž zobák!" okřikla jsem jí a toužila splynout s židlí. Teď už na nás zírala celá posluchárna. "A fešný už dneska nikdo neříká!" zahuhlala jsem tiše a zabořila hlavu do mikiny rozprostřené na lavici, zatímco Terezie zadržovala smích. Vtipný.

Než jsem se vydrápala večer z koleje, myslela jsem už jen na to, jak se vrátím a půjdu spát. Cestou na tramvaj jsem zívala v kuse jak hroch. Před budovou už stálo pár lidí, načež jsem je všechny pozdravila pokývnutím hlavy. Zatímco jsme čekali na zbytek, opřela jsem se o zeď vedle vchodu. Po chvíli jsme se všichni vydali do společenské místnosti. Rozdalo se kafe, popřípadě čaj - u jednoho z analytického jsem viděla i placatku, ale proč ne? - a za chvíli se místností neslo štěbetání a sem tam i salva smíchu. Pomalu jsem se uvolňovala. Dneska bychom se klidně mohli nudou kopat do zadku, jako odměna za včerejší akci.
Rozhlédla jsem se po místnosti a zastavila se pohledem na Ondrovi, který si dávala záležet, aby každého osobně pozdravil. Vzala jsem prázdnou židli na kolečkách a přišoupla ji k němu.
"Čau, můžu?" zeptala jsem se. Ty kruhy pod očima opravdu ladily s jeho tmavým trikem.

Ladislav dorazil, rozdal nám úsměvy jak Santa sladkosti a mě se z jeho tónu hlasu udělalo mdlo.
Tak jakou jobovku tam máš tentokrát?
Každopádně zmínka o odměně mě přinutila se trochu usmát. I když křečovitě. V hlavě se mi rozběhla kalkulačka, co budu muset do konce měsíce zaplatit. Taky bych už měla koukat po něčem vlastním, páč na koleji nemůžu být pořád krom toho na prázdniny mě vykopnou. Naprosto jsem se poddala vlastním myšlenkám a přestala vnímat okolí.
 
Pomocný Vypravěč - 27. září 2018 12:08
man_in_the_dark_by_borderonedauoqgw5343.jpg
Ve městě – Jakub Zemánek

Projdeš okolo plného odpadkového koše, na zemi pár nedopalků, co tam nedbale odhodili kuřáci.
„To né, to je v pohodě, já jsem jen hrozně zmatkovala. A je fajn, že to říkáš, ani Hlídka nechce zavrhnout tebe. Ani lidi nezavrhuje, i když to znělo ode mě... blbě.“ Jako kdybys slyšel, jak pokrčila rameny. „No a nějakýho nováčka? Co když třeba nebude úplně ve hlídce? Já si teď nejsem jistá, ale můžu ti pak poslat na někoho číslo. Hlavně si potřebuješ odpočinout, měl jsi přes den hodně práce? Snad už ti bude líp.“

„Co děláš, ty hajzle!“ ozve se jen pár metrů od tebe. U obchodu je tvá známá z čajovny Ivana, i ona zamířila do obchodu pro nákup. Křičela na muže s kapucí, který se s ní přetahuje o její kabelku. Na zemi vedle ní se ze sáčku vysype pár pomerančů, jež před chvílí koupila a při přetahování se zlodějem upustila. Přestože se dívka po zloději s kapucí ohnala a plácla ho, stejně ji kabelku vytrhne. Dá se na útěk. Co noha nohu mine.
„Stůj, ughr!“ zaheká dívka a bezradně se zadívá za zlodějem, který skočí do silnice a nevypadá, že by si svůj čin rozmyslel, utíká pryč.
 
