Hlášení


Dojeli jsme na ústředí a všichni jsme se zase slezli u šéfa v kanclu. Měl nějaké připomínky, ale vesměs nám všem pogratuloval k další úspěšné noci. No...úmrtí jednoho hlídkaře bych moc úspěšným nenazýval. A když k tomu připočtu ty naše dva průsery.... no budu rád, když dostanu jen písemné pokárání. Nijak dál jsem to už ale nechtěl řešit. Zmíním to v hlášení, tajit to nebudu. Jeden by měl brát své chyby vážně a ne se je snažit schovat.
Když mi pak ještě bylo řečeno, že spolu s několika dalšími se budu muset ještě zastavit na ústředí denní hlídky, abych tam nahlásil svůj přestup do Plzně, jen jsem pokýval hlavou a vylezl ven z kanclu mezi prvníma. Volným krokem jsem do místnosti s počítači, abych tam mohl napsat hlášení.

"Já si dám," zvedl jsem ruku, když odněkud zaznělo, jestli by si někdo nedal kafe. Sedl jsem si k jednomu volnému počítači a přihlásil se. Chvíli jsem přemýšlel, jak na to, ale pak jsem prostě začal psát, jak věci byly. Že jsme vyrušili od povoleného lovu vlkodlaka stylem, že jsme se ani nepředstavili a způsobili mu lehké zranění. Jako kompenzaci za ujmu jsme mu vypsali dvě povolení. A pak tu párty u sukub. Trochu jsem ji přikrášlil, aby to nevypadalo tak debilně, že jsme tam prostě vlezli, ale že jsme se chtěli ujistit, že tam nedělají nic špatného. Což taky doufám napsal i Zachy. Radši jsem za ním ještě přišel a polohlasně mu to připomenul.
Pak už jsem jen seděl na židli a usrkával kafe a čekal na ostatní, než dokončí, co mají a půjdeme.

Ústředí Noční Hlídky města Plzně, Kancelář

V hlavě mi zněla Lindina poslední slova, než svět utichl - "Neodhmotňuj se, slyšíš? Nedělej to, není to tak zlý". Jak to jen myslela? Co není tak zlý? Je to ještě horší. Svět je bláznivé místo, kde se někdo snaží udržet křehkou rovnováhu, což na první pohled vypadá jako vznešený cíl. Vždyť rovnováha je konceptem mnohých východních náboženství, jenže tohle spíše připomíná utopii, ne, ne, tohle je spíše dystopie.
Ale jak to jen myslela s tím odhmotněním? To je asi nedozvím. Kolem mě zavládlo ticho. Prostoupil jsem do další vrstvy Šera. Je vrstva správné označení? Na tom vlastně nesejde.

Uvědomil jsem si, že jsem prostoupil hlouběji do šera. A bylo to nejspíš poprvé. Všechno bylo jiné ve srovnání s předešlou úrovní. Měl jsem dojem, že jsem se propadl časem. Navštívil zatuchlou minulost.
Ale povedlo se mi utéct. Tady budu mít klid. Pomyslel jsem si, ale neměl jsem z toho dobrý pocit.
Atmosféra zde byla hutná, zakalená, chladná. Zvláštní melancholické pocity se mi vkrádaly pod kůži a jediné, co jsem v tomto světě, dimenzi, vnímal byla má osoba. Nikdy by mne nenapadlo, že tlukot mého srdce může být tak hlasitý. Nic jiného jsem totiž neslyšel. Samota po které jsem toužil se zásadně lišila od tohoto místa.
Když jsem mávnul rukou tam, kde jsem před chvilkou seděl, nenarazil jsem na sebemenší odpor. Chatrný obraz, spíše obrys, Lindy připomínal spíše jakousi kouřovou iluzi. Byť jsem s ní před chvilkou mluvil, teď jakoby nikdy neexistovala.
Nemohl jsem si nevšimnout, že pohyb mé ruky nebyl tak plynulý, jak jsem byl zvyklý. Jako bych se pohyboval v medu. To je asi nejlepší příměr, který mě v tomto pochmurném místě napadá.

Věděl jsem, že je tu něco špatně, ale co? Zanedlouho jsem nalezl odpověď. Šero ze mě upíjelo mnohem více energie než kdy dřív. Sám jsem přišel na něco zajímavého. Šero má tedy více úrovní a každá z nich z uživatele vysává mnohem více energie. Jímal mě pocit, že se o své poznatky s nikým nepodělím, neboť jsem se nemohl vrátit zpět. Zkusil jsem to, přísahám. Zkusil jsem to několikrát, ale neměl jsem sil na to, abych prošel svým stínem zpět. Doteď jsem ani nevěděl, že mohu prostoupit do větší hloubky. Chtěl jsem jen pryč. Utéct.
Tohle se ti povedlo, Kubo...bravo...

Vyčerpaně jsem zavrávoral a opřel se o stěnu. Síly mě opouštěly a já tak tak zbrzdil svůj přesun na zem.
Přitáhl jsem si kolena k hrudi. Schoulil jsem se a čekal na...na co vlastně? Zemřu? Nebo se se mnou stane něco horšího?
Natáhl jsem ruku ke světlu, zbytečně. A k tomu všemu jsem si všiml, že mi lehce prosvítá dlaň. Aha, rozplynu se? Nebo můj mozek z nedostatku sil vytváří bludné vjemy?

Každý by řekl, že nemám usínat. Všichni víme jak to je. Když je třeba někdo podchlazený, je nutné ho držet při vědomí. V televizi to vypadá tak snadně. Proč si ten člověk prostě neřekne, že zůstane vzhůru? Teď už to chápu. Prostě to nejde. Snažil jsem se sebevíc, ale byl jsem tak unavený a chtěl jsem si jen na chvilku zdřímnout.
Zívl jsem si a pomalu přivíral oči.
V tom jsem pocítil zvláštní závan v místnosti. Jako by někdo udělal průvan a rozvířil tak hutný vzduch kolem.
Se značnou námahou jsem otevřel oči.
Někdo tu se mnou je. Je to snad smrt? Přišla si zubatá pro moji duši? Asi bych se tomu nedivil.
Postava je to poměrně široká a také hřejivé zářící. Někoho mi to mi to připomíná, ale koho? Je to anděl?
Bytost ke mne natáhne ruku, dotkne se mého čela a svět najednou potemní. Úplně.


