Nádraží
Pokračuji tam, kde mi bylo určeno, rychle se orzhlédnu a už vidím svůj cíil.
Pokračuji tiše na tlapkách až za druhé koleje a už vidím Temného upíra... Stále mumlá... a potom ta nitka, propojení, které jsme už viděli.... Soustředím se na nitku a chviličku uvažuji, zda ji přerušit, když na mě vyskočí tygr. Než stihnu pořádně cokoliv... vidím kočičí oči... a jeho skok. Naštěstí jsem měla dost rozumu a dala si ten štít, vždycky si ho beru pro strýčka příhodu a nyní se to vyplatilo. Sesunul se na zem a já se rozhodnu mu jeho pozdrav opětovat. Plavmo tedy zaútočím tlamou a drápy, my kočky umíme jít těm druhým po krku....

Krásný večer

Zachary

Když jsem vešel do bytu, zůstal jsem chvilku stát a jen pozoroval vybavení a barevnu kombinaci. Takhle nějak jsem si vždy představoval noční kluby. Fialová, růžová, černá. K tomu nějaké to lehké osvětlení a spoustu alkoholu.

"Eh...jo. Promiň," zazubil jsem se na Žanetu a sehnul se k botám. Naštěstí ty glady maj jen přesky a zip, takže nemusím strávit půl hodiny jejich šněrováním. Konečně vyzutý jsem šel dál do bytu, kde v obýváku seděl ten zmiňovaný Pavel. Vypadal stejně nervózně jako Verča, když nás poprvé uviděla.
"V pohodě. Pokud nejsou problémy je mi jedno jestli jste lidé nebo Temní," zazubil jsem se na ni a pak si podal ruku s Pavlem. "David. A tamhle kolega je Zachary," ukázal jsem na Zacharyho a pak Pavla poplácal po rameni. "To se máš. Já tak tak dal střední. A co se čísel týče... no... zmatenej asi jako maďar v kukuřici." pokusil jsem se o vtípek a přijal sklenku vína od Žanety.
"Ale no tak, holky. Je to jeho velká chvíle. Povýšil na kalkulačku, tak se napijem ať se mu to dobře počítá i u dalších zkoušek," pozvedl jsem směrem k Pavlovi sklenku ve namení přípitku a napil se.

To je snad poprvé, co mě takhle někdo pozval na nějakou oslavu. Od mých deseti jsem na žádné nebyl... Tohle bych měl asi dělat častěji.
Opřený o stěnu a se sklenkou v ruce pozoruju dění v místnosti. Jak Pavel vybírá novou hudbu. Jak si Verča přitáhla Zacharyho. To jsem se musel hodně usmát. Vypadal jako nešťastné štěně.
Pak jsem si všiml Žanety, jak na mě kouká přes skleničku vína.
"Nemohu říct, že by to bylo něco nepříjemného," řekl jsem a před očima se mi vybavila ta scénka v autobuse a něco mě začalo lehce tlačit tam dole. Pak mě chytla za ruku a já ucítil její teplo. Dokonce jsem měl i pocit, že začala i jinak vonět. Sklonil jsem oči a podíval se, jak mi prstem přejíždí po jizvě na ruce.
"Ne," řekl jsem tiše, aby to slyšel jen ona. Co si bu lhát. Mám chuť ji nechat objevit všechny mé jizvy.