Amélie Delacroix - 24. září 2018 15:10
aliana14512.jpg
Pro Annu:radosti manželského života a pravda o jejím manželovi
Svůj proslov věnuji všem mimo Jericho která to nepotřebuje.
"Takže vidím že jste všichni.Dobrá zůstaňte pohromadě,pokud někoho z vás budu hledat po ulici Plzně budu nepříjemná."
Složím si ruce na prsou a prohlédnu si všechny než pokračuji.
"Nejspíš se setkáte s někým podobné kategorie který bude stejně nadšený že vás vidí podobně jako vy."
To že zápis dělají většinou za trest nebo ti kteří jsou přesvědčeni že jsou oběti buzerace nadřízených neříkám,jistě na to později přijdou sami.Jedeme autobusem a cesta k Divadlu Josefa Kajetána Tyla proběhne v tichosti,pokud ovšem nebudu muset odpovídat na jejich otázky na úrovni houpacího koně.Ovšem moje dobrá nálada brzy skončí,nevím jestli je Vendelín tak naštavaný,paranoidní nebo se jen snaží vypadat důležitě.Ono vlkodlaci mají jen o něco lepší postavení než upíři,ale ne o moc.Světlí je nenávidí a Temní jimi pohrdají,být Vendelín obyčejný člověk (a tohle být třeba redakce) dělal by kávu,masíroval nohy a čistil skvrny na kravatě.Ale Vendelín aspoň svůj proslov neprokládá pěveckým vystoupení aby dokázal své vlastenecké uvědomění jako Jessie.
Já věřím že je hrdá na to že je Američanka,ale pokud ještě jednou uslyším Má země je nádherná dobrovolně se odhmotním.
"Tak podívej ty trapný delegáte z planety Haf vážně se chceš dohadovat kvůli několika neregistrovaným upírům?Měl by jsi nám být vděčný za to že čistíme ulice města pokud jsi něčeho takového schopný."
Opřu se o stůl prsa,se mi zhoupnou a vytvarují šaty.Vendelín mi může vidět za výstřih pokud se ovšem nebude věnovat spíš tomu že před sebou má Světlou stejně mocnou jako naštvanou.Potom se narovnám složím ruce na prsou a pokračuji už klidnějším tónem:
"Uvažuj aspoň nanosekundu,když jim zavařil neiniciovaný Jiný jak chtějí přežít?"
Jistě možná získají ústupek,ale on to nevyjedná navíc mám pravdu.A pak se tu objeví Pavel pokývnu mu abych mu poděkovala,Pavel je totiž výjimka potvrzující pravidlo.Ovšem potom poznáme že je čas odejít.
Když se objeví Novotný je čas odejít,ale zřejmě toho má dost.Marie mu asi naložila protože on je její stín.
Nedivím se že i Pavel mizí zvlášť že tam kde je Novotný je i Marie a po setkání s Marií vážně netoužím.Nakonec se tomu sice nevyhnu ovšem Marie o nás nejspíš nejeví zájem,jistě se dozví co jsme tu dělali hned jak vstoupí dovnitř.
"No cestu zpátky trefíte,dejte na sebe pozor tu comprends?"podívám se na ostatní protože jsem ráda že je nemusím doprovázet (a oni jsou rádi taky).Nakonec se ukáže že přece jen něco překoná setkání s Marii,volá mi Gérard.Je hezké že se ozval a vlastně se na něj ani nezlobím kdyby Šero vyvrhlo jinde reagovala bych nejspíš podobně.
"Ano jsem.Rozumím."odpovím a dívám se na ztichlý mobil.Konečně,ale ať si nemyslí že se vrátí a bude dělat jakoby nic.Navíc mám jedno tušení které se mi teď potvrdilo.
 
Jakub Zemánek - 23. září 2018 20:01
rubenpolkopie7588.jpg

Cestou z práce



Zážitek z minulé noci jsem dlouho vstřebával. Domů jsem dorazil ani nevím kdy. Byl jsem tak unavený, ale ráno jsem musel vstávat, kvůli cvičení, kde si profesor velmi poctivě zapisuje docházku. Vidina vstávání, ať to bylo sebevíc ironické, oddalovala okamžik, než jsem usnul. Padl jsem do postele, ale trvalo, než jsem usnul. Před očima se mi promítaly všechny zážitky ve zrychleném provedení. Boj s nevídanými nestvůrami, střetnutí s temnou entitou, vyčerpání z nadměrného použití mých schopností, záchrana v podobě tajemných strážců města Plzně, interview na ústředí té Noční hlídky, téměř zmizení kdesi v Šeru, návštěva Denní hlídky, zkoumavý pohled jedné Temné (který mimochodem projel tak hluboko, že jej po kůží cítím ještě teď).
Tohle všechno by byl zajímavý námět pro nějaký film či knihu, ale ne den v životě obyčejného/neobyčejného kluka.
Dostal jsem čas na rozhodnutí. Přidat se do světa černobílé studené války plné pokrytectví a nebo nedělat nic. Tvářit se, že nic takového neexistuje. Stále je pro mě těžké smířit se s tím, že za každý zachráněný život si Temní nárokují nějaký "špatný" skutek.
V mé mysli to bylo jako při novoročním ohňostroji, jen místo pyrotechniky byla obloha mé mysli poseta myšlenkami.