Přišel jsem k sobě. První, co mne napadlo bylo: Jsem v nebi? Vnímal jsem hlasy, které postupně zesilovaly.
Dvě osoby. Žena a muž. Linda a někdo další.

Začalo mne brnět celé tělo, jak nad ním získával kontrolu. Jako bych vstoupil zpět do svého těla a oťukával si to, jestli všechno funguje.
Škubl jsem sebou. Dobrá zpráva. Dokážu ovládat své svaly. Je to dobrá zpráva, ne?
Pomalu, bojácně jsem otevřel oči a v tu ránu mi světlo div nevypálilo sítnice.
Zakřenil jsem se a chvilku mžoural, než si mé oči navykly na světlo.
Nejistě jsem prozkoumal své zorné pole. Ležím na zemi, patrně ne v Šeru a zdá se, že jsem pořád na stejném místě.
Muž, který se nade mnou skláněl už nadále nebyl pouhou siluetou. Byl ten muž, který mne podruhé zachránil.
Proběhla krátká konverzace mezi lidmi v místnosti. Během rozhovoru jsem se dozvěděl, že v místnosti je další žena, Pavlína. Ale neviděl jsem ji, musela stát bokem.

Pár vteřin na to jsem byl v místnosti sám, pouze s tím mužem.
Muž ke mně natáhne svoji velkou ruku a pomůže mi posadit se.
Wow, svět se točí rychleji, než si pamatuji. Chvilku mnou cloumala závrať, ale zdá se, že zvracet nebudu. Žaludek mám tak prázdný, že bych ani neměl co.
Zachránil mě, ale co to znamená? Že kvůli tomu někdo bude trpět? To bych raději zemřel.

"Nejsem v pohodě..." Odkašlal jsem si, neb se mi nemluvilo zrovna dobře. Měl jsem vyprahlé hrdlo a stále jsem značně vyčerpaný.
Muž potvrdil moji domněnku o různých vrstvách Šera. Kolik jich vlastně je? Ví to vůbec někdo?
"Díky...ale..." Zvedl jsem k němu zrak a upřel na něj provinilý pohled.
"Znamená to, že kvůli mě někdo...zemře?" Poslední slovo jsem vyslovil se značnou námahou a není se čemu divit. Jak bych mohl žít s tím, kdyby kvůli mě někdo zemřel? To bych radši prošel do nejhlubší úrovně Šera, aby mě nikdo nevytáhl, ať už by to pro mě představovalo jakýkoliv osud.
"Chtěl jsem utéct..." Přiznal jsem barvu. Bude na mě kvůli tomu nahlížet jako na zbabělce?
Jak to myslí s tím růstem? Jak rostu? Jakože rostou mé síly? Ne, já ten pocit nemám. Teď si připadám jako vyžvýkaná žvýkačka.
"Prosím?" Zeptal jsem se ho nechápavě, i když jsem měl jistou představu o tom, jak to myslí. Někdy je ale lepší tváři se jako blbec.

Konec?To určitě.
Je jasné že Anna zde dlouho nespala a dlouho zde už ani nikdo nebyl.A i když by zde prohlídka mohla být poněkud zajímavá tak se mi do ní teď nechce když tu je Aneta.Ovšem ani flashka ani ten amulet není nijak chráněný.Možná ho zde někdo ztratil ostatně ten amulet je skoro vybitý.
"Tak podívejte se z té hůlky mám strach a z té pistole taky."
Zavrtím hlavou a pak se rozhodnu že zkusím ten amulet dostat jinak.Položím nad něj ruku a soustředím se,amulet se začne zvedat a pak se vyloupne i se zbytkem lina.Když amulet sevřu v ruce tak si ho chvíli prohlížím a pak schovám do skryté kapsy svých šatů.Potom však neodolám vezmu rozbitou židli a pořádně s ní praštím o zem čímž její zkázu dokončím.Když se vrátíme do chodby tak se otevřou dveře a za Ondrou a Annou se Stela usmívá jako měsíček na hnoji.Ale už jsem jí pochválila předtím tak se k tomu vyjadřovat nebudu.Je vidět že Anna není ráda že mně vidí,no někteří špatně snášejí pravdu.
Říkat jí že jí bude lépe,i když se Alfred neozve (nebo možná proto) jí říkat nebudu.
Před domem se naše cesta rozdělí a my se vydáme a do Sadu Pětatřicátníků.Počítám s tím že se to poněkud protáhne protože nemůžu použít obvyklý postup jako když cestuji sama.Během cesty autobusem se dívám z okna,urovnávám si šaty a pokud děvčata nepocítí touhu mi něco sdělit tak sama začínat nebudu.
"Měla bych jezdit autobusem častěji."poznamenám když se venku protáhnu protože se mi vrací spokojená nálada.Je ráno to znamená že je konec a tak se rozhodnu zajít přímo za Ladislavem abych tam nechala mluvit Anetu se Stelou.Vytáhnu amulet z šatů a položím ho na stůl,svůj názor že se Riegl vypařil zde říkat nebudu protože to je všem jasné.A až to Anna bude schopná přijmout no má Ondru a Stelu aby jí utěšili.Ovšem pokud čekám že tohle je všechno tak není.
To jsem si těch nováčků už neužila dost?Ale dobrá až to tedy mám za sebou.
Ladislavův proslov na jednu stranu chápu,ale oba si pamatujeme jaké to je když je situace obtížná,ale přesto jí nezpůsobil Jiný.Rozhodnu se nasnídat než se mí nováčci se shromáždí abych je doprovodila do Smetanových sadů kde má sídlo Denní hlídka.

