Doubravka, Sídliště, ještě před příchodem na ústředí - Jakub Zemánek

Bolest je příšerná a vstát na vlastní nohy je pro tebe namáhavé. Napůl instinktivně se vydáváš do Šera, svého útočiště, kde bys snad mohl být v bezpečí, abys mohl nabrat síly a získat trochu času... ano, byla to naivní představa, jelikož upíři tě do Šera ihned následují, i tak alespoň omezíš možnost, že se nějaký další člověk připlete do vašeho souboje a stane se potravou pro upíry. Je jich tam celkem sedm, těch pět, které jsi zahlédl předtím, šestý, který do tebe vrazil a sedmý, který je nejdál a nejspíš přiběhl, zatímco jsi zkoušel vstát na nohy.

Sotva se vyškrábeš na nohy, stihneš ještě vyčarovat štít (8), dost silný na to, aby ustál úder upíra, který se na tebe hned vrhnul. Zkusíš ho od sebe odstrčit (3), ale nejde to, upír je moc silný, jeho chladné ruce tě drtí jako svěrák. V tu chvíli se jich na tebe sesype celá hromada, máš problém vůbec něco udělat, koutkem oka, jako ve zpomaleném záběru sleduješ, jak se tesáky jednoho z nich blíží k tvému krku...

Ani nevíš, kde v sobě najdeš tu sílu, ale dokážeš si zachovat chladnou hlavu a použít první kouzlo, které tě napadne (10). Magickým presem se ti podaří dostat tu hromadu upírů ze sebe a odhodit je o pár metrů dál. Je zázrak, že se ti to kouzlo podařilo předtím, než ti mohli nějak vážněji ublížit. Sotva se ale vyškrábeš na nohy, už se k tobě blíží další a upíři, které jsi ze sebe odhodil kouzlem jsou již zase na nohou a řítí se na tebe a tobě síly rapidně ubývají...

Najednou zástupem temných aur upírů prosvitne světlo a po pár vteřinách zahlédneš nějaké podivné stvoření. Obrovský medvěd, má velice silnou světlou auru. Dosud jsi viděl jenom několik lidí se světlou aurou a ani jeden z nich se nevyrovnal tomu... stvoření, které je právě před tebou. Medvěd se s řevem vrhne po upírech a zuby a drápy je trhá na cáry, jednomu z nich jednou ranou tlapou urve hlavu, zatímco toho druhého rozsápá na kusy.

To už ale přijde další světlý, tentokrát muž, jehož aura je neméně oslňující než ta patřící medvědovi, ba spíš ještě více. V šeru jakoby nad sebou měl... svatozář? Je to moc matné na to, abys mohl přesně určit, o co to jde, ne že by tě to zrovna teď moc zajímalo. V rukou zhmotní podobné kouzlo, jakým jsi předtím ty zlikvidoval onoho upíra, ovšem to tvé kouzlo bylo proti tomu jemu jako světlo měsíce v porovnání s pravým sluncem. Záře v Šeru tě na chvíli oslepí a když konečně začneš tase vidět, nevidíš nikde v okolí žádného upíra, jenom v šeru zbytky jejich oblečení, nejspíš byli kouzlem onoho muže spáleni na prach. Zbytky upírů, o které se postaral medvěd již začíná Šero začíná pohlcovat. Brzy po nich ani v Šeru nezůstanou žádné stopy.

"Noční Hlídka, vystupte z Šera. No tak, mladý muži, nezdržujte to. Legitimujte se, prosím." slyšíš hlas onoho muže a zprvu myslíš, že tím myslí tebe, ale sotva na něj pohlédneš, uvědomíš si, že to nemluví na tebe, ale na toho temného, který se skrýval ve vchodu do paneláku. Cítíš, jak z tebe Šero vysává energii, a tak se raději vrátíš zpět do reálného světa. Světlý muž mimo šero vypadá jako úplně normální člověk, medvěda mimo Šero nevidíš, ale jistě tu ještě někde ještě je, v Šeru ho můžeš zahlédnout, jak čenichá okolo a nakonec se vydává k bezvědomé ženě.

