Byt Rieglové, obývák – Stela

„On musel,“ vyhrkne Rieglová nakonec a pokračuje v příběhu. „Začal dělat špinavou práci pro Denní hlídku, všechno co si vymysleli. Až toho měl až moc a našel si nějaké pomocníky. Byli to jen mladý a nezkušení temný, kterým platil, když mu pomáhali. Jak penězi tak povoleními na kouzelné zásahy, když nějaké vyškemral od hlídky. Nebo amulety a prostě všechno co měl, jen aby dodržel tu smlouvu a nechali nás na pokoji.“

Ondřej se posadí vedle své sestry a nevěří svým očím. Nepřerušuje ji, jen si nervózně prohrábne vlasy, Rieglová mezitím pokračuje.
„Byli tři, nejdřív nějaký Zdeněk a Aleš. Byli to takový ty černý... zvláštně se oblékali. Do černé, měli jako rockový trička a tak. Nahání to strach. Nejenom to oblečení,“ lehce se zarazí, jako kdyby si na něco vzpomněla. Potřese hlavou: „A pak ještě ten Vlastimil. Toho Alfréd poprvé potřeboval asi před měsícem, ale viděla jsem ho asi jen jednou a moc si ho nepamatuju. Ty dva ale... zdá se mi, že je vidím všude.“
„Ondro, promiň,“ otočí se na svého bratra s omluvou, „že jsem ti to neřekla. Alfréd mi to zakázal, bál se, že by na to přišli. Že by to pak Denní hlídka všechno pokazila a celou dohodu zrušila. Moc se omlouvám, ale já se tak bála. Jsem z toho všeho hrozně unavená.“
Bratr jí už nic nevyčítá, chlácholivě ji hladí po zádech. „Anno, pojedeš ke mě a pořádně se vyspíš. Dneska tu už nezůstaneš, nemůžeš být sama. Alfréd už se tady asi neukáže a zůstávat tady je nebezpečný.“

„Počkejte,“ ozve se zase Anna a vstane. Trochu kolébavě, jak to těhotné ženy dělají. Zastaví se před poličkou na stěně a něco z ní vezme. Otočí se ke Stele: „Tohle jsem dostala od Alfréda k narozeninám. Je to už dlouho, ale on ho určitě pozná.“ V ruce drží stříbrný řetízek, na kterém se houpe přívěšek. Je ve tvaru srdce a na něm je vymodelovaný malý pavouček, který se drobnými stříbrnými pavučinkami přidržuje řetízku. Podá náhrdelník Stele do rukou. „Jestli ho uvidíte, budete s ním mluvit. Ukažte mu ho, prosím. On ho pozná a bude vám věřit. Já slibuji, že ráno nebo večer na tu vaši hlídku zajdu. Všechno si to promyslím a utřídím si myšlenky. Pojedu zatím k Ondřejovi. A prosím vás slečno,“ do jejího hlasu se vkrade trochu vzteku. „Že až půjdu na Noční hlídku, že tam nebude ta,“ ukáže prstem na dveře, se kterými před chvílí Amélie práskla, „ta čarodějnice. Nechci s ní už mluvit.“
Snad se příliš nenaštve, až zjistí, že Stela s Anetou jí zničili pár talířů.
Přestože říkáš cokoli, Anna se ani neusměje. Všechen ten stres jí vzal jakoukoli radost a chuť se usmívat. Vaše francouzská kolegyně na ni nejspíš neudělala valný dojem a tak není divu, že už ji nechce vidět, natož s ní mluvit. Skloní pohled a s rezignovaným „č-č-č“ začne nahánět kočku z pod gauče. Ta jen mručí a nechce se vzdát svého úkrytu.

„Stelo, vezmu Annu k sobě, tam bude v bezpečí. Informujte o všem nadřízené na Ústředí a požádejte prosím o ochranu pro Annu,“ otočí se na Stelu Ondřej. Snad poprvé v životě ho vidíš takhle přešlého. Špatná situace člověka, kterého má opravdu rád, ho jednoduše drtí.


Byt Rieglové – Amélie

Když za sebou Amélie přibouchne dveře, dostane se do chodby, Přes dveře může slyšet mumlání, jak se Rieglová rozpovídá. Nicméně už nezkouší dostat se k nim přes šero, aby mohla špehovat jako to dělala před chvílí. Navíc ví, že v místnosti je stále kočka, která tohle všechno zavinila.
Anetu najdeš přikrčenou v koupelně. Ta je špinavá, ucítíš zápach špinavého prádla, nejspíš se tu dlouho nepralo, což dokazuje i kopa prádla navýšená vedle pračky. Aneta křečovitě svítá okraj vany, v druhé ruce drží blůzu. Bílá blůzka je pošpiněná krví, která nepořádek všude okolo dělá ještě víc děsivým.
Vypadá to, že Aneta je do něčeho zabraná. Dřepí na podlaze a na Amélii nereaguje. Lehce se chvěje a kdyby nebyla otočená zády ke dveřím koupelny, uvidíš, že má zavřené oči. A pokud se podíváš pozorněji na její auru, pochopíš, že je v transu a nejspíš vidí, přestože se zrovna nedívá.

