Sady Pětatřicátníků, Ústředí Noční Hlídky

"Když můžu jako Světlý konat zlé skutky...nestane se tedy ze mě Temný? Jaký je smysl téhle kategorizace, když vlastně ti dobří mohou konat zlo a naopak?"
Je to velice matoucí a nejasné.

"Trochu jsem byl zavalen smečkou...upírů nebo co byli zač. Nepotřebuji ošetření...není to nic horšího než modřiny."
Tedy doufám v to. Ale snad bych poznal, kdybych měl něco zlomeného.
Když jsem nad tím přemýšlel, došlo mi, že tohle nebude jen lokální záležitost, nýbrž globální. Znamená to tedy, že po celém světě operuje tahle Noční hlídka a její protějšek. Ale pořád si nejsem jistý, jestli rozumím té rovnováze. Ne, nedává to smysl. Tedy zní to velmi jednoduše, ale v praxi to podle mě nemůže fungovat.

Slečna mi odrecitovala slova té takzvané Dohody. Na první pohled jednoduchý text.
"Podle mě je to blbost. Rovnováha...to znamená, že když jsem dneska někomu pomohl, musí někdo někde někomu ublížit? To je hrozná kravina. A jak se někdo dozví, že jedna či druhá strana zasahuje do lidských životů? A jak jsou takové zásahy definovány?"
Zavrtěl jsem se na židli a snažil se najít pohodlnější polohu. Kousl jsem se do rtu, když mým tělem projela bolest. Není divu, když jsem skoro od hlavy k patě potlučený.

"Z celé té Dohody a rovnováhy mám pocit, že je vlastně lepší ty schopnosti nepoužívat. Obě strany na sebe koukají a nemohou nic dělat. K čemu tyhle...schopnosti existují, když je nikdo nesmí beztrestně používat?" Zněl jsem trochu naštvaně. Tohle je nějaká forma utopie? Souhlasím s nějakým dozorem nad...magií, ale tohle je hrozná pakárna. Každý dobrý skutek musí být potrestán? To je přeci hloupost. Rodiče své děti učí, aby se chovali správně, aby konali dobro. Ne aby byli...neutrální. Je to v rozporu snad se vším, co znám.
Jsem unavený a podrážděný. Touhle dobou jsem už měl dorazit domů od Petra a ležet v posteli. A místo toho sedím na ústředí rádoby policejní organizace.
"A když tak krásně funguje tahle dohoda...proč tu holku napadli upíři a k tomu všemu ji vysával tamten..." Odmlčel jsem se. Ne, nebudu mluvit sprostě. "...týpek. To je taky v souladu s Dohodou?"

Sady Pětatřicátníků, šéfova kancelář – Lucie a Julie, Alarick a Lenka, David a Zachary, Ivan

Chvíli trvalo, než jste se do kanceláře všichni dostali. Někdo si odskočil se ještě převléknout, popřípadě aspoň umýt ruce a obličej. Nakonec jste byli ale vpuštěni do kanceláře, kde na vás čekal usmívající se lišák – váš šéf Ladislav. Pogratuloval vám a celkově byl až příliš veselý.
Filip se ohlédne na Lucii a přimhouří oči, když se snaží rozdělat čokoládovou tyčinku.

„Jak jsem říkal, Stephanie Albero byli, spolu se svým manželem Theodorem Albero, nechvalně proslulí temní. Jsou na seznamu nejhledanějších osob v Evropě kvůli svým přestupcům vůči dohodě a je pravděpodobné, že u soudu by nedokázala obhájit svůj záměr a za rituál provedený na nádraží...“ Ladislav začne zase něco vysvětlovat, pak ale na chvíli přestane a po chvíli kratší než nádech se otevřou dveře do kanceláře. Vejde k vám Ivan a vypadá v pořádku. Místo otrhaného a popáleného oblečení na sobě má zelenkavé tričko a plátěné bílé kalhoty. Na to, že byl ještě před chvílí v bezvědomí, vzpamatoval se rychle.
Šéf dopředu viděl, že se někdo blíží a tak svou řeč přerušil. Pokyne Ivanovi, ať vejde a zavře za sebou dveře.