Hřmící stáda Stela
„To sice ne,ale víte co to je kumulativní efekt?Doufám že tam ještě nějaké talíře zůstali.“
To je jako když někdo začne zpívat má dívka má malá prsa a protože je refrén chytlavý tak nakonec už zpívají všichni.
Zrudnu a než vrátím se z trapné vzpomínky do současnosti na chvíli mi z obličeje zmizí naštvaný výraz.Stela má pravdu ty talíře za to nemohly,ale kdyby se Stela nerozhodla jí demolovat kuchyň nedohnala by Rieglovou na kraj hysterie.A teď pro změnu vyšiluje zase ona,ale proč?Ondra ví jak svou sestru co si myslí že se tam stane?Změní se v solný sloup nebo se z něj stane Jan Tleskač?Ovšem jak brzy zjistím tak Anna není jediná kdo má sklony být hysterická.
„Ne nedělám,ale takto jsme ve vašem věku vyváděla taky.“
Proč to říkat nebudu protože pochybuji že by Stela pochopila souvislosti.Ano i já zde musela vysvětlit že jde skutečně o vážnou situaci a přitom poslouchat teorie od někoho kdo v tom viděl sociologický experiment.Ovšem z toho co Stela dál říká toho moc nepochytím.Vím že to nebyl dobrý nápad ovšem to neznamená že je nechám bez dozoru.Ale nakonec se rozhodnu že Stelu radši nebudu zastavovat,ať se uklidní.Protože vím že kdybych se Stelu rozhodla zastavit tak se brzy na to budeme válet na zemi a tahat za vlasy.A pak se otevřou dveře,přijde Filip a začne si rychle něco poznamenávat do notýsku aby se pak mohl věnovat jiným věcem.Třeba podívat se na zda tu mají popkorn,nebo jestli se mu sem podaří rychle dotáhnout bazének s bahnem.
Kdy se tohle zvrhlo v rodinný seriál?Jistě už na začátku,Ulice a Ordinace v Růžové zahradě dohromady.
„Já jsem neřekla že tam nemůžete,ale Ondra je zřejmě na měkko protože vás poprosil.No ... když je muž k ženě milý většinou má postranní úmysly.“nedá mi to abych si nerýpla když Stela kolem mně prochází.Řekla jsem Ondrovi že si s ní může promluvit,ale neřekla jsem jak dlouho ovšem na rozdíl od Stely se ke dveřím nevydám a to co se tam údajně děje sleduji ze své pozice.
Až zjistí že se tam nic neděje snad se uklidní a bude s ní konečně opět řeč.Protože pokud ne tak Anna přijde o zbytek talířů

Hádka pokračuje

Nevím, co přesně mě vytáčí více, zda její slova a způsob, jakým mluví, či ten arogantní výraz ve tváři jasně vyjadřující, co přesně si o nás myslí. Jako nepopírám, že jsem dneska napáchala nějaké chyby, ale pardon, ty talíře byly nehoda! Copak se jí nikdy něco podobného nestalo? Paní dokonalá z Francie. Pch. "Talíře nebyly to, co jí vyprovokovalo." V té místnosti se stalo ještě něco jiného, co donutilo Annu k útoku a o co se vsadím, že za to mohla zrovna tady paní bezchybná. Jen není schopná to přiznat, samozřejmě. Jsou snad všichni mocnější Jiní jako ona? Co jsem zatím měla možnost sledovat, tak ano. Ona, Filip, ten náš hloupý šéf, ach jo, kam že jsem se to dostala?
Lví předkožka. Hahaha. Zavrčela bych na ní, kdybychom neměly trochu jiné starosti.
Třeba Ondru s Annou.
Čím delší dobu trávíme tady na chodbě a vyměňujeme si názory, tím horší věci se můžou stát a to nehodlám snášet, pokud nedostanu nějaký dobrý důvod. Tak pojď, Amelie, vysvětli mi, proč necháváme Ondru se svou sestrou, vysvětli mi to tak, abych to pochopila a neskočila ti po krku.

Její slova mě nechají s vytřeštěnýma očima, příliš nerozumím tomu, co vlastně chce říct. No, spíše tomu rozumět nechci, protože pokud to vážně myslí tak, jak to řekla, ztratila veškerý zbytek respektu, který kdy ode mě mohla získat.
"Děláte si ze mě prdel, že jo?" Ruce mám pevně zaťaté v pěst a jen z posledního špetku sebeovládání a pudu sebezáchovy po ní vážně neskočím. "Sledujeme, co přesně se bude dít? Jsou snad pokusní králíci? Je tohle jen nějaký zvrácený experiment?" Přála bych si, abych jí pochopila špatně. "Jste vůbec ještě Světlá? Protože tady může jít o životy! A vy...vy...vy jste ho tam poslala je kvůli vlastnímu prospěchu." Chce se mi z ní zvracet. "Víte co? Kašlu na vás, na tohle nemám." Už tam jsou moc dlouho, navíc bez kontroly. Delší dobu to nevydržím.