Ráno zazvonil budík, zvonil tedy delší dobu, ale nakonec mne probral z dřímoty. Měl jsem pocit, že jsem vstal z mrtvých. Takhle nějak se musel cítit Ježíš. Byl jsem vyšťavený fyzicky i psychicky. Neměl jsem na to, abych nahlédl do Šera a zkontroloval ten hnusný mechovitý porost, který je potřeba tu a tam vyčistit, ten který dle mého parazituje na lidech.
Bolel mě snad každičký sval v těle, ale vyhrabal jsem se z postele. Uvařil jsem si silný čaj, velmi silný povzbuzovák a po běžných ranních procedurách jsem skončil u snídaně. Dal jsem si nezvykle velkou snídani, potřeboval jsem doplnit síly. Spořádal jsem čtyři rohlíky se šunkou, sýrem, dvěma párky, půlkou salátové okurky, červenou paprikou a několika cherry rajčaty. Snídaně šampionů, tak bych to nazval. Ale kdybych takhle snídal pravidelně, asi bych byl brzy švorc. Naštěstí mám rychlý metabolismus a ať sním cokoliv, jen těžko přiberu. Pár lidí mne za to dokonce proklínalo, hlavně kamarádky, které drží všelijaké diety, aby si udržely váhu. Ano, vesmír není spravedlivé místo, to všichni víme. Na druhou stranu to má svoji nevýhodu, v době krize bych si těžko udržel nějaké zásoby a brzy bych hladověl. Po snídani jsem vyrazil do školy a musel jsem šlápnout do pedálu protože mi snídaně zabrala nějak moc času...

Po cvičení z fyziologie jsem měl jen chvilku na to, abych přeběhl do čajovny, kde jsem měl dnes směnu za mého spolubydlícího. Nějak ten tupec zapomněl na to, že musí jet pro svoji přítelkyni na Moravu a jen tak mimochodem mi nahlásil, zda bych to mohl vzít za něj. Vlastně to nebyla ani moc otázka, protože on dorazit nemohl a tak jsem to samozřejmě za něj vzal. Asi jsem neměl nic lepšího na programu a peníze se hodí, ne?
Navzdory tomu, že jsem byl stále jako přejetý nákladním vlakem, jsem se do práce těšil. Je to místo, kde si vždycky tak nějak odpočinu. Asi to dělá to prostředí a zároveň se tam hromadí pozitivní energie. Tu a tam po ní lehce sáhnu. Od každého jen nepatrný ždibec, takový, že se to na lidech ani neprojeví, na to si dávám sakra pozor.
Během dne jsem neměl moc čas myslet na to, co se mi včera/dnes přihodilo a byl jsem za to rád. Až do půl sedmé jsem se nezastavil. Až když dorazila Klára, přítelkyně majitele, která se o zbytek večera postarala o obsluhu.

Ještě chvilku jsem v čajovně poseděl, v mezičase si popovídal s několika známými a dopil své oblíbené matté. Tohle je práce, kam člověk chodí vážně rád.
Nicméně byl čas jít domů. Možná se cestou stavit pro nějaký drobný nákup. Měl jsem v plánu dát si večeři a jít asi spát, abych načerpal síly na další den.