Karel Liška se podívá na Ivana, pak si povzdychne a než začne váš šéf zase mluvit, také si vezme slovo.
„Nemáme jenom dobré zprávy.“ začne Karel. „V průběhu té akce jsme přišli o Lauru Barvovou.“ Nejspíš takové zprávy nechtěl sdělovat po telefonu, ale přímo osobně.

„Vážně?“ nadzvedne Ladislav jedno obočí a chvíli mlčí, jako kdyby se snažil vzpomenout si, která z mladších hlídkařů byla Laura. „A jak přišli. To taky zmizela nebo je snad mrtvá nebo co? Vyjadřujte se přesně, člověče.“

„Laura je... mrtvá. Jestli vás zajímá, jak se to stalo, tak na to vám asi lépe odpoví Lucie.“ řekne Karel, který je zmatený z chladného tónu Ladislava. Čekal, že projeví trochu víc citu.

Ladislav na Karla jen kouká a pak pokrčí rameny. „Aha. No, co se dá dělat. Když si to tak spočítám, stále jsme z toho vyšli velice dobře a nějaké ztráty se daly očekávat. Štěstí, že jsme nepřišli o někoho důležitějšího. Barvová je přijatelná ztráta.
Ale už dost o tom. Filip se postará o to, aby s tím byla patřičně seznámena její rodina, takže tu nemusíme marnit čas podobnými hloupostmi a můžeme se soustředit na budoucnost.“
Zmíněný Filip se stačí při zaznění svého jména znovu zadívat na Lucii. Tentokrát to sice není tak nepříjemný pohled, ale je vidět, že spokojený není. Po slovech Karla nejspíš pochopil, že Lucie u její smrti byla. Nakonec ale pohled sklopí k zemi a nic neřekne. Na rozdíl od nejvyššího vypadá trochu zklamaně a zarmouceně.

Sady Pětatřicátníků, ošetřovna na Ústředí – Ivan

Daniel přikývne a vstane ze židle. Vypadá unaveně, říkají to jeho oči, i jeho vláčné pohyby. Přejde k nízké skříňce naproti posteli a vytáhne z ní čisté a voňavé oblečení. Podá ti komínek úhledně složeného prádla, vypadá to, jako kdyby ho měl připravené právě pro takovéhle případy. Když se nějaký pacient přitrmácí z bitvy a všechno, co na sobě má, se musí zlikvidovat.
V komínku oblečení máš světlounce zelené triko s dlouhým rukávem a bílé volné kalhoty se šňůrkou u pasu. Vypadá to obyčejně, ale na nějakou chvíli to postačí.

„Bude v pořádku. Má silný otřes mozku, nechal jsem ho radši spát, ale za pár dní bude moct zase pracovat,“ odpoví na tvou otázku o Jelínkovi. „Tobě stačilo jen malé probuzení s trochou síly.“ Můžeš se jen domnívat, jestli jsi byl probuzen ze svého snu právě včas Danielem, nebo nějakou neznámou silou pocházející právě z toho snu. Třeba se tvé myšlenky budou moct dát nějak rekonstruovat.
Než by ses ale na to všechno začal ptát, rychle se převlečeš. Pak se vydáš do kanceláře šéfa Ladislava, kde jak už ti bylo sděleno, se na tebe čeká.

Když otevřeš dveře, zastaví se na tobě hned několik páru očí. Jsou tu téměř všichni, kteří s tebou bojovali na nádraží. A před všemi stojí Ladislav, který ti pokyne, aby ses k poradě přidal.