Otočím se na podpatku a zamířím si to ke dveřím místnosti, kde se zavřeli. Možná to není nejlepší nápad, ale potřebuji se ujistit, že jsou oba v pořádku, potřebuji je vidět.
Zaklepám, nečekám však na odpověď, dveře rovnou otevřu. "Pardon, že ruším, ale..." Ale co. Ehm. To už jsem nedomyslela, i tak mám ale dost času si prohlédnout místnost a především dva hlavní aktéry a odhadnout současný stav.

Nádraží - Lenka

Neotálíš a šerem se vydáváš na místo, které vám nařídil Karel, již ve své zvířecí podobě. Po Patrikovi se neohlížíš, buď zůstal na parkovišti a uklidňuje lidi nebo vyrazil za tebou s lehkým zpožděním, ale ty jsi zafixovaná jenom na svůj cíl.

Dostaneš se blíž, až za druhé kolejiště, kde už rozeznáváš auru prvního Temného. Upíra, který sleduje vědmu před sebou. Její aura ti pouze slabě ukazuje, že je to vědma, nic detailnějšího nevidíš, spíš proto, že je její energie už téměř mizivá. S rozpaženýma rukama, s hlavou zvednutou k nebi, cosi mumlá. Vše se odehrává v šeru a podobně jako její aura, jsou i její úpletové šaty šedé – výstřih jí pouze smáčí tekutina, která ještě vytéká z amuletu pověšeného na útlém krku. Je prázdný. Obklopuje ji stříbřitá koule, právě z té koule vede nitka, kterou jste viděli už před nádražím.

Než ale všechno stačíš vstřebat, či zareagovat, ze strany na tebe vystartuje velký bengálský tygr. Detailně vidíš jeho zlatavé oči s černou štěrbinou, kterou mají všechny kočkovité šelmy. Je uprostřed skoku, když narazí na tvůj štít, který sis stejně jako Patrik nasadila už když jsi vystoupila z auta (8). Rozhodně se ti to vyplatilo, zmatený tygrodlak se sesune na zem a ty máš jedinečnou příležitost k protiútoku.

Nádraží, Lenka, Patrik, Marek

Ticho... ticho občas přehlušené kroky opozdilce, nebo větrem, který si pohrává s větvemi stromů a listím. Najednou toto ticho prožízne jiný zvuk, kvílení pneumatik, brzdy...
Je to Karel, poslušně naskočím a on se rozjel, jako by nás chtěl ukrást. Zjevně se děje něco vážného, když ho odvolali z dovolené.
Ale on byl vždycky přeci ten klidný, je vynikající řidič a znalec linií...

Než se stihnu na cokoliv zeptat, tak jsme u nádraží. A pak ten vír.. rotující energický vír a další a další energie.. Ukáže potom na postavy a vlákno... Rychle se podívám pozorněji a vidím I naše světlé. Myslím, že si musíme sakra pospíšit, na přání Marka jen kývnu a také splynu s šerem, spěchám za nimi a chci pomoci. "Patriku... postarej se o ty lidi a já půjdu za nimi" Navrhnu mu rychle. Ano bude lepší se nyní rozdělit, každý ať si vezme něco.