Byt Rieglové, obývák – Stela

Anna nejdřív úsměv Stele neoplatí. Když se ji ale snaží obejmout, nebrání se a dokonce se i trochu usměje. Chlácholivá slova jsou pro ni asi na místě, přestože stále není všechno v pořádku. Poslouchat, že se všechno nějak vyřeší, je pro ni lepší než aby se sama utápěla ve starostech, se kterými nic nezmůže.

Rieglová trochu ustoupí a chápavě sleduje Stelu a Ondřeje. I když vypadá, že vám tahle vlídná slova přeje, sama v koutku duše myslí na svou lásku, na Temného Alfréda. Co asi teď dělá? Proč se nevrací? Jak se všechno mohlo takhle pokazit?

Stely patron je sice smutný, ale o to víc na něm vidíš odhodlání, jak tohle všechno vyřešit. Teď už u něj nejde pouze o profesionální stránku, do jeho práce se přimotala i jeho rodina a to v neustávající válce nechce nikdo.
„Jasně, kdyžtak zavolám, s čímkoli,“ hlesne Ondřej a i když to stále není on, v jeho očích vidíš lehký nádech šibalské radosti. Kdyby tu nevládla tak tíživá situace, rozvíjel by dál své dvojsmysly a flirtoval s tebou jako normálně. „Díky, Stelo. Anna si vezme jen to nejdůležitější a půjdeme, to bude za chvíli.“
„Kocoura chci s sebou, Ondro, já vím, že někdo říká, že kočky nejsou v tomhle stavu v pořádku, ale on chápe, jak mi je a je mi s ním líp,“ dodá své Anna a začnou s Ondřejem chytat kocoura, který už nedělá dlouhé drahoty a z pod pohovky přece jen vyleze. Sama jsi jednou v knihovně na ústředí četla práci, ve které se Jiný z vedlejšího Německa zabýval právě takovými věcmi a dokázal, že Jiní by se před bakteriemi z koček rozhodně ubránil. I tak slabý Jiný, jako je Anna.

To už se ale Ondřej s Annou vydají do chodby, aby si mohli dobalit, kde zrovna narazí na Amélii s Anetou.


Byt Rieglové – Amélie a Aneta

Amélie vstoupí do pokoje, kde rozhodně probíhal nějaký boj nebo se tu prohnal někdo, kdo se uklízením po sobě rozhodně nezabýval. Rieglová tu už chvíli nespala a to ani nikdo jiný a tak tu zůstala jako nejsilnější stopa po Alfrédovi právě flashdisk zastrčený v počítači. Při prohlídce šerem vidíš, že byl pro něj důležitý a to z něj dělá důležitý objekt i pro vás. Přestože by mohl být chráněný heslem či zašifrováním, prohlídka v šeru neukázala nic nebezpečného. Stejně tak amulet, který je zatavený v podlaze. Není ničím chráněný, trochu síly v něm dokonce i zbývá, na ústředí můžete oba předměty důkladně prozkoumat.

Aneta vytáhne flashku a i bez nože zjistíte, že amulet se dá vyloupnout z lina docela lehce. Odštípnete s ním tak kousek lina, který se po znovu-zatuhnutí na amulet přilepil, ale to scaningu zkušených očí nebude bránit vůbec ničemu. Nic dalšího v pokoji nenajdete, pokud si domů nechcete vzít rozbitou židli či nakřápnutý noční stolek. I když v Ikee někdy koupíte i chatrnější věci.

Do chodby se vrátíte akorát včas, abyste viděli, že se zrovna otevřeli dveře do obývacího pokoje. V nich stojí Ondřej a Rieglová s kocourem v náruči. Vítězoslavně za nimi stojí Stela.


Byt Rieglové -> Ústředí Noční Hlídky Plzeň – Amélie, Stela a Aneta

Anna se na Amélii zašklebí, její nelibost překryje i její špatnou náladu. Pohladí kocoura, který Francouzku okázale ignoruje, podle švihajícího ocásku může ale poznat, že i kdyby se chtěla usmířit, schytá pár škrábanců.

Nakonec Anně ani nevadí, že jste jí Stela s Anetou rozbily pár talířů. Jen si nad nimi povzdechne, ale nic vám nevyčítá. V podstatě je pouze překročí a ani je neuklízí. Nejspíš pochopila, že tomuhle bytu by víc prospělo, kdyby se celý spálil a postavil znovu. Nebo je jí to celé trochu putna. Za malou chvíli si s Ondřejovou pomocí zabalí něco na převlečení – můžete si všimnout, že když si Rieglová z koupelny bere kartáček na zuby, ani si nerozsvítí a tu spoušť okolo nechce ani vidět.

Všichni se vydáte pryč z bytu. Když scházíte ze schodů, Ondřej za sebou nechá pár ochranných zaklínadel přede dveřmi. Pod domem se rozloučíte, Amélie se Stelou a Anetou vyrazí na Sady Pětatřicátníků a Ondřej se svou sestrou zase k němu domů.

Dorazíte včas, akorát vidíte, jak se všichni, co ještě zůstali v práci, zdržují na analytickém oddělení. Někdo si zabírá počítač, aby sepsal své hlášení z dnešní noci, jiný si dopřává lahodnou kávu, aby měl vůbec sílu dojet domů a před skokem do postele si aspoň zout boty.
Ještě než dojde i vás, nečekáte a ještě vyrušíte Ladislava v jeho kanceláři.
Ve zkratce mu oznámíte, co se u Rieglové odehrálo a ještě než stačíte zaběhnout do větších detailů, vidíte, jak jste mu zkazily náladu. Ne ani tak tím, že by vás viděl, ale kvůli tomu, co jste se dozvěděly. Alfréd nikde a Rieglová o tom příliš moc neví.