Sady Pětatřicátníků, Ústředí Noční Hlídky – Jakub Zemánek

„To zní hezky. Myslíš, že je to krátkozraký? Možná. Ale i jako Světlý můžeš lidem škodit. Stejně tak Temnej může vyléčit svoji babičku. Ono jde hlavně o tu rovnováhu. Když děláš nějaký dobro, na druhý straně jsou zase Temný, který škodí. A myslím, že oni to mají jednodušší. Dům se totiž mnohem líp zboří než postaví, je to pracnější.“
Linda si všimne, že tě něco bolí a starostlivě si tě prohlédne.
„Co se ti stalo dneska? Slibuju, že hned co to půjde tě zavedu na ošetřovnu, jenomže teď máme v Úřadě docela napilno,“ lehce si povzdechne. „Nejdůležitější na tohle všem ale je Dohoda. Teď když jsme tě našli, měl bys ji dodržovat. Všichni Jiný by měli. Protože každej Jinej vládne velkou silou, umí ovládat lidi. A kdyby se něco zvrtlo, i když je nás málo, vypukly by války... celý lidstvo na zemi může umřít. Jenom proto, že se jako Jiný nedokážeme udržet. Světlo a Tma spolu bojují už hrozně dlouho, ale vždycky když byla porušena rovnováha až příliš, hrozně moc lidí přišlo o život.“
Chvíli na tebe kouká, jak zareaguješ. Vypadá trochu nejistě, jestli ti to aspoň rámcově vysvětlila.
„Proto se podepsala dohoda. Bylo to už někdy ve 12. století. Mezi Světlem a Tmou, aby tady stále byla rovnováha. Nemůžeš jen tak chodit a dělat si, co si zamaneš. Protože každej tvůj krok musí být vyvážený. Chápeš? Zní to zvláštně, ale pochopíš to. Chceš ji přečíst?“ Nečeká příliš na odpověď a začne se soustředit. Zadívá se ti kamsi nad rameno. Před jejíma očima se otevře šedavá plocha, ze které se dá dohoda přečíst, pokud ji hledáte.

Jsme Jiní.
Sloužíme různým silám,
ale v šeru není rozdílu mezi absencí Tmy
a absencí Světla.
Náš zápas je s to celý svět zničit.
Proto uzavíráme Velkou dohodu o příměří.
Každá strana bude žít podle svých zákonů.
Každá strana bude mít svá vlastní práva.
Svá práva a své zákony proto navzájem omezujeme a přizpůsobujeme.
Jsme Jiní.
Vytváříme Noční hlídku,
aby síly Světla mohly dohlížet na síly Tmy.
Vytváříme Denní hlídku,
aby síly Tmy mohly dohlížet na síly Světla.
Za nás za všechny rozhodne Čas.

Monotonním hlasem odříká slova staré smlouvy a podívá se zpátky na tebe. „Tady v Noční hlídce. My jsme vlastně takový pozorovatelé,“ shrne to a vidíš na ní, že z toho všeho sama není nadšená. Jako kdyby ti to ani říkat nechtěla. Povzbudivě se usměje.
„Není toho na tebe už dneska moc?“ dodá ještě.

Alarick moc nevnímal, co se děje okolo něj. Z části jej stále držely lovecké instinkty a zuřily v jeho nitru. Měl vyrazit na lov. Pokýval neznámému muži, co přistoupil k němu a tygřici. A pak věnoval pozornost až tomu, co ho nazval jménem. Pobaveně kývl. Jo, v té nejnevhodnější chvíli. Teprve když se vydal dvěma dámám pomoct s tím mužem, uvědomil si, že už není na čtyřech. Ani si nevšiml, kdy se to stalo. Nějak dostali toho v bezvědomí na zadní sedadlo a následně se tam dostaly i ty dvě. On se posadil dopředu, i když mu to přišlo z části špatné. Měl by nechat vepředu jednu z nich... pokud by teda neřídily. V tom případě by to bylo absolutně v pořádku.
Cestu víceméně prohleděl z okna až do momentu, kdy skončili na ústředí. Pořád se tak trochu cítil nesvůj, že nezavršil lov... i když prakticky nezačal. A všichni okolo byli navíc příliš cizí, než aby se zvládl kompletně uvolnit. Ano, byli Světlý, ale co už.
Byl připravený ženám, které jely autem s ním, pomoci, ale zjevně to nebylo třeba, protože ta jedna šla celkem... celkem energicky, oproti té, které pomáhal jiný zaměstnanec hlídky. A muže, co seděl vzadu s nimi, toho si na starost vzal někdo jiný. Přišel si momentálně jako páté kolo u vozu, ale byl rád, že se může prostě vést. Kdyby musel dělat něco z vlastní iniciativy, netušil by, co dělat a kam jít. Když se konečně všichni nasoukali do kanceláře, byl značně netrpělivý. A když ho prakticky ještě odstrčil ten cizák, zasyčel. Iritovalo ho množství lidí okolo něj a taky to, že absolutně netušil, co se děje, proč se to děje a jak se to stalo. Doufal, že se to v blízké době taky vyřeší. Kývl, když Ladislav začal mluvit. Jo, už to začínalo dávat smysl. Očima střihl po té ženě, která povýšila a dál jen mlčel. No a co by taky měl říct? Ještě se sem ani nestihl nahlásit a už se na něm válely cizí ženské, další ženské byly polonahé na zadních autech sedačky a nakonec ještě skončil v přecpané místnosti. Alespoň byl vysoký a tak přes ostatní viděl. Zakroutil rameny a tiše si povzdechl. Alespoň měl číslo na ty dvě... brzy jim zavolá. Chtělo to trochu rozptýlení.