Byl jsem několik desítek metrů od obchodu, když mi v kapse začal vibrovat mobil.
Na displeji se zobrazovalo pouze "Skryté číslo". Byl jsem v pokušení to nebrat, protože jsem moc dobře věděl, odkud vítr vane. Někdo z Hlídky, jedné či druhé, ale každopádně když to nezvednu, určitě si mě najdou.
Zvedl jsem to.
"Jakub Zemánek, prosím?"
"Ahoj Lindo..." Probleskl mi hlavou rozhovor na jehož konci jsem byl jen pár kroků od smrti.
Zajimalo mne, jestli je schopná vycítit můj stav. Možná ano. Ale o tom všem bych se mohl dozvědět, kdybych se účastnil přednášek či seminářů, které Hlídka nabízí. "Není mi zrovna nejlíp, ale to je hlavně vší tou únavou. Chtěl jsem se tě zeptat...není v hlídce nějaký...nováček, se kterým bych si mohl promluvit?"
Nechci mluvit s někým, kdo zná propagandu Hlídek jako básničku. Chci někoho s otevřenějším pohledem na svět.
"Ač to nerad přiznávám po tom všem...nechci Hlídku hned zavrhnout...celý život se snažím být otevřený...a včera jsem byl pod velkým stresem z toho všeho, co se událo. A taky...ehm...jsem se ti chtěl omluvit, určitě jsem tě vylekal."
Ani nevím, co si o mně myslela. Pokud si to dobře pamatuji, tak ji odtamtud odvedli a dále jsem ji neviděl. Přitom vypadala, že je v pohodě. Bylo na místě se jí omluvit.
 
Pomocný Vypravěč - 23. září 2018 16:13
man_in_the_dark_by_borderonedauoqgw5343.jpg
Kdesi ve městě – Jakub Zemánek

Tohle byla ta nejzvláštnější noc, kterou jsi kdy zažil. Nejen že jsi potkal městské „dobráky“, měl jsi tu čest i s těmi, jejichž úmysly nejsou už tak čisté. Sám ses přesvědčil, že to všechno nebyl pouze sen, i když by sis to možná přál.
Na ústředí Noční hlídky ses už vracet nemusel, bylo ti řečeno, že si to máš všechno nechat projít hlavou. Dostal jsi na výběr.
Je možnost, že budeš docházet na přednášky o Jiných, o světě Šera a dalších nových informací, které bys dostal na ústředí hlídky od zkušených přednášejících. Touto cestou by ses také mohl dostat do řad hlídky, mít zde své kolegy a dostávat za práci plat.
Nebo můžeš dál žít jako normální člověk a nezajímat se o hlídky, v tom případě ale musíš jít příkladným životem a nevyužívat magii na lidech. Když používáš svou sílu, mohou na tebe přijít Temní a nemusel bys dopadnout dobře.
Měl jsi tedy volný celý den, když tě propustili od těch zvláštních pokrytců, co si hrajou na ochranitele a na ty dobráky.

Navečer ti zavolalo neznámé číslo, ale i tak jsi vycítil, kdo ti asi tak volá. Jestli se podíváš na hodinky, zjistíš, že je půl sedmé večer a venku je ještě stále docela světlo. Zvedneš mobil, ze kterého se ozve známý ženský hlas.
„Hm, Jakube? Tady Linda. Omlouvám se ti za tu noc, nechtěla jsem tě tak rozhodit. Moc mě to mrzí a tak ti volám, jak se máš... a jestli je ti dobře... a tak,“ dodá a její rozpaky slyšíš i přes sluchátko. Mohou Jiní vidět toho druhého, když jim volá? Třeba se to dá naučit. Nebo mohou aspoň cítit auru na dálku přes dráty takovou, jakou vídáš u ostatních lidí?
 