„Než to všechno dopovíte, běžte na analytické a předejte Vladimírovi ten amulet. Lepší bude, když to všechno napíšete do hlášení, dokud to máte v paměti. Jestli se dostanete i do té flashky, podívejte se na ni. Zoinaková, zkontrolujte, aby tam nebyla nějaká špína, ať nám to nelítá všude po síti,“ upozorní Anetu, aby si dala pozor na obyčejné viry, které se na takové obyčejné věci mohou nacházet. Ta by měla vědět, jak s takovými věcmi zacházet.
„Amélie, ony už to zvládnou, vás potřebuju jinde. Máme tu pár nováčků, které musíme co nejdřív zaregistrovat osobně i u Denní hlídky,“ pokýve hlavou k Amélii, která ví přesně, kde se sídlo Denní hlídky nachází. Až tam přijedete, možná Temné i zastihnete, jak si dávají ranní kávu. „Jeďte s nimi, jen co všichni dokončíte hlášení. Pojede s vámi Alarick Caldera, David Režnar a Jeriho Ábell. Pak už budete mít volno, ale večer vás tu budu zase potřebovat. Je mi líto, ale všechno to dospíte až při dovolené.“ I když jste Jiní a váš spánek umíte oddálit, je velice příjemné se přirozené prospat a ráno – ve vašem případě před západem slunce – vstát a s kávou se dívat na pořady v televizi. Jak ale říká váš šéf, dokud se situace neuklidní, musíte pracovat.
Pak vyjdete z kanceláře zase ven. Osazenstvo se stále pachtí se svými hlášeními nebo jen tak nezávazně debatují s ostatními.

Ústředí Noční Hlídky Plzeň, Ladislavova Kancelář - Ivan Šmíd, Lucie Němcová, Julie Eislenerová, Lenka "Tygřík" Horáková, Alarick Caldera, David "Chip" Režnar

Vlny nelibosti, která se proti Ladislavovi při jeho poznámce zvedla si samozřejmě všiml. Ivan se mohl svou nelibost snažit skrývat, ale tady byl ve světě jiných a mocný mág jakým byl Ladislav jeho nelibost samozřejmě vycítil z jeho aury. Vlastně to mohli vycítit všichni, alespoň tedy ti, co seděli poblíž Ivana jako Julie s Davidem nebo byli o kategorii či dvě výš než on.

Atmosféra v kanceláři zhoustla, potemněla, až by se dala krájet čepelí světla. Ladislav sebou při pohledu na Ivanovu auru trhne, jakoby si až teď uvědomil, jak jeho poznámka vyzněla. Je vidět, že ho to i trochu mrzí. Překvapivá reakce, vzhledem k tomu, jaký je normálně. Filip nic neříká, jenom stále kouká do země.

"A- ano, jistě." vydá ze sebe Ladislav, když Ivan požádá o to, aby mohl Lauřinu rodinu informovat. "Domluvte se s Filipem, samozřejmě je to velice tragická událost, ztráta každého Hlídkaře je velice smutnou událostí." drmolí, snažíc se to nějak "vyžehlit". "A mimochodem Šmíde, gratuluji vám k postupu na 5. kategorii." Ivan se již nějakou dobu cítil silnější a je dobré vědět, proč to tak bylo.

"Co se týče našeho budoucího směřování, viníky podle všeho máme, teď nám zbývá jenom najít unesené. Vy máte ale pro dnešek téměř volno, zbývá jen sepsat hlášení... no, však to znáte. Pošlete je mě i Horváthovi, je na cestě zpět z Doubravky, jak nedávno psal, tak by se tu měl ještě zastavit. Až to budete mít a Horváth vás propustí, tak máte. Směny si domluvte s ním, máme v tom teď zmatek, jak temní dělají čím dál větší bordel a nás je čím dál tím míň. Počítejte ale s tím, že dnes večer vás tu zase budu potřebovat všechny." Mluví dost stručně, nejspíše chce mít tuhle schůzi co nejrychleji za sebou po tom společenském faux pas, co způsobil. "Slečno Eislenerová, vy dnes oficiálně nastupujete na Operativní Oddělení, gratuluji."

"A abych nezapomněl, ti z vás, kteří nastoupili byli do zdejší hlídky převeleni a nastoupili dnes by se měli jít registrovat a ohlásit svůj pobyt na zdejší Denní Hlídku. Jedná se konkrétně o tyto z vás: Alarick Caldera, David Režnar a Jeriho Ábell. Nejlepší by bylo, kdybyste tam zašli hned co dokončíte ta hlášení, ať to máte z krku. Pošlu tam s vámi někoho, kdo vám ukáže cestu a také jednoho nedávno iniciovaného klučinu, tak prosím nikam neutíkejte a zatím vyčkejte na analytickém. Toť vše." ukončí Ladislav schůzku a již jen čeká, až opustíte místnost.

Filip zatím mlčí, přestupek Davida se Zacharym zatím Ladislavovi nehlásí, místo toho vyjde z kanceláře jako jeden z prvních. Buď na to zapomněl nebo ho zpráva o další ztrátě ve vašich řadách přivedla na jiné myšlenky. Což je u někoho jeho charakteru přímo zázrak. Nějaký trest nejspíše přijde i tak, pro tuto chvíli je však alespoň oddálen.

Všichni postupně vyjdete z kanceláře, Lucie odchází jako poslední. Když ale vyjde ven z kanceláře, už tam na ni čeká Filip, tváříc se jako na Ladislavově pohřbu. "Musíme si promluvit, Němcová. A myslím, že je ti jasné, o čem. Tu tvou lehkovážnost nehodlám dále tolerovat." Gestem ti naznačí, abys jej následovala do Šera, do chodby napravo, kde snad budete mít více soukromí.


Analytické Oddělení - Ivan Šmíd, Julie Eislenerová, Lenka "Tygřík" Horáková, Alarick Caldera, David "Chip" Režnar

Odeberete se na analytické oddělení sepisovat ta hlášení. Vždycky tam bylo pár volných počítačů vyhrazených pro hlídkaře, kteří se právě vrátili z hlídky či akce a potřebovali sepsat hlášení. Jenom u několika počítačů je ještě pár lidí, co je tu zřejmě přesčas a dodělává si práci, kterou nestíhali. Dášena s Ilonou mezi nimi naštěstí nejsou, to, že by tu dobrovolně zůstaly přesčas je asi tak pravděpodobné, jako že Filip jednou přestane lézt Ladislavovi do zadku a z Lucie se stane milá a příjemná osoba, co se na všechny jen usmívá.