Temný ve vchodu do paneláku po výzvě onoho muže opustí Šero a s kyselým výrazem se vydá k světlému. Mladý kluk, asi ve tvém věku, krátké zrzavé vlasy a na sobě má tričko z nějakého koncertu. Pokud se na něj podíváš Šerem, tak jeho temná aura je v porovnání se silou světlé aury muže vskutku titěrná. Je ti jasné, kdo by vyhrál pokud by mezi nimi došlo k boji. Muž mu vyjde naproti a následná konverzace mezi těma dvěma se odehrává mimo tvůj doslechu.

Koukneš na místo, kde leží bezvědomá žena. V Šeru můžeš zahlédnout to, jak se nad ní sklání onen medvěd, ten se následně promění v člověka a místo medvěda tam najednou stojí mohutný chlap, hnědé vlasy ostříhané nakrátko. Na sobě má soupravu maskáčovým vzorem. Vystoupí z Šera, skloní se k ženě, položí jí ruce na krk a začne dělat... něco. Ať už je to kouzlo nebo něco jiného, dodává jí energii po troškách a léčí poranění od upíra. Ženin stav se stabilizuje a je nyní mimo ohrožení života, jak můžeš poznat pomocí aury, která přestane slábnout. Stopy po kousnutí upíra také zmizí. Hned jak je hotov se otočí k tobě.

"Seš v pohodě, mladej?" zeptá se tě svým hrubým hlasem. Možná se to zdá jako hloupá otázka, ale ti kdo se na to ptají jsou buď v šoku nebo chtějí zjistit, jestli je dotazovaný dokáže vnímat nebo může komunikovat. Tak nějak tušíš, že nyní je to ten druhý případ.

Ladislavova kancelář – Lucie a Julie, Alarick a Lenka, David a Zachary

Když vejde první do místnosti, Ladislav se na vás otočí a povytáhne obočí. Chvíli počká, až se nasoukáte dovnitř všichni. S vámi je i Jeriho, Patrik, Karel Liška a Marek Horák. Za oknem jsou vidět první paprsky vycházejícího slunce.
Ladislav je za svým pracovním stolem, ale nesedí, je se na vás začne trochu šibalsky culit. Nadechne se, ale v tu chvíli se dveře zase otevřou a mezi ostatními se procpe Filip, aby byl blíže svému milovanému šéfovi. Za ním do pracovny vejde i David se Zacharym. Filip chce něco říct, Ladislav ale jen mávne rukou a začne svou řeč.
„Výborně, v první řadě vám chci pogratulovat, jak jste zvládli zastavit rituál, který se Temní snažili dokončit na nádraží a že jste zlikvidovali obří silovou smršť spojenou s tímto rituálem,“ začne a nečekaně má docela dobrou náladu. Na to co se stalo.
„Navíc jste chytili a přivedli hledanou Stefafnii Albero, která se už nachází v držení Noční hlídky, což je obrovský úspěch. Už jednáme s Denní hlídkou o tom, co se stane dál. A určitě je to všechno velkou zásluhou tady Lucii Němcové, která použila kouzlo tak silné, že by se za něj nestyděl ani mág druhé kategorie. Gratuluji k postoupení na 3. kategorii, Lucie.“ Zadívá se na Lucii a usměje se. Nemůžete si být jisti, jestli je tento úsměv falešný nebo je myšlen vážně. Každopádně je zvláštní, že při takto ne úplně povedené noci má Ladislav vůbec chuť se usmívat.

Neznámo kde > probuzení na ústředí, Sady Pětatřicátníků – Ivan

„Říká si Arkenar,“ vzpamatuje se rychle Tereza, zmateně zamrká ke dveřím a zpátky k tobě.
A najednou to ucítíš. Na hruď jako kdyby ti sedla vypasená žába, cítíš své tepající srdce. Je to jen pocit, beznaděj a temno, které se k vám blíží. Blíží se chodbou, zaslechneš i jeho rázné, ale docela klidné kroky. On ví, že vás má v hrsti, nemusí pospíchat.
„Proboha, on sem jde! Když jsem ho viděla v šeru, byl to drak. Nemohla jsem nic dělat, úplně mě to ochromilo, strašlivý černý drak. Vysává z nás energii.“
Roztřeseně se od tebe odtáhne a přiloží si dlaně před pusu.
„Ivane... scházel jsi mi. Co máme dělat, prosím, on nás zabije“ mumlá plačtivě a s panikou v hlase, pak k tobě nejistě natáhne ruce, jako kdyby ani nevěděla, co přesně má udělat.
Dveře se hlasitě otevřou, třísknou do zdi, až to zaduní. Pak se probudíš.