Tadeas Faust (Teddy) - 21. září 2018 22:47
dark21196076.jpg

Ústředí Noční hlídky - Tak jsem zas tady

Všichni co byli schopní vylézt z postele



Brzy poté co jsem byl převelen do Plzně jsem dostal za úkol prozkoumat případně dále informovat ústředí o podivných událostech v městečku Manětín, které se ukázalo, jako pěkný zapadákov, kde nejspíše ještě lišky dávali dobrou noc.
Dle informací mám co dočinění s čarodějnicí, které uvalila spící kletbu na jednoho z chlapců, kteří si nejspíše mysleli, že otravovat někoho, kdo žije hluboko v lese je dobrý nápad. Kdyby ta žena žila v perníkové chaloupce, tak to možná ještě pochopím, ale to by ty děti museli být opravdu velice retardované a nebo zfetované, protože jinak nechápu, jak by si dům spletli s perníkovou chaloupkou.
S ženou, která vše údajně měla na svědomí jsem se osobně setkal a ukázala se jako vdova, která prostě chtěla být osamotě. Pátral jsem tedy dál a nakonec si nechal předvolat i zbylé haranty, přičemž jsem odhalil, že jeden z těch prcků je Jiný. Možná, bych z toho měl mít radost, ale bohužel má až moc nakročeno k Temným.
Kontaktoval jsem tedy patřičné složky a dítě si ode mě následně převzal jeden z Temných, který měl ksakru krásný, pevný zadek.

Večer jsem nezahálel a balil si věci na mou následující cestu do Plzně, na kterou jsem se vlastně celkem těšil a to především z přítomnosti wifi, které byl v Manětíně značný nedostatek, stejně jako signálu.
Večer jsem cítil podivné mravenčení, které většinou cítím jen v případě ohrožení a nebo, když se někde něco stane. Také, že stalo, tedy, volali z ústředí v Plzni, že se tam něco stalo.
Vyjel jsem tedy okamžitě a dorazil brzo ráno, kdy světlo opět vstoupilo na oblohu a ozářilo spoušť na nádraží. Byl jsem z toho celkem nervózní a celkem se i těšil na vysvětlení, které jak slíbili mi bude sděleno.
Měl jsem však ještě čas celý den a tak jsem se vrátil k sobě do malého bytu a vybalil si. Stavil jsem se nakoupit, vypral, vyžehlil a ještě mi zbylo dost času se podívat na televizi a poslouchat zprávy.

Další den
Ráno jsem udělal svou obvyklou rutinu. Venku bylo opravdu krásně. Mraky vysoko na obloze, byli jak malované a slibovali bouřku, kterou však předpověď počasí vyvrací. Bohužel.
Hlavní vlna normálů je již pryč a já se tedy v klidu vydávám pěšky na ústředí. Během cesty okukuji vlky, kteří se mi z nějakého důvodu líbí mnohem více než ostatní chlapy. Pak však nasednu na veřejnou dopravu, abych si urychlil cestu a brzy již stojím před ústředím.
Před budovou stál někdo od nás a tak se nenamáhám na zdravení a pouze pokývnu hlavou na pozdrav. Hned po vstupu se vydám do společenské místnosti, kde již čeká Brousek, kterému na pozdrav jen prázdně mávnu rukou. Poté se usadím a čekám na ostatní. Jak tak sedím, tak se rozhlížím okolo a nakonec se podívám i na podlahu. K mému údivu jsem opět někde nechal boty a opět netuším, jak dlouho jsem šel bez nich, tedy jelikož nemám ponožky, tak jestli jsem s nimi vůbec vylezl z bytu.
Poté začnu hrát nějakou hru na telefonu a čekám, až se dostaví ostatní. Následně poslouchám co kdo povídá a případně jen, jak naprostý idiot přikyvuji, jelikož jsem si vzpomněl, že jsem nechal boty opravdu doma a ponožky nechal ležet na botníku.
Co, tam říkali se mě vlastně ani extra netýkalo, jelikož jsem byl pryč a nebyl tu, když bylo zapotřebí. Kdybych tu byl, tak by to byla i skvělá možnost k seznámení s ostatními, které znám možná jménem, přestože myslím, že je to nejspíše jen mým přáním.

 
Pomocný Vypravěč - 21. září 2018 15:05
man_in_the_dark_by_borderonedauoqgw5343.jpg

Další noc

Noční hlídka města Plzeň, Sady Pětatřicátníků




Lucie, Ivan, Julie, Lenka, Aneta, Stela, David a Tadeas

Nastal soumrak. Na obloze se shromažďují mraky, které se celý den schovávaly. Předpověď počasí ale žádný déšť nehlásí. To, co je jisté, že musíte zase vstát a vydat se do práce.
Provoz po městě se utišil, hlavní vlna obyčejných lidí vracejících se z práce je pryč, jsou doma před televizí nebo se vydali mezi vlky do města. A že vy víte, jak moc jsou takový vlci nebezpeční. Příliš tedy neváháte a jestli už autem nebo veřejnou dopravou se dostanete na Sady Pětatřicátníků, kde se nachází ústředí Noční hlídky města Plzeň.