"To byla dneska noc. A to jsem měl mít volno." postěžuje si Karel Liška. Jako výše postavený člen hlídky měl svou vlastní kancelář, kterou sdílel s Františkem, takže mohl hlášení psát tam. Očividně ale zatoužil po nějaké společnosti, protože šel na analytické s vámi. A navíc, s Františkem moc nevycházel, takže tam trávil co nejméně času. S Františkem ale moc nevycházel v podstatě nikdo, byl to nerudný dědek tělem i duší.

"Jdu udělat kafe. Dá si někdo?" nabídne vám a po chvíli se vrátí se slíbenou konví kafe a několika kelímky pro ty, kteří o kafe projevili zájem. "Dneska to byla síla, co ségra?" prohodí Marek, který sotva začal se svým hlášením a dloubne do Lenky. "Kdyžtak co sem slyšel, ty ses taky dost předvedla, Julie. Sotvas dokončila výcvik a už tady kosíš temný mágy vyššího levelu. Ty seš fakt extra třída." usměje se na Julii, která sedí vedle něj. Těžko říct, zda to má být projev uznání nebo je to jeho pokus o flirtování. Nejspíš obojí, soudě podle jeho "řeči těla".

Jeriho probíhající konverzaci ignoruje. Sedne si k jednomu počítači a začne tam sepisovat ono hlášení. Kdoví, jestli v češtině nebo v nějakém jiném jazyce.

Ztracen v Šeru - Jakub Zemánek

Linda tě poslouchá s výrazem člověka, který nemá tušení, co dělat. Z jejího relativního klidu zřejmě podobnou reakci očekávala, ale zřejmě doufala v klidnější průběh vaší diskuze. Dost naivně.

"Podívej, vím, že to zní hrozně, taky mi to nejdřív připadalo uhozený." pokouší se tě uklidnit, nejspíš marně, jelikož tvoje bouření pokračuje. "Ale i když tady jsou rozhodně problémy, zas tak špatný to není. Promiň, jak sem říkala, nejsem ta nejlepší v... tomhle! Proboha, já tu neměla být, na to je tu expert Ondra, ten má většinou na starosti nové iniciace. Nebo Černý, ten má taky zkušenosti. Nebo Liška, Tománková... prostě, kdokoliv na tohle kvalifikovanější než já!" rozhodí zoufale rukama, chytne se za hlavu a jak se tvůj výlev stupňuje, div si nezačne zoufalstvím rvát vlasy. Je vidět, že nemá daleko k slzám. Nějakým zázrakem se ale dokáže vzchopit a uklidnit se natolik, aby se pokusila pokračovat ve své lekci. "Koukni, bereš to příliš doslova, to, že někoho zachráníš automaticky neznamená, že někdo zemře. Funguje to-"

Ale ty ji již přestáváš poslouchat. Hněv a znechucení proudí celým tvým tělem, Linda najednou zmlkne a vyděšeně na tebe pohlédne. S otevřenými ústy sleduje malý vír energie, který se začne formovat nad tvou hlavou. Než však k něčemu dojde, vír se rozpadne a svět kolem tebe zešediví. Toužíš po tom opustit tohle doupě pokrytectví, ten shluk falešných andělů. A tak se odebereš do Šera, tvého bezpečného místa. Sotva začneš mizet, Linda ihned vyskočí ze židle, z úst jí unikne krátké vyjeknutí a do Šera tě ihned následuje. "Ne, ne, to nedělej." začne drmolit sotva vstoupí do Šera a kroutí hlavou, jakoby nevěřila svým očím. "Neodhmotňuj se, slyšíš? Nedělej to, není to tak zlý-" Pokusí se tě chytit za ruku, nejspíš aby tě z toho Šera vytáhle, ale ty instinktivně ucukneš.

Co to vůbec říkala, že nemáš dělat? Odhmotnit se? Co to vůbec je zač, prostě přestaneš existovat, rozplyneš se v Šeru? Nechat si jej, aby si tě vzalo, splynout s ním v jedno? Pokud pouhá tvá existence znamená utrpení a smrt pro někoho jiného, možná by to byl osud, se kterým by ses dokázal smířit, ačkoliv tvé myšlenky zatím nemířily tímto směrem. Chtěl jsi být hlavně pryč, pryč od všeho, pryč od Lindy, která všechno akorát dělala horší.

A tak jsi v zoufalství udělal něco, co bys předtím považoval za nemožné. Ostatně, jak by mohlo být možné vstoupit do Šera, když už v Šeru jsi. Nyní ale budeš muset své teorie přehodnotit, protože přesně to jsi dokázal. V Šeru jsi lokalizoval svůj stín, zvedl jsi jej a prošel jsi jím, propadl jsi se hlouběji, jako kdyby ses potápěl do hlubokomořského příkopu. Co nejdál od Lindy, která už začínala být s rozumem v koncích. Takže zde existuje něco jako rekurze, myslí ti prolétne vzpomínka na obrázek, který jsi kdysi viděl, obraz muže držícího svou fotografii, na které drží svou fotografii, na které drží svou fotografii... a tak dále.

Po tvém propadu do "druhé hladiny" tvé okolí dozná značných změn. Židle, nábytek, rostlina... vše zmizí, stěny se promění, tam kde dříve byly stěny vymalované žlutou barvou, která již byla značně vybledlá nyní vidíš holé, kamenné stěny. Dveře, které byly v realitě a první hladině zavřené jsou nyní otevřené a namísto normálních kancelářkých dveří jsou to bytelné, dubové dveře. Veškeré barvy se vytratí, konzistence okolí značně zhoustla, je to jakobys stál uprostřed husté mlhy nebo snad uvnitř mraku. Chuchvalce husté mlhy zaplňují okolí a ty se třeseš zimou. Na místě, kde byla předtím skříň vidíš jednu malou, levitující ohnivou kouli ze které ale nesálá žádné teplo. Veškeré zvuky utichly, řev Lindy již dávno neslyšíš a místo toho slyšíš pouze tlukot svého vlastního srdce. Zkusmo máchneš rukou tam, kde dřív byla židle a nenarazíš na žádný odpor. Vidíš Lindu, spíše jako mlhavý obrys, stále tam křičí, ovšem neslyšíš žádný zvuk, po chvíli i ona zmizí, nejspíše z Šera vystoupila.