Ležíš na měkké posteli, jsi přikrytý a tvá zranění jsou obvázána. Už neležíš na tvrdé, studené podlaze. Byl to jen sen. Nebo ne?
Když se rozhlédneš, poznáš ošetřovnu u vás na ústředí. Nikdy jsi v ní nebyl jako pacient, navštívil jsi to tu pouze jako pozorovatel při prohlídce budovy. Vedle tebe jsou ještě tři další postele – jedna je obsazená, v pacientovi můžeš poznat Tomáše Jelínka, kterému na Boleveckých kolejích ošklivě poranili hlavu v souboji. Nejspíš na tom je hůř než ty, když stále leží v bezvědomí, Na malém bílém stolku vedle postele je rostlinka s fialovými kvítky v zeleném květináči. Za velkým oknem s napůl roztaženými záclonami si můžeš všimnout, že pomalu svítá. Pokoj je orientovaný na východ, takže nad protilehlými budovami vidíš první paprsky dne, který bude snad lepší než noc, kterou jste právě přežili.

Ze židle vedle tvé postele vstane Daniel, který se staral o tvé znovuoživení.
„Už jsi vzhůru,“ konstatuje a skenuje tě pohledem. Znělo to téměř jako rozkaz. Jestli jsi v pořádku, se tě ptát nemusí, to vidí. Tebe pouze trochu bolí hlava, ale už jsi měl i horší migrény.
„Všichni už jsou nahoře. Čekají na tebe u Ladislava, v jeho kanclu.“

Nástupiště na hlavním nádraží – Lenka, Alarick

„Ježiši, Lenko, jsi v pořádku?“ Zrovna se k vám přiřítí Patrik, který se doteď staral o zmatený dav.
Přestože vaši útočníci už utekli, dokázali byste je podle jejich aur identifikovat. Pokud se z toho všeho ale nevymluví, což Temní dělají dost často. Kdo ví, co se to tady děje a proč se vaši úhlavní nepřátelé dnešní noc vydali do ulic, aby se snažili rozsévat ještě větší chaos než obvykle.
„Díky, že jste sem přišel a pomohl Lence,“ obrátí se na Alaricka vděčně, „máme se vrátit na ústředí, musíme prý popsat všechno, co jsme viděli. Vy půjdete asi s námi?“ nadhodí k Alarickovi.
Pak vás vezme na parkoviště před nádražím, kde zblízka můžete vidět obří požár, který se už rozšířil po celé střeše, ze špatně utěsněných horních oken se začne valit hustý kouř.

Před sebou akorát vidíte, jak do jednoho z aut nastupují vaši kolegové z Noční hlídky. Dva Světlí nakládají do auta vážně zraněnou Temnou (Stephania), Lenka pozná svého bratra, který jí zamává, že máte jít k nim. Druhou Světlou, která nastoupí hned za Temnou, neznáte (Jeriho).
Karel Liška všechno organizuje a diriguje, kdo má kam nastoupit.

Ze střechy na parkoviště před nádražím > Sady Pětatřicátníků – Lucie a Julie, vedle nich i Lenka a Alarick

Sešplháte ze střechy nádraží, s sebou vláčíte i Ivana, který je stále v bezvědomí. Dostanete se před budovu, kde se vám naskytne širší pohled na obří požár, který způsobilo inferno a zahubilo tak poslední pokusy Temných dokončit rituál.
Kdyby vás napadlo jít hledat vědmu, kterou jste zanechali na nástupišti zraněnou, předtím než jste proskočili portálem vedoucím na střechu, už z dálky ji nikde nevidíte. Nebyla tedy tak bezbranná, aby se nestačila vypařit a zachránit si tak svůj krk. Prozatím.