Před budovou na Lenku čeká její bratr, dovnitř míříte spolu.
„Daří se? To nádraží je už uhašené, ale i tak je tam pořád plno hasičů, který zjišťujou, co se stalo. To je chci teda vidět,“ uchechtne se Marek a vede Lenku do společenské místnosti na operativním oddělení.

Do společenské místnosti se vydají i všichni ostatní, kterým to bylo včera k ránu oznámeno. Kromě Anety, která se vydala rovnou na analytické, aby dokončila včerejší práci a prozkoumala flashku, Aneta přišla ke svému počítači a dala se do práce. Chvíli po ní přišly do práce i Dášena s Ilonou a jakmile Anetu viděly, zmlkly, cosi si pošeptaly a příliš mile ji pozdravily. Pak se daly do „práce“.

Ve společenské místnosti jako první sedí Ondřej Brousek. Před sebou má hromádku papírů, rozpitou kávu a balení polomáčenek. Vypadá přešle a unaveně, každého ale pozdraví pokývnutím hlavou jen co zavítá do místnosti.

Po chvíli hovoru a kávy na začátku směny, se ve dveřích chvíli po sedmé hodině večerní objeví sám Ladislav. Zvedne hlavu k vám všem a usměje se.
„Dobrý večer. Doufám, že jste si odpočinuli. Už jste tu všichni?“ Rozhlédne se po vás a počítá, jestli jste dorazili všichni a jaké jsou vaše stavy, abyste mohli začít a vrhnout se zpátky do ulic. V téhle situaci vám vždy předával práci Maroš, je možné, že tentokrát za něj převezme štafetu Ladislav?
„Stefanie nebyla ve stavu, kdy by nám mohla cokoli říct, Stačila sem přijet inkvizice a teď už bude v Praze,“ odmlčí se, těkne očima k vám všem, zastaví se pohledem u Ivana. „Jsme si ale jisti, že za ta zmizení mohla ona a její manžel. Díky za vaše hlášení a že jste zajistili, že Stefanie teď čeká spravedlivý soud. Za to vás neminou odměny.“
Ladislav vypadá spokojeně, navíc vám děkuje a to nejenom slovy, nejspíš to zjistíte na svém účtu. Třeba to bude lepší noc než ta předešlá.
 
Pomocný vypravěč 2 - 20. září 2018 22:58
2104980405_7e28498127793.jpg
Ústředí Noční Hlídky - > Ústředí Denní Hlídky


Jakub, David, Amelie + Jeriho, Alarick

Náročná noc nekončila. Přestože by se mnozí rádi vydali do svých domovů, aby konečně zalehli a odpočinuli si, stále tu jsou povinnosti, které nelze oddálit. Jen co jsou všechna hlášení dopsána, pětici z vás čeká nepříjemný výlet na Ústředí Denní Hlídky Plzeň za účelem nutné registrace. Je to Amelie, která Davida, Jeriho, Alaricka a následně po základním proškolovacím rozhovoru i Jakuba, dostává na starost a má je za "nepřáteli" doprovodit a dohlédnout na jejich bezpečí.

Několikapatrová budova vedle Divadla Josefa Kajetána Tyla vypadá jako každá jiná budova v okolí a na první pohled by člověk ani neřekl, co vše se v ní odehrává. Nu, člověk - tak už to u nich bývá a to, co je tak zjevné, jim je skryto.
Přátelské přivítání nikdo neočekává, dnešní vrátný vám tomu ale dodává úplně nový rozměr. Vendelín Fialový, slabý vlkodlak, na vás hledí přes svůj stůl a na první pohled se mu vaše přítomnost zde nelíbí. Možná si chtěl užívat klidné noci a vy jste mu jí překazili,možná se vylekal vašich vysokých kategorií a možná se mu prostě jenom nelíbíte, ať je pravda jakákoliv, jeho otázky hraničí až s paranoiou. Začíná jednoduše - "Co tu chcete", vašim odpovědím ale viditelně nevěří a dává vám to znatelně najevo. Důkladně si vás prolustruje, klade jeden podivný dotaz za druhým a chvílemi to vypadá, že vás přes svou vstupní "kancelář" ani nepustí.
Nakonec se nad vámi slituje, není to však z důvodu lítosti, jako spíše kvůli faktu, že je jeho povinností registraci vám dovolit.