Byt Rieglové – Aneta

Jakmile zavřeš oči, místo obvyklé tmy pod víčky se ti ukáže vize (9). Jako první vidíš vyděšený obličej Rieglové a když se obraz ustálí, ukáže se, že před něčím utíká. Mizí z nějakého sešlého bunkru podobnému těm, které vídáš v lesích Českého ráje, když jedete na dětské tábory. Společně s ní utíká i muž. Poznáváš Davida Sobotku. Okolí je zašedlé, protože se oba nacházejí v Šeru.
Najednou se obraz rozostří, Anna s Davidem stojí naproti sobě, pláče než ho od sebe odstrčí a zmizí. David klesne na kolena, která se pod vahou jeho těla rozdrolí, jako kdyby spadl do ohniště plného popela. Jakmile se zapře rukama o zem, i ty se zlomí jako párátka, vysype se z nich šedavý prach. Obraz se znovu rozplyne.
Vidíš Annu, jak na někoho křičí, nejasnou postavu. Vize trhavě přejde na obraz počítače, notebooku, ve kterém je zapojený flashdisk a zeleně světélkuje. Není to pouze blikající diodka na boku flashdisku, snáší se k němu vlákno pravděpodobnostní linie.
Pak se probudíš a za sebou slyšíš svou kolegyni a nadřízenou - Amélii.

Neznámo kde -> ústředí

Arkenar. Zcela nic mi to neříká, jak by ale také mohlo. To až zpět na oddělení bude příležitost podívat se do archivu, starých zápisků a knih, které s trochou štěstí, budou vědět, oč přesně se jedná.
Má Tereza nějaké další informace? Zeptal bych se, vyzvídal, náhle mě však zaplaví pocit očekávání mísené se strachem. Přichází. Náhle zcela rozumím Terezině vyděšené tváři a děsu v jejích očí, pokud s tímto bojuje každou vteřinu své existence, zoufalství je zcela na místě.
Její prosby drásají mi srdce a zcela instinktivně chytnu její natažené dlaně. Co můžu dělat? Jak jí mohu pomoci? "Najdeme tě. Jen vydrž." Naděje je to jediné, čím se jí mohu odměnit za důležité informace. Tereza udělala vše, co bylo v jejích silách a teď je na nás, abychom přiložili ruce k dílu. "Vydrž, jen vydr..."

Touha jí obejmout a dodat trochu lidského tepla přišla pozdě. Probouzím se kdesi jinde a v prvních momentech mi připadá, že to vše byl jenom sen. Nebyl? Ne. Snad. Nebo snad ano?
Do reality se dostávám velmi pozvolna, ležím však kdesi v bezpečí. Je tu teplo a ticho, nemusím se ničeho obávat - Nemůžu ale zůstat ležet. Tereza je v nebezpečí a to poslední, co si pamatuji ze svého vlastního života, je dosti zuřivá bitva.
Ah... Jsou všichni v pořádku?
Na jedné posteli leží Jelínek, kterého jsem neviděl už od incidentu na koleji, pohled na jeho bezvědomou tvář mi ale připomene vše, co se dělo. Ti dva mrtví Temní, boj na nádraží, dekapitovaný člověk a Laura...
Jen na moment schovám hlavu do dlaní, abych nabral dech a vzpamatoval se, předchozí hodiny patřily k těm nejvíce intenzivním za celý můj život a upřímně se obávám, co nás ještě čeká. Další boj a nekonečné vypětí? Další balancování na hraně našich sil?

Něčí hlas mě zcela překvapí, přítomného Daniela jsem si zcela nevšiml. Dává to smysl. Jsem na ošetřovně a na ošetřovně bude i Daniel. "Už to tak vypadá." Odvětím a začnu se zvedat z postele, jen abych pokrčil nos na zaneřáděnou košilí. Kdybych měl jít rovnou k sobě, tak by trocha té krve nevadila, teď mě ale čeká debriefing u samotného šéfa a tam se nemohu objevit v tomto stavu. "Asi tu nemáš něco na převlečení, co?" Pokud nikoliv, budou na mě muset počkat o trochu déle, neboť si budu muset doběhnout pro náhradní oblečení.
"Jak je na tom Jelínek?" Zeptám se ještě Daniela, stav mého kolegy mě zajímá nejenom z profesního hlediska, ale i z toho lidského. Možná jsme se příliš neznali, byl ale do téhle šlamastiky hozen stejně jako já a přijde mi, že mu minimálně tuhle otázku dlužím.

Převléknout se, zhluboka se nadechnout a pěkně k šéfovi. To zase bude katastrofa.
Boj ale už skončil. Díky Bohu za to.

Střecha, auto a ústředí
všichni přítomní

V autě klimbám a na všechny případné dotazy reaguji zamručením nebo jednoslovně. Jakmile dojedeme k ústředí, vystoupím z auta mezi prvními a málem zakopnu o obrubník. Z úst se mi vydere frustrované zasténání, ale nakonec vejdu do dveří, aniž bych si zlomila nohu.