Zoufalé,zoufalé,zoufalé manželky ženy
„Ne to nedělám,to bych řekla jaký je rozdíl mezi hodinkami a holínkami?Žádný obojí se natahuje.“
I když nevím jestli Stela tento vtip bude znát protože je opravdu starý.A ano má pravdu třeba dnes,ale to neomlouvá jejich neschopnost.
„To ne a nečekala jsem od vás zázraky,ale taky že budu trávit svůj čas se dvěma ignoranty.“odpovím Stele stejným způsobem.Jsem naštvaná a jenom proto že tu máme už jednu hysterickou ženu jsem ještě nevybuchla.
„Co jste měli dělat?No nemuseli jste jíst sušenky mohli jste se tam i porozhlédnout aniž by to tam vypadalo jako v lomu kde se právě bude ostřelovat.Ale i tam se nejdřív varuje pozor budu střílet nebo tři,dva,jedna pal.Ale já jsem rozumná a dám vám na vybranou,buď na vás budu křičet nebo z vás udělám lví předložku před krb.“
Tentokrát složím ruce na prsou protože jsem se docela uklidnila.To co zjistím mně tak nepřekvapí Rieglová je silná a jde to doslova z ní,připomíná mi to ty příběhy kdy dvě síly spolu existují aniž by se zničily.
Nebo zničila jedna druhou,ale tam šlo spíš o vztah magie a technologie.
Potom mi Stela řekne co se stalo a já jen zvednu obočí protože smrti jsme si užila dost a často se obojí prolínalo.Temní kteří považovali nacismus za způsob jak skrýt jejich vlastní úmysly,Světlí kteří se do toho nechtějí míchat,viděli se v roli pozorovatele nebo se jako Filip točily vždy podle větru.
A to nemluvím o debatách že myšlenka čisté rasy je zajímavá.
Pokud ten Temný projevil známky nepřátelství dalo by se s tím pracovat.Možná to byl upír nebo vlkodlak protože ti jsou používání v těchto situacích často.Pomoz mi a my pomůžeme tobě aby si tě nepodal první Světlý který bude chtít udělat správnou věc.
Ne že by ti registrovaní upíři nebyli stejná verbež,dobrý upír je jen mrtvý upír.Ale zpátky k současnosti.
„Aha a asi neřekla koho ... a ano vím že bychom je tam neměli nechávat,ale já řekla že si s ní může promluvit.Ne že je tam nechám.Jistě dokáže svou sestru uklidnit,ale tady máme hysterickou ženu kterou cloumají hormony a strach takže budeme hezky sledovat co se tu vlastně děje.“
I když to kouzlo muselo Rieglovou dost vyčerpat a taky o sesílala docela dlouho,no to se uvidí snad se Ondrovi podaří jí uklidnit aby byla schopná přijímat normální argumenty.
„Pourquoi?Oh,pourquoi!“poznamená opět s pohledem ke stropu potom co si protřu oči.

Byt Anny

Amelie

Anna je...strašidelná. Vážně, jak může jít z někoho její kategorie takový strach a mrazení? Je to vrah. Vcelku bez okolků se k tomu přiznala a vsadím se, že by neměla žádný problém zabít i dál, Světlá, nesvětlá. Říkám si, jak moc zoufalá musela být, že se uchýlila k něčemu takovému a co přesně jí k tomu mohlo vést. Její manžel? Těhotenství? Nejsou její budoucí děti silní Jiní, ze kterých číší nevídaná síla? Ehm, no co, o tom jsem snad i někde četla, že se to může stát a rozhodně by to vysvětlilo, proč couvám já před ní a ne naopak.

Jsem docela ráda, když uslyším Ondrův známý hlas, hned mě však napadne, zda by Anna nepotřebovala promluvit si s někým, kdo alespoň trochu může zaručit objektivitu. On Ondra jakožto její brácha na to bude mít asi trochu jiný názor a jiný pohled, docela jednoduše by mohl jednat v afektu a kdo ví, co všechno by se mohlo stát.
Nejistě skousnu ret, když mě podobně nejistým způsobem požádá, abych ho nechala se sestrou o samotě. Otevřu pusu, abych se ozvala a možná namítla, že si nemyslím, že je to dobrý nápad, to už se do toho ale míchá i Amelie, která to schvaluje a podporuje. Dobře. Takže nechat Annu s Ondrou. Copak jsem jediná, kdo z toho cítí průšvih? "Buď opatrný." Uniknou mi tichá slova a sama nevím, co přesně mají znamenat. Má se o sestru bát? Má se bát jí?

Dveře do obýváku se za nimi zavřou, Anna se snad začíná uklidňovat, i tak ale cítím napětí a úzkost. Můj a Ondry vztah je vlastně velmi jednoduchý, on je ten, kdo mě Inicioval a ten, se kterým trávím nějakou tu noc, ale dnes je to poprvé, co mohu nahlédnout do jeho osobního života a vidět ho úplně v jiném světle. Ani jsem nevěděla, že má sestru. Bojím se jak o jeho zdraví, tak i o to Annino, ta žena není v pořádku, potřebuje pomoc a proč je sakra ta francouzská holka nechává o samotě?