Síla pochvaly
Veselá společnost cestou do a v kanceláři

Po našem naproto elegantním odchodu ze střechy, přičemž jsme za sebou s Lucií, ne nesly, ale táhly, Ivanovo tělo jsem se cítila jako přejetá parním válcem. Došlo mi, že pro dnešek je dobojováno a z čiré radosti a z úlevy mi vytrysklo pár slz. Ani jsem se neotočila zpět.
Můžu si konečně sednout.
„Je mi hrozně,“ přiznala jsem bez okolků Lucii, potom co se mě zeptala, jestli jsem ok, „ale jdu po svých, tak bych asi měla být ráda.“ pokrčila jsem rameny a spolkla otázku o tom, jak je na tom ona. Vypadala, že stačí vánek, a rozsype se, k tomu mi ještě pomáhala s Ivanem. Byla jsem jí za to vděčná.
V dálce houkaly sirény, které se přibližovaly a za chvilku už vedle nás parkovali Schumachři v hasičské zbroji. Zaregistrovala jsem, že pár Světlých, kteří přijeli hned po nich, vytvořili něco o nevědomosti, co jsem tak zaslechla.
Muž, evidetně něco jako velící tohoto zájezdu, přistoupil ke Světlému a v té chvíli jsem přestala poslouchat a snažila se nějak načerpat síly. Kolena se mi podlamovala a já si dovolila na moment zavřít oči. Na to promluvil i na mě.
„Eislener.“ opravila jsem ho automaticky setinu potom, co moje příjmení vyslovil špatně, ale neměla jsem mu to za zlé. Stávalo se to poměrně často a já to spíš už dělala ze zvyku.
Přesto jsem se zarazila a vrhla na něj omluvný pohled a přikývnutí, že instrukcím rozumím. Bylo ale hezké slyšet chválu. Na to, že to byla moje první akce.

Celá naše eminence Světlých se nasoukala do aut, kterými přijeli ostatní, podle vydaných instrukcí. Ivana posadili na zadní sedadlo a já s Lucií jsme seděly vedle něj, přičemž já si vysloužila místo vprostřed. Samozřejmě řidič vybral každou zatáčku a stálo mě úsilí, abych ze sebe Ivana sundala.
Při poslední zatáčce na cestě na Ústředí jsem ho, s vypětím všech sil, odstrčila na druhou stranu. Přivřela jsem oči a zašklebila se při zvuku, jak dopadl.
Snad nebude mít modřinu.

Když jsme vystoupili, někdo se okamžitě ujal Ivana a zbytek nasměrovali do kanceláře velkého šéfa, kterého jsem všehovšudy viděla dvakrát a z toho jednou osobně.
V kanceláři jsem si stoupla mírně na pravou stranu ode dveří, abych měla přehled, na koho kdo mluví, kdo je v místnosti i kdo přichází.
Šéf, stojící za pracovním stolem, vypadal jako Mikuláš, který co nevidět začne rozdávat čokoládu a dvacky na zmrzlinu. Jeho pohled mě mátl. Co jsem o něm slyšela, bych čekala, že hned z kraje začne plivat síru, když jsme zvrtali co se dalo.
Mezi posledními dorazila i Lucie, která se stačila převléct a stoupla si vedle mě. Poslední dorazil týpek, který vypadal, že nás všechny poleje térem a vyválí v peří, pokud jsme už začali bez něj.
Viděla jsem ho jen jednou, když jsem tu byla poprvé a to ve mně vzbudil tolik sympatií, asi jako čokl zakouslej v holeni.
Týpek, jehož jméno jsem si stejně nepamatovala, se procpal až dopředu, načež se lokty opíral do ostatních co tu stáli a porážel je jako Valibuk smrky.
Vytáhla jsem obočí a sledovala jeho počínání, ale z tranzu mě vyrušila Lucčina poznámka.
Proti své vůli jsem se uchechtla víc nahlas, než jsem chtěla a vrhla na ní pobavený pohled.