Než stačím dojít do Ladislavovi kanceláře, odchytne mě Daniel a zeptá se mě, jestli si uvědomuju, že jsem prakticky nahá a že takhle k Ladislavovi fakt nemůžu. "Co, snažíš se mi naznačit, že jsem hnusná?" mrmlám, ale dobrovolně se nechám odvést do jiné místnosti, kde po mně Dan hodí triko a kalhoty a otočí se zády. Prý nechce odcházet, kdybych sebou náhodou sekla. Bez incidentu se ale obleču. "Díky," poděkuju mu a vydám se do Ladislavovy kanceláře. Ještě předtím mi Daniel vnutí čokoládovou tyčinku. Abych do sebe dostala cukry.

Do místnosti vejdu jako poslední, ale i v tomhle mě chce Filip porazit, protože se objeví až po mně a ještě se mezi námi procpe, aby byl blíž Ládikovi. "Říká se s dovolením, kreténe," zamumlám si pro sebe tak potichu, že mě může slyšet jen Julie, vedle které stojím.

Snažím se Ladislava poslouchat, ale opravdu mám pocit, že každou vteřinou usnu. Jen tak tak se mi daří potlačit zívnutí. Zbystřím teprve, když uslyším svoje jméno společně se slovem zásluha. Trochu zmateně přimhouřím oči, protože tohle jsme vážně od Ladislava nečekala. Trochu doufám, že Filipovi konečně praskne žilka. Jsem moc unavená na to, abych analyzovala Ládikův podezřelý úsměv.

"Díky?" řeknu v odpověď. Alespoň mě inferno posunulo do další kategorie. Oslavím to, až se mi nebude chtít spát. Všimnu si Tygříkova pohledu a její úsměv opětuju. Pro dvojčata jsem měla slabost a jestli jsem se někdy na někoho usmívala, byli to většinou oni.

Zároveň se nenápadně snažím rozdělat čokoládovou tyčinku od Daniela, protože začínám mít pocit, že cukr fakt potřebuju.

Se střechy dolů, do aut a pak tradá na ústředí


Po adrenalinu a naježení se dostavila patřičná únava, vyčerpaně se změním zpátky, prsty si sáhnu na krk... Do prdele!!! Kouknu směrem k Alaricovi "Omlouvám se... " hlesnu unaveně. Tohle můj nápad opravdu nebyl. "Musíme jít.. " pronesu k němu a kývnu k Ivanovi, který je v bezvědomí."Postaráš se prosím o něj?" Zeptám se ho a rozhlédnu se po vědmě. Nikde není.. takže asi nebyla tak bezbranná, jak jsme si mysleli.
Slezeme tedy dolů a Karel nám řekne, kam máme jít. Poté, když řekne i Alaricovi, aby jel na ústředí, tak zapadnu unaveně do auta. Jsem najednou šíleně unavená, všechno mě bolí a navíc jsem asi udělala i Alaricovi modřiny.. Krátce po něm kouknu, ale potom se opět podívám otupěle z okna.
O Ivana bude postaráno, což je fajn, zamířím tedy tam, kam mám...

Vejdu do kanclu a očekávám patřičného zpuca, přece jenom nám to nevyšlo, jak bychom chtěli.. Uvolním místo ostatním a koukám na něj jak se usmívá, jako kočka, co sežrala kanárka.. Ale proč? Ten úsměv mě znepokojuje.. Má nečekaně až moc dobrou náladu.. Kývnu Lucce a pousměju se k ní. JO kdo umí umí. Já ze sebe umím jen udělat tygříka a proletět se vzduchem a zaplácnout chudáka Ricka..

U těhotné a velmi, velmi, velmi, velmi, velmi hysterické ženy
Někteří nedokáží přiznat pravdu a Anna je jednou z nich. Nejdřív to vypadá na další hysterický záchvat až se přistihnu že zatoužím najít důkaz že mám pravdu. Ovšem její další výraz způsobí že se za svou myšlenku zastydím, jistě Alfred je Temný takže mu pomáhat nemusíme ovšem nechceme říkat ne. Sice jemu by můj slib stačil, ale Anna ví že můžeme lhát pokud pokud jsme přesvědčeni že mluvíme pravdu (třeba když lež zabalíme do pravdy). A tak už teď hledáme způsob abychom mu pomoct nemohli.
Stela jí chápe, ale je jediná. Ani její vlastní bratr jí nechápe. Zde by se to sice dalo vysvětlit tím že má o ní strach, ale na co se vymluvím já?
No a pak se přece jen dočkám dalšího hysterického záchvatu a Anna mně vyhodí. Rozhodnu se že si dám na čas a tak si zuji botu pokrčím prsty u nohou a klepu jimi do podlahy zatím co do ní klepu i špičkou boty. Když už Anna začne být netrpělivá a Ondra je zřejmě jako na trní opět si botu obuju pomalu vstanu.
„Dobrá potřebujete si promluvit, jak říká staré přísloví Kdo Slunce hihne, krávě tíhne ...“
Ono je to skutečně staré přísloví, tak třicet vteřin. Když vstanu začnu si upravovat šaty a vlasy a i když se nejdřív dívám na Ondru když domluvím stočím svůj pohled ke Stele.
„Dobrá práce. Je hezké že jste se přenesla přes užasnou leč neužitečnou roli lví předložky před krb i přes roli ospalého lva z Disneyho příběhů. Pokračujte a něco z vás bude ...“
Potom se pomalu vydám ke dveřím, ale než k nim dojdu tak jako by neviditelná pěst udeřila do kliky a způsobila že se prudce otevřou. Když jimi projdu otočím se zvednu ruce a zároveň si stoupnu tak aby mně dveře které se pomocí dalšího Magického presu s velkým bouchnutím zavřou.
„Pourquoi? Oh, pourquoi! S`il vous plaît, donnez-moi de la force. (Proč?Proboha proč!Prosím,prosím dej mi sílu.)“dodám potom co spustím ruce a podívám se ke stropu. V koupelně kde najdu Anetu a potom co se nejdřív rozhlédnu kolem jí oslovím:
„Tak tady jste máte špatný pocit ze své pokožky nebo tu sepisujete scénář dalšího dílu Ordinace v Růžové zahradě?“
Pak se rozhlédnu ještě jednou zda něco nezahlédnu případně se podívám na to co mně už zaujalo složím si ruce na prsou a pokračuji už smířlivěji:
„A co jste zjistila?No tak do toho, oslňte mně svou fabulací.“