Nikdy jsem nebyla trpělivý člověk a už vůbec jsem nikdy neuměla držet jazyk za zuby. Dodejte k tomu neschopnost přijmout s klidem urážky a hloupá slova, nerespektování autorit a máte pěkně výbušnou směsku. Táta vždycky říkával, že mě má pusa jednou přivede do záhuby a že bych se možná měla naučit sehnout tu a tam hřbet a přijmout nespravedlnost světa, ale - no, pak vždycky dodal, že mě má rád takovou, jaká jsem a že je se mnou alespoň zábava.

"Prosím? Děláte si ze mě legraci? Vám se snad všechno podařilo, jak jste chtěla?" Hele, vykám jí, to je docela úspěch, ne? Proč musí být vždycky tak protivná? Navíc to podává stylem, že všechna její kladná slova zvládám úspěšně ignorovat, natolik jsem vynervovaná a vytočená ze současné situace. Neměl by tam s ní být sám. "Co jsme tam asi měly dělat? Čekat a jako hodný holky jíst hloupý sušenky?" Vážně si myslela, že prostě budeme čekat, než za nás udělá všechnu práci? "A pardon, ale vy jste ta poslední, kdo by měl někoho kárat!" Pardon no. Ono to pomáhá.

Očima však těkám ke dveřím do místnosti s oběma sourozenci a chvilkový vztek je opět vystřídán nervozitou a úzkostí. Proto se mi málem podaří přeslechnout Ameliinu otázku, co mi Anna vlastně řekla. Co mi řekla? Že je vrah. Sakra, Ondro, tohle neskončí dobře.
"Přiznala se...přiznala se, že někoho zabila. A neměli bychom tam ty dva nechávat o samotě, ona je nepříčetná, má strach a bojí se jeho reakce a on je...on je Ondra, on nejdřív jedná a pak myslí a taky je Hlídkař a Světlý a..." Co tím chci říct? Netuším. Nevydržím však čekat dlouho a stačí mi jediný náznak, že to tam neprobíhá v pořádku a vrhnu tam. Jakákoliv změna aury, jakýkoliv výboj energie. A klidně i jenom zvýšený hlas, Anna je labilní a nebezpečná a já moc dobře vím, co dokážou takové labilní, nebezpečné ženy.

Proč?Proboha proč!
Vím že se do toho Ondrovi nechce nebo aspoň ne teď.Ovšem já jsem ani nečekala že mi odpoví a taky jsem nečekala že tohle bude horší než to co jsem zažila předtím.
Jasně.Máme tu těhotnou ženu kterou cloumají emoce a tak je víc hysterická než ženy na konci Výměny manželek.
Ano a pak tu máme současnou situaci a tak se k tomu rozhodnu zatím nevyjadřovat.Jen když kolem mně Ondra projde tak zvednu pohled ke stropu a s útrpným výrazem řeknu:
„Pourquoi?Oh,pourquoi!“
Ovšem ať si poradí se Stelou jak chce,nejspíš to Ondra udělá tak že chudák Stela přeletí předsíň a narazí do dveří (možná bych je měla otevřít).Zavrtím hlavou a odvrátím výraz od dveří kde se začne probíhat další díl Ordinace v Růžové zahradě.
„Pourquoi?Oh,pourquoi!“pronesu opět se stejným výrazem ke stropu a tohle už může Stela zaslechnout než svou pozornost přesunu na ní.A už z mého pohledu může Stela poznat že to není dobré,Anetě jsem sice vynadat nestihla ovšem zde tu příležitost mám.
„Dobrá práce jen mně zajímá kde jste ve větě Zatím si dejte kávu a sušenky poznala že jí máte jít demolovat kuchyň.Pokud se vám nelíbilo jak je zařízena šlo to vyřešit jinak třeba jí navrhnout jiného designera nebo s tím počkat na vhodnější dobu.Vím že jsou osoby které mají IQ houpacího koně ovšem to ve vašem případě nehrozí takže na co se vymluvíte vy?Skvrny na slunci,těsné spodní prádlo nebo nemáte dobrý pocit ze své pokožky?“
Na konci proslovu si opřu ruce v bok a čekám s jakým moudrem se Stela vytasí.
„A co vám vlastně Rieglová řekla?“položím jí pak druhou otázku protože mně napadne že i to je možnost.Stela s ní navázala nejlepší kontakt z nás tří a tak se mohla dozvědět něco užitečného.
Jasně vařím z vody,ale nemusela bych kdyby mi Aneta řekla co má místo svých nedomyšlených teorií.