Šéf začal s proslovem a mě spadla brada, protože nás opravdu pochválil.
Začala jsem si myslet, že ty drby o tom jaký je to vůl jsou kecy, ale když jsem hodila pohled na ostatní, někteří se tvářili neménně překvapeně, někteří i mírně vyděšeně, tak asi tohle není jeho normální reakce po akci.
Taktéž pochválil Lucii vedle mě a povýšil ji do nového kategorie.
Uznale jsem protáhla tvář, ačkoliv mi to připadalo zcela přirozené. To kouzlo mělo grády a nebýt jí, tak tam na sebe civíme ještě teď. Nebo nás balí do pytlů na mrtvoly.
Otočila jsem tvář na Lucii a všimla si, jak se trochu pere s obalem od nějaké …tyčinky?
Nastavila jsem ruku, jestli mi to nechce podat, že jí to rozbalím. To kouzlo jí muselo vyčerpat, mezitím co já jsem měla ještě z těch vědminých amuletů něco v sobě.

Sady Pětatřicátníků, Ústředí Noční Hlídky

Snažila se mne uklidnit a musím říct, že jí to docela šlo. Její vřelý hlas a přátelský způsob na mne účinkoval.
Natáhl jsem se pro šálek s kávou. Přisunul jej k sobě blíže, stejně tak konvičku s mlékem. Dolil jsem si mléka co to jen šlo.
"Děkuji, ale nesladím...stačí mi mléko." Odpověděl jsem jí s krapet plachým úsměvem ve tváři. Těkal jsem očima po stroze zařízené místnosti, mezitím co na mne mluvila.

"Ano...byl jsem v Šeru...jestli je to oficiální termín. To vysvětluje, proč jsem se cítil unavený...myslel jsem, že je to kvůli tomu, že používám své...schopnosti...ale dává to smysl...za návštěvu jiného světa musím zaplatit. Rovnocenná výměna...Ano, jsem si vědom, že nejsme jako obyčejní lidé...nejenom kvůli všem těm nadpřirozeným schopnostem a kouzlům...ale také kvůli jinému vnímání okolí...od té doby, co jsem poprvé vstoupil do Šera...je můj svět jiný."

Očima jsem hypnotizoval sušenky, které byly na druhé straně stolu, když je ke mně přisunula blíže, bez váhání jsem se pro ně natáhl. Vzal jsem si rovnou tři a pak se opět opřel.
"Aha...to je zajímavé...vnímal jsem, že jsem jiný. A také se ve mně probudil větší smysl pro dobro. Byť věřím, že svět není černobílý. Nemůže být jenom Světlo a temnota...Tma. Možná jsem si vybral cestu Světla...ale to přeci neznamená, že musím žít počestně, ne? Ne, že bych to neměl v plánu...ale kombinací Světla a Tmy...Bílé a Černé vzniká šedá...v různých odstínech. Není tohle bipolární rozdělení světa příliš krátkozraké?" Někdy, když jsem nervózní se hodně rozkecám. Tohle asi bude ten případ.

Poté jsem do sebe nasoukal ty sušenky, abych si na chvilku zavřel pusu a nechal Lindo domluvit.
To všem jsem zapil kávou s mlékem, která měla nyní optimální teplotu.
"Když jsem vstoupil..." Odmlčel jsem se a dožvýkal. Neměl bych mluvit s plnou pusou a všude prskat drobky.
"Promiň." Omluvil jsem se jí za své nezdvořilé chování.
"Poprvé to bylo, když jsem měl strach...zachraňoval jsem kamarádku, která byla v ohrožení...ale pak jsem měl radost, když jsem zjistil, že je v pořádku a že se jí nic nestalo. Bylo to zvláštní. Poprvé v životě jsem cítil...jak to jenom popsat? Měl jsem takový pocit, že jsem prospěšný a že jsem udělal dobrou věc...a že jsem výjimečný...Jiný." Odpověděl jsem jí, ale i tak jsem nedokázal dokonale popsat své pocity z toho večera.
Vzal jsem si další dvě sušenky. Nějak mi po té akci vyhládlo. Jak jsem se natahoval, pocítil jsem bolest. Není se přeci čemu divit, když se na mě vrhla smečka upírů. Zítra budu vypadat jako šmoula, až se mi ty modřiny pořádně vybarví.