Bohužel, to nejhorší si uvědomíš až po chvíli. Pobyt v Šeru tě vždy postupně vyčerpával, ovšem zdá se, že v téhle úrovni je to ještě horší. Šero se do tebe zahryzne více než kdykoliv předtím a ty máš co dělat, aby ses z toho nezhroutil, už tak jsi byl vyčerpaný po tom boji s upíry a tohle je jako by do tebe jeden z těch krvesajů zabořil své tesáky. Starší jiný by se již dávno naučil, jak Šero po troškách krmit vlastní energií, aby jeho hlad upokojil, ovšem ty v tomhle ještě takovou praxi nemáš, navíc v hladině, ve které jsi nikdy nebyl.

A bohužel, ať se snažíš jak chceš, energie z tebe proudí po velkých kusech, jen aby se rozplynula v Šeru (3). Nemáš dost energie na to, aby ses vrátil zpět. Začínáš se "topit", opřeš se o stěnu ve snaze udržet se na nohou, ovšem po chvíli tvé nohy ten boj prohrají a ty se sesuneš na zem. Napřáhneš se po ohnivé kouli, jejíž záře tě přitahuje, ovšem tvé prsty na ni nedosáhnou. A jak se tak díváš na svou ruku, na své prsty, které se marně snaží chytit malou ohnivou kouli... zdá se ti to nebo začínáš průsvitnět? Je to jen matný vjem, možná že neprůsvitníš, možná je to jen nějaký oční klam nebo už prostě blouzníš.

Únavou přimhouříš oči. Chce se ti spát, asi tak jako člověku který je v nebezpečí umrznutí. Je ti jasné, že stejně jako v takové situaci znamená spánek smrt, ale je zatraceně těžké tomu odolat. Když se ti začínají klížit oči, někdo se v místnosti někdo objeví. Nevidíš tu postavu přesně, ale dokážeš přesně určit, že to není Linda. Ne, tohle je muž, vysoký, mohutný a trochu povědomý, je ale nutno dodat, že ve svém současném stavu dokážeš maximálně tak rozpoznat jeho postavu. V šeru září tlumeným světlem, asi nejvíce kolem hlavy. Připomíná to malou svatozář, jako na nějakém obraze se sakrálním motivem. Pocítíš dotek jeho ruky na tvé kůži a poté upadáš do bezvědomí.



Ústředí Noční Hlídky města Plzně, Kancelář - Jakub Zemánek

"-já ho ZABILA! Zabila sem ho, ZABILA-"

"Ale houby! Žije, slyšíš? Žije! Nic mu nebude, dostal sem ho odtaď včas."

Nic nevidíš, cítíš pouze studenou podlahu pod sebou. Hlasy kolem tebe jsou nejdříve tiché jako šepot, postupem času se ti ale navrací kontrola nad tělem a tvé smysly zostří.

"Já kráva, zvorala sem to, totálně, všechno je to moje vina-"

"No tak, uklidni se, holka. Je to v pohodě. Koukej, už se začíná probouzet."

Zavrtíš sebou a pomalu otevřeš oči. Barvy kolem tebe a ostré sluneční paprsky přicházející oknem ti potvrdí, že již nejsi v Šeru. Ne, jsi zase v realitě, v té staré kanceláři na ústředí Noční Hlídky. Ležíš na podlaze, nad tebou se sklání ten mohutný muž, který tě spolu s Ladislavem zachránil před upíry. Ten, co se umí proměňovat na medvěda a Ladislav jej oslovoval jako Horvátha. V rohu vzlyká Linda, vyděšeně na to celé kouká a slzy se jí koulejí po tváři.

"Šéfe? Co se tu děje?" ozve se najednou ze dveří lidský hlas. To do místnosti vběhne pohledná bruneta středního věku s dlouhými vlasy. Rozhlíží se po místnosti, jak si domyslíš tak nejen v reálném světě, tak i v Šeru, poté se její pohled zastaví na tobě.

"Všechno je pod kontrolou." odpoví suše Horváth. "Pavlíno, postarej se prosím tady o Lindu, ať se nesesype. Měla to teď těžký. A zavolej sem Daniela, kdyby náhodou. Řekni, ať přinese nějakou čokoládu nebo něco, mladej bude potřebovat energii."

"Jasně šéfe." odpoví Pavlína a ihned se začne věnovat Lindě. "Tak pojď." promluví konejšivým hlasem k Lindě a odvede ji z místnosti. Sotva vyjdou ven, Horváth z tebe sleze a pomůže ti se posadit, ještě se ti trochu točí hlava, takže si nejsi jistý, zda by ses měl zrovna teď pokusit vstát. Jestli jsi slyšel správně, tak ti tento muž již podruhé zachránil život. Vzhledem k tomu, co ti ale Linda říkala o té jejich Dohodě ti to ale nedá a napadne tě, jestli by těm upírům vážně popřál ještě dobrou chuť, kdyby na vysátí té ženy měli onu licenci.

A co vůbec bude teď? Musí někdo zemřít, jelikož tvůj život byl zachráněn? Nebo jak to celé funguje? Celý ten mechanismus působil tak nelidsky a odporně, až se ti z toho chtělo zvracet, alespoň to málo, co jsi slyšel od Lindy. Z tvých úvah tě vytrhne až hluboký, bručivý hlas onoho muže.