Karel Liška se ujme organizování, kdo s kým má nastoupit do auta. Marek a Jeriho naloží Stephanii, vy dvě máte nastoupit s Ivanem do jiného. Karel také zavolá na ústředí a předává informace i tam.
Vedle vás smykem zabrzdí dvě hasičská auta, ze kterých vyskáčou hasiči starající se organizovaně o oheň. Chvíli za hasičským autem k nádraží přijede vůz s pracovníky Noční hlídky, kteří se hned začnou starat o nevinné lidi okolo, nad vámi ostatními rozhodí Sféru nevšímavosti. Zaklínadlo, které by odehnalo každého policistu, kdyby se chtěl dozvědět něco víc.

„Pan Alarick Caldera?“ přistoupí k Alarickovi Karel Liška, když schová telefon. Linka s ústředím už zase funguje. „Přijel jste právě včas a zároveň v ne moc dobrou chvíli. Za to ale nemůžete, poprosím vás jen, abyste s námi jel na ústředí, kde se všechno vysvětlí.“ Potom se otočí na Julii. „Slečno Eislerová, jsme velice rádi, že jste se zapojila do odporu proti Temným a i vás na ústředí vyslechneme a ošetříme zranění.“ Nasměruje vás do aut, která když jsou plná, vyjedou vstříc ústředí. Karel řídí jedno auto s Lucií, Ivanem, Julií a Alarickem. Lenku přeřadí ke svému bratrovi a bohužel i k spálené Stephanii a požádá Jeriho, jestli bude řídit.

Když jste se naskládali všichni do aut, dorazili jste za chvíli na Sady Pětatřicátníků. Zaparkujete před ústředím, Marek s Jeriho odvedou Stephanii dovnitř. Tam už jim pomůže první z pracovníků u vchodu.
Na pomoc Julii se přižene druhý z hlídajících vchod do budovy. Ústředí hlídky vždy někdo hlídá, zpravidla je to dvojice hlídkařů, na které právě vyšla směna. Vezme Ivana a ujistí vás, že ho rychle odvedou na ošetřovnu, kde se o něj postarají. Řekne vám také, že se máte ihned hlásit u Ladislava a neztrácet čas.
Zamíříte do jeho kanceláře. Linda, šéfova sekretářka vás nasměruje rovnou dovnitř.

Cesta na ústředí > Sady Pětatřicátníků – David, Zachary

Filip mlčí. Soustředí se na řízení, možná se i dívá na klikaté cesty v budoucnosti. Vidět všechny pravděpodobnostní linie musí být obrovská výhoda, napadne tě. Jít na rande a vědět dopředu, co by se tak přibližně mohlo stát, nebo se vyhnout všem kolonám ve městě, které jsou někdy až nesnesitelně otravné – naučit se ovládat dobře tuto schopnost určitě není na škodu.
„Na nádraží se začali rojit Temný. Teď tam hoří skoro celé nádraží a přesně se ještě neví, co se tam dělo. Jsou tam i nějaké ztráty od nás,“ vysvětlí ti po chvíli. Nejspíš se trochu obměkčil už tak špatnou situací a proto mu vaše přešlapy nepřišli tolik katastrofální. „Všechno má svůj důvod. I to, že jsme tam my zrovna nebyli, nejspíš to nebyla náhoda. Mohla to být past. I ty vědmy v tom mohou mít prsty.“ Nadhodí Filip své úvahy, zní to ponuře a smutně.
Auto se řítí co nejkratší cestou přes Plzeň, v této době už není na silnici příliš mnoho aut. Všimnout si můžete pouze jednoho hasičského auta, které se před vámi přežene křižovatkou. Může vám dojít, kam asi tak může mířit. Město schraňuje všechny posily, které jsou poblíž.

Zaparkujete před sídlištěm Noční hlídky a vystoupíte. Filip vám oznámí, že jdete ihned na schůzi, na které se toho dozvíte více. Také dodá, že hned potom budete muset vyplnit protokol o vaší noční směně, co přesně se dělo a co jste viděli. Pokaždé se píše aspoň malé hlášeni o proběhlé noci, Filip vás ale upozorní, že tohle hlášení bude obzvlášť detailní a dlouhé, potom že se rozhodně o vašem potrestání. Nejspíš bude i nutné napsat o setkání s vlkodlakem na začátku noci. A o předání povolení magických zásahů, na kterém jste se s ním domluvili. Jak řekl Filip – všechno má svůj důvod a nic není jen náhoda.