Byt Rieglové

Aneta, Amelie

Annin smutný příběh nemá konce, teď se ale v jejích slovech začínám trochu ztrácet a přestože bych se měla soustředit na všechny ty informace, vnímám spíše její bolest a strach. Ještě že tu je Ondra, který poslouchá neméně pozorně, spolu s ním bych snad zvládla zopakovat vše, co nám jeho sestra prozradila. Zdeněk, Aleš, Vlastimil. Zdeněk, Aleš, Vlastimil, předtím upír Sebastian a nějaký vlkodlak. Hmm, to si budu muset radši hned jak budu moci zapsat.

Tím, že mi chce něco předat, jsem překvapena, přesto ale natáhnu ruku, abych od ní ten roztomilý řetízek převzala. Situace není nijak úsměvná, já se ale při pohledu na kus toho šperku neovládnu a jeden krátký úsměv mi unikne. Anna bude v pořádku. Ondra jí vezme domů a postará se o ní, my najdeme Alfréda a všechno se vysvětlí. Anně se narodí dvě krásné, zdravé děti a všichni si budou žít svůj život Jiných. Pěkně spolu, jako správná rodina. "Děkuji, Anno." Než odejde, zlehka jí chytím za ruce, které stisknu v těch svých. "O Amelii se starat nemusíte, ona se takhle chová úplně ke všem." Naše nelibost je tedy sdílení, ono se ale není čemu divit. "Teď je důležité hlavně vaše zdraví, snažte si odpočinout. Všechno dobře dopadne." Opatrně se k ní natáhnu, abych jí zlehka objala, přes její břicho na ní však skoro ani nedosáhnu. "Bude to dobré. Všechno se vyřeší." Prostě se tak stane a hotovo, nic jiného nepřipadá v úvahu.

Annu pustím a zaměřím se na Ondřeje, kterého jsem v podobném stavu ještě neviděla. Většinou je samý žert, usmívá se a dělá kraviny, teď ale vypadá jakoby zestárl o pár desítek let. "Jasně, postarám se o to." Informovat nadřízené, zařídit ochranu. Okey, to půjde. "Vy se hlavně opatrujte a kdyby něco, moje číslo máš." Nad objetím skoro neváhám, šetrnost se kterou se ho dotknu se však dá srovnávat s tou věnované Anně. Oba působí jako z porcelánu, každý dotek jakoby je měl rozbít na milion kousků. "Vážně, pomůžu s čímkoliv bude třeba." Lehkým dotykem ho pohladím po tváři a na stejné místo ho posléze i políbím. "Bude to v pořádku. Ochráníme jí, však od toho tu jsme." Tentokrát už šeptám.

"Potřebujete něco zabalit? A co kočka, chcete si jí vzít s sebou nebo se mám tu a tam zastavit a nakrmit jí?" Nabídnu se zcela automaticky jen co je mezi mnou a sourozenci zase nějaká rozumná mezera. Annin řetízek mám neustále v ruce a dávám si dobrý pozor, abych ho neztratila.