"Seš v pohodě? Sakra mladej, ty seš doslova magnet na problémy, co?" zasměje se muž, když je mu jasné, že jsi se z toho dostal bez následků. "Musel sem tě tahat z druhý hladiny. Šero tě skoro úplně vycuclo, dal sem ti trochu svý energie, abys to přežil. Měls štěstí, že sem zrovna šel za Ládí- za šéfem. Chudák Linda vyřvávala na celou chodbu, myslel sem, že se z toho na místě odhmotní. A vůbec, ona se bála, že ses rozhodnul odhmotnit ty. Co tě to tak najednou popadlo? Nořit se hloubějš do Šera je pro nováčka jako ty dost nebezpečný." na chvíli se odmlčí, skenuje tě Šerem a to co vidí ho nejspíš trochu vyvede z míry. Rozpačitě se poškrábě na hlavě a pak téměř šeptem dodá: "I když musím říct, že podle všeho rosteš dost rychle."

Sady Pětatřicátníků, Ústředí Noční Hlídky

Jak jsem ji tak poslouchal, měl jsem pocit, že mi začíná vřít krev v žilách. Cítil jsem v sobě ohromný rozkol. Sice se prohlašují za Světlé, ale tahle Noční hlídka je jen banda pokrytců. Všichni tihle Jiní. Na co si tu hrají? Že se bez nich svět neobejde? Že mohou všechno? Ale ve skutečnosti nemohou udělat nic.
Dorazila mne, když zmínila licence pro upíry a vlkodlaky. To byla poslední kapka.

Vytřeštil jsem na ni pohled, impulzivně jsem udeřil pěstí do stolu. Rukou mi projela bolest, ale já ji pomyslně odsunul na druhou kolej.
"To nemyslíte vážně, že ne!? Zvýšil jsem hlas a začal trochu rudnout.
"Takže kdyby ti zmetci měli povolení, tak by tu holku mohli zabít a nikdo by ani nemávl rukou?
Ne, beru to zpátky. Noční hlídka by jim popřála dobrou chuť a po jídle jim podala ubrousek...to...to přeci není možný..."
Vstal jsem, ne, vyskočil jsem od stolu a nasupeně jsem korzoval z jedné strany na druhou. Místa tu bylo jen na pár kroků. Pohledem jsem probodával podlahu, jakoby za všechno mohla.

"A kdo vám dává právo rozhodovat o lidských životech? Listujete ve Zlatých stránkách a náhodně vybíráte jídlo pro zrůdy? Nebo vybíráte lidi, kteří se vám nelíbí? Ve stylu...moje sousedka je kráva...tak ji necháme vysát do morku kostí!" Teatrálně jsem rozhodil rukama.
Hrají si tu na dobráky, ale jsou to jen ustrašení pokrytci.
Tohle je cena za tu jejich slavnou rovnováhu?

"S tímhle nechci mít nic společnýho...ani s váma...zbavte mě těch schopností a já si půjdu po svých...a jestli to nejde...nebudu je používat..." Vykročil jsem ke dveřím. Tady nebudu ani o vteřinu déle. Nemůžou mě tu přeci držet.
Mávaly se mnou emoce a musím se přiznat, že takhle v ráži jsem ještě nikdy nebyl. To, co jsem dnes večer prožil...představa, že se to děje legálně...odporné, až je mi z toho na blití.
Já si myslel, že svými schopnostmi mohu pomáhat lidem, jenže nemůžu, protože když to udělám, bude někomu ublíženo. Ta rovnováha je pěkná kravina.

Když jsme vstoupili do téhle budovy, domníval jsem se, že tahle organizace slouží nějakému vyššímu dobru. Že ochraňují nevinné a potírají zlo. Jak já se spletl, hlupák jeden.
"Naivně jsem si myslel, že vy...jste ti hodní...ale šeredně jsem se zmýlil."
Dal bych cokoliv za to, aby se dnešní noc neodehrála. Kdybych zůstal u Petra o něco déle, mohl jsem se tomu všemu vyhnout.
Ke vzteku se začínalo přimíchávat i zoufalství a beznaděj. Nic nemá cenu. Ať udělám jakýkoliv dobrý skutek, někomu bude ublíženo...chtěl jsem tak moc utéct, ale bál jsem se, že mě nenechají odejít.
Koutkem oka jsem zahlédl, že se z okolí vytrácí barvy, zároveň zavládlo i ticho...

Sady Pětatřicátníků, šéfova kancelář

Nerad chodím pozdě skoro kamkoliv a co se týče šéfovi kanceláře, platí to dvojnásob. Porada již určitě začala a já budu tím, kdo bude vyrušovat, zbývá mi však něco jiného? Mou přítomnost zde si vyžádali, důvod absence je všem taktéž jasný, navíc jsou informace, které musím vedení sdělit. Nezbývá mi tedy nic jiného než se zhluboka nadechnout, otevřít dveře a vstoupit. Snad ne do jámy lvové.
Proklouznu dveřmi, snažím se působit nenápadně a tiše, žádná neviditelnost se ale nekoná a oni si mě i tak povšimnou. V co nejvyšší tichosti za sebou zase zavřu, plně připraven poslouchat, co nám chce šéf říci, je to ale Karel Liška, kdo spustí jako první.
A rovnou takto. Jen co zazní její jméno, vzpomenu si na tu chvíli, kdy vyhaslo světlo z jejích očí a následně i Světlo jejího těla. Na tu chvíli, kdy se začala propadat do Šera, kdy začala mizet a - a už nebyla šance, jak jí zachránit.
Tohle si nezasloužila.

A nezasloužila si ani to, co následuje. Přijatelná ztráta? Nic víc? To snad nemyslí vážně, ne?
Laura bojovala a snažila se, Laura byla dobrou členkou Hlídky i dobrou Světlou a tohle je to, čeho se dočká? Mávnutí ruky a nezájmu?
Hněv ve mě vře, ruce mám sevřené v pěst a nejradši bych Ladislavovi z plna hrdla řekl, co si o tomhle všem myslím. Poslal bych ho na místa, kde slunce nesvítí, možná se pokusil dát mu i pár ran. Rozhodně by to bylo po právu, vždyť nemá jediný respekt z života jiných i Jiných a - a... Klid.
Scéna už nikomu nepomůže, právě naopak. Laura je mrtvá a nemůžeme jí přivést zpět, jsou tu ale tací, kteří na záchranu čekají. Slíbil jsem to.
Můj pohled je plný vzteku, s trochou správného dýchání a myšlenek se ale dokáži uklidnit natolik, abych dokázal uvolnit třesoucí se ruce a nakonec i tak abych dokázal promluvit. "Já to udělám. Tedy, informuji rodinu Barvové a postarám se o to." Nabídnu se a samotného mě překvapí, jak prázdně a bez emocí můj hlas zní. Lepším se. Na Ladislava však pohlédnout odmítám, hned by bylo jasné, co přesně si o něm myslím. Stále je to však můj šéf a musím dodržovat určité dekorum. O respektu ale mluvit nebudeme. Ne teď, kdy mi jeho slova stále zní v hlavě a kdy mi dá dost práce udržet si masku bez emocí.