Sady Pětatřicátníků, Ústředí Noční Hlídky

Po krátkém rozhovoru dvou mužů jsem prošel s jedním z nich portálem kamsi.
Domníval jsem se, že mne chce vzít na ústředí oné Noční hlídky. Brzy se snad dozvím více.
Vyšli jsme z portálu a octli se v centru Plzně. Sady Pětatřicátníků, kousek odsud se nachází jednak Kulturák Peklo a přes ulici je na dohled Pedagogická fakulta.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a na okamžik jsem přemýšlel, proč nás lidé nevidí. Přestože jich tu bylo málo, nikdo si nás nevšiml. Ten muž mne vtáhl do Šera. Přišel jsem na to sám, nebylo to tak těžké. Jen jsem nevěděl, že mne tam může někdo vzít.

Přešli jsme k budově, před kterou stáli dva muži, vypadali vcelku přísně, ale jejich aura byla jasná a světlá.
"Dobrý večer." Pozdravil jsem muže, kteří tu hlídali jako chrliči. Vzduch byl prosycen kouzly jednoduchými i složitými. Některá jsem poznal a pochopil, ale jiná byla na mne příliš komplikovaná. Jak je možné, že jsem si toho nikdy nevšiml? Procházím kolem celkem často, ale nikdy jsem nepocítil takové množství magie. Kdybych tu někdy procházel v Šeru, všiml bych si tohoto místa?

Z toho co jsem pochopil, si ani Noční hlídka nevšimla mne. Sdružují tedy Plzeňské mágy? Tedy ty "hodné"?
Na recepci ústředí jsem si všiml temné aury. Překvapilo mne několik temných míst v moři bílé záře. Očividně tu nemají problém s tím, aby se do jejich teritoria vydal někdo temný. Možná tu nejsou dobrovolně, to je také jedna z možností.

Trochu jsem si připadal jako ve filmu Muži v černém, kde se také uprostřed města nacházelo ústředí tajné organizace, která se starala o mimozemské bytosti. Tady nejsou ufoni, ale mágové. Kdo ví, jestli ty schopnosti nepochází z vesmíru...

Vystoupali jsme do třetího patra, pokud jsem dobře počítal. Byl jsem z toho místa unesený, neboť je to pro mne něco absolutně nového a zajímavého. Jsem uchvácen.
Muž mne předal slečně, jejíž jméno nezaznělo.
Měla se mnou udělat cosi jako vstupní pohovor. Nejspíš. Kdyby mne chtěli zabít, udělali by to dávno. A navíc mají podobné aury jako já, tudíž máme něco společného. Ale co se mnou bude, když mne registrují? Budu jako Harry Potter, který měl problém, když použil magii jako nezletilý kouzelník mimo prostory školy?

Seděl jsem v kanceláři. Tedy nápadně to připomínalo výslechovou místnost. Židle, stůl, téměř mrtvá květina. Nebylo to zrovna hezké místo. Byl jsem z toho trochu rozladěný, nesvůj.
Slečna se vrátila i se slibovanou kávou. Trvalo jí to, jako kdyby tu kávu ještě pražila a mlela.
"Kuba Zemánek." Představil jsem se jí, bez dalších okolků Linda pokračovala.

"O hlídkách nevím nic. Šero...znám a občas do něj nahlížím a vstupuji...O světlých a temných nemám nejmenší tušení. Tedy teď už mám nějakou představu, ale dodnes jsem nevěděl o nikom dalším, kdo by byl jako já."
Nesměle jsem se dotkl ucha hrnku. Káva byla ještě horká, takže jsem ji nemohl pít, ale mohl jsem nervózně hrnkem otáčet dokola.
"O Dohodě taky nic nevím. Ale předpokládám, že omezuje používání magie." Nebylo tak těžké si to domyslet a navíc jsem jí chtěl ukázat, že nejsem úplné jelito.
"Jak dlouho? Už je to několik týdnů...ale věřte mi, že jsem nikomu neublížil...jen jsem si hleděl svého...a občas někomu trochu pomohl." Připadal jsem si jako obžalovaný a nemohl jsem se ubránit nutkání hájit se.
"Můžu se vám k něčemu přiznat, Lindo?" Ze samé nesmělosti a nervozity jsem jí vykal, i když ona mi tykala.
"Mám trochu strach." Označte mne za hlupáka, že jsem se takhle přiznal. Proč bych měl své pocity tajit? Je to vůbec možné, utajit své pocity v domě plném mágů?