Sady Pětatřicátníků, Ústředí Noční Hlídky – Jakub Zemánek

Linda zamrká očima s dlouhými řasami.
„Ne, ne, to vůbec nemusíš, to bude v pohodě,“ snaží se tě uklidnit. „Je normální, že se trochu bojíš, každý se bojí a to je dobře, ale není čeho se bát. Všechno ti vysvětlíme, teda já se budu snažit ti to aspoň trochu vysvětlit.“ Povzbudivě se usměje a nakloní hravě hlavu na stranu. „Nebój, vezmi si kávu,“ položí před tebe šálek s kávou a hned vedle toho cukřenku a nádobku s vlažným mlékem. „Jen si to oslaď, to ti snad trochu zvedne náladu. Byl jsi dneska v Šeru? Jo, jasně, může se ti i stát, že tě to moc vyčerpá. Musíš do něj vstupovat opatrně, je to cizí prostředí i pro nás, pro Jiný. To jsme my, ti co umíme čarovat. Šeru dáváš svoji energii, je to taková platba, daň za to, co všechno pak můžeme vidět. Ale musíš to dělat s rozumem a kontrolovat to. My Jiní, nejsme jako obyčejný lidi. Ty žijou v lidskym světě, ten je všude okolo nás. A občas mezi nimi se objevíme my, jako Jiný. Ty taky.“

Přisune k tobě i talíř se sušenkami, poposedne si na židli a pokračuje: „Máš štěstí, že jsme si tě všimli včas, teď už jsi v bezpečí a nemusíš se bát. Vlastně mě docela překvapuje, kolik toho umíš. Vstupuješ do Šera a pomáháš ostatním. Když jsem se stala Jinou já, byla jsem ráda, že jsem se z toho všeho nezbláznila,“ objasní ti a unaveně zamíchá svou kávu lžičkou. „Je to fajn, že chceš pomáhat. Protože když poprvé vstoupíš do Šera, hodně záleží na tom, jak se v tu dobu cítíš. Co se okolo tebe děje a co jsi dělal. Šero promění každýho, kdo do něj vstoupí. Jinej svět, který z tebe udělá Jinýho. Ale jak tě promění, to je na tobě. A ty jsi se rozhodl pro Světlo. V pohádkách se říká takovýto – Dobro nebo zlo. U nás je to Světlo nebo Tma.“
„Jaký je v tom rozdíl? No hlavně v tom, jak potom... hmm, asi jak se chováš k lidem. Bud jim dáváš a pomáháš jim. Nebo myslíš jenom na sebe a svůj vlastní prospěch a je z tebe Temnej.“ Odmlčí se, napije se kávy bez cukru i mléka. Udržet si štíhlou linii není asi jednoduché, nebo má Linda prostě ráda svou kávu černou a hořkou.
„Co se stalo tobě, když jsi poprvé vstoupil do Šera? Když se ztratily barvy. Měl jsi radost?“

Košutka – u Rieglové
Amelie, Stela

Snažím se co nejvíce na vizi soustředit. Zaměřuji se na jeden bod v obraze, jak nás učili na přednášce. Pomůže to neztratit myšlenku, nevnímat to, co se okolo mě děje doopravdy.
Poznávám Annu i pohřešovaného Davida. Tomu se něco stalo, rozdělili se. Ona se z toho komplexu dostala, z toho zvláštního bunkru.
Důležitá věc pro mě ale je, že vize se přesune i do budoucnosti. Už vím, kam mám jít. To už na mě ale mluví Amélie, ohlédnu se přes rameno a upustím blůzku od krve. Narovnám se a otočím k ní. Zase ten její arogantní tón. Šerem se podívám po bytě. Stela s Annou a Ondřejem jsou stále v obýváku

„Našla jsem ten amulet,“ zopakuji to, co jsem už před chvílí říkala a sleduji Amélii nedůvěřivě. Jako kdybych jí ani nic říkat nechtěla. „Pojďte rychle do ložnice. Je tam počítač a v něm flashka. Vím, že je důležitá. Musíme to vzít s sebou, i ten amulet, pojďte se podívat, jestli je to bezpečné, prosím!“ Zní to možná jako rozkaz, ale nechci ztrácet čas a projdu okolo ní z koupelny ven.
Svižně se vrátím do ložnice, kde jsem už jednou byla. Je to jako deja vu, když vidím počítač s flashdiskem, který jsem viděla před pár vteřinami.
Nedůvěřivě sleduji amulet zatavený do podlahy. Obrátím se na Amélii: „Můžeme to vzít?“ Přece jen by mě zastavila, pokud by to bylo nějak nebezpečné. Doufám. Rozhodně ale vím, že i kdyby byly chráněny jakýmkoli kouzlem, které nemusím vidět, musíme obě věci vzít na ústředí a důkladně je prozkoumat.