Nádraží - bitva a krev

Lucie, Laura

Freeze vědmu na chvíli zpomalil, což mi dává dostatek prostoru, abych po ní vystartoval hrubou silou. Nebyl bych to však já, kdybych se u toho sám nepřizabil o vlastní nohy. Namísto abych narazil do jejího těla a povalil jí k zemi, tam končím já, amatérsky rozvalený nešika. Co více si přát? Než se stihnu sebrat ze svého nového místa odpočinku, Lucie sesílá trojité ostří, které zasáhne vědmu do ruky.Ou. Amputace. Rychlá a čistá. To by šlo spravit. Pokud bychom jednali rychle, končetinu ošetřili a postarali se, aby její majitelka nevykrvácela - Počkat. Proč tě zajímá zrovna ona? Vědma, která by neváhala a všechny nás na místě zabila? Zaslouží si to však? Zaslouží si to vůbec někdo?

Následující události však donutí mě tyto myšlenky ignorovat. S hrůzou v očích sleduji, jak čepele letí dál - letí k nevinnému člověku, k muži, který je ve špatný čas na špatném místě. Uhni! Křičím v duchu, ústa se mi však neotevřou, neb mi je jasné, jak špatně to skončí - a že nemá jedinou šanci. Čepele rozsekávají jeho těla na několik kusů a - je konec. Tohle už nenapravíme ani my. Hlava kutálející se po dláždění, stříkající krev, už jenom chvíli, dokud nepřestane být srdce, dokud -
Proboha. Proboha.
Co jsme to provedli?

Mrtví Temní. Dobrá, s tím se dalo počítat, s tím se dalo smířit. Mrtví lidé? To je už jiný kalibr. Proč? Proč jsem nevěnoval těch několik vteřin lidem? Proč jsem je nevaroval? Neupozornil? Nedonutil sem nejít?
Proč jsem se vůbec přidával k této šaškárně, k tomuhle boji, když způsobuje to akorát krev na mých rukou? Kdysi jsem bývával opakem, kdysi jsem chtěl léčit a uzdravovat, ne zabíjet - a podívejte, co se ze mě stalo.
Proboha.
Mrtvé tělo ubohého člověka leží opodál a není nic, co bychom mohli udělat. Není jediné šance, jak ho zachránit, jak mu pomoci. Je mrtvý a zabila ho naše kouzla, naše arogance, naše ignorantství. Moje.
Asi budu zvracet.

Teplá tekutina stéká mi po tváři, smáčí tváře, kape na rty. Náhle mám tu hořkou pachuť v ústech, krev, něčí krev, krev co není má -
Začnu plivat všude kolem, snažím se udržet obsah žaludku na svém místě, je to však boj těžký, obzvláště při pohledu na kusy mrtvého těla opodál. Příčinou mého žaludečního diskomfortu však není mrtvola samotná či pohled na krev, na to jsem zvyklý. Je to pocit vinny, ten zžíravý pocit vinny, kterého se jen tak nezbavíte a přes který jde jen těžko pokračovat dál.

Okolní svět existuje jen na okraji. Je rozmazaný, potemnělý, skoro na dosah ruky a přesto vzdálený. Slyším tichý zvuk sirén, nedokáži si však uvědomit, co to znamená. Sleduji mladou ženu, jak jí srůstá pahýl ruky, nedokáži však zasáhnout a vlastně ani nechci. Jakýkoliv pohyb je složitý, odvrátit pohled od mrtvého muže je skoro nemožné a - Musím něco dělat. Má to však smysl? Má to cenu? Nezasloužíme si trest za své činy? Nezasloužíme si - smrt? Nebo hůře, Šero?