Alarick, Jeriho i David dostanou povolení pobytu bez obtíží, cejch se připne k jejich auře a nikdo ani nemrkne okem, jakmile ale přijde na řadu Jakub, začnou problémy.
Vendelínovi se očividně potvrdily všechny jeho obavy, jelikož je okamžitě na nohou. "Našli jste ho moc pozdě!" Tvrdí. "Kdo ví, co dělal do té doby! Víte kolikrát mohl porušit Dohodu? A jak? To tady jen tak nestrpíme, to se musí vyšetřit." Je jasné, co by z toho rád dostal - nějaké ústupky Světlých.

Než ale stihne kontaktovat některého ze svých nadřízených, v malé místnosti, kde registrace probíhá a kde se právě všichni městnáte, se zjeví Pavel Stránský, jeden z mála Temných, na kterého se dá víceméně spolehnout. Všechny si vás přejede pohledem, skoro protočí očima a nakonec si Vendyho vezme stranou a chvíli s ním šeptem hovoří. Z těch mála slov, co jste schopni rozeznat, slyšíte akorát tak: "Nedůležité, nízké kategorie" a "Nestojí za papírování".

Chystáte se s úspěchem odejít, když si vás Pavel ještě odchytí. Rychle se rozhlédne a nakonec k vám nakloní hlavu. "Dávejte si na nás pozor. Šéfová se asi musela zbláznit, protože plánuje něco velkého."
Možná by vám řekl více a možná by vám zodpověděl i vaše otázky, to už ale na Ústředí vchází Petr Novotný, Mariin člověk duší i tělem, a Pavel se pro jistotu vzdálí.
Novotný vám věnuje lehce pohrdavý pohled, Stránského si ale nevšiml a zdá se, že toho má nad hlavu, protože více pozornosti vám nevěnuje.

Kde bývá Novotný, bývá i samotná Marie. Jen co konečně vyjdete před budou, je to právě ona, na koho narazíte. Chvíli si vás prohlíží, jistojistě skenuje vaši kategorii i sílu, což vy samozřejmě necítíte, většinu z vás si ale hned odškrtne jako nezajímavého a pokračuje dál. Jediný, nad kterým se pozastaví déle jak pár sekund, je Jakub, kterého si prohlíží s jistým zájmem a podivnou jiskřičkou v očích. Že by byla na mladé maso?

Po celém tomto nepříjemném byrokratickém okénku se vracíte zpátky do bezpečí vašeho Ústředí, Amelie vás v půli cesty opustí, neboť jí zazvonil telefon, tohle je ale velmi přijatelná ztráta.
Na Ústředí je ticho a klid - že by se snad konečně všichni vydali do hajan?

Amelie

Jak to tak vypadá, Ústředí se tě jen tak nedočká. Svou skupinku nováčků doprovázíš zpět na Ústředí, když se ti začne zvonit mobilní telefon. Ani to francouzské číslo nemusíš znát, abys věděla, kdo zatoužil po tvé přítomnosti.
Gérard.
"Jsi sama?" Zněla jeho první otázka a mlčel, dokud si ho neujistila, že skutečně ano. Nijak se nezdržoval formalitou, neptal se, jak se ti daří, co děláš a proč, nijak se nezajímal, měl jedinou zprávu. "Večer v sedm u katedrály sv. Bartoloměje. Buď tam." Vypadá to, že hned zavěsí, nakonec si to ale rozmyslí a přidá poslední větu. "Dokončíme to, co jsme začali. Společně."
Konečně.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.19434380531311 sekund

na začátek stránky