Vejdete do budovy, kde vás informuje hlídka, na kterou dnešní noc vyšla směna. Ústředí hlídky vždy někdo hlídá, zpravidla je to dvojice hlídkařů. Oznámí vám, že před chvílí sem vešla i skupina, která byla na nádraží a že máte jít hned za šéfem.

Doubravka, na sídlišti

V rukou jsem pociťoval ohromnou sílu a čistotu zároveň. Zformoval jsem něco, co připomínalo kompaktní slunce a všechnu jeho moc jsem uvolnil na upíra.
Ta temná bytost byla spalována očisťujícím světlem, dokud se z něj nestala prázdná skořápka, která se následně při sebemenším vánku rozpadla na prach. Dívka již nebyla v jeho moci, byla jen zaprášená a vedle ní se povalovalo upírovo oblečení.
Trochu jsem zavrávoral, neboť kouzlo si na mě vybralo svoji daň. Tak to zkrátka ve vesmíru a i v magii funguje. Něco za něco. Nevytvořím kouzlo z ničeho. Všechno podléhá zákonu zachování energie/hmoty.
Alespoň to si pamatuji z hodin chemie v prvním semestru.

Žena byla v bezvědomí, ale nehrozilo jí už bezprostřední nebezpečí. Už ne, bohudík, neboť ji temná postava nemohla vysávat, když byla v bezvědomí.
Začal jsem šmátrat po mobilu, ale sotva jsem strčil ruku do kapsy, periferně jsem zahlédl pohybující se body. Bylo jich pět. Nechal jsem toho a začal se rozhlížet po okolí.
Zničil jsem jednu bytost, abych přilákal pět dalších.
Tohle nepřežiju. Problesklo mi hlavou realisticky. Když vezmu jak namáhavé bylo jedno kouzlo, pět bych jich možná zvládl, ale pochybuji, že mi dají dostatek času na to, abych nahromadil energii a znovu seslal Šerou modlitbu.

Mé strategické okénko přerušil náraz, který mi div nevyrazil dech.
Za letu jsem si všiml, že je to stejné stvoření, jaké jsem před chvílí sprovodil z tohoto světa.
Můj vyhlídkový let předčasně přerušil náraz do kmene stromu. Teď jsem si vyrazil dech. A až po pár vteřinách se mi podařilo nadechnout se.
Podcenil jsem přípravu, kdybych kolem sebe zformoval štít, udělal bych lépe.
Jak rychle to jen šlo jsem vyskočil na nohy a začal kolem sebe budovat magickou ochranu.

Je po mně. Další pozitivní myšlenka, která mi zněla v hlavě.
Temná postava se moc nezajímala o to, co bude se mnou.
Co teď?
V dálce jsem zahlédl světlo. Několik bodů, které se ke mně blížily. Že by další temné bytosti, jen si tentokrát chtějí posvítit na svoji večeři?
Ne, měl jsem pocit, takové tušení, že je o záchrana.
Jestli ano, musím ještě chvilku vydržet a neumřít během chvilky.
Krom toho, že jsem pracoval na štítu, přemýšlel jsem, co dál.
Mohl bych je zkusit zpomalit rázovou vlnou. A tak jsem začal s vyvoláváním magického presu. Pokud se mi to povede, mohli by se temné bytosti proletět a já bych tak získal trochu času k dobru.
Teď see ukáže...buď uspěju, nebo zemřu. Odhodlaně jsem sbíral síly pro nadcházející kouzlo. Snažil jsem se myslet jen na hezké věci, abych nesklouzl k negativním pocitům, ale bude to k něčemu?

Doubravka, Sídliště - Jakub Zemánek

Upír ucítí náhlou koncentraci světlé energie, ovšem ani nestihne zvednou hlavu a kouknout se, co se to vlastně děje, než z tvých dlaní vytryskne oslepující záře, jako kdybys měl v rukou malé slunce (8). Bílá záře osvítí noční sídliště a upír začne řvát jako o život, jak jej záře začíná spalovat. Jeho tělo jakoby začínalo kamenět, kůže popraskává, jeho řev pomalu ustává a nakonec ztuhne jako socha a rozsype se na prach, jediné, co po něm zůstalo je hromádka zaprášeného oblečení. Můžeš si to přičíst jako velký úspěch, nečekal jsi, že ti bude stačit jedno takové kouzlo nebo jestli se vůbec dokážeš dost dobře soustředit, ale síla, kterou jsi do toho vložil byla očividně na to stvoření a moc. Také si to ale vybralo svou daň a ty se ihned cítíš o dost slabší než předtím.

Žena stále leží pod stromem v bezvědomí, ono podle toho, kolik ztratila krve to není neočekávané, snad ale ještě bude v pořádku. Ty bohužel nemáš příležitost volat záchranku nebo něco jiného, jelikož hned zaregistruješ další temné postavy, které se k tobě blíží. Napočítáš ihned pět temných bodů v dálce, mířící zběsilou rychlostí k vám dvěma, ze všech možných stran. Buď máš prostě smůlu, nebo je to vté kouzlo přilákalo jako velká zářivka komáry.

Ještě než něco stihneš udělat (4), zezadu do tebe vrazí další temný. Stejná temná, bledě mrtvolná aura, stejné viditelné "žíly" pod kůží. Odhodí tě o pár metrů dál (2), až vrazíš do stromu. Bolest je šílená a kdybys byl obyčejným člověkem, nejspíš bys už měl něco zlomeného, naštěstí všechna ta životní energie, kterou jsi nasál na večírku tě činí o něco odolnějším než normálního člověka. I tak by se hodilo, kdybys měl na sobě nějaké ochranné zaklínadlo. Na to jsi zapomněl.

Upíři se seskupí a opatrně začnou kráčet k tobě, dívku ignorují. Jejich váhavé kroky prozrazují, že se tě bojí, ale pokud na tebe zaútočí všichni najednou, tak to bude tvůj konec.

Temný ve vchodu u paneláku už nečerpá energii ze strachu ženy. Ono ani není již co čerpat, jelikož je v bezvědomí. Stále tam jen stojí a kouká, nic nepodniká a do boje mezi tebou a upíry se nezapojuje.

Najednou v dáli v Šeru zahlédneš pár světlých bodů mířících k tobě... nevíš ale, jestli to znamená spásu nebo to již vidíš ono pověstné světlo, které vídají lidé na smrtelné posteli. Ať už to je jakkoliv, asi by ses neměl tak lehce vzdávat... každé vteřina k dobru se hodí, ne?

Doubravka - uprostřed noci

"Vydařená akce, Péťo."
Zhodnotil jsem na konci úklidu dnešní oslavu. Petr byl překvapený, že navzdory kolik jsem toho vypil, jsem v provozuschopném stavu. Řekl jsem mu, že za to může rychlý metabolismus a trénovaná játra. S touhle odpovědí se spokojil. Jen já jsem věděl, že za moji střízlivost vděčím svému talentu. Během večera jsem do sebe nechal proudit dobrou náladu a pozitivní pocity mých přátel a tím jsem získával energii. Dával jsem si pozor, kolik energie přijímám. Jednou se mi to nepovedlo a od té doby jsem opatrný. Nechci nikomu ublížit. Nechci být žádná zrůda.

* * *

"Tak já poběžím. Měj se!" Rozloučil jsem se s Petrem ve dveřích a vyrazil na mučednickou pouť domů. Věděl jsem, že mi autobus ujel a že další pojede až za dlouho.
Naštěstí je teplo, zítra mám volný den a není to zas tak daleko. Už jsem tu trasu zašel pod hodinu. Povzdechl jsem si a vyrazil od bytovek.
Nejlepší je to asi kolem Boleveckého rybníku, jen si musím dávat pozor, aby mě někdo nesejmul.
Nevidím do budoucnosti, ale mám šestý smysl, podobně jako třeba Spider-man. Dokážu vycítit nebezpečí, i když neznám jeho pravou podobu. Ale obvykle mám dostatek času jednat.

Bylo zvláštní, že venku nebyla ani noha. Je pravda, že tahle část města není zrovna v centru a není tu moc živo, ale i tak bych čekal třeba vrstevníky vracející se z hospody, když už nic jiného.
Minul jsem polikliniku a zastavil se u zastávky. Ta se mi div nevysmála do tváře. Samozřejmě že žádný další spoj v brzké době nejede. Ale já už byl smířen s tím, že půjdu pěšky, byť jsem v koutku duše doufal v nějaký menší zázrak. Zázraky asi pro dnešek došly.

Míjel jsem vchody do bytovek, jeden za druhý. Fakt nikde ani živáčka. Rozšířil jsem své vnímání a pohlédl skrze Šero. Neviděl jsem nic, ale nemohl jsem se zbavit zvláštního pocitu, ze kterého mi vstávaly chloupky na krku.
Ticho před bouří? Problesklo mi hlavou. Ano, tohle přirovnání mi přišlo trefné. Bylo ticho, klid a zároveň ve vzduchu viselo podivné napětí.

Svižným krokem jsem si vykračoval po ulici. Těšil jsem se, až dorazím domů a dám si sprchu a hlavně, hlavně zapluju do pelechu.
Čas od času jsem upřel svůj zrak do Šera, neboť mne nepříjemná paranoia neopouštěla.
Nikde jsem nic zvláštního neviděl, až když jsem přešel silnici.
Moji pozornost upoutala zvláštní postava. A ještě více mne upoutalo, že nebyla vidět ve skutečném světě, ale pouze v Šeru. To samo o sobě začínalo smrdět problémem.
Zkoumal jsem temnou postavu a do mého těla se začaly vkrádat nepříjemné pocity, strach, hrůza, chlad, násilí, smrt. Možná to byla všehochuť všech nepříjemných pocitů. A krom toho jsem viděl jeho oběhovou soustavu. Tedy jako model cévní soustavy by to bylo fajn, ale potkat někoho takového? A je to vůbec krev? Kdyby to byla krev, tak bych ho asi viděl ve skutečném světě a nikoliv pouze za závojem Šera.
Nebo je to snad člověk, který prochází Šerem, jako se to povedlo mně? Jenže jsem nepotkal člověka, ze kterého by sálalo takové zlo.
Ano, zlé lidi jsem viděl, ale jejich aura nebyla černější než ta nejtemnější noc.

Aby toho nebylo málo, kolem se mihne další postava, drobnější. Že by to byla žena? Vypadá jako sama smrt, mrtvolně bledá a pohybuje se jako vítr. A pak další.
Zastavil jsem se na místě a pár vteřin přemýšlel nad tím, co jsem právě viděl.
Za ty měsíce jsem nenarazil na nic nadpřirozeného a teď rovnou tři lidi/bytosti? Jop, z toho nekouká nic dobrého.

Říkal jsem si, že půjdu dál. Prostě si půjdu po svém. Dorazím domů, vyspím se a zapomenu na ten děs, který jsem pocítil při pohledu na temné bytosti.
Noční klid proťal něčí výkřik.
Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Nebylo to tak těžké. Někoho ty bytosti musely napadnout a kdo jiný se jim může postavit?
Jenže já jsem nikdy takhle své schopnosti nepoužíval. Ano, trénoval jsem, učil jsem se ovládat svoji magii, ale nikdy jsem ji nemusel použít k boji. Nejsem žádný válečník, ale ani zbabělec. A strach, který jsem pociťoval ve mně povzbuzoval pud sebezáchovy.

Vyběhl jsem za roh a viděl jsem ženu na zemi, nad ní je jako Prstenový přízrak skláněla temná postava, která vystoupila z Šera.
Žena, dívka bojovala, ale muž, temný muž měl navrch. Zakousl se jí do krku a já v tu chvíli neměl čas přemýšlet a filosofovat, jestli je to upír a jestli opravdu pije její krev.
Opět jsem nahlédl skrze Šero a spatřil jsem pulzující rudé linie pod jeho kůži. Krmil se a krom utišení jeho hladu mu to dodávalo sílu, alespoň tak jsem to vnímal.
Bylo mi na zvracení. I já jsem v tu chvíli musel být mrtvolně bledý.

Zbylé temné jsem neviděl. Kde jsou? Prudce jsem se ohlédl za sebe. Tohle byl ten okamžik, kdy postava v hororovém filmu zjistí, že monstrum či vrah stojí za ní.
Ne, za mnou nikdo nebyl. Ulevilo se mi, ale to nic neměnilo na tom, že ta upíří bytost hodovala na té dívce.
A k tomu všemu opodál stál pod závojem Šera další muž. On se rovněž krmil. Poznal jsem to, protože to bylo podobné, když jsem čerpal pozitivní energii z okolí. Ale on čerpal její negativní emoce. A rozhodně ne citlivě. Hltal její pocity a duševní energii.

Co teď? Jistě, nejradši bych utekl, ale mé morální zásady mi to nedovolily. Buď jí pomůžu, nebo tu zemřeme společně.
Přemýšlel jsem, na koho zaútočit jako první. Patrně na upíra, který vysával dívku. Nemohl jsem použít kletbu ignis, mohl bych tím ohrozit i ji. Tedy ani jsem to na nikom živém nezkoušel.
Ze všeho zmatku v mé mysli vyplulo jedno kouzlo. Kouzlo, které jsem nikdy nemohl otestovat, ale jeho podstatu jsem dokonale chápal. Mělo to být kouzlo, které účinkuje na nemrtvé. Jistě. To je ono.
Vybavoval jsem si podstatu toho kouzla a začal jej splétat dohromady, soustředěně jsem recitoval zaklínadlo a prováděl s maximální precizností požadovaná gesta. Přestože nebylo času nazbyt, nemohl jsem to uspěchat a odfláknout. Další pokus bych mít nemusel.

Byt Rieglové

Naše vrchnost Amelie se přidá do hovoru a jen co dořekne poslední větu, tak vím, jak tohle skončí. Ona nestačí arogance jejích slov, musí to dávat najevo ještě výrazem a chováním a být na Annině místě, zachovám se úplně stejně. Ženské jako tahle Francouzská nána mi vždycky lezly na nervy, takže mi je zcela ukradené, že má nějakou vyšší šarži.
Anna jí zcela nepřekvapivě vyrazí, čímž zlepší naší šanci z ní něco dostat, což je tak trochu náš cíl. Nebo ne? Ano, informace jsou důležité, proto tu také jsme, já se ale už dávno přesunula do fáze, kdy bych Anně chtěla pomoci ne kvůli tomu, co ví, ale kvůli ní samotné.

Chvíli nejistě sleduji její reakci, kdy si vyměním pár pohledů s Ondřejem a poté pomalým krokem zamířím ke dvojici blíže. Zcela jasně dávám najevo své úmysly, chci si před Annu kleknout na zem, abych byla ve stejné úrovni jako ona a abych jí mohla v případě potřeby hned podpořit.

Anna nečeká na další pobídnutí, hnedka spustí svůj příběh a je to horší, než jsem čekala. Do všeho se dostali nevinně, Alfred chtěl skutečně jenom ochránit svou rodinu, celá ta přísaha mu ale přerostla přes hlavu a on je teď nucen dělat vše, co si ti špatní jen vymyslí. Upír a vlkodlak. Pakáž.
"Co se stalo pak, Anno?" zeptám se šeptem, rukou se zlehka dotknu jejího kolene na znamení povzbuzení. Není v tom sama, už ne. Však jsme tu od toho, abychom jí pomohli, ne? Abychom jí a její rodinu z tohohle průšvihu dostali.

Nástupiště na hlavním nádraží – Lenka, Alarick

Zaprskal na vědmu, která se vyhnula a nejraději by pokračoval v bezhlavém útoku, ale něco jiného upoutalo jeho pozornost. Stejně jako tu jejich. Sledoval inferno s jistým zadostiučiněním. Zjevně nebylo třeba tygřici zachraňovat, protože upír se rozhodl ji odhodit. Alarick by asi zareagoval rychleji, kdyby nebyl tak mimo. A kdyby nebyl dost galantní na to, aby ji nenechal přistát na tvrdé zemi. Přeci jen to byla obrateňka jako on, tak jí mohl alespoň ten pád zmírnit. Chtěl se vydat na lov. Ale to by bylo pošetilé a s tygrem na něm by se to těžko plnilo.
Docela po úderu zalapal po dechu. Tygři nebyli moc lehká zvířata, což pocítil i on. Ocenil, že se z něj okamžitě zvedla. Měl chuť něco rozsápat. Zasyčel v odpovědi a oklepal se. Ne, opravdu by bylo příliš hloupé se za nimi pustit. Byli daleko a bylo jich víc. Ale třeba se ještě z vrchu něco dostane. Doufal v to.