Sady Pětatřicátníků, Ústředí Noční Hlídky – Jakub Zemánek

Linda tě bezradně sleduje. Všichni nově iniciovaní, i ona, si tímhle museli projít. Zvláštní je tenhle pocit, že každý tvůj krok může být sledován a použit proti vám. Dá se říct, že i tahle Jiná magie má svou cenu. Neplatí se pouze energií, kterou můžete sbírat od lidí, jejich emocí. Za celý klid, kdy nehrozí lidem nebezpečí kvůli Dohodě, se platí těmito pravidly. Všechno musí mít svůj řád, aby nevznikl chaos. Hlídky jsou tu od toho, aby na řád dohlíželi. Nejenom proto, aby chránily zákony, ale aby jednou zákony chránily nás všechny.
„Proto jsem říkala, že asi nebudu dobrá v tom ti tohle všechno říkat,“ odtuší Linda. „My Světlí se staráme o lidi, myslíme na ostatní a ne jenom na sebe. A když provedeme něco, s čím nedokážeme žít, tak zemřeme. Je to hlavně tady.“ Ukáže si na spánek, na hlavu. Potom ruku zase položí na stůl, pěstěnými nehty cinkne do šálku s kávou.
„Temný na lidi kašlou, jsou to sobci, co si svou svobodu a svoje zájmy staví na první místo. Oni čerpají sílu z negativních emocí, tak jsou silnější, když je na světě špatně. Je to taky důvod, proč jich je asi tak desetkrát víc než nás, Světlých. Šero to ale zařídilo tak, že Světlý jsou zase trochu silnější, je nás méně, ale jsme silnější. Dělíme se podle kategorií, to ti pak někdy nakreslím, nebo ti to dovysvětlíme později.
My Světlý, pokud něco slíbíme, dodržíme to, nemůžeme tak přímo lhát, není to pro nás bezpečný. Děláme to proto, že chceme ostatní chránit a aby na světě bylo dobře. A proto ani já nechci lhát tobě,“ vydechne a odmlčí se.

„Jak říkáš, existujou upíři. Taky vlkodlaci. Jsou to Temný a protože se můžou rozmnožovat, ne jako my obyčejný mágové, tak to je důvod, proč je Temných víc. Jiným se člověk musí narodit, oni to můžou přenášet, když chtějí. Ale aby žili, občas potřebují... lidskou krev. Většinou si vystačej s dárcovskou. Je to taková náhražka, moc jim to asi nechutná, ale přežijou díky tomu. Někdy taky porušujou naše zákony a chodí lovit, jako kdyby pytlačili, to jsi asi zažil dnešní noc. Od toho tu jsme, jako hlídkaři sledujeme, jestli se Dohoda dodržuje.“ Lehce se pousměje, pak ale dodá tu krutou pravdu.
„Problém je, že někdy upíři dostanou licenci. Jako povolení na to, aby šli lovit. I když přežívaj na těch náhražkách – někdy potřebujou i živou krev. Jinak by se ztratili v Šeru.
Je mi líto, ale tak to prostě je. I mě to přijde... pitomý. My za to taky dostáváme povolení. Třeba na vyléčení těžce nemocného člověka. To jsou ty zásahy. Je to definovaný podle síly, kterou na takový zásah potřebuješ. V kategoriích.“
Ztichne a sleduje tě, jak na to zareaguješ. Zjištění, že povolujeme upírům a vlkodlakům vraždit a lovit, je snad to nejhorší, které můžeš slyšet. Nebo je snad něco horšího?

Když má někdo špatný vkus má i důvod k hysterii
Po mém odchodu ze mně ujde většina vzteku a tak se vydám za Anetou.Když dorazím do koupelny špinavé hory oblečení a Aneta svírající blůzu zamazanou krví ve mně vyvolá ne zrovna příjemné vzpomínky.
Co má Aneta za specializaci?
Na chvíli se na mém obličeji objeví omluvný výraz a rozhodnu se počkat až její vize skončí,ale to už Aneta vstává.Otočí se a já si všimnu nedůvěřivého pohledu,ale to není nic neobvyklého protože nováčci se mně většinou bojí.Když Aneta pustí blůzu a vyjde z koupelny následuji ji do ložnice.
„Páni,tak tady to vypadá jako by do toho udeřil blesk.“rozhlédnu a se znepokojeným pohledem.Škrábu se na rameni,pak vytáhnu ruku z rukávu,skloním se k amuletu zatavenému do země a pozorně si ho prohlédnu i v Šeru.Pokud pořád není chráněný nějakým nebezpečným kouzlem odpovím:
„Budeme ho muset vyříznout i s tím v čem to je,myslím si že tu nemůžeme udělat větší nepořádek než ten který tu už je.“
Podívám se na nábytek který tu ještě zůstal víceméně v pořádku,potom se vydám k počítači a opět ho prohlédnu stejným způsobem kterým jsem prohlížela i amulet.Zatím na nic nesahám a teprve pokud je to bezpečné se obojího dotknout nechám Anetu ať tu flashku vytáhne a já se vydám do kuchyně pro nůž kterým budeme moci amulet z lina vyříznout.
„Jo a dobrá práce.“zastavím se předtím ještě ve dveřích a poznamenám to s povzbudivým výrazem.
Místnost podrobněji prohlédneme později,pak se taky zeptám co všechno vlastně Aneta. viděla.