Doubravka, Sídliště - Jakub Zemánek

Ladislav tě začne uklidňovat, sotva v tvé auře pocítí narůstající strach. "Neboj, jenom na ústředí. Očividně nemáš ponětí, co vlastně jsi, tak by ses to asi měl dozvědět. A taky bychom se měli postarat o to, abys byl patřičně zaregistrován, jak se patří, než tě najde někdo z Denní hlídky s vyšší inteligencí než měl pan Fialový a to bys nechtěl."

Na tvou starost o tu mladou bezvědomou ženu odpoví onen obrateň, který se k ní sehne a kontroluje ji. "Neboj mladej, bude v pořádku a ráno si z toho nebude nic pamatovat. Postaráme se o to." zazubí se na tebe a pokračuje v tom, co dělá. "Ano, neboj, postarají se o ni, jsou na to speciálně vycvičeni a mají v tom zkušenosti. Nebo by alespoň měli." přitaká Ladislav. "Hlavně ji odveďte někam do bezpečí. Mám pocit, že bydlí-" "Támhle naproti, to je jasný." přeruší Ladislava najednou Horváth a ukáže na jeden vchod do paneláku, zatímco druhou rukou mává ženinou občankou, kterou jí před chvílí vyndal z kapsy. "Na to jí nepotřebuju lízt do hlavy, abych to zjistil." ušklíbne se a vrátí ji i s peněženkou ženě do kapsy. Ladislav se zatváří trochu uraženě, nakonec to ale nechá být, vezme tě za ruku a společně s tebou projde portálem, který se za vámi hned zavře.

Sady Pětatřicátníků, Ústředí Noční Hlídky - Jakub Zemánek

Portál vás vyhodí v Sadech Pětatřicátníků, na parkovišti před čtyřpatrovou budovou na rohu ulice, přímo naproti se nachází kulturní dům Peklo (trochu úsměvná shoda náhod, když nad tím přemýšlíš). Tolikrát jsi kolem toho místa jel tramvají a nikdy by tě nenapadlo, co tam ve skutečnosti je. Chvíli přemýšlíš nad tím, jestli vás náhodou někdo nemohl vidět vycházet z portálu když si najednou uvědomíš že jste v Šeru. Nejspíš tě tam vtáhl Ladislav, když tě vzal za ruku, ještě jsi nic takového nezažil, ale tak, jak o tom přemýšlíš, není to nic, co bys nedokázal považovat za možné. Ačkoliv vzhledem k tomu, že zde jde o magii je otázka, jestli pojem "nemožné" má stále vůbec smysl.

Před vchodem do budovy stojí dva muži v uniformách ostrahy, navenek vypadají jako normální lidé, ovšem v Šeru můžeš jasně vidět jejich světlé aury. A vlastně, z celého toho místa cítíš magii, kouzla, jejichž účel nedokážeš poznat. A to tak nějak tušíš, že jsou zde i kouzla, která cítit nedokážeš. Sotva uvidí Ladislava, tak ti dva muži zpozorní a pozdraví jej, ten mladší mu dokonce i otevře dveře. Společně s Ladislavem vstoupíš do malé, přijímací haly s recepcí, kde je plno lidí... tedy ne lidí, Jiných. Většinou světlých, někteří mají temné aury. A ti většinou stojí u okénka recepce. Působí to tu tak nějak... obyčejně. Jako bys byl někde na městském úřadě nebo na policejní stanici a ne v tajném útočišti světlých mágů. U okénka recepce právě stojí mladá, černovlasá žena s temnou aurou, která hustí jedno slovo za druhým do nebohé recepční.

"...a jak říkám, jsem tu kvůli té licenci. Je to jen pitomej zásah 6. kategorie a přitom to trvá skoro dva týdny, to jste tu všichni zpomalený nebo co? To už je vrchol, budu si stěžovat!" Recepční, starší žena s blond vlasy jí trpělivě naslouchá a hbitě odpovídá. "Paní, nebojte, jestli se ta žádost nějak zadrhla, určitě na to přijdou, to musíte jít támhle do chodby vlevo a tam najdete dveře s nápisem-" "Na nádraží se něco děje" přeruší recepční najednou další žena se světlou aurou, která proběhne davem a ani se neobtěžuje tím vystát frontu. Odstrčí uraženou temnou od okénka a naléhavě pokračuje. "Před chvílí mi volal manžel, prý se tam zformoval nějaký vír nebo co, co se to vlastně děje? Je to nebezpečné? Musíte přece něco dělat-" "Paní, nebojte se, o tomto fenoménu již hlídka ví a vše má pod kontrolou-" slyšíš odpověď recepční, ale zbytek konverzace mineš, jelikož tě Ladislav vede po schodech o pár pater nahoru, daleko z doslechu.

Sotva se po schodech dostanete do třetího patra, ocitnete se v menší místnosti s několika lavičkami a normálními pokojovými rostlinami. Působí to dojmem čekárny nebo snad relaxačního koutku. Z místnosti vedou chodby nalevo i napravo, Ladislav ale zamíří ke dveřím přímo před schodištěm. Za nimi se skrývá malá kancelář působící dojmem předsíně a za stolem v rohu sedí mladá žena přibližně tvého věku, která působí dojmem sekretářky. Možná je o něco starší, než ty. Sotva vstoupíte do kanceláře, ihned vstane od stolu a spustí na Ladislava.

"Šéfe, konečně jste tady, sháněli vás, volali z nádraží a-" "Ano, hned se tomu budu věnovat." mávne rukou Ladislav a ukáže na tebe. "Ty se tady zatím postarej o Jakuba. Je nedávno iniciován a dosud neměl o Dohodě ani potuchy. Tak ho někam vezmi, uvař mu kafe a zkus mu odpovědět na jeho dotazy jak nejlépe dovedeš."

Linda se na tebe tázavě podívá, pak jen přikývne a vede tě pryč z kanceláře, zatímco Ladislav si jde po svých. vede tě levou chodbou do jedné prázdné kanceláře, normální místnost jenom se stolem, dvěma židlemi a kytkou v rohu, která by nutně potřebovala zalít. " Počkej tady, přinesu to kafe." houkne na tebe Linda a někam odběhne a trvá to dost dlouho, než se zase vrátí s dvěma šálky kávy a talířkem sušenek v druhé ruce.

"Promiň že to tak trvalo, rozbil se kávovar, tak sem musela přesvědčovat Vladimíra, aby to spravil, ten trval na tom, že je to pod jeho úroveň, nakonec sem ho přemluvila, pak se vrátili hlídkaři z nádraží a já je musela nasměrovat k šéfovi do kanceláře a- no, prostě dnešek je šílenej." unaveně se usměje a sedne si k tobě. "Ale hádám, že pro tebe je dnešek šílenější, než cokoliv co sem dneska zažila já. Já sem Linda, Linda Lendrová, šéfova sekretářka. Poslouchej, tohle asi bude nadlouho a nevím, jak dobrá v tom budu. Tyhle úvodní lekce a seznámení s Dohodou většinou dělají jiní. Asi bude nejlepší zjistit, kolik toho víš, ať se zbytečně neopakuju. Víš o... hlídkách? O Šeru? Světlých a Temných? Dohoda ti zřejmě nic neříká. A jak dlouho jsi vlastně už... no, kdy jsi poprvé zjistil, že dokážeš kouzlit?"

Doubravka - sídliště

Byl jsem svědkem rozhovoru světlého a temného. Bylo jasné, že ten světlý muž je na koni. Měl toho mladého kluka v hrsti.
Ani v nejmenším jsem netušil o čem to mluví.

Co je to Denní hlídka? Je to snad nějaký spolek čarodějů? A o jaké Dohodě to mluvili? Je tu v Plzni snad nějaká...sekta, která tu organizuje hony na lidi? Že by někdo držel ruku nad lovem lidí? Ale to by museli velmi dobře utajovat. Za celou dobu, co jsem v Plzni jsem o ničem podezřelém neslyšel. Vždyť Plzeň je obyčejné město, klidné, bez upírů prohánějících se ulicemi.
No, možná to není taková idylka, jak jsem si myslel. A jedno vím jistě. Nejsem jediný v tomhle městě, kdo ovládá nějakou formu magie.

Tak nějak jsem z kontextu pochopil, že tu existuje nějaký řád, který sdružuje čaroděje a možná i jiné bytosti.
Jak je možné, že se něco takového utají?
Uklízejí snad případné svědky?

Denní hlídka, Noční hlídka, Dohoda, Inkvizice, zní to jako z nějaké knížky, z nějaké laciné fantasy literatury. Ne, tohle je skutečnost. Doufám. A nebo jsem se zbláznil.

Když se rozešli s mladým temným chlapcem, obrátili svoji pozornost ke mně.
Jsem neregistrovaný? Doufám, že tím nemyslí registrované partnerství, tedy nemám nic proti. Ne, oni mysli registrovaný...uživatel? Jaké je to správné slovo? Čaroděj? Mág?
Pořád jsem seděl na zemi a opíral se o strom. Bylo to...pohodlné. Ne, že bych si to bůhví jak užíval, ale tělo jsem měl trochu rozbolavělé a nechtělo se mi zkoumat, jaké všechny svaly mě zabolí, když budu vstávat a hýbat se.

"Promiňte...co bude s tou dívkou? Je v pořádku?" Zeptal jsem se těch dvou. Co s ní bude? Ani mne nezajímalo, co bude se mnou. Měl jsem strach o ni. Mně se vlastně nic nestalo, ale ona se stala půlnoční svačinkou jednoho upíra a jednoho mága.

"Nejsem nikde registrovaný...jen...jako student. Šero?" Ano, Šero je výstižné označení toho prostoru. "Ano...vstoupil jsem do Šera sám. Doteď jsem o nikom jiném nevěděl...a věřte mi, že jsem nikomu neublížil...chtěl jsem té slečně pomoct." Pomalu jsem se vyškrábal na nohy a trochu si u toho zanaříkal. Páni, je to jako po nějakém náročném tréninku. Cítím svaly v těle, které znám z učebnic.
"O Noční hlídce slyším podruhé...poprvé to bylo před chvilkou, když tu byl ten..." Mávl jsem rukou směrem, ve kterém zmizel Temný.
"Nechci žádné problémy...kam mne chcete vzít?" Zeptal jsem se krapet vyděšeně. Jeden z mužů mi podá ruku. No, na vybranou určitě nemám. Kdybych se jen pokusil o útěk, ti dva by mne zastavili ani bych nemrknul. Možná by mě zastavili, jen kdybych nad útěkem zauvažoval.
"Hádám, že nemám moc možností..." A vykročil jsem s mužem k portálu, který se tetelil ve vzduchu.
"Co se mnou teď bude?"

Doubravka, Sídliště - Jakub Zemánek

Muž, který byl předtím medvědem jenom přikývne a zdá se, že chce něco ještě říct, to už jej ale přeruší rozhovor toho druhého světlého a temného kluka tvého věku, kteří kráčí k vám. "...měl byste si uvědomit, že tohle je i vaše starost." uslyšíš hlas světlého mága.

"Houby naše starost, to máte na starosti vy, ne? A koukám, že asi přímo vaše. To velká prdel, Ladislav, sám velkej šéf si to dělá sám. To vám jako došli lidi nebo co?" odsekne posměvačně temný. "Kluku jeden, co vás na tom školení Denní Hlídky vůbec učili? Na dodržování podmínek Dohody mají dohlížet obě hlídky, konkrétně za chování a populaci upírů v Plzni je zodpovědný ten váš Sebastian. Tomu se ale nějakou dobu nemohu dovolat a po dnešní noci je očividné, že na své povinnosti tak trochu kašle." Na tohle temný očividně nemá odpověď. Těká očima sem a tam a najednou mu pohled ustane na tobě.

"No... ale... tenhle není registrovanej! A to je vaše chyba! A navíc sem ho viděl, jak tady na ty upíry sesílal kouzla jak kdyby se nechumelilo! A jestli není registrovanej, tak na to neměl ani licence a to von mít musí a jestli ne, tak je to porušení Dohody! No, co mi k tomu řeknete?" Nechápeš, co ten temný myslí licencemi a registrací, asi po tobě ale nebude chtít, abys mu ukázal občanku. Nakonec se do toho vloží onen muž, co se proměňuje v medvěda. "Poslouchej, mladej. Seš nějak akční, úplně zblblej a kecáš kraviny. Asi to je ze vší tý energie, co v sobě máš, že?" Sotva tohle řekne, temný viditelně zbledne. "Ty ses tu tak trochu nadlábnul, žejo? Máš na to licenci?"

"Co- hele, to jako fakt ne a-" začne se nepřesvědčivě bránit temný, obrateň jej ale přeruší.
"Jen se nedělej, můžem si to snadno ověřit-" Touž se do toho ale vloží světlý mág. Gestem naznačí obratňovi, aby mlčel a sám se otočí k temnému. "Podívejte, vážený pane Fialový. Být vámi, tak bych byl zticha a co nejrychleji upaloval zpět na Denní Hlídku. Jediné, co zde děláte je to, že nám bráníte v naší práci. Zvládneme to zde sami a vaši Hlídku informujeme až budeme něco mít. Pokud si tedy nějaké informace vyžádá. Je to jasné? V opačném případě z toho vyvodíme patřičné důsledky..." dodá s patřičně výhružným podtónem.

"No jo, no jo, se nezblázněte, šak já už du, no." temný zvedne ruce do vzduchu a začne couvat. "Ale tamten se bude muset registrovat, tam si ho prověří! A jestli mu to bude ňák dlouho trvat tak se má na co těšit, superman jeden!" dodá ještě a ukáže na tebe prstem.

"A vy si buďte jist, že podám stížnost na Inkvizici ohledně přístupu vaší hlídky co se týče neregistrovaných upírů. A vůbec, celého vašeho přístupu. Vyřiďte to své šéfové, ať nemusím ztrácet čas zbytečným telefonátem." Fialový se slovům světlého mága jen kysele ušklíbne a následně zmizí v Šeru. Oba světlí chvíli čekají, než si jsou jistí, že skutečně zmizel, světlý mág poté kolem okolní oblasti rozprostře nějaké, tobě neznámé kouzlo.

"Mohli sme ho sbalit, energii čerpal z tý holky a určitě v tomhle měl prsty. Stačilo ho trochu zmáčknou a jistě by zpíval." spustí Obrateň, sotva je Mág s kouzlem hotov. "Jistě, že tu tu nebyl jen tak náhodou, Horváthe, nebojte, z toho, co jsem viděl v jeho mysli by nám toho stejně moc neřekl, je to jen poskok, sice se dělá kdovíjak důležitý, ale jen doslova plní své rozkazy, kterým sám nerozumí. A čím méně temných se tu bude motat, tím lépe." odvětí suše mág. "Stejně zavolá na Denní jen co bude mít příležitost." namítne Obrateň a stále hledí směrem, kterým temný odešel.

"To ano, ale každá minuta navíc dobrá. Štěstí, že tu byl jen on, být tu někdo zkušenější, určitě by z toho dokázal pro temné něco vytřískat. A to by nebylo dobré ani pro nás, ani tady pro něj." řekne mág a otočí se k tobě. Obrateň teď již nic nenamítá a jenom váhavě přikývne. "A když už o tobě mluvíme.... jak se jmenuješ?" Podle toho, co teď říkal je otázka, jestli opravdu potřebuje odpověď nebo se ptá jen tak ze slušnosti. Ať už ale odpovíš nebo ne, pokračuje.

"Ten z Denní hlídky měl v jednom pravdu. Nejsi registrovaný a otisk tvé aury nejspíš nebude v databázi, takže buď ses právě přistěhoval, jsi tu nelegálně nebo jsi vstoupil do Šera sám od sebe. Ať už je to jakkoliv, nejlepší pro tebe bude, když teď půjdeš se mnou. Jsme z Noční Hlídky, říká ti to něco?" Stačí mu jen tvůj nechápavý výraz k tomu, aby si potvrdil, že o tom vážně nemáš ani tucha. "Takže samovolná iniciace. Vážně by měl Procházka zkusit méně pařit a víc makat." odfrkne si. "Horváthe, předpokládám, že víte, co dělat. Dobrovský je určitě nedaleko, tak ho pošlete ještě jednou pročesat okolí, jestli tu nejsou další neregistrované pijavice. A co se týče tebe..." Ladislav se otočí k tobě, nabídne ti ruku a tou druhou vyčaruje před tebou velkou, šerou trhlinu... portál, vedoucí bůhvíkam. "Tak pojď. Neboj, je to bezpečné." řekne Ladislav a pobídne tě k tomu, abys vkročil do portálu.

Doubravka - sídliště

Sám jsem byl překvapen silou štítu, který jsem kolem sebe vyčaroval.
Jen díky štítu jsem neskončil při nejmenším se zlámanými žebry. Temný do mně vrazil jako slušně rozjeté auto.
Ale štít nezabránil upírovi, aby se po mně sápal. Chtěl mně dostat, chtěl se na mně krmit. Cítil jsem jeho odhodlání a hlad.

Jako kdyby jeden upír nestačil, měl jsem jich na sobě hned několik. Ani jsem nedoufal, že se z toho dostanu. Vydoloval jsem ze sebe dostatek síly, abych je od sebe odstrčil. Neublížilo jim to, ovšem já tím získal drahocenné vteřiny.

Mezi upíry se vřítil medvěd, medvěd obklopený zářivou, jasnou aurou. Medvěd mne začal bránit. I když se klidně mohl pokoušet uvolnit si cestu k jídlu, pokud by se nechtěl s upíry dělit. Byl zuřivý a agresivní, ale nebyl zlý. Cítil jsem z něj dobro. Nevěděl jsem, jestli je to nějaká magická přeměna nebo přímo magické stvoření, ale to mě tak netrápilo. Důležité bylo, že jsem naživu, díky jeho zásahu.

Spatřil jsem další stvoření, tentokrát člověka. Stejně jako medvěd zářil očistným a vřelým světlem.
Oslnila mne jasná záře, která nápadně připomínala moji Šerou modlitbu, ale mnohem jasnější. Bylo to jako srovnávat kapesní svítilnu s filmovým reflektorem.
Účinky byly takové, jaké jsem očekával. Upíři byli spáleni na prach a zbylo z nich pouze oblečení, stejně jako z jejich bratra, kterého jsem sprovodil ze světa.

Seděl jsem na zemi a opíral se o strom. Snažil jsem se vstřebat, co se v posledních vteřinách událo. Byl jsem unavený, vyčerpaný a trochu potlučený a v neposlední řadě v šoku.
Mé tělo fungovalo hlavně díky adrenalinu a pudu sebezáchovy.

Ticho rozčísl rozhodný a pevný hlas muže, který mne vyzval, abych vystoupil ze Šera. Ne, on nemluvil na mě. Mluvil na tu osobu, která vysávala sílu z té dívky.
A jak muž řekl, tak se stalo. Z Šera vystoupil mladý kluk, možná mladší než já. Chápu jeho rozhodnutí. Viděl, co muž udělal se skupinkou upírů, co by asi udělal s ním? Vykopal by ho ze Šera a ani by se u toho nezapotil.

Medvěd se promění v člověka a začne ošetřovat nějakým druhem léčivé magie zraněnou slečnu.
Zhluboka jsem oddechoval a byl rád, že je po všem. Tedy doufám.
Když je dívka zahojená, alespoň na těle, otočí se medvěd - teď už vlastně člověk - ke mně a promluví hrubým, leč laskavým hlasem.

"Eh...asi...jo." Zběžně jsem prohlédl své tělo, jestli nejsem zraněný. Nic vážného, hádám, nejvíc utrpěla moje hrdost a zítra se mi jistě vybarví pěkné modřiny.
"Co...co se stalo?" Zeptal jsem se, přestože moc dobře vím, co se událo, ovšem jsem v šoku. Není se čemu divit ne?