Nádraží

Lucie, Julie

Tak takhle to skončí? Mávám mečem Světla, avšak cítím, jak nepomáhá. Je to jen další berlička, jen naivní naděje a pokus o zastavení nevyhnutelného. Každou vteřinou ze mě uniká více a více síly a já tuším, co to znamená. Konec. Šero pojme mé tělo stejně jako si vzalo Lauru. Neměl jsem chodit do terénu. Neměl jsem chodit do Hlídky. Jak krásně by mi teď bylo, někde na nějaké ambulanci, někde v klidu a míru -
Na rukou bych neměl tolik krve. Co na to řekne máma? A sestra? Nebudou tušit, co se se mnou přihodilo a asi je tomu tak dobře. Stejně by nevěřily.

Jedno, dvě mávnutí čepelí, Světlo však vyhasíná a s ním i já samotný. Poslední zbytečky energie mizí z mého těla a všechny myšlenky, ty myšlenky, které tvořily mou osobnost spolu s ním. Zůstává jen bolest. Bolest a křik, nepředstavitelná, nekonečná trýzeň a jedno jediné přání. Ať už to skončí.
Temnotu vítám s otevřenou náručí.

"Co...co..." Cítím se tak sláb, že sotva dokáži otevřít ústa natož ze sebe dostat nějakou větu. Uvědomění si a vzpomínky přichází velmi pomalu. Nádraží. Temní. Mrtví člověk. Naše vinna. Laura. Lucie... Je toho příliš a v dáli slyším nějaké hlasy, vidím záblesky kouzel. Boj neskončil. Pro mě však ano, sotva dokážu mít oči otevřené, natož abych se ještě nějak zapojil. Stejně jsem toho zkazil dost.
Náhle pocítím něčí přítomnost. Světlá. Ta stejná Světlá, co pomohla už předtím. Její tvář mi je neznámá, vypadá to však, že něco říká a dává mi energii. "Díky." Začínám vidět, jak čerpá energii z amuletu, aby posílila jak sebe, tak i mě. "Jsem v pořádku." Ujistím jí ochraptěle a skutečně se už cítím o něco lépe. Konečně mohu zase přemýšlet a tentokrát je má mysl nezatížena vztekem, vidím tedy důsledky některých z mých činů.
"Ta vědma...musíme jí pomoci." Možná je to nepřítel, sotva si ale zasloužila zacházení, které se jí dostalo. Navíc je naší jedinou nadějí, jak získat informace o tom, co se děje.

Pomalu se pokusím dostat zpátky na nohy, po drobné nevolnosti však zvolím chůzi po čtyřech, abych se dostal k vědmě v bezvědomí. Nemám dost energie a ani prostředky, abych jí vyléčil po "našem" způsobu, mohu však uhasit poslední zbytky Ohnivých kuliček a prohlédnout si její zranění.
Nejprve se však chopím zářící hůlky s Trojitým ostřím - a hodím jí Julii. S tímhle kouzlem nechci mít dlouho co do činění.
Jeden z nabitých amuletů si nechám, další putuje opět Julii. Pravděpodobně se budeme muset vydat za Lucii a každá pomoc bude potřeba.
Co ale s vědmou?
"Dokážeme Lucii sledovat?" Zkoumám vědmino zranění, zdá se že největším problémem jsou popáleniny a s nimi tady nic neudělám. Potřebuje tekutiny, potřebuje kompletní péči - potřebuje být mimo Šero, aby z ní už nadále nesálo energii.

Sám se divím tomu, že Zatmění (8) funguje, vědmu tak posílám do reálného světa, sám se tam ale v tomto stavu zjevit nemohu, pokud nechci způsobit další poprask, nezbývá tedy než jí hlídat odtud. Co s ní ale budeme dělat, pokud je způsob, jak najít Lucii? Vzpomenu si, že boj probíhal i jinde a pohlédnu tím směrem. Je toho příliš mnoho, nás zase málo. Nemůžeme nechat Lucii samotnou, zároveň však musíme zajistit svědka, plus postarat se o všechny ty lidi zde - a jsme na to jen dva. Dva nezkušení, tedy, co tak mohu soudit dle aury Světlé, vyčerpaní Jiní. Co více si přát. "Mimochodem, jsem Ivan." Zachránila mi život, jméno se tedy hodí. "Musíme kontaktovat ústřednu, aby sem zkusili ještě někoho poslat. A odvezli si vědmu." Pokud do té doby neumře, i to se může stát. A čí vinnou...

Nádraží - Ivan, Julie

Ivan nemá žádná povrchová zranění, která by potřebovala ošetřit, vypadá to, že jediné co mu chybí je energie. Julie mu proto nějakou dodá. Vycucne zbytek energie z Amuletu a část předá Ivanovi. Ten se ihned cítí o moc lépe a může zase normálně fungovat.

Vědma stále leží opodál, stále je na tom bledě a bez pomoci nevydrží. Vedle ní leží její v Šeru zářící hůlka nabitá kouzlem Trojité Ostří a... dva amulety, tentokrát Vědminy. Nejspíš nestačila použít úplně všechny. To by se mohlo hodit.

Let a nouze - nádraží
– Ivan, Lucie

Zvuk, který vydal náraz Temného, když doletěl k vagónu za ním, kam jsem ho hodila, byl jako rajská hudba a pocit satisfakce. Přesto jsem se musela předklonit, protože nabraná síla z amuletu byla pryč a zbývalo mi sotva na udržení Štítu.
Nárazem z něj vyletěla i vlna energie, ale díky štítu, který jsem se snažila udržovat, jsem náraz ustála, žena za mnou, kterou jsem už určitě někde viděla, ale nemohla si ani za nic vzpomenout kde a která se sotva před pár vteřinami postavila nohy, zase klesla do kolen a aura druhého Světlého pohasla na náznak, že upadl v bezvědomí.
Temný, k mé smůle, se hned postavil zpět na nohy a já viděla v jeho pohledu překvapění a otrávenost, jako by se přemáhal na mě vyplýtvat energii, kterou si namáhavě nakradl.
Pozvedl ruku a máchnul lehce zápěstím, jako by odháněl dotěrnou mouchu. Vzápětí mi neviditelná síla podrazila nohy a vynesla mě do vzduchu, odkud mě katapultovala někam za trať.
Dopadla jsem přesně na hromadu větví, kterou tam asi vyskládali zaměstnanci, když osekávali větve okolních náletových stromů, jejichž větve zasahovaly do trati.
Na horní části hromady jsem si poležela přesně dvě vteřiny, než se suché větve pod tíhou mého těla probořily, já spadla na zem a pokračovala v cestování z malého kopečka až ke kolejím, kde jsem se malým, rozhodně menším, než jsem čekala, nárazem zastavila.
„Hajzle zatracenej!“ ulevila jsem si a nemotorně se snažila vymotat z větví, které cestovaly se mnou.
Povolím celé tělo a dojde mi, že jsem celou tu dobu držela Štít. Jinak bych dopadla určitě hůř.
Má celková energie se skládala jen z několik procent, takže zpět nahoru jsem se škábala po čtyřech, což mi zabralo více, času, než když bych měla dost energie na to, vyběhnout kopec jako člověk.
Nahoře jsem zaregistrovala velký nával energie, který se seskupil blízko nás. Když jsme se rozhlédla, cítila jsem, jak to jde z výšky.
Střecha nádraží?
Z východu nádraží jsem stále slyšela hysterický křik a panické záchvaty.
Zmateně jsem se podívala po prostoru, kde se před pár okamžiky odehrával souboj a viděla jen tu Světlou. Něco sebrala ze země a za moment mi tu věc hodila. Ještě když byl předmět ve vzduchu, rozpoznala jsem v něm ten amulet.
Automaticky jsem před sebe natáhla ruce, ale nečekala jsem, že ho chytím.
Bod pro mě a nechala jsem do sebe proudit alespoň to, co zbylo.
Světlá mi vydá rozkaz, ať vylěčím toho druhého, Ivana. Když zaslechnu její hlas, konečně ji poznám. Vím, kdo je to.
Lucie Němcová, jež dělala přísedící na mých zkouškách, načež kvůli ní, jsem ty zkoušky musela dělat třikrát.
Co ale o ní říkali ostatní, byla v boji spojenec k nezaplacení a velmi schopná Mágyně. Což o to, ale neschopného idiota ze mě dělat opravdu nemusela.
Potlačila jsem nevěřícné uchechtnutí a spolkla poznámku o tom, že jsem jí vlastně dneska doslova zachránila krk, jestli mi pak uděli plusové body a zlatou hvězdičku do spisu.
Než jsem však stačila reagovat a něco říct, rychle mi sdělila, co se chystá udělat a ubezpečila mě, že poznám, až ho najde. Na to se hloubeji pponořila do Šera.
Okay.
Nastartovala jsem hlavu, našla Ivanovo tělo, přičemž se začal pomalu probírat, tak jsem ho podepřela pod ramenem a pomohla mu posadit se. Chtěla jsem ho vyléčit tak, aby byl schoný fungovat, ale já nepřišla o všechnu energii, protože nějaká mi musela zůstat.
“Lucie se vydala na lov za tím Temným. Jak jste na tom? Jak moc jste zraněný?“ seznámila jsem ho s novinkami, které zmeškal, jen co byl schopný alespoň trochu vnímat. Pohledem jsem zkoumala, jestli nemá nějaká velká vnější zranění, která by potřebovala okamžitě kouzlo léčení.
Další část energie jsem věnovala soustředění se na Luciinu auru, přesně, jak mi řekla, ale pod nátlakem strachu, že nemám dost síly, snaze udržet nás v Šeru, jinak by nastal další kolosální průser a únavy jsem sem tam ztrácela koncentraci.

Nádraží - Lucie

Na nic nečekáš a pustíš se za ním, cestou proběhneš kolem Lauřina bezvládného těla, které stále leží na zemi a jdeš ihned prozkoumávat místo, kde zmizel v portálu.

Místo, kam portál vedl dokážeš přibližně určit a podle toho, co se ti podaří určit nejspíše vedl někam na střechu nádraží. Rozhodně by to dávalo smysl, stále tam probíhá bitva mezi světlými a temnými, ale "Lukáše" tam zatím nevidíš. Ono, na takovou dálku je obtížné vůbec něco poznat, takže tam i může být. Musela bys být blíž abys to mohla s určitostí říct.

Co se týče portálu, tak s otevíráním portálů nemáš moc zkušenosti. Ono, portál byl již vytvořen a i když ho za sebou "Lukáš" uzavřel, jeho stopa v šeru ještě zůstala. Teoreticky by šel znovu otevřít bez toho, abys ho musela vytvářet sama celý z ničeho (a na to sis moc nevěřila), ale to taky to ale nese svá rizika a jistě to nebude zrovna levné na energii. Otázka je, jestli má cenu to zkoušet... a jestli se tam za ním vrhnout sama po hlavě, bez amuletu a bez někoho, kdo by ti hlídal záda je vážně dobrý nápad.

Ale nakonec, možná to bude jako v jednom tom hollywoodském filmu, kde osamělá hrdinka zachrání svět! Třeba všechny sama zachráníš, všichni ti budou blahopřát, jak jsi skvělá, Ladislav ti konečně zvedne plat a i Filip bude muset uznat, že to byl fakt parádní výkon!

Tak, jak to bude?

Nádraží
Julinka, Ivan

Boj se moc nedaří. Lukáš pošle k zemi mě i Ivana. Nečeká dlouho a na raketu země vzduch se promění i Julie, která kolem mě proletí. Moje kouzlo se od Lukášova štítu jen neškodně odrazí a já už chci zanadávat nad vyplýtvanou energií, když si všimnu, že energie se rozhodně nevyplýtvala.

Drak? No skvělý...

"No jo, jsem to já," potvrdím entitě, ačkoliv nemám ani ponětí, o čem mluví. "Chyběla jsem ti?" popíchnu ho, možná neopatrně, ale doufám, že se třeba rozmluví. Nebyl teď čas na monology? Ale ta nenávist, kterou jsem téměř mohla ochutnat, byla něčím povědomá. Ale čím, zatraceně?

Než stačím cokoliv dalšího podniknout, Lukáš si všimne boje a zmizí v portálu. Sakra. Konečně se můžu podívat na Světlou, která mě vyléčila, a poznám v nich Julii. Dobře jsem si vybavovala ten cirkus, co předváděla u zkoušek. Jestli je tohle Ladislavova představa o posilách, tak si asi budeme muset promluvit.

Sáhnu po amuletu a stáhnu ho k sobě do Šera, abych z něj načerpala co nejvíc energie. Něco tam ale nechám a hodím ho Julii. Snad ho chytí. "Vyleč Ivana. Já se pokusím najít toho magora," řeknu a snažím se znít povzbudivě. "Sleduj mojí auru. Poznáš, až ho najdu," dodám a ponořím se hlouběji do Šera.

Snažím se využít svojí znalosti pokročilé práce se Šerem, abych poznala, kam portál vedl (8). Jestli to nebude příliš vysilující, mohla bych ho znovu otevřít, jinak si klidně i popoběhnu. Daleko se dostat nemohl. Či či či, debile.

Nádraží - Ivan, Julie, Lucie

Ivan vyčaruje čepel světla a rovnou s ní zaútočí. Ne na "Lukáše", ten je od něj až moc daleko a šerý řetěz spolu s temnotou, která z něj pomalu vysává život mu zabraňují v pohybu. Zoufalý Máchne tedy čepelí naprázdno. Čepel projede temnotou jako nůž máslem a zasáhne přímo šerý řetěz, který se po zásahu roztříští. Ačkoliv se osvobodil ze sevření šerého řetězu, kouzlo, které z Ivana vysává život i duši však nepřestává. (4) Temnota se znovu zformuje a ačkoliv Ivan zběsile máchá čepelí světla kolem sebe, jediné čeho tím může dosáhnout je oddálení neodvratného. Už pomalu cítí, jak se jeho světlá podstata dere z jeho těla, bolest je příšerná, začíná řvát...

Včasný zásah Julie jej ovšem zachrání. Julie bohužel zahodila amulet, takže neměla z čeho čerpat, ovšem i tak do svého kouzla vloží většinu své zbývající síly. Následný magický pres se do "Lukáše" opře podobnou silou, jako kdyby do něj narazil rozzuřený nosorožec a "Lukáš" to nečekal, kouzlo, kterým "Lukáš" vysával Ivana je ukončenou, sám Lukáš proletí vzduchem a narazí do odstaveného vagonu za ním. V okamžiku nárazu problikne, jako kdyby se měl každou chvíli odhmotnit, a zároveň se z něj uvolní další vlna magické energie do okolí. Julie ji díky svého štítu ustojí bez následků, Lucii ale výboj srazí do kolen a pro slabého Ivana vlna je tou poslední kapkou. Už takhle zesláblý upadá do bezvědomí. Rozhodně bude potřebovat energie. Šero si bere svůj díl a pokud tu takto bez energie zůstane v první hladině Šera delší dobu, vysaje jej úplně a odhmotní se. asi by mu měl někdo nějakou dát...

"Lukáš" sám se ihned vyškrábe zpátky pohlédne na Julii, kterou dosud považoval jen za otravný hmyz. Nyní ovšem uznal, že by na toho komára bylo potřeba vzít plácačku. (5) Zvedne ruku a jedním gestem Julii oplatí její útok. Magickým presem Julii zvedne do vzduchu a odhodí ji jako hadrovou panenku do dáli směrem ke kolejím. Julie chvíli letí vzduchem, nakonec však dopadne do železničního náspu a skutálí se až ke kolejím. Ještě štěstí, že měla štít, jinak by to bylo horší. Takhle se Julie vyškrábe na kolena a lapá po dechu. Léčení Lucie jí dalo vážně zabrat a zbytek energie vypotřebovala na toto jedno kouzlo (a ne že by jí po tak náročném dni překypovala). Teď už jí zbývalo vážně málo, ten odhozený Luciin amulet by se jí teď vážně hodil.

V tu chvíli začne konat Lucie. Vstane ze země a Lukáše se pokusí zaklít. Ten si mezitím vyčaroval štít, a to pořádně silný. Očividně uznal, že se nevyplatí vás podceňovat. Luciino kouzlo neprojde skrz štít, neškodně se od něj odrazí a jeho energie vyprchá do šera... tedy, připojí se k té kopě, která z "Lukáše" už takhle vyzařuje. Už teď si může Lucie všimnout, že ta jeho přebytečná energie tvoří v šeru nějaký tvar. Je to... drak? Není to moc dobře vidět, ale na místě Lukáše jako kdyby zároveň byla matná silueta velkého, temného draka...

"Lukáš" ale Lucii nedá moc příležitostí k obdivování draků. "Ty! Už zase?" prskne po ní nenávistně a očividně se chystá ji odstranit podobně jako předtím Lauru s Ivanem, ovšem sotva začne s kouzlem, zavrávorá a zase začne problikávat. Ihned přestane a chvíli hledí na Lucii. Ta může přímo cítit spalující nenávist, kterou k ní vysílá. Negativní emoce může téměř cítit na jazyku. (6) Přitom je na něm něco povědomého, ale nedokáže si vzpomenout, co přesně...

"Lukáš" najednou odtrhne pohled od Lucie a pohlédne na střehu nádraží, kde se pod vírem stále odehrává magická bitva mezi světlými a temnými. S nasupeným řevem vklouzne do nižší hladiny Šera, vytvoří si portál, kterým proběhne a ihned se za ním uzavře. Pokud ze sebe najednou nemůže vydat v tomhle těle větší množství energie bez hrozby odhmotnění nebo něčeho horšího, tak rozhodně nemohl tím portálem zmizet nikam daleko.

Energie, která se do "Lukáše" nevešla a která tu po něm zůstala putuje jinam. Většina do trhliny v Šeru, kterou otevřel Lukáš při tom rituálu, menší množství míří po stříbrné nitce až přímo k víru, který se vytváří nad střechou nádraží. Ten je čím dál tím větší... energie z negativních emocí lidí, z jejich strachu jej neustále vyživuje a zesiluje. Dav, který nikdo neuklidnil panikaří čím dál tím více, strach a zlost je tu cítit na každém kroku, temní by tu měli ráj. Negativní emoce vyživují vír, který nabobtnává jako mycí houba ponořená do vody. To rozhodně není dobré...

Ivan se mezitím probudí z bezvědomí a posadí se, je ale tak zesláblý, že se sotva dokáže pohnout. Vědma mezitím sebou přestala škubat a křičet, nejspíš upadla do bezvědomí. Stále na tom není zrovna nejlíp. Dále jsou v okolí čtyři policisté v bezvědomí, jejichž aury cítíte na druhé straně odstaveného vagonu. V šeru poblíž vagonu můžete také zahlédnout svítící amulet, který Julie předtím v panice zahodila. Lucie je také stále nějak bez šatů, pokud nepočítáme spodní prádlo a ohořelé zbytky kalhot, a Ivan zase celý od krve. Pokud to nějak nevyřešíte, třeba čistícím kouzlem nebo iluzí (je otázka, zda se vyplatí na něco takového plýtvat energií), nejspíš bude lepší, když se radši budete držet v Šeru. Jinak by bylo třeba vytasit spoustu ovlivňovacích kouzel.

Lucie

Julii poznáš, jak podle vzhledu, tak podle otisku aury. Je jednou z mála nováčků, kteří do teď byli v úvodním kurzu Noční Hlídky. Minulý týden jsi byla jako přísedící na zkouškách z bojové magie a Julie tak tak prolezla s odřenýma ušima a to to byl její třetí pokus. Zkrátka je to členka noční hlídky, která sotva složila zkoušky, ještě nenastoupila do aktivní služby, a která nejspíš ještě nikdy nebyla v akci a podle jejích reakcí to tak i vypadalo.

Pokud ti ji poslal Ladislav jako posilu, tak mu asi vážně přeskočilo...

Nádraží
Ivan, Julie

Je těžké se na něco soustředit, když cítíte, jak pomalu ztrácíte vědomí a okraje reality šednou. Jediné, na co se moje mysl v deliriu zmůže, je zmatená myšlenka o tom, že vážně nechci umřít skoro polonahá. Také podvědomě cítím trhlinu v Šeru, ale nemůžu v současném stavu pohnout ani malíčkem. Kdybych měla víc času, v duchu prokleju Ladislava, že nebyl schopný poslat posilu.

Najednou si uvědomím, že šedá barva mizí a všechno začíná nabírat ostřejší obrysy. Překvapeně zamrkám. To umírání je trochu jiné, že jsem si představovala. Až po několika vteřinách si všimnu Světlé, která vedle mě klečí a léčením mě dostává z toho nejhoršího.

Což také znamená, že si všimnu té hrůzy kolem sebe. Kde je sakra Laura? Proč jsou všude kolem policisté v bezvědomí? Všimla jsem si, jak moje léčitelka sahá po amuletu, ale jakmile se zvedla, zakopla o hlavu, která si tam ležela, jako kdyby jí to patřilo. Stále jsem byla zmatená a nemohla si vzpomenout, jestli tam byla už ve chvíli, kdy mě omotal ostnatý drát. Amulet znovu přistál na zemi. Doufám, že si z něj alespoň vzala energii, jinak to s ní šlehne.

Všichni zmizeli v Šeru a ke mně dolehlo skučení zraněné vědmy. Opatrně se zvednu na roztřesené nohy. Pomoc jí nemůžu, léčit neumím ani zbla. Místo toho s vypětím všech sil také vstoupím do Šera. Vidím, jak se Světlá a Ivan chystají na Lukáše zaútočit, proto se pokusím seslat Opium (6), abych jim to ulehčila.

Jakmile je možnost, snažím se na sebe upoutat pozornost léčitelky. "Ta vědma. Zkus jí zachránit," řeknu a sama jsem překvapená, jak chraplavě zním. Rozhodně se už těším na Danielovu péči.

Party a sukuby – David, Zachary

Filip si založí ruce na prsou, zamračí se na Davida.
„Jsou tu kvůli nahlášení na Noční hlídku,“ promluví Žaneta a upřeně sleduje Filipa. Neusmívá se, vypadá odhodlaně ve lži, kterou právě povídá. „Nestihly jsme se úplně zabydlet a zrovna jsem se chystala jet na úřad Noční hlídky, abych nás s Veronikou nahlásila. Předtím jsem ale potkala vaši hlídku. Jsou tu pracovně.“
Veronika zamrká na Žanetu, ale nic neříká.
Filip sjede pohledem na zrzku: „Slečno, ve městě jste více jak týden a váš kolega,“ kývne bradou na Pavla, který na pověstného otravu ze všech Světlých v Plzni zírá dost nepřátelsky, „vás měl upozornit, že vás i vaši práci musíte včas ohlásit.“ Slovo „práci“ vysloví Filip s opovržením a u Žanety si tak vyslouží nehezké zamračení. „Nic o nás nevíte,“ chtěla by říct Žaneta. Místo toho vyrovnaně pokračuje.
„Nebyl čas. Nic jsme neprovedly,“ dodá tvrdě, dvě sklenky vína stále v ruce.
„Ještě že jste potkaly ty správné osoby,“ zatěká očima po Zacharym a Davidovi. Prohlíží si ho a přestože lži sukuby odhalit z její aury neumí, Davida by odhalil při lži ihned. Nejspíš se ale stažení z kůže odsouvá na později, protože Filip si vás dvou zatím nevšímá. Jelikož je Veronika stále ještě trochu v šoku a spíš jen přikyvuje, začne se bavit o záležitostech registrace pouze se Žanetou. Ta odloží sklenky a přestože naštvaně, nezbývá jí nic jiného, než se Světlému omluvit, že se neohlásily včas. V rozhovoru se jí snaží Filip přišít neohlášení jako obrovský přestupek jako by za to měly dostat doživotí. Tomu se Žaneta brání a když vidí, že David chce něco namítnou, přisadit si, škočí mu do řeči a začne mluvit znovu. Že by tě bránila, aby nemusel sám nic vysvětlovat?
Mluví formálně a o vás se zmiňuje skoro jako o cizincích. Soustřeďuje se hlavně na obranu sebe a Veroniky.

Nakonec dívky dostanou varování, že pokud udělají ještě nějaký přestupek, přijde disciplinární řešení. Filip ukončí svou arogantní řeč a kývne na oba svoje spolupracovníky, že můžou odejít. Povytáhne obočí a uvolní vám dveře, abyste mohli odejít. Zachary zamíří na chodbu před byt. A když odchází David, Žaneta se na něj dívá trochu zvláštně. I když by měla být ráda, že se všechno obešlo bez větších zásahů, sleduje Davida trochu odtažitě a podezíravě. Je možné, že si myslí, že oba v návštěvě nadřízeného máte prsty. Necítíš ani trochu žádný nátlak, nesnaží se ti dostat pod skořápku a zjistit, jak se věci doopravdy mají. Na to má o sebe až příliš velký strach, celá tato křehká rovnováha se může jakkoli zvrhnout.

Z bytu odcházíte bez čísla. Můžete jen doufat, že jsou dívky vážně tak bezúhonné, jak tvrdily a příště je najdete v tom stejném bytě, že se neodstěhují. Jestli o vás stále ještě stojí. Filip jde před vámi a nic neříká, dokud nedojdete před východ z domu. Otočí se na vás, jakmile sejde ze schodů, ale ještě nevyjde ven na ulici, asi kvůli soukromí.
„Tohle byla ale do nebe volající kravina,“ zasyčí rozezleně. „Vy jste opilý, sakra, co jste tam dělali?! Jste ve službě, to vás nenapadlo používat mozek a prostě je poslat na úřad?“ Je správné říct mu pravdu? Možná ji tuší, možná dívkám uvěřil. Mohlo se také stát, že po opití byste ztratili svou morálku, dostali se do problémů a za tuto noc už podruhé dali do rukou Temných zbytečný magický zásah v jejich prospěch. Temní už takoví jsou. Nebo ne všichni?

Rozhodnutí - nádraží
– Ivan, Lucie

Sama jsem byla překvapená, jak mi hojení šlo od ruky. Byl to skvělý pocit. Tělo mi zalila euforie. Opravdu jsem to dokázala a žena byla mimo ohrožení života.
Energie ale ze mě tekla proudem, aniž by se zpět obnovovala.
Zprvu se mi usadil na bedrech pocit těžkosti.
Klesla jsem na paty a snažila se zaostřit na jednotlivé předměty.
Cítila jsem se jako divák v kině. Všechno jsem vnímala jakoby z dálky.
V uších mi hučelo, začala na mě jít zimnice, těžce se mi dýchalo. Najednou mi připadalo, že by se nikdo nezlobil, kdybych si na chvilku lehla.
Jen na chvilku.
Nabrat síly.
S tichým žuchnutím jsem se opřela do písku vedle zatím bezvládného, ale vcelku uzdraveného těla Světlé. Přivřela jsem oči.
Jistě to nikomu nebude vadit.
Uvolnila jsem svaly a hlava se mi samovolně svezla do strany. Přes oční víčka jsem ucítila jakýsi rušič, který mi nedovoloval ponořit se do úplné tmy, která mi v té chvíli nabízela lákavý odpočinek. Přinutila jsem se otevřít oči alespoň na malé škvíry a pokusit se zaostřit na tančící plamínek v písku.
Dejte to někdo pryč! Chci spát!
S pocitem šutru o hmotnosti Jupitera jsem se přinutila přetočit na bok a hrábnout levou rukou do písku. Z něj jsem po tří vteřinovém hrabání vytáhla… přetržený řetízek s jakousi ohnivou kuličkou jako přívěskem.
Přitáhla jsem si ruku k obličeji a se snahou zaostřit na předmět jsem ho stiskla v dlani.
Do těla se mi pozvolna začal vlévat hřejivý pocit a já s každým novým nádechem cítila, jak jsem silnější.
Moje myšlenky přestaly být zmatené a mě došlo, jaký předmět, jaký silný předmět, držím v ruce. Jaké mám sakra štěstí. Víc, než rozumu nejspíš.
Nadzvedla jsem hlavu a podívala se kolem sebe.
Světlo sem dopadalo jen z lampy na nástupišti vzdálené pár desítek metrů a to každou chvíli blikalo, jako ve scéně z filmu Černobylské deníky.
Muž, druhý Světlý, který klečel u raněné jako socha anděla strážného zmizel. Vědma, kterou jsem odhodila, kdesi ve tmě tiše skučela. Další muž, který předtím stál o kus dál, jako nezúčastněná třetí strana, byl taktéž pryč.
Rozhodla jsem se počkat, jestli se žena neprobudí, popřípadě jí pomoct, kdyby se vyskytlo další ohrožení.
Vyškrábala jsem se na nohy a přes silný pocit malátnosti provedla pár kroků do tvaru kruhu a přitom se rozhlížela, jestli kolem mě nekrouží něco nebezpečného.
Patou jsem narazila do něčeho pohyblivého. Prudce a naprosto neelegantně jsem se otočila, přičemž se snažila narychlo vybavit, jestli je lepší útočníka napřed kopnout, nebo se po něm ohnat pěstí.
Za mnou nikdo, takže jsem sklopila pohled na zem.
Vytřeštila jsem oči, naprázdno polkla, svět se se mnou zatočil a pak teprve jsem našla hlasivky.
S vysokým cé, které by mi záviděla kdejaká operní pěvkyně jsem odskočila od hlavy oddělené od těla. Řetízek s přívěskem, který jsem do té doby tiskla v dlani, jsem odhodila.
Spadla jsem přesně na zadek a nespouštěla oči z kusu mrtvoly, jejíž obličej se teď díky mému nevědomému kopanci díval prázdným pohledem na mě.
Tohle ne.
Srdce mi splašeně tlouklo a zrychleně jsem dýchala. Od pusy mi šla díky mrazu pára, která tak vytvářela miniaturní clonu mezi tím výjevem a mnou, načež má fantazie začala pracovat na plné obrátky a tvář nebohého muže, který byl v nesprávný čas na nesprávném místě, mi spíjel do stejného, mrtvolného výrazu mé matky. Bylo to, jako bych byla v pekle.
Pevně jsem stiskla víčka k sobě a udělala jsem první věc, která mě napadla a která by mohla zaměstnat mou mysl natolik, aby se výjev ztratil.
Vklouzla jsem do Šera.
Tím jsem moc nevyhrála.
Šero mi ukázalo něco horšího.
Zápas Světlého s mužem vysílající ke mně energii temnější, než kterou jsem kdy cítila, včetně osobního setkání s Temnými.
Překvapením jsem otevřela pusu a zapomněla i dýchat.
Viděla jsem, jak Temný odčerpává energii ze Světlého.
Viděla jsem, jak se Světlý snaží bránit.
Viděla jsem, jak jeho pokus nezabral a nebyla schopná v té chvíli něco udělat.
Viděla jsem ale odhodlání v očích Světlého a aniž bych přemýšlela, co vůbec dělám, nebo se pokusila nějak ovládat a převzít nad sebou kontrolu, udělala jsem první věc, která mi přišla na mysl, která se mi zdála být správná.
Jedinou věc útočného rázu, kterou jsem měla vyzkoušenou a veškerou svou energii, sílu a vzteklou bezmoc vložila do Magického Presu (9), kterou jsem hodila na Temného.

Nenažranec

Lucie, Julie

Můj kousek síly Temnota pohltí bez větších problémů, je však vidět, že tělesná schránka to již dlouho nevydrží. Ještě trochu víc a bum, nechci si ani představit tu ránu, která bude následovat. Nesmí k tomu dojít zde. Pokud chci skutečně bojovat až ke zničení, musíme se přesunou do Šera, musíme -

Šerý řetěz je přesně to, co bych sám použil, kdybych jen byl o něco rychlejší a silnější. Teď mohu jen sledovat, jak obklopí mé tělo a násilím mě uvrhne do první hladiny. Mnohem radši bych byl, kdyby to byl přesun dobrovolný, ale co se dá dělat. To co následuje je stejně horší.
Energie proudem uniká z mého těla a já se cítím slabší a slabší. Uvědomuji si, že není již mnoho času na nějaký protiútok, na nějakou obranu, přesto ale moment váhám.
Stojí to za to? Je možné, že dostane-li vše, co v sobě mám, nevydrží to. Mohu však obětovat vlastní život pro něco, co není stoprocentní? Co když to nebude dost a on zaútočí na Lucii? Nebo na tu další dívku, co nám pomohla?
To nemohu dopustit. Už zemřelo příliš mnoho lidí - a nesliboval jsem náhodou tomuhle pomstu?
Rychlé Protikouzlo, které se snažím seslat (2) nemá velkého účinku, už při sesílání cítím, že to není to pravé. Možná nedostatek sil, možná nedostatek zkušeností, začínám se ale smiřovat s koncem. Ne.
Možná jsem dnes Světlo využil k činnostem, kterých budu litovat a které navždy pošramotí mou duši, má morálka a svědomí však teď nejsou žádané.
Světlo....zachraň mě. Pomoc mi. Ať neublíží dalším.

Čepel světla vykouzlím (6) na pokraji svých sil a rovnou s ní i zaútočím. Nezbývá než doufat, že se to povede - doufat a útok posilnit tím vztekem, kterého se nemohu